Vernon McGee‎ > ‎Matouš‎ > ‎

Matouš 2


V té atmosféře, do které lidé z velké dálky a s velkou námahou přišli se svými neřešitelnými problémy, se najednou ozývají učedníci.

Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: "Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou koupit do vesnic jídlo." M14,15

Možná by někdo z nás měl tendenci učedníky odsoudit, že ruší takovouhle atmosféru. Že příliš pragmaticky, příliš přízemně narušují to duchovní co ze PJ koná a co zřetelně proniká až do tělesné oblasti mnoha přítomných... Ale buďme, prosím, shovívaví. Nevím, jak by se zachoval kdo z nás... A také událost, která následovala, nám není opakovaně popsána, že by se odehrávala každý týden...

Už nedávno jsme si četli, že nejbližší příbuzní PJe se k němu chtěli přes zástupy protlačit a nedařilo se jim to (možná měli o PJe starost... závěr 12.kap.Mat). Nyní se zase učedníci starají, aby to PJ ve svém zaneprázdnění nějak nepřehnal, aby nezapomněl na obyčejné věci praktického života...

...Propusť zástupy, ať si jdou koupit do vesnic jídlo." M14,15

Ale Ježíš jim řekl: "Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!" M14,16

Je asi jasné, že touto odpovědí PJe byli učedníci zmateni. Vůbec mnoha slovy a činy PJe byli jeho učedníci a také další lidé mnohokrát zmateni. A to jen proto, že všechno podřizovali jen svým dosavadním zkušenostem a představám. Tak si říkám. Není to někdy i náš problém? Zkušenosti jsou moc dobrá věc, ale v některých situacích, když jde o Boží dílo si říkám: nejsou nám někdy ty naše mnohaleté zkušenosti spíš na překážku?

...dejte vy jim jíst!" M14,16

Oni odpověděli: "Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby." M14,17

Jak jinak? Učedníci pokračují ve svém pragmatismu, tedy v tom účelovém a velmi praktickém pohledu na věc a prostě jen chtějí potvrdit, že zásoby jídla, které mají k dispozici jsou jednoduše nedostačující...

Pět chlebů a dvě ryby představují typickou smutnou charakteristiku mnoha současných křesťanů i celých sborů, konstatuje přeneseně náš starý kazatel. Lidé v mnoha našich sborech se jednoduše smířili s tím, že je třeba zástupy poslat pryč. Že prostě ti lidé kolem nich jednoduše musejí hledat tzv. přirozené cesty pro uspokojování svých nejhlubších potřeb. A tak možná příliš rychle a příliš často posíláme k psychologům a k psychiatrům, aby dostali nějakou emocionální pomoc a jiné posíláme k do sociálních ústavů, aby dostali fyzickou pomoc.

Ale my máme duchovní chléb z nebe, od našeho nebeského Pána, důrazně konstatuje náš průvodce v těchto pořadech. I když toho chleba je někdy jen pět bochníků pro celý zástup, to může být úplně dost, pokud jsme úzce spojeni s ním a pokud mu dovolíme, aby nejprve v nás samotných a pak také skrze nás působil on sám jako svrchovaný Pán.


Co tedy PJ říká na tu námitku "Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby."

On však řekl: "Přineste mi je sem!" M14,18

Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. M14,19

"Přineste mi je sem!" M14,18 To je úžasná odpověď PJe na bezradnost učedníků. Otázka tu už nezní, kolik toho máte, ale nyní: Jste ochotni mi s důvěrou dát k dispozici to své málo? Mimochodem, pokud si pod pojmem pět bochníků představujeme pět našich bochníků o hmotnosti 1 nebo 1,5 kg, pak jsme asi poněkud na omylu... MG s odvoláním na záznam jiného evangelisty poznamenává, že těch pět bochníků ani nepatřilo učedníkům, ale měl to tam s sebou jako svačinku nějaký chlapec, který se přidal k zástupu. A ten s největší pravděpodobností nenesl na zádech ruksak s pěti velkými bochníky našeho formátu. Spíš to bylo něco jen v rozměru našich pěti krajíců nebo pěti housek, pokouší se o ilustraci DrMG...

Ale kdyby to bylo hned pět velkých bochníků, co je to pro 5000 mužů (oni tehdy moc nepočítali ženy a děti, jak je v textu výslovně uvedeno; těch klidně mohlo být ještě více).

PJ tedy jako Mistr, nebo jako Král dává příkaz: "Přineste mi je sem!" A k tomu navíc poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě.

Markův záznam (Mr6,40) upřesňuje, že je PJ nechal posedat ve skupinách po stu a po padesáti (nebo dle ekum podání stokrát po padesáti...?). MG si k tomu představuje, že možná ti lidé z jednotlivých vesnic mívali podobné oděvy, podobný styl (jak to kdysi bývalo třeba i v mnoha našich vesničkách). Pokud by v tom zástupu předtím stáli tak nějak poblíž sebe z těch jednotlivých vesnic, a pak si posedali zvlášť po těch padesátičlenných nebo stočlenných houfech, musel to být velmi zajímavý pohled...

Na těch barvách zajisté nezáleží, ale zajímavé zde je to samotné rozdělení do těchto stejně početných skupin. Můžeme z toho usuzovat, že PJ je přítelem spravelivého pořádku. Nechtěl, aby se na někoho zapomnělo, nechtěl, aby vznikla tlačenice, ve které by třeba někdo přišel k újmě na zdraví... V každém případě to bylo rozhodnutí velice moudré...


Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. M14,19

Takže učedníci, kteří předtím navrhovali PJi, aby tyhle zástupy lidí poslal pryč, se nyní sami stávají číšníky, kteří roznášejí hojnost chleba dokonce i s rybami... A to je v přeneseném smyslu skutečná služba apoštolů, učedníků PJe, či evangelistů nebo prostě všech jeho služebníků... Naším posláním je sytit lidi...

Dnes se v různých sborech a církvích najde nemálo těch, kteří vědí, jak to dělat, ale jen nemnoho těch, kteří to opravdu dělají...

Když se řekne sytit lidi Božím slovem, zpravidla to v mnohých lidech, v mnohých křesťanech vyvolá představu početného shromáždění, kde jeden člověk káže a ostatní poslouchají... Ale PJ nám i tímhle příkladem ukazuje, že do té služby sycení lidí je třeba zapojit více lidí. Stejně tak do té služby sycení lidí Božím slovem je třeba zapojit celou řadu - ba mnoho - oddaných služebníků, kteří milují PJe a jsou ochotni jej poslouchat. Jsou ochotni dělat, co jim přikáže...

Jaký je pak výsledek takovéto služby pod vedením PJe?

I jedli včichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. M14,20

Nevím, jak vy, přátelé, ale náš učitel (a přiznám se, že já také), míval dlouhá léta dojem, že v těch dvanácti koších se posbíraly skutečné drobty, malé drobečky, které při normálním jezení pečiva tu a tam upadnou na stůl. Ovšem tihle lidé při jídle seděli na trávě. A tak jsem si mnohdy kladl otázku, jak asi pak mohli sbírat ty drobky kdesi v trávě... Snad tedy jen větší kousky, které někdo nedojedl, když už byl nasycen...

MG však ve shodě s podáním našeho českého ekum. překl. konstatuje, že po čase došel k přesvědčení, že v těch koších se spíše shromáždily nepoužité, nedotčené kusy chleba, které PJ lámal a rozdával svým učedníkům. Tím lépe ovšem můžeme mít představu, jaké bylo to nasycení přítomných zástupů. Bylo takové, že lidé už opravdu nechtěli, už opravdu nemohli a celé ty nalámané kusy ještě zůstaly v takovém počtu, že naplnily dvanáct košů...

Závěr tohoto zvláštního příběhu, který zase jen potvrhuje moc PJe i nad materiálními věcmi, obsahuje už jen kvantitativní shrnutí, abych tak řekl. O tom jsme se už zmínili:

A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. M14,21


Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. M14,22

Bylo by dobré, abychom měli na paměti události, které předcházely a celý kontext toho, co následuje. Po smrti Jana Křtitele, se PJ se svými učedníky odplavil pryč, protože chtěl být sám... Ale zástupy za ním přišly pěšky kolem galilejského jezera a on se jich ujal a uzdravoval jejich nemocné.

Není uvedeno, jak dlouho to všechno trvalo, ale byla-li tu zmínka o večeru, kdy učedníci navrhli PJi, aby propustil zástupy, pak to zřejmě trvalo dosti dlouho přes celý den. PJ ovšem naplnil všechny potřeby těchto lidí, kteří za ním s důvěrou přišli. A nyní nejprve odesílá učedníky, aby pluli zpátky, odkud přijeli. Vždyť sem přijeli jen proto, že PJ chtěl být sám! A když učedníci odjeli?

Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. M14,23

PJ se tedy konečně dostává k tomu, po čem tolik toužil. Dostává se k tomu, proč sem vlastně přijel. Chtěl být sám. A jak zde jasně vidíme, chtěl být sám se svým nebeským Otcem. Chtěl se o samotě modlit...

Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. M14,24

Tak se to nejednou stává i v našich životech, povídá prozaicky náš učitel. My jsme na moři života, vítr fouká proti nám, nebo je dokonce bouře a nám se zdá, že PJ si pobývá kdesi daleko v soukromí nebo třeba kdesi na pravici Otce a my se tu musíme rvát se svými bouřemi... Kde jsi Pane Ježíši? Pomoz mi, Přijď... Voláme nejednou v úzkosti.

Nevím, jak se v tom protivném větru a v těch zmáhajících vlnách cítili učedníci, nevím, co si říkali mezi sebou. Ale Matouš nám popisuje pokračování

K ránu šel k nim, kráčeje po moři. M14,25


K ránu (ř: v době čtvrté noční hlídky) šel k nim, kráčeje po moři. M14,25

Doba čtvrté noční hlídky byla doba nad ránem, vysvětluje nám MG. začínala někdy kolem třetí hodiny ranní a trvala až do svítání. PJ se tedy ke svým učedníkům vydal na samém konci noci, neboli těsně nad ránem... A já si myslím, povídá v určité aplikaci náš biblista, že tak podobně si PJ přijde pro svou církev těsně nad ránem, na samém konci noci... Tehdy, když bude církvi mimořádně úzko, přijde PJ a nastane vtržení...

Jaká je ovšem reakce učedníků, když se k nim blíží PJ:

Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. M14,26

Marek připojuje poznámku, že učedníci zápasili s mořem, že se snažili veslovat a lopotili se, jak jen mohli. Věřím tomu, že si pamatovali na tu zkušenost, kdy PJ utišil bouři. A tak si myslím, že litovali toho, že odpluli sami, že nepočkali na PJe... Proč nás tak naléhavě posílal pryč? Vždyť jsme tam s ním mohli někde počkat tu chvíli...

A teď kromě protivného větru ještě tahle stvůra! Co to je? Co se s námi stane?

Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!" M14,27

PJ je nenechal dlouho trápit. Když už byl nablízku, uklidnil je a ujistil je, že on není žádná obluda, žádná mořská stvůra nebo přízrak...

A v tomto okamžiku dochází k velkému obratu. Z té úzkosti a strachu se najednou po poznání PJe v srdci jednoho z učedníků rodí zvláštní touha...:

Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!" M14,28

Náš učitel se domnívá, že ostatní učedníci Petra za tohle kritizovali. Celkem není divu a tahle jeho touha odpovídá jeho výraznému temperamentu... Kdosi řekl, jak to cituje MG: očekávej velké věci OD Boha a konej velké věci PRO Boha. A tohle Petr v přítomnosti PJe dělal. Žel, že mnozí z nás jsou jaksi uspokojeni malými věcmi a tak nejdou dál ani ve své víře, ale ani ve své oddanosti a ve své službě Pánu, v těch krocích víry, které službu Pánu nutně musejí doprovázet...


Za povšimnutí zde stojí skutečnost, že PJ Petra nekárá, nenapomíná ho za tu jeho až příliš smělou žádost, aby mohl jít za PJem po vodě... Ale PJ velmi prostě mu vyhovuje:

A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. M14,29

Často se mluví o tom, jak se Petr topil, jak málo věřil v této zvláštní situaci. Ale nepomiňme, prosím, Matoušovo sdělení, že Petr nejen vystoupil z lodi , ale že skutečně šel po vodě. Není tu napsáno, zda udělal pět kroků, nebo padesát. Ale jenom to, že vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.

Petr měl takovéhle srdce, takovéhle nadšení pro Pána. V této fázi mu třeba právem můžeme vyčíst, že byl příliš tělesný... Ale jeho touha žít s PJem a pro PJe naplno, byla nezdolná. Proto si jej Bůh o něco později mohl použít k velkým věcem svého díla, protože měl odvahu a uměl se rozhorlit pro Boží věc, pro věci PJe...

Odvrácenou stranou jeho povahy je ovšemže pokračování tohoto příběhu. A nutno říci, že je pro učedníka Petra přecejen dosti typické, protože s podobnými scénami se setkáváme v jeho životě v různých obměnách vícekrát.

Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!" M14,30

Matouš nám tu naznačuje příčiny tohoto Petrova neúspěchu. Petr se totiž začal dívat více na ten vítr a možná i na tu nezvládnutelnou situaci před několika minutami... Na tyhle praktické okolnosti se ovšem díval více, díval se na ně s větším zaujetím, nežli na PJe. A to byl okamžik zlomu... Kolikrát i v našich různých těžkých chvílích jaksi upadneme do stavu, kdy si připadáme bezradní... A v té bezradnosti často zůstáváme tak dlouho, dokud se znovu neobrátíme na PJe o pomoc, dokud znovu neupřeme zrak na něj... Když se k němu obracíme, PJ je zde připraven se svou pomocí... I když někdy u té pomoci nechybí ani výchovná výtka...

Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?" M14,31


A závěr tohoto zvláštního příběhu na moři?

Když vstoupili na loď, vítr se utišil. M14,32

Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn." M14,33

Vidíme, že tohle všechno pro tyto učedníky, nebo pro ty kdo byli na lodi (abych byl přesný), vytvářelo zvláštní mozaiku, v níž poznávali, kým PJ je. Poznávali, že je Boží Syn... Jakési vyvrcholení tohoto poznání, nebo přímá zkouška přijde ve chvíli, kdy PJ svých učedníků přímo zeptá: Za koho mě pokládáte? Ale to bych předbíhali události...

Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu. M14,34

Lidé z toho místa ho poznali a vzkázali do celého okolí. Přinášeli mu všechny nemocné M14,35

a prosili ho, aby se směli aspoň dotknout třásní jeho roucha. A kdo se dotkli, byli uzdraveni. M14,36

Vidíme tedy, že PJ po té události na moři zase slouží lidem v jejich potřebách. MG nás zase upozorňuje, že tu nešlo o jednotlivé osamocené mimořádné případy uzdravení, nebo nějaké fyzické pomoci, ale že se tu scházely zástupy. Že sem přicházelo velké množství lidí... Přinášeli mu všechny nemocné. A PJ nikoho neposlal domů, že to nejde, nebo aby přišel příště... Nikdo nepochyboval o pravosti moci PJe... Neboť je tu napsáno, že kdo se dotkli, byli uzdraveni.

Náš DrMG nám to opakuje, aby zdůraznil, že taková je moc PJe. Aby nám ukázal, že PJ je hoden naší důvěry ve všech oblastech... Podpoří tyto příběhy naši víru v něho, naši důvěru jemu i v praktických každodenních starostech? Kéž by tomu tak bylo...





15.kap.

15.kap.Mat nás vede dále v událostech, které se odehrávaly kolem odmítnutého Krále, PJKa. Můžeme říci, že už pomalu vidíme jeho cestu ke kříži. Máme za sebou pozorování toho odmítnutí a některých otevřených konfliktů PJe s náboženskými vůdci Izraele v té době. Následující kapitola posouvá službu PJe dále a ukazuje prohlubující se krizi vztahu zákoníků a farizeů. Je to kapitola nabitá dějem. Však sledujte sami, s čím ti tak zvaní učitelé Božího zákona přicházejí:

Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli: M15,1

"Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!" M15,2

Není tu přesně řečeno, kde se PJ právě nacházel, když přišli tito lidé, ale pozoruhodné je to slovo, že přišli až z Jeruzaléma.

V předchozí kapitole jsme viděli, že mnozí lidé (celé zástupy) vážili cestu, aby vyhledali PJe i v jeho soukromí, kdesi na pustém místě. Tolik o něho stáli, tolik cítili potřebu být s ním a nechat si od něho různým způsobem posloužit... U těchto farizeů a zákoníků však vidíme, že oni k PJi nepřicházejí v důvěře se svou potřebou, ale přicházejí, aby PJe obvinili, přicházejí s nervózním napětím, přicházejí s výčitkou.

Za povšimnutí stojí, že před časem PJe obviňovali z porušování mojžíšovského zákona (např. pokud šlo o zachovávání dne odpočinku). Tehdy se PJ Božím slovem obhájil a dokonce ukázal jejich špatné chápání Božího zákona. Nyní tito protivníci přicházejí už jen s výčitkou, že PJ porušuje tradici otců. Zdá se, že pro ně byly tyto tradice velmi vysoko, pro ně byly zřejmě více závazné, než samotný zákon, než BSo... Což je ovšem pro PJe "voda na mlýn", jak se říká:

On jim odpověděl: "A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? M15,3

Promítnuto do naší doby: Kolik je i dnes lidí, kteří možná docela upřímně věří tomu, že když projdou nějakým obřadem, tak se zase na nějakou dobu stanou před Bohem čistými. Možná to není omývání rukou, ale něco docela jiného, co má trochu bibličtější podklad... Ale nevytratilo se tu spolehnutí na samotného PJe, na očišťující moc jeho oběti, jeho krve? Kdo v touze po očištění spoléhá na cokoli jiného, ten se prostě mýlí, jak nás učí BSo. U někoho je to možná trochu nevědomé, ale kolik je takových, kteří s docela jasným poznáním Bible přestupují přikázání Boží kvůli své tradici...


Kromě toho omývání rukou zde PJ dále uvádí další příklady toho, jak chytře ta stará židovská tradice dovolovala obcházet Boží zákon.

Vždyť Bůh řekl: ,Cti otce i matku a ,kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí. M15,4

Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ,To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar, M15,5

ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. M15,6

Na první pohled to může znít zvláštně, ale PJ zde ukazuje, že ctít otce a matku, znamená také v případě potřeby jim pomáhat, podporovat je. Chápejme, že staří lidé byli v té době odkázáni pouze na pomoc svých nejbližších i nejen ve svém nevyšším stáří a nemoci s manuální pomocí, nýbrž po materiální stránce vůbec...

A způsob, jak bylo možno obejít takto míněné Boží přikázání, židé stanovili v tom, že když někdo na místo podpory svých rodičů dal svou materiální podporu do chrámu, jakože dar Bohu, ten už nemusel podporovat rodiče. A to byl vlastně jakýsi nábožně vyhlížející způsob, jak porušovat zákon.

Myslím si, že i dnes je jedním z výrazných zkušebních kamenů života křesťana mimo jiné pohled jeho zacházení s penězi, povídá náš starý Američan, který jako kazatel a misijní pracovník dlouhá léta žil z podpory věřících.

Myslím si, že Pán po nás žádá, abychom nejprve věrně zastávali různé své odpovědnosti ke svým nejbližším, pak teprve pokud jde o různé formy tzv. díla Páně. Někdy je až neuvěřitelné, jak rafinovaným a zbožně vypadajícím způsobem lidé rádi obcházejí tuto svou odpovědnost, kterou Písmo zřetelně zdůrazňuje a staví ji jako podmínku jakékoli další služby v církvi...


Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: M15,7

,Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; M15,8

marně mně uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými." M15,9

PJ označil zákoníky a farizee pokrytci, a to je jedno z nejhorších slov v Písmu. Pochází ze starověkých divadelních představení. A PJ jím obvinil tyto lidi vlastně z toho, že si jenom hrají na náboženství. Že jen něco papouškují, opakují to, co se naučili, aniž to proměnilo jejich život... Dbali na dodržování vnějších věcí, ale uniklo jim, že se to všechno má dotknout především jejich nitra, jejich srdce... Svou vlastní představou o zbožnosti dokonce přímo porušovali Hospodinův zákon.

Ovšem podívejme se trochu sami na sebe, přátelé, radí nám DrMG. Možná i my dnes nabádáme děti, aby si umyly ruce, dříve než jdou k jídlu. To je dobré a užitečné. Ovšem mnozí rodiče už pramálo dbají na to, co jejich děti vidí v televizi, co čtou, co poslouchají ve svých volkmenech a podobně. Nemluvě to tom, na co se dívají sami ti rodiče a čím sytí svou duši...

Zajisté je dobré umývat si ruce před jídlem, ale to, co se odehrává v našem nitru, co vstupuje do našeho nitra, to je důležitější, jak to dále vysvětluje PJ. Jde tu o rozdíl mezi fyzickým znečištěním a duchovním.

Svolal zástup a řekl: "Slyšte a rozumějte: M15,10

Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje." M15,11

Tohle pravidlo zřejmě pro okolo stojící lidi znělo dosti zvláštně. Pro některé zvláštně, pro jiné přímo jako urážka, což ovšem ukazuje, že nepochopili hloubku obsahu...:

Tu přišli učedníci a řekli mu: "Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?" M15,12

Učedníci jsou znepokojeni tím, že PJ svou řečí urazil farizee. Až dosud totiž spíše farizeové různým způsobem napadali PJe, kdežto nyní se PJ obrací také proti farizeům s výroky, které se jich přirozeně musely hluboce dotýkat..

Ale on jim odpověděl: "Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. M15,13

Když si čteme tuto větu, může na nás působit, jako by sem nepatřila. MG tedy vysvětluje, že slůvko rostlina zde je třeba chápat ve smyslu "systém". Nezajdeme tedy příliš daleko, jestliže tento verš podáme slovy: "Každý náboženský systém, který nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněn."

A k tomu PJ dodává slova soudu. Soudu, který přirozeně nastane v důsledku toho, že tito vůdcové odmítli svého Mesiáše:

Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy." M15,14


Slova PJe o tom, co člověka znečišťuje, a co ho neznečišťuje, zněla patrně natolik nezvykle, že učedníkům ještě nějakou chvíli vrtala v hlavě, jak se říká. PJ tam prohlásil:

Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje." M15,11

A po chvíli reaguje Petr:

Petr mu na to řekl: "Vysvětli nám to podobenství!" M15,15

On odpověděl: "I vy jste ještě nechápaví? M15,16

Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? M15,17

To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. M15,18

Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. M15,19

To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje." M15,20

Toto je velký princip, který nám nastavuje zrcadlo. Vede nás k tomu, abychom přemýšleli a hodnotili věci uvnitř svého srdce, nejen ty, které jsou viditelné na povrchu, zvenku.

Tento princip také ukazuje, že život ve všelijakém prostředí, třeba i zlém a různě hříšném, když se mu Boží člověk z nějakých důvodů nemůže vyhnout, ještě nemusí nutně znamenat znečištění nitra. Zatímco i posvátně vyhlížející věřící člověk, který žije někde v izolaci od světa a hříchu, může mít v srdci neuvěřitelnou špínu...

Jak někdo řekl: To, co je skryto v prameni srdce, dříve či později vytryskne ze zřídla úst.

Když se díváte na ten seznam zlých věcí, který tu PJ předkládá svým učedníkům, může se vám zdát, že o něčem takovém přemýšlejí a něco takového dělají snad jen opravdu hodně zlí lidé, že vás se něco podobného nemůže dotknout. Ale přemýšlejme chvilku poctivě:

...ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. M15,19

Kdo z nás kdy přemýšlel o vraždě, o tom, že by chtěl někoho zavraždit. Doufám, že nikdo. Ale přecejen. Nestalo se vám někdy, že vás někdo dlouho, opravdu dlouho těžce trápil třeba svým urážlivým jednáním, nebo všelijakou manipulací a nevím čím ještě? Mohlo to být v práci, nebo u kluků na vojně nebo třeba i v rodině... Nestalo se vám někdy, že jste si už přáli, aby tento člověk víckrát nepřišel? Aby se mu třeba něco stalo, nebo nevím, co...?

MG v této souvislosti s odvoláním na totálně pokřivenou současnou společnost a morálku připomíná Izajáše:

Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hřké! Iz5,20

Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou. Iz5,21


Když PJ dokončil svou řeč s lidmi, kteří byli kolem něho, i se svými učedníky, rozhodl se jít zase někam jinam. Může nám být ovšem divné, kam to vlastně jde...:

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. M15,21

PJ v tomto okamžiku opouští území Izraele. To je zřejmě vůbec poprvé za dobu jeho veřejné služby. To je zvláštní, protože přišel jako Král Izraele, jako Král svého lidu, jako Král nebeského království.

Když PJ po nějakém čase přípravy posílal své učedníky se slovem evangelia, dával jim mimo jiné rady, aby nešli k pohanům, ale aby šli především k zabloudilým ovcím z izraelského domu. Ovšem Izrael odmítl PJe jako svého krále. Odmítli jej domnělí duchovní představitelé lidu, náboženští vůdcové, jak jsme viděli o několik veršů zpátky. A na základě toho jejich odmítnutí také PJe odmítl Izrael jako celek a jednal už vlastně jen s jednotlivci, kteří mu projevili důvěru, kteří v něho uvěřili.

V následujících verších uvidíme, že to pozvání PJe pro upracované a unavené nebylo míněno jen pro Izraelce (i když pro Izraelce především), ale že PJ se svým milosrdenstvím a se svou pomocí přichází i k pohanům, ke všem lidem bez výběru...

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. M11,28

Ovšem náš text M15 pokračuje takto:

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. M15,21

A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." M15,22

Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" M15,23

Tato pohanka (byla to syro-fénická žena, jak doplňuje její smíšený pohanský původ evangelista Marek) neměla žádný nárok na Ježíše jako Syna Davidova. Co měli pohané společného se Synem Davidovým? Proto PJ zpočátku na její žádost vůbec nereaguje.

Ovšem skutečnost, že PJ na žádost této ženy nereaguje, se tu ukazuje jako taková zvláštní zkouška. Někdo by se možná urazil, někdo by odešel, někdo jiný by třeba hledal různé prostředníky... Tato žena však vytrvale za PJem volá, stejně uctivě jej oslovuje jako Syna Davidova a stále stejně naléhavě žádá o pomoc. Až nakonec učedníci podlehnou a žádají PJe, aby s ní udělal pořádek. Ten překlad, který používal náš DrMG, přímo podává ta slova učedníků v podobě: "Pošli ji pryč!"

Dovolím si udělat takovou malou aplikaci v tom smyslu, že někdy takové malé Pánovo mlčení, nebo určité čekání, v němž nás ponechává, může být dobrou zkouškou, pokud jde o stav našeho srdce.Jak přijímáme různé Pánovy odpovědi? A jak přijímáme jeho mlčení? jeho vyčkávání...?


...Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" M15,23

On odpověděl: "Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." M15,24

Dokud tu bylo ze strany PJe mlčení nebo čekání, možná jsme byli ochotni to vzít na vědomí, nebo bychom trochu i rozuměli. Ovšem toto je teda hodně tvrdý výrok, který vlastně vyhlašuje odmítnutí všem, kdo jsou mimo národ Izrael! To je víc než jen mlčení...

Ano, PJ vyslovil tento výrok. Ovšem je to pravdivý výrok. PJ byl poslán především k tomu, aby naplnil proroctví, která byla dána vyvolenému lidu. Přišel z Davidova rodu jako král Izraele. A nyní tuto skutečnost dává na vědomí této pohanské ženě, která žádá jeho službu, jeho pomoc... Jak se s tím nebohá odmítnutá pohanka vyrovná? Jak zareaguje?

Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla"Pane, pomoz mi!" M15,25

Když předtím neuspěla se svým oslovením Synu Davidův, přichází nyní s pokornou poklonou a s pouhým "Pane, pomoz mi!" Slovo PJe však je opět velmi silné. Jestli ty předchozí výroky byly odmítnutím, pak to, co následuje, můžeme pokládat za urážku. Je to opravdu velmi silný výrok PJe:

On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům (ř.: štěňatům)." M15,26

Jestliže to předchozí odmítnutí tato žena překonala či doslova přežila, tím spíš si klademe zvědavou otázku, co udělá teď. Kdo z nás by se neobrátil na podpadku, povídá MG a neodešel?

A ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z droptů, které spadnou se stolu jejich pánů." M15,27

MG nám vysvětluje, že židé někdy používali pro pohany takovéto tvrdé označení, tedy něco o psech. A tato žena toto označení je ochotna přijmout, protože věří v PJe a bere jej jako svrchovaného Pána, který může cokoli a cokoli udělá, to je zaručeně správné a spravedlivé... Proto taková odpověď této ženy... PJ velmi dobře poznal její srdce, poznal tuto její víru, a podle toho také reaguje:

Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva. M15,28

Tady vidíme, přátelé, že hluboká upřímná víra v PJe se snoubí s poznáním, kdo je PJ a kdo jsme my, kdo jsem já... Čím větší víra člověka (jak to někdy rádi hodnotíme), tím také větší pokora před Pánem... Je-li někdo pyšný, chlubí-li se sám sebou, pak je jeho víra dosti pochybná... Ta pýcha totiž naznačuje, že moc nepoznal majestát PJe ani svoji vlastní slabost před jeho tváří... Na druhé straně ovšemže víra přináší pokojné spočinutí v PJi, v Boží milosti, přináší poznání, čím nás PJ učinil, čím jsme se v něm stali. Takové poznání ovšem jen prohloubí naši pokoru a bázeň, prohloubí vědomí naší odpovědnosti...


Z končin Týru a Sidónu, kde jsme pozorovali setkání PJe s tou Syrofénickou ženou, se PJ zase vrací na své nejčastější působiště. Co tu bude dělat?

Odtud Ježíš přešel zase ke Galilejskému moři; vystoupil na horu a posadil se tam. M15,29

Není zde výslovně uveden důvod, proč sem PJ přišel a proč se tady posadil.Měl přání být zase sám se svým Otcem, nebo si chtěl povídat se svými učedníky? Ať bylo, jak bylo, zástupy zjistily, kde se PJ nachází a vydaly se za ním, neboť od něho s vírou očekávaly pomoc.

Tu se k němu sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Kladli je k jeho nohám a on je uzdravil, M15,30

takže se zástupy divily, když viděly, že němí mluví, mrzáci jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i velebily Boha izraelského. M15,31

ThDrMG nás na tomto místě upozorňuje znovu na skutečnost, že těch uzdravených a osvobozených lidí, byly zástupy, skutečně tisíce... Nebylo to jen několik osamocených případů, ale bylo jich tolik, že nikdo nikdy nepochyboval o skutečnosti, že PJ konal mocné činy, mocné zázraky...

K těm bezpočetným uzdravením se ovšem v následujícím textu přidává další zázrak, podobný tomu, jaký jsme s úžasem pozorovali nedávno. Je znovu ukázkou, že PJ vidí a vnímá všechny potřeby lidí...:

Ježíš si zavolal své učedníky a řekl: "Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Poslat je domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě." M15,32

Učedníci mu namítli: "Kde vezmeme na poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup?" M15,33

Ježíš jim řekl: "Kolik máte chlebů?" Odpověděli: "Sedm, a několik rybiček." M15,34

Může se nám zdát, přátelé, že to je pouhé zopakování obdobného příběhu, který jsme si nedávno četli a který se patrně odehrál nedávno před tímto příběhem. Proč tedy Matouš vedený DSým zařazuje do svého záznamu tento příběh? Co nám přináší nového oproti předchozímu nasycení zástupu, kde bylo pět tisíc mužů, nepočítaje ženy a děti?

Spolu s naším učitelem věřím, že důvodů je několik. Jedním z nich může být i skutečnost, že se s připomenutím obou těchto případů nasycení zástupů zanedlouho setkáme ještě jednou... A tím více nám vynikne, jak byli ti učedníci pomalí v tom procesu učení... To vám povídám, byli úplně stejně pomalí, jako jsme často my...

Ale MG nás znovu upozorňuje i na to, že PJ si nyní už neklade za cíl, aby se prokázal jako Hospodinův Mesiáš, nýbrž z kontextu je tu položen důraz na odmítnutí, kterého se PJi dostalo od národa jako celku, zejména od duchovních vůdců izraelského národa... Vidíme zde, že v odpověď také PJ odmítá svůj lid jako celek, odmítá ty náboženské vůdce a jedná jen s jednotlivci, kteří mu projevují svou důvěru...


Učedníci mu namítli: "Kde vezmeme na poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup?" M15,33

Ježíš jim řekl: "Kolik máte chlebů?" Odpověděli: "Sedm, a několik rybiček." M15,34

I nařídil zástupu usednout na zem; M15,35

potom vzal těch sedm chlebů i ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci zástupům. M15,36

Otázky a pochybnosti učedníků prozrazují, že tu minulou lekci ve vyučování PJe prostě nezvládli. Jejich výrok "Kde vezmeme na poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup?" vyslovený ve fyzické přítomnosti PJe, ještě stále ukazuje jejich neschopnost PJi plně důvěřovat ve všem... Uzdravování už viděli mnohokrát, všelijakých jiných zázraků zažili už přemnoho, ale tento zázrak viděli jen jednou... Proto pochybují... A jak uvidíme o něco později, ani tato zkušenost je neposunula příliš daleko, aby důvěřovali svému božskému Mistrovi...

MG na tomto místě pak chvíli důrazně rozvíjí myšlenku, že nevěra, nedůvěra v BSo, je vlastně hřích! Je to v podstatě odmítnutí poslušnosti. Je to vlastně označení Boha za lháře... A tak bychom mohli pokračovat...

Chci tedy svému Mistrovi, PJKu více důvěřovat, vyznává náš učitel, on je hoden naší důvěry. Je hoden toho, abychom mu důvěřovali naplno, zcela...

Když tedy učedníci nedbali na ty svoje strachy a tzv. logické či praktické námitky a poslechli PJe, přichází výsledek:

I jedli všichni a nasytili se; a zbylých nalámaných chlebů sebrali ještě sedm plných košů. M15,37

Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí. M15,38

Z tohoto záznamu můžeme rozumět, že za PJem šli celé rodiny. A je známo, že tehdejší rodiny byly poněkud početnější, než je většina současných rodin. A tak pokud bychom k jednomu muž připočítali jednu ženu a v průměru jen jedno dítě, pak je snadné spočítat, že tu bylo celkem nejméně 12 000 lidí. A tito všichni byli službou PJe uzdraveni a také fyzicky nasyceni...

A tu je závěr 15.kap.Mat.:

Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan. M15,39 (kral.: Magdala)

Tohle byla část služby PJe v okolí Galilejského jezera, shrnuje náš cestovatel. Mimochodme Magdala je dnes prý v troskách...

Tato 15.kap.Mat nám mimo jiné naznačila, přátelé, že učedníci PJe jsou dosti pomalí, aby důvěřovali svému mistrovi až za hranice svých představ a za hranice svých zkušeností... Jsou pomalí v tom, aby PJi rozuměli a přijímali od něho úplně všechno... A to ve skutečnosti vytváří dost podstatnou překážku pro PJe, aby mohl pokračovat dál.

Je to velmi obtížná situace. Protože PJ dospěl ke zlomu v postojích náboženských vůdců, kteří jej tedy zjevně a opakovaně odmítli, a přitom jeho učedníci ještě neprojevují takovou zralost, jak by se možná dalo očekávat, jak by si PJ přál... PJ však trpělivě vyčká až učedníci dozrají, až porozumějí těm nejdůležitějším věcem, které se týkají božství PJe...

A tak podobně je PJ velmi trpělivý také při své výchově, kterou zamýšlí v našich životech... Jak dlouho někdy čeká, nebo spíš, jak dlouho jej někdy necháme čekat svým nepochopením, svou nedůvěrou v jeho slovo... Kéž bychom byli odvážnější v lámání těch našich vlastních představ na základě BSa, na základě toho, jak nás PJ opravdu vede...

*- 16.kap.

16.kap.Mat. nám ukazuje nebo spíš jen víc a víc potvrzuje hlubokou nevěru duchovních vůdců izraelského národa... Oni totiž znovu od PJe žádají znamení:

Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. M16,1

On však jim odpověděl: "Večer říkáte: ,Bude krásně, je pěkný západ. M16,2

A ráno: ,Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků. Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? M16,3

Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel. M16,4

V M12,38 jsme si četli, že tihle lidé, nebo přinejmenším lidé stejné kategorie (čili fazizeové tehdy ještě se zákoníky) žádali od PJe znamení. A on jim nedal jiné znamení, než znamení proroka Jonáše, které jim nyní jen znovu připomíná...

Navíc jim na příkladu z přírody, na příkladu z jejich vlastního předpovídání počasí ukazuje, že určitá znamení, která předcházejí počasí následujícího dne, jsou schopni rozeznat, ale znamení časů, nebo věků nejsou schopni rozeznat, přestože mají v rukou Písmo a stavějí se do role těch, kdo to Písmo vyučují, kdo je sdělují dalším...

Matouš nám ovšem hned v úvodu 16.kap. řekl pravý důvod, proč tihle lidé kladli svou otázku: Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho.

PJ dal všem lidem, kteří jej obklopovali, dostatek příležitostí vidět znamení, zázraky, uzdravení, moc nad přírodními živly a tak dále... Kdo byl ochoten přijmout tato znamení jako potvrzení jeho mesiášství, či přímo jeho božství, ten je už dávno mohl přijmout. Kdo však byl zatvrzelý ve svém srdci, tak jako na příklad tito farizeové a saduceové, ten se pochopitelně nemohl spokojit se žádným znamením...

PJ tyto doslova nevěřící lidi odkazuje pouze na znamení Jonáše proroka, které PJ vysvětlil už když jim tohle znamení předložil poprvé:

Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. M12,40

Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání a hle, zde je více než Jonáš. M12,41


Když byli učedníci na druhém břehu, shledali, že si zapomněli vzít chleby. M16,5

Ježíš jim řekl: "Hleďte se mít na pozoru před kvasem farizeů a saduceů!" M16,6

Oni však u sebe uvažovali: "Nevzali jsme chleba." M16,7

Při přemýšlení o M13 jsme se dívali do celé Bible na obrazný smysl kvasu a viděli jsme, že vždy je symbolem něčeho zlého, něčeho negativního. Nyní, po tom rozhovoru, který měli před chvílí, PJ varuje své učedníky před kvasem farizeů a saduceů. A když PJ před něčím varuje, pak to je dozajista zlé, je to hodno naší pozornosti ve smyslu, abychom se tomu vyhýbali...

Ale, jak vidíme, učedníci mají jiné starosti. Přemýšlejí o tom, že zapoměnli vzít chleba... A do těchto svých starostí si promítají ta slova PJe o kvasu... Jak divně jim to pak muselo znít, když je varoval před kvasem. To by totiž mohlo taky vypadat, jako by je varoval před jezením kynutého chleba...

Když to Ježíš zpozoroval, řekl: "Proč mluvíte o tom, malověrní, že nemáte chleba? M16,8

Ještě nerozumíte ani se nepamatujete na těch pět chlebů pro pět tisíc, a kolik košů jste sebrali? M16,9

Ani na těch sedm chlebů pro čtyři tisíce, a kolik košů jste sebrali? M16,10

Což nerozumíte, že jsem k vám nemluvil o chlebech? Mějte se na pozoru před kvasem farizeů a saduceů!" M16,11

Tehdy pochopili, že jim neřekl, aby se měli na pozoru před kvasem, nýbrž před učením farizeů a saduceů. M16,12

Už v předchozí kap. jsme viděli, že učedníci se po jednom zázraku PJe s nasycením zástupu lidí, ještě neuměli na něj spolehnout, když naprosto stejná situace nastala znovu... Nyní vidíme, že jejich důvěra PJi stále roste pomalu... Ale PJ je trpělivý a připomíná jim ty Boží skutky, které s PJem už prožili, aby se mohla jejich víra rozvinout, aby se učili na PJe spoléhat i v takovýchto věcech, které se týkají jich samotných. Které se týkají nejen celého zástupu, nejen velkolepé veřejné služby, ale PJ má své požehnání a svou pomoci i pro jejich naprosté soukromí...


