Protože většina článků, které pojednávají o křesťanství, jsou různé výklady písma anebo kritiky učení či praxe jiných křesťanů, i když důležité a opodstatněné, chtěl bych napsat něco praktického ze života.

Jednou z oblastí našeho života, o kterou se musíme starat na této planetě je to, kde budeme bydlet.  Pokusím se s Boží pomocí vydat svědectví o tom, jak tento problém prožívá naše rodina.

1. Stará rodina

Když mě můj Pán zachránil a vytáhl ze světa do svého podivuhodného světla, bydlel jsem u rodičů ve velikém rodinném domě. Uvěřil jsem jako první z naší rodiny a díky Pánu zanedlouho potom i moji oba rodiče i bratr.  Je zajímavé, že už zde se to stalo v souvislosti s bydlením. Protože se naši dost hádali, nechtěl jsem zůstat doma déle, než bude nezbytně nutné. Dokonce jsem šel raději bydlet na internát a nastoupil do učení ve vzdáleném městě, abych nemusel být doma. 

Teď opravdu nemohu vyprávět veškerou historii, co nás přivedlo k víře, i když by bylo mnoho o čem psát, ale musím psát opravdu velmi krátce. Zkrátka jsem se doma netajil tím, že odejdu co nejdříve z domu. Byli tu různé možnosti. Od emigrace až po bydlení na chatě. Dokonce bylo možné koupit nějaký hodně starý a malý domeček, ale když bylo hodně různých plánů, žádný z nich se nepodařilo uskutečnit, i když jsme na tom tvrdě pracovali a nebyl důvod, aby se to nepovedlo. Jenomže tím, že jsem uvěřil, se všechno tak nějak jako by samo změnilo. Tehdy byli naši ještě nevěřící. Když jsem Pána prosil, ať mi nějak poradí, co s tím vším mám dělat, protože se mi opravdu nechtělo žít v těch hádkách doma, jako bych uslyšel větu: „Nemysli jen na sebe“! A opravdu, téměř okamžitě jsem si uvědomil, že chci, aby se to doma změnilo kvůli tomu, abych tam mohl bydlet a ne kvůli mým rodičům.  Rozhodl jsem se, že tedy neodejdu kvůli nim, a taky jsem jim to řekl. Pak jsem přemýšlel, co bych jako měl dělat, ale každý můj nápad byl naprosto hloupý, jako například: že půjdu za nimi, vypnu jim tu pitomou televizi a budu jim číst z Bible. Takže jsem nakonec nic neudělal. Ale Pán udělal nakonec všechno sám. On si použil tu moji větu, kterou jsem řekl, že kvůli nim neodejdu. Oni věděli, že chodím někam do církve, ale měli to asi za nějakou sektu. Ale tehdy je ta věta tak oslovila, že když jsem byl někde na mládežnickém táboře. Oni se šli podívat na nějakou evangelizaci, kterou ten sbor, pořádal a tam všichni uvěřili, vydali svůj život Bohu.  Díky Pánu od té doby jsou jeho dětmi.

1. Nová rodina - ubytovna

Další zajímavé události kolem bydlení nastaly zanedlouho.  V tom sboru jsme se potkali já a moje manželka a byla svatba. A jak už to tak bývá na svatbách, trochu jsme se pohádali o tom, kde budeme bydlet. I když manželka bydlela v domečku, který jim Pán nedávno dal, a který jsme pomáhali opravovat s pomocí celé sborové mládeže i rodiny a jiných brášků ze sboru, nebylo možné tam bydlet. Ale dnes vím, že to bylo Boží vedení. U našich bychom také bydlet nemohli, protože stará přirozenost mé matky se stále nějak nemohla umrtvit, a tak jsme se rozhodli bydlet raději na ubytovně. 

Jak je psáno: Přísloví 21:9 Lépe je bydlet na střeše v koutku než se svárlivou ženou ve společném domě.

