Převzatý článek:
V Alpách mi Bůh ukázal zajímavou věc. Když se z údolí
rozhlížíte po krajině, snažíte se uhodnout, která hora je nejvyšší,
ale nemáte šanci! Nejvyšší vypadá ta, co je na dohled nejblíže, ale
ty skutečně nejvyšší hory vůbec vidět nejsou. Nebo třeba vykukuje
jen vrcholek, kterého si na první pohled vůbec
nevšimnete.
Když ale člověk začne stoupat na tu svou třítisícovku, o
které mapa tvrdí, že je nejvyšší v okolí, pohled na věc se začne
razantně měnit. Ještě nejste ani ve čtvrtině výstupu a najednou
vidíte, že hory, které se vám zdály v údolí nejvyšší, jsou jen
bezvýznamné skalky v mohutném horském masívu, který se před vámi
postupně začíná otevírat. Představivost je bujná, ale musí se
pokořit, jakmile se vaše obzory zase o kousek rozšíří a vy
zahlédnete, co je za dalším kopcem. Je to neuvěřitelný
zážitek.
Jak tak stoupáte začínáte mít stále jasněji v tom, jak jsou
které hory vysoké. Díváte se směrem do údolí a pozorujete místa
kudy jste prošli a vzpomínáte, jak jste o tom všem tehdy neměli ani
páru – i když jste měli mapu s vrstevnicemi. Jak byl ten pohled a
představy omezené a jak nyní všechno lépe zapadá do mozaiky
celkového pohledu z té správné perspektivy.
Pohled z vrcholku vás úplně uchvátí. Máte dokonalý přehled, o
co tu kráčí. Zřetelně vidíte všechny hory i údolí - jako na dosah
ruky. Dokonce vidíte v údolí místo odkud jste vyšli! Všechny
domečky jsou jako zrnka písku spojující se do měst a vesnic. V noci
jsou jako hvězdy na nebi... Váš pohled se změní navždycky! O
několik dní později se díváte znovu z údolí, ale díváte se jinak!
Již vám neunikne ten sotva viditelný vrcholek nejvyšší hory
schovávající se za masivně vypadajícími skalkami před vámi. Máte
jasno.
V duchovním životě je to podobné. Když chceme mít jasno, kdo
je tady nejvyšší, potřebujeme na výlet do hor. Většina lidí si
zvykla v údolí, jelikož je tam tepleji, je tam voda, celkem
rovinka, moc tam nefouká, jsou tam silnice, města a všechen
přepych, tak co v horách? Spokojili se s mapou (Biblí), která
tvrdí, že Ježíš je nejvyšší, ale zdá se, že škrábat se nahoru
vlastně za tu námahu ani nestojí...
Z údolí je vidět jen malý vrcholek, kterého si člověk na
první pohled ani nevšimne – vlastně ani nechápe, co právě na Něm
všichni mají? Proč o Něm pořád básní?! Za to nás, ale děsí
mohutnost, ve skutečnosti bezvýznamných, kopců důvodů proč to či
ono nepůjde, hor problémů a skalek depresí, které údolí
bezprostředně obklopují.
Víte, ale Nejvyšší je Ježíš Kristus! Bylo mu dáno Jméno nad
každé jméno, před Ním se skloní každé koleno, kopec, hora i skála!
Větší je Ten který je v nás, než ten, který je ve světě. Ale o
kolik je vlastně větší?
Nestačí si přečíst Jeho výšku na mapě a oslňovat druhé svou
znalostí. Potřebujeme sbalit spacák, stan, pohorky, pláštěnku,
možná se bude hodit i lano, mačky a cepín... Potřebujeme vidět svět
ze správné perspektivy. On musí růst a my se menšit. Potřebujeme na
horu.
Čím více času budeme trávit v duchovních horách, tím více
budeme skutečně svobodní, tím více budeme lidmi plnými milosti a
pravdy. Jen tak budeme mít svědectví skrze, které vždy zvítězíme –
víru, která přemáhá svět. Jen tak budeme mít jasno v tom, o co v
životě jde a na čem záleží.
Tak vzhůru, máme skvělou mapu. Možná se zapotíme, možná nás
bude bolet celé tělo, ale pohled z vrcholku nás změní navždycky! Je
jasné, že hned nepolezeme na Mount Everest, ale léty se naučíme
stoupat stále výš...
Bohdan
Tohle je moc pěkné a pravdivé. Jen bych dodal, že tam dole v údolí můžeš dostat (dostaneš) toho nejlepšího horského průvodce který všechno o té nejvyšší hoře ví. Ducha svatého :-) Pokud se vydáš s ním, tak On tě povede, a povede tě nejlíp a nejjistěji :-) Bez něho se tam nikdy nevyškrábeš :-)
Poslední komentáře
:-)
Nádhera...poko ušeli se mě zvěstovat...
Je to tak. Jak je cesta úzká, tak je i...
A ty si kto johny? Povedz nejaké svedectvo...
To svědectví