Pokud jde o počet kapitol, jsme sice teprve nedaleko za polovinou Matoušova evangelia, ale už jsme se setkali s tím, že PJ naznačil, co ho čeká. Už svým učedníkům a dokonce tím znamením Jonáše proroka také svým protivníkům ukázal, že musí zemřít a vstát z mrtvých...

Dříve než se PJ vydá na cestu do Jeruzaléma a pak až na kříž, jeho učedníci musejí správně chápat dvě důležité věci. 1.: Kdo PJ a 2.: Co hodlá dále dělat, co se v nejhlubší podstatě bude dít při jeho cestě na kříž. Nutno říci, že to jsou dvě velmi důležité věci také pro každého křesťana, nebo pro každého, kdo se křesťanem chce stát: 1.: Kdo PJ a 2.: Co PJ udělal na kříži. Tyto dvě otázky jsou klíčové, fundamentální, pokud má být člověk spasen...

Po těch přemnoha slovech, která učedníci od PJe slyšeli a po těch přemnoha zkušenostech, které učedníci od PJe viděli, přichází zvláštní situace, kdy PJ otevřenou otázkou zkoumá, v jakém stavu jsou jeho učedníci. Jaký vlastně k němu, jako se svému Mistrovi, mají vztah...

První otázka, kterou PJ klade svým učedníkům, je zaměřena takovým zvláštním směrem. Není namířena ani přímo na učedníky, ani přímo na PJe, ale zkoumá pozornost učedníků jaksi zvláštně ve vztahu k zástupům:

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovyptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" M16,13

Jakoby tu PJ zkoumal, jestli učedníci vůbec vnímají, co se tu kolem nich děje, jak lidé reagují, co říkají atd. Z jejich odpovědi, která je vlastně jen sumářem slyšených výroků od různých lidí, je zřejmé, že PJ je velmi kontraverzní osobou. Je osobou, kolem které jsou velké dohady, pochybnosti a rozdílné názory. Ba dokonce je osobou, která zakrátko vyvolá u lidí na jedné straně oddanost a lásku a na druhé straně až vražednou nenávist...

V určitém průmětu by dozajista bylo zajímavé, co bychom odpověděli, kdyby takovou otázku PJ jako svým učedníkům položil nám dnes. Víme vůbec, co si lidé myslí o PJi? Známe reakce lidí na PJe jako takového? !Nejsme dotázáni, co lidé říkají na naši církev, nebo na náš život, ale co říkají na samotného PJe...

Ta otázka v sobě totiž skrývá pro někoho možná velmi nepříjemnou otázku, zda jsme vůbec svědky PJe! Zda o něm s lidmi mluvíme... A nebo jsme jen zakřiknutými bázlivými členy svých církví či sborů, kteří tu a tam jen možná někoho pozvou na evangelizaci nebo na nějakou zajímavou akci...? Zvát lidi na různé evangelizační akce je zajisté velmi dobré! Ale to ještě samo o sobě není svědectví o PJi, k němuž jsme povoláni...!

...Ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" M16,13

Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." M16,14


Řekne jim: "A za koho mě pokládáte vy?" M16,15

PJ se tedy nespokojil jen s názorem ostatních lidí, možná těch zástupů, které je obklopovaly a mezi nimiž se učedníci pohybovali, ale chtěl slyšet také vyjádření samotných učedníků...

Pokud čtete a trochu znáte Bibli, pak byste možná na tuto otázku spolu s učedníkem Petrem hrdě odpověděli: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." M16,16

Ovšem nejsem si jist, do jaké míry máme představu, co to znamenalo, co to znamenalo nejen jako význam slova, ale co z toho pro takového vyznavače plynulo. Mesiáš, nebo řecky Kristus, je Hospodinův Pomazaný. Je to ten, který naplnil SZn. Je to Syn živého Boha. Je to také Spasitel, což znamená, že je to ten, který se obětuje pro spásu světa.

Tohle všechno nám patrně zní jako dosti duchovní pojmy, při kterých možná uctivě a jaksi spokojeně pokyvujeme hlavou. Ale mějme na paměti, že v konečném důsledku to také znamená, že ten Ježíš je Král a to Král nejen ve smyslu nějaké budoucí obecné politické moci či svrchované celosvětové funkce, nýbrž má být a chce být také Králem osobního života každého, kdo k jeho království patří. Je to ten, který má nárok na své poddané jakožto na otroky. Čili má na ně absolutní práva, on má práva v nichž nepřichází v úvahu neposlušnost poddaných...

Učedníci už měli za tu dobu, co chodili s PJem, dost příležitostí poznat, kdo je jejich Mistr, kdo je PJ. Měli dost příležitostí poznat jak jeho učení, jeho moc, tak také jeho vzácný charakter.

Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." M16,16

Tento výrok tedy v sobě skrývá mnohem víc, mnohem vyšší pozici PJe, než jak mu na první pohled rozumíme. Proto sám PJ na toto silné a mimořádně zřetelné Petrovo prohlášení reaguje také velmi silnými slovy:

Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. M16,17

PJ nade všechnu pochybnost jasně prohlašuje, že toto poznání nepochází z člověka, že tedy není ničím lidským. Není to výsledek vědeckého zkoumání, byť by to biblické zkoumání bylo. Ale je to záležitost duchovního poznání, které dává sám Bůh. Dává je na základě stavu srdce, na základě víry v nitru člověka... Protože Bůh se dívá k srdci a k upřímnému se má upřímně.

V tom poznávání Boha a PJe totiž platí taková dosti odlišná pravidla, než jak jsme zvyklí u běžného lidského poznávání... Jen dvě drobnosti. My často zastáváme stanovisko: přesvědč mě a já ti uvěřím. Ale s Božím Slovem je tomu docela naopak. Ten, kdo srdcem uvěří, ten se pak přesvědčí. A nebo tak někdy různí věřící zastávají vůči PJi postoj: Ukaž mi svou moc a já tě pak budu poslouchat, já se ti oddám... Ovšem tady zase platí opačné pravidlo, ten, kdo se PJ v poslušnosti oddá, ten pak může poznávat a prožívat lásku a moc PJe i v praktickém životě...


A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. M16,18

Podívejme se na tento verš pozorně, vede nás v úvahách náš DrMG. Na které skále PJ vybuduje svou církev? Jsou tací, kteří tvrdí, že PJ svou církev buduje na Šimonovi Petrovi. Samozřejmě tomu tak není.

Jde zde o nádhernou slovní hříčku, kterou nemůžeme vytrhnout ze souvislosti celého textu. Původní řecký text tu používá dvě rozdílná slova, upozorňuje náš řečtinář. Ty jsi "Petros;a na té "petře" zbuduji svou církev. "Petros" znamená úlomek skály, kámen ze skály. Zatímco "petra" znamená samotnou pevnou mateřskou skálu. PJ tedy bude budovat (nebo spíš nyní už dávno buduje) svou církev na petře, na té celistvé nepohnutelně pevné skále, nikoli na jejím úlomku, nikoli na jednom kameni z té skály...

Koho znázorňuje ta pevná celistvá skála? Z Písma není pochyb, že tou Skálou je sám PJK a církev je tedy zbudována na něm samotném. Sám APetr nám takové vysvětlení zanechal ve své první epištole:

vždyť jste 'okusili, že Pán je dobrý!' 1p2.3

Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je 'vyvolený a vzácný'. 1p2.4

I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. 1p2.5

Tady je vidět, že ten obraz kamene je vztažen jak na PJe, tak i na jeho následovníky, na ty, kdo se pro přijetí oběti PJe skrze víru stali Božími dětmi a příslušníky Církve PJe. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že PJ je ten úhlový kámen, ten nosný pilíř a my všichni se máme na něm dále budovat. APetr v této své 1.ep cituje slovo proroka Izajáše a tím ukazuje vlastně výklad tohoto SZního podobenství:

Neboť v Písmu stojí: 'Hle, kladu na Sijónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.' 1p2.6

Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to 'kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným', 1p2.7

ale i 'kamenem úrazu a skalou pádu'.

Církev je tedy zcela jednoznačně založena na Kristu. Potvrzuje to také AP, který k tomuto tématu píše:

Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. 1k3.10

Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. 1k3.11

Vnímejme jasně:

Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. 1k3.11

Základ je tedy pouze jeden jediný, spolehlivý, pevný, nezměnitelný. A na tom základu se staví. Stavějí na něm různí lidé. Na ten základ se stavějí další a další kameny, ne jen jeden další kámen, ale mnoho kamenů...


A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev... M16,18

Ještě bych se rád vrátil k té širší souvislosti, k tomu, co předcházelo takovémuto výroku PJe, takovémuto titulu, který PJ Petrovi přisuzuje, jak to někteří vidí. Předcházelo Petrovo vyznání, že PJ je Mesiáš, že je Spasitel a Pán.

Na ta to PJ reaguje myšlenkou, kterou bych si dovolil parafrázovat nějak takto: Šimone, můj Otec v nebesích ti dal poznat to podstatné, to na čem opravdu záleží. Ze tvého vyznání je jasné, že jsi úlomek té pravé skály. Na té pravé skále jako celku vybuduji Církev...

A z toho, co sám APetr ve své epištole píše není pochyb, že každý, kdo takto opravdu srdcem pozná PJe, se rozvněž stává jedním úlomkem skály, stává se kamenem v té živé stavbě, která stojí na skále, na pevném úhelném kameni... I ty jsi ten "petros", který stojí na "petře", milý bratře, milá sestro. Pokud je PJ tvým Mesiášem, tvým Spasitelem, pak také ty jsi jedním úlomkem skály, jedním kamenem, který se buduje na pevném základě, na té celistvé a nepohnutelné skále, jíž je PJK...

...zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. M16,18

Brány pekla náš učitel v těchto pořadech, DrMG, vykládá jako smrt. Smrt je totiž podle Písma konec nadějí pro nespaseného člověka, který odmítl život s Bohem, který odmítl milost nabízenou v PJKu...

Řecké slovo překládané "peklo" zní "hádés" (ve SZně hebrejsky "šeól") a odkazuje nás na neviditelný svět po smrti, nebo na výsledek smrti. A brány pekla, nebo smrt nemůže přemoci Kristovu Církev. PJ je totiž sám vzkříšením a životem, on je vítězem nad smrtí i nad peklem. Proto nad ním žádné moci temnosti, ani satan, ani peklo, ani jeho brány nemají vítěznou moc. Jde o poraženou sféru...

A proto PJ říká, že ani církev nebude těmito mocnostmi nebo tedy tím peklem či jeho branami poražena. Vždyť církev PJe stojí na pevném základě, jímž je sám Vítěz, sám Boží Syn PJK... Jemu patří věčná pocta!


Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." M16,19

Tento verš přirozeně vyvolává několik otázek, které jsou opět možná poněkud kontraverzní: Co jsou to ty klíče království nebeského. Byly tyhle klíče dány jen samotnému Petrovi nebo je měl či dodnes má i někdo jiný?

Vidíme zde nejen velikou pravomoc, či autoritu, ale také velikou odpovědnost, která z té pravomoci či autority přirozeně plyne, nebo s ní souvisí...

MG ve shodě s mnoha dalšími nekatolickými vykladači vysvětluje tento text prostě tím, že otevírání či zavírání dveří nebeského království je odpovědnost všech, kdo patří k živé církvi PJe, všech, kdo jsou pro přijetí oběti PJe Božími dětmi. Jsi-li Boží dítě, říká MG, pak máš klíče a těmi klíči je BSo, těmi klíči je zpráva o spasení v PJKu, která otevírá brány nebeského království.

Kdo si to živé Slovo spásy nechá pro sebe, kdo je sváže, ten je svazuje na zemi s možnými dalekosáhlými důsledky v nebi...

Tyto klíče nebeského království tedy nevlastní jen jeden člověk na zemi, nebo jen jedna církev, ale každé Boží dítě se stává králem a knězem a z toho vyplývá také jeho veliká odpovědnost za další zvěstování té úžasné zprávy o Boží lásce projevené v PJKu...

V kontextu předchozích veršů našeho textu M16 MG říká, že tyto klíče nebeského království má k dispozici každý, kdo svým srdcem poznal, že PJ je Mesiáš, že je Spasitel a Pán.

Ovšem v okamžiku, kdy toto slovo PJ vyslovil, ještě nebyla doba církve. PJ toto slovo řekl ještě před tím, než byl ukřižován a než vstal z mrtvých. Proto svým učedníkům nyní dává stejný pokyn, jaký dal i mnoha dalším lidem, kteří jej na základě různých zkušeností sami poznali:

Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. M16,20

Namísto aby PJ poslal učedníky s touto zvěstí, že je Mesiáš, jim začíná odkrývat ještě jinou stránku svého poslání na této zemi...:

Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. M16,21


PJ tedy výslovně ocenil Petrovo poznání o poslání PJe, které mu dal sám Bůh Otec. A na Petrovo vyznání: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." M16,16 PJ reagoval dosti velikými slovy, která si Petr v první chvíli mohl docela klidně přivlastnit pro sebe (podobně jako mu je dnes přivlastňují mnozí lidé určitého náboženského směru).

Ovšem v následujících dvou verších vidíme, že Petr při svém nevyzrálém temperamentu to slovo PJe v této chvíli vůbec nepochopil ale pouze mu osobně podlehl, přivlastnil si z něho autoritu, která mu nepatřila. Ještě vůbec nebyl zralý, aby na základě tohoto slova PJe cokoli konal. Ale jak je pro Petra v tomto období jeho života dosti obvyklé, nechtělo se mu čekat a zase se do všeho hrne se svou naivní přímostí...

Četli jsme si:

Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. M16,21

A reakce učedníka Petra, který zjevně podlehl předchozí pochvale PJe?

Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!" M16,22

PJ před chvílí ocenil to Petrovo poznání o mesiášství PJe. A tak Petr prostě ve svém sebevědomí, že on má nějaké uznáníhodné poznání reaguje podle svých představ a vysvětluje samotnému PJi, co by to mělo znamenat, že je Mesiáš. To v žádném případě nemůže znamenat utrpení. Mesiáš je přece pomazaný, je určen pro roli krále, vládce, nikoli pro nějakou poníženou roli či dokonce pro utrpení, nebo potupnou smrt...

A reakce PJe?

Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" M16,23

Přátelé, tak si říkám, jak často mnozí lidé směšují poznání, které jim opravdu dal Bůh, poznání, které je Božím slovem, samotným Pánem třeba nějak potvrzeno, s tím, co si sami myslí, se svými vlastními lidskými představami... Na základě toho, že je Bůh někdy někde opravdu použil ke svému dílu, ke své slávě si pak takoví lidé rádi už jen domýšlejí, že se zase trefí, že zase budou mít pravdu, ale je to jen tělesnost, jen nezralost, jen pýcha...

Jak hrozně zní ten rozdíl v průběhu jednoho jediného rozhovoru, který mohl trvat možná pár minut. Nejdřív PJ jako odpověď říká Petrovi: ...to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. M16,17

A za chvíli na to Petr z týchž úst svého Mistra slyší na svoje výroky docela jiná slova: ...tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" M16,23, ba dokonce "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu...

Obávám se, že každý z nás je občas náchylný k tomu, aby jeden svůj "úspěch", své poznání v určité chvíli a v určité oblasti rozšířil příliš daleko a myslel si, že pak může mluvit i do jiných věcí...

Tento způsob chování je ovšem jen jedním z projevů duchovní nebo i všeobecně osobnostní nezralosti... Učedník Petr je tu pro nás krásným ale současně také varovným příkladem člověka, který je upřímný ve své touze po poznání a ve svém vztahu k PJi. Ovšem je také příkladem člověka, který ve své nezralosti a ve svém sebevědomí překračuje rámec poznání, které je skutečně od Boha. A pak hned na to (nutno říci, že zase ve své upřímnosti) neoprávněně autoritativně vstupuje do sféry, kterou ovšem PJ hodnotí výslovně jako protibožskou...!

Náš DrMG pak ještě trochu blíže vysvětluje tuhle konkrétní věc, kterou Petr ve svém naivním sebevědomí PJi předkládá. Totiž že popírání Kristova kříže, jehož se tu Petr ve své pýše vlastně dopouští, je prostě satanské dílo... Evangelium bez kříže PJe je prostě zavádějící náboženskou naukou, která nikoho nespasí, která naopak může lidi odvést velmi daleko od spásy, jak to má jako svůj hlavní záměr satan...

Ovšem ta trpělivá výchovná práce PJe a později DSého na Petrově duchovním životě i na jeho temperamentu, na jeho osobnosti přinesla své dobré výsledky. Poslechněte si, co ve srovnání s tímhle zrazováním PJe od cesty kříže sám Petr pak po letech píše věřícím v diaspoře (v rozptýlení). Je to něco docela jiného...:

On 'na svém těle vzal naše hříchy' na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 1p2.24


PJ na tuto situaci reaguje zase úžasným slovem, jež, jak doufám, mnozí posluchači, kteří jsou Božími dětmi, znají nazpaměť. A snad to nejen známe nazpaměť, nýbrž taky ve svých životech uskutečňujeme:

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. M16,24

Náš zkušený praktik křesťanství cituje výroky některých věřících, jak si představují naplněňování, či uskutečňování tohoto slova PJe. Zapři sám sebe, znamená ku příkladu odříci si zmrzlinu, nebo nějaký trochu víc luxusní předmět do domácnosti a podobně... Nutno říci, že tím to může začít, že to může být dobrá cesta, ale bylo by to pramálo...

PJ totiž říká: "Kdo chce jít za mnou, zapři SÁM SEBE. Odříci si nějaký ten zákusek navíc, to je někdy docela obtížné, ale zapřít SÁM SEBE, to mnohem víc. Tu jde nejen o to, něco si odříci, ale také se do něčeho nového pustit. Zapřít sám sebe znamená poddat se, pokořit se pod vládu PJe. Zapřít sám sebe znamená potlačit svoje vlastní zvyklosti a pohodlí, svoje vlastní představy a přijmout myšlenky a představy PJe. Ovšem znamená to také poslušně je konat, konat to, co chce On...

A co ten kříž? Vezmi svůj kříž, říká PJ. Slyšel jsem na toto téma mnoho různých úvah a také řadu pokusů o určité průměty do života současných křesťanů. Slyšel jsem také řadu výroků věřících lidí v obyčejném životě. "Mám já to ale kříž..." A byly myšleny jednou bolesti v zádech, jednou příliš mnoho práce, jednou neposlušné dítě a tak různě...

Nejvíce mě ovšem zaujal rozhovor, který jsem před časem měl s jistým starším bratrem ve skupince dalších věřících. Zeptal se nás: Jaký byl smysl kříže? Odpovídali jsme různě podle dosavadních představ, ale netrvalo to dlouho, protože někdo docela záhy řekl, že smyslem kříže byla prostě poprava. Bylo to nejen břímě, které měl ten odsouzený nést, byla to nejen nějká potupa, či nějaké trápení, nebo dokonce mučení, ale cílem, smyslem kříže byla prostě poprava, smrt toho, komu byl kříž určen...

Na základě této velmi jednoduché a domnívám se, že přirozené definice smyslu kříže jsme se pak dívali také na tento náš známý verš: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. M16,24

Ten můj kříž má znamenat nikoli jen nějaké břímě nebo utrpení, ale prostě můj zánik, můj konec, moji smrt. Potom jsme dost dlouze a taky dost prakticky přemýšleli o tom, co AP píše o "mrtvení" toho zemského, toho tělesného, toho hříšného, co je v nás. Aby pak skrze nás mohl působit sám PJ... To je totiž velmi pozitivní, povzbudivý závěr toho verše. Spočívá ve slovu následuj mne. Tady je východisko, tady je řešení. Když umírá to naše staré, to lidské, to hříšné, to tělesné (jak se právě projevil učedník Petr), teprve pak se může dostat ke slovu to nové, to Boží, to, co je z DSého...


Pokračování těchto slov PJe je jen rozvinutí důsledků obojího možného rozhodnutí. Jak rozhodnutí pro to skutečné následování, k němuž PJ své učedníky vyzvývá, nebo také důsledků rozhodnutí ve smyslu odmítnutí vydat se za PJe do všech důsledků...

Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. M16,25

Toto je taková malá násobilka učednictví, či následování PJe, řekl bych. Čím více je v tom pokusu o následování PJe našich vlastních snah a domněnek, či prostě nás samotných, tím méně se v našich životech může projevit sám PJ se svým proměňujícím vlivem a se svou mocí, která vede ke spáse dalších lidí i jejich růstu a tak dále...

A naopak čím více se necháme PJi proměňovat, čím více mu dovolíme, aby mluvil do našich životů, čím více mu budeme důvěřovat a vzdávat se svých vlastních lidských domnělých jistot, a svých pocitů bezpečí či spokojenosti, tím více můžeme pak v poslušnosti jeho Slova vidět také jeho mocné dílo v různých směrech...

Skutečně malá násobilka učednictví:

Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. M16,25

Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? M16,26

A úplný závěr naší 16.kap.Mat. vyznívá velkolepě, jak jej PJ podává:

Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. M16,27

Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím." M16,28

Člověk, který se odváží riskovat, či přímo vydat svůj život PJ také v tom smyslu, že se stane jeho učedníkem se vším, co má a čím je, dostane jednou svou odměnu. Přijde chvíle, kdy se budou rozdávat odměny a kdy také někteří utrpí škodu, ztrátu...

Ten poslední verš (28.) v této kapitole, o těch, kteří neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím." M16,28 řadí náš učitel DrMG už do souvislosti s následující kapitolou. Čili do souvislosti s proměněním PJe... K tomu se tedy dosteneme za chvilku...






*- 17.kap.

Když nyní, milí posluchači, vstupujeme do 17.kap.Mat., náš průvodce v těchto pořadech DrMG, nás vrací ještě zpátky k poslednímu verši předchozí 16.kap.:

Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím." M16,28

Následující 17.kap. podle našeho učitele vysvětluje, co PJ mínil tímto slovem, tímto jinak velmi zvláštním výrokem.

Naplnění smyslu tohoto verše se uskutečnilo při proměnění PJe na hoře v přítomnosti tří z jeho učedníků, jak dále podrobněji uvidíme. Proměnění je obrazem Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.

Jak si můžeme být jisti správností tohoto přístupu? Inu Petr byl jedním z těch tří, kteří tu byli přítomni a proměnění PJe na vlastní oči viděli. A tento Petr v závěru svého života po mnoha letech píše věřícím následující slova o této zkušenosti:

Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. 2P1.16

On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. 2P1.17

A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. 2P1.18

Ti tři učedníci tedy viděli a slyšeli, že On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. 2P1.17

MG říká, že tento okamžik byl vlastně miniaturou skutečného království PJe. Učedníci zahlédli na hoře proměnění jen tuto miniaturu, zahlédli jen kousíček té slávy PJe, ale zahlédli ji, viděli ji vlastníma očima. A to je splněním slibu PJe. Náš kazatel zdůrazňuje, že proměnění PJe je představením jeho oslaveného lidství...

A tento pohled na slávu PJe nám dává naději, že jednou budeme s ním a že také my budeme jako on, pokud jsme se pro víru v něho, pro víru v jeho zástupnou oběť stali Božími dětmi, jak to píše AJan:

Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo najevo, co budeme. Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. 1J3,2


Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. M17,1

A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. M17,2

A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. M17,3

Tedy za týden na to, jak se PJ ptal svých učedníků, co si o něm myslí lidé a za koho jej pokládají oni sami, přichází tato zvláštní situace. Zase tu můžeme přemýšlet nad tím zvláštním principem jednání PJe s jeho učedníky nebo vůbec nad principem Božího jednání s lidmi. PJ si nejdřív ověřil, že učedníci chápou jeho poslání jako Mesiáše jako Hospodinova Pomazaného. A teprve potom (šest dnů na to) se jim zjevuje s kouskem své slávy... PJ nezvolil opačný postup, že by se jim nejdřív ukázal se svou slávou, a pak že by zkoumal jejich důvěru a jejich postoj...

Myslím, že i v řadě našich životních situací je důvěra a odevzdanost PJi předpokladem k tomu, abychom vůbec mohli jít dál v poznávání jeho samého a v rozvíjení vztahu s ním...

Řecké slovo "proměnění" zní "metamorfosis" a znamená proměnu tvaru nebo struktury. Možná se tu dá použít přirovnání, že malá zakuklená larva se jednou promění v netušeně nádherného motýla... Tak také naše různé nedokonalá a nemocem podléhající těla budou proměněna do takové podoby, jakou má dnes sám oslavený PJ. Tedy i my budeme proměněni, jak to píše AP v 1Te5..

Pokud jde o Mojžíše a Eliáše, myslím, že je známá a všeobecně přijatelná interpretace, že Mojžíš je představitelem Božího zákona a Eliáš je představitelem Hospodinových proroků. A tito dva velikáni SZna tu rozmlouvají o utrpení a smrti, která čeká PJe v Jeruzalémě (jak nám téma jejich hovoru přibližuje evagelista L9,30-31). Zákon a proroci totiž přinesli dostatečné svědectví o Mesiášovi a také o jeho utrpení...


Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." M17,4

Jak je vidět Petr při svém temperamentu nikdy vynechal jedinou příležitost, k tomu aby promluvil, aby vyjádřil, co si myslí... A nutno říci, že před letnicemi, čili před tím, než byl naplněn DSým, řekl mnoho nesprávných věcí... Ani tento výrok nemůžeme v širším kontextu ohodnotit jako vhodný, jako správný... Radši měl být zticha. Lukáš ve svém evangeliu dodává, že Petr tady vůbec nevěděl, co povídá (L9,33). A takových lidí je do dnešních dnů spousta, nevědí, co povídají, a přitom si myslí, že mají právo všechno hodnotit, či že prostě musejí povídat...

Ale další vývoj situace je pro Petra významným napomenutím:

Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte." M17,5

Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. M17,6

Tak tedy dopadá horlivý Petr, který se do všeho rychle hrne a ke všemu má svoje domněle aktuální poznámky... Když se v přítomnosti oslaveného Pána probral a uvědomil si, co to vlastně povídá, tak prostě spolu s ostatními padá na zem...

Z toho oblaku zní jasné svědectví, které sám Otec (Bůh Otec) vydává o svém Synu (tedy o Bohu Synu). To, co z Božího popudu prohlásil či zapsal Mojžíš a co prohlásil či zapsal Eliáš nebo mnozí další Hospodinovi proroci, to bylo úžasné, bylo to pravé slovo od živého Boha. Ale tohle svědectví, které zde učedníci slyšeli, je zvláštní tím, že zní přímo z nebe, zní přímo od Otce. Otec pohlašuje o PJi:

..."To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte." M17,5

V kralickém podání je tu trochu rozdíl: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte. M17,5kral.

Bible nám nezaznamenává jiný případ, kdy by Bůh takhle někoho mezi lidmi oslovil z nebe. Bible nezná jiný případ, že by Bůh o někom prohlásil, že v něm má zalíbení, že se mu v někom dobře zalíbilo... Nikdo z nás by sám o sobě takové svědectví od Boha nemohl dostat, protože nikdo z nás není schopen Boha uspokojit, zalíbit se mu... Všechny pouze lidské snahy a pokusy jsou marné, nedostatečné, někdy přímo směšné... A nebo spíš tragické...


Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. M17,6

Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se." M17,7

Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného. M17,8

MG nás nabádá, že pokud bychom uvažovali o nějakém životním krédu, pak nám z těchto veršů radí výrok: "Pouze Ježíš". Nebo možná trochu knižněji vyjádřeno: "Toliko Ježíš". Učedníci totiž v tuto chvíli, když na hoře proměnění pozvedli zraky ze svého úleku, neviděli už nikoho jiného, než PJe.

Přestože učedníci nyní prožili velikou událost proměnění PJe, při níž slyšeli hlas Boha Otce z nebe, není jim nyní dovoleno, aby o této své mimořádné zkušenosti hovořili. O to zřetelněji o ní budou hovořit později...

Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých." M17,9

Proč čekat se sdílením takovéhle zkušenosti až do vzkříšení? Inu proto, že tohle, co zde viděli a slyšeli je důležitou součástí evangelia, součástí té radostné zprávy, kterou pak budou učedníci zvěstovat.

Když se tito tři učedníci s PJem vracejí z hory proměnění (jak se té hoře často říká), mají ve svém srdci už nejen dohady, už nejen víru v něco, co zatím není vidět. Ale mají jasné svědectví od samotného Boha, kdo je Ježíš, kdo je ten jejich Mistr, kterého už delší čas následují...

Když tu PJ žádá své učedníky, aby nic z toho nepovídali dál, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých, znamená to, že nejdřív bude muset zemřít. O své smrti se už několikrát zmínil, ale tady, po té, co jim ukázal svou slávu, hovoří také o svém zmrtvýchvstání. A to by mohla být pro učedníky náherná naděje... Kdyby ovšem chápali... Kdyby věřili, že všechno, co PJ říká, se prostě beze zbytku naplní...

Učedníci se ho ptali: "Jak to, že říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?" M17,10

On jim odpověděl: "Ano, Eliáš přijde a obnoví všecko. M17,11

Avšak pravím vám, že Eliáš již přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co se jim zlíbilo; tak i Syn člověka bude od nich trpět." M17,12

Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli. M17,13

MG jakoby mimochodem vysvětluje, že PJ těmito slovy potvrzuje proroctví Malachiáše.

Na druhé straně tenhle výrok PJe vyvolává otázku některých lidí, pokud jde o Jana Křtitele. Byl to opravdu Eliáš? S podobnou otázkou jsme se setkali už v M11.

Náš komentátor vysvětluje, že PJ tím zdůrazňuje nutnost, aby sám zemřel na kříži, vzhledem k tomu, že JanKř nebyl Elijáš. A Eliáš musí přijít předtím, než se Kristus vrátí, aby zde ustanovil své království.

Podle našeho vykladače z obou míst můžeme nahlédnout, že tím je vlastně řečeno, že kdyby lidé přijali PJe jako Krále, JKř by byl tím Eliášem. Neptejte se mně, jak by se to mohlo stát, brání se MG, jen ukazuji, co říká Písmo.

Tolik tedy závěr příběhu, kdy se PJ před třemi ze svých učedníků proměnil a ukázal jim část své slávy... Co však mezitím podnikalo ostatních devět učedníků?


Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil: M17,14

"Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody. M17,15

A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit." M17,16

Tohle byl snad nejhorší případ, který byl k PJi přiveden. A současně je to velmi smutná situace také pro učedníky, kteří nebyli schopni tomuto člověku pomoci, přestože jim PJ už před časem dal k tomu náležité duchovní vybavení.

BJV promítá tenhle příběh na současnou církev a poznamenává, že současná církev žije ve světě, který je doslova posedlý a stal se naprosto bláznivým v mnoha oblastech.A proč je dnes církev tak slabá ve společnosti, kde žije, kde působí? Protože málo ovládá psychologii? Protože jí scházejí moderní metody řízení? Protože nemá dost prostředků?

Mnohé skupiny lidí, které se nazývají církvemi mají všechny tyto uvedené prvky v hojnosti. Mají kvalifikované lidi, mají přitažlivé metody, mají dost prostředků a ještě mají mnohé jiné věci. Ale ve skutečnosti to není církev PJe, jak má být.

Ať si to přiznáme nebo to raději spíš tajíme - kolikrát jsme i v různých našich sborech v situaci, kdy bezradně slyšíme tu výtku: přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli mu pomoci, nemohli ho uzdravit...

Co na to odpovídá PJ?

Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho sem!" M17,17

Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; a od té chvíle byl chlapec zdráv. M17,18

Přemýšleli jste nad tím, komu vlastně PJ adresoval ta drsná slova "Pokolení nevěřící a zvrácené"? Z kontextu plyne, že patřila učedníkům. A MG k tomu dodává, že taková slova PJe patří i mnoha dnešním církvím a sborů a také mnoha jednotlivcům. Tu a tam bezpochyby taky mně.

PJ však není bezradný ani v této situaci. On není bezradný v žádné situaci: Přiveďte mi ho sem!" M17,17

A výsledek toho, co PJ učinil je stejně průzračný a jistý, jako všechna ostatní zdravení a zázraky, které učinil až dosud...

Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; a od té chvíle byl chlapec zdráv. M17,18

Jak se však se svým neúspěchem vyrovnají učedníci?

Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: " Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" M17,19

On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: "Přejdi odtud tam", a přejde; a nic vám nebude nemožné." M17,20

(var:) Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem M17,21

To byla Boží vůle, aby tento chlapec byl vysvobozen z démónských pout, v nichž léta vězel, vysvětluje MG. Takže tu nebyl žádný jiný problém, než nedostatečná víra učedníků, kteří se pokusili tohoto zlého ducha vyhnat.

Náš učenec dodává, že ten 21.v. není uveden v tzv lepších rukopisech, tedy v těch starších, kterým se připisuje vyšší věrohodnost, vyšší kvalita.


Když byli spolu v Galileji, řekl jim Ježíš: "Syn člověka bude vydán do rukou lidí; M17,22

zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen." Velice se zarmoutili. M17,23

Tohle je další situace, kdy PJ otevřeně hovoří se svými učedníky o svém utrpení a o své smrti. Ovšem nechybí tu ani slovo o naději, slovo o vzkříšení. Učedníci však žijí pouze svou současností, jak je vidět, takže nechápou slovo o smrti PJe a už vůbec pro ně není potěšením slovo o vzkříšení. Představa učedníků, že by měli přijít o svého Mistra, je pro ně prostě skličující... Velice se zarmoutili. M17,23

Následujících pár veršů pak ukazuje, že PJ bere na vědomí i praktické otázky života, které bychom zřejmě zařadili do oblasti podřízení místní legislativě:

Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: "Váš Mistr neplatí chrámovou daň?" M17,24

On řekl: "Platí!" Když přišel domů, ještě než promluvil, řekl mu Ježíš: "Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?" M17,25

Když odpověděl: "Od cizích", pravil mu Ježíš: "Synové jsou tedy svobodni. M17,26

PJ ukazuje Petrovi, že královská rodina neplatí daně. Tak také PJ jako Syn živého Boha není zavázán placením chrámové daně, protože jemu tohle všechno patří. K poctě Otce to všechno bylo postaveno a mělo být využíváno. Ale pozoruhodné tu je, že tato myšlenka o vlastní svobodě není pro PJe tím jediným a nejdůležitějším kritériem. PJ je schopen brát ohled i na jiné věci, než jen na svoje práva a na svoji vlastní svobodu...

Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe." M17,27

Tento způsob opatřování peněz na chrámovou daň je vskutku něčím nezvyklým, s úsměvem dodává náš komentátor. Jakoby tím PJ ukazoval, že ON sám jako syn živého Boha má v rukou všechno, co Adam ztratil... Stvoření mu podléhá beze zbytku. DrMG věří, že podobnou moc nad stvořením, nad živočichy měl i Adam před tím, než padl do hříchu.

Nyní, milí přátelé, když opouštíme 17.kap.Mat. nezapomeňme na horu proměnění, která tu byla velikou dominantou. Ale nezapomeňme ani na ostatní "menší" události, které jsou nám tu zachyceny...

*- 18.kap.

Pokud jde o pár následujících kapitol, milí posluchači, může se nám zdát, že jejich děj jde kupředu velmi pomalu. Že události tu mají jakoby malý spád. Ale tento následující úsek nám vyplňuje některá tmavá či nejasná zákoutí tohoto času nedlouho před ukřižováním PJe, která souvisejí s židovským odmítnutím židovského Krále, či spíše Krále, jemuž patří nebeské království.

Učedníci tu kladou PJi zvláštní otázku, která prozrazuje, o čem přemýšlejí. Ta otázka odhaluje jejich hlavní zájmy, když poslouchají vyprávění PJe o nebeském království...

V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kdo je vlastně největší v království nebeském?" M18,1

Nejsou tu uvedena jména, kteří učedníci tuhle otázku kladli, koho to tak moc zajímalo... Byli tři nebo jen dva, nebo něco o tom povídal jenom jeden a ostatní se s ním přeli? PJ reaguje dosti zvláštně (ty zvláštní reakce jsou pro PJe mimochodem často typické...)

Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed M18,2

a řekl: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. M18,3

Představme si tu situaci. Pokud máte kolem sebe děti, tak víte, že k určitým lidem, které znají, kteří si získali jejich sympatie a důvěru, děti v určitém věku přiběhnou zcela bezprostředně, aniž by jim to dělalo jakýkoli problém. Děti jsou prostě děti. Na jedné straně se do určitého věku vlastně nedovedou přetvařovat, ale současně s tím nutno mít na paměti, že se nedovedou ani ovládat...

Evangelista Marek z trochu jiné situace kolem PJe zaznamenává tuto událost o vztahu PJe k dětem, která koresponduje s naším hlavním textem:

Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Mr10,13

Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Mr10,14

Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." Mr10,15

Problém tedy nebyl v tom, že by se děti nedostaly do království nebeského, ale spíše v tom, že dospělí si vymýšleli různé důvody, aby jim zabránili v přístupu k PJi. A tak nyní PJ jedno z takových dětí (blíže neurčeného věku) bere a staví je do středu učedníků dotazujících se po přednostech v nebeském království... Tím chce ukázat, že rozhodující je postoj srdce člověka...


Ten výrok PJe: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. M18,3 ukazuje na postoj, na něco hluboce vnitřního, na to bezprostřední upřímné myšlení a jednání dětí...

Není tu řeč o tom, že se máme nějak vrátit do svého dětství a chovat se jako děti, ale jedná se zde o tu upřímnost... PJ tedy svým představením s malým možná docela roztomilým dítětem odvrací pozornost učedníků od nějaké přední pozice v nebeském království, jak si ji učedníci po svém představovali, a ukazuje na důležitost stavu srdce...

Myslím, že podobně jako tihle učedníci byl překvapen vzdělaný Nikodém, když s ním PJ mluvil.

Ježíš mu odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." J3,3

Tady PJ zdůraznil nové narození, které v následujícím rozhovoru s tímto učedncem pak blíže vysvětlil. Jde o to stát se Božím dítětem skrze víru. Skrze upřímné oddání PJi, skrze přijetí Božího Syna jako jediného Spasitele.

Náš průvodce či učitel v těchto pořadech DrMG tyhle dva příběhy tak trochu spojuje, a říká, že dítětem se stává ten, kdo se znovu narodí... Jenom ten totiž může mluvit o jakékoli své pozici v nebeském království. Bez nového narození se tam prostě nikdo nedostane, ani to nebeské království nespatří...

Potřebu vnitřní proměny před Bohem, potřebu proměny postoje, nebo ještě zřetelněji řečeno potřebu proměny srdce snad trochu zřetelněji ukazuje následující verš, jenž je současně odpovědí na otázku učedníků...:

Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. M18,4

Zde je výslovně řečeno, že klíčem k dobývání pozic v nebeském království je pokorný či podle kral. ponížený stav srdce. Tedy ani zásluhy, jak by se někdo snad chtěl pokusit o sčítání svých přínosů k určité církevní činnosti, ale na druhé straně ani viditelné pokořování či snad odmítání nějakých odpovědností...

Ty vnější věci dost často bývají jen hříčkou před publikem, bývají jen předstíráním něčeho před lidmi... Ale pravý stav našeho srdce posuzuje sám Pán... Mějme to na paměti...

