Skrytá tvář charismatismu 4






Skrytá tvář charismatismu IV - Nesnesitelná lehkost křesťanství 1.

.....

Předmluva

.....
Dalším dílem Skryté tváře charismatismu je svědectví, které nebylo psáno za účelem uveřejnění. Mnozí, které charismatické hnutí vyvrhlo mají a měli potřebu svou zkušenost nějak uchopit, popsat a zorientovat se v ní. Následující text tedy vznikl jako součást vnitřní terapie jednoho bratra a dostal se mi k rukám. A protože téma je velmi blízké, poprosila jsem autora o svolení k publikaci. On souhlasil a doplnil do textu některé vysvětlující pasáže, aby se mohl orientovat i nezasvěcený čtenář. Hezké čtení.

jakobin


.....

„Co je platno člověku, by všechen svět získal, své pak duši uškodil“. Mat.16,26
.....

1. Počátky

.....
Říká se, že bez vyrovnání se s minulostí není budoucnost, také se říká, že z historie je třeba se poučit. Pokud je to pravda, snad to, co píši, může mít nějaký smysl. Křesťanem jsem se stal v r.1986, rok na to jsem se oženil a vzápětí tak jako každý mladý muž mého věku odešel sloužit vlasti na dva roky. Hned na začátku základní vojenské služby se ukázalo, že to s tou službou vlasti nebude tak horké – předcházela mě pověst věřícího (nevím dodnes , jak se to ti komunisti tak rychle dozvěděli), takže jsem rychle skončil u lopaty, což nebylo, jak se později ukázalo, nijak na škodu. Většinu vojny jsem pracoval na různých stavbách státního významu v Praze jako bezvýznamná pomocná pracovní síla – i přidavač u míchačky mi poroučel (mimochodem – výborná zkušenost, všem doporučuji, zvlášť těm, co mají ambice působit jako vedoucí v jakékoli oblasti). Během té doby jsem občas docházel do sboru ČCE na Maninách, v Praze Holešovicích, pozdější KS Praha.

Po návratu z vojny do mého mateřského sboru jsem brzy zjistil, že sbor, do kterého jsem se vrátil, není sborem, z kterého jsem odešel. Byl tam jiný kazatel. Řečeno v křesťanském jazyce – sloužil tam jiný kazatel. Jak jsem měl brzy poznat, slovu „sloužil“ rozuměl jinak než já. Hned první setkání s tímto mužem jsem si nadlouho zapamatoval. Mluvil jsem o tom, že budu nyní po návratu ze „zeleného“ prostředí potřebovat trochu času – snad dní, či týdnů – abych se aklimatizoval na civilní prostředí. Kazatel mi hned opáčil, že tomu tak není – v Kristu jsem aklimatizován ihned. Neřekl to ovšem jako svůj názor naroveň mému, ale jako něco, čemu se neodporuje – tak to prostě je a je na tobě, zda to přijmeš nebo ne. Dost mi to vyrazilo dech – i vedle sedící sestry byly poněkud zaražené, na takové přivítání jsem opravdu nebyl připraven, (je jasné, že šlo o celkem irelevantní věc, mimochodem, to, co mi bylo řečeno, považuji za nesmysl). Proč však tak starou věc líčím tak podrobně – to je velmi prosté – většina komunikace s kazatelem se odehrávala vždy v tomto duchu, a to až do posledních dnů mého členství ve sboru. Nějak jsem tomu tehdy dobře nerozuměl, po prvním rozhovoru následovaly další, a jak už jsem řekl, stejným způsobem, takže jsem dospěl k názoru, že není něco v pořádku. Navštívil jsem kazatele a snažil jsem se mu popsat své pocity z jeho způsobu komunikace, kazatel byl velmi vstřícný a vyjádřil lítost nad tím, pokud mi způsobil nějakou újmu a omluvil se. S pocitem, že je všechno v pořádku, jsem odešel domů. Jak plynul čas, následovaly další kontakty, rozhovory s kazatelem a co to – pořád stejná písnička, ať se jednalo o věci relevantní, či nikoliv – já jsem byl ten, který musí být poučen o tom, jak se věci mají. Opět jsem šel za kazatelem, opět vstřícnost, lítost, omluva. A pak zase znovu dokola. Po čase jsem přestal s kazatelem o tomto mluvit, vida, že to nemá smysl. Protože jsem ale byl stále přesvědčen, že něco není v pořádku, začal jsem hledat chybu u sebe, začal jsem pochybovat o sobě samém, o svém zdravém rozumu, začal jsem si myslet, že ničemu nerozumím, všechno vidím špatně – vždyť kazatel má na vše odpověď, ostatní mu naslouchají, jednají podle jeho rad a doporučení, přijímají jeho výklady Písma za své. Rostl tak ve mně pocit viny, cítil jsem se tak nedostatečný, až jednou, už nevím při jaké příležitosti, jsem o tom mluvil s kazatelem, který mi řekl, že má mysl je nějak nemocná. Víc už jsem vědět nepotřeboval – má mysl je k ničemu, pryč s ní, teď budu dělat co ostatní: naslouchat kazateli, dělat co mi poradí, rozumět Písmu tak, jak mu rozumí on, a budu v pohodě. Tak se ze mě stal celkem loajální člen sboru. Později jsem se zařadil mezi tzv. „učedníky“, což byla skupinka shromážděná kolem kazatele, za účelem duchovního růstu, převážně založeného na principu, „jak to dělá kazatel“. Tato metodika mi nebyla blízká, postupně jsem ji začal považovat za nebiblickou a zavádějící, dávající prostor manipulaci a potlačující osobnost jednotlivce, a přestal jsem tam docházet.

