Uvěřila jsem v r. 1990 skrze svého spolužáka ze třídy na místním gymnáziu. Moje uvěřování bylo pozvolné…nejednalo se jednorázový moment, spíš o postupné překonávání předsudků vůči víře, křesťanům, církvi, bibli, Bohu, dál o překonávání logických protiargumentů až do finální kapitulace před Boží láskou. Moje úplně prvotní setkání s křesťanskou praxí se podobalo spíše okultním praktikám. Pozvaly mě dvě církev navštěvující spolužačky do bytu, kde „hledaly Boží tvář“.  Absolutně jsem netušila, co mě čeká a tak trochu s nedůvěrou přijala pozvání na tuto akci. Obě dívky po výměně informací, co je nového „ve sboru“ vzaly do rukou každá svojí barevně podtrhanou a zjevně používanou  bibli, poklekly a daly se do modliteb.

Obsah těch modliteb už si přesně nepamatuji, jen to, že se dostalo i na mě, obstoupily mě, kladly na mě ruce a žádaly zjevení do mého života, pak mi četly nějaké verše, které dle mého nesouvisely vůbec s ničím a pojímaly to jako šifrovanou zprávu od Boha…tzn. zaznělo-li nějaké slovo, které mohlo mít souvislost s moderní dobou, vzrušeně ho opakovaly a zkoušely vymýšlet, co by to mohlo znamenat. Z této návštěvy mi šla hlava kolem, bylo to vzrušující- kontakt s netušeným nadpřirozeným světem. Zároveň jsem začala chápat, že Bůh je někdo, kdo může promluvit jen skrze bibli, a protože ty biblické formulace se týkají vlastně něčeho jiného(jiných příběhů a jiných lidí), pak se v tom musí hledat jako v tajném kódu, co vlastně ten Bůh chce říct.

Dívky mě pozvaly do církve, ale tam se mi moc nechtělo, představovala jsem si ji jako chladné kostelní místo, kde je oficialita a liturgie. Dlouho jsem váhala. Myšlenka na to, že se v církvi děje něco podobného jako mi předvedly ty dívky, mě ale lákala.

Pozvání jsem po čase přijala spolu s mou velmi dobrou přítelkyní. To shromáždění bylo v malé modlitebně a bylo tam mnoho lidí. Tělo na tělo. Vpředu stál nepřitažlivě vyhlížející bělovlasý muž, který ale nevypadal, že by byl svým vzhledem nějak zlomen. Naopak mluvil s odvahou, jistotou, oslovoval posluchače „Ty“ a zvyšoval hlas, takže člověk brzy cítil, že je vinen v plném rozsahu obžaloby. Prožila jsem obrovskou vinu, kterou jsem nesla za svůj dosavadní bezbožný život. A na výzvu jsem šla dopředu, aby se za mě modlil. Věřím, že toho dne jsem opravdu přijala Ježíše. Moje kamarádka také.  Když jsme se vrátily na místa, konaly se nějaké závěrečné písně. Viděla jsem, jak moje kamarádka bledne. Omdlela. Ona  trpí nízkým tlakem. Omdlévala často, já ji zažila omdlít mnohokrát- většinou ve vydýchaných stísněných prostorách. Věděla jsem, že se prostě musí položit na zem, zvednout nohy a bude v pořádku.

Kamarádka ležela na zemi a kolem ní začali pobíhat muži v oblecích (starší, jak jsem se pak dozvěděla) včetně toho kazatele. Jeden z nich zavolal silným hlasem…“toto je věc duchovního boje, kdo jste slabí ve víře, opusťte raději tuto místnost!“ Dostala jsem strach. Cítila jsem, že slabá ve víře budu asi já, tak jsem raději odešla. Čekala jsem dole, zezhora se ozývalo hlasité volání (něco jako příkazy) a spousta dalších hlasů mumlala svá zaříkávání (tedy tak to znělo). Zase mi šla hlava kolem, potřebovala jsem to nějak vstřebat. Mluvila tam se mnou spousta lidí, někteří už byli v letech. Lichotilo mi, že se mnou mluví dospělí jako rovní s rovnou (bylo mi 16).