PJ sice v dalším jakoby opouští tuto tematiku nějakých pozic v nebeském království, ale zůstává ještě chvilku u příkladu dětí...


PJ to pozadí pohledu na malé děti používá k rozvinutí dalších důležitých myšlenek, které chce svým učedníkům sdělit. Nejsou to jen myšlenky, ale jsou to přímo lekce, které se mají naučit, které mají ve svém životě praktikovat.

kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne. M18,5

Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. M18,6

Pojem "přijmout" někoho nám snad nečiní zvláštní potíže v pochopení, i když asi každý půjdeme do jiné hloubky uskutečňování tohoto pojmu... Ale někdy se docela špatně chápe ten opačný pojem. Kralicky je známý jako "pohoršení".

Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by mu bylo, ab zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Mt18,6

Ekum. tu ve shodě s dalšími překlady používá pojem svedení k hříchu:

Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří...

To znamená vést někoho ke hříchu, připravit mu svým vlivem cestu ke hříchu... PJ zde používá zase docela silná vyjádření. Domnívám se, povídá náš starý učitel BSa, že PJ zde dává svou autoritu ke zvěstování prostého BSa dětem. Zdůrazňuje tak odpovědnost dospělých za jejich poznání toho, co je důležité pro věčnost, protože děti jsou pro tyto nebeské věci mnohem víc otevřené, než mnozí dospělí...

Možná se ve svých sborech setkáváte s lidmi, kteří sice třeba souhlasí s tím, aby probíhala nějaká nedělní školka pro děti, ale ve skutečnosti k dětem nemají žádný osobní vztah. Pak to nejednou dopadá tak, že děti jsou některými lidmi ve sboru pokládány za překážku důstojného průběhu shromáždění. Neboť menší děti nejsou schopny hodinu nebo dokonce déle vydržet v klidu...

Samozřejmě, že v běžném shromáždění, kde je cílem zvěstování BSa, nemohou děti volně pobíhat a pokřikovat, nebo nějak jinak poutat pozornost celého shromáždění, ale na druhé straně se podle řady negativních zkušeností poněkud obávám, že někdy takový příliš příkrý postoj k dětem a hlavně to když se trvá na posvátném klidu při shromáždění... případně ještě pokud přijde nějaké nevhodné, necitlivé napomenutí či spíš častější odpuzující napomínání dětí ze strany některých netrpělivých starší osob, může to skutečně vést k tomu, co zde PJ charakterizuje jako pohoršení. Že totiž děti se budou určitých lidí tak trochu bát, budou mít třeba nevyslovené, nebo jak to u dětí nejednou bývá taky naprosto nevyslovitelné zábrany, které se mohou rozrůstat a deformovat vztah takového dítěte ke shromáždění, nebo vůbec ke křesťanství...

Celá tato otázka by byla hodna mnohem větší pozornosti, detailního rozboru z různých stran a taky širší rozpravy, ale budiž nám to slovo PJe, které jsme četli, upozorněním, že svými postoji a svým jednáním můžeme i těm docela maličkým, někdy vytvořit přinejmenším zbytečné překážky na jejich cestě k PJi případně na jejich cestě hledání jejich místa v obecenství věřících... A to je vážné téma k zamyšlení, neboť nás dospělé staví před velkou odpovědnost!


Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou. M18,7

Na tomto místě by bylo záhodno trochu více přemýšlet, co je vlastně to pohoršení v praxi, tedy v naší praxi. Věřím, že pokud žijete v nějakém církevním společenství, tak jste se s tímto slovem mnohokrát setkali. Nejednou se ovšem tohle slovo používá jako určitá hrozba pro jakékoli návrhy změn v tom, co je v tom kterém společenství zaběhnuté a co se většině (nebo aspoň těm, kdo mají slovo) líbí, co jim vyhovuje...

Je to ovšem takové pohoršení, o jakém zde hovoří PJ, nebo o jakém později mluvil AP? Je to skutečně pohoršení ve smyslu svádění ke hříchu? Když se někdo ptá po smyslu nebo po biblickém opodstatnění určitých navyklých praktik je to svádění ke hříchu? Když někdo opravdu v upřímnosti před Pánem hledá nové cesty k lidem s tím starým ale stále živým a mocným evangeliem PJe, je to svádění ke hříchu? Když nás někdo docela nepříjemně vyzývá k proměně našeho myšlení a také našeho života (biblicky řečeno když někdo na základě Písma volá k pokání), je to svádění ke hříchu?

Jistě někdy takovéto aktivity mohou mít u určitých lidí docela falešné motivy. Ale na druhé straně také mohou být prostě aktuálním slovem pro současnou dobu. A takové slovo (řekl bych někdy bezmála prorocké slovo) bývá dosti nepříjemné. Všechno, co nás pokořuje a nutí ke změně bývá nepříjemné. Můžeme však podobné úsilí bez dalšího zkoumání podstaty a cíle označit za pohoršení, či tedy za svádění ke hříchu? Nestaneme se tím spíše my sami pohoršením, tedy svodem ke hříchu?

Žel, nemáme zde prostor na podrobnější biblické studium, kde všude se toto slovo "pohoršení" vyskytuje a v jakém kontextu. A náš DrMG tomu víc nevěnuje. Ale snad nic zvláštního nebrání, aby se nám aspoň tyto společně přečtené verše a také tyto vyslovené otázky staly námětem opravdu k biblickému studiu a poctivému přemýšlení před Pánem...

V té myšlence pohoršení, či výstižněji řečeno v té myšlence varování před sváděním ke hříchu, PJ ještě chvíli pokračuje. Ovšem to pokračování je strašně příkré, strašně přehnané pro naše navyklé představy. Doufám, že nás probudí z takového toho našeho oblíbeného pokyvování hlavou na různé duchovně či jen nábožensky vyhlížející výroky, které nám často příjemně hladí uši...

Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně. M18,8

Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla. M18,9

Pokud vím, jsou dva hlavní přístupy k tomuto textu. Jeden přístup se tomuto textu prostě vyhýbá, protože jeho znění je příliš radikální a ohrožuje domnělou normalitu našeho myšlení. Druhý hlavní přístup se snaží vystihnout podstatu, hledat smysl toho, co chtěl PJ tímto strašlivým výrokem ukázat...

Věřím, že PJ zde ukazuje potřebu, abychom vynaložili maximální úsilí na to, abychom se nedali svést svými vlastními věcmi. Ať už vysloveně svým tělem, nebo koneckonců v jasném průmětu ani ničím jiným pozemským, co by nás mělo odvést od pravého života s Bohem...


V dalším se PJ na chvilku ještě vrací k dětem, k maličkým.

Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. M18,10

Tento text náš biblista DrMG promítá na otázku zemřelých malých dětí a popisuje k tomu svůj pohled na základě tohoto verše a ještě několika dalších míst Písma v tom smyslu, že malé dítě, které zemře prostě odchází do nebe, k nebeskému Otci. Nejdou do nebe pro svůj nevinný život nebo proto, že by měly nějaké zásluhy, ale proto, že PJ zemřel i za ně. Když evangelista Marek popisuje příběh, jak k PJi přinášeli děti, zachycuje také slovo PJe:

"Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Mr10,14

Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." Mr10,15

Mnozí rodiče, kteří ztratili své malé děti, mají úzkost o to, co se stalo s jejich děmi. Budiž jim toto slovo PJe povzbuzením, povídá náš biblista DrMG. A k tomu připojuje vzpomínku na SZní příběh krále Davida, když zemřel jeho první syn, kterého měl s Betsabé - s Batšebou. Dítě nejdřív těžce onemocnělo:

David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi. 2s12,16

Starší jeho domu k němu přistoupili, aby ho zvedli ze země, on však nechtěl, ba ani s nimi chléb nepojedl. 2s12,17

Sedmého dne dítě zemřelo. Říkali: "Když dítě bylo ještě naživu, domlouvali jsme mu, ale neuposlelchl nás. Jak bychom mu teď mohli říci:Dítě zemřelo?? Provedl by něco zlého." 2s12,18

Když David viděl, že si jeho služebníci něco šeptají, porozuměl, že dítě zemřelo. David se tedy svých služebníků zeptal: "Dítě zemřelo?" Odvětili: "Zemřelo." 2s12,19

A David vstal ze země, umyl se, pomazal se převlékl si oděv vešel do Hospodinova domu a klaněl se. Pak vstoupil do svého domu a požádal, aby mu předložili chléb a jedl. 2s12,20

Jeho služebníci mu pravili: "Jak můžeš tekto jednat? Dokud dítě bylo naživu postil ses a plakal. Jakmile dítě zemřelo, vstaneš a jíš chléb." 2s12,21

Odvětil: "Dokud dítě ještě žilo, postil jsem se a plakal, neboť jsem si říkal: Kdo ví, zda se Hopsodin nade mnou neslituje a zda dítě nezůstane naživu. 2s12,22

Teď zemřelo. Proč bych se měl postit? Což je mohu ještě přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí." 2s12,23

Náš učitel tímto delším citátem potvrzuje Davidovu víru, že se setká s dítětem, které mu zemřelo. To pro něho byla dostatečná útěcha...

K tomu náš DrMG připojuje i osobní vzpomínku na dítě, které zemřelo jemu a jeho manželce. Byla to prvorozená dcerka. "Kdykoli jedu tím územím v Jižní Kalifornii," vyznává MG, "vždycky dám kytičku na její hrob jako vzpomínku. Samozřejmě vím, že tam její duše není, vím, že je u Otce v nebesích, jak to říká PJ. A těším se na to krásné zlaté "zítra", kdy se s ní shledám. Já také jdu do nebe a tak věřím, že se tam se svou dceruškou setkám..."


Následujícímu úseku od 11.v. v 18.kap.Mat. dává náš komentátor nadpis: podobenství o ztracené ovci. Jak dále uvidíme, i toto podobenství vlastně ještě spadá do úzké spojitosti s těmi maličkými, o nichž PJ hovořil, nebo které uvedel jako příklad, když se učedníci začali mezi sebou přít o prvenství. O to, kdo je největší. Tím lépe nám zde vysvitne, že ten, kdo je v král. Božím velký, má být služebníkem i těch nejmenších, má být jejich ochráncem, má o ně pečovat...

Pozoruhodné nám může připadat, že náš DrMG do tohoto podobenství zařazuje už 11.v. Pokud jde o jeho obsah, je to velmi logické. Budiž ale také řečeno, že některé tzv. "lepší" rukopisy (čili datované jako starší, tedy bližší originálu) tento verš neobsahují.

(var:) Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo M18,11

Samotné podobenství, které máme před sebou, náš kazatel odlišuje od toho, které je na stejné téma uvedeno v L15. Hlavní myšlenkou, nebo hlavním důrazem toho podobenství v L15 je "nalezení" té ovce, kdežto tady nejvíce vyniká "záchrana" té ovce.

Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? M18,12

A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. M18,13

Následující 14.v., který toto kratinké podobenství uzavírá, nám potvrzuje, že PJ kontext celé této své řeči vztahuje ještě na ty maličké, kteří si zaslouží zvláštní pozornost...

Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých. M18,14

Toto slovo odkazuje rodiče i ostatní lidi, kteří se nějak podílejí na výchově těch maličkých, aby si uvědomili velikou odpovědnost, jakou mají před samým Bohem. Vždyť Bohu Otci záleží na tom, aby nikdo z těch maličkých nezahynul.


Předpokládám, že následující tři verše jsou čtenářům Písma a zejména lidem, kteří žijí v nějakém sborovém obecenství, docela dobře známé. Jedná se tu o řešení různých problémů spojených s hříchem.

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. M18,15

Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby, ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď." M18,16

Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. M18,17

Některé rukopisy v tom výroku když tvůj bratr zhřeší, doplňují ještě "proti tobě", když tvůj bratr zhřeší "proti tobě". DrMG na tuto myšlenku reaguje a říká, že tento verš hovoří o hříchu věřícího a pozoruhodný je ten dodatek, který vlastně postiženého vyzývá, aby s napomenutím oslovil toho, kdo jej svým hříchem zranil...

Tento text je velmi praktický a pokud vím, v mnoha společenstvích věřících lidí se přirozeně uplatňuje. Na druhé straně je ovšem možné vidět občas také různé deformace při použití tohoto textu. Nezapomeňme, že cílem takového napomínání nemá či nesmí být toho bližního nějakým způsobem odstranit z cesty, ale PJ nás povzbuzuje, aby cílem takového rozhovoru bylo získasvého bratra.

Pokud není tou prokazatelně hřešící stranou slyšeno napomenutí od jedné osoby, může to mít své logické důvody. Může to být docela klidně dáno osobními problémy toho, kdo s tímto napomenutím přichází. Může to být dáno nějakým nedorozuměním, kterých mezi lidmi bývá dost a dost. Může to být také dáno nějakou přecitlivělostí nebo i myšlenkovou konstrukcí toho, kdo se cítí postižen... PJ s těmito různými deformacemi a variantami lidského nepochopení počítá a pro případ, že by v osobním setkání k žádné změně nedošlo, navrhuje další krok...:

Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby, ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď." M18,16

Podmínkou je tedy svědectví dalších svědků. Všimněte si, že tu nejde o svolávání lidí, kteří mají stejné dojmy. Tohle je právní pojem, který byl zakotven už ve SZně. Jde tu o svědectví. Jinými slovy podmínkou pro další napomínání jsou fakta! Nejednou se totiž může stát, že své vztahy v církvi budujeme na přemíře emocí, na různých nevyzpytatelných principech libosti a nelibosti, na tom, kdo je nám sympatický a kdo není, na tom, kdo dělá věci podle našich představ a kdo je dělá trochu jinak... PJ tady jasně ukazuje, že podstatou napomínání, či obecněji řečeno podstatou kázně musejí být jasné výpovědi, fakta. A nikoli jen dojmy...

Pokud je splněna tato podmínka věcných faktů založených na konkrétních výpovědích několika svědků a ten hřešící věřící člověk se svého hříchu nechce vzdát, pak nezbývá, než přistoupit k vyšší instanci. Tou je celé společenství, celá místní církev:

Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. M18,17

A v tomto kontextu konečné kázně ve společenství náš vykladač vidí i následující verš, který je pro některé věřící možná poněkud nejasným problémem:

Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. M18,18

Odtud ovšem plyne naše veliká odpovědnost...


Do souvislosti úlohy společenství nebo aspoň dvojice či trojice svědků a vlastně také do souvislosti s tím svázáním čím rozvázáním na zemi a na nebi jsou zasazeny také následující dva verše. Věřím, že mnozí posluchači je znají nazpaměť:

Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. M18,19

Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." M18,20

MG tu reaguje zřejmě na nějaké extrémy, s nimiž se setkal, a říká, že podmínkou pro vyslyšení těch modliteb, na nichž se dva lidé na zemi shodnou, je vzájemné sjednocení a modliba ve jménu PJe, jak vyplývá z 20v.v. To ovšem, jak jsme si už řekli, neznamená jen nějaký výrok: Modlíme se ve jménu PJe. Ale znamená to především poznání jeho vůle, jeho cílů v našich životech a současně také ztotožnění se s jeho vůlí a s jeho cíli...

Tam kde jsou třeba jen dva nebo tři věřící takhle spojeni, tedy spojeni ve jménu PJe, spojeni v jeho vůli, k jeho cílům, tam pak PJ zaručuje svou přítomnost a jeho přítomnost je vždycky doprovázena požehnáním...

V dalších verších je určitý návrat k předchozím myšlenkám o napomínání, když někdo proti nám zhřeší. Zajímavé je, že jako mluvčí zde vystupuje jmenovitě Petr.Že by při svém temperamentu byl navíc ještě hodně citlivý sám na sebe? Tedy na to, jak na něj lidé reagují, co mu říkají? Že by často podléhal pocitu, že mu ti druzí nějak ubližují nebo dokonce křivdí? Upřímně řečeno, ani bych se moc nedivil...

Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" M18,21

MG ze svého pohledu vidí Petra, jakože se PJi trochu předvádí, jak je velkorysý. Svou otázkou dává najevo, že odpustit sedmkrát je přece dost. Ovšem měřítka, která zde ukazuje PJ překračují naše představy, překračují dokonce i naše přirozené možnosti...

Ježíš mu odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát." M18,22

MG bravůrně počítá násobilku a zjišťuje, že v tomto gramatickém tvaru to znamená odpustit 490krát. A dodává k tomu, že než se někdo proti nám tolikrát proviní, se toho zřejmě stihne opravdu hodně vyřešit, pokud budeme upřímně postupovat podle přechozích rad PJe. A pokud by se přece nic nevyřešilo, tak oba zúčastnění mezitím asi zestárnou...

Aby to s tím odpuštěním bylo ještě zřetelnější, volí PJ další podobenství, které se dotýká nebeského království...


"S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. M18,23

Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. M18,24

Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. M18,25

Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: "Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!" M18,26

Náš ThDr se tu trochu míchá do finančnictví a počítá, kolik tak mohl ten dluh představovat. Hledá nějaké srovnatelné číslo a dospěl ke srovnání s několika milióny dolarů...

Z ekonomického hlediska se možná nejeden podnikatel v současné době ocitne v podobné situaci těžkého zadlužení, kdy ekonomický plán selhal. Pak tedy aspoň u svého věřitele žádá odklad nebo splátky. Ovšem málokdy to v naší současné ekonomice dopadá tak, jak o tom dále ve svém podobenství hovoří PJ:

Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. M18,27

To je vskutku nezvyklé jednání, které PJ popisuje. Ale nezapomeňme, že PJ nehovoří o české či slovenské nebo snad evropské ekonomice (kde by něco takového bylo asi příliš velkým překvapením), ale hovoří o obrazu nebeského království. Hovoří o principech království, které je spojeno s ním samým jako s Králem...

Jaká špatnost je však v lidském srdci! Asi bychom očekávali vděčnost ze strany tohoto omilostněného dlužníka. Asi bychom čekali srdce zlomené milosrdenstvím, milosrdenstvím, kterého se tomuto nešťastnému člověku dostalo... Namísto toho se však setkáváme s něčím docela jiným...

Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: "Zaplať mi, co jsi dlužen!" M18,28

MG do tohoho dramatického okamžiku vsouvá zase pokus o průmět do našich současných představ, kolik že by tahle dlužná částka mohla představovat. Pokud denár znamenal zhruba denní mzdu dělníka, pak to ve srovnání s deseti tisíci hřiven je opravdu jen maličkost...

Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: "Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!" M18,29

On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. M18,30


Zloba lidského srdce je někdy až neuvěřitelná. PJ nyní odhaluje nitro tohoto člověka v tom jeho nejošklivějším zákoutí... Jistě jej každý z nás odsoudí jako tvrdého neústupného surovce... Ale jsem přesvědčen, že smysl tohoto příběhu pro nás spočívá v tom, aby se nám stal zrcadlem pro vztahy, které kolem sebe vytváříme, nebo na nichž se podílíme, nebo které někdy také s těmi nejlepšími úmysly velmi úsmpěšně boříme...

Tady je závěr toho podobenství, které PJ vyprávěl...

Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. M18,31

Tu ho pán zavolal a řekl mu: "Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; M18,32

neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?" M18,33

A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. M18,34

Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru." M18,35

Podobenství, které jsme právě spolu pročítali, ukazuje principy odpuštění. Ukazuje nám podstatu našeho odpouštění, jak o něm PJ hovořil v předchozích verších, když odpovídal na Petrovu otázku kolikrát že máme odpustit...

MG k tomu na základě svého přístupu k tomuto úseku (a k evangeliím vůbec) ještě dodává, že pro pro nás jako pro církev platí výzva, kterou AP napsal v E4,32 a také ještě na jiných místech:

Ať je vám vzdálena všechna tvrdost zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; E4,31Ekum

buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. E4,32ekum

Tady je důležité to pořadí, které se trochu liší od některých evangelijních výroků. Je zde totiž řečeno, že my máme odpouštět jako Bůh v Kristu odpustil nám. V tomto verši z E4,32 není řečeno, že Bůh nám odpustí tak, jako my odpouštíme našim viníkům...

Po té, co jsme se stali Božími dětmi, co jsme v PJi přijali a ve svém srdci prožili Boží odpuštění, máme také my odpouštět... To je princip odpouštění, který platí pro Boží děti v PJKu, pro církev...


* 19.kap.

Když Ježíš dokončil tato slova, odebral se z Galileje do krajin judských za Jordán. M19,1

"Když Ježíš dokončil tato slova" - která slova? inu ta, nad kterými jsme se zamýšleli v předchozích kapitolách 16-18.

Když PJ dopověděl to, co chtěl říci v Galileji, přesunul se na jih a dostal se na judskou hranici za Jordánem, což znamená východní břeh řeky. Jeho cesta má nyní fyzický a zeměpisný význam, vysvětluje náš geograf. Tam ve Filipově Cezareji PJ přednedávnem ohlásil, že jde do Jeruzaléma a že tam bude muset s velkým utrpením zemřít. Přišel do Galileje a strávil nějaký čas v okolí Galilejského jezera. Kafarnaum bylo jeho centrum a dokonce zašel i do Gadary. A teď stojí na hranici s Judskem.

Při našem postupu Matoušovým evangeliem se naše pozornost nyní na chvíli trochu víc zaměřuje na zeměpis. Na své poslední cestě do Jeruzaléma, kde má být PJ už vlastně zakrátko ukřižován, znovu přichází do Judska.

S tímto rozhledem trochu zpátky na předchozí činnost PJe a trochu také dopředu náš průvodce v těchto pořadech, DrMG dává následující 19.kap. zase svůj nadpis. Vzhledem k tomu, že kapitola je plná nových a nových informací, je to nadpis doslova mnohočetný. Nebo je to spíš takové shrnutí:

Ježíš přichází do Judska; vyhlašuje Boží normy pro manželství a uvádí jediný důvod pro rozvod; žehná malým dětem; setkává se s bohatým mladíkem; stanoví postavení apoštolů v budoucím království...

Když Ježíš dokončil tato slova, odebral se z Galileje do krajin judských za Jordán. M19,1

Velké zástupy šly za ním, a on je tam uzdravil. M19,2

Chtěl bych nyní spojit dvě slova a podtrhnout něco, co jsem již několikrát zdůrazňoval. Jedním slovem jsou "zástupy" a druhým slovo "uzdravil". Uzdravených jako obvykle kolem PJe nebyla jen malá hrstka. Byly to zase veliké zástupy. Dojímá mě to stále víc a víc, přiznává se MG. Tak to dělal náš Pán, když tudy procházel. Jestliže někdo chtěl být uzdraven, mohl být a skutečně byl. Jak to však probíhá v přítomnosti různých dnešních tzv uzdravovatelů, kteří prohlašují, že přijal moc nebo dar od PJe? Jak to probíhá v přítomnosti těch, kdo tak zvaně uzdravují vírou? V přítomnosti PJe byly nyní zase uzdraveny celé zástupy, opakuje znovu a znovu podle textu Písma náš vykladač.


Dalším důležitým tématem v našem následujícím textu je manželství a také rozvod. K PJi totiž přicházejí náboženští představitelé se svou otázkou. Je to opravdu touha poznat pravdu? Je za tou otázkou touha porozumět věci, či aspoň prostě a upřímně zjistit názor PJe? Nebo je to spíš zase past, do které chtějí PJe chytit?

Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: "Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?" M19,3

Tyhle lidi jsme už víckrát viděli, jak chodili za PJem a snažili se ho chytit při tom, jak jedná v rozporu s Mojžíšovým zákonem. Když to nešlo přímo na základě jeho jednání, předložili mu další problém. Problém, který byl stejně těžký tehdy jako je dnes. "Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?" To je stejně žhavá otázka i mezi dnešními křesťany.

Rád bych následující krátké zamyšlení uvedl tím, že Bůh dal lidstvu něco pro blaho lidské rodiny. Ustanovil manželství. A ustanovil je mimo jiné jako ochranu domova.

Manželství Bůh dal člověku proto, aby to bylo k požehnání všem. Jiným příkladem určitého ochranného prostředku, který Bůh ve SZně ustanovil ve svém lidu, je absolutní trest, který Bůh dal jako ochranu pro národ, aby tak chránil životy jeho občanů. Bůh dal také zákon o dni odpočinku, který měl sloužit k ochraně jednotlivce, aby si člověk, rodina i celý národ jeden den mohl oddechnout a nabrat nové síly v klidném dni vyhrazeném pro obecenství s Hospodinem.

Podívejme se nyní na otázku manželství. Zde to téma máme před sebou kontextu izraelského národa. "Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?" PJ jako první reakci znovu opakuje Boží ideál týkající se manželství a pak teprve připojuje možný důvod pro rozvod.

Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ,muže a ženu učinil je? M19,4

Pán Ježíš vede své dotěrné tazatele zpět až na samý začátek k Božímu ideálu manželství při stvoření. Mnohem později však Mojžíšův zákon připustil rozvod, i když nám to může znít trochu zvláštně: "Když si muž vezme ženu a ožení se s ním, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu." 5M24,1

Mimochodem, nedaleko odbočuje náš kazatel, pokud šlo o Mojžíšův zákon, dá se říci, že rozvod v uvedeném smyslu nebyl v Izraeli pokládán za tak zlý jako manželství s někým, kdo uctíval cizí božstva. Jestliže se například dcera kněze vdala za cizince, měla být vyloučena z izraelského národa.

Když však plynul čas, Mojžíšův zákon začal ztrácet smysl a rozvody se dovolovaly na podkladě kdejaké záminky. Možná třeba když žena připálila chleba. Výsledkem byla široká diskuse o rozvodu, kterou pozorujeme i v době Pána Ježíše.


Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ,muže a ženu učinil je? M19,4

A řekl: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo"; M19,5

takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" M19,6

To byl Boží původní plán pro muže a ženu, ještě dříve než do lidské rodiny vstoupil hřích. Rozvod nebyl obsažen v původním Božím plánu. Proč? Protože Bůh neměl ve svém plánu pro člověka ani hřích. A rozvod je vždycky důsledkem hříchu. Bez ohledu na to, jaký dojem v nás ta která situace vyvolává, můžeme konstatovat, že tam, kde je rozvod, tam je vždycky někde také hřích v tom příslušném manželském vztahu. Proto těmto lidem PJ jen znovu ukazuje původní Boží záměr. Uvědomí si, že opustili Boha a že příčinou je pro rozvod je vždycky někde v nějaké formě hřích?

Namítnou mu: "Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?" M19,7

Abychom se dověděli okolnosti této otázky, přečtěte si 5m24,1-4. Proč tedy Hospodinův posel - Mojžíš vůbec připustil rozvod? PJ podává vysvětlení:

Odpoví jim: "Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. M19,8

Proč to tedy Mojžíš připustil? Pro tvrdost jejich srdce. Víte, manželství bylo dáno člověku jako něco nádherného, jako něco úžasně silného, motivujícího, jako něco úžasně tvůrčího a přitom stabilního... Je to nejněžnější a nejkrásnější mezilidský vztah vůbec. Dobré manželství vyzrálých lidí je nesrovnatelné s čímkoli jiným. AP později uvádí manželství také jako obraz vztahu mezi Kristem a Církví jako nevěstou.

Když však v tomto úžasném vztahu lidé selžou a do jejich srdcí se dostane hořkost a pak hlavně tvrdost, pak se manželství stane něčím naprosto opačným, než co PB zamýšlel... Může se stát dokonce ostudou, výsměchem, pohoršením.

Bůh v Mojžíšově zákoně dopustil rozvod pro tvrdost srdce svého lidu. Manželství je totiž buď ráj na zemi, nebo naopak peklo, jak se říká. A Bůh je k nám milosrdný! Ovšem jeho záměrem či ideálem nikdy nebyl rozvod.

Dnes žijeme v prostředí, které je v této oblasti velmi benevolentní. Nepochybuji, že mne poslouchá mnoho rozvedených lidí, předpokládá svou klientelu náš rozhlasový předchůdce. Dovolte abych přesto zopakoval, že v pozadí rozvodu vždycky stojí hřích a proto rozvod je něco, co se Bohu nelíbí. Ale hříšníci jsme my všichni. A jestliže Bůh dokáže odpustit i vrahovi, umí odpustit i rozvedeným. Ale musíme si uvědomit, musíme připustit a také samotnému Bohu vyznat, že u kořene rozvodu stojí hřích.


Otázka rozvodu v životě věřících lidí je dosti rozsáhlá, přestože jsou lidé, kteří by to všechno rádi zjednodušili. Někteří co nejvíce ve prospěch rozvedených, jiní naopak v jejich neprospěch... Nutno říci, že to je docela aktuální téma, o kterém by bylo záhodno pojednat na podstatně větší ploše a to kromě praktického přístupu především z širšího pohledu biblického. My se touto otázkou zabýváme jen do té míry, jak je obsažena v našem aktuálním textu a musím poctivě říci, že také jen v rámci toho, jak zde o tomto tématu pojednal náš předchůdce DrMG, i když to pro nás není až tak kriticky závazné.

Nyní v následujícím verši našeho textu PJ přechází k další oblasti, která souvisí s manželstvím, nebo vlastně spíše s narušováním podstaty manželství. PJ uvádí konkrétní možný důvod pro případný rozvod.

Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží." M19,9

Cizoložství (tedy intimní poměr s někým mimo manželství) ničí vlastní manželský vztah, neboť podstatou manželství, jak je na počátku stvořil Bůh, je věrnost, přilnutí, ba dokonce určitá forma splynutí. Vždyť ti kdo byli předtím jako dva, jako muž a žena, mají být nyní jedno tělo... Cizoložství tedy vytváří pravý důvod k rozvodu, neboť se dotýká jeho podstaty.

Někdo řekne: "Chudák tamhleta věřící žena, která má doma opilce!" Nebo naopak bratr, dobrý křesťan, který má doma bezbožnou ženu. Co s tím? K oddělení manželů v takovém případě může dojít i na základě jiných důvodů než cizoložství. Dočítáme se o tom v 1K7. Bez podrobnějšího komentáře vám přečtu pár veršů.

Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji - ne já, ale Pán - aby žena od muže neodcházela. 1k7.10

A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští. 1k7.11

Ostatním pravím já, a ne už Pán: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. 1k7.12

A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. 1k7.13

Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! 1k7.14

Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji. 1k7.15

Víš snad, ženo, zda se ti podaří přivést muže ke spáse? Víš snad, muži, zda se ti podaří přivést ženu ke spáse? 1k7.16


K těm přečteným biblickým textům MG dodává, že Bůh svým Slovem nerozhoduje o praktickém životě nevěřících lidí. Jinak (a snad lépe) řečeno: cílem BSa je nejen nějak vnějšně upravit život lidí, ale především jej zachránit. Cílem BSa je dovést člověka k pokání před Bohem a ke zvěsti o spáse v kříži PJe. Bůh chce, aby nevěřící člověk nejprve přišel ke Kristu. Bez něho je ztracen, je duchovně mrtvý, ať žije v relativně šťastném manželství nebo je rozvedený či ještě svobodný. Dokud nepřijme Krista, jsou to jen vnější věci, které jsou sice důležité, ale ve srovnání se spasením můžeme říci, že na nich před Bohem vlastně pramálo záleží.

Když učedníci poslouchali tuto rozpravu farizeů s PJem, byli z toho celí zmatení. Zdálo se jim to všechno příliš komplikované, příliš složité, příliš náročné, snad příliš riskantní...

Učedníci mu řekli: "Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit." M19,10

Učedníci říkají: "To je pak lepší se vůbec neženit, nevdávat... Jistě, tím se člověk vyhne mnoha problémům uvedeného druhu, o tom není sporu. A AP to výslovně připouští nebo k tomu dokonce svým způsobem povzbuzuje.

PJ jim odpověděl: "Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. M19,11

Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop." M19,12

Kralický překlad tu hovoří o panictví. Překlad Zeliny a Jartyma uvádí doslovné řecké znění toho původního slova, že se zde jedná o eunuchy. Ale pod čarou vysvětluje, že slovo "eunuch" zde spíš znamená prostě lidi, kteří žijí sami mimo manželství.

Zde jsou tedy tři základní příčiny, proč někdo žije sám, ve smyslu že nevstoupil do manželství. Pokud jde tzv. celibát, čili o církevní nařízení, že pro určitou službu musí být člověk svobodný, je to záležitost, která odporuje Písmu, prohlašuje jasně náš kazatel. Nikdo nemá právo toto rozhodnutí v církvi učinit za jiného a zejména nikdo nemá právo udělat z tohoto dobrého a svatého doporučení APa nějakou podmínku, nějaké nařízení či zákon...

Na druhé straně (jak ještě v této kap. dále uvidíme), kdo se manželství vědomě vzdá "pro Pána", či doslovně citováno pro království nebeské, čili kdo do manželství vědomě vůbec nevstoupí, proto, aby mohl být volnější pro službu, ten zajisté nepřijde o svou odměnu...

Tohle zamyšlení pak PJ uzavírá výrokem: Kdo to může pochopit, pochop.


V následujícím textu stojí za pozornost, že po krátkém zamyšlení na téma rozvodu manželství, je tu záznam o tom, jak se projevoval vztah PJe k dětem... Ach ano, s rozvodem jsou zpravidla spojeny také veliké otazníky, které visí právě nad dětmi a nad tím, co s nimi bude dál. PJ jim v tuto chvíli věnuje svou péči a všechny kolem poučuje o jejich potřebách...

Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. M19,13

Ježíš však řekl: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské ." M19,14

Požehnal jim a šel dál. M19,15

Tohle jsou, milí posluchači, verše, které se často citují, pokud jde o duchovní péči, kterou je třeba věnovat dětem. Zde sice není vidět, že by PJ měl s těmito dětmi právě nějakou nedělní besídku nebo něco takového, ale vidíme zde principiální postoj PJe k dětem. Ten postoj PJe vidíme zejména z té věty, že takovým patří království nebeské ." M19,14

Děti totiž obyčejně velmi vděčně a pozorně sledují, cokoli jim kdokoli podává nového, zajímavého a tak podobně, co by upoutalo jejich pozornost. A tak je zajisté dobré, aby se jim raději co nejdřívě věnovala péče a aby byly přirozeným a správným způsobem vedeny k víře v PJe...

Znamená to, že když všem dětem budeme od útlého dětství povídat o PJi, tak všichni lidé v následující generaci budou spaseni? Tak se to rozhodně nedá říci. Ale vytvoříme tím předpoklady, aby se tito zatím malí lidičkové mohli později správně rozhodovat.

Ano už malé děti mohou prožít obrácení, mohou se rozhodnout pro přijetí PJe, mohou upřímnou dětskou vírou přijmout odpuštění hříchů a pak také poznávat nový život s PJem. Ale tím celá duchovní péče o tyhle obrácené děti pochopitelně nemůže skončit.

Nejednou se stává, že děti věřících rodičů, nebo i jiné děti, které měly různým způsobem od útlého dětství kontakt s Božím slovem a s biblickou zvěstí o spasení, musejí v procesu svého dospívání projít jakýmsi novým plnějším rozhodnutím, kterým se potvrdí to prvotní rozhodnutí, to dětinské... A nutno říci, že k takovému opravdu zralému rozhodnutí je někdy potřebná notná dávka pokory...

Pokud nás však poslouchá někdo takový, kdo se kdysi v dětství setkal s PJem, kdo jej pozval do svého života, jako jsem to udělal třeba já, když mi bylo asi děvět let, chci vás povzbudit, že PJ to rozhodnutí bral vážně. Že je ani později neodmítl proto, že bylo dětinské... Ale na druhé straně také potřebuje už ve zralém věku to staré často ve vzpomínkách dosti zanesené rozhodnutí nově potvrdit... Mě k tomu prostřednictvím jednoho bratra Pán dovedl, když mi bylo něco přes patnáct.

Pokud tedy při vzpomínce na své dětské obrácení máte jakékoli rozpaky nebo pochybnosti, svěřte se s tím vším PJi, otevřte mu své nitro a potvrďte mu své rozhodnutí. On na naše rozhodnutí a odevzdání čeká...


Nyní je před námi snad docela známý příběh bohatého mládence:

A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: "Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?" M19,16

On mu řekl: "Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" M19,17

Jak je to skvělé, když se některý člověk roztouží po spasení, po věčném životě... Vždyť to je to, po čem také Bůh tolik touží... Aby jej lidé upřímně hledali a aby to spasení, to odpuštění hříchů, ten věčný život skutečně našli...

PJ v této době, kdy za ním přichází tenhle mládenec, chce PJ nejprve ukázat stav jeho srdce. A tak jej vede jakoby k zrcadlu: Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" M19,17

Zajímavé je, že mladík se s takovou odpovědí nespokojil...:

Otázal se ho: "Která?" Ježíš odpověděl: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, M19,18

cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe." M19,19

Nevím, jak byste, milí posluchači, reagovali, kdybyste byli postaveni před takovéto zrcadlo. Kdybyste najednou měli zhodnotit svůj život ve světle těchto požadavků... Těch prvních pár, co se týče vraždy, cizoložství a tak podobně, to bychom možná někteří nějak obstáli... Ale co třeba to poslední? miluj svého bližního jako sám sebe." M19,19

Všimli jste si, která z těch desíti přikázání zde PJ vybral a tomuto bohatému mládenci připomněl? PJ cituje přikázání, která se nějakým způsobem dotýkají vztahů člověka s ostatními lidmi... A co na to náš mladý bohatec?

Mladík mu řekl: "To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?" M19,20

To je opravdu odvážný výrok. Ale jak dále vidíme, PJ jej neobviňuje z toho, že by lhal, že by to nebyla pravda. Zřejmě pro jeho upřímnost prostě bere na vědomí jeho sebehodnocení a navrhuje mu další krok na cestě k Bohu: A tou cestou je následování samotného PJe:

Ježíš mu odpověděl: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." M19,21

Kdyby se tento mladík vydal cestou následování PJe, zjistil by, jak na tom ve skutečnosti je s tím dodržováním zákona. Mimo jiné by možná docela brzy zjistil, že to není tak růžové ani s těmi šesti přikázáními, k nimž se tak vehementně hlásil. A to PJ citoval ta, která pojednávají o vztahu s lidmi. Jak by asi dopadl, kdyby mu byl PJ připomněl některé ze čtyř počátečních, tedy z těch, která se týkají vztahu člověka k Bohu? Taky by tak suverénně odpověděl? Možná, že ano... Ale PJ se nyní dotýká citlivějšího místa, než bylo mladíkovo chápání zákona. Dotýká se jeho srdce. PJ se dotýká toho, na čem tento mladý bohatec lpí svým srdcem... A podle toho taky vypadá jeho reakce...

Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. M19,22


Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. M19,22

Majetek tedy zabránil tomuto mladíkovi, aby následoval PJe... Může to vypadat docela smutně. Ovšem když se vrátíme k prvotnímu motivu a celému příběhu, zjistíme, že je to víc než smutné, je to přímo tragické, protože jeho první otázka, kvůli které zřejmě za PJem přišel zněla: "Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?" M19,16

Pokud tedy tento mládenec ve svém dalším životě neučinil žádné další, nové rozhodnutí, pokud tedy v tuto chvíli definitivně minul PJe, pak také minul věčný život, o který se tady tak nadějně zajímá... A to je vskutku tragédie... PJ to potvrzuje svým dalším komentářem, který adresuje učedníkům jako poučení...:

Ježíš řekl svým učedníkům: "Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. M19,23

Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království." M19,24

Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: "Kdo potom může být spasen?" M19,25

Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko." M19,26

Osobně jsem na základě dalších textů Písma přesvědčen, že PJ nekontroluje naše konta někde v bankách, nebo součet invetární hodnoty hmotných věcí, kterými disponujeme, aby nás podle toho, zda překročíme určitou hranici, či nikoli, odsoudil nebo naopak spasil... Nic takového. V SZně a také v dalších NZních textech potkáváme i velmi velmi bohaté lidi, kteří věřili Bohu, nebo v tom NZním pojetí přijali PJe a stali se spasenými. Získali věčný život, jak si to přál i tento mladík.