V první polovině 90tých let byl patrný značný růst církve i „mého“ sboru, v té době jsem měl už tři děti, pracoval jsem na směny a čas nějak pracovat ve sboru jsem neměl. O to víc mi bylo líto, že se nemohu s ostatními podílet na nějaké službě ve sboru. Také jsem chtěl být užitečný a vydat se Bohu ve službě, jak jsme byli ostatně vyzýváni všichni v kázáních a seminářích. A tak jsem se asi v r.95 začal podílet na technicko-hospodářských věcech ve sboru, postupně jsem se stal hospodářem sboru a v r.98 spolu s dalšími bratry starším sboru.

.....

2. Starší

.....
V té době se odehrálo několik, myslím, zásadních věcí. Po té, co jsme byli členským shromážděním zvoleni staršími jsme veřejně na shromáždění podepisovali dokument s názvem „očekávání správce sboru“, kde bylo popsáno kazatelem, jak si činnost starších představuje. V té době jsem v tom neviděl žádný problém, koneckonců text dokumentu nebyl nijak závadný. Dnes mě napadá, proč jsme podobný dokument s názvem „očekávání starších sboru“, kde by bylo popsáno, jak si představujeme činnost správce sboru, nedali správci sboru k podpisu.

Kdo jsme vlastně byli – ti noví starší ? Skupinka o generaci mladších, nezkušených mužů, vzpomínám si, jak na jednom z prvních našich setkáních nám bylo kazatelem řečeno:

