http://www.apologet.cz/?q=articles/category/24-uvahy-/id/632-ackoliv-mas-nepatnou-moc...

Bylo to někdy počátkem devadesátých let, kdy měl tehdejší biskup Apoštolské církve proroctví, že až Václav Klaus odejde z politiky, nastane v naši zemi názorový chaos a že Klausův vliv bude pro naši zemi požehnáním. Proto již v době Sarajevského atentátu předvídal, že to ještě není jeho konec. Když Klaus z politiky odešel, chaos opravdu nastal a myslím, že se ještě prohloubí. Velmi krátce bych se chtěl zamyslet nad několika souvislostmi. Mám rád církevní historii a dogmatiku. Ačkoliv nejsem profesionál, všiml jsem si jedné věci.

Již v Bibli máme určité muže, o nichž se ze sekulárních zdrojů nedozvíme, ale kteří měli nezanedbatelný vliv na formování historie. Vzpomeňme na egyptského Josefa, Daniela v Babyloně nebo Ester v Persii. Nebyli z vnějšku příliš viditelní. Faraon, který nastoupil později, již Josefa neznal a o Danielovi a Ester se zřejmě dozvíme jenom z Bible. Ale přesto tito „neviditelní svědci“ pohnuli historií. Naplnil se u nich novozákonní verš z knihy Zjevení:

Zjevení Janovo 3:8 "Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel“.

Takoví lidé pak byli přítomni v celé historii církve. Byli to například Lev I., Viklef, Hus a další. Někteří nebývali příliš viditelní, jiní byli naopak velikány, ale v každém případě nebylo možné je obejít. Rovněž celá církev obecně je institucí, která směřuje dějiny a kterou nelze obejít. Ne tím, že se o to církev snaží, ale tím, že se přimlouvá k Bohu a plní jeho vůli. Když církev sejde z cesty, bývá to vždy katastrofa i pro celý národ.

Osobně jsem přesvědčen, že i Rudolf Bubik byl v určité části svého života jedním z těch, kdo naplnili dané zaslíbení. Ačkoliv byl člověkem, který budil i u křesťanů velmi silné emoce, býval v neoblibě mezi katolíky, charismatiky, liberály a zejména křesťanskými intelektuály, měl svůj značný vliv. Byl jsem osobně svědkem, jak ho jeden vlivný křesťanský intelektuál „inteligentně“ dehonestoval. Kdo ho však znal blíže, věděl, že je to bohabojný a poctivý muž a jeho znalost Písma bych chtěl sám dodnes mít.

Jsem přesvědčen, že počátkem chaosu, o kterém jsem psal v úvodu, je rovněž úpadek církve, který se otevřeně projevil i tím, že mnohé církve přijaly neoprávněné církevní restituce a ani možná nepřemýšlely nad Kristovými slovy nepožadovat nic zpět. Vždyť šlo o vlastní zabezpečení. Ale když sůl pozbude chuti, svět nemá být čím osolen a obávám se, že je možná jen otázkou času, než tato sůl bude vyhozena na chodník a lidé po ní budou šlapat. Když se dnes podívám na weby některých obdarovaných kazatelů, mám dojem, že buď (někdy dost povrchně) filozofují, nebo se (někdy dost naivně) zabývají politikou a – řeknuli to bez příkras – leští si peří.

Kdysi jsem četl část knihy amerického apologety Davida Hunta o římskokatolické církvi „Žena jedoucí na šelmě“ ještě dříve, než byla přeložena Tondou Uhlířem do češtiny. Zaujala mne, protože podobný pohled měl právě Rudolf Bubik, ke kterému jsem měl tehdy velmi blízko. Nahlížel jsem na ní i prismatem proroctví Davida Wilkersona, který v římskokatolické církvi a ekumenickém hnutí viděl rovněž zárodky eschatologicky blízkého vzedmutí totalitní moci. To silně pozměnilo můj úhel pohledu a od té doby jsem začal pozorovat systém ovlivňování politiky a později jsem byl svědkem i různých zákulisních tahů, kterak římskokatolická církev ovlivňovala například Ekumenickou radu církví.

Ano, jsem přesvědčen, že nakonec větší hrozbou než Islámský stát a krize na Ukrajině může být nábožensko-politická moc ekumenické církve v čele s papežem. Nicméně tato církev k tomu potřebuje zřejmě území a finance a jistý legislativní rámec pro uplatnění vlivu. V naší zemi ji to první poskytují církevní restituce a to další možná poskytne i budoucí konkordát.

A co současní protestanti? Když jsem v polovině 90. let četl web Církve bratrské, bylo zde deklarováno, že ve vztazích s římskokatolickou církví vidí ještě mnoho nedořešených otázek, se kterými si neví rady. Tehdy měli bratři z CB zřejmě toliko „svobodu k používání dobré katolické literatury, písni a k čerpání z christocentrické zbožnosti“. Zdá se, že dnes již nastal posun a její předseda zřejmě nemá problém účastnit se i společných bohoslužeb, kde probíhají i modlitby za mrtvé. Žádný církevní představitel se také neozval, když představitel hnutí Taizé nabádal na společné, ekumenické bohoslužbě, církve k přijetí úřadu římského biskupa. I v Apoštolské církvi je biblická radikalita zřejmě nahrazena pragmatismem, což se projevilo například obratem v názoru na církevní restituce. Jako by cílem nebylo hájit pravdu, ale jen hledat vlastní výhody nebo snad konsenzus jak udržet jednotu a vyhovět všem. To je jistě manažerský, ale nikoliv boží přístup.