Ale z tohoto příběhu si můžeme vzít poučení, že překážkou pro přijetí PJe se může stát vlastně cokoli v životě člověka, čím si člověk připadá bohatý. Cokoli, co si člověk postaví jako vyšší hodnotu, než PJe. Tím "cokoli" může být pochopitelně i člověk, třeba dokonce manželský partner, nebo vlastní dítě a tak podobně...

MG v tom "cokoli", co se postaví mezi Boha a člověka jako překážka, uvádí dokonce příslušnost k církvi, kterou někdo naprosto mylně pokládá za dostatečnou pro své spasení. Jindy to může být nějaký obřad, kterým prošel. Jindy třeba nebývalý zážitek a tak bychom mohli pokračovat...

Cokoli člověk postaví jako své bohatství, jako záruku svého spasení mimo PJe, to je prostě bludná cesta vedoucí pryč od Boha. Cesta, která Boha míjí...


DrMG, jak je to pro něho poněkud typické, poznamenává, že lidé někdy přehlížejí biblický humor, nebo tedy ta různá vtipná vyjádření, kterých je v Bibli spousta. PJ zde používá ilustrativní výrok o velbloudovi, který prochází uchem jehly...

Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království." M19,24

Někteří se pro tzv normální vysvělení tohoto obrazu snaží konstruovat vzpomínku na jakousi bránu v Jeruzalémě, která se prý jmenovala "Ucho jehly". A když prý touto bránou měl projít velbloud, musel jít po kolenou. MG toto podání odmítá, protože pro ně prý není žádný podklad. Je to jen domněnka, která má trochu bagatelizovat úderné slovo PJe.

Věřím, že PJ má na mysli skutečné ucho jehly a skutečné velblouda, povídá jasně náš MG. Jsem o tom přesvědčen jednoduše proto, že spasení člověka bez PJe je stejně nemožné, jako kdyby měl skutečný velbloud prolézt skutečným uchem skutečné jehly. To je prostě neschůdná cesta, to prostě není možné...

A učedníci na toto slovo také tak reagují. Nepřemýšlejí nějaké bráně, kudy by se nějaký velbloud třeba přecejen pracně po kolenou protáhl, ale zcela jasně chápou, že to je absurdní požadavek:

Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: "Kdo potom může být spasen?" M19,25

Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko." M19,26

Tohle je hrozně důležité zjištění, milí přátelé: Člověk sám o sobě nemůže být spasen. Toto poznání je základním východiskem k tomu, aby člověk už konečně opravdu začal hledat Boha. Všechno ostatní, dokud si člověk sám ještě nechává nějakou možnost, že by se k zalíbení Bohu mohl polepšit, je zavádějící cesta...

Poznání vlastní bídy a nezpůsobilosti uspokojit Boží požadavky je výborným předpkladem pro to, abychom se oddali PJi a tuto svou bídu, tento svůj stav mu popsali. To je předpoklad k tomu, abychom přestali spoléhat na sebe a na své vlastní zásluhy a abychom prostinkou vírou spočinuli v PJKu jako v jediném Spasiteli. Jako ve Spasiteli, který je také hoden následování...


Na to nezvykle příkré slovo PJe, které vyplynulo z rozhovoru s bohatým mládencem pak reagují učedníci. Jmenovitě zase Petr. Petr si iniciativně kontroluje, zda by tedy on tím uchem jehly prošel... A když byla řeč o bohatství a když tu před chvíli pozorovali bohatého mládence, který odešel smutný, protože své bohatství pokládal za něco víc než věčný život, Petr v té vlastní bilanci vychází velmi příznivě...:

Na to mu řekl Petr: "Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?" M19,27

Nepřehnal to zase ten náš příliš temperamtentní Petr? Co mu na to odpoví PJ? PJ se obrací k tomu cíli, o který opravdu jde, který má opravdovou hodnotu pro věčný život. A to je jeho vlastní přítomnost.

Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. M19,28

PJ tedy nyní Petra nekárá za hloupé a pyšné poznámky, kterými se nemístně srovnává s ostatními, ale opakuje podstatu věci, koho se ta jeho nebeská odměna bude týkat: vy, kteří jste mě následovali.

MG s odvoláním na další místa Písma, která hovoří o odměnách pro Boží dítky, které Pánu věrně sloužily, říká, že i my jako křesťané, jako ty Boží děti bychom měli o stát o tyto nebeské věci. Měli bychom být v lásce oddaní Pánu a prostě mu sloužit tak, jak nás koho chce ve svém díle použít...

Závěr 19.kap. představuje zase dosti silný výrok PJe. Ale když je to výrok PJe, tak má plné právo na to, aby byl jakkoli silný, protože sám PJ je zárukou pravosti svých vlastních výroků a splnění svých zaslíbení...

A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. M19,29

Není pochyb o tom, že Pán se postará o své věrné, kteří jej i za cenu různých obětí v životě následují. Rozhodující není, zda to vnímají lidé, zda se o tom ví, kolik jsme obětovali, ale rozhodující je stav našeho srdce před Pánem. Proto také tento jasný závěr PJe, který nás má vyvést z omylu, že by to naše výpočty mohly nějak někomu napočítat, kolik má kdo čeho od Pána dostat...:

Mnozí první budou poslední a poslední první." M19,30

*- 20.kap.

20.kap.Mat. vlastně velmi těsně navazuje na předchozí 19.kap. Ta závěrečná slova zněla: Mnozí první budou poslední a poslední první." M19,30

A další Matoušův záznam pokračuje zase přímými slovy PJe:

"Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. M20,1

Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. M20,2

Máme před sebou podobenství o hospodáři, který najal dělníky na svou vinici. A hlavní pointou, jak dále uvidíme, je pokračování v tom, co PJ vyprávěl předtím. A ukazuje se zde určitý na první pohled dosti zvláštní princip odměňování, který bude platit v království nebeském.

Hospodář tedy smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. M20,2

Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, M20,3

a řekl jim: ,Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé. M20,4

Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. M20,5

Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ,Co tu stojíte celý den nečinně? M20,6

Odpovědí mu: ,Nikdo nás nenajal. On jim řekne: ,Jděte i vy na mou vinici. M20,7

Takže hospodář má na své vinici dělníky. Když budeme předspokládat, že ti první začali pracovat v šest hodin našeho času ráno a skončili v šest hodin našeho času večer, znamená to, že pracovali 12 hodin. Ti další přišli v devět, takže pracovali devět hodin. Kdo přišli v poledne, pracovali šest hodin, ti odpolední tři hodiny a ti úplně poslední dokonce jen jednu hodinu... Co se bude dít dál?

Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ,Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním! M20,8

Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. M20,9

Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. M20,10

Vzali ho a reptali proti hospodáři: M20,11

,Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro! M20,12

On však odpověděl jednomu z nich: ,Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? M20,13

Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; M20,14

nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? M20,15


Když se vžívám do té praktické situace, kterou zde PJ používá jako ilustraci, musím říci, že to zajisté bylo velmi nepříjemné překvapení, takovýhle princip vyplácení mzdy... Ale PJ tímto napjatým příběhem ilustruje jednu zvláštní důležitou pravdu, která se týká nebeského království:

Pokud jde o spásu, nezáleží na době, kolik jsme toho překonali, jak dlouho jsme žili s Pánem, nezáleží na pozici, kterou jsme měli, ani na mnoha dalších věcech. Jak bychom asi přirozeně lidsky očekávali. Naše představy o Božím hodnocení věcí, nebo spíš tedy o Božím hodnocení životů různých Božích lidí, mohou být někdy velice zkreslené. Bůh posuzuje jako důležité a hodnotné trochu jiné věci, než my.

MG jako příklad uvádí nějakou smyšlenou nenápadnou sestru ve sboru, o které nikdo moc neví, která nikdy nezpívala v pěveckém sboru, nikdy nevedla nedělní besídku, nikdy nepracovala v žádné dílčí sborové práci, nikdy nebyla velkou evangelistkou... A přece Pán o ní ví a slyší její věrné modlitby za dílo Páně a za celý sbor, v němž žije a v němž tímto nenápadným způsobem slouží...

Tato sestra dostane od Pána svou odměnu a možná se někdo bude divit, jak to, že právě ona? Vždyť ji nikdo neznal, vždyť nikdo vlastně nevěděl o její práci a službě. Pán však věděl a jeho spravedlnost jednou vyplyne na povrch patrně k údivu mnohých...

V tomto smyslu je tu na místě zopakování toho výroku, který PJ už jednou vyslovil (Mt jej zachytil jako závěrečný verš předchozí 19.kap.).

Tak budou poslední první a první poslední." M20,16

Nyní zde máme tento verš před sebou znovu jako závěr dříve, než PJ v rozhovoru se svými učedníky otevře nové téma. Vlastně není tak moc nové, protože už s nimi o tom hovořil... Nyní však půjde dál, do dalších podrobností...


Když Ježíš šel do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: M20,17

"Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt M20,18

a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen." M20,19

Toto slovo PJe je stručnou, ale vlastně už velmi přesnou charakteristikou událostí, které mají brzy nastat. MG spočítal, že tohle je už počtvrté, kdy PJ svým učedníkům ukazuje na kříž. Stále přitom přibývá detailů, které si učedníci mohou zapamatovat a které by pak, až to nastane, snad mohli rozeznat... Rozeznají však, až to přijde?

Jinak z těchto slov PJe můžeme jasně vidět, že PJ se vědomě blíží k Jeruzalému a ví, co jej tam čeká. Celá ta série událostí od zatčení až po kříž a pohřeb, to nebyla je snůška nešťastných náhod, které se přihodily velkému a moudrému učiteli. To byl vědomý program, který PJ měl. Záměrný program, do něhož cílevědomě vstoupil, který naplnil...

Takže žádná náhoda. Neobstojí ani vysvětlení, že to se zlí lidé proti PJi spikli. Protože PJ o jejich spiknutí věděl předem a nyní je už počtvrté svým učedníkům popisuje včetně toho, co s ním udělají... Kdyby se tomuto spiknutí chtěl vyhnout, měl k tomu dost a dost příležitostí. Mohl snadno utéci, mohl se snadno vyhýbat Jeruzalému a jen se kdesi skrývat po horách, nebo třeba taky opustit Judeu nebo nevím co udělat...

Ale PJ má kříž a všechno, co je s ním spojeno, ve svém jasném programu! PJ měl ve svém programu všechno, co souviselo s mým a tvým spasením, milý posluchači... Tím spíš je hoden naší chvály, úcty a oddané poslušnosti...


V této situaci, kdy PJ hovoří o velikém a nepředstavitelně náročném finále svého života, se v jeho přítomnosti objevuje někdo, kdo má docela jiné myšlenky...

Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat. M20,20

Kolik bylo lidí, kteří za PJem přicházeli a klaněli se mu. Mohli bychom to na první pohled vidět jako velmi pozitivní, jako projev úcty Mistrovi, nebo jako uznání jeho Božství a nevím jak ještě jinak. Ovšem dost často ti, kdo k PJi přicházeli, si nesli s sebou ještě nějaké jiné motivy, ještě nějaká jiná přání, než jen hluboký obdiv v srdci... Co si tedy nese v srdci tahle žena? Tato matka synů Zebedeových?

On jí řekl: "Co chceš?" Řekla: " Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království." M20,21

Při nějaké jiné příležitosti by to byl možná docela přijatelný projev touhy ambiciózní matky po růstu jejích synů. Ale v tuto chvíli, kdy PJ přemýšlí o své další cestě ke kříži, zní požadavek na pozici jejích synů ve slávě přecejen dosti absurdně.

Ježíš však odpověděl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?" Řekli mu: "Můžeme." M20,22

Praví jim: "Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec." M20,23

MG nám zdůrazňuje, že Pán nepopírá existenci nějakých míst ve slávě po své pravici či levici. Jeho úlohou však není ta místa rozdělovat. On tato rozhodnutí nebude dělat nějak svévolně. Ta místa příslušejí těm, kdo pro ně budou připraveni, abych tak řekl... Pro jaké místo jsme kdo z nás připraveni? AP sám za sebe vyznává:

Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti běžím však, abych se jí zmocnil, tak jako mne se zmocnil Kristus Ježíš. F3,12

Bratři, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, F3,13

běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. F3,14

Tohle je tedy vyznání APa. Zajisté jste se už setkali s lidmi, kteří ve falešné pokoře odmítají přemýšlet o nějakých nebeských odměnách, nebo o tom, co po nás zůstane... AP o nich uvažuje a píše. AP se na tu nebeskou odměnu těší a neskrývá to. A současně s tím si je vědom své pozice i své odpovědnosti, kterou mu Pán svěřil...

Rozeznejme tedy, že spasení je prostě dar, který je zadarmo, bez jakýchkoli zásluh dán každému, kdo jej přijme. Na druhé straně ovšem na tomto základu, jímž je Boží dar spasení v PJKu, máme dále stavět cenné věci, které se Bohu líbí... A podle toho, co stavíme, podle toho budeme jednou Pánem odměněni...


Na to přání Zebedeovy manželky, pokud jde o Jakuba a Jana, reaguje svým výrokem nejen PJ, ale přirozeně také ostatní učedníci. Jejich reakce je vcelku logická:

Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry. M20,24

Zřejmě zejména z následujícího textu náš učitel usuzuje, že ostatní učedníci tu pozici po pravici a po levici PJe chtěli mít také... PJ odpovídá na skutečné pohnutky, které mají...

Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. M20,25

Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; M20,26

a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. M20,27

Tohle je nový přístup ke službě a k důležitým nebo předním pozicím v církvi vůbec. To jsou principy, které by měli mít hluboce vštípeny ti, kdo jsou zapojeni do křesťanské služby. Přátelé, povídá starý kazatel, chcete-li ve sboru zpívat, nedělejte to na úkor jiných sólistů. Jste-li povoláni kázat evangelium, nesnažte se odsunovat všechny ostatní služebníky slova. Leží-li vám na srdci nějaká zodpovědná úloha v církvi, nedělejte to na úkor služby jiných lidí... PJ naprosto jasně říká, že být velkým v jeho službách, znamená posluhovat všem... A jako nejzřetelnější příklad uvádí PJ sám sebe, svoji vlastní službu...

Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." M20,28

Tento úžasný verš by se měl každý křesťan naučit nazpaměť, povídá zapáleně náš MG. Měli bychom jej mít napsaný na prstech, abychom měli stále před očima a bezpečně věděli, proč PJ přišel na tento svět... Mnozí lidé kolem nás to dodnes nevědí.Není to taky naše chyba, přátelé?

Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." M20,28


Když vycházeli z Jericha, následoval ho velký zástup. M20,29

Náš průvodce v těchto pořadech si zase maličko všímá geografie, čili zeměpisu, a dělá si poznámky, kudy to PJ kráčí při své cestě do Jeruzaléma. Jistě si vzpomínáte na toho nešťastníka, který jednou kráčel z Jeruzaléma do Jericha. Víte, jak to s ním dopadlo? Předpadli ho lupiči, okradli a nechali zraněného ležet... Pak mu pomohl až tzv milosrdný samaritán...

PJ nyní kráčí opačným směrem, kráčí z Jericha do Jeruzaléma. A kráčí tam proto, aby dobyl Boží milosrdenství a spásu pro hříšníky, třeba i pro ty lupiče, o kterých jsme se zmínili...

Když vycházeli z Jericha, následoval ho velký zástup. M20,29

A hle, dva slepí seděli u cesty; když uslyšeli, že jde kolem Ježíš, začali křičet: "Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!" M20,30

Tito dva, kteří toužili po určitém druhu záchrany, jsou nám (a nebo lidem vůbec) velikým příkladem zdravé naléhavosti v životně důležitých věcech. Když si uvědomovali svou potřebu záchrany, když přiznali, že potřebují, aby se PJ nad nimi smiloval, tak se nenechají ničím zastavit.

Zástup je napomínal, aby mlčeli, ale oni křičeli ještě víc: "Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!" M20,31

Přestože tito lidé mají v životě veliké omezení, veliký nedostatek, který jim příliš mnoho dobyvačné aktivity nedovolí, přestože se dokonce i ostatní lidé stavějí na odpor a brání jim, oni se nechtějí vzdát. To, co mají k dispozici, to použijí s plným nasazením.

Náš biblista si všímá ještě toho oslovení Pane, Synu Davidův! M20,31. Toto oslovení patřilo židovskému Králi, patřilo někomu, koho i bez zdravých očí rozpoznali jako svrchovaného vládce nad přírodou, nad lidským životem a prostě nade vším. i jako svrchovaného vládce na jejich vlastním zrakem...

Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl jim: "Co chcete, abych pro vás učinil?" M20,32

Tahle otázka, kterou PJ klade těm dvěma slepcům, může někomu připadat docela zbytečná. Co jiného si může přát ubohý slepec, než aby viděl... Ale opravdu je ta otázka tak bezpředmětná?

Co by na tutéž otázku odpověděli tito slepí, kdyby kolem procházel někdo jiný, třeba někdo s pověstí lidumila, s pověstí velkého dobrodince. Jistě by taky volal o pomoc. Pokud by ten lidumil rodem patřil k potomkům židovských králů, možná by ti slepí celkem stejně řekli: "Synu Davidův, smiluj se nade námi!"

Ale na otázku: "Co chcete, abych pro vás učinil učinil?" by patrně odpověděli docela jinak, než když zaslechli zprávu, že kolem jde právě Ježíš. Třeba by řekli: "Pane, dej nám něco na živobytí..." Pokud by ten okolojdoucí byl známý ještě větší dobročinností, možná by ho naši slepci požádali o trvalou péči: "Pane, postarej se o nás, vezmi nás k sobě..."

A tak jsem přesvědčen, že touto zdánlivě banální otázkou se Pán Ježíš dostává k jádru věci. Jakoby se ptal: "Co ode mě očekáváte?" Či přímo: "Za koho mě máte?" Nebo: "Důvěřujete mi zcela?"

Odpověděli mu: "Pane, ať se otevřou naše oči!" M20,33

PJ chce slyšet naše prosby a žádosti zcela konkrétně. Zejména pokud za ním nějaký člověk přichází s touhou po věčné spáse, po odpuštění hříchů, je zapotřebí, aby tuto svou touhu vyjádřil zřetelně... Tím totiž vyjádří nejen svou touhu, ale současně svou důvěru, své oddání...

Jak odpoví PJ?

Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním. M20,34

Zde šlo o tělesný zrak, který pro tyto lidi znamenal úplně nový způsob života. PJ i dnes chce dát lidem nový život. Nový život, věčný život, jímž je on sám...


*- 21.kap.

Pokud trochu sledujete tu trasu, kudy se PJ pohybuje na své cestě do Jeruzaléma, uvidíte nyní zvláštní scénu. PJ totiž vstupuje do Jeruzaléma jakoby v nové roli, v jaké jsme jej vlastně ještě neviděli, aspoň ne tak zřetelně, ne tak viditelně.

Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky M21,1

a řekl jim: "Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. M21,2

A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ,Pán je potřebuje. A ten člověk je hned pošle." M21,3

Někteří čtenáři tohoto příběhu se pozastavují nad tímto jednáním PJe a pokládají to zase za něco zázračného. Že PJ věděl o té oslici a oslátku, kde přesně jsou a taky že snad nějak na dálku zapůsobil na jejich majitele a tak podobně...

Jistě nelze toto mínění nějak jednoznačně vyvrátit, ale náš učitel nic takového v tomto příběhu nespatřuje a vysvětluje si tyto události a jejich okolnosti docela obyčejně jako organizační zázemí, které PJ při svých cestách stačil zvládnout, aniž by o tom byly nějaké podrobnosti uvedeny v našem evangelijním záznamu.

Pokud vezmeme v úvahu, že PJ skutečně nadpřirozeně věděl i podrobnosti o svém utrpení a o svém skonu i o svém zmrtvýchvstání, jinak řečeno, když PJ viděl před sebou naprosto jasný program, jasný plán, nebylo by nic divného, kdyby při předchozí cestě Jeruzalémem s příslušnými lidmi, s majiteli té oslice a toho oslátka, domluvil i tyto organizační maličkosti, včetně časového údaje, neboť PJ měl přece v úmyslu na velikonoce být v Jeruzalémě.

Těch, kteří k PJi chovali určitou oddanou přízeň bylo ještě stále dost. A takovým lidem bezpochyby mohlo stačit, když přišel někdo z učedníků PJe a konstatoval ,Pán je potřebuje.

Matouš se však nezabývá těmito záležitostmi, které možná zajímají nás, ale obrací se úplně jinam. Jako už mnohokrát porovnává tyto události s Písmem, které znal, s Písmem, které měli židé v rukou... A Matouš poznává, že to je zase další příspěvek k potvrzení Meisášství PJe, protože SZ o této události už dávno předem hovořil.

To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: M21,4

,Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu. M21,5


Matouš tedy ve svém záznamu dění kolem PJe cituje proroka Za. Ovšem porovnejme si oba ty texty dost pozorně...

Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Za9,9

Náš pilný student Písma nás upozorňuje, že v tom Matoušově citátu schází výrok rozjásej se, nebo tedy je vyjádřen pouhým povězte (dceři siónské).

MG zde zase vidí tu prorockou perspektivu, ve které prorokům splýval první a druhý příchod Mesiáše v jeden významný okamžik, po němž toužili. Skutečné jásání Sijóna a Jeruzaléma kvůli návratu PJe nastane až jednou, až při jeho druhém příchodu. Stejně tak vyjádření přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, se v dokonalosti naplní až potom. Tehdy bude PJ vítězem a svrchovaným Králem nade vším. A nebude Králem jen na pár hodin, jako zde, nýbrž na celou věčnost...

Zatím PJ projevuje pouze svou tichost a mírnost, když do Jeruzaléma vjíždí na oslátku. Protože oslátko nebo osel, bylo královským dopravním prostředkem v dobách míru. Kdežto kůň nebo koňský povoz byl dopravním prostředkem v době války. PJ nyní vjíždí do Jeruzaléma s pokojem a s pokorou jako Král který sám sebe obětuje za svůj lid, aby jej vysvobodil z jeho hříchů.

Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. M21,6

Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. M21,7

A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. M21,8

Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: "Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!" M21,9

Jistě si vzpomenete na ty různé situace, kdy PJ někoho uzdravil nebo někomu jinak zázračně pomohl a lidé měli tendenci jít a tuto svou zkušenost s PJem rozhlašovat po celém okolí. PJ jim to tehdy výslovně zakazoval, nepřál si, aby se o něm takhle mluvilo. Mnozí jej neposlechli a tak zpráva o něm se rozšířila do celého Izraele i do vzdálenějšího okolí...

Nyní však PJ sám vyvolává tuto zvláštní situaci a nikomu nebrání v tom, aby se připojil k provolávání slávy. PJ se jasně chová jako král a docela pokojně nechává lidi v celých zástupech nahlas vykřikovat tak veliká slova:

Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech! M21,9

Všichni, kdo jsou kolem (a jak dále uvidíme také všichni protivníci PJe) mají poslední možnost si rozmyslet, jaký postoj k němu budou mít. Vzpomenou si na jeho mocné činy? Vzpomenou si na jeho laskavé jednání s lidmi? Vzpomenou si na jeho spravedlivé výroky, jimiž odsoudil hřích a přitom povzbudil hříšníky k novému životu? Kde chtějí hledat lepšího krále?

Přijmou jej nebo jej odmítnou? Uznají jej jako Mesiáše a svrchovaného Krále nad Izraelem i nad svými vlastními životy nebo jim to bude na obtíž?

Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: "Kdo to je?" M21,10

Zástupy odpovídaly: "To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji." M21,11


Není nám tu podrobněji popsáno, jak tahle projížďka PJe na oslátku skončila. Zatím tu je rozruch pouze ve smyslu volání slávy ze strany lidu a skryté nervózní šuškání na straně zákoníků, farizeů a kněží...

Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoříZpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubůM21,12

Řekl jim: "Je psáno: ,Můj dům bude zván domem modlitby, ale vy z něho děláte doupě lupičů." M21,13

DrMG hodnotí toto další počínání PJe jako závěrečnou veřejnou prezentaci PJe mezi lidem. Když tyto jednotlivé události porovnání ve zprávách jednotlivých evangelistů, vznikne nám pozoruhodně celistvý obraz.

Nejprve je tu zřejmé, že PJ nevstoupil do Jeruzaléma pouze na jeden den, ale nejméně na tři dny. Takže těch událostí postupně přibude.

Evangelista Marek závěr této události vjezdu PJe do Jeruzaléma na oslátku podává následujícím způsobem. Lidé volají:

Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!" Mr11,10

Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie. Mr11,11

To znamená, že ten den se vlastně nic dalšího nedálo. Vždyť bylo pozdě večer a možná už tam v chrámě skroro nikdo nebyl. Možná už ani ti penezoměnci a prodavači dobytka či holubů... MG dodává, že v tuto chvíli PJ vešel do chrámu jako kněz.

Na druhý den (to byla podle našeho učitele už neděle, čili den po posvátném Sabathu, nebo prostě první den týdne) PJ přichází do chrámu znovu a dělá zde pořádek, jak jsme si četli v Matoušově záznamu, který je v posledních šesti týdnech hlavním předmětem naší pozorosti. To je moment, kdy se PJ projevuje jako Pán, jako Vládce, jako Král.


Lukáš tento kousek našeho příběhu podává takto:

Volali: "Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!" L19,38

Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: "Mistře, napomeň své učedníky!" L19,39

Odpověděl: "Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení." L19,40

Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče L19,41

a řekl: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. L19,42

Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou se všech stran. L19,43

Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil." L19,44

Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, L19,45

a řekl jim: "Je psáno: ,Můj dům bude domem modlitby, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů." L19,46

Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili, L19,47

ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech. L19,48

A podle tohoto Lukášova záznamu náš MG pozoruje PJe, jak vstupuje do chrámu také v pondělí, čili druhý den týdne. To bylo po té, kdy plakal nad Jeruzalémem a kdy mu bylo moc líto, že toto vyvolené město, které vidělo tolik Božích skutků a tolik Hospodinových proroků, nechce přijmout lásku a milosrdenství, které Bůh tomuto městu a celému národu nabízí... Náš kazatel zde pozoruje PJe v roli proroka, který přináší aktuální BSo...

Z té Markovy poznámky, že v ten první večer odešel s Dvanácti do Betanie Mr11,11, usuzuje náš učitel, že PJ se do Betánie vracel každý den večer. A podle všech tří evangelií pak můžeme připustit myšlenku, že PJ v tomto týdnu všel do Jeruzaléma skutečně třikrát a pokaždé se zde ukázal v jiné roli. Jednou jako Kněz, jednou jako Král a jednou jako Prorok.

Pokud jde o tzv. "triumfální vjezd PJe do Jeruzaléma", jak se této události někdy říká, náš kazatel mírně protestuje, že to ještě není ten pravý triumfální vjezd. Ten konečný triumf PJe teprve přijde, až nastane jeho druhý příchod... Krásně je to shrnuto v Žd9:

tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají. Žd9,28


Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoříZpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubůM21,12

Řekl jim: "Je psáno: ,Můj dům bude zván domem modlitby, ale vy z něho děláte doupě lupičů." M21,13

Po té, co se PJ projevil s touto horlivostí a také s touto autoritou, po té, co ukázal tři stránky své pozemské úlohy, dochází zase k tomu, že se ujímá těch nejpotřebnějších a pomáhá jim v jejich nesnázích...

I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil. M21,14

Náš starý kazatel si zase přihřívá svou polívku, jak se říká, a upozorňuje nás, že tu není ani zmínka o tom, že by někdo odešel z jakéhokoli důvodu neuzdraven. Ti kteří k PJi přistoupili, byli prostě uzdraveni, praví se tu v textu Písma...

Kromě uzdravování se však kolem PJe dějí ještě jiné věci, které jsou součástí celé této atmosféry:

Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě "Hosanna Synu Davidovu", rozhněvali se M21,15

a řekli mu: "Slyšíš, co to říkají?" Ježíš jim odpověděl: "Ovšem! Nikdy jste nečetli: ,Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?" M21,16

PJ na výpady těchto duchovních odpůrců zase pokojně odpovídá citátem BSa. Ovšem, jak známo, kdo je zatvrzelý, ten se nenechá oslovit, ten si prostě vede svou...

PJ po té, co posloužil těm mnoha postiženým, reaguje na tento duchovní odpor ústupem:

Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval. M21,17

PJ si tedy všemi těmito událostmi potvrzuje, že duchovní vůdcové lidu nejsou ochotni nic změnit na svých postojí a na svém jednání. Naopak jejich úmysly postupně zrají k větší a větší odvaze PJe se zcela zbavit.


Ta posledně přečtená větička, že PJ vyšel ven z chrámu a šel zase do Betanie, kde přenocoval, je jen dalším potvrzením, že PJ zde měl v těchto dnech asi svůj přechodný stan. Vždycky v Betánii přenocoval a potom se ráno zase vydal zpátky do Jeruzaléma a do chrámu. Následujícího dne však při této jeho cestě z Betánie do Jeruzaléma nastala zvláštní situace:

Když se ráno vracel do města, dostal hlad. M21,18

Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: "Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!" A ten fíkovník najednou uschl. M21,19

K tomuto příběhu bylo už vysloveno docela mnoho různých výkladů i aplikací. Někteří tento příběh berou jako určitý názorný obraz, kterým PJ něco významného chtěl vyjádřit. Náš učitel je přesvědčen, že tento fíkovník bez plodů je znázorněním vyvoleného národa Izraele. Tak podobně to uvidíme třeba v MT24. Když PJ přišel na tento svět, v Izraeli nebylo žádné dobré ovoce, které by uspokojovalo Boha a které by sloužilo lidem. Zůstalo tu jen neživé vnější náboženství.

V předchozích kapitolách jsme viděli celou spoustu různých pokusů PJe přivést tento národ k pokání, tedy ke změně smýšlení a postojů, ke změně postojů k Hospodinu a také k jeho Mesiášovi, jímž byl on sám... Ale představitelé lidu prokazovali jen větší a větší zatvrzelost. Proto také PJ sám nakonec vyslovil soud nad jednotlivými městy a nad celým tímto národem.

Fíkový strom, který zvadl a uschl je obrazem toho, co se stane s Izraelem za pár let po té, kdy tento národ projeví své vrcholné odmítnutí Božího Syna tím, že jej ukřižují...

Když to učedníci viděli, podivili se: "Jak najednou ten fíkovník uschl!" M21,20

Ježíš jim odpověděl: "Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: ,Zdvihni se a vrhni se do moře stane se to. M21,21

A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit." M21,22

Kromě symbolického významu, který můžeme v této prazvláštní smutné příhodě s fíkovníkem spatřovat, je zde také praktické poučení, které PJ nyní vlastně opakuje jako staré lekce z dřívějška. Vždyť o víře a o modlitbě ve spojení s hledáním Boží vůle, či o modlitbě ve jménu PJe mluvil PJ už několikrát... Tohle má být jen další povzbuzení k naší víře, že Bůh je mocný a že není omezen našimi lidskými představami.

Mějme ovšem na paměti, že PJ tato silná slova, která někomu mohou vonět bohorovnou všemohoucností, neříká zástupům, ale říká je svým učedníkům, které učí poznávat, kým je on sám, kým je Bůh Otec a také jaké jsou Boží záměry na této zemi... PJ je učí znát Boží vůli, mohli bychom říci...


Když přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: "Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?" M21,23

V předchozích verších jsme viděli, jak PJ před zraky zástupů v jeruzalémském chrámě konal veliké mocné Boží skutky. Viděl to nejen prostý lid, ale viděli to i velekněží, viděli to učitelé zákona, viděli to i lidé, kteří svým způsobem usilovali líbit se Bohu...

Tihle duchovní vůdcové národa už položili PJi celou řadu otázek, jak jsme je pozorovali. A PJ jim vždycky odpověděl. Některé otázky jsme viděli dokonce opakovaně. Na příklad, když po PJi po všech možných zázracích chtěli ještě nějaké znamení.

Nyní tedy už nechtějí znamení, ale domáhají se přiznání PJe, kde vzal tu moc, kterou měl. MG znovu opakuje, že nikdo kolem PJe nepochyboval o pravosti všech těch zázraků, které se kolem PJe staly. Nikdo PJe nemohl obvinit z toho, že uzdravení některých lidí bylo jen částečné nebo dočasné, nebo jen nějaké namluvené, čili jen jaksi sugestivní či psychologické...

Ovšem ptali se tihle lidé PJe na zdroj jeho moci opravdu proto, aby zjistili, odkud tu moc má? Vždyť PJ ve svých slovních projevech na různých místech a při různých příležitostech zřetelně ukázal, že to, co činí, činí z pověření svého nebeského Otce, tedy z pověření svrchvaného Boha... Tihle lidé mu však nevěřili a toto už dávno a už mnohokrát různě vyslovené vysvětelní od něho nechtěli přijmout...

Proto tedy ta jejich opakovaná otázka je spíš jen dalším pokusem nastražit mu past. Ta otázka je jen dalším projevem nelibosti, ba nenávisti, či aspoň bezradnosti: "Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?" M21,23

PJ nyní necituje Písmo, ani neodpovídá, aby se podívali na to, co má za sebou, ani je nevede k tomu, aby zkoumali to, co už řekl o nebekém Otci, ale sám odpovídá otázkou:

Ježíš jim odpověděl: "Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. M21,24

Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?" Oni se mezi sebou dohadovali: "Řekneme-li ,z nebe, namítne nám: ,Proč jste mu tedy neuvěřili? M21,25

Řekneme-li však ,z lidí, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka." M21,26

Pokud PJ dříve odpovídal vlídně a odkazoval tyto znepokojené náboženské představitele na Písmo, které měli znát a snad i trochu znali, pak nyní PJ přechází do otevřeného protiútoku, abych tak řekl. Dosud oni strojili PJi pasti, aby ho nachytali na něčem nesprávném. Ale nyní jsou sami chyceni. PJ před ně postavil otázku, která je odhaluje, že nevědí čí jsou, že nevědí, komu vlastně slouží... Jejich odpověď ukazuje, že jsou sice možná znalci Písma, ale nikoli jeho činitelé. Prozradili se, že jim schází skutečné duchovní rozeznání, že jim schází opravdový život s Bohem. Že jim pouze zůstalo to psané BSo v rukou jako litera bez ducha... Jako litera, která v jejich životech nic nemění...

Odpověděli tedy Ježíšovi: "Nevíme." Tu jim řekl i on: "Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím." M21,27

Není těžké porozumět, že takovéhle reakce těch duchovních vůdců před celým zástupem lidu v chrámě mocně kompromitovaly jejich domnělou autoritu... Proto je jasné, že v těchto lidech jen stále víc narůstalo napětí a nenávist..


PJ se však nespokojil jen s tím, že ty duchovní autority nachytal na jejich neupřímnosti, ale zachází ještě dál. Odhaluje totiž jejich vztah k samotnému Bohu...

"Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: , Synu, jdi dnes pracovat na vinici! M21,28

On odpověděl: ,Nechce se mi. Ale potom toho litoval a šel. M21,29

Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ,Ano, pane. Ale nešel. M21,30

Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten první!" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. M21,31

Tohle podobenství je tvrdým úderem na postoje těch duchovních autorit, které tu v chrámě stály a které chtěly PJe nějakým způsobem vytlačit ze scény, protože jim byl nepohodlný. Zvlášť nepříjemný jim zřejmě musel být ten výrok PJe: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. M21,31

Náš praktický teolog konstatuje, že tohle je slovo, které mnoho co říci, také do dnešního křesťanstva. Je totiž mnoho lidí, kteří jsou nábožní, mají určitý způsob života a určité svoje návyky, které se jim jeví jako že se to musí PBu líbit, že ho to musí uspokojovat. Jsou to lidé, kteří vlastně nikdy neuznali svou hříšnost před Bohem, ale pouze si sami libují ve své dokonalosti, ve své nábožnosti...

Nutno říci, že takoví ti nápadně hříšní lidé, jak je tu PJ jmenuje, (čili na příklad tehdejší celníci a nevěstky) mají někdy proti těm nábožným určitou výhodu v tom, že ti hříšníci prostě vědí o své zkaženosti a o své neschopnosti změnit se vlastními silami... A proto se někdy velmi zřetelně a jednoznačně rozhodnou pro PJe, rozhodnou se, že jej přijmou a že mu oddají svůj život...

Když se vrátíme k té scéně, na které nyní stojí PJ a rozmlouvá z těmi nazlobenými kněžími a zákoníky, vidíme zde v souvislosti s těmi celníky a nevěstkami také ještě návrat PJe k úloze JKřitele:

Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu. M21,32

MG dodává, že tito náboženští lidé měli své náboženství jen jako určitou vnější dekoraci, aniž se to ve skutečnosti jakkoli dotklo jejich nitra... Když ovšem člověk otevře své nitro PJi, dojde nejen ke změně vnější dekorace, dokonce to není jen změna nějaké vnitřní dekorace, ale je tu celé nové nitro, je tu znovuzrození z Božího Ducha...


Následující podobenství zase velmi názorným zobrazením postojů a také pozdějšího jednání duchovních vůdců Izraele. Je to vlastně obrazné prorocké slovo, kterým PJ předznamenává, co s ním tito lidé, kteří jej nyní poslouchají, za několik dnů provedou...

Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. M21,33

Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. M21,34

Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. M21,35

Znovu poslal jiné služebníky, a to více než předtím, ale naložili s nimi právě tak. M21,36

Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: ,Na mého syna budou mít přece ohled! M21,37

Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ,To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám! M21,38

Myslím, že je zřejmé, kdo koho v tomto podobenství představuje. Hospodářem, který vysadil vinici, je Bůh Otec. Syn je PJ, a vinaři, kterým je vinice svěřena do péče jsou kněží a zákoníci...

Tohle je jedno z nejzřetelnějších prorockých podobenství, které PJ vyslovil. A ti, kterým bylo toto podobenství adreováno, mu také k rostoucí vlastní nelibosti porozuměli... PJ zde vyslovuje nahlas obsah srdce těchto duchovních vůdců, odhaluje jejich záměr, odstranit PJe a té vinice se zmocnit majetnicky, tedy už nejen správcovsky, jak to bylo dosud...

Tedy Syn velkého Hospodáře stojí nyní před nimi, aby od nich požádal výsledky jejich působení na té vinici. Oni však místo, aby pokorně skládali účty, jen skládají vražedné úmysly a hledají konkrétní cestu, jak se ho zbavit... To je tedy obsah srdcí těchto lidí, kteří se pokládají za duchovní vůdce celého národa...


Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ,To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám! M21,38

Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. M21,39

Co na to říkáte páni zákoníci, a kněží? Je to váš úmysl? Je to obsah vašich srdce? Hledáte nejlepší způsob, jak se zbavit tohoto Božího Syna, který vám kazí vaše plány, když vás staví před vyúčtování vašeho podnikání na té Hospodinově vinici...?

A aby to bylo ještě zřetelnější, PJ tyhle lidi přímo oslovuje otázkou, aby sami zhodnotili, jak to s nimi asi dopadne, když se takhle zachovali...

Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?" M21,40

Jinými slovy, PJ vede tyto lidi přímo k tomu, aby sami sebe odsoudili...Pochopí to tady někdo z nich? Porozumí někdo, že tu jde o ně, a že mají obrovskou zodpovědnost? Je jim z toho jasné, že Bůh je nenechá bez trestu? Obecně vzato odpovídají správně, logicky... Chápou ovšem, že tím odsuzují sami sebe?