„nemyslete si, že mě budete řídit“. Tato věta vlastně určila na mnoho let naše chápání (nebo alespoň moje – abych mluvil jen za sebe) postu staršího sboru, dnes si myslím, že jsme nebyli skutečnými staršími sboru, ale spíše „ satršími“, jak nás někdy ve své korespondenci kazatel, díky nechtěné pravopisné chybě, nazýval. Staršovstvo tehdy často fungovalo jako „alibi pro kazatele“, kazatel předložil starším nějakou záležitost, nebo návrh s obsáhlým výkladem a zdůvodněním, proč je ta věc důležitá, a my to odsouhlasili. Je to pochopitelné – kazatel měl dost času věc promyslet a tedy se na setkání dobře připravit – na rozdíl od nás, kteří jsme s tou, či onou věcí byli seznámeni až na vlastním sezení, rozhodnout ale bylo třeba většinou hned. Takže kazatel mohl říci: „to rozhodlo staršovstvo“ – a měl vlastně pravdu. Stejně tak mohl zdůraznit: „nerozhoduji já, ale starší“ – a měl vlastně taky pravdu. Až časem jsme si tuto anomálii uvědomili a žádali jsme, abychom byli dopředu seznámeni s podrobnostmi a měli tak čas na přípravu před rozhodováním. Tím se práce staršovstva přirozeně zkvalitnila, nicméně posunula do jiného rozměru: již jsme nebyli tak „jednotní“ při schvalování věcí, protože jsme se více ptali a diskutovali o věcech, takže, když to bylo již nezbytné (tedy nejednotnost stále trvala), do diskuse vstoupil kazatel jakožto „arbitr“, a vysvětlil duchovní podstatu věci, důležitost jednoty, nespokojence pokáral, a pak již nebyl problém rozhodnout. Zajímavá byla příprava vstupu kazatele: většinou delší čas mlčel, zatímco my jsme hovořili,(to působilo dojmem – nechám hochy, ať se vymluví, pak jim to vysvětlím), což se pak stalo. Já osobně jsem si při onom mlčení připadal opět jako ten hloupý, kterého brzy ten moudrý poučí. Zřídka se stalo, že nakonec rozhodnutí starších, nebo postoj někoho ze starších nebyl v souladu s postojem kazatele, ten nám (či onomu jednotlivci) svou nespokojenost dal najevo. Pochopitelně je třeba rozlišovat mezi věcmi podstatnými (obvykle duchovní podstaty) a věcmi ne tolik podstatnými. Přiznávali jsme kazateli příliš mnoho úcty, vážnosti a respektu, než abychom mohli být smysluplnou korekcí směrem k jeho osobě.

Krátce po našem zvolení za starší, došlo k tzv. „kauze J.V.“, což byl v té tobě bezprecedentní případ kritiky kazatele jedním ze starších sboru (toho roku také na post staršího rezignoval), o konkrétních věcech nemohu hovořit, co však považuji za podstatné, je reakce kazatele, který na vyslovenou kritiku reagoval prohlášením, že za takové situace nemůže nadále ve sboru sloužit (je třeba si uvědomit, že členové sboru včetně starších považovali službu kazatele za zcela stěžejní pro samotnou existenci sboru - bez něho by vše šlo do háje), a naznačil, že bychom ho jako starší měli hájit. To jsme také udělali , a našeho kolegu jsme všelijak atakovali a vyzývali k pokání před sborem apod. Píši to k mé hanbě, byl jsem opravdu dost mimo. Myslím, že postoj kazatele v té věci byl dost manipulativní, vůbec nešlo o to, pokusit se poctivě zjistit, o co tu vlastně jde, ale zatočit s kritikem. (Každému ve sboru přece bylo jasné, že kazatel je moudrý pomazaný služebník vedený Bohem, a tedy těžko může dělat chyby v důležitých věcech, pokud ano, pak nějaké banality). Věc byla tak zásadní, že byli povoláni starší z jiného sboru, aby to řešili – spíše se o nich ale očekávalo,že potvrdí kazatele. Pamatuji se, že setkání bylo dost rozpačité, evidentně se nikomu nechtělo něco pitvat, já nic zlého netuše, položil jsem kazateli otázku asi v tomto duchu: „myslíš si, že to, co jsi řekl, či udělal bylo pokaždé dobře?“ Rychlá odpověď: „vidím, že s tebou budou problémy“. Myslím, že jsem byl tehdy svědkem onoho: co na srdci, to na jazyku. Dost jasně tehdy kazatel ukázal, kde mě (ale nejen mě) viděl – někde hluboko pod sebou.