Byla tam i Vladěnka (říkejme jí tak). Byla to žena ve středním věku a ptala se na to, co jsem prožila, a proč prý jsem šla dopředu. Bylo to zvláštní úplně cizímu člověku vyprávět své niterné pocity, ale povzbudila mě v tom předchozí „svědectví“, kdy lidé veřejně mluvili o poměrně intimních záležitostech svého života, a tak jsem jí vše vyprávěla. Jí připadalo, že je třeba tu vinu nějak konkretizovat a vyznat konkrétně každý hřích, na který si vzpomenu a pozvala mě a mou kamarádku na setkání ve sborovém domě, kde jsme měly procházet „zpovědní zrcadlo“. Později, když jsem na tomto setkávání vyznávala své hříchy, nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem na ně hrdá. Ten pocit viny ze shromáždění byl ten tam. Kdo se mohl v mém věku pochlubit tak barvitými sexuálními zkušenostmi a takovým úspěchem u mužů?…asi žádná žena tam v církvi. Tohle nepíšu, abych šokovala, chci tím jen ilustrovat, že můj vnitřní stav byl jaksi pozadu za tím vnějším konáním. Ježíšova proměna ve mně zatím nepostoupila tak daleko, abych dokázala litovat jednotlivých hříchů. Celé toto setkání mi bylo nepříjemné, protože jsem se musela tvářit, jak je mi líto a omlouvat se za věci, které mi zlé nepřipadaly (prý je to věcí rozhodnutí nikoli pocitů, no tak dobře). Moje skutečné křesťanství se skládalo z toho, že jsem byla fascinovaná osobou Ježíše, věděla jsem, že jeho oběť potřebuju a modlila jsem se  k němu, ale dál zatím v té době nepostoupilo. Nicméně jsem nastoupila do vlaku, který jel, a tak prvotní setkání nahradily skupinky a shromáždění. Ne, zdaleka jsem nechodila na všechny. Církev mě dusila,  musela jsem se tvářit jinak, než jsem cítila (jde přeci o vědomá rozhodnutí, pocitům nemám dávat sluch- mi bylo řečeno), ale když jsem pak někdy přišla (na základě pocitů viny, bylo mi řečeno (Vladěnkou), že chodit do církve je Boží požadavek na člověka), tak jsem čelila dotazům Vladěnky, proč nechodím častěji a vymýšlela jsem trapné výmluvy. Jednou na skupince, na kterou jsem se s vypětím všech sil dokopala jít se mě Vladěnka ptala, jak moc čtu Boží slovo. Četla jsem jen velmi málo a to ještě stylem, jestli mi chceš Bože něco říct, tak tam, kde to otevřu…Tušila jsem, že s tím neuspěju (ptala se mě častokrát a já se svěšenou hlavou už mnohokrát slíbila, že se polepším a budu číst častěji), už jsem otvírala pusu, že něco zalžu, ale pak jsem se sama sobě zhnusila..lžu v církvi o bibli. A tak jsem řekla pravdu, že čtu málo. Vladěnka naléhala, ať čtu víc a řekla, že jestli nebudu číst víc tak duchovně umřu..modlitba a čtení jsou projevy života. Cítila jsem se opravdu hrozně, jak to křesťanství flákám a rozhodla se, že budu číst a modlit se minimálně tak, abych nemusela lhát, až se Vladěnka příště zeptá.