Řekli mu: "Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas." M21,41

Tuhle větu, prosím, vyslovili ti, jichž se týkalo podobenství, které PJ předtím vyprávěl... "Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas."

Ježíš jim řekl: "Což jste nikdy nečetli v Písmech: ,Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích? M21,42

Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. M21,43

Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí." M21,44

Když ti kněží a zákoníci a farizeové sami sebe takto ohodnotli (i když je pravděpodobné, že mnozí z nich ještě stále zaslepeně příliš nechápali, že to je prorocká řeč o nich samotných), PJ cituje jednu SZní myšlenku, která ukazuje na další osud toho, kterého chtěli zbavit práva na užitek z té vinice. Ukazuje na osud toho, kterého zavrhli...

Ježíš jim řekl: "Což jste nikdy nečetli v Písmech: ,Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích? M21,42

To je příměr, kterým jsme se v různých souvislostech v našich pořadech zabývali už několikrát... PJ se ihned vrací k předchozímu podobenství, které vlastně aplikuje, odhaluje jeho konkrétní význam:

Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. M21,43

Ano. Království Boží bylo záhy na to odňato vyvolenému národu a bylo dáno všem lidem, kteří je přijímají, kteří do něho vstupují tou úzkou branou, jíž je sám PJK. Izrael je tak nahrazen Církví PJe, jak to vyjádřil APetr:

Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. 1p2.9

S tím vysvětlením, které PJ ke svému podobenství podal už tito jeho záludní posluchači v chrámě zřetelně porozuměli, co má PJ na mysli. Podle toho taky vypadá jejich reakce...:

Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. M21,45

Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka. M21,46

*- 22.kap.

Rozhodnutí domnělých duchovních vůdců vyvoleného národa padlo. Je třeba se zmocnit Ježíše a zabít ho. Odstranit ho z cesty... Otázka, kterou tito lidé plní nenávisti teď řeší, je způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Zatím se obávají lidu, který o PJi ví své a má s ním ty nejlepší zkušenosti...

PJe v dalším příběhu vidíme, jak pokračuje ve vyprávění podobenství, jimiž chce znázornit různé důležité věci. A ti adresáti čím dál více chápou, že se tu jedná o ně, o jejich život, o jejich slova, ale také o jejich srdce, o jejich vnitřní postoje... Ovšem slova soudu, která PJ prorocky pronáší, jsou velmi příkrá... Může vůbec ještě něco zastavit tyto lidi v jejich rozhodnutí?

A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: M22,1

MG zdůrazňuje, že k nim "znovumluvil v podobenstvích. Jako už mnohokrát. A není tu nejmenších pochyb, kdo jsou adresáti jeho oslovení, kdo jsou adresáti těchto jeho výroků.

"S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. M22,2

"Jeden král" je v těchto podobenstvích obyčejně obrazem Boha Otce, konstatuje prostě náš vykladač. Jeho Syn je zjevně PJK.

Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. M22,3

Kdo jsou ti pozvaní na svatbu? Je to Izrael. Izrael měl tu nejlepší příležitost prožívat Boží přízeň a blízkost... Ale, jak PJ říká v tomto svém podobenství: oni nechtěli jít. M22,3

Král, který je organizátorem a investorem této svatební hostiny, se nenechává odbýt, ale činí další pokusy, aby pozvaným ukázal připravenost, důležitost a současně i přitažlivost své veliké svatebí hostiny...

Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ,Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu! M22,4

A jaká je odezva na toto opakované pozvání? Velmi velmi rozmanitá. U některých nevšímavá, u některých ovšem velmi agresivní...:

Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. M22,5

Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. M22,6

To je další naprosto zřetelný obraz, jak Izrael odmítá Božího Syna a s ním i Boží lásku a milosrdenství... Izrael už předtím mnohokrát odmítl Hospodinovy proroky, nyní se odpor těchto lidí sbírá i proti samotnému Synu... Jaká bude reakce Krále, tkerý tuto velikou a štědrou hostinu pořádá?

Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. M22,7

Náš historik prostě konstatuje, že toto slovo je nepochybně prorockým znázorněním roku 70n.l., kdy byl zničen celý Jeruzalém a s ním pochopitelně i jeruzalémský chrám...

Potom řekl svým služebníkům: ,Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; M22,8

jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu. M22,9

Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. M22,10


Takže hodovní síň se přecejen naplnila hodovníky. Nebyli to sice ti původně pozvaní (protože ti odmítli), ale štědrý Král nechtěl, aby jeho štědrost zůstala ležet ladem, tak namísto původních hostů pozval ty, kteří by to asi nikdy nečekali... Ovšem pozorně sledujme, co se tu dále přihodí:

Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. M22,11

Královo pozvání se nyní týkalo bez rozdílu všech lidí. Přesto však mělo své podmínky. Jednou z podmínek byl vhodný oděv. MG se ihned (řekl bych výkladově) ptá, cože představuje ten svatební oděv, v němž se každý měl na svatbu dostavit. Co ten oděv má znázorňovat. Co v tomto podobenství symbolicky znamená...?

Je to Kristova spravedlnost, která je vyhnutelně nutná pro spasení a pro přímé obecenství se svatým Bohem. Pokud by někdo měl rozpaky, jak takové spravedlnosti dosáhnout, tak náš vykladač nabízí k vysvětlení pár veršů z Ř:

Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Ř3,21

Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: Ř3,22

všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; Ř3,23

jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Ř3,24

To svatební roucho ve smyslu spravedlnosti před Bohem je k dispozici každému zadarmo. Každý může toto roucho mít, když přijme PJe jako svého Zachránce a Spasitele... Tak také každý z hostů nyní napodruhé pozvaných na svatbu mohl toto roucho mít...


Král mu řekl: ,Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu? On se nezmohl ani na slovo. M22,12

Všimněte si, že ten člověk zůstal bez jediného slova. Někdy se setkávám s lidmi, kteří o sobě prohlašují, že se Boha nebojí, protože nikomu neublížili, nikoho nezabili, nikoho neokradli a pokud jen mohli, dělali v životě lidem dobro... To se přece Bohu musí líbit... Ach ano, to se Bohu bezpochyby líbí, dobré skutky jsou před ním vzácné, ale co se Bohu zajisté nelíbí, to je to povýšené odmítnutí PJe...

Teď se občas s někým můžeme přít o to, zda je hříšný nebo není hříšný a co je to hřích a tak podobně. Ovšem až jednou dojde k tomu osobnímu setkání se Spravedlivým Bohem, nastane ze strany řady lidí jen veliké mlčení...

...On se nezmohl ani na slovo. M22,12

Tu řekl král sloužícím: ,Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. M22,13

Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán." M22,14

Na každém osobně záleží, zda přijme to svatební roucho, zda přijme Kristovu spravedlnost. PJK tuto spravedlnost připravil pro každého, pro všechny lidi bez rozdílu a jak jsme viděli každý byl pozván. Ovšem ti kdo odmítli, zůstanou venku, nebo pokud by se i pokusili vejít dovnitř se svou vlastní spravedlností, budou vyhnáni...

To je dosti silné slovo. Ale pro PJe bylo mnohokrát příznačné, že používal silné a jednoznačné výroky, které se lidem okolo obyčejně moc nelíbily... I dnes jsou lidé, kteří s takovými výroky v Bibli mají problém, protože je to nutí, aby přemýšleli o sobě a možná ještě o jiných lidech a přitom se jim nechce přistoupit k Bohu, k PJKu s uznáním vlastní nehodnosti, nedostatečné spravedlnosti... Vezměme na vědomí, že nic lidského nás k Bohu nepřivede. Jen máme možnost se svou vírou a poslušností chopit BSa a tak spočinout v našem jediném Spasiteli...


Po té, co nepřátelé PJe na svou adresu vyslechli těchto několik naprosto zřetelných nebo řekl bych průhledných podobenství, se pochopitelně zvyšuje jejich nenávist a zloba. Vidíme tu několik skupin lidí, kteří jsou těmito slovy PJ dotčeni, jak se domlouvají, co dělat dál...

Jednu skupinu představují farizeové, jednu saduceové a jedna zde nyní přibude, protože byla přizvána na pomoc. Dávejme však dobrý pozor, kdo to bude...

Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. M22,15

Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. M22,16

Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" M22,17

Nejprve tedy kdo jsou ti herodiáni, kteří doprovázejí učedníky farizeů? MG říká, že to byla politická strana, která držela s domem Herodesů a měli určitou snahu tento dům nebo tento rod osvobodit z císařského jha. Nedá se říci, že by tito lidé měli upřímně něco moc společného s židovským náboženstvím, protože byli silně politicky orientovaní, vysvětluje náš MG.

Nicméně, nyní si je farizeové pozvou, aby pomohli s nesnázemi, které jim působil PJ. V čem je nyní ta největší nesnáz? Inu v tom, že nevědí, jak se PJe zmocnit, aby na něj mohli navléci jakékoli obvinění z protizákonnosti...

Je jasné, že touto otázkou, se kterou se na PJe obrátili, se nezajímali o jeho skutečný názor, z něhož by se sami mohli poučit, ale je to zase pouze past, do které jej chtějí chytit, aby na něj mohli jakože právoplatně vztáhnout ruce.

Kdyby řekl: Císař nic není, žádné daně mu nedávejte, bylo by to pro farizee báječnou příležitostí, aby otevřeně zaútočili ze svých skrytých pozic, přestože jinak císaře i jeho místodržící sami upřímně nenáviděli...

A kdyby PJ řekl: Jistě, císařova role je správná a proto dávejte mu všechno, co chce, měli by tito odpůrci zase příležitost obvinit PJe z jiné strany. Něco takového by totiž neřekl Mesiáš, který sám je Králem všeho... A císař byl v dávnověku obyčejně do značné míry zbožňován... (Mnozí císařové si to aspoň přáli...)

Čtenáři Písma dobře vědí, jak PJ ve skutečnosti zareagoval:

Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? M22,18

Ukažte mi peníz daně!" Podali mu denár. M22,19

PJ tedy odhalil jejich úmysl. Poznal a veřejně vyhlásil, že jej pokoušejí, že jej chtějí svést, že jej chtějí "ulovit"... Zajímavé je, že PJ žádá JEJICH peníz. Žádal, aby mu ten peníz podali. Pak si jej představuji, jak ten peníz zvedl a povídá:

"Čí je tento obraz a nápis" M22,20

Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." M22,21

Ta odpověď je opravdu mocná. A věřím takto mocně PJ odpovídal na všechny otázky, které mu lidé kladli a nebo sám měl mocnou řeč... Je to odpověď, která říká mnohem více než si tito záludní tazatelé přáli slyšet. PJ nejen že ukázal na přiměřený vztah k císaři, ale také využil tuto situaci, aby se dotkl jejich vlastních srdcí: Co je Boží, dejte Bohu.

Tomu doteku také odpovídá jejich reakce. Co mu na to mohli říci?

Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli. M22,22


Jedni pokušitelé odešli, ale druzí hned na to přišli... Herodiáni, jak se říká, dostali na frak, a proto odcházejí. Zato jiní jsou ještě při síle, tak se pokušejí o další atak na PJe... Předkládají mu smyšlený příběh, jímž demonstrují svůj názor, či snad svou víru, nebo spíš bych řekl svou nevěru...:

V ten den přišli za ním saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a předložili mu dotaz: M22,23

U nás bylo sedm bratří. První po svatbě zemřel, a protože neměl potomka, zanechal svou ženu svému bratru. M22,25

Stejně i druhý, třetí a nakonec všech sedm. M22,26

Naposledy ze všech zemřela ta žena. M22,27

Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bude patřit? Vždyť ji měli všichni!" M22,28

Sám Matouš na vysvětlenou poznamenává, že saduceové říkajínení vzkříšení. To byla prostě součást jejich věrouky, z níž nyní také plyne jejich poněkud směšná konstrukce o vdově po sedmi mužích. Kromě toho, že byli zastánci tohoto svého učení, byli také těmi, kdo PJe příliš neměli v lásce, abych to tak nějak moc hezky řekl. Prostě jeho učení a jeho život jim moc nevyhovoval.

Tak to docela často bývá, že někdo zastává nějaký názor a pak si prostě hledá nejrůznější podobenství nebo domnělé argumenty, které sice ve skutečnosti nemohou prokázat či jen podepřít jeho vlastní postoj, ale mohou alespoň opticky zastrašit případné odpůrce... S tímto vítězným pocitem nyní kladou svoji otáku PJi...

Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bude ta žena patřit? Vždyť ji měli všichni!" M22,28

PJ reaguje přímočaře a odhaluje jejich základní problém. Ukazuje jim, že stavějí na špatném základě...

Ježíš jim však odpověděl: "Mýlíte se, neznáte Písma, ani moc Boží. M22,29


MG tu dodává, že ve dvou věcech byli saduceové ignoranti, tedy lidé uzavření správnému poznání. Jednak pokud jde o Písmo, a pak také pokud jde o Boží moc. Pokud někdo ve svém životě a ve svém přemýšlení pomíjí tyto dvě základní podmínky, nutně dojde k nějakým falešným závěrům...

U vztahu k Písmu je to snad jasnější. Kdo odmítá Písmo pokládat za jedinou pravou autoritu, ten si hold musí vymýšlet různé svoje vlastní nauky, případně k tomu co už v Písmu je a hodí se mu, něco dodávat na vylepšenou... Takových kultů a sekt je dnes dost a dost.

Ovšem na druhé straně jsou lidé, kteří třeba nějak operují Biblí, třeba ji docela dobře znají, ale ve skutečnosti jí nevěří. A tak důsledkem je to, že se jejich život nijak nemění. Bůh a Boží působení v životech takových lidí prostě není vidět... Kolik lidí docela zná Bibli, a přitom ještě nepřijali PJe do svého života, nepřijali jej ani jako svého osobního Spasitele, natož pak jako Pána svých životů...

A tak mějme na paměti, že mnohé nejasnosti a teologické spory mohou pramenit z toho, co tu říká PJ: Mýlíte se, neznáte Písma, ani moc Boží.

A pak dále rozvádí otázku, kterou tito saduceové položili:

Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. M22,30

Těmito slovy PJ saduceům a také nám maličko poodkrývá roušku a ukazuje něco z toho, co bude při vzkříšení. MG zdůrazňuje, že PJ nic neřekl o tom, že ti vzkříšení jsou andělé, ani že my budeme v nebi anděly. Ale uvádí anděly jako určitou podobnost, pokud jde o manželství. V nebi prostě už nebude manželství, už tam nebude pohlavnost v tom smyslu, jak ji známe dnes, už tam lidé nebudou přicházet na svět narozením...

To ovšem neznamená, že manželé, kteří byli na této zemi rozděleni smrtí, se v nebi nepotkají. Pokud byli věřící, pak se u Pána zajisté setkají a budou spolu s ostatními vykoupenými trávit celou věčnost...

A k té otázce vzkříšení PJ připojuje ještě jeden zajímavý a důležitý argument z Písma:

A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: M22,31

Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?" On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých." M22,32

Tento verš, nebo tento výrok PJe nám zase odhaluje určitou stránku osudu člověka po smrti, mohu-li to slovo takhle říci (nejde mi o osud, jak se někdy chápe, ale o další způsob bytí). PJ zde vlastně říká, že Abraham je dnes živým Abrahamem, jako byl před staletími. Podobně Izák je dnes živým Izákem jako byl kdysi a také Jákob je Jákobem. Jen se přemístili z tohoto pozemského života někam jinam. PJ jasně říká, že nejsou mrtví, ale jsou živí!

Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?" On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých." M22,32

MG uzavírá tuto myšlenku, nebo komentář k tomuto textu slovy potěšení pro ty, kdo ztratili někoho ze svých blízkých, kteří patřili PJi...


Tolik tedy pokus další skupiny lidí, kteří si kladli za cíl dostat PJe do úzkých. Tentokrát to byl pokus saduceů. Ovšem čím více se různí lidé pokoušeli PJe dostat, tím výše vlastně vystupoval se svým poznáním a se svou přímo božskou moudrostí. Vždyť on je ztělesněním vší moudrosti a všeho poznání...

Když to slyšely zástupy, žasly nad jeho učením. M22,33

Dřívější pokus herodiánů a nyní ani pokus saduceů chytit PJe za slovo tedy nevyšel. Co bude dál? O co se tito lidé rozpálení nenávistí pokusí v dalším kroku? Přece se nevzdají! Přece neuznají, že PJ má pravdu, přece se nepokoří v tom, že on zná Písma lépe než profesionálové té doby. (A že je hlavně umí lépe vykládat...)

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se M22,34

a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: M22,35

"Mistře, které přikázání je v zákoně největší?" M22,36

MG ilustrativně dodává, že když celé skupiny neobstály, tak zkusili vyslat za PJem jednoho zvláště vzdělaného zákoníka, který dobře ovládal Písmo. Snad se mu podaří vytvořit nějakou kličku, na které se PJ chytí do pasti... Otázka, kterou tento pověřenec klade, zní velmi prostě. A přesto ji Matouš vedený Božím Duchem hodnotí jako otázku pokušitelskou...

"Mistře, které přikázání je v zákoně největší?" M22,36

PJ však jeho pokušení odolává a nevypichuje jen jedno přikázání, které by se mu jevilo největší nebo nejdůležitější:

On mu řekl: " ,Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. M22,37

To je největší a první přikázání. M22,38

Druhé je mu podobné: ,Miluj svého bližního jako sám sebe. M22,39

Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." M22,40

Kdo upřímně postaví tyto dva výroky PJe jako měřítko svého života, ten velmi brzy zjistí, že nemá nárok na Boží slávu. Pozná, že je před Bohem prostě hříšník hodný jedině odmítnutí, čili hříšník, který je duchovně mrtev...

Toto smutné ba někdy doslova skličující poznání je ovšem současně východiskem k přijetí spásy, kterou Bůh jako svůj dar nabízí každému v tom, co vykonal PJK... Toto poznání vlastního hříchu spojené s oddaným přijetím PJe je pak cestou nového života v Něm.


Závěr 22.kap.Mat nám ukazuje zajímavou scénu. Farizeové se po svých četných neúspěších opět scházejí a obcházejí kolem PJe, aby na něm mohli zahlédnout aspoň nějakou maličkou chybičku, za kteou by jej chytili. PJ ovšem této chvíle sám aktivně využívá, aby je oslovil a aby jim znovu z Písma ukázal, kdo je to Mesiáš:

Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: M22,41

"Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův." M22,42

PJ otevírá nové téma, nastoluje téma, které on sám pokládá pro ně za důležité. Vede je k přemýšlení o Mesiášovi... Porovnají tito znalci Písma skutečnost, kterou vidí na PJi, s tím, co čtou ve svých svatých spisech? Budou opravdu hledat pravdu a pro její rozeznání upřímně zkoumat BSo? PJ je k tomu vede. Vede je přímočaře k přemýšlení o Mesiášství...

"Co si myslíte o Mesiášovi?

Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: M22,43 ,Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy. M22,44 Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?" M22,45

MG nám připomíná, že tohle je citát ze 110.Ž. A když jde o Mesiáše, který má být podle Písem Davidovým potomkem, zní to dost divně, aby jej David oslovoval jako svého Pána. (Mimochodem řada překladů ve shodě s originálem použí dvě stejná slova. Nikoli "řekl Hospodin mému Pánu", ale "řekl Pán mému Pánu".)

Farizeové tedy na základě všeho, co je v Písmu řečeno o Mesiášovi, měli odpovědět, že David vidí Mesiáše jako někoho nadpřirozeného, vyššího, než je on sám.

Jinak tu stojí za pozornost i všechny ostatní jednotlivosti, které zde PJe vyjadřuje. Potvrzuje, že pisatelem Ž110 je David, zdůrazňuje, že David psal tento text veden DSým, a také že to slovo se vztahuje na Mesiáše.

Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?" M22,45

David tedy nazývá svého syna, Mesiáše, jako někoho víc, někoho vyššího než je on sám. MG z toho usuzuje, že jediným logickým vysvětlením je tu božské narození Mesiáše z panny, jak o tom hovoří jiná místa SZna. Ježíš je sice Davidův potomek, ale je větší než David, protože se nenarodil jako obyčejný potomek, ale narodil se jako Syn živého Boha... Byl počat nadpřirozeným způsobem z DSého.

PJ touto svojí otázkou vlastně staví farizee tváří v tvář skutečnosti, že on sám je tím Synem Davida, kterého David ve svém žalmu označuje jako svého Pána. Nevím, jestli to ti farizeové nyní pochopili, ale když nic jiného, zase byli v úzkých a museli aspoň na chviličku přemýšlet o Písmu a v souvislosti s Písmem také o PJKu samotému... Když k tomu došlo, nezmohli se na další slovo:

A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat. M22,46




*- 23.kap.

Milí posluchači, vstupujeme do 23.kap.Mat. V předchozích kapitolách jsme viděli, jak se různé skupiny lidí stavěly proti PJi a pokoušely se ho napadnout, pokoušely se ho chytit při něčem nesprávném, při něčem protizákonném, ale nikdy se jim to nepodařilo. Naopak, když PJi kladli otázky, PJ ty jejich záludné pokušitelské otázky obrátil proti nim...

V závěru minulé 22.kap. jsme si povšimli určité změny v taktice, kterou PJ zvolil. Dosud to totiž povětšině bylo tak, že farizeové, saduceové, zákoníci, případně herodiáni a samozřejmě, když to bylo v chrámě, tak také kněží kladli své otázky. Nyní jsme však pozorovali PJe, jak sám položil jednu teologickou otázku. A oni nebyli schopni mu odpovědět...

Na tu situaci, kdy otázka PJe adresovaná těmto duchovním vůdcům lidu zůstala bez odpovědi, navazuje další děj, zaznamenaný ve 23.kap.Mat. Není to ani tak děj, jako spíš pokračování veřejné řeči PJe. To všechno je nyní otevřené varování přítomných, čili učedníků i zástupů, před vlivem současných náboženských vůdců. A nutno říci, že v tuto chvíli z úst PJe zaznívá na jejich adresu už jen nemilosrdný soud.

Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: M23,1

"Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. M23,2

Tito domnělí duchovní vůdcové se postavili do role autorit a ovládali nejen výklad SZna, nýbrž, jak dále uvidíme, přidávali k němu ještě spoustu dalších nařízení, jimiž ten zákon chtěli po svém "vylepšit"...

Pokud četli zákon, nebylo jim vcelku co vytknout, to byla snad jediná dobrá věc, kterou mohli dělat... PJ k tomu říká:

Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. M23,3

PJ zde před celým zástupem lidí konstatuje, že když učitelé zákona čtou text zákona, je to dobré, ale před jejich činy je třeba varovat, protože sami ten zákon, který čtou, nedodržují... PJ jejich život a jejich skutky charakterizuje velmi konkrétními výpověďmi, kterých si ostatní lidé mohli sami všímat...

Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. M23,4

Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, M23,5

mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, M23,6

líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ,Mistře. M23,7

Na tento negativní popis skutečnosti v životech a v chování těchhle vůdců PJ reaguje varováním. Což je vlastně jen zřetelné slovo soudu:

Vy však si nedávejte říkat ,Mistře: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. M23,8

A nikomu na zemi nedávejte jméno ,Otec: jediný je váš Otec, ten nebeský. M23,9

Ani si nedávejte říkat ,Učiteli: váš učitel je jeden, Kristus. M23,10

Nevím, co se odehrávalo v srdcích těch zákoníků, kteří v přítomnosti zástupů poslouchali tyhle výroky PJe. Když tato slova přehlédneme tak trochu v celku, je z nich jednoznačně vidět, že PJ hovoří sám o sobě jediný je váš Mistr, váš učitel je jeden, Kristus. A mezitím byl výrok o Bohu Otci, což mohli velmi logicky vidět, že PJ se pokládá za jeho Syna: Jediný je váš Otec, ten nebeský.

O těch pozicích a o službnosti na principech nebeského království už PJ hovořil v předchozích kapitolách, tehdy jen se svými učedníky. Zde je v této pasáži jakoby ještě shrnutí, které ovšem jen podtrhuje odmítnutí dosavadní praxe, kterou s velikou oblibou uplatňovali farizeové a zákoníci.

Kdo je z vás největší, bude váš služebník. M23,11

Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. M23,12


Nyní máme před sebou text, který v nás může vyvolat určitou nelibost. Může být pro nás překvapením. Ten nejjemnější Ježíš, kterého jsme po dlouhou dobu viděli, jak s láskou pomáhá a slouží lidem, nyní vyslovuje nepředstavitelně tvrdá slova. MG k tomu říká, že žádný prorok ve SZně nikdy tak ostře neodsoudil hřích, jak to nyní udělal PJ v chrámě na adresu zákoníků a farizeů za přítomnosti celých zástupů lidu.

Mnozí lidé mají představu, že PJ byl a snad dosud je jen nějakou sladkou postavou dějin Izraele, která pomáhala a všechny těšila a tak podobně. Jistěže PJ byl mimořádně vlídný a jemný ve svém přístupu k různým lidem, dokonce i ke zjevným hříšníkům...

Skutečně byl plný lásky. Ale ta jeho láska nikdy nevylučovala pravdu a spravedlnost, jeho láska nikdy nevytvořila žádný kompromis s hříchem... A právě následující věty jsou ukázkou toho, jak se PJ staví k lidem, kteří mají zatvrzelé srdce svou pýchou a hříšností... A přitom to byli lidé, kteří měli velmi odpovědné postavení, protože drželi v rukou tehdy dostupné psané BSo a měli být v národě jeho učiteli...

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. M23,13

V těchto verších se slovo běda objevuje celkem osmkrát. A zákoníci a farizeové jsou zde odhaleni jako pokrytci, kteří sice znají BSo, mají je v rukou, ale v jejich životech pod jeho působením nic nezměnilo. Žijí si podle svého...

Ba co víc, nejen že oni sami žili před Bohem uboze, podle svých představ, ale navíc lidem, které vyučovali, zatemňovali čistou pravdu BSa... Ani ne tak svým učením ale hlavně svým životem zabraňovali lidem, aby

(var:) Běda vám, zákoníca farizeové, pokrytci! Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhých modliteb; proto vás postihne tím přísnější soud. M23,14

Jinými slovy namísto aby tito vzdělaní lidé byli povzbuzením a útěchou těm postiženým, kteří jejich službu vyhledávali, on nacházeli způsob, jak z nich těžit pod záminkou dlouhých modliteb a kdoví čeho ještě...

Následující verš nám ovšem ukazuje, že se nejen spokojili s tím, že měli vliv na lidi, kteří byli kolem nich, kteří k nim patřili, ale pokoušeli se o jistou formu svědectví... Jak vzácné, řekli bychom možná na první pohled. Ale PJi se jejich jednání nelíbí, protože vidí víc než osamocené jejich činy, vidí stav jejich srdce...

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. M23,15


Dalším podstatným znakem úpadku bylo přidávání různých "vylepšení" k Hospodinovu zákonu, který byli Izraeli dán skrze Mojžíše. To co si v průběhu desetiletí a staletí židé sami přidali k zákonu, sice neprohlašovali za zákon, ale byla to tzv. ustanovení otců, jejichž dodržování rovněž bylo pokládáno za závazné, jak jsme si už povšmli dávněji například když farizeové obviňovali PJe, že jeho učedníci si před jídlem obřadně neomývají ruce... Nyní zde PJ cituje další takové ustanovení a také je náležitě hodnotí...

Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: ,Kdo by přísahal při chrámu, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při chrámovém zlatu, je vázán. M23,16

Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje? M23,17

Nebo: ,Kdo by přísahal při oltáři, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při oběti na něm, je vázán. M23,18

Slepci, co je větší: oběť, nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? M23,19

Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm a při všem, co na něm leží. M23,20

A kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm a při tom, kdo v něm přebývá. M23,21

Kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím a při tom, který na něm sedí. M23,22

MG to všechno hodnotí stručně vyjádřením, že tito lidé kladli větší důraz na vnější viditelné věci, než na skutečný duchovní smysl toho, co bylo psáno v zákoně. A to se potvrzuje také v dalším slovu "běda", které PJ těmto lidem adresuje:

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. M23,23

Nutno říci, milí posluchači, že malé věci jsou v životě často velmi důležité. Ovšem pro malé věci zapomínat na velké, je znamením ztráty orientace v hodnotách. Tak podobně tito lidé zcela ztratili orientaci v tom, co je opravdu před Bohem důležité... Kdyby v Písmu viděli důležité věci, nemohli by mít k PJKu takový postoj, jaký k němu ve skutečnosti měli...

PJ toto své hodnocení protahuje ještě dál a spojuje je s malým podobenstvím, které ukazuje na rozdílnost velkých a malých věcí. Věcí důležitých a nepodstatných...

Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete! M23,24

Nezdá se vám, že to je výstižné přirovnání, kterému se lidé mohli zasmát? Mně to připadá ve své podstatě velice humorné, přiznává náš stařec.

Být tam tehdy v přítomnosti PJe, asi bych neovládl svůj smích, pokud bych tam ovšemže nestál jako jeden z farizeů nebo zákoníků...

A pak náš starý fundamentalista ještě vzpomíná na jednu vzácnou sestru, která byla hrozně nazlobená na každou dívku nebo ženu, která někdy používala rtěnku. Dokázala být tak hrozně nervózní a tak nepříjemná, že to bylo až s podivem. Upřímně řečeno, když ovšem porovnám nepokoj a pomluvy, které o některých sestrách roznášela po celém sboru a často i mimo něj, zdá se mi nějaká rtěnka úsměvnou maličkostí...

Jak často i v naší generaci platí to slovo PJe: cedíte komára, ale velblouda spolknete! M23,24


Nyní další téma další přirovnání, které PJ směřuje na duchovní vůdce Izraele:

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. M23,25

Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. M23,26

Zase tu PJ ukazuje na prázdnou vnějškovost těchto lidí. Ba co dím, tu nejde o prázdnou vnějškovost, o prázdnotu uvnitř, ale o nečistotu uvnitř.

MG vysvětluje, že to byli lidé, kteří s oblibou procházeli nejrůznějšími obřady a pak se sami před sebou i ve vztahu s bližními chlibili svou dokonalostí... Ovšem jejich srdce těmi obřady vůbec nebylo dotčeno. Zaměnili obřady za realitu života s Bohem, zaměnili formální náboženství za živou víru, zaměnili liturgii za pravého Boha... Proto ta jasná výzva PJe:

Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. M23,26

PJ zde neříká, že na tom vnějším vůbec nezáleží, že ta nádoba může být zvenku špinavá, hlavně když je čistá uvnitř...! To je velmi špatné pojetí některých lidí... PJ ukazuje, že čisté má být obojí. A když PBu dáme příležitost, aby pročistil to, co je v nás uvnitř, pak bude přirozeně pročištěno i to všechno vnější... Kdo žije skutečný osobní život s Bohem ve svém nitru, ten pak prostě nemůže svobodně hřešit navenek. To by bylo nemyslitelné... Ale začít je třeba uvnitř!

Když se tak dívám na následující verš, musím říci, že to přirovnání s nádobami čistými jen zvenku a špinavými uvnitř je ještě velmi něžné oproti tomu, co následuje. PJ tedy volí ta nejsilnější možná slova, aby se ještě v poslední možné chvíli dotkl srdcí těchto lidí a ukázal jim jejich stav. Probudí se někdo z nich? Začne někdo přemýšlet o tom, co tu PJ říká?

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. M23,27

Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. M23,28

To jsou opravdu velmi tvrdá slova, kterými PJ za přítomnosti zástupu patrně uvnitř chrámu častuje tyto duchovní předáky... Náš komentátor k tomu dodává nepříjemnou aplikaci, že tak podobně vypadají některé sbory nebo celé církve. Případně aspoň jednotlivci, kteří o sobě prohlašují, že jsou křesťany. Navenek krásné, velkolepé, mnohomluvné, nabílené, ale uvnitř mrtvé, zapáchající ba navíc nebezpečné...


Poslední "běda" v této řádce zní takto:

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých M23,29

a říkáte: ,Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků. M23,30

Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. M23,31

Dovršte tedy činy svých otců! M23,32

Tak podobně se chovali nejen židé po mnoho generací, ale chovali se tak i jiní představitelé domnělé duchovní správy v dějinách... Měli moc k tomu, aby mohli potírat upřímné lidi, kteří zvěstovali živé BSo. A nebyla to jen záležitost dějin. Je to v jistém smyslu také současnost, i když v našich zeměpisných šířkách v současné době toto protivenství není globálním problémem upřímných křesťanů, často je problémem třeba v bigotních rodinách a leckde jinde, kde je tzv. "jinověrec", který se obrátil k PJKu, někdy velmi tvrdě odsouzen a vystaven otevřenému protivenství...

To slovo PJe: Dovršte tedy činy svých otců! M23,32 zní velmi příkře a působí dojmem výzvy k nejhoršímu. PJ totiž ví, co ho čeká, proto nemá co ztratit. Ano tito lidé stavějí náhrobky prorokům, zdobí pomníky spravedlivých a říkají ,Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků. A titíž lidé, zakrátko udělají přesně totéž s PJem. Bude to o to prolhanější, že k dokonání své vrchoné vražedné nenávisti dotlačí římskou okupační vládu... Divíte se, že PJ tyto své výroky nadepsané osmerým "běda" zakončím takovýmhle výrokem?:

Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? M23,33

Proč je tu řeč o hadech, o zmijích? Přátelé, přichází okamžik, kdy dojde k souboji, který před pověděl PB už dávno v ráji krátce po té, co člověk poprvé zhřešil. Bůh tam tehdy tomu svůdci v podobě hada řekl:

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." 1M3,15

Právě se tedy schyluje k té bitvě, v níž Syn člověka utrpí na patě, ale ten starý had skončí s rozdrcenou hlavou. Tady bude poražen... A PJ si je vědom, že má co do činění nejen s nenávistnými farizei a zákoníky, nýbrž přímo s ďáblem, který stojí za nimi... Proto to jeho oslovení nasměrované na tyto duchovní vůdce je naprosto pravdivé..


Výroky soudu ze strany PJe jakoby dosahovaly svého vrcholu. Všimněte si, prosím, že PJ tato slova vyslovuje s autoritou samotného Hospodina!

Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, M23,34

aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. M23,35

Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení. M23,36

Kdo si mohl dovolit vyhlásit takováhle slova: posílám vám proroky a učitele moudrosti i zákoníky;

Kdo kdy vysílal proroky a učitele moudrosti či učitele zákona? Inu Hospodin, sám Bůh... PJ se zde staví do role toho, který tyto veliké posly obdařené božským poselstvím vysílá!

A navíc se sám ukazuje jako prorok, který jim prostě veřejně oznamuje, co oni sami budou dělat... a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, M23,34

A z této pozice také PJ jako jediný, jako ten SZní Hospodin může volat k odpovědnosti všechny, kdo kdy spáchali na těchto Božích poslech jakékoli násilí. Od spravedlivého Ábela až po Zachariáše syna Barachiášova, který zřejmě pod vlivem těchto duchovních vůdců zahynul někdy nedávno...

Soud přijde na ty, kdo si jej zaslouží... I když nám některé ty výroky mohou třeba znít dosti zvláštně... Znovu, prosím, dávejme dobrý pozor na to, co zde PJ říká. Všímejme si, jak se vlastně staví do role někoho, kdo je i nad dějinami, do role někoho, kdo tu už byl. (Přičemž tohle není jediný takovýto výrok!)

Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! M23,37

Hle, váš dům se vám ponechává pustý. M23,38

Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ,Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově. M23,39

Jeruzalém odmítl PJe už dříve a PJ nad ním plakal. Nepřijali jeho tzv. triumfální vjezd. A tak PJ jen vyslovuje slovo o budoucnosti tohoto města, které zůstává ve svém pokrytectví a ve svém hlubokém odmítnutí samotného Boha, Hospodina...

Z těchto slov můžeme také vidět, že všechno to "běda", které tu zaznělo, není jen projevem hněvu PJe za to, že jej jeho vlastní národ odmítl, ale je tu velmi zřetelně cítit lítost, že tak svéhlavě jdou pryč od Boha, který jim dal tolik příležitostí, aby jej poznali a aby s ním žili v důvěrném vztahu oddanosti a lásky...

- 24.kap.

Kapitoly 24 a 25 v Matoušově evangeliu jsou docela známé jako rozprava PJe s jeho učedníky na Olivetské hoře. Takových soustředěných rozprav jsme viděli už více. Nyní však jde o situaci, kdy PJ otevřeně odmítl náboženství, nebo spíše způsob života, který předváděli duchovní vůdcové Izraele a obrátil se zády k Jeruzalému. Také vyslovil proroctví o zničení tohoto slavného a nádherného města...

Když tedy PJ dokončil tyto výroky na adresu překvapených a mimořádně nazlobených zákoníků a farizeů, odchází z chrámu pryč... A o tom, co dálo potom, a co pak v soukromí vyprávěl svým učedníkům hovoří následující dvě kapitoly. 24 a 25.

Předem nutno poznamenat, že k těmto kapitolám a k jednotlivým veršům existuje vždy několik výkladů. Některé jsou více logické, některé méně. Některé jsou dobře zasazeny do kontextu celého Písma, jiné jsou upraveny tak aby přijatelně odpovídaly určité doktríně. K některým veršům může existovat i více výkladů, které se navzájem liší a přitom nelze zřetelně říci, že ten či onen je jednoznačně špatný... Tu pak záleží na vlastním studiu každého upřímného křesťana a na rozhodnutí, čemu bude věřit, jak bude ty či ony věci přijímat a dívat se na ně...

Náš učitel v těchto pořadech, jehož komentáře jsou pro nás jakýmsi základním východiskem, se pokusil o výklad, který zapadá do jeho celkového přístupu ke zvěsti Písma. V některých případech sám zmiňuje i jiné výklady, ale obvykle také naznačí, v čem vidí třeba nedostatek toho či onoho... Přitom si sám nedělá nároky na absolutní správnost svého výkladu, i když je osobně přesvědčen, že k tomu, co přijal, jej vedl Pán prostřednictvím svého psaného Slova a skrze svého Ducha...

Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby. M24,1

On však jim řekl: "Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno." M24,2

PJ tedy oznamuje svým učedníkům, že jeho království bude nyní odloženo a Jeruzalém bude mezitím rozmetán a srovnán se zemí. Kdyby při té zkáze v celém městě zůstal přecejen zachován aspoň někde nějaký kus zdi vcelku, pak tedy z tohoto nádherného chrámu nezůstane ani kámen na kameni...

Náš cestovatel k tomu připojuje vzpomínku na svůj pobyt v Jeruzalémě a na překvapivé zjištění, že ty nejstarší zdi, které byly ve městě vykopávkami odhaleny, jsou vlastně postaveny z velmi rozmanitých kamenů, přesněji řečeno, jsou to sbírky stavebního materiálu z různých staveb z různých dob. Což je přesvědčivé svědectví, že tam po zásahu vojsk římského císaře Tita opravdu nezůstal kámen na kameni.

Pro nás je to dávnověká historie. Pro učedníky to bylo šokující zjevení budoucích věcí, ale za pár desítek let se toho dočkali... Jak je z dalšího textu vidět, učedníky to velice zaujalo a tak rozvíjeli své otázky...


Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: "Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!" M24,3

Náš učitel zde v tom dotazu učedníků vidí tři dílčí otázky.

1) Kdy to nastane?

2) Jaké bude znamení tvého příchodu?

3) Jaké bude znamení... skonání věku?

První otázku učedníků (kdy to nastane) vztahuje náš DrMG na to rozboření chrámu, o němž se PJ zmínil. Druhá otázka (jaké bude znamení tvého příchodu) je podle našeho vykladače zodpovězena ve verších 23-51 v této kapitole. A třetí otázka (jaké bude znamení... skonání věku) nachází svou odpověď ve verších zakrátko následujících 9-22.