Myslím si, že celá výše uvedená věc měla dopad na způsob vedení sboru v dalších letech. Kazatel se postupně, aniž si to uvědomoval, stával ikonou, bez jeho vědomí a svolení se skoro nic neudálo. Jak členové sboru, tak i vedoucí různých aktivit dle žebříčku pyramidální autority si žádali znát jeho názor, a tak nepřímo přispívali k upevňování jeho pozice. Zároveň ovšem všichni souhlasili s tím, že ani on není neomylný, a že přece každý je zodpovědný sám za sebe. Velmi dobře to vyjádřil jeden bratr (dnes již není členem sboru), který řekl: „Všichni říkají – kazatel není neomylný, ale jednají jako by byl.“ Ukázkový příklad rozporu mezi teorií a skutečnou praxí – ovšem tento rozpor se špatně rozpoznává.

Podobných rozporů se najde více : teorie- „každý je zodpovědný sám za sebe“, praxe- každý je pod vlivem vedení, autorit sboru, ustanovených Bohem (jejich pohledům, doporučení, apod. byl členy sboru přiznáván značný význam), je tedy zásadně ovlivněn, může být i manipulován. Teorie – „desátky dává každý dobrovolně“, praxe- nedat desátky znamená nedat Bohu, co mu patří, desátky jsou základ, co je nad to, jsou dary, takže dobrovolnost bere za své, na místě je spíš strach z nepožehnání. Teorie- „sbor vedou starší“, praxe- starší jsou pod značným vlivem kazatele. Teorie – „nejvyšším orgánem sboru je členské shromáždění“, praxe – členské shromáždění obvykle schválilo vše, co kazatel a starší navrhli, pokud se někdo na něco ptal, dostalo se mu odpovědi, takže se příště raději už na nic neptal, aby zase nevypadal jako trouba, časem jsem nabyl dojmu, že bylo členské shromáždění bráno jako formalita, aby se dostálo liteře Řádu církve. Dnes už původní sestava starších z r.98 neexistuje, já jsem odešel několik měsíců před koncem volebního období, další bratr další kandidaturu odmítl s vysvětlením, že s kazatelem se mu nedaří spolupracovat (za toto sdělení, pronesené před členským shromážděním, byl kazatelem náležitě slovně „odměněn“, za zmínku stojí, že k tomuto veřejnému zdůvodnění svého nekandidování, byl kazatelem vyzván), další bratr původně také nechtěl kandidovat, nakonec svolil, post staršího pak opustil zároveň s odchodem ze sboru, a konečně ze zbývajícího bratra se stal vikář sboru, dnes je kazatelem.

Díky svému „správným způsobem naformátovanému myšlení“ jsem přijal další služby ve sboru: starším sboru jsem byl do r.2001, v té době jsem ještě zastával post hospodáře sboru, správce sborové chalupy, správce nové sborové budovy, která byla pod mým vedením rekonstruována – prostě toho bylo na mě moc, a protože mi bylo jasné, že nikdo tyto posty ze mě nesejme (nebylo, kdo by mě nahradil!!, a to že v té době jsem měl již pět dětí zřejmě nebyl žádný argument), rezignoval jsem na post staršího a správce chalupy. Pořád mi toho ještě zbylo dost, a zároveň ve mně sílilo přesvědčení, že pokud nedojde k nějakým změnám ve způsobu vedení sboru v čele se „silným“ kazatelem a ke změnám v chápání důležitých biblických důrazů v učení, pak zřejmě ze sboru odejdu. Čím dál méně jsem přestával rozumět ve sboru všeobecně přijímanému učení o pyramidální autoritě, o požehnání vázaném na dávaní desátků, o jednotě, o věrné službě pod vizemi vedení sboru, odmítání kritiky jako něčeho pocházejícího od ďábla apod. Tím vším se prolínalo, dle mého názoru manipulativní jednání s lidmi: jestli to nechápeš jako my, pak máš asi problémy ve vztahu s Bohem, nemáš duchovní rozeznání . Kdo nešel s proudem, brzy se ocitl mimo (kdo chvíli stál, již stál opodál) hlavní dění, na okraji sboru, s pověstí problematického člena, který pokud prohlédne svůj omyl a bude činit pokání, může se navrátit mezi věrné a spolupracovat s nimi pod zaštítěním vedoucích autorit. Bylo zvláštní, že se spolupracovníky v civilním zaměstnání jsem měl lepší vztahy než se sourozenci ze sboru. Také jsem si pojednou uvědomil, že Bůh respektuje mě jako osobnost, mé názory a postoje, a to i když nejsou právě správné, na rozdíl od lidí kolem mě.