Ale vraťme se k emeritnímu biskupovi. Ač je to dnes s podivem, byl to právě on, koho nebylo možné v těchto dvou, pro římskokatolickou církev důležitých bodech (restituce a konkordát) obejít. Tyto věci právě on řadu let v rámci ERC – přes často otevřenou (řeknu-li to mírně) nelibost ostatních blokoval. Katolíci potřebovali jednotu a on jim ji odmítl poskytnout. V jednom rozhovoru dokonce jeden vysoký církevní představitel řekl druhému (aniž by tušil, že ho někdo slyší), že je třeba vyčkat, až Bubik odejde a že to jistě není z jeho hlavy. Jistě, nebylo to z jeho hlavy. Bylo to, jsem přesvědčen, z Božího popudu.

Pak se ale, přes všechna dřívější prohlášení, stalo něco nepochopitelného. Bůh zřejmě změnil názor a vedl jej k tomu, aby s restitucemi souhlasil, a velice pochybuji, že by současné vedení našlo odvahu byť jen zopakovat dřívější předsevzetí, že nadále stojí proti konkordátu. Dokonce bych se nedivil, kdyby ten bůh, který emeritnímu biskupovi vnukl, aby souhlasil s restitucemi, nyní řekl, že by církev měla konkordát podpořit. Jak je ale možné, že muž, který byl Bohu tak blízko, náhle v tomto obrátil naruby své postoje a tu moc, kterou mu Bůh svěřil, ochotně přenechal podle mne nepříteli? Mám na to svoji odpověď.

Apoštolská církev vždy bojovala se dvěma vnitřními nepřáteli. S demokracií a s teologií. Oba tyto nepřátele úspěšně porazila. Na jejich místo nastoupila totalita a její sestra hereze.

Když si ve Starém Zákoně chtěl král pojistit své místo, odstranil kněží a proroky a možná si i myslel, že Bůh jedná především jeho prostřednictvím a vede zřejmě jen skrze něho. Někdy začal i sám obětovat, jindy dosadil vlastní proroky a vlastní kněží. To byla vždy cesta k prokletí. Také v Apoštolské církvi se po krizi v brněnském sboru ještě více utužila jedno-mužná autorita jak ve sborech, tak v církvi. Když pak přišlo Torontské požehnání, nedalo se již otevřeně varovat. To by byla přeci demokracie. Bylo zde sice pár varujících Agabosů, ale byli záhy umlčeni, protože Bůh přece mluví k autoritám. A zkoumat učení? Pozor na teologii! Autority přece mají lepší zjevení! A ačkoliv změna nenastala ihned (ďábel si umí počkat), věřím, že duch, v jehož moci sloužil Claudio Freidzon nebo Ed Traut, byl i tím duchem, který nakonec požadoval i restituční peníze. Zatímco staré vedení ještě cítilo potřebu se ospravedlnit božím vedením, nové vedení už pragmaticky přiznalo, že potřebuje peníze.

Co z toho plyne? Nic není černobílé a jen Bůh je bezchybným a svrchovaným. Vše je dodnes v jeho rukou. Osobně jsem od emeritního biskupa, Rudolfa Bubika, přijal neskonale dobrých věcí a zůstane pro mne Božím mužem velkého formátu. Znal jsem jen málo lidí, kteří byli podle mého soudu tak blízko k Bohu. Zároveň už ale vím, že Bůh opravdu nikomu nestraní a že každý jeho služebník je jenom člověk, prach a hlína, pouhé tělo.

V AC bylo, žel, neblahým zvykem některých autorit implikovat, že ve chvíli, kdy člověk sejde z cesty a protiví se Bohu (rozuměj: vzepře se vůli autorit), jej Bůh zastavuje zdravotními problémy. Zajímalo by mne, zda jsou v tomto autority schopny i osobní sebereflexe. Jinými slovy, zda si například někdo položil otázku, jaké je ovoce Toronta v pohledu na ty, kteří byli nejvíce zodpovědní za to, že mu otevřeli dveře?

Jsem dodnes přesvědčen, že pokud by se AC tomuto démonu neotevřela, církevní restituce by zde dodnes nebyly, konkordát by byl v nedohlednu a nebylo by například pro některé kalvinisty tak snadné popírat duchovní dary, protože by neměli tolik na očích jejich podvrhy.

I když nyní píši nezvykle otevřeně, vím, že Rudek nyní prochází těžkým obdobím a osobně bych mu přál, než odejde k Pánu, aby dostal milost a mohl činit pokání z této věci, která mu před jeho Pánem jistě nebude k slávě. Komu bylo více dáno, od toho se bude i více požadovat.