K tomu se ale přidalo několik dalších okolností. Jednak, že manželka přechodila zápal plic a bylo by dobré odjet z tehdy velmi zakouřeného města někam na venkov. Jednak, že ve sboru jsme byli zapřažení do neskutečně náročných služeb, takže jsme museli být někdy i 10x týdně ve shromáždění, různých přípravkách a nacvičování. Sloužili jsme ve sboru hudbou a neměli jsme čas ani na to, jít za svými přáteli a mluvit s nimi o Bohu, takže jsme se už všem svým přátelům odcizili. Když jsme proti tomu vyjádřili nesouhlas, že ani nemáme kdy sloužit hudbou, kolik máme různých jiných povinností, bylo nám navrženo kazatelem, ať ještě vedeme chválu v mládeži. To už byla poslední kapka, kdy přetekla naše trpělivost a po uplynutí výpovědní lhůty v zaměstnání mě čekal maličký pokojíček na ubytovně v Luhačovicích, kam se vešly jen dvě postele a dva peřináče.  Manželka mě za měsíc následovala. Tohle to nové bydlení jsme milovali. Bylo to naprosto úžasné. V Luhačovicích bydlel manželčin bratr, a její teta tam kdysi dělala primářku, než náhle zemřela na vrozenou vadu. Takže to tam manželka trochu znala i ze svých studentských praxí. Automaticky jsme začali také navštěvovat nejbližší sbor ve Zlíně tehdy ještě v Gottwaldově, ale to je jiná kapitola.

1. Čtyři plus jedna

Tu dobu jsme si opravdu užívali. Manželka pracovala jako pomocná kuchařka na Druhé dětské léčebně a měla to přes park a jedny schody a já jsem dělal elektrikáře v Lázeňské poliklinice. Ale přece jen když si třeba zajdete na hříbky a potom sedíte na posteli a na peřináči si je připravujete, máte a to mi věřte hlínu a jehličí i v posteli, není to tak nějak ono. Směrem do města od našeho domu, který je jmenoval Karlín, byla v pražské čtvrti další lázeňská ubytovna Valaška. To je velice zajímavá prostorná stavba s obrovskými pokoji ve všech čtyřech rozích budovy s velkými rohovými okny, v té době ponořenými do stínu několika vzrostlých lip. Vždycky jsme si říkali: „tady tak bydlet“. Ale zdálo se to prakticky nemožné, ale jak šel čas ani už nevím, jak se to stalo, byli jsme nuceni se přestěhovat, a co myslíte? Dostali jsme pokoj právě s tím oknem, které stínili lípy svými větvemi.  Moc jsme se radovali, že na nás náš Pán myslí, aniž by jsme mu něco říkali a že věděl o naší touze. Naši sourozenci v Kristu se také radovali a dělali si z nás legraci, že máme čtyři plus jedna, ačkoli to byla jedna větší místnost. Ale byla tam malá kuchyňská linka a několik skříní, kterými jsme místnost rozčlenili na vstup obývák i kuchyň. V tomto pokojíku se už dali dokonce přijímat návštěvy a opravdu nás navštěvovali nový sourozenci jako Katka Sarkozy a další vzácní bráškové a sestřičky a dokonce i Šaňo Barkoci. To bylo myslím v roce 1988 či 1989 podle vyfoceného kalendáře na společné fotce.

1. Domovnický byt

Byla to také nádherná doba. Lázeňské domy, které ubytovávaly pacienty, měly svoje domovníky, kteří bydleli mnohdy celý svůj život s celou rodinou v domovnických bytech a starali se o tyto domy jako správcové, kotelníci, údržbáři, pokojské i recepční. Byla to trochu jiná práce, sice ne příliš dobře finančně ohodnocená, ale s výhodou takového dobrého bydlení. K těmto domům většinou patřila i docela velká zahrada ovocné stromy, ale i dlouhatánské chodníky. Ani jsme nevěděli, že se dva lázeňské domy opravují. Chodili jsme velice často kolem těchto staveb a říkali jsme si: „co to tady asi je? Tady tak mít byt“.  A považte – že několik roků chodíte kolem a opravdu závidíte těm lidem v takových bytech, ale ani ve snu nás nenapadlo, že by jste měli opustit svoji krásnou Valašku. A ono se vám to stane. Přesně to místo, kam jsme nakukovali okny, totiž bylo nakonec zrekonstruováno na domovnický byt, pro oba dva opravované domy, a vy se tam najednou stěhujete a vůbec to nechápete. Tak přesně to se nám stalo. Takový byt se hned tak nikomu nenabízí a zvláště ne nějakým takovým přistěhovalcům jako jsme byli my. Jenomže tento byt byl trochu nešťastně vyprojektovaný a pro rodinu s několika dětmi nebyl dost velký. Takže ho nabídli nám, jelikož jsme děti neměli. O tomto našem prvním bytě by se mohlo povídat a povídat. Na všechny ty návštěvy na společenství na společný čas během svátků kdy mimo sezónu jsme mohli ubytovat na pokojích spoustu přátel a kdy byly k dispozici i dvě společenské místnosti. Navíc tyto domy byli tak úžasně umístněné, že každý kdo navštívil Luhačovice, procházel téměř kolem a nebyl problém se u nás zastavit.   Ale i během sezóny se to objevilo mnoho lidí a mnohdy si podávali dveře, které se ani nestačili zavřít. Pane díky tobě !!!