.....

5. Svoboda a svědomí

.....
Jsem přesvědčen, že si kazatel vždy myslel, že je, a vždycky byla ve sboru osobní svoboda jednotlivců rozhodovat se v souladu se svým nejlepším svědomím před Bohem. Mnohdy tomu tak ale nebylo. Členové sboru byli často pod vlivem kázání, v kterém byli patrné manipulativní prvky, možná to zní divně, ale i v osobním příkladu kazatele byla patrná manipulace (např. jak je hotov obléci montérky a kopat výkopy, betonovat atp.), členové sboru viděli nasazení kazatele ve službě a měli pocity viny a nedostatečnosti. Za takové situace nikdo nedokázal říci svobodně co si myslí, že třeba něco vidí jinak, jak by se vůbec mohl opovážit.


Kazatel sám volal po korekci, reflexi (slovu kritika rozumím jako synonymu těchto slov, protože cílem kritiky není kohokoli zničit, ale napravit, co se odchýlilo, přirozeně i ten , kdo přichází s kritikou se může mýlit, jde vlastně o proces, jehož cílem je najít dobré věci a odhalit nedobré) své služby. Nepamatuji se na moc případů, kdy byla tato korekce kazatelem přijata. Často se stávalo, že kazatel bral napomenutí, či kritiku osobně, vztahovačně – jakoby nechápal, že tomu tak není, že korigovat něčí projevy, ať písemné či verbální, je naprosto běžné, často nezbytné. Také měl v těchto situacích tendenci brát apriori vinu na sebe, a to i v případě, že se věc jeho samého dotýkala jen okrajově, bylo možno slyšet věty typu: „no jistě, já za to můžu, beru to na sebe“ – bylo to ale jen divadlo s prvky manipulace, prosté jakékoli upřímnosti. Celá věc korekce, reflexe probíhala podle stejného scénáře: kdokoli sebral veškerou odvahu a přišel s korekcí či kritikou rychle zjistil dvě věci.

Za prvé, že se mění jeho postavení se sboru, z celkem všeobecně dobře přijímaného člena sboru se stává nepohodlná osoba, nad kterou se začínají vznášet otazníky, a jeho jméno se skloňuje ve všech pádech. Může to dojít tak daleko, že se onen kritik dozví (někdy nepřímo, z doslechu), že ten, jenž byl předmětem jeho kritiky, či korekce (řeč je o kritice „zezdola nahoru“; kritika, korekce opačným směrem byla pochopitelně v pořádku) se cítí zraněn, podražen, že mu byly „hozeny klacky pod nohy“, případně byl znemožněn. To potvrzuje výše uvedené, že kritika byla chápána jako osobní věc, jako by to byl útok na osobu. Myslím, že za kritiku bylo vlastně považováno, i když někdo jen vyslovil svůj názor na něco, a ten nebyl v souladu s názorem výše postaveného např. vedoucího nějaké aktivity – to bylo viděno jako disharmonie, nejednota a tudíž problém. Pokud se stalo, že dotyčný takový názor, tj, jiný než vedoucího vyslovil častěji, již byl viděn jako problematický člověk, a tudíž vypadl z okruhu kandidátů na např. post zástupce vedoucího a jiné vyšší služby, i když se do té doby s ním „někam výše“ počítalo.

