Jednou jsem slyšel trefnou definici, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Pokud tedy tvrdím, že evangelikálové nemají rádi katolíky, pak říkám, že jsou jim lhostejní. Sám patřím mezi ně a musím přiznat, že tomu tak často je. Žiji totiž na jižní Moravě a mám mezi katolíky mnoho známých. Jedná se často o tzv. praktikující katolíky, kteří ovšem nevěří tomu, čemu by křesťané věřit podle mne měli. To, že Ježíš vstal fyzicky z mrtvých, že existuje dědičný hřích, skrze který je lidstvo odsouzeno do pekel, že ostatní náboženství nejsou žádnou alternativou nebo že Bible je pravdivé boží slovo a ne alegorická sbírka, včetně knihy Genezis a že člověk je spasen pouhou milostí skrze pouhou víru. Obvykle mají v srdci jakousi směs křesťanské etiky, univerzalistického Boha, který bude soudit i zachraňovat podle skutků a občas věří i Halíkově teorii prázdného pekla. Nemám vždy sílu říci jim, jako Ježíš Nikodémovi, že se musí narodit znovu, z Ducha, a nikoliv skrze nějaký liturgický úkon v raném dětství. Ačkoliv vím, že – podle toho, jak často definují svojí víru – jdou stěží do nebe, nemám často sílu je konfrontovat.

Není to ale podobné, jako kdybych odmítl poskytnout ošetření zraněnému, protože bych si mohl zkomplikovat život? A tak se někdy dokonce přistihnu, že s takovými lidmi mluvím jako s křesťany a ignoruji, že stěží mají Ducha svatého; nevidím, že by osobně znali Krista, kterého maximálně považují za hostii… Na druhé straně znám katolíky, kteří jsou křesťany, mají živý vztah s Kristem, ale pak si nechci komplikovat život tím, že bych je varoval před klaněním se sochám, oběti mše, modlitbám k zemřelým apod. Je to má pohodlnost a nejsem moc rád, když mi to někdo připomíná.

Tuším však, že v tom nejsem sám. Kdy ale nastal ten zlom, že jsme k bližním, Bohem milovaným a stvořeným k Božímu obrazu, tak plánovitě neteční? Ještě jsme schopni říci, že s nimi nesouhlasíme, dokonce že jsme přesvědčeni, že se mýlí, ale v tomto omylu je rádi necháme. Za jakýsi pomyslný vrchol zbabělosti, sobeckosti a pokrytectví považuji, když s těmito lidmi, kteří potřebují znovuzrození, křesťané spolupracují jako s bratry v Kristu. Utvrzují je tím v jejich bludu a mnohým z nich zřejmě zavírají cestu spásy.

Katolíci touží po Kristu

V devadesátých letech jsem se začal spolupodílet na vyučování konvertitů ke křtu. Byli mezi nimi hojně zastoupeni římští katolíci, kteří poznali Krista a náhle uviděli, že mohou přijmout dar spásy z milosti bez různých liturgických úkonů, že si nemusí zkracovat pobyt v očistci poutěmi, nemusí jim odpouštět hříchy člověk a že žádné zásluhy církve jim pro spásu nejsou nic platné. Zároveň přijímali dar Ducha svatého a byli vysvobozováni z hříchů a různých závislostí. Mohli konat dobro protože byli spaseni, nikoliv proto, aby byli spaseni. Tito lidé někdy ovšem prožívali až kruté boje ve svých katolických rodinách, projevovaly se u nich různé nové svázanosti, když se neodřekli různých – podle nás – modloslužebných úkonů, spojených s klaněním se ostatkům, obrazům, sochám apod.

Pokud se však rozhodli následovat Krista, zažívali plné vysvobození a získávali radost a naději. Často, pokud se jednalo o mladé lidi, museli odejít z domu. Jejich doposavad vlažní katoličtí rodiče náhle začali horlivě praktikovat… Nakonec jsme tyto nové bratry a sestry vedli i k tomu, aby římskokatolickou církev opustili, což budilo ostré reakce římskokatolických kněží. Jeden farář odmítl přijmout institut „formálního odpadnutí“ a přesvědčil ho až právní rozbor na základě Kanonického práva.

Dnes už mezi evangelikály k podobným věcem dochází zřídka a římští katolíci, velmi často zdvořilí, čestní, slušní a hledající bývají díky naší lhostejností ponecháni ve svém omylu. Ani nedomýšlím, co tomu jednou řekne náš Pán.