Vladěnka mě pozvala na vyučování ke křtu. Křest tak, jak mi byl popsán, mi připadal jako nehorázná šaškárna, ale byla jsem vyučená o jeho vnitřním významu, že je to demonstrace duchovnímu světu (pohřeb mého starého člověka), že patřím Kristu a tak jsem se rozhodla, že to budu absolvovat a že to překousnu kvůli Ježíši. Byla jsem docela dobrý student a tak jsem věrouku zvládla levou zadní a na všechny otázky správně odpovídala (i před staršími). Nezapomenu na  ten den křtu. Od rána jsem bojovala s myšlenkou, že tam nepůjdu (bylo to v bazéně). Byla jsem ale předem instruovaná od Vladěnky, že tyto myšlenky přijdou a jsou od satana, který mě nechce pustit ze svých spárů.  Nechtěla jsem, aby si Vladěnka myslela, že jsem tak slabá, že to se satanem nevyřídím, a tak jsem šla. Všechno ve mně se vzpíralo, cítila jsem, že ti lidé, co tam na břehu bazénu zpívají písně a zvedají ruce jsou cizí, připadalo mi, že se radují, že mě polapili a že se už nebráním a že proto mají radost a tleskají. Připadala jsem si v pasti, dělala jsem něco, o čem jsem nebyla vnitřně přesvědčená, ale měla jsem jen jejich argumenty a tak mi to přišlo správné. Vždyť to, co je správné je přece mnohokrát nepříjemné. Při křtu měl můj pastor zjevení, že Bůh mi dává nové jméno „Poslušná“. Po křtu mi ti cizí lidé gratulovali a objímali mě, vítali mě do rodiny, oslovovali mě „sestro, či sestřičko“, šel mi mráz po zádech, ale říkala jsem si, že je to můj starý člověk, který se hlásí k životu, ač mrtev. Ano, poslušná, absolvovala jsem křest z poslušnosti……. Vladěnce. Po křtu jsem podlehla velké depresi. Věděla jsem, že mé pokrytectví v církvi se nafukuje do rozměrů, kdy buď církev opustím (ale to jsem se bála kvůli Bohu..on to přece žádá, že tam mám chodit, nehledě na to, že umřu, když nebudu mít společenství Božího lidu) a nebo se sebou něco udělám, začnu to brát víc vážně budu ochotněji a víc poslouchat Vladěnku, abych nemusela lhát a cítit se ze sebe tak mizerně a budu chodit na všechna shromáždění, skupinky a mládež. Věděla jsem, že tu první možnost chce satan a tak jsem se rozhodla pro tu druhou. Začala jsem zintenzivněním četby bible. Spoustě věcem jsem nerozuměla a tak jsem bombardovala Vladěnku dotazy. Vypadala, že jí dělám opravdu radost a tak jsme byly obě spokojené. Po čase jsem se ujala vedení chval na skupince a protože jsem s Vladěnkou trávila hodně času, pocity viny ustoupily. Připadala jsem si nyní dokonale svatá a poslušná, věděla jsem, že žiju správně a že i Bůh musí vidět, jak jsem se překonala a jak moc času věnuju církvi, bibli a modlitbě. Měla jsem od Vladěnky odpovědi na spoustu otázek a tak mi svět začal být dokonale jasný: My věříme Bohu a tak jsme jiní, lepší než nevěřící, platí pro nás jiná pravidla hry. Když jednáme správně a nehřešíme, daří se nám dobře. Když někde stojíme špatně, nebo zhřešíme, přijde trest. To bylo i odpovědí na otázku, proč se některým lidem ve sboru nedaří dobře…mají skrytý hřích, odmítají přijmout Boží radu. apod.  Byla jsem klidná a žila jsem bezstarostně, protože jsem nehřešila a tak se mě týkalo jen požehnání a Boží přízeň. Byla jsem na sebe hrdá. Byla jsem indoktrinované dítě.

V té době se stala tragická nehoda…při které zahynuli dva výrazní sourozenci našeho společenství…manželé. Oba byli proroci. Ona vydávala nedávno svědectví, že jí Bůh uzdravil rakovinový nádor o velikosti vejce z dělohy. Nechápala jsem to, byla jsem ve zmatku. Tak Bůh jí uzdraví nádor, aby se pak zabila při nehodě? Jak to? Prosákla ke mně informace, kterou ten, kdo mi jí sděloval měl prý od pastora (a já tomu věřím, protože dotyčný byl u pastora doma pečený vařený), a sice, že prý dotyční měli skrytý hřích, o kterém mi ale nechtěl nic podrobnějšího říct. No, tak pak už mi to bylo jasné a uklidnila jsem se.

Nezmínila jsem (neb to není až tak důležité), že těsně před mým zapojením se do církve jsem začala vztah s nevěřícím hochem. Nejprve jsme ho pojali ryze světsky, ale pak on také uvěřil a pokoušeli jsme se o křesťanský vztah. Po dvou letech chození mě opustil kvůli jiné křesťance a já prodělala svou první vážnější krizi víry. Bylo to totiž poprvé, co muž opustil mě, předtím za nevěřícna jsem vždycky ukončovala vztahy já. „Jak to mohl Bůh dopustit?“, a „vždyť jsme „prožili“, že k sobě patříme“ atd. atd.,  to byly otázky, které mě mučily. V té době jsem byla tak psychicky na dně, že jsem téměř žila doma u Vladěnky. Chodila jsem tam denně. Možná jsem měla dávno říct, že Vladěnka byla žena pastora. Naše rozhovory o Bohu, víře, lidech v církvi, o jejím muži, o životě nebraly konce. Pomáhala jsem jí doma s miminkem, žehlila jsem, pozorovala, jak to chodí u pastorů. Moc si to už nepamatuju, snad jen to, že pastor je člověk, který není doma. Vzpomínám si na ustaraný, strhaný a nervózní obličej Vladěnky, jak sama řešila vysokou horečku miminka a k tomu další dvě děti. Když pastor občas přišel domů, býval v dobré náladě a míval nadhled. Vladěnka bývala rozladěná.  Postupem času mě pastor začal přibírat k různým překladům v komunikaci s cizinci a začala jsem spolupracovat spíš s ním. Jeho život mi připadal zajímavější. Jednou mě dokonce uvolnili ze školy, abych mohla překládat na setkání maminek.