Za druhé, že korekce, či kritika se míjí účinkem, věc je správná, pokud ji kazatel vidí jako správnou, a špatná, pokud ji vidí jako špatnou. Arbitrem všeho je tedy kazatel sám, k čemu tedy korekce. Po takovéto zkušenosti s pokusem o korekci, obvykle onen odvážlivec přešel do mlčení, nebo se stáhl z dosahu osoby kazatele, či ze sboru odešel. Někteří tito odvážlivci reagovali jinak: činili pokání, že se odvážili něco říci tomu, jehož Bůh povolal. Důsledky takových zkušeností jsou jak pro odvážlivce, tak pro sbor, tak pro kazatele, katastrofální a dlouhodobé. Drobný příklad: dejme tomu, že by někdo navštívil nějaké nápravné zařízení, a zeptal se dočasně tam ubytovaných: „kdo z vás je tady zaslouženě“? Drtivá většina odpoví, že jsou nevinni. Jak by asi vypadal život ve společnosti, kdyby arbitrem věcí byl vždy jen ten, kdo je konfrontován s tím, že porušil zákon?

Dalo by se říci, že jediným člověkem ve sboru, který se skutečně rozhodoval svobodně, co a jak chce dělat ve sboru, jak sloužit podle svého svědomí, byl kazatel sám. Pokud by tak činil v soukromém životě, pak nic proti tomu. V postavení kazatele sboru a toho, kdo stojí v čele, je veřejně znám a má vliv na členy sboru, ale musí platit i jiná měřítka, jinak se nelze ubránit excesům. Pokud chce někdo tvrdit, že sbor byl přece vždy veden řádně zvoleným staršovstvem, pak neví o čem mluví.

Pokud se chtěl člen sboru aktivně zapojit do sborových aktivit, zjistil, že nejen konkrétní aktivita, ale i způsob a pojetí její realizace, musí být v souladu s pohledem vedoucího, resp. kazatele, nebo starších sboru (dlužno připomenout, že pohled starších byl často, zvlášť v důležitých věcech ovlivněn pohledem kazatele), pokud tomu tak nebylo, byl na toto upozorněn, a pokud nadále trval na svém pojetí (neb tak činil dle svého svobodného rozhodnutí a dobrého svědomí před Bohem) bylo mu vytknuto, že nemá duchovní rozeznání, nebo nepochopil vizi sboru, nebo neumí umírat svému pojetí realizace aktivity, protože pohled vedoucího, resp. kazatele, či starších je správný a stojí za ním Bůh. Odtud je jen krůček k obvinění dotyčného z nerespektování autorit sboru – což se i stávalo. Vedení sboru pak na svých setkáních spekulovalo (pardon – duchovně rozeznávalo a přijímalo zjevení) proč onen dotyčný jedná tak, jak jedná – obvykle bylo zjištěno, že dotyčný má problém ve vztahu s Bohem, je duchovně pomýlený, nebo je to prostě hříšník. Mluvím zde o tom, jak nelehké bylo, být aktivně zapojen do služby ve sboru, co teprve, kdyby někdo chtěl poukazovat na chyby vedoucích, sporné výklady Písma, nebo dokonce závadné učení a doktríny. Na to by už člověk potřeboval sílu hrdiny z řecké mytologie. Pokud by chtěl někdo tvrdit, že jednat dle svého svědomí a svobodně se rozhodovat( často lze takové jednání popsat slovy : „nést kůži na trh“) je samozřejmost a nic na tom není, pak se mýlí, je to jedna z nejtěžších věcí vůbec a samy dějiny církve (a nejen jí) to dokazují.
.....

