http://www.reformace.cz/zod/proc-musime-o-bohu-smyslet-spravne-cislo-112
Co se nám vybaví, když pomyslíme na Boha jako toho, kdo je
pro nás ze všeho nejdůležitější?
V dějinách lidstva pravděpodobně uvidíme, že žádný národ
nikdy nepovstal nad své náboženství, a v duchovní historii člověka
bude jasně vidět, že žádné náboženství nikdy nebylo větší než jeho
představa o Bohu. Uctívání je ryzí, nebo bezcenné – podle toho,
zda uctívající smýšlí o Bohu vysoko nebo nízce.
Z tohoto důvodu je vždy tou nejzávažnější otázkou, kterou si
církev klade, Bůh sám a tou nejvýznamnější charakteristikou
člověka není to, co v danou chvíli řekne nebo udělá, nýbrž to, jak
si v hloubi srdce představuje Boha. Na základě tajného zákona
duše máme sklon směřovat ke svému myšlenkovému obrazu Boha.
Neplatí to jen o jednotlivých křesťanech, nýbrž i o celém
společenství křesťanů, které tvoří církev. O církvi toho vždy
nejvíc vypoví její představa o Bohu, stejně jako její
nejvýznamnější poselství je to, co o Něm říká nebo co zůstane
nevyslovené, protože její mlčení je často výmluvnější než její řeč.
Nikdy nemůže uniknout sebeodhalení prostřednictvím svého
svědectví o Bohu.
Kdybychom byli schopni získat od nějakého člověka úplnou
odpověď na otázku „Co se ti vybaví, když pomyslíš na Boha?“, mohli
bychom s určitostí předpovědět duchovní budoucnost tohoto
člověka. Kdybychom dokázali přesně poznat, co si dnes o Bohu
myslí nejvlivnější náboženští představitelé, mohli bychom s
jistou přesností předpovědět, kde bude zítra stát
církev.
Bezpochyby nejmocnější myšlenka, kterou lze chovat, je
myšlenka o Bohu a nejzávažnější slovo v kterémkoli jazyce je
slovo, jímž se označuje Bůh. Myšlení a řeč jsou Boží dary dané
bytostem stvořeným k Jeho obrazu; jsou s Ním důvěrně spjaty a
jsou bez Něho nemyslitelné. Je vysoce významné, že první slovo
bylo Slovo.
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo
Bůh. (J 1,1)
Můžeme mluvit, protože Bůh promluvil. Slovo a myšlenka jsou v
Něm neoddělitelné.
To, aby naše představa o Bohu co nejvěrněji odpovídala
tomu, jaký Bůh je doopravdy. Ve srovnání s našimi skutečnými
myšlenkami o Něm nemají naše formulace vyznání víry velký dopad.
Naše skutečná představa o Bohu může ležet skrytá pod smetím
náboženských pojmů a její konečné odkrytí a odhalení si může žádat
promyšlené a energické hledání. Až když absolvujeme muka
bolestivého sebezpytování, je pravděpodobné, že odhalíme, co
si o Bohu doopravdy myslíme.
Správné pojetí Boha je základem nejen pro systematickou
teologii, ale i pro praktický křesťanský život. Znamená pro
uctívání totéž, co základy pro chrám; kde je nedostatečné nebo
pokřivené, celá stavba se dříve nebo později nutně zhroutí. Myslím,
že stěží existuje nějaká chyba v učení nebo selhání v uplatňování
křesťanské etiky, jejichž příčinu by nešlo nakonec vystopovat v
nedokonalém a nízkém smýšlení o Bohu.
Podle mého názoru je dnes, v polovině dvacátého století,
křesťanské pojetí Boha v takovém úpadku, že je zcela pod důstojnost
Nejvyššího Boha a pro ty, kdo se považují za věřící, představuje
morální katastrofu.
Veškeré problémy nebe a země, i kdyby na nás dolehly všechny
najednou, by nebyly ničím ve srovnání se zdrcujícím problémem,
který představuje Bůh: že je, jaký je a co ve vztahu k Němu máme
jako morální bytosti dělat.
Člověku, který dospěje ke správnému smýšlení o Bohu, se
uleví od tisíce dočasných problémů, protože najednou uvidí, že ty
souvisí s otázkami, které ho nemohou příliš dlouho znepokojovat.
Ale i kdyby z člověka bylo sňato množství časných starostí,
jediné mocné břemeno věčnosti na něho začne doléhat silou
drtivější než všechny strasti světa, navršené jedna na druhou. Tím
těžkým břemenem je náš závazek vůči Bohu. Zahrnuje okamžitou a
celoživotní povinnost milovat Boha veškerou silou své mysli a
duše, dokonale Ho poslouchat a přijatelným způsobem Ho uctívat.
Když člověku jeho lopotící se svědomí sdělí, že nic z toho
nedělal a nedělá, ale od dětství je vinen podlou vzpourou vůči
Majestátu v nebesích, vnitřní tlak sebeobviňování se může stát
nesnesitelným.
Evangelium může člověku toto ničivé břemeno sejmout z mysli,
dát mu na hlavu čelenku místo popela, oděv chvály místo ducha
beznaděje. Pokud však tíhu tohoto břemene nepociťujeme, evangelium
pro nás nemůže nic znamenat. Dokud Boha neuvidíme jako vysoko
vyvýšeného, nepocítíme žádná muka a žádné břemeno. Nízké smýšlení
o