Ta první otázka (Kdy to nastane, čili kdy bude tento nádherný chrám rozbořen tak, aby nezůstal kámen na kameni?) tato první otázka podle našeho učitele nemá svou odpověď v Matoušově evangeliu, protože Matouš se zaměstnával PJKem jako Králem. Odpověď na tuhle otázku nacházíme v Lukášově evangeliu a některé výpovědi potvrzuje ve svém záznamu také Marek.

Podívejme se jen krátce, co k tomu říká Lukáš:

Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. L21,20

Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí, L21,21

poněvadž jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno. L21,22

Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. L21,23

Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí. L21,24

Nepochybně mnozí z těch, kdo slyšeli toto slovo PJe, také spatřili jeho naplnění v roce 70 n.l., když římské armády obklopily Jeruzalém, postavily obléhací valy a během nedlouhé doby totálně zničily město. To bylo zničení, které bylo zřejmě horší, než kdykoli předtím nebo i potom v historii tohoto města. Bylo patrně horší, než za dnů krále Nabuchodonozora o šest století dříve. Takto se tedy naplnilo, co PJ odpověděl svým učedníkům na jejich první otázku.


Další dvě otázky učedníků zněly jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!" M24,3

DrMG nám vysvětluje, že PJ odpovídá na tyto dvě otázky v pořadí, v jakém ty události mají nastat, nikoli v pořadí otázek učedníků. Nejdřív musí skončit tento věk a potom nastane příchod PJe. A pokud PJ hovoří o svém příchodu, pak je tím míněn jeho příchod na tuto zem, aby zde zřídil své království. Není tu řeč o církvi. Ve skutečnosti na konci tohoto věku bude církev z tohoto světa vzata a nastanou poslední dny Jeruzaléma. PJ hovoří o velkém soužení...

MG poznamenává, že vidí následující text ve verších 5-8 jako dobu církve a teprve od 9.v. chápe ta slova PJe jako charakteristiku doby velkého soužení. Přitom však přiznává, že jsou někteří velmi dobří a důvěryhodní vykladači Písma, kteří už tyto počáteční verše řadí k době velkého soužení. Nechcete-li se mnou souhlasit, nemusíte, je to můj pohled a připouštím, že ti druzí také mají dobrý výklad tohoto textu, přiznává náš komentátor

Ježíš jim odpověděl: "Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. M24,4

Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ,já jsem Mesiáš a svedou mnohé. M24,5

Ta věta Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl, je charakteristickým doporučením či varováním pro celý tento věk. APetr později toto upozornění později po letnicích připomněl a dá se říci ještě zesílil.

V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. 2P2.1

A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení. 2P2,2

A také už AJan hovořil o tom, že v jeho době byli na světě mnozí antikristové. Což teprve v naší době, kdy kdekdo prohlašuje kdekoho za svatého, za proroka, za Božího posla a tak podobně...

Kromě toho jsou tu však i mnohé další příznaky:

Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec. M24,6

Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. M24,7

Ale to vše bude teprve začátek bolestí. M24,8

Náš historik odněkud převzal myšlenku, že za posledních pár tisíc let bylo na světě celkem snad jen asi dvě stě let zhruba bez válek. Všechen ostatní čas se střídavě na různých místech lokálně či i globálně nějak bojuje. A zpravidla to tak v historii bylo, že když přišla nějaká válečná hrůza většího kalibru, lidé mysleli, že to je konec světa. Křesťané, nebo lidé, kteří se pohybují kolem zvěsti Bible různě dovozovali, že to je ono...

MG připomíná metráky knih, které psali věřící lidé v souvislosti s první světovou válkou, s druhou světovou válkou, ale také s rozpínavými vojenskými počiny Iráku a tak dále... Vždycky to bylo něco senzačního, co se v té době zdálo jako zřetelné znamení doby konce...

Na jedné straně je správné, abychom všemi prostředky usilovali o mír a o pokojné řešení všech mezinárodních ale i vnitrostátních problémů... Ale na druhé straně vezměme na vědomí, že člověk je ve své podstatě hříšný a proto na této zemi nikdy nebude skutečný mír, dokud se svrchované vlády nechopí sám Kníže pokoje...


Následující hromádku veršů, která začíná slůvkem "TEHDY", nebo podle jiných překladů "POTOM", náš vykladač nadepisuje slovy: Začátek velkého soužení s jeho znaky.

Nyní žijeme, přátelé v době církve, někteří tomu období rádi říkají doba Ducha Svatého. V tomto období existují na světě tři skupiny lidí, jak je charakterizuje AP v 1K10,32

Nebuďte kamenem úrazu ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží, 1k10.32

V současné době tedy Bůh volá lidi jak ze Židů tak i z pohanů, aby přišli k PJi pro záchranu zadarmo z milosti a stali se tak živou součástí Církve PJe. Přijde však okamžik vtržení, kdy ta pravá jediná Církev PJe Bude vtržena do oblak vstříc Pánu a tím doba milosti skončí... TEHDY nebo POTOM nastane doba soužení...

Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. M24,9

Na koho se vztahuje to oslovení Tehdy VÁS budou vydávat...? táže se řečnicky náš učitel. A ihned sám odpovídá, že se to vztahuje na Izraele, na židy. Nastane veliké antisemitské hnutí po celém světě. Dokud je na světě církev PJe, pak tu stojí přehrada, která nedovolí celosvětový rozmach antisemitismu. Když však církev bude vtržena, pak tu nebudou zábrany už pro žádné zlo...

A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; M24,10

povstanou lživí proroci a mnohé svedou; M24,11

a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. M24,12

Po té co bude vtržena církev, nastane zkáza v tom, co se předtím jen formálně jmenovalo církev. Pak se tu ještě mnohem více rozmohou falešní proroci a mnohé lidi svedou. A protože tu nebudou ty předchozí v podstatě duchovní zábrany pro rozvíjení zla, rozmůže se nepravost, která zapříčiní, že vychladne či u mnohých docela vymizí láska...

To je princip, povídá MG. A mnohé principy, které PJ vyslovil na hoře olivetské jsou aplikovatelné s užitkem už do naší doby.

Za tím výrokem PJe o odpadnutí mnohých, o vzájemných zradách, o vzájemné nenávisti, o lživých prorocích, kteří mnohé svedou a také o tom, že v důsledku rozmáhající se nepravostvychladne láska mnohých, vyslovuje PJ větu, která řadě věřících poněkud vytržená z kontextu uvízla v mysli a zavedla je do určitého jednostarnného způsobu přemýšlení...

Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. M24,13


Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. M24,13

Nebo podle překladu Zeliny - Jartyma:

Kdo však vytrvá do konce, bude zachráněn. M24,13Zelina

Kdo má vytrvat do konce a tím být zachráněn? ptá se náš kazatel. Nezpomeňme, o čem je tu řeč v celém tomto úseku, o jaké době...

MG nám připomíná pohled do knihy Zj, kde se praví, že Bůh zastaví moci zla i moci přírody a dokonce i moci dobra, dokud nezapečetí či neoznačí určitý počet lidí. Kdo tedy setrvá až do konce? ptá se znovu náš učitel. Zajisté ti, kteří budou takto na počátku doby soužení označeni, či zapečetěni.

Dnes se tu a tam někdo podivuje, že ten či onen byl před časem tak aktivní v díle Páně a nyní žije v hříchu. Je vůbec spasen? Nevím, odpovídá náš kazatel. Nemohou to posoudit. Musíme počkat, až to posoudí sám Pán. A s ohledem na příběh o marnotratném synovi, který si žádal být nasycen tím, co žrali vepři, náš MG dodává, že vepři prostě zůstanou u svých koryt, kdežto syn tam dlouho nevydrží, bude toužit po domově a za nějaký čas se bude chtíti vrátit ke svému otci... Žel, že my někdy z našeho pohledu nejsme s to rozlišit, kdo je kdo...

Ale vraťme se k našemu textu, který charakterizuje dobu velkého soužení.

A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec. M24,14

Když přišel do Izraele ten hlas volajícího na poušti: připravujte cestu Páně, nebo tedy když přišel Jan Křitel, volal celý národ k pokání (M3,2).

"Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." M3,2

Když o něco později začal svou službu PJ, pokračoval v tomto volání:

Od té chvíle začal Ježíš kázat' "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." M4,17

A se stejnou zvěstí poslal PJ zase o něco později taky své učedníky.

Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. M10,7

Ovšem v M11,28 jsme pak viděli, že PJ mění kurs svého zaměření od oslovení celého národa k tomu, že zve k sobě jednotlivce a nabízí jim své odpočinutí:

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. M11,28

A v M20,28 PJ zcela zřejmě konstatuje, že přišel dát svůj život jako výkupné za mnohé.

Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." M20,28

Ovšem v době velkého soužení, až už zde církev nebude, bude zase hlásáno evangelium království. To není naše doba, ve které nyní žijeme, nyní se ještě stále hlásá evangelum milosti, nikoli evangelium království.

A to je nějaké jiné evangelium? Je to stejné evangelium, ovšem s podstaně odlišným důrazem, vysvětluje náš biblista. My dnes nemáme právo říkat, že se přiblížilo nebeské království, protože nevíme. Ovšem když začne doba velkého soužení, lidé budou vědět, že se blíží konec. I když zase nebudou znát den ani hodinu. Tehdy se znovu bude hlásat ta stará zpráva, kterou hlásal JKř, PJ, a po určitou dobu i učedníci.

"Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." M3,2


BDrJVM nás žádá o pozornost pro vysvětlení, které nám chce podat ke svém dispenzacionalistickému pohledu na Písmo. Reaguje tak na různé kritiky, kteří na příklad z některých výkladů vyvozují dojem, jakoby dispenzacionalismus učil o dvou či více cestách spásy.

Nikoli, ubezpečuje nás MG, Bůh nikdy nedal více než jeden způsob, jak mohou být lidé spaseni, a tím je kříž PJKa. Každá oběť upřímně přinesená před tím, než PJ zemřel a vstal z mrtvých, byla předzvěstí, která ukazovala na jeho budoucí dokonalou oběť. A každá vzpomínka ve víře je dnes ohlédnutím na to, co PJ už dovršil a co Bůh s libostí přijal jako na věky dostatečné.

Za zmínku stojí, že JKř své zvěstování nepostavil jen na výzvě k pokání: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." M3,2 ale také říká: "Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa. J1,29 I ostatní SZní proroci věděli, že Mesiáš bude jediným a dokonalým uskutečněním Božího plánu spasení hříšného člověka, který činí pokání...

MG o této malé odbočce se ještě vrací k verši, od něhož jsme vyšli:

A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec. M24,14

Někteří věřící používají tento verš, aby snad trochu účinněji vyprovokovali ostatní k evangelizaci. "Když se evangelium dostane do všech koutů, ke všem lidem, pak může přijít Pán." jistě je to docela zajímavá aplikace a povzbuzování ke svědectví asi nikdy není dost, ovšem odpovídá takový výklad celému kontextu? Mějme na paměti, že PJ odpovídá na otázku: jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku! Hovoří tedy o jiném období než je naše současná stále ještě trvající doba milosti... To se potvrzuje zejména následujícími verši:

Když pak uvidíte ,znesvěcující ohavnost, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém, kdo čteš, rozuměj, M24,15

tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor; M24,16

kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal z domu; M24,17

a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť. M24,18

Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! M24,19

Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu. M24,20

Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. M24,21

A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny. M24,22


Když pak uvidíte ,znesvěcující ohavnost, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém, kdo čteš, rozuměj, M24,15

Co je to ta ,znesvěcující ohavnost, nebo podle Zeliny snad lépe ohavnost zpustošení? Daniel hovoří o dvou z nich. Jeden byl Antiochus Epifanes, Syřan, který přišel a zničil Jeruzalém.

V Dn11,31 čteme:

Jeho paže se napřáhnou a znesvětí svatyni i pevnost vymýtí každodenní oběť a dají tam ohyzdnou modlu pustošitele Dn11,31

Historie praví, že v r.170 př.n.l. přitáhl proti Jeruzalému Antiochus Epifanes a v té době bylo zabito více než sto tisíc židů. Současně byla přerušena denní oběť v chrámě a namísto toho tento dobyvatel prý obětoval jakousi nečistou oběť, kterou polil krví a polévkou z vepře. A nakonec tam v chrámě vystavil modlu, která měla charakterizovat Jupitera a všichni se jí museli klanět a uctívat ji...

PJ ovšem bezpochyby hovoří o druhém zpustošení, které Daniel předpověděl:

Od doby, kdy bude odstraněna každodenní oběť a vztyčena ohyzdná modla pustošitele, uplyne tisíc dvěstě devadesát dní Dn12,11

Náš učitel vyjadřuje své poznání nebo přesvědčení, že to bude jednou podobizna Antikrista, která bude postavena v obnoveném Jeruzalémském chrámě.

Zajisté tu Pán nemluví o církvi, ale o skutečném chrámu, protože církev není žádné svaté místo, ale sama církev, jako duchovní realita je svatá, protože ji očistil PJ svou krví.

A tak namísto, abychom nyní vyhlíželi antikrista a pokoušeli se o přesné vymezení, co to bude ta ohavnost zpustošení, měli bychom v naší době jako Boží děti raději očekávat něco docela jiného. AP píše Titovi:

Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všechněm lidem. Tt2,11

a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku. Tt2,12

a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Krista Ježíše Tt2.13

On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu, a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. Tt2.14

A k tomu pak AP Titovi dodává odvahu slovy: Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. Nikdo ať tebou nepohrdá. Tt2.15


Když pak uvidíte ,znesvěcující ohavnost, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém, kdo čteš, rozuměj, M24,15

tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor; M24,16

Přátelé, od nás se neočekává, že kdybychom byli v Judsku, měli bychom utíkat někam do hor, vyvětluje náš bohoslovec. Žiji blízko Sierra Mdre mountains a můj soused mi říká, že kdyby v jižní Kalifornii měla vybuchnout atomová bomba, bylo by nejsnazší ukrýt se v některém z krásných kaňonů v těchto horách... Ovšem i kdyby se něco takového stalo, nebylo by to naplněním tohohle proroctví... Stejně jako následující výroky PJe:

kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal z domu; M24,17

a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť. M24,18

Tohle je slovo, které zohledňuje práci na poli, práci zemědělců, kterých v té době bylo v Palestině dost. Podobně následující výrok PJe dává najevo jeho cit a vztah k různým lidem v jejich potřebách. Ovšem když se zjeví ta ohavnost zpustošení, bude to zlé...

Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! M24,19

Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu. M24,20

Tento verš MG vidí jako potvrzení, že adresáty tohoto varování jsou židé, neboť oni dodržují sobotu.

Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. M24,21

A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny. M24,22

PJ zřetelně konstatuje, že toto bude zcela mimořádné soužení za celou dobu existence lidstva. V knize Zj jsme si četli, že v průběhu toho období bude třetina lidstva na zemi zničena. Při jiné příležitosti pak bude zničena zase jedna čtvrtina stávající populace na zemi. To jsou absolutně unikátní a přitom děsivé údaje.

Nicméně je zde také jakási útěcha, že Bůh bude mít tyto věci přece jen ve svých rukou. Kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny. M24,22 Bůh nedovolí, aby se lidstvo samo zničilo. Takový konec světa prostě nenastane...


Další hromádku veršů, z nichž první začíná slůvkem "TEHDY", náš vykladač nadepisuje slovy: Ježíš ujišťuje učedníky o svém druhém příchodu.

Tehdy, řekne-li vám někdo: ,Hle, tu je Mesiáš nebo tam, nevěřte! M24,23

Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. M24,24

Hle, řekl jsem vám to předem. M24,25

Pozorně sledujme, co zde PJ říká. Vede nás vlastně k tomu, abychom samotným zázrakům vůbec nevěřili jako znakům pravosti, že něco je od Boha! Přijdou lidé, kteří budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.

Není pochyb, že Bůh může svrchovaně i dnes učinit, co chce, ale nezapomeňme, že budoucí jedinečně veliký vykonavač zázraků na této zemi nebude Kristus, ale Antikrist a jeho falešní proroci.

MG pak chvíli věnuje otázce, kdo jsou ti "vyvolení". Písmo používá to slovo pro dvě velké skupiny lidí. Jednak pro Izrael a potom také pro Církev. Přirozeně zde vyvstává otázka, o které z těchto dvou skupin tu PJ hovoří. MG konstatuje, že PJ nehovoří o církvi. Je možné aby byli svedeni kdejací nábožní lidé, kteří vlastně neznají BSo a ve skutečnosti nežijí ve spojení s PJem. Ale není možné, aby byly jako celek svedeny skutečné Boží děti, které žijí v oddanosti Pánu v poslušnosti jeho Slova... Všelijaká pochybení samozřejmě vznikají, ale aby Boží děti vedené Božím Duchem byly masově zavedeny na scestí od svého Spasitele - Krista k antikristovi, to není možné, povídá náš vykladač.

Když vám řeknou: ,Hle, je na poušti, nevycházejte! ,Hle, v tajných úkrytech, nevěřte tomu! M24,26

Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka. M24,27

Když přijde PJ podruhé, aby zde zřídil své království, nebude tu žádný JKř, který předznamenal jeho příchod, nebude tu žádný hlas volajícího na poušti... A přitom celý svět o tom bude vědět, bude to veřejně známá věc. Bude to, jako když blesk protne oblohu od východu na západ.

A k tomu PJ uvádí ještě jedno malé ale velmi nepříjemné podobenství:

Kde je mrtvola, slétnou se i supi. M24,28

MG konstatuje, že ve spojení s předchozím 27.veršem o příchodu Syna člověka je to dost obtížný výrok k výkladu. Na druhé straně pokud bychom tento výrok viděli ve spojení veršem, který ještě o jeden předchází - 26., nebylo by to tak obtížné, tam bylo napsáno:

Když vám řeknou: ,Hle, je na poušti, nevycházejte! ,Hle, v tajných úkrytech, nevěřte tomu! M24,26

Náš MG to vyjádření o mrtvole a o supech spojuje se slovy ze Zj19:

I viděl jsem jednoho anděla, an stojí v slunci, a zkřikl hlasem velikým, řka všechněm ptákům, kteříž létali po prostřed nebes: Poďte, a shromažďte se k večeři velikého Boha, abyste jedli těla králů, a těla hejtmanů, a těla silných, a těla koňů, i těch, kteříž na nich sedí, a těla všech svobodných i služebníků, i malých i velikých Zj19,17-18kral.

Je tedy možné ty supy vidět v roli nějakých vykonavatelů konečného soudu.


Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. M24,29

Na to slovo hned po soužení těch dnů nás náš učitel nyní zvláště upozorňuje. A dodává: To je moje porozumění těmto věcem, že nastanou před druhým příchodem Krista na tuto zem. Pak totiž následuje výrok PJe:

Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. M24,30

Co to bude za znamení Syna člověka na nebi? Mohli bychom tu spekulovat. Jistě si vzpomínáte, že ve SZně se lidu Izraele ukazovala sláva Hospodinova v jeho přítomnosti. Žádný jiný národ neměl něco takového. Ani církev neměla stejnou slávu Hospodinovu. Tato Hospodinova sláva spočinula kdysi na stánku úmluvy, a později také naplnila chrám v Jeruzalémě. Ale pro hřích lidu ta sláva opustila Izraele.

Když se PJ narodil, když přišel poprvé na tuto zem, nebyla u toho ta Hospodinova sláva. Byla tu sláva ve smyslu andělských zpěvů, ve smyslu hvězdy, která přivedla ty mudrce a možná bychom ještě našli podobné drobné rozptýlené znaky určité slávy PJe. AJan později spolu s dalšími dvěma učedníky spatřil jinou stránku slávy PJe a napsal o tom:

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. J1,14

Nicméně při druhém příchodu PJe na tuto zem se opět zjeví veliká moc a sláva PJe, podobně jakou se ukazovala Hospodinova sláva nad stánkem, nebo v chrámě nebo také při jiných příležitostech. Bude to však sláva, kterou uvidí všichni lidé. Vždyť jsme si tu četli, že všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. M24,30


On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým. M24,31

Náš vykladač vidí tyto vyvolené zase jako Izraele, protože ti druzí vyvolení, o nichž je v Písmu řeč, čili církev, už na zemi nebudou... Když je tu zmínka o shromáždení vyvolených od čtyř úhlů světa, MG nám připomíná, že SZní proroci hovořili o zázraku jím bude svolání a shromáždění židů zpátky do jejich země. A tohoto svolávání, tohoto shromažďování se budou aktivně účastnit také andělé. Kdežto při vtržení církve si sám PJ osobně přijde do oblak pro svou nevěstu.

PJ nyní používá přirovnání, či podobenství, kterým ukazuje určité znaky budoucích věcí. Je to podobenství o fíkovníku:

Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. M24,32

Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. M24,33

Tento fíkovník nevidím jako nic jiného než jako Izrael, zřetelně prohlašuje náš učitel. (Viz také Jr24 a Oz9,10) I dnes v té zemi hojně rostou fíkovníky a řekl bych, že fíkovníkové zahrady spolu s vinicemi jsou význačnými plodinami této země, jakoby to byl skoro nějaký symbol. A tak PJ hovoří o něčm, co je těmto lidem důvěrně známé...

Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. M24,34

Tohle je zase verš, o kterém se někdy dost diskutuje a není k němu jednoznačné vysvětlení, jednoznačný výklad. Náš řečtinář nás přesvědčuje, že původní slovo zde přeložené jako "pokolení" může znamenat také něco jako rasu. A tím je možné formulovat výklad, že jde zase o národ Izrael. Jinak to také může být podle našeho učitele ještě ta generace, která bude žít v době, kdy se tyhle věci uskuteční. Dávám přednost výkladu, že se tu jedná o židovký národ, o židovskou rasu, povídá prostě MG. A dodává k tomu, že ani Aman kdysi za královny Ester, ani faraon ale ani Hitler nemohli tento národ zlikvidovat, protože Bůh nad ním bděl. Tak je taky možné rozmět slovům, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.

A k tomu PJ připojuje další silný výrok, kterým mimořádně vyzvedává autoritu a platnost svých slov...:

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. M24,35


Nyní přichází slovo PJe o časovém umístění těchto událostí.

O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. M24,36

PJ předpokládal, či předpovídal, že bude mnoho těch, kteří sami sebe budou prohlašovat za Mesiáše a tak podobně. Ale předpokládal také, že mnozí budou svévolně stanovovat různé časy, budou předpovídat různé okamžiky, kdy by měl Mesiáš přijít a možná ještě jiné časy a okamžiky... Z historie víme, kolik nedozírných škod se těmito prohlášeními napáchalo. Jak to bylo hrozné, jak to bylo bláznivé, jakou škodu a ostudu to přineslo, když se někteří lidé pokoušeli stanovovat data, kdy se co z těchto věcí stane...

Mimochodem nejsilnější to bývalo právě na přelomu tisíciletí... Ale PJ naprosto zřetelně konstatuje:

O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. M24,36

Přesné určení dne a hodiny, nebo stejně tak měsíce či roku je tedy naprosto nesmyslným lidským, ne-li přímo ďábelským výmyslem, který zavádí lidi na scestí. Na druhé straně PJ hovoří o určitých znacích, které budou charakterizovat tu dobu. A tady si tím spíš musíme uvědomi, že i v našich dnech jsou některé z těchto znaků splněny a že tedy Pán může přijít opravdu brzy, náhle, třeba ještě dříve, než doposloucháme tento pořad...

Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: M24,37

Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, M24,38

a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všeckyTakový bude i příchod Syna člověka. M24,39

Z těchto slov se nám nemusí zdát, že by tu bylo něco špatného. Co je na tom, že někdo hoduje a pije (pokud to příliš nepřehání, dodáme pro jistotu)?! Co je na tom, že se lidé žení a vdávají?! Rozhodně to není samo o sobě nic špatného... Ovšem ukazuje nám to orientaci těchto lidí. Žili jen a jen pro své tělo... A text, který tu Noeho dobu zachycuje v 1M, nás nenechává na pochybách, že to bylo opravdu velmi špatné, že svět byl opravdu velmi hluboko propadlý nemorálnosti. A to nejen navenek, ale především vnitřně, ve svém myšlení:

I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. 1M6,5

Takoví lidé pak byli pochopitelně velice překvapeni, když opravdu nastala ta potopa, o které Noe hovořil. Stejně budou překvapeni lidé, až se stanou ty věci, o nichž hovoří Bible, o nichž třeba zde velmi konkrétně hovoří PJ.


Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. M24,40

Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. M24,41

Jsou lidé (a není jich málo), kteří tyto verše aplikují na vtržení církve. Jistěže, tyto příběhy se skutečně budou dít, že prostě z docela těsných lidských vztahů věřících s nevěřícími zbudou najednou nevysvětlitelné trosky, protože ti, kdo patřili Kristu budou prostě pryč.

Ale náš učitel se dívá na tyto dva verše v souvislosti s předchozím obrazem Noeho doby. Tam také byli lidé různě spojeni. Noe a jeho rodina nebyli zcela izolováni... A přece, když přišel ten okamžik rozdělení, bylo to veliké překvapení a všeobecné zděšení. Tak podobně jako potopa rozdělila lidi, tak také soudy, které na zemi nastanou při velkém soužení rozdělí lidi... A MG tu vidí v konečném důsledku rozdělení ve smyslu toho zda někdo vstoupí či nevstoupí do tisíciletého království, které zde PJ ustanoví...

Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. M24,42

Důležité slovo zde zní "Bděte"! MG zdůrazňuje, že toto očekávání, ke kterému zde vyzývá PJ, je docela jiné, než očekávání církve na vtržení do oblak. Pro církev je to očekávání plné naděje. Upřímné Boží děti se těší na toto vtržení. Ovšem i v běžném životě máme různá očekávání. Někdo čeká a těší se na svůj svatební den, někdo naopak bdí a nemůže spát, protože někdo z jeho blízkých je v kritickém stavu těžké nemoci, někdo jiný zase očekává s napětím narození dětátka a tak bychom mohli pokračovat... To, co zde popisuje PJ, je okamžik nebo období, které bude znamenat úzkost a strach...

Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. M24,43

Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. M24,44

PJ se snaží ilustrovat postoje, které by věrní měli mít, když přijde tento čas. To slovo na olivetské hoře naznačuje nejen, co se má stát, ale také jak si jeho věrní mají počínat. Jsou možné dva extrémní přístupy, dva extrémní postoje, které jsou znázorněny v závěru této naší 24.kap.:

Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas dával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? M24,45

Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. M24,46

Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. M24,47

Tohle byl tedy velmi pozitivní, kladný příklad. A nyní PJ uvádí ještě velmi záporný jako varování:

Když si však špatný služebník řekne: ,Můj pán nejde, M24,48

a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, M24,49

tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, M24,50

vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů. M24,51

Tohle podobenství je obrazem dvojího chování lidí v té době. Někteří budou mít pocit, že PJ odkládá příchod a budou se chtít zmocnit jeho díla. Jiní však zůstanou věrni na svém místě...

To je princip, který je použitelný v kterékoli době, shrnuje aplikaci náš MG. Vezměme si odtud poučení, že bychom svůj život měli žít tak, jakoby Pán měl přijít právě dnes. Usilujme žít tak, abychom neměli nevyřízené účty ani s Bohem ale ani s lidmi. Abychom mohli být nalezeni jako věrní služebníci Páně...





*- 25.kap.

Kapitola 25. podle našeho učitele rozšiřuje odpověď PJe na otázku učedníků: Jaké bude znamení tvého příchodu? (Mat24,3)

Před námi je podobenství o desíti pannách, podobenství o hřivnách a soud nad národy... Každé z těchto vyprávění hodnotí nebo staví do zkoušky trochu jinou skupinu lidí, jak to vidí náš učitel. Ale to si probereme postupně:

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. M25,1

Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. M25,2

Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. M25,3

Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. M25,4

Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. M25,5

Někteří na základě tohoto podobenství věří, že vtržení církve se bude týkat jen těch, kteří budou mít náležité vlastnosti nebo kteří se nějakým způsobem zachovají moudře jako tyto panny, tyto družičky. Já se však těším z důvěry, že Pán při vtržení vezme i mne, povídá MG, nejen nějaké ty lepší křesťany. Vtržení nebude věcí mých zásluh, ale toho, co vykonal sám PJK. Já jsem to jen přijal.

Nicméně jsem přesvědčen, že tohle podobenství se nevztahuje na církev a tedy ani na vtržení církve, nýbrž na Izrael. Věřím, že tu PJ odpovídá na otázky, které mu učedníci položili, a že to všechno je jeden celek spojený také se zvěstí, kterou PJ vyslovil a Matouš zapsal do předchozí 24.kap. Nepřerušujme tedy Pána v jeho vyprávění...

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. M25,1

MG se na chvilku k bližšímu vysvětlení zvyklostí té doby obrací do starého spisu zvaného "Pešita". Spis samotný není příliš doporučení hodný z hlediska teologického, ale může nám poslužit k přiblížení praxe, která tehdy fungovala. Tyhle družičky, nebo ty panny přišly, aby se setkaly s ženichem a nevěstou. Ženich přijde ze svatby na svatební večeři, nebo na svaatební hostinu.

Podle mého chápání, přibližuje nám svůj způsob výkladu MG, Beránkova svatba sice bude v nebi, ale svatební hostina bude na zemi. Podporuje to také úsek z L12.

Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Lukáš 12,35

Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Lukáš 12,36

Svatba se tedy uskutečnila, ale službnictvo čeká, až ženich - jejich pán - přijde se svou nevěstou.

Tak podobně chápe náš učitel tento příběh s deseti pannami. Kristus jako ženich přijde se svou nevěstou a věrní na zemi budou tento okamžik také vyhlížet. Těch sedm let velkého soužení skončí a Veliký Ženich přijde na zem i se svou nevěstou, církví.

Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. M25,2

Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. M25,3

Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. M25,4

Olej symbolizuje Božího Ducha. A tak jako byli lidé, kteří byli Božího Ducha plni za doby prvního příchodu PJe, kteří jeho příchod očekávali, tak podobně to bude i při jeho druhém příchodu. Ovšemže byli a budou i lidé, kteří sice budou cosi očekávat, ale nebudou plni Božího Ducha. Budou si žít po svém. PJ takové lidi kolem sebe nedávno nazval pokrytci...

Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. M25,5

Uprostřed noci se rozlehl křik: ,Ženich je tu, jděte mu naproti! M25,6

Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. M25,7

Všimněte si, že i ty prozíravé i ty bláznivé panny prostě spaly, podlehly únavě. Rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že jedny měly dost oleje, měly Božího Ducha a ty druhé nikoli, MG dodává, nebyly skutečně věřící...

Další pokračování toho příběhu vám jistě není neznámé:

Tu řekly ty pošetilé rozumným: ,Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají! M25,8

Ale rozumné odpověděly: ,Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si! M25,9

Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. M25,10

Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ,Pane, pane, otevři nám! M25,11

Ale on odpověděl: ,Amen, pravím vám, neznám vás. M25,12

Náš kazatel se nyní nevěnuje výkladu jednotlivostí, ale jen v jisté volnější aplikaci shrnuje výzvu k pozornosti, jak ji vyslovil také PJ:

Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. M25,13

Náš základní postoj tedy má být prostě bdělost a stálé, upřímné, živé spojení s Pánem...


Nyní přichází na řadu další podobenství, které vypráví PJ:

Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; M25,14

jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. M25,15

Povšimněme si, že hospodář, který odjíždí na cesty nedává všem svým službníkům stejně. Ale svěřuje každému trochu jinou míru odpovědnosti. Jinou míru podle jeho schopností. Zřejmě i podle toho, jak je viděl pracovat a nést odpovědnost předtím... Jak s tím svěřeným majetkem služebníci naloží?

Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. M25,16

Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. M25,17

Hřivny, nebo talenty podle jiných překladů, představují prostě peníze, určitou měřitelnou hodnotu majetku... Nejsou to talenty ve smyslu přirozených schopností, jak jsme někdy zvyklí to slovo chápat... I když užitek z aplikace můžeme přijmout, ať budeme toto podobenství aplikovat celkem na cokoli, co nám Bůh svěřil...

Ti první dva tedy podnikali, investovali, riskovali a výsledkem byl pro každého z nich stoprocentní zisk. Za určitou dobu měli dvojnásobek toho, co jim bylo svěřeno... A co ten třetí?

Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. M25,18

Důvodem, proč hospodář svěřil těmto služebníkům svůj majetek, bylo přání, aby jej rozvíjeli, aby s ním moudře podnikali. Nikoli aby jej jen hlídali. Podle toho také bude vypadat hodnocení, které hospodář záhy provede:

Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. M25,19

Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal. M25,20

Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. M25,21

Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ,Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal. M25,22

Jeho pán mu odpověděl: ,Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. M25,23


Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ,Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. M25,24

Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří. M25,25

Kdyby tu nebyla řeč o těch předchozích dvou, mohli bychom mít třeba dojem, že tento člověk, tento služebník má velkou úctu ke svému Pánovi, že si ho váží a že ho zná a také bychom mohli mít dojem, že si počínal docela dobře, protože v bezpečí uchránil majetek, který mu byl svěřen a nyní jej při vyúčtování Pánovi vrací... Ovšem bylo toto jeho počínání splněním úkolu, který byl tomuto služebníkovi svěřen? Byl tento výsledek, který svému pánovi předvedl, výsledkem dobré práce a píle?

Jeho pán mu odpověděl: ,Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. M25,26

Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. M25,27

Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! M25,28

Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. M25,29

A pak PJ vyslovuje ještě velmi tvrdé slovo soudu:

A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů." M25,30

Náš učitel v dalším komentáři upozorňuje, že to co nám nyní řekne, není výklad textu, ale pouze jeho aplikace, pouze použití tohoto biblického principu, který nám může otevřít určitý nový pohled.

Každý z nás bude jednou stát před Pánem a skládat účty z toho, co od Pána přijal. Věřím, že sem můžeme promítnout naznačený princip, že Pán se nebude ptát na absolutní množství, kolik jsme toho kdo pro něho udělali. Jestli jsme pro něho vydělali pět hřiven nebo dvě. Ale bude výsledek porovnávat s tím, co nám dal jako výchozí jmění. Bude se zajímat o naši věrnost, o naši píli, o naši ochotu investovat a třeba také pro něho moudře riskovat...

Znovu zdůrazňuji, že nejde o výklad tohoto textu, ale pouze o praktický průmět, o tzv. aplikaci... Můžeme si z toho vzít určité poučení, že jako Boží děti bychom měli v rámci duchovního růstu, v rámci rozvíjení svého vztahu s Pánem rozeznávat a také rozvíjet všechna obdarování, která nám Pán svěřil. Měli bychom před jeho tváří hledat cesty, jak tím, co nám dal sloužit druhým ke společnému růstu... Pán od nás očekává věrnost v zacházení s tím, co nám svěřil jako své dary...


Nyní v těchto možná docela náročných eschatologických textech (čili textech, které se obracejí k budoucnosti) přicházíme k další pasáži. MG jí dává nadpis Soud nad národy. V době velkého soužení budou mít národy příležitost ještě slyšet Boží poselství, ještě bude hlásáno evangelium království, ale někteří tohle zvěstování a spolu s ním i samotného Krista odmítnou.

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; M25,31

a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, M25,32

Polarizace vztahu lidí ke Kristu, čili rozdělení lidí na dva póly, bude narůstat čím blíže bude doba, kdy se PJ bude mít posadit na královský trůn. To je nejen zvěst Matoušova evangelia ale ve skutečnosti zvěst celé Bible. Tu je popsána doba, dy se soud dotkne všech národů, všech jednotlivých lidí.

budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, M25,32

ovce postaví po pravici a kozly po levici. M25,33

Tehdy řekne král těm po pravici: ,Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. M25,34

Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, M25,35

byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. M25,36

Z těchto veršů můžeme rozumět, že nejde o soud nad národy ve smyslu nějakého kolektivního soudu, pak tedy kolektivní odměny nebo kolektivního trestu, ale že Pán vnímá i malé nenápadné jednotlivé činy. Pozoruhodné je, že vykonavatelé těchto dobrý nenápadných činů si na ně ani sami nepamatují. Prostě konali tyto dobré věci, protože je měli ve svém srdci...

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ,Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? M25,37

Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? M25,38

Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? M25,39

Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. M25,40

MG tu komentuje, že těch 144 000 znamenaných, jak o nich hovoří Zj, vyjde do celého světa a budou hlásat evangelium království, což bude volání k pokání a k přijetí Mesiáše a jeho oběti, aby lidé byli připraveni na jeho druhý příchod.

Mnozí lidé odmítnou tuto zvěst, odmítnou tak samotného Krista. Celé národy se postaví proti těmto poslům Páně. Ale kdokoli těmto zvěstovatelům podá jen číši studené vody, nebo jim jinak poslouží, tomu to nebude zapomenuto. A v době velkého soužení bude mít takový skutek mimořádnou hodnotu, protože bude spojen s rizikem života pro Krista.


Kromě upřímné a mnohdy v podstatě nevědomé služby Kristu a jeho zvěstovatelům tu však budou i lidé, kteří tuto drobnou nebo i větší službu prostě odmítnou. Což bude ovšem vyjádřením nejen jejich vztahu k těm poslům, ale současně k samotnému Kristu. Tak jak jsme si četli ten kladný povzbudivý výrok PJe o těch, kteří s rizikem vlastního života sloužili, tak se nyní setkáme také se záporným výrokem o těch, kteří svůj vztah ke Kristu vyjádřili odmítnutím...

Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. M25,40

Potom řekne těm na levici: ,Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! M25,41

Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, M25,42

byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neobléklijste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. M25,43

Tehdy odpoví i oni: ,Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? M25,44

On jim odpoví: ,Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. M25,45

Pro ty, kteří různými způsoby vyjádřili svůj odmítavý postoj ke Kristu i k jeho pověřencům s poselstvím, zbude už jen soud, který PJ předzvěstoval a který byl nastíněn ve svatých Písmech už mnohokrát...:

A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života." M25,46

Někdo může takovéhle výroky označit za neférové strašení. Někdo může říci, že to je nespravedlnost, demagogie a totalita. Kdo nepřijme Krista, půjddo věčných muk...

Jistě se na této myšlence, na tom odmítavém postoji ke Kristu a k BSu dá postavit celá filosofie. Ať už křesťanská, tedy velmi velmi liberální, jakých je dnes nemálo, nebo taky zcela ateistická, která odmítá Boha, protože otevřeně a nepříjemně hovoří o soudu...


Dovolte malou vzpomínku na moji předchozí odbornou praxi jako ilustraci. Několik roků jsem v rámci výzkumného ústavu pracoval se zdroji ionizujícícho záření.

Veškerá tato práce se vyznačovala přítomností různých neviditelných nebezpečí často dosti těžkého kalibru. Od vysokého napětí až po poměrně tvrdé záření, jehož účinek, jak známo, se většinou neprojeví ihned, ale až po čase, když se nastřádá určitá kritická dávka...

Byla vydána celá řada speciálních norem a vyhlášek, které dost přísně upravují chování lidí v takových prostředích... A každý rok jsme museli znovu a znovu dělat zkoušky z těchto předpisů. K tomu existuje celá řada výstražných tabulek s různými docela nepříjemnými nápisy. V naší práci jsme se často setkávali s tabulkou: "Pozor nebezpečné neviditelné záření". Bylo by od nás hrubě nezodpovědné nechat otevřené dveře laboratoře a neoznačit je ani výstražnou tabulkou, v době kdy jsme prováděli měření nebo některé choulostivé operace se zářiči...