6. (Ne)rovnost

.....
Lidé si obvykle myslí, že křesťané jsou ti, kteří jsou si rovni, nad nikoho se nepovyšují, naopak vynikají v pokoře. Tak jednoduché to ale nikdy nebylo. Mezi samotnými křesťany to může být s tou rovností i trochu jinak. Za společný jmenovatel výše uvedených excesů tj. manipulace, odmítání kritiky, uplatňování patologického pojetí autority vedoucích nad člověkem, atp. považuji duchovní elitářství – ve sboru existuje skupina lidí, kteří jsou „duchovně zralí“, smýšlející o sobě tak, že jsou více zasvěcení, že znají více Písmo, že znají i více Boha, než ostatní, kteří teprve musí „duchovně vyzrát“. Věří tomu, že ostatním slouží v pokoře. Oficiálně s ostatními členy sboru jsou si samozřejmě rovni, mezi sebou jsou si ale rovni více. Tato skupina většinou přijímá učení o pyramidální autoritě a o učednictví. Na ostatní členy sboru, kteří nejsou členy učednického týmu, nebo nemají ve sboru žádnou službu, či jen „menší, nepříliš významnou“ se hledí jako na ty „nevyzrálé“. Pochopitelně „duchovně nejvyzrálejší“ je kazatel, pak starší, vedoucí stěžejních aktivit a tak postupně směrem dolů se míra „zralosti“ snižuje. Na první pohled proti existenci duchovně více, či méně vyzrálých lidí nelze protestovat – i Písmo zná tyto výrazy. Problém nastane, když se tato zralost stane měřítkem v posuzování lidí a jednání s nimi nebo dokonce zbraní, s kterou se výše postavený ohání, pokud je interpelován. A to se v mém bývalém sboru dělo.

Toto elitářství vede k následujícím důsledkům: nelze vést skutečný dialog a polemiku, kritika je viděna jako něco negativního (pochopitelně – jak by také mohl někdo „méně zralý“ kritizovat či napomínat někoho „zralejšího“). Vzpomínám si, jak jsme vedli asi čtyřhodinový rozhovor s kazatelem ohledně určité praktické věci, který byl ze strany kazatele veden asi v tomto duchu: „kdy už konečně ti chlapi pochopí, že tak , jak to vidím já , je to správně“. Nemusím dodávat, že ten rozhovor byl naprosto k ničemu. Další důsledek elitářství: těm „nevyzrálým dole“ se neříkají věci otevřeně, pokud je člověk dole, ten výše mu neřekne, co si skutečně myslí, z obavy, že by to ten dole neunesl, mohl by být ve zmatku, apod.

Jednoduše řečeno, „chodí se kolem horké kaše“, přičemž platí úměra: čím je větší rozdíl mezi „zralým“ a „nezralým“, tím je teplota „kaše“ vyšší, svou roli zde pochopitelně hraje i míra loajality k výše postaveným. Na ty dole se prostě pohlíží jako na ty, jež ti silnější musejí nést, jsou za ně vlastně zodpovědní, mluví se o „budování vztahů“ a „hledání bratra“. Myslím si ale, že spíše než o hledání vztahů, jde spíše o působení na ty dole, aby pochopili jak je to správně, příp. činili pokání a zapojili se do systému. Ten dole se ocitne v situaci , popsatelné asi takto: „něco se kolem mě děje, a nevím vlastně co“, cítí se jako nesvéprávný hňup, jako dítě, kterému je třeba utřít nudli u nosu, z vlastní zkušenosti říkám: je to dost nepříjemné, otázka je, jak dlouho to člověk vydrží.
.....

7. Závěr

.....
Může být cesta kazatelova (obecně křesťanova) lemována na jedné straně oběťmi jeho praktik, které nelze biblicky podložit, a na straně druhé pomníky jeho úspěchů, respektu, úcty, které spíše připomínají kult osobnosti? Může obtisknout svůj obličej do duše člověka a ještě si myslet, že je to tak správně? Vzpomínám si, jak jednou kazatel řekl: „ano, já vím, že se někteří lidé na mě urazili“.