1. Byt v paneláku

Bylo to ale vykoupeno tím, že manželka ačkoli měla vystudovanou hotelovou školu, musela dělat vlastně uklízečku na 1500 Kč na měsíc, což ani v té době nebylo opravdu moc. O tom že to byla opravdu náročná práce s lidmi, kdy se skoro celý rok člověk ani nevyspal ani nemluvě, a tak jsme pomalu začali plakat po nějaké klidnější práci. Ačkoli já jsem měl stále stejné místo, tak i pro mě už to přestávalo být zajímavé, když po sametové revoluci zůstávali naše platy ještě v zajetí socializmu. Chodívali jsme občas na nádherné vycházky do okolí a tak se stalo, že jednoho už pozdního večera jsme procházeli kolem do tmy rozzářené výrobní haly, aniž jsme tušili co to je. Ale měl jsem velikou touhu a jaksi jsem jim záviděl. Dnes se divým, kde se to ve mně vzalo, protože noční směny nejsou nic moc.  Později jsem si uvědomil, že to byla přesně ta výrobní hala, kam jsem nastoupil o tři roky později, když jsem odešel z lázní a dělal jsem mezitím v lese, kde jsme těžili dřevo a starali se o zalesňování.  Ale abych nezapomněl na bydlení. Kousek od tohoto místa, které leží trochu bokem je směrem na Uherský brod takové malé panelákové sídliště. Teď si nevzpomenu, jak se ta čtvrť jmenuje, ale nad ní je na velikém oblém kopci pastvina – nádherná louka a za tím kopcem docela velký kravín. Z vrcholku toho kopce jsme pozorovali život mezi paneláčky a hrozně jsme toužili mít nějaký byt v takovém paneláčku a mít pokoj od těch lidí a nekonečných povinností a problémů s pacienty.  A – teď si představte, co se zase stalo! V tom paneláku bydlela jedna bývalá domovnice, která musela svůj lázeňský byt opustit kvůli restitucím a tak si zde koupila svoje bydlení. Jenomže měla nějaké problémy s dýcháním a občas byl ten blízký kravín docela hodně cítit a tak za námi přišla, jestli bychom si ty byty nevyměnili. Ona by šla do našeho a my do jejího – tedy do podnájmu. S radostí jsme souhlasili a tak nám Pán splnil i tohle nevyřčené přání.

1. Penzion

Teď už jsme byli, odhaduji tak 6 – 7 roků v Luhačovicích, když za námi přišla jedna paní, co měla v Luhačovicích na hlavní třídě proti nádraží penzion. Hrozně nás přemlouvala, že ví, že jsme z Brna, a že by se chtěla přestěhovat do Brna, jestli bychom se nezeptali, zda by si s ní někdo její penzion nevyměnil v Brně za byty. A tak babička vyměnila domeček a byt za penzion v Luhačovicích. Musela sice zaplatit 450 Kč za kolek u notáře a nějak se přestěhovat. Z babičky se stala podnikatelka a také se starala o svoji invalidní matku.  My jsme jí trochu pomohli předělat koupelny a podobně ale dál jsme měli svůj byteček.  Jenomže paní, které jsme uvolnili svůj domovnický byt a tak opustili svoje jediné jisté bydlení, začala proti nám po Luhačovicích rozhlašovat nějaké divné řeči kolem toho pronajatého bytu. Nám nikdy nic neřekla, ale asi se jí najednou zdál ten pronájem malý, nebo nevíme co v tom bylo. Nicméně když babička zažila ve svém penzionu několik nepříjemných nočních zážitků s lidmi, uvědomila si, že jsou tam samy dvě ženské, a došli k závěru, že bude lepší oželet několik pokojů a umožnit nám bydlet tam s nimi.  A tak se stalo, že jsme najednou bydleli v penzionu na hlavní ulici, kde se nám Pán dal dvě krásné dcery. 

1. Zpět v Brně

  Pokračování příště