Každý, kdo ví, o co jde, tyto předpisy a tabulky pokorně respektuje a vcelku nikoho nenapadne takové požadavky pokládat za omezování osobní svobody, či za nějakou demagogii nebo totalitu...

V souvislosti s naším textem si tu tedy dovolím poznamenat, že existuje jedno velké zatím neviditelné nebezpečí pro každého, kdo odmítá naslouchat Pánu Bohu a jeho radám pro život, které jsou zachyceny v Bibli. Podobně jako ionizující záření u nás v laboratoři, ani nebezpečí spravedlivého Božího soudu není hned vidět. Boží soud se podobně jako účinek ionizujícího záření neuplatňuje viditelně ihned, ale zcela nepochybně přijde jeho čas...

Tak jako správně aplikované normy a výstražné tabulky vesměs nepokládáme za omezení osobní svobody, ale pouze za opatření pro naši ochranu a bezpečnost, tak ani zprávy Bible o tom, co je to hřích podle Božích představ, ani zprávu o možnosti spasení v Pánu Ježíši Kristu nechť prosím nikdo nepokládá za omezení svobody, ale pouze za cestu k záchraně před nebezpečím, které je reálné, i když je momentálně nevnímáme svými smysly. *- 26.kap.

Nyní máme před sebou, milí posluchači nejdelší kapitolu celého Matoušova evantelia. V pořadí je 26. V tom materiálu, z něhož čerpáme poznámky našeho DrMG, se vždycky na začátku kapitoly nebo někdy celého shluku kapitol objevuje takové shrnutí, takový malý nadpis, který vám občas prozradím, když se mi jeví jako pozoruhodný nebo prostě užitečný. Musím říci tentokrát to shrnutí 26.kap.Mat představuje celý pěkně dlouhý odstavec...

Určité přerušení toku událostí můžeme spatřit kolem 30.v. A sem by se daly dějově nebo chronologicky vsunout kapitoly 15-17 z Janova evangelia. Další přirozený zlom je pak v 57.v. Možná ti, kdo rozdělovali původní plynulý text na kapitoly, chtěli dát čtenáři příležitost, aby všechny tyto události viděl tak nějak integrálně tak nějak pohromadě, protože všechny se udály ve velmi krátké době za sebou.

Každá příhoda a každá maličkost nyní postupně ukazuje na kříž jako na klíčovou událost. Někteří lidé podávají ukřižování PJe jako nehodu, jako že PJ se stal obětí nenávistných lidí, zrady a k tomu ještě nepříznivých okolností. Při globálním přehlédnutí celého textu (spolu s kapitolami 22 a 23, které jsme četli nedávno) vidíme, že tomu tak vůbec není. Naopak uvidíme PJe jako toho, který má věci pevně ve svých rukou a přesně ví, co právě nastane... Jeho cesta na kříž není nehoda, ale cílevědomý postup vítěze, který se připravuje na rozhodující finální bitvu.

Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: M26,1

"Víte, že za dva dny budou velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován." M26,2

Když Ježíš dokončil všechna tato slova. Která slova ptá se podle našeho očekávání starý kazatel. Slova, která pronášel na Olivetské hoře. PJ zodpověl otázky svých učedníků, které mu tam položili a nyní má pro ně aktuální zvěst nikoli o časově vzdálených věcech, ale o následujících dnech.

za dva dny budou velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován." M26,2

Vidíte ten přesný plán, včetně časového určení, co se kdy stane? PJ tohle všechno předem oznamuje svým učedníkům. Ovšem ti teď přemýšlejí úplně jinak... Ani moc není divu, protože i oni cítí dusnou atmosféru, která se kolem PJ stahuje v husté mračno... Matouš ji zachycuje takto:

Tehdy se sešli velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš, M26,3

a uradili se, že se Ježíše zmocní lstí a že ho zabijí. M26,4

Říkali: "Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nebouřil." M26,5

Pokud dobře počítáme, je to zřejmě nejméně už po šesté, co PJ svým učedníkům otevřeně popisuje konec této své služby, tedy kdy s nimi mluví o své smrti, konkrétně o svém ukřižování... Postupně přidával jednotlivé podrobnosti a nyní upřesnil dokonce čas, kdy se to stane. Vnímejme to pozorně. Sám PJ určil čas svého ukřižování, nikoli jeho protivníci! Podle toho, co tu čteme, by ti odůrci PJe byli možná ještě ochotni chvíli počkat na skončení svátků a své zlobné dílo zkázy dokonat, až tu v Jeruzalémě bude méně lidí... Ale Pánem situace je tu někdo jiný než velekněz Kaifáš, někdo jiný než celé tohle srocení...

Než to však nastane, dochází ke zvláštní události, která je naprostým opakem té zloby zákoníků, farizeů a kněží...


Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného, M26,6

přišla za ním žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na jeho hlavu, jak seděl u stolu. M26,7

Betanie, kde se PJ nyní nachází, byla místem, kam se PJ rád vracel. Viděli jsme PJe, že se do tohoto místa uchyloval k odpočinku při svých posledních rozpravách se zákoníky a farizei v Jeruzalémě těsně před tím, než pak vstoupil na Olivetskou horu. Jeruzalém se ve vztahu k PJi stává místem nenávisti, zatímco Betánie je pro PJe stále víc místem lásky.

MG věnuje pár vět zamyšlení co to je za jméno Šimon Malomocný. Jistě nelze odmítnout domněnku, že to byl člověk, který byl PJem uzdraven ze svého malomocenství. Proto k PJi choval přízeň. A nyní, těsně před svátky, pozval PJe do svého domu k pohostinství.

Moc si neumím představit tu situaci, když k PJi na takovéhle hostině přistoupí žena (podle J12,3 jménem Marie) a vyleje mu na hlavu nádobku vzácného oleje, jehož vůní se pak naplní celý dům. Asi to bylo dost zvláštní, překvapivé... A pro nás může být pozoruhodné, že přítomní nereagují na nic jiného než jen na cenu toho oleje, nebo té vzácné masti...

Když to viděli učedníci, hněvali se: "Nač taková ztráta? M26,8

Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!" M26,9

AJan ve svém evangeliu prozrazuje, že mluvčím tu byl jmenovitě Jidáš. Jak často se stává, že určité události nebo rozhodnutí, která se nám nelíbí, hodnotíme pomocí obecně uznávatných pravidel a výroků. Tihle lidé byli prostě překvapeni a možná také doslova pohoršeni tím, co ta žena udělala. Není tu uvedeno, jaké o ní měli mínění. Ale svůj odmítavý postoj k tomuto jejímu skutku lásky zakrývají za řečičiky o dobročinnosti. Ve skutečnosti však zůstává otázka, kolik jiných, či přímo řečeno, kolik svých vlastních prostředků tihle lidé chudým ve své době věnovali...

Ježíš to zpozoroval a řekl jim: "Proč trápíte tu ženu? Vykonala na mně dobrý skutek. M26,10

Náš biblista tady poznamenává, že pokud jde o křesťany, o skutečné následovníky PJe, měli by dělat věci, které budou k oslavě PJe. Zpravidla poněkud odmítám účast na takzvaných dobrých skutcích, nebo na nějaké dobročinnosti ve společnosti, pokud tu nevidím cestu k oslavě PJe a jeho jména. A je až s podivem, jak málo těchto různých aktivit k tomuto cíli vede.

Kladu si otázku, co opravdu přináší lidem požehnání a pomoc v jejich nesnázích. Je mi někdy nanic z toho, když vidím různé pokrytecké výroky nebo dokonce skandály vysoce postavených lidí u nás v Americe, kteří mají ústa plná pomoci chudým a všelijak potřebným a přitom sami jsou multimilonáři, kteří z vlastních prostředků nedají k těmto účelům skoro nic... Tolik znepokojení našeho amerického učitele k otázce prázdného populistického řečnění o pomoci chudým.


PJ na tu výzvu, nebo na tu námitku, že se mohlo pomoci chudým, reaguje na první pohled možná trochu zvláštně:

"Proč trápíte tu ženu? Vykonala na mně dobrý skutek. M26,10

Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále. M26,11

PJ vidí a hodnotí situaci z vyšší perspektivy. Posuzuje ji z perspektivy svého poslání. Z perspektivy dopadu svého díla na celý svět... PJ zde neodmítá pomoc chudým nebo jinak potřebným, ale ukazuje priority, ukazuje hierarchii hodnot. Dává najevo, co je právě teď důležité a co počká, k čemu budou mít dost příležitostí i potom, když tu PJ už nebude...:

Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu. M26,12

Zase si moc neumím představit, co si tomto výroku PJe mysleli ti, kdo s ním stolovali. Vyzrálý člověk středního věku hovoří o svém pohřbu... Ale když přehlédneme tu bohatou sbírku různých výroků PJe na toto téma a také celý vývoj jeho služby a způsobu jednání s určitými lidmi, znovu zde musíme vidět tu úžasnou cílevědomost. PJ měl stále před očima cíl svého poslání. A to bylo nyní ukřižování a smrt...!

Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu. M26,12

A jako kontrast k tomu, jak čin této ženy ohodnotili učedníci nebo i ti ostatní lidé okolo, PJ nyní vyjadřuje své hodnocení. Myslím, že to jeho hodnocení opět přesahuje naše představy a naše měřítka, jaká bychom nejspíš zvolili my...

Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila." M26,13

A toto slovo PJe se splnilo, protože my si příběh této ženy a její lásky k PJi právě nyní připomínáme.

Přátelé, tato žena postavila ve svém životě PJe na první místo, postavila jej výš než svůj nastřádaný drahocenný majetek. Z lásky darovala PJi to, co mělo velkou hodnotu. Tak bychom i my jako následovníci PJe měli jemu samému dávat i to, co se nám líbí, to, co je nám milé, co je pro nás cenné... Měli bychom mu dávat všechno čím jsme, aby to mohlo přinést slávu jemu samému a nikoli nám...


Zatímco PJ sedí v Betánii, v domě Šimona, který byl kdysi malomocný, a užívá si pohody a přátelství při hostině, Jeruzalém se stává místem shluku zloby a nenávisti, která pracuje na plné obrátky.

Jak jsme viděli v předchozích kapitolách, PJ v těchto významných dnech, v tom svém posledním týdnu, mohli bychom říci, pobýval v městě Jeruzalémě jen přes den, ale nenocoval tam. Na noc odcházel do Betanie. Možná právě proto bylo pro ty nazlobené zákoníky, farizee i velekněží a další lidi nejasné, jak se PJe zmocnit. Přes den byl obklopen zástupy (a to se kvůli zástupům báli na něho poslat ozbrojené stráže nebo sami se ho zmocnit) a k večeru už jej nemohli nikde v Jeruzalémě zastihnout...

Ale našel se člověk, který jim tenhle jejich problém mohl usnadnit nebo taky docela vyřešit:

Tehdy šel jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím M26,14

a řekl: "Co mi dáte? Já vám ho zradím." Oni mu určili třicet stříbrných. M26,15

Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. M26,16

Tento Jidášův čin je v obrovském kontrastu s tím, co v předchozí chvíli udělala Marie se svou drahocennou mastí. Vidíme tu veliký kontrast mezi láskou na jedné straně a zištnou chtivostí či nenávistnou posedlostí na druhé straně... (Jinak se přiznávám, že skutečný hluboký motiv tohoto Jidášova počinu mi zůstává utajen...)

Následující verše jsou ovšem zase kontrastním přechodem zpátky do sféry přízně ve vztahu k PJi. Přichází okamžik, či situace, po níž PJ výslovně toužil:

Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?" M26,17

On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: "Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka." M26,18

Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. M26,19


Hod beránka, k němuž se nyní PJ sešel se svými učedníky, byl vždycky rodinnou záležitostí, k níž se scházeli příbuzní nebo jinak blízcí lidé, aby společně vzpomínali na vysvobození, které kdysi dávno za Mojžíše připravil Hospodin celému lidu Izraele. Pro PJe tato událost byla předmětem zvláštního přání, zvláštní touhy...

Ale tato touha PJe po obecenství s jeho učedníky je zakalena událostmi, které čekají, které se chystají...

Navečer usedl s Dvanácti ke stolu, M26,20

a když jedli, řekl jim: "Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí." M26,21

Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhém ptát: "Snad to nejsem já, Pane?" M26,22

K těmto slovům náš MG dodává, že potenciální zrada byla v srdci každé z učedníků. Ba dokonce je na místě říci, že potenciální zrada, čili zrada, která by jednou mohla propuknout, je v srdci každého člověka, každého z nás, přátelé... Možná si někdo řekne: "To snad ne, přece bych PJe nezradil..."

Já bych ho zradil možná o pět minut dřív, než Jidáš, povídá MG, ve mně to je jako možnost, která by mohla nastat, kdybych se v té situaci ocitl. Kdyby mě Pán nedržel pevně ve své ruce, do níž jsem se mu odevzdal, byl bych ho v životě zradil už mnohokrát... A tak se mu chci raději víc a víc oddávat a pěstovat s ním úzké obecenství a neodcházet od něho...

On odpověděl: "Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. M26,23

Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!" M26,24

Na to řekl Jidáš, který ho zrazoval: "Jsem to snad já, Mistře?" Řekl mu: "Ty sám jsi to řekl." M26,25

Náš písmák si všímá oslovení, jak PJe oslovovali ostatní učedníci a jak jej v této situaci oslovil Jidáš. Všimli jste si toho rozdílu? Učedníci jeden po druhém říkali: "Snad to nejsem já, Pane?" M26,22 Ale Jidáš podle tohoto záznamu PJe oslovuje: "Jsem to snad já, Mistře?" V tuto chvíli už PJe neviděl jako svého Pána, jemuž by on sám byl služebníkem nebo dokonce otrokem, jak by se to slovo mělo asi správněji překládat, ale pokládá jej pouze za Učitele, za Mistra...

Podle J13,30 víme, že tato kratičká rozmluva PJe s Jidášem skončila tím, že Jidáš vychází to noci, aby konal své dílo zkázy...

...Ježíš mu řekl: "Co chceš učinit, učiň hned!" J13,27

Nikdo u stolu nepochopil, proč mu to řekl. J13,28

Protože měl Jidáš u sebe pokladnici, domnívali se někteří, že ho poslal nakoupit, co potřebují na svátky, nebo dát něco chudým. J13,29

Jidáš přijal skývu, a hned vyšel ven. Byla noc. J13,30


Jidáš tedy odešel a hod beránka pokračuje bez něj. PJ nyní ustanovu svou památku, která je po mnoho generací učedníků jasným připomenutím díla PJe a ceny vykoupení z našich hříchů, kterou on sám za nás zaplatil...:

Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo." M26,26

Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. M26,27

Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. M26,28

Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce." M26,29

Ustálený pořad, jak hod velikonočního beránka v židovských rodinách obvykle probíhal, byl prý doprovázen sedmerým kolováním kalicha s vínem. Z dalšího pokračování vidíme, že PJ svou památku ustanovil zřejmě při posledním kolování tohoto kalicha.

O takzvané památce Páně nebo večeři Páně bychom si mohli povídat ještě dlouho a k tomuto tématu jsou napsány mnohé myšlenky a také v různých církevních a sbovových podmínkách i v současné době probíhá uskutečňování tohoto přání PJe docela rozdílným způsobem a také různě často... PJ si tímto způsobem postavil monument, veliký pomník, povídá náš učitel. A ten není z mramoru nebo z bronzu, ale úplně prostě z chleba a vína. Rozhodující je tu stav našeho srdce a porozumění, že tyto dva prostředky nám mají vždy znovu ukazovat na samotného PJe...

V průběhu slavnosti hodu beránka se také zpravidla zpívaly určité písně a žalmy. Zřejmě mimo jiné taky žalmy v našich biblích označení čísly 111 až 118. Pokud si je budete někdy číst jen tak pro svůj vlastní užitek, zkuste si představit, že je zpíval PJ při poslední večeři v tuto rozhodující strašlivou noc.

Náš komentátor a vykladač v tom slovu PJe, jímž učedníkům uvádí ustanovení své památky nebo své večeře, postřehl ještě jeden zajímavý moment, který pro teology patří do oblasti eschatologie, čili oblasti budoucích věcí:

Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce." M26,29

MG z té poznámky o novém kalichu soudí, že velikonoční hod beránka bude znovu ustaven v tisíciletém království. Tam bude PJ znovu pít z plodu vinného kořene...

Tak jako hod beránka po celá staletí kromě vzpomínky na vyjítí ukazoval kupředu na jedinečnou oběť Božího Beránka, tak také hod beránka v tisíciletém království bude zpětným pohledem na kříž a na dílo spásy, které zde vykonal PJ.

Závěr večeře Páně, jak ji PJ ustanovil, vyznívá velice prostince...:

Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. M26,30

Upřímně vám řeknu, že bych si docela přál slyšet ten společný zpěv dvanácti mužů, v němž bylo slyšet i hlas PJe...


PJ tedy z pohody milého pospoulbytí s učedníky vychází do temného večera a směruje své kroky na obvyklé místo na olivetské hoře...

Tu jim Ježíš řekl: "Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: ,Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda. M26,31

Matouše jsme už mnohokrát viděli jako specialistu na porovnávání událostí, které v životě PJe sám popisuje, se slovy SZna, SZních proroctví. Tady je záznam výroku PJe, kdy učedníkům cituje Za13,7 a sám to slovo potvrzuje. Ale nezůstává u této smutné zprávy, nýbrž dodává jim i naději. Ovšem vnímají tu učedníci vůbec cokoli?

Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje." M26,32

Na to mu řekl Petr: "Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!" M26,33

Učedník Petr tady ukazuje, za koho se pokládá, jaké má o sobě mínění. A, jak z dalšího příběhu víme, současně tím prozrazuje, že ani sám sebe nezná. Zavazuje se k něčemu, co není schopen splnit. Myslí si o sobě jen to nejlepší a přisuzuje si vlastnosti a schopnosti, které ve skutečnosti nikdy neměl a nemá...

Kolik je podobných lidí i dnes, kteří se jen na základě svého temperamentu pokládají za schopné a zralé pro různé odpovědnosti a přitom, jak se říká, si sami nevidí na špičku nosu. Prostě vůbec nemají na sebe reálný pohled, pohled odpovídající skutečnosti.

Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." M26,34

Petr prohlásil: "I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě." Podobně mluvili všichni učedníci. M26,35

Petrovo sebevědomí, jak je zřejmé, ještě zdaleka nebylo zlomeno. Nebylo ani sebeméně oslabeno, nebo nějak uvedeno do jakéhosi střízlivého normálu. A to ani po nemalé řadě předchozích neúspěchů a trapných situací, které už absolvoval...


Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: "Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil." M26,36

Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. M26,37

Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!" M26,38

Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." M26,39

Věnujme chvíli pozornost této modlitbě, kterou zde PJ pronáší. Vyjádření "tento kalich", je z dalšího záznamu událostí zřetelně pohledem PJe na utrpení, které ho čeká a na kříž. Tam se PJ skutečně stane Beránkem, který nese hřích světa. A to je úkol, jehož tíži si nikdo z nás nedokáže představit.

MG rozvíjí myšlenku, že kromě fyzického utrpení, které PJe čeká, kromě duševního utrpení v opuštěnosti a v neuvěřitelném bezpráví plném křivd a falešných výpovědí, se PJ dostává do situace, která je duchovního charakteru. Ten, který nikdy neučinil hřích, ten, který se nikdy ničím neprovinil proti lidem ani proti Bohu, se má stát hříchem. Dokonalý svatý Boží Syn se má stát hříchem.

PJ v tuto chvíli podniká svůj zápas, jehož výsledkem je oddání záměru Boha Otce. Záměru, který měl Otec už před stvořením světa... Teď přichází chvíle, kdy se to všechno, o čem hovořili proroci, má uskutečnit. Zaslíbení spásy lidstva se má naplnit!

A co mezitím, kdy PJ takhle zápasí, dělají učedníci?

Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: "To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? M26,40

Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé." M26,41

Ti, kteří se před chvilkou zapřísahali, že PJe nedají, že jej budou s nasazením života bránit, teď podlehli únavě a spí... Za povšimnutí tu stojí, že PJ oslovuje osobně Petra, jak je to tu výslovně uvedeno: Řekl Petrovi: "To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? M26,40 Jako by to bylo ještě jedno varování před tím, než dojde ke kritické situaci, v níž horlivý Petr svého milovaného Pána zapře...

Pro nás z tohoto textu budiž povzbuzením slovo PJe, že ochranou před pokušeními nebo posilou pro zkoušky je setrvávání v trvalém úzkém osobním spojení s Bohem na modlitbách... Protože naše vlastní možnosti na tu náročnost života v pokušení, ve zkouškách a v duchovních zápasech rozhodně nemohou stačit.

Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé." M26,41


Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle." M26,42

A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. M26,43

Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. M26,44

PJ ve svých modlitbách potvrzuje Otci, že je připraven splnit svůj úkol, že je ochoten tento kalich, který je mu nyní podáván, vypít až do dna.

V téže chvíli ovšem jeho učedníci, kteří slibovali podporu a ochranu s veškerým nasazením, nemohou udržet oči.

Potom přišel k učedníkům a řekl jim: "Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. M26,45

Už několikrát jsme si ukázali, že PJ mě pro svou službu velmi konkrétní plán, který také v dílčích krocích svým učedníkům sděloval. Není to dávno, co jim řekl, že za dva dny budou svátky a že On bude zajat, ztýrán, odsouzen, ukřižován a nakonec že zemře... Tehdy scházely ještě dva dny, nyní však se už přiblížila hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. M26,45

PJ má věci pod svou kontrolou do té míry, že sleduje i svého zrádce a celý zástup, který právě přichází.

Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje." M26,46

Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi. M26,47

Náš kazatel přemýšlí, kolik lidí je potřebných k zatčení jednoho člověka, kdy je známo, kde se nachází... Pravda, s některými nebezpečnými zločinci je to někdy náročné, ale tady jde o zatčení někoho, kdo veřejně sloužil lidem a pomáhal jim v jejich životních nesnázích. Jde o zatčení někoho, kdo projevoval svou nadpřirozenou moc ke slávě Bohu a současně k naprosto praktickému užitku lidem...

Těžko říci, jestli právě pro tu jeho moc velekněží a starší, čili náboženští vůdcové národa, poslali celý zástup, celou gardu ozbrojenou vším, co bylo po ruce. Pro zatčení zločince na přesně určeném místě by stačil možná tucet vojáků, ale co kdyby tenhle výjimečně svou moc použil k sebeobraně? Raději poslali celý zástup...

Protože byl pozdní večer, a protože PJe obyčejně obklopovalo nemálo dalších lidí, domluvil si zrádce Jidáš s těmito zvláštními ozbrojenci znamení, aby nešlo k mýlce. Vskutku nezvyklé znamení:

"Koho políbím, ten to je; toho zatkněte." M26,48

A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře", a políbil ho. M26,49

Ježíš mu odpověděl: "Příteli, konej svůj úkol!" Tu přistoupili k Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho. M26,50


Kritická chvíle, kterou PJ s velkým předstihem svým učedníkům ohlašoval, tedy nyní přichází. Co udělají učedníci, kteří v čele s Petrem tak hrdě prohlašovali, že PJe budou bránit? Vskutku tu vidíme jejich pokus o ozbrojené hájení PJe:

Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. M26,51

Z J18,10 se dovídáme, že tím, kdo se takto bojovně zasadil o obranu PJe, byl právě učedník Petr. Náš praktický teolog k tomu dodává, že Petr byl profesionál rybář a nikoli profesionál voják. Proto když vzal do ruky meč, nebyl s ním moc úspěšný. To nesvědčí o příliš mistrném zacházení s mečem, když místo hlavy uťal jen ucho...

PJ však ukazuje ještě víc. Ukazuje, že na takovouhle obranu nečeká. Kdyby chtěl mohl by mít lepší obranu. Tím by ovšem zcela minul své poslání, pro které se vůbec narodil...

Ježíš mu řekl: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. M26,52

Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? M26,53

Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?" M26,54

PJ tedy tím, že se poddává tomuto zajetí, do kterého jej přišli spoutat tyto poněkud lidově ozbrojené zástupy, dává najevo, že jeho hlavním cílem není zvítězit nad lidmi, nad lidským odporem, ale naplnit Písmo. PJ dává najevo, že jeho hlavním cílem je porazit toho, který stojí za těmihle lidmi. Má za cíl porazit moc hříchu, porazit satana a tak vysvobodit všechny, kdo v poutech hříchu a satanských mocí dosud vězeli..

V té hodině řekl Ježíš zástupům: "Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne. M26,55

Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co napsali proroci." A tu ho všichni učedníci opustili a utekli. M26,56

PJ tedy přímo těmto lidem, kteří jej přišli zatknout, říká, že to, co dělají, je podle Písma, že o tomto jejich skutku, o nich samotných, o obsahu jejich srdce hovořili už dávno proroci... Ale zaslepenost tohoto rozvášněného zástupu neztlumí ani toto slovo...

Ti, kteří Ježíše zatkli, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili zákoníci a starší. M26,57


Petr šel za ním zpovzdálí až do veleknězova dvora; vstoupil dovnitř a posadil se mezi sluhy, aby viděl konec. M26,58

Podle pokynu PJe Petr před chvílí schoval zkrvavený meč a bezradně se postavil stranou... Ale, jak vidíme, jeho srdce je přecejen s Pánem. Když neví, co má dělat, jak PJi pomoci, aspoň jde za ním... Ale Matouš nám tu prozrazuje, že Petrův motiv, proč sem jde, proč nyní ještě jde za PJem, je prostě skutečnost, že počítá s koncem PJe... Kdy svému Mistrovi nemohl pomoci, aspoň mu chce být takto jaksi zvlšátně nablízku, aby viděl jeho konec...

DrMG nám připomíná malou podrobnost, že Petr tady v té síni velekněze nebyl sám. A cituje nám k tomu J18,15-16:

Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel s Ježíšem do nádvoří veleknězova domu. Petr zůstal venku před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedl Petra dovnitř. J18,15-16

Matoušův záznam další události charakterizuje takto:

Velekněží a celá rada hledali křivé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti. M26,59

Ale nenalezli, ačkoli předstupovalo mnoho křivých svědků.

Jistě si vzpomínáte na tu hodně dlouhou řádku všelijakých případů, kdy lidé z nejrůznějších náboženských skupin té doby přicházeli za PJem a předkládali mu rozmanité záležitosti jakoby k posouzení... Přitom šlo vysloveně o pasti, šlo pouze o hledání jakýchkoli důvodů, pro které by mohli PJe obvinit z čehokoli protizákonného ať už ve vztahu k Božímu zákonu nebo ve vztahu k římským zákonům...

Ovšem přestože těch pokusů o přistižení PJe při něčem nesprávném bylo za posledních pár měsíců opravdu mnoho, nikdo nebyl úspěšný, nikdo jej z ničeho nemohl obvinit právoplatně. Proto si tu čteme, že se pokoušeli nastrojit, aspoň křivé svědectví, ale ani ti křiví svědkové neměli dost silná slova, dost silné argumenty. A hlavně jejich křivé výpovědi se prostě navzájem lišily. Nebyly shodné, a proto neměly žádnou právní hodnotu pro usvědčení obžalovaného...


Křiví svědkové byli natolik křiví, že jejich slova neměla žádnou hodnotu. Ale nakonec se přecejen cosi našlo, co vyvolalo finální - tolik žádanou - soudní zápletku:

...Konečně přišli dva M26,60

a vypovídali: "On řekl: Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět." M26,61

Tady stojí za pozornost, že tento citát ze slov PJe je podstatně pokřivený. Je tu totiž významná záměna podmětu, tedy činitele děje. Ve skutečnosti PJ prohlásil:

Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím." J2,19

Tedy nikoli Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět." M26,61 Ale "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím." J2,19

Za povšimnutí stojí i poznámka, že v tu chvíli ani učedníci nepochopili, co tím míní, ale AJan ve svém evangeliu poznamenává, že si na to vzpomněli a porozuměli tomu až po zmrtvýchvstání PJe:

Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" J2,20

On však mluvil o chrámu svého těla. J2,21

Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. J2,22

Tohle vyjádření PJe, které ti křiví svědkové náležitě pokřivili, se tedy stává nyní předmětem obvinění PJe. Ovšem podstata tohoto obvinění je tak nesmyslná, že PJ neuznal za vhodné na ně reagovat...

Tu velekněz vstal a řekl mu: "Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?" M26,62

Ale Ježíš mlčel...

Žádná věcná fakta, která by dovolovala odsoudit PJe, sice vůbec nevycházejí na povrch, ale napětí v této síni veleknězova domu přesto nebezpečně narůstá.


Velekněz vstal a přímo oslovuje PJe. Když jej nemůže obvinit z ničeho hříšného, tak tedy konečně otevírá oblast, která jej pálí nejvíc, otevírá otázku, která je pro všechny náboženské vůdce izraelského lidu v tuto chvíli naprosto klíčová:

...velekněz mu řekl: "Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!" M26,63

Co na to řekne PJ? Byly doby, kdy lidem i zlým duchům zakazoval, aby takto o něm mluvili, zakazoval jim, aby jej zjevovali, že je Syn živého Boha, že je Mesiáš... Co teď řekne PJ, když je v přítomnosti tohoto rozvášněného zástupu domnělých duchovních vůdců takhle přímo dotázán?

Ježíš odpověděl: "Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." M26,64

PJ tedy přede všemi přítomnými přijímá titul "Kristus" nebo hebrejsky "Mesiáš", přijímá titul Boží Syn! MG konstatuje, že tohle je vůbec nejvyšší titul, který PJ měl. Je to titul, který zahrnuje jeho božství.

A ten dodatek PJe jen potvrzuje tuhle jeho pozici ve vztahu k Bohu Otci: od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." M26,64

Takovýhle výrok, je ovšem poslední kapkou v kalichu rozhořčení těch, kdo až dosud drželi v rukou náboženský vliv v Izraeli a současně náboženský vliv nad mnoha rozptýlenými židy po celém tehdejším civilizovaném světě. Kdyby totiž uznali, že PJ je Mesiáš, že je Syn živého Boha, museli by se mu poddat. Naplno řečeno, pro své předchozí výroky o něm a pro své úmysly by byli hodni smrti...

Namísto toho, aby shledali sami sebe hodné smrti pro svůj hříšný život a pro svůj postoj zneuctění vůči Božímu Synu, vyhlašují oni svůj konečný soud nad ním...

Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. M26,65

Co o tom soudíte?" Jejich výrok zněl: "Je hoden smrti." M26,66


Co o tom soudíte?" Jejich výrok zněl: "Je hoden smrti." M26,66

Toto je mocný výron jejich nenávisti ve slovech... Když se ve svém rozvášnění konečně takhle vyjádřili (tohle byl přece jejich záměr u hodně dlouho), dochází k uvolnění všech zábran, které snad dosud měli. Uvolňují se zábrany, které měli především proto, že se báli lidu, jenž k němu choval přízeň... Tady ovšem nikdo takový není, takže mohou dát průchod své zlobě a nenávisti i docela fyzicky:

Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře M26,67

a říkali: "Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!" M26,68

Spolu s naším učitelem předpokládám, milí přátelé, že jako křesťanům se nám tyto scény dosti protiví, protože se hluboce dotýkají našeho Pána, kterého milujeme, s nímž žijeme, kterému jsme svěřili a stále poddáváme své životy...

Ovšem nezapomeňme, že tento náš nový postoj k PJi není výsledkem skutečnosti, že bychom byli lepší než tihle zlo-strůjci. Vůbec nejsme lepší, nikdo z nás není lepší. Každý kdo je oddán hříchu a odvrácen od Boha je schopen lecčeho mnohem horšího, než si sám myslí...

Pokud dnes máme jiný postoj k PJi, je to jen díky tomu, že se nám on sám dal poznat, jen díky tomu, že on sám otevřel naše srdce a zahrnul nás svou milostí a láskou...


Zatímco ti duchovní vůdcové uvolňují průchod svým nepalčivějším emocím ve vztahu k PJi, v tom množství lidí, kteří stojí nebo sedí kolem, je ukryt taky ten, který před několika hodinami prohlašoval, že se PJe zastane a že jej nenechá jít na smrt... Je to současně ten, který sem přišel, "aby viděl konec," jak jsme si četli... Co bude podnikat dál, co se v téhle vášnivé atmosféře vrcholné zloby a uvolněných vražedných emocí bude dít s ním? Myslím, že jde o příběh, který je velmi dobře známý:

Petr seděl venku v nádvoří. Tu k němu přistoupila jedna služka a řekla: "I ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem!" M26,69

Ale on přede všemi zapřel: "Nevím, co mluvíš." M26,70

Vyšel k bráně, ale uviděla ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: " Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem." M26,71

On znovu zapřel s přísahou: "Neznám toho člověka." M26,72

Ale zakrátko přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: "Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!" M26,73

Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka." Vtom zakokrhal kohout; M26,74

tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: 'Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.' Vyšel ven a hořce se rozplakal. M26,75

Ubohý Petr. Při svém horlivém temperamentu a při svém sebevědomí si ani nevšiml, jak je ve skutečnosti slabý. Nebyl ochoten to uznat, přestože už v předchozím období svého chození s PJem měl pěknou řádku zkušeností se svými různými výroky, které jej kompromitovaly...

Tohle je další mocná zkušenost, kdy se prostě láme Petrův charakter, kdy s hlasitým pláčem praská krunýř Petrovy pýchy a sebevědomí... Pro tohle zapření ba zapřísahání, že PJe ani nezná, prostě není žádná omluva...

Ale úžasné je to, že Pán nad Petrem nezlomil hůl, že jej neodstavil stranou... Ale ve svůj čas jej znovu povolal, prověřil si, jaký má k němu Petr vztah a pověřil jej svou službou... Když pak o letnicích tentýž Petr, ovšem zlomený v srdci a naplněný DSým zvěstuje evangelium o PJi, je to něco docela jiného... Je to sice tentýž Petr, ale už tu není na prvním místě jeho vlastní sebevědomí, nýbrž PJ, kterého zvěstuje...

Petrův temperament se nezměnil, ten horlivý sangvinik, mohu-li tohle slovo vyslovit, prostě zůstal horlivým sangvinikem, ale je to muž se zlomeným srdcem, který se po zmrtvýchvstání PJe a po naplnění DSým opravdu cele vydal do služby svému Mistrovi a Pánu!

A něco podobného může být cesta i pro mnohé z nás. Náš temperament jako takový sám o sobě není pro Pána překážkou. Kdo je horlivý, může být pro Pána stejně užitečný jako někdo, kdo je rozvážný... Ale obojí potřebují být v úzkém spojení se svým Mistrem a Pánem v naprostém poddání svého srdce...

Dovolíme našemu Pánu, aby nás proměňoval? Aby zasahoval do našich životů?






*- 27.kap.

Ve 27.kap.Mat., milí posluchači, přistupujeme k hlavní zprávě evangelia. Tou je ukřižování Krista. Pozrouhodné ovšem je, že v žádném evangeliu nenacházíme podrobnosti toho samotného okamžiku ukřižování. Jsou lidé, kteří si tak trochu libují v domýšlení toho, jak to probíhalo, jak je hřeby vrývaly do rukou a nohou PJe, jak stékala jeho krev a tak dále... Ale evangelijní záznamy tyto tyranské nebo morbidní podrobnosti neobsahují. Podstatné tu je, že kříž se stal oltářem, na němž byl Boží Beránek obětován za hříchy všeho lidstva. Matoušovo podání prostě praví: Ukřižovali ho.

Tato 27.kap. začíná ráno, po té, co byl PJ večer v zahradě Getsemane zatčen:

Když bylo ráno, uradili se všichni velekněží a starší lidu proti Ježíšovi, že ho připraví o život. M27,1

Upřímně řečeno, moc nevím, na čem se tady domlouvali, když na tom, že chtějí PJe zabít, byli domluveni už dávno. Ale nyní měli PJe konečně ve svých vlastních rukou. Nyní si s ním konečně mohli dělat v podstatě, co chtěli. Ovšem aby vina za to, co mají v úmyslu, nepadla přímo na ně, aby ten konečný verdikt měl opravdu náležitou úroveň, pokoušejí se přenést konečný soud na římského vládce, který v té době byl správcem Izraele.

Za pozornost stojí ještě poznámka, že kdyby židé chtěli PJe popravit sami, měli k tomu podle Mojžíšova zákona možnost pouze cestou kamenování. Židovský způsob popravy nepřipouštěl něco tak brutálního, jako je křižování. Ale pro kamenování (což představovalo vlastně kolektivní trest vykonávaný celým národem) byly v Mojžíšově zákoně stanoveny velmi přísné důkazní či obecně právní požadavky! A těmto vzdělaným lidem bylo bezpochyby jasné, že právní cestou Božího zákona PJe prostě nebudou nikdy moci k trestu smrti dovést. Nemluvě o tom, že by to měl konat lid, kterého se tihle vůdcové obávali, protože lid o PJi věděl své jak z jeho kázání, tak také z vlastní zkušenosti, když mnohé uzdravil či jim jinak pomohl...

My si tu dále čteme:

Spoutali ho, odvedli a vydali vladaři Pilátovi. M27,2

Pilát měl svůj palác v Jeruzalémě, přestože jeho hlavní sídlo se nacházelo v Cezarei u Středozemního moře. Blížily se svátky, k nimž se do Jeruzaléma sjížděly obrovské davy židů, proto bylo nezbytné, aby Pilát byl raději zde. Měl tak možnost lépe dohlížet na celý chod událostí...

Mezitím se však někde nenápadně stranou odvíjí ještě jeden napjatý příběh:


Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných veleněžím a starším M27,3

a řekl: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!" Ale oni odpověděli: "Co je nám po tom? To je tvoje věc!" M27,4

Náš učitel v těchto pořadech přemýšlí, proč se Jidáš v této situaci obrací na tyto velekněze a starší s jakousi výčitkou. Proč se neobrací přímo na PJe s prosbou o odpuštění?! Když už se tady pohybuje a mluví s těmi, kteří jsou aktivními strůjci podvodného odsouzení PJe, mohl klidně udělat možná pár kroků navíc a zajít přímo za PJem. Jak by to bylo dojemné, kdyby mu PJ před zraky všech řekl něco o svém odpuštění... Jsem si totiž jist, že by mu PJ něco takového řekl, jsem si jist, že by Jidášovi odpustil...!

Jidáš sice lituje toho, co udělal, ale jeho počínání není pokáním! Je to jen lítost nad vinou. Ale schází tu pravá pokora srdce a hluboké vnitřní rozhodnutí změnit svůj postoj a žádat o odpuštění... Namísto takovéhoto pokorného postoje srdce vidíme jinou reakci, která plyne z jeho pocitu viny:

A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. M27,5

Nemáme tu mnoho prostoru pro širší přemýšlení o těchto dílčích otázkách, ale když takhle pozoruji Jidášovu reakci, dovolím si připojit jednu myšlenku. Lítost nad hříchem sama o sobě ještě nemusí vést ke spasení! Veliký pláč nad vykonanými zlými skutky, jejichž důsledky teď na člověka doléhají, ještě vůbec nemusí být pokáním, které by vedlo k novému životu z Boha! Rozhodující je vždycky skutečný stav srdce člověka. Otázka tedy může znít:Lituji důsledků, které přišly za mým skutkem, nebo lituji toho skutku samotného? Lituji víc sám sebe, nebo toho, že jsem zarmoutil Boha...?

Biblický příběh, který je nyní středem anší pozornosti pokračuje možná dosti zvláštně:

Velekněží sebrali peníze a řekli: "Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev." M27,6

Náš komentátor DrMG dodává: Hm, jak zbožní lidé! Jak dbají na čistotu a na to, z jakých zdrojů pocházejí peníze, které jim přišly do rukou! Vědí, že tohle prostě nemohou dát od chrámové pokladny, protože jde o peníze krve.

Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. M27,7

Proto se to pole jmenuje ,Pole krve až dodnes. M27,8

Tak se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: ,Vzali třicet stříbrných, cenu člověka, na kterou ho ocenili synové Izraele; M27,9

a dali ji za pole hrnčířovo, jak jim přikázal Hospodin. M27,10


Další zastávkou PJe na této jeho cestě ke kříži, je Pilátův palác, jak jsme už četli. Předchozí zastávka byla v domě velekněze, kde se k dalšímu osudu PJe vyjadřovali náboženští vůdcové lidu. (Domněle podle Božího zákona.) Pilátův dům se má stát místem, kde bude PJ právoplatně odsouzen navíc podle římského práva, podle římských zákonů.

A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: "Ty jsi král Židů?" Ježíš odpověděl: "Ty sám to říkáš." M27,11

Jistě si vzpomínáte na průběh líčení, které absolvovali sami židovští vůdcové, jak jsme to četli v předchozí kap. Připomenu vám kousíček toho textu, protože jsou to pozoruhodné shody:

...velekněz mu řekl: "Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!" M26,63

Ježíš odpověděl: "Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." M26,64

Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. M26,65

Co o tom soudíte?" Jejich výrok zněl: "Je hoden smrti." M26,66

Jistě tito židovští představitelé měli představu, že podobně to proběhne i v přítomnosti Piláta. Tak jako pro židy bylo rouháním hodným trestu smrti, aby se někdo svévolně bez jejich rozeznání a souhlasu prohlašoval za Mesiáše, za Božího Syna, tak pro římské vládce bylo nepřijatelné, aby se někdo svévolně bez jejich souhlasu prohlašoval za krále nad kterýmkoli národem nebo jen dílčím územím, na které si dělali nároky Římané... Podle tohoto modelu, jak mu to zřejmě předložili tihle nenávistí rozvášnění židé, zde reaguje Pilát. Ptá se PJe, zda se pokládá za krále Židů. Ale když Pilát není tak rozvášněný jako ti kdo den před tím hledali na PJi vinu, přidávají tito žalobci ještě další a další obvinění:

Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal. M27,12

Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?" M27,13

On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil. M27,14


Matoušovo evangelium nám neukazuje další podrobnosti z toho soudního procesu, který Pilát za přítomnosti židů vedl s PJem. Z ostatních evangelií zřetelně vyplývá, že Pilát prostě na PJi nenašel nic, co by v jeho činech nebo jen úmyslech odporovalo římským zákonům. Ani skutečnost, že se PJ nebránil tomu titulu Židovský král, nebyla dostatečnou, protože Pilátovi bylo jasné, že PJ nemá před sebou žádnou revoluci, žádné povstání, z něhož by mohlo dojít k odtržení židovského státu nebo snad území Izraele. Mohl si tím být jist už proto, že dosavadní duchovní vůdcové tohoto národa zde stáli jako žalobci proti tomuto židovskému králi...

Ovšem to veliké naléhání, které nyní židé předvádějí, je velmi závažné, Vždyť se tu o svátcích shromáždí tak mnoho mnoho dalších židů! Co by z toho mohlo být, kdyby jim nevyhověl?! Vždyť Pilátovým posláním v této krajině je udržení pořádku pod nadvládou římského císaře, jemuž je odpovědný za klid na tomto území!

Pilát tedy hledá cestu úniku z dvojího tlaku. Hledá východisko z této situace, kdy je mocně tlačen k odsouzení někoho, koho on sám vůbec nepokládá za vinného. Jednou z takových možných cest je následující Pilátova nabídka:

O svátcích měl vladař ve zvyku propouštět zástupu jednoho vězně, kterého si přáli. M27,15

Tehdy tam měli pověstného vězně, jménem Barabáš. M27,16

Když se zástupy shromáždily, řekl jim tedy Pilát: "Koho vám mám propustit, Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?" M27,17

Věděl totiž, že mu ho vydali ze zášti. M27,18

Z této siutace vystupuje, milí posluchači, prazvláštní srovnání. Vidíme zde hodnoty, na kterých těmto lidem zde shromážděným záleží více. Na jedné straně stojí ten, jehož kázání obsahovala nepředstavitelnou nebo přímo neodolatelnou moudrost, ten, jehož moc se mnohostranně dotýkala lidí včetně jejich zdraví a různých jiných problémů a na druhé straně stojí pověstný vězeň, který neznal překážky. Překážou mu nebyly krádeže ani vraždy...

Pilát tedy dává přítomnému zástupu na vybranou mezi těmito dvěma možnostmi: "Koho vám mám propustit, Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?" M27,17

Ovšem než se lid rozhodne, dochází k jedné maličké epizodě, která Pilátovu situaci jen podstatným způsobem dále ztěžuje...

Když seděl na soudné stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: "Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny." M27,19


Velekněží a starší ... přiměli zástup, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše zahubili. M27,20

Vladař jim řekl: "Koho vám z těch dvou mám propustit?" Oni volali: "Barabáše!" M27,21

Pilát jim řekl: "Co tedy mám učinit s Ježíšem zvaným Mesiáš?" Všichni volali: "Ukřižovat!" M27,22

Namítl jim: "Čeho se vlastně dopustil?" Ale oni ještě víc křičeli: "Ukřižovat!" M27,23

Atmosféru, která tu vládla si zřejmě moc nedovedeme představit. Ale představte si, že římský vládce se porobeného lidu ptá, co má dělat! Pilát tu byl nyní v roli soudce, on měl rozhodovoat, co bude s tímto obžalovaným.

AJan zachycuje epizodu, kdy si Pilát pozval PJe dvakrát k osobnímu výslechu v soukromí. A když se PJ nikterak nehájil, a dokonce ani neodpovídal na všechny otázky, Pilát se uchýlil k tomu, že před PJem pyšně vystavil na odiv svoji moc:

"Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?" Byl však překvapen odpovědí: "Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dán a shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu." J19. Jaká to iluze. Pilát sice říká, že má moc PJe propustit i ukřižovat, ale ve skutečnosti to není pravda! Ve skutečnosti je slabý na to, aby ve jménu spravedlnosti odolal tlaku tohoto rozvášněného davu...

Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: "Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc." M27,24

A všechen lid mu odpověděl: "Krev jeho na nás a na naše děti!" M27,25

Jsou to hrozné výroky a následně i hrozné činy, přátelé. Pilát si sice omývá ruce, ale budiž nám připomenuto, že už jedno z nejstarších tzv. vyznání víry obsahovalo vyjádření: ...ukřižován pod Pontským Pilátem... Abych tak řekli: "Umyté ruce neřeší odpovědnost před Bohem, Pane Piláte...!"

Tu jim propustil BarabášeJežíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. M27,26

Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu. M27,27

Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, M27,28

upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" M27,29

Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. M27,30

Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování. M27,31


Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování. M27,31

Je to skutečně hrozné, když si představíme, že toto zacházení, které je spojeno s nasycením lidské zloby a zvrácené touhy týrat a ničit druhého, se nyní vztahuje na Božího Syna, kterého sám milující Bůh poslal na tento svět, aby ukázal své srdce... Vojáci i ostatní přítomní se na PJi doslova nasytili, pokud šlo jejich touhu po krutosti... Když už pro ně PJ přestal být v tomto smyslu zajímavý, poslali jej tam, kam jej určila zloba vůdců vyvoleného Božího lidu...

Ovšem po takovém mučení a vyčerpání PJ už nebyl schopen ani nést kříž, který mu přidělili jako konečný osud... Protože vojáci by se k nesení takovéhoto břemene nesnížili, pomohli PJi jiným způsobem. Zapojili do této úlohy naprosto nevinného člověka...

Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona; toho přinutili, aby nesl jeho kříž. M27,32

Tímto způsobem se tedy PJ dostává na cílové místo...

Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená ,Lebka, M27,33

dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít. M27,34

Náš průvodce v těchto pořadech doplňuje poznámku, že toto slovo je naplněním proroctví obsaženého v Ž69:

Ty víš, jak jsem tupen, ostouzen a haněn, máš před sebou všechny moje protivníky. ž69.20

Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili - nenašel se nikdo. ž69.21

Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet. ž69.22

Stejně tak následující Matoušův záznam odpovídá textu proroctví obsaženého v žalmu (našli bychom je v Ž22):

Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; M27,35

pak se tam posadili a střežili ho. M27,36

Tento moment ukazuje snad nejhlubší pozici, na niž lidstvo sestoupilo. Boží Syn visí v nepředstavitelných bolestech přibitý na kříž a vojáci sedí pod tím křížem s pocitem, že dobře vykonali svou práci... Přitom zástupy lidí stojí okolo a dívají se...

Aby bylo možné vyvolat dojem, že tento vrcholný trest, který tito vojáci podle rozhodnutí Piláta na PJi vykonali, je spravedlivý, bylo třeba zveřejnit také jeho vinu:

Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: "To je Ježíš, král Židů." M27,37

Pokud vím, nikde není řečeno, jaké nápisy visely nad hlavami těch dalších dvou, kteří tu byli ukřižováni spolu s PJem...

S ním byli ukřižováni dva povstalci, jeden po pravici a druhý po levici. M27,38


Kromě nepředstavitelného fyzického utrpení, které PJ v tuto chvíli prožíval, jsou tu ještě další věci, které měly jeho trápení zhoršit v duševní oblasti. Zpod kříže totiž zaznívají výkřiky, které vzdáleně připomínají některá slova PJe...

Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou M27,39

a říkali: "Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!" M27,40

Jsem si jist, že tito lidé ani netušili, co to vlastně říkají. Ani netušili, že podobnou stavbu vět na samém začátku služby PJe používal při pokušení na poušti sám satan...

Navíc tím ukazují, že nechápou jeho poslání... Vždyť právě proto, že je Mesiáš, právě proto, že je Vykupitel, právě proto z kříže nsestoupí, protože by to byla nejen jeho vlastní prohra, ale byla by to prohra či přímo zkáza celého lidstva...

Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: M27,41

"Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! M27,42

Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ,Jsem Boží Syn! M27,43

Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní. M27,44

Měl-li PJ jako svůj cíl zachránit jiné cestou zástupné oběti (a jiná cesta prostě nebyla), pak opravdu nemohl zachránit sám sebe. Budiž nám jasné, že buď mohl být zachráněn PJ, nebo jsme mohli být zachráněni my. A PJ se dobrovolně rozhodl na svůj úkor zachránit nás... Za to je hoden nejen naší chvály ve smyslu slov či písní a podobně, ale především je hoden naší naprosté oddanosti. Vždyť náš nový život, který můžeme nyní žít s ním, vykoupil cenou této své vlastní oběti, obětováním sebe samého...


PJ byl ukřižován kolem třetí hodiny denní. Podle našeho počítání času to bylo kolem deváté hodiny dopoledne. Od té chvíle se konečné fyzické utrpení PJe úzce spojovalo s odpornými posměšky a rouháním... Až do samého poledne tedy člověk podle libosti konal svou pomstu na Božím Synu, který tu žil dokonale svatým životem bez hříchu a tím vlastně obviňoval všechny, kdo si žili po svém ve své pýše a sobectví, ve své hříšnosti... V pravé poledne však nastává zvláštní chvíle, zvláštní situace:

V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. M27,45

Náš komentátor říká, že v pravé poledne, když utrpení PJe po všech stránkách vrcholilo, se kříž stává oltářem, na něm umírá Boží Beránek, který v tuto chvíli nese hřích světa... Protože na tomto od věků svatém je nyní hřích celého světa, dochází k něčemu, co nedokážeme pochopit. Řekl bych, že dochází k něčemu pro nás nepředstavitelnému, co je podstatou smrti za hřích, dochází k něčemu, co je podstatou samotného pekla. A to je oddělení PJe od Boha:

Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachthani?", to jest: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? M27,46

Slyšel jsem jednoho bratra, jak svouvislosti s tímto veršem prohlásil, že v tomto okamžiku (nebo vůbec na kříži), vlastně poprvé a naposledy, jednou jedinkrát v celé historii, co plyne čas, je roztržena ta odvěká jednota božské trojice...

Důvod? Na PJi jako na Synu Božím a Synu člověka spočívá hřích celého lidstva. Svatý Bůh prostě s ničím hříšným nemůže být spojen... Toto od Boha odloučení je soudem za hřích. Toto odloučení od Boha je soudem, jehož tíži si nikdo z nás vůbec neumí představit.

Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachthani?", to jest: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? M27,46

Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: "On volá Eliáše." M27,47

Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. M27,48

Náš průvodce v těchto pořadech, DrMG jen znovu poznamenává, že tím se naplnilo další z mnoha proroctví o PJi... Lidé, kteří tohle všechno dělali, ani nevěděli, že každý detail jejich činnosti, ba dokonce každý detail z obsahu jejich srdcí už před dávnými staletími znal Hospodin Bůh... To všechno věděl a mnohé z toho svěřil k zapsání svým služebníkům prorokům jako potvrzení nebo přímo důkazy pro budoucí pokolení, která přijdou a budou si moci tyto události porovnat s předchozím psaným Božím slovem...

Ostatní však říkali: "Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!" M27,49

Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. M27,50

Ekumenický překlad zde použil slovo, že PJ skonal. V původním textu je ovšem vyjádření, že PJ vypustil ducha. Náš učitel tu vidí rozdíl oproti tomu, jak běžně umírají lidé. Lukáš ve svém záznamu upřesňuje, že samotnému skonu PJe předcházelo toto zvolání:

"Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." L23,46

Rozdíl podle našeho učitele spočívá v tom, že obyčejný člověk, když umírá, prostě vyčkává až přijde chvíle jeho posledního dechu, kdežto PJ v tuto chvíli vědomě odevzdal svého ducha do rukou nebeského Otce.


Podle ekum překladu jsme si četli, že Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. M27,50 Zdálo by se že všemu je konec. Vojáci splnili svůj vražedný úkol, zástupy stojící okolo se už nedočkají žádného dalšího násilí, žádné další kapky krve, žádného dalšího vzdechu, prostě ničeho. Na tom kříži uprostřed teď už visí jen mrtvola...

I když PJ skonal a jak dále uvidíme, o jeho skutečné smrti nemůže být pochyb, přesto to neznamená konec událostí. Naopak se skonem PJe se začínají dít podivné věci, které teprve mnohé lidi vyděsily... Dokonce i ty, kteří až dosud vypadali tak směle, kteří si až dosud připadali jako že zvítězili...

A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, M27,51

hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; M27,52

vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. M27,53

Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: "On byl opravdu Boží Syn!" M27,54

Všimněte si, že chrámová opona se roztrhla odshora až dolů, nikoli zdola nahoru, upozorňuje nás starý kazatel. Kdyby takovou oponu chtěl roztrhnout člověk, natrhl by ji dole a rozpáral by ji zdola nahoru. Ale tohle byl Boží zásah, kterým je všem židům i všem ostatním národům zvěstováno něco hrozně důležitého. V chrámě mezi prostorem, kam mohli volně vstupovat lidé, a mezi prostorem, kam mohl jen jednou za rok vstoupit kněz, už není žádná překážka. Prostor velesvatyně, či tzv. svatyně svatých, který po celá staletí zobrazoval Boží svatost a nepřístupnost pro cokoli hříšného, je najednou otevřen tak, že tomu nikdo nemůže zabránit...

Pisatel listu Židům tuto událost shrnuje a vysvětluje takto:

'Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; Žd10,16

na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.' Žd10,17

Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. Žd10,18

Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně Žd10,19

cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla. Žd10,20

Nyní tedy, milí přátelé, milí bratři a sestry, můžeme vejít do svatyně! Ten, kdo se pro přijetí oběti PJe skrze víru stal Božím dítětem, může bez jakýchkoli překážek vstupovat přímo do svatyně, přímo do Boží přítomnosti. To znamená, že už nepotřebujeme žádné jiné prostředníky, žádné jiné zprostředkovatele, kteří by místo nás chodili do Boží přitomnosti... PJ nám svou obětí otevřel cestu ke svému Otci... Přemýšlíme o tom? Využíváme toho? Jsme za to vděčni?


Z dalších úkazů, které doprovázely skon PJe jsou tu jmenovány také tyto:

...země se zatřásla, skály pukaly, M27,51

hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; M27,52

vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. M27,53

Zajímavé je, že tuto událost zmiňuje pouze Matouš. Možná bychom si přáli, aby tu bylo napsáno o něco víc, abychom si to všechno mohli lépe poskládat dohromady. Náš učitel k tomu říká. Nevíme toho příliš mnoho. Mohu jen vyjádřit svou víru v to, co píše Matouš. Věřím také, že tito, kdo vstali z mrtvých jsou součástí těch, které PJ vyvedl jako vězně říše smrti, jak o tom později píše AP v E4:

Proto je řečeno: 'Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.' E4,8

Co jiného znamená 'vystoupil', než že předtím sestoupil dolů na zem? E4,9

Ten, který sestoupil, je tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest. E4,10

Jak to asi muselo být šokující, když ti vzkříšení SZní svatí vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. M27,53 Bylo-li mnoho těch, kterým se tito svatí zjevili, pak tu není důvod pro pochybnost, že to bylo něčí soukromé zjevení, ale svědků této události bylo mnoho.

Když se však ještě na chvilku vrátíme pod kříž, vidíme tu náčelníka těch, kteří na PJi vykonali toto své vražedné dílo... Co v něm vyvolají všechny tyto události?

Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: "On byl opravdu Boží Syn!" M27,54

Římský setník, který stál pod křížem, tedy nyní chápe, že se tu přecejen stalo něco naprosto neobvyklého, něco velikého... Přestože tento setník byl muž cvičený ve vojenské tvrdosti římské armády, něco se tak hluboce dotklo jeho srdce, že nakonec nahlas uznává božství PJe.

Kromě tohoto setníka zde máme zmínku ještě o skupině žen, které byly věrné ve službě PJi už předtím, dokud PJ žil. Jejich věrnost a oddanost PJi a jejich touha sloužit mu z jejich srdcí nevyprchala ani v tomto smutném okamžiku, kdy PJ umírá. Jak dále uvidíme, některé z těchto žen se svou službou PJi přijdou na naši scénu ještě jednou...

Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly; M27,55

mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových. M27,56


Když nastal večer, přišel zámožný člověk z Arimatie, jménem Josef, který také patřil k Ježíšovým učedníkům. M27,57

Až dosud jsme podle našeho textu nemohli nic vědět o tom, že by PJ měl tohoto zvláštního učedníka. Je to opravdu zvláštní. Ve chvíli, kdy se rozprchlo těch jeho dvanáct nejbližších, vystupuje odkudsi z úkrytu tento učedník, který má dost odvahy a také všechny potřebné možnosti k tomu, aby na PJi, tedy na jeho zemřelém těle naplnil také ostatní slova proroků, která byla vyslovena. V tuto chvíli tedy vystupuje na veřejnost muž, který byl učedníkem PJ a dosud se nikde neukázal. Nyní však svým činem přiznává svůj vztah k PJi vlastně i před vladařem, který PJe odsoudil na smrt!

Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali. M27,58

Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna M27,59

a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále; ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel. M27,60

AJan nám podává zprávu ještě o jednom muži, který také až v tuto chvíli vystoupil na veřejnost a tak se vlastně přiznal k PJi, či tedy ke svému vztahu k PJi. Byl to Nikodém. Tihle dva muži stáli kdesi v zázemí a nyní vystoupili, aby sehráli svou historickou roli, jakožto učedníci PJe. DrMG tu upozorňuje na skutečnost, že mrtvého těla PJe se dotýkaly jen ruce milujících oddaných lidí. Žádní vojáci, žádní odpůrci, ale ti, kdo byli učedníky PJe... Jejich kroky a každý jejich skutek ovšem sledovaly také milující oči. Oči žen, které PJe na této pohřební cestě doprovázely.

Byla tam Marie z Magdaly a jiná Marie, které seděly naproti hrobu. M27,61

Kromě těchto dvou tajných učedníků PJe stály pod křížem také některé ženy, jak jsme si četli už předtím. A některé z nich se vydaly až sem ke hrobu. Všechno je to takové zvláštní. Přiznám se vám, přátelé, že právě v tomto detailu cítím v pozadí prostě velmi zvláštní uskutečňování nebo dokončování přesného programu, který měl PJ a který dosti podrobně popisovali už proroci... Když se rozprchlo těch dvanáct, jsou tu jiní učedníci a spolu s nimi také ženy, které PJi po celou dobu sloužily a doprovázely jej.

Někteří lidé se dnes pokoušejí identifikovat, které místo to bylo, který hrob to byl, kde tehdy Josef z Arimatie a Nikodém PJe uložili. MG dokonce vzpomíná na svůj pobyt v tom kraji a na ženu, kterou viděl, jak na kolenou líbala domnělá místa, kde byl PJ snad položen... Ovšemže o pravosti toho místa lze dnes velmi snadno pochybovat, tím méně má jakýkoli smysl, abychom se těm místům nějak klaněli...

Podstatná je otázka, zda jsme celým srdcem uvěřili tomu, že smrt PJe se vztahuje na naše - moje osobní hříchy, na můj vlastní život... Podstatné je, zda jsem uvěřil tomu, že PJ mé hříchy před Bohem zcela odčinil a proto se k nim už nikdy nemusím vracet nebo se jakkoli sám snažit jejich odčinění...


Kdyby šlo o nějaký jiný příběh, o příběh obyčejného člověka, je velmi pravděpodobné, že by tady někde ten příběh prostě končil.

Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna M27,59

a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále; ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel. M27,60

Co víc bychom měli povídat o mrtvém člověku? Podobným způsobem v první fázi uvažovali i ti, kteří s takovým nasazením a s takovou nenávistnou vášní usilovali o ukřižování PJe...

Ovšem když se jejich přání konečně splnilo, když tedy byl PJ ukřižován, začaly jim docházet zvláštní souvislosti... I když v PJe nevěřili, i když jej jako Božího Syna nepřijali, přece velmi pozorně poslouchali slova, která vyslovoval. A neuniklo jim ani to, co PJ říkal o svém zmrtvýchvstání...

Nazítří, v den po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta M27,62

a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: "Po třech dnech budu vzkříšen." M27,63

Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první." M27,64

Pilát jim odpověděl: "Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré." M27,65

Oni šli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž. M27,66

Je zjevné, že tito lidé ani v nejmenším netušili, že právě tímto činem, právě tímto opatřením si způsobí mnohem větší potíže. Že tím totiž připraví výtečnou možnost pro pozdější potvrzení zmrtvýchvstání PJe!

Kdyby byli hrob nechali tak, bylo by snadné pak rozhlásit, že učedníci ukradli jeho tělo... Ovšem spojení zapečetěného náhrobního kamene a římské stráže s myšlenkou, že učedníci ukradli Ježíšovo tělo, to je vskutku bláznovství. Spojení zapečetěného náhrobního kamene a římské stráže s prázdným hrobem je naopak světlým potvrzením vzkříšení PJe!


A v tuto chvíli, milí posluchači, vstupujeme do poslední kapitoly Matoušova ev. Myslím, že je to velmi významná kapitola, protože s v ní setkáváme se vzkříšeným a oslaveným PJem a především jsou zde zachycena jedna z jeho posledních slov. (Poslední slova různých lidí bývají pokládána za velmi závažná, čím více poslední slova PJe... I když samozřejmě nemůžeme pominout nic z toho, co řekl předtím...)

V předchozí kapitole jsme viděli, přátelé, ukřižování, smrt a pohřeb PJe. V této kapitole je před námi jeho zmrtvýchvstání. Smrt a zmrtvýchvstání PJe předstvují dvě veliké události, které jsou podstatou našeho spasení. O smrti PJe se hodně hovoří a lidé v tuto jeho smrt povětšině bez velkých problémů věří, i když ji třeba vůbec neberou osobně. Ale zmrtvýchvstání PJe znamená něco naprosto mimořádného, co také mnoha lidem dělá potíže v jejich víře.

Náš učitel si mimo jiné všímá i toho, že vlastně žádné jiné náboženství nemá živého vůdce. Jedině bibličtí křesťané mají zmrtvýchvstalého zakladatele své víry, jak by to někdo řekl. Tedy jedině křesťané mají živého vůdce a Pána svých životů! Kdo nevěří ve vzkříšeného Ježíše, má jen mrtvé náboženství!

Jak jsme si už několikrát řekli, každý ze čtyř pisatelů evangelií byl DSým veden k zachycení trochu jiného pohledu na PJe a události kolem něho. Proto také záznamy událostí spojených se vzkříšením se v jednotlivých evangeliích navzájem doplňují. Matoušův pohled na PJe je výrazný ve smyslu pohledu na Krále, ve smyslu pohledu na Krále, který se jednou chopí vlády nade vším, co jest.

Samotný příběh o vzkříšení začíná podle Matouše takto:

Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. M28,1

A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. M28,2

Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. M28,3

Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví. M28,4


Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. M28,1

Ostatní evangelia upřesňují, že důvod, proč tyto ženy, tyto dvě Marie, přišly ke hrobu, bylo jejich přání PJi naposledy posloužit. Tedy pomazat jeho mrtvé tělo vzácnými mastmi, které s sebou přinesly. Jejich přání posloužit PJi však přišlo nazmar. Nikoli proto, že by se nedostaly do hrobu kvůli velikému kameni, nebo kvůli strážím, ale proto, že PJ už tam nebyl...

A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. M28,2

MG přemýšlí, proč bylo nutné, aby byl tento kámen odvalen. Proto, aby vzkříšený PJ mohl vyjít z hrobu? Nikoli! Jak víme z jiných textů, PJ po svém zmrtvýchvstání bez problémů procházel zavřenými dvěřmi, proč by tedy nemohl nyní projít třeba i tímto otvorem hrobu, který byl zavalen velikým kamenem?! Anděl tedy odvalil kámen nikoli proto, aby PJ mohl vyjít ven (o něm tu totiž vůbec není zmínka), ale proto, aby tihle první, ale i všichni další svědkové mohli vejít dovnitř!

Jeho vzezření (vzezření toho anděla) bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. M28,3

Náš učitel dodává, že tento popis anděla je ve srovnání s jinými texty dosti neobvyklý. Máme se podívat mimo jiné třeba do Dn10,6, do Zj10,1 případně ještě na jiná místa...

Matouš popisu anděla nevěnuje víc. Ale krátce zachycuje ještě reakci strážců, kteří sem byli nasazeni vlastně kvůli učedníkům, aby učedníci neukradli tělo PJe...

Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví. M28,4

Tihle strážci stejně jako jejich velitelé možná počítali s něčím podobným, jak se to stalo při zatčení PJe v té zahradě. Kde Petr neumělým zacházením s mečem uťal ucho jednoho veleknězova sluhy... Ovšem s něčím, jako byl zásah mocného anděla, nepočítal naprosto nikdo...

Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. M28,5

Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. M28,6

Když se nadpřirozené dotkne přirozeného, povídá náš učitel, je to obvykle spojeno s velikým překvapením nebo také se strachem. Tady se jedná o andělské ohlášení skutečnosti vzkříšení PJe. A tohle šokující oznámení spojuje Boží posel také s úkolem pro tyto ženy:

Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to." M28,7

A tohle je vlastně poslední moment, kdy je vzkříšení PJe ohlašováno nějakou nadpřirozenou bytostí. Od této chvíle se totiž zpráva o vzkříšení PJe a o smyslu toho všeho, co se událo předtím, šíří už jen lidskými ústy. Sám se tomu divím, ale skutečnost je taková, že PJ svěřil celou tu úžasnou zprávu, celé to evangelium, obyčejným lidem, kteří poznali, že je živý, kteří mu důvěřují a věrně jej následují... A tento princip zvěstování evangelia platí dodnes...


Ženy rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. M28,8

Matouš tady zachycuje zvláštní směs pocitů těchto žen, že běžely se strachem a současně s velikou radostí... Nevím, jak bychom se v té situaci cítili kdokoli z nás...

A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. M28,9

DrMG přiznává, že srovnání s textem J20,17 může vyvolat dojem, že si dva evangelisté protiřečí. Jan tam totiž píše (podle Ekum):

Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky "Rabbuni", to znamená 'Mistře'. Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." J20,17-18

MG vidí mezi těmito dvěma setkáními s PJem určitý časový posun, kdy PJ vstoupil ke svému Otci a ukázal svou vzácnou krev v nebeské svatyni svatých...

Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí." M28,10

PJ tedy, když zadává tento zvěstovatelský úkol, upřesňuje, kde se chce se svými učedníky setkat, aby jej mohli osobně spatřit a aby jim před svým nanebevstoupením mohl dát ještě poslední pokyny...

Matoušův záznam se pak ještě na chvíli vrací ke hrobu. Či spíše k těm vystrašeným římským strážím, které nic nechápaly...

Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. M28,11

Z toho, jak jsme pozorovali velekněze i ostatní odpůrce PJe předtím, bylo zřejmé, že tito duchovní vůdcové Izraele očekávali nějakou mimořádnou událost... A dokonce se na ni připravovali...

Za normálních okolností bychom možná očekávali, že když se slova PJe, která vyřkl ještě před ukřižováním, naplnila, že by jej tito duchovní vůdcové znalí svatých Písem měli ihned veřejně prohlásit nejméně za pravého Hospodinova proroka. Vždyť všechno, co řekl, se splnilo! A svědky, kteří přinesli zprávu o naplnění těchto jeho slov nejsou nejsou jen příznivci PJe, nýbrž i lidé, kteří byli možná součástí místní posádky římské armády, která před třemi dny na PJi vykonala ten hrozný trest smrti ukřižováním... Ti strážci neměli nejmenší důvod zkreslovat informace. Vždyť by z toho neměli žádný prospěch, nýbrž naopak jen komplikace...

Uvěří tu tedy někdo těmto zprávám? Uvěří tu někdo v PJe, když se naplnila slova, která vyřkl?


...stráže oznámilvelekněžím, co se všechno stalo. M28,11

Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze M28,12

s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. M28,13

Je zřejmé, že velekněží ani ti starší lidu, čili představení židovského národa, pro své zaslepení v nevěře prostě nebyli ochotni a dokonce už ani schopni změnit své smýšlení a uznat pravdu, přes všechna fakta, která viděli a prožili...

Z tohoto jejich rozhodnutí ovšem vidíme naprostou bezradnost, jak by ještě mohli zmrtvýchvstání PJe popřít, nebo aspoň nějak zamaskovat před lidem... Vysvětlení, které vkládají do úst římským vojákům je přímo směšné. Představte si vojáka, který má za úkol něco strašlivě důležitého hlídat, jak za tři dny svého hlídání chodí mezi lidmi a říká:

..."Jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jsme spali..."

Upřímně řečeno, dost se podivuji, že vojáci na takovéhle vysvětlení vůbec přistoupili. Říká se, že za něco takového by v římské armádě prostě následoval trest smrti... A tomu taky odpovídá dodatek, který velekněží připojují ke svému velikému úplatků darovanému vojákům...:

A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti." M28,14

Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes. M28,15

Tohle byly argumenty, které si odpůrci PJe vymysleli v den vzkříšení... Od té doby uplynulo už skoro dvacet století a nutno říci, že odpůrci PJe tak měli dost času, aby své nevěřícné argumenty dále promýšleli různě vylepšovali. Nicméně přemýšlejí i ti, kdo v PJe věří a mají s ním jako se vzkříšeným své osobní zkušenosti...


Po tom krátkém intermezzu s římskými strážemi a s opatřením, které vymysleli židovští náboženští představitelé, aby se aspoň trochu omezilo šíření zprávy o vzkříšení PJe, přicházíme k samotnému závěru Matoušova evangelia. Je to okamžik, kdy se PJ podle své předpovědi, podle toho, jak nařídil a ještě vzkázal svým učedníkům, dostavuje na smluvené místo.

Ježíš řekl ženám: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí." M28,10

A nyní ten samotný závěr Matouše, kdy k tomuto setkání došlo:

Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. M28,16

Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. M28,17

Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. M28,18

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého M28,19

a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." M28,20

Tento úsek se často nazývá slovy "Velké poslání". A nutno říci, že různí křesťané v různých sborech se poněkud liší svým pohledem na tento text. Nejednou byl tento krátký úsek už příčinou různých nedorozumění a rozmanitých argumentací.

Při sledování významu, který různí věřící přisuzují tomuto úseku, můžeme rozeznat dva extrémní přístupy. Jeden spočívá v tom, že tohle Velké poslání je to jediné pravé, co má současná církev dělat. Zatímco opačný přístup spočívá v tom, že se tento text zcela pomíjí s vysvětelním, že platil pro učedníky PJe, nebo pro první církev, případně ještě s jinými vysvětleními, která staví význam tohoto textu mimo současnou církev...

Spolu s naším učitelem DrMG se domnívám, že oba tyto přístupy jsou z hlediska poslání církve v spoičasné době extrémní a biblicky vzato nesprávné.

Především je třeba mít na paměti, že žádný evangelijní záznam není úplný. Proto máme čtyři evangelia, aby se navzájem doplňovala a vytvořila úplnost potřebnou pro naše poznání PJe a také pro poznání toho, co se má promítnout do našich životů.

Náš učitel vidí potřebu spojit například velké poslání podle Matouše s posledními slovy PJe, která jsou zachycena v knize Sk:

...dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." Sk1,8

Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. Sk1,9

Spojení těchto textů jasně ukazuje, že máme být svědky PJe, kteří jsou vedeni a zmocňování DSým. Jen tak můžeme PJi získávat učedníky správným způsobem a jen tak je můžeme správně vést, aby oni sami byli způsobilí získávat zase další...


Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. M28,16

Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. M28,17

Když se v tuto chvíli jedenáct učedníků setkává s PJem, ještě stále s některými z nich lomcují pochybnosti, i když se mu klanějí a uctívají jej... Přestože je tomu tak (a PJ to registruje, PJ o tom ví), PJ jim svěřuje své poslání, protože počítá s tím, že to, co budou pro něho dělat, nebudou dělat oni sami jen ve své tělesné síle, ale že přijde okamžik, kdy budou naplněni mocí z výsosti, kdy budou naplněni DSým a vyzbrojeni vším potřebným k tomu, aby toto jeho poslání mohli dále plnit...

Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. M28,18

Přátelé, toto je nesmírně důležité východsko učednictví. Pokud bude někdo stavět učednictví jen na něčem lidském, pak také ovoce takové práce bude prostě lidské. Mějme na paměti, že Pánem je tu sám Ježíš. A proto učednictví začíná tím, že PJe přijmeme nejen jako svého Spasitele, který nás zachránil z věčného trestu za hřích, ale že jej přijmeme také jako Pána svých životů. Opakuji, že jej potřebujeme přijmout jako Pána svých vlastních životů, svých myšlenek, svého rozhodování, svých priorit v životě a tak dále... Musíme jej tedy přijmout nejen jako Pána nad našimi životními okolnostmi, nejen jako pomocníka v našich nesnázích... Ale jako toho, kdo opravdu rozhoduje, kdo vládne... Vždyť jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. M28,18

Když tohle prohlášení PJe vezmeme na vědomí, když je přijmeme svým srdcem a podřídíme se mu, pak je tu také to poslání, abychom s jeho poselstvím šli dál... A nejen s poselstvím!!!

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého M28,19

a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.

Pokud jste milovníky kralického překladu, pak spolu se mnou zajisté čtete vyjádření

Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, M28,19kral

Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen. M28,20kral

Pro nás ta dvě slova učte všecky národy, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám, znějí docela stejně. Nutno však poznamenat, že v původním textu tu jde o podstatný rozdíl. To druhé slovo je vskutku něco, s čím se setkáváme třeba ve škole: Prostě jde o učení, vyučování... Kdežto v tom prvním případě jde o sloveso odvozené od slova původního řeckého slova, které překládáme českým "učedník". A slovo učedník znamená mnohem víc, než jen nějaké vyučování, než jen poznání... Zahrnuje následování zahrnuje cosi, co bych vyjádřil jako proměnu do mistrovy podoby, či do mistrových kvalit...

Kraličtí použili slovo "učte" zřejmě v zájmu jakési jednoduché doslovnosti. Kdybychom chtěli to původní sloveso přeložit jen jedním výrazem obsahově bližším, museli bychom trochu znásilnit svůj jazyk a vzniklo by z toho cosi jako "zučedníkujte všechny národy". Proto překladatelé používají různá vyjádření jako "získávejte učedníky" (ekum.) nebo jiné překlady snad o něco výsstižněji "čiňte učedníky". Nejde tu totiž jen o získávání, či snad o nějaké přesvědčování, ale opravdu o činění, o výchovu, jde tu právě o to, aby se tito učedníci sami stali následovníky Mistra ve smyslu proměny do Mistrovy podoby...


Jděte tedy a učiňte (mýmiučedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého M28,19Zelina

a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen. M28,20Zelina - Jartym

Než se rozloučíme s Matoušovým evageliem, rád bych na základě tohoto závěrečného textu připomněl, že naším posláním jako následovníků PJe je nejenn učit, nejen zvěstovat, ale také ještě něco navíc a to je právě to "učedníkování", či jak to mám vyjádřit, čili to činění učedníků v tom smyslu, jak jsme si zaznačili.

Nemáme tu mnoho prostoru na související tematické studie, ale mohu vás ubezpečit, milí posluchači, že studium tématu učednictví z celého NZna je něco velmi povzbuzujícího, pro mnohé křesťany dokonce něco velmi revolučního. Při pozorném studiu života a služby PJe ve vztahu k jeho učedníkům je možné zjistit principy, které PJe používal... A podobné principy lze nalézt i ve službě AP, která je nám velmi podrobně zachycena jak ve Sk, tak také v Pavlových epištolách...

Obávám se, že mnohá církevní společnství sklouzla ve svém životě, nebo ve své činnosti pouze na rovinu slov na rovinu jakési informatiky. Snad tedy na zvěstování, nebo na vyučování. Ale když se podrobněji podíváme na to, jak se svými učedníky pracoval PJ, bude nám ihned jasné, že vyučování, čili slova, tu měla jen jistou významnou úlohu, avšak zdaleka nezahrnovala všechnu činnost PJe, pokud šlo o jeho práci s učedníky.

Jen kratičce si dovolím shrnout nadpisy malé studie, která ukazuje některé důležité charakteristiky učedníka

- 1) Je člověkem vážných rozhodnutí

- 2) Pobývá s Mistrem

- 3) Učí se lásce k bližním

- 4) Poslouchá BSo

- 5) Mění své smýšlení a svůj život

- 6) Nese ovoce - slouží, získává a vyučuje další

K tomu bych pro ilustraci připojil ještě způsob práce nebo řekl bych jakési "nástroje", které používal PJ, AP a které, jak věřím mohou či mají využívat všichni, kdo chtějí podle příkazu PJ sloužit druhým k tomu, aby se stali učedníky PJe. Mimochodem každou z těchto položek lze doložit sérií biblických citátů...:

- Osobní výzva k následování (k následování PJe!)

- Vlastní příklad

- Vyučování (biblická studia, příležitostná poučení, varování...)

- Společná práce (poskytnout příležitost k získání vlastních zkušeností)

- Otázky, zkoušky, obtížné situace

- Povzbuzování, napomínání (hodnocení života a služby učedníka)

- Vedení k vizi budoucí samostatné práce učedníka

A tak bychom mohli, milí posluchači, dále pokračovat... Nekladu si za cíl předložit vám zde nějakou hotovou studii těchto témat, protože to není předmětem tohoto programu. Ale pokud by tyto myšlenky ve vás vyvolaly touhu samostatně studovat dále, splnil by se tím cíl, k němuž směřujeme...

Loučíme se tedy s Matoušovým evangeliem, přátelé. Závěrečná slova PJe nechť jsou nám povzbuzením:

...A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." M28,20