Tito „někteří“ se díky tomuto „uražení“ ocitli mimo církev, jejich víra v Boha byla otřesena stejně tak důvěra v církev a nevím, jestli vlastně vůbec ještě věří. Snad ano, co vím ale jistě je, že se mnoho let ze setkání s kazatelem vzpamatovávali. Přesto, že mnozí členové sboru by jistě vydali svědectví, že přijali z jeho pastorační i jiné služby užitek, myslím si, že kazatel mnohdy překročil hranice, které Bůh vymezil každé lidské duši. Jeho pojetí „otcovského vztahu“ k nám, mladým mužům, ale i již dospělým mužům, dnes považuji za chybné, nebiblické, potlačující přirozený růst osobnosti. Je třeba si uvědomit, že vše, co se dělo, dělo se v dobré víře, že je to tak správné, biblické, že se tak slouží Pánu a lidem. Dobrý úmysl však není zárukou správné praxe, a už vůbec se nemůže stát štítem k obhajobě. Dobrý úmysl z hlediska bible, znamená pouze právo na řádný soud. Pokud je tomu tak, co bude s tím, kdo by jednal se zlým úmyslem?

Každý bude sklízet jen to, co zasíval. Odpuštění je jedna věc, a náprava toho, co bylo pokaženo, druhá. Stejně jako jsou rozdílné věci odpustit druhému člověku, ale přitom nadále nesouhlasit s jeho postoji či názory. Pamatuji si na slova písně z kancionálu, kterou členové sboru, dokud tam kazatel nepřišel, často zpívali : „ ó jak mě blaží zvěst, Pán Bůh je láska, dal svého Syna, miluje mě“. Jaká úleva, že ani já, ani kazatel mého bývalého sboru nemusíme být vydáni soudu a pak katu, aby s námi naložil tak, jak si zasloužíme. Ne, není to tak, že jsme o milosti slyšeli dost. Opak je pravdou.

Jsem rád, že jsem tehdy našel sílu ze sboru odejít, málokteré rozhodnutí ve svém životě mohu hodnotit takto kladně. Asi už nikdy nezapomenu na naše jediné setkání od doby, kdy jsem ze sboru odešel, v červenci 2005.. Tolik bolesti a utrpení a výčitek jsem v očích žádného člověka při podání ruky ještě nespatřil, a kdybych to na vlastní kůži nezažil, asi bych nevěřil, že i takto lze beze slov manipulovat. V mém posledním dopise kazateli, jsem psal, že si ho vážím, jako nikoho jiného ve sboru, a to bylo pravdou po mnoho let. Nyní bych to řekl jinak: respektuji ho jako člověka a bratra v Kristu. Naše cesty se ale rozešly.

.....

8. Post scriptum

.....
Čím déle píši, tím větší mám pocit, že neumím popsat, co bych chtěl, nemám slova, jak vyjádřit to, co jsem prožíval, vlastně to ani nejde. Kdybych popsal dvacet stránek, nebo víc, výsledek je stejný. Kdo se mnou neplul na stejné lodi, těžko může rozumět. Možná to vše píši jen pro sebe, abych si srovnal myšlenky, snad moje děti si to někdy přečtou. Stále ještě sbírám zbytky sil, skládám kousek po kousku zbytky své víry, abych se znovu postavil na nohy, a kdoví, jak dlouho bude trvat , než se tak stane. V mém bývalém sboru se často říkalo: „Bůh přebývá ve chválách svého lidu“, možná je to tak, v Písmu takový text ale nenaleznete, zato tam naleznete toto: „ ano, i s tím, kterýž je zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených“.

Pakli jsem někde na okraji, mimo okruh „duchovně zdatných, Písma znalých a věrných služebníků, kteří vědí komu slouží a kdo jsou“, pak si nemohu stěžovat, právě s takovými lidmi na okraji, Ježíš trávil svůj čas – On je ten pravý pastýř.