Změna paradigmatu

Kdy však došlo k té změně? Stalo se tak zejména skrze ekumenické a charismatické hnutí. Někdy počátkem 90. let podepsali ze strany evangelikálů mimo jiné kalvinista J. L. Packer a Ch. Colson z Prison Fellowship dokument Evangelikálové a katolíci společně, který vyzýval ke společné misii evangelikálů a katolíků. Ve stejné době kalvinista T. R. Kendall, nástupce Martyna Lloyda, otevřel evangelikální Londýn kansaskému proroku Paulu Cainovi, jednomu z promotorů prorockého hnutí a Torontského požehnání. Pak přišly Kurzy Alfa, které sjednotily zpočátku ekumeniky a charismatiky a měly nakročeno ke konzervativním evangelikálům. Samozřejmě se to neobešlo bez odezvy. Proti této spolupráci se postavili například italští Assemblies of God, kteří odmítli v 90. letech spolupráci s prokatolicky orientovaným Bennym Hinnem a nakonec odmítli misijní snahy s římskými katolíky na obecné rovině i v tomto století. Dále to byli kalvinisté ve své Cambridgeské deklaraci. U nás proti ekumenické spolupráci s římskými katolíky protestují například křesťané shromáždění okolo časopisu Zápas o duši.

Tolerance nebo pohodlnost?

Jsem si vědom, že dnešní pohodlný způsob života nás vede k vyhýbání se konfliktům. Jedenáctým přikázáním, jak řekl jeden kazatel, se stalo: „Buď tolerantní“. Řada protestantských teologů patrně potřebuje posudky k dizertacím, habilitacím a profesorským řízením od římskokatolických teologů. Je možná příjemné, když jsou vedoucí evangelikálních denominací pozvání – v záři mediálních reflektorů – ke spolupráci, ke služební cestě do zahraničí nebo jen na raut s významnými politiky nebo třeba na televizní ekumenické bohoslužby. Náhle se z nich stávají VIP a mohou se třeba domnívat, že mají významný vliv a někoho zajímá jejich názor. Musím je zklamat, nemají a nezajímá. Pokud navíc na tuto cestu přistoupí, nebudou mít asi později sílu „zařadit zpátečku“. Vzpomínám si, jak jsem jednou na Pražském hradě, mezi politiky a církevními představiteli, si vzal slovo a řekl jsem, že Apoštolská církev nikdy nepodpoří vstup ČR do Evropské unie, jak si špičky římských katolíků tolik přály. V tu chvíli zhasly kamery, novináři sklapli notesy a v podstatě bylo po šarádě. Avšak pocit jít si do šatny pro kabát mezi preláty, politiky a novináři bych nikomu nepřál…

O co mi jde? Opravdu jsme podlehli takové nelásce, sobectví a sebestřednosti, že nedokážeme řadovému, poctivému a Bohem milovanému římskému katolíkovi říci, že potřebuje činit pokání z modlářství a že se musí znovu narodit? Dokázali bychom říci římskokatolickému knězi, biskupovi nebo dokonce kardinálovi, že potřebuje opustit – slovy Jacoba Prasche – svátostný kanibalismus oběti mše nebo liturgický spiritismus? Vím, zní to tvrdě a zřejmě žádný profesionální teolog by podobná prohlášení možná dnes neučinil. Ale co nás na tom vlastně pohoršuje? Mnozí si podobné věci uvědomují maximálně, když jsou doma sami nebo při rozhovoru mezi čtyřma očima.

Pokud ovšem miluji bližního jako sebe sám, měl bych umět říkat pravdu v lásce. Osobně bych doporučil ta nejshovívavější, nejmírnější a nejláskyplnější slova. Ale obávám se, že i když použijeme sebemírnější tón, shovívavost i laskavost, i tak naše slova vyvolají prudkou odezvu. Nicméně mělo by nám jít o to, jak nás bude soudit Bůh, nikoli mediální tlak, veřejné mínění, ekumena apod. Neměli bychom však otevírat ústa dříve, než se za dotyčné budeme dlouho a vytrvale přimlouvat. Osobně bych přál spásu úplně všem římským katolíkům a rád bych učinil, co bude v mých silách, aby mohli nalézt svoji budoucnost v nebi. Netečností, polovičatostí nebo dokonce pokrytectvím tomu ale nepomohu.

Závěr

Je nějaké řešení? Evangelium nám říká: „Kažte evangelium všemu stvoření“. Není zde napsáno „s výjimkou římských katolíků“. Problém je v tom, že dnes nekážeme evangelium pokání, ale evangelium přátelství. Posledním výkřikem je prý „kázání království“ ve smyslu „pokřesťanštění“ společnosti. Ale evangelium bez pokání, učednictví a pojmenování hříchu hříchem (kam patří evidentně i modlářství) už není evangeliem a nemá ani sílu někoho zachránit. Moc evangelia není síla ke zlepšení našeho života, ale k vychvácení hříšníka z věčného zatracení. Katolíka, buddhisty, muslima, ateisty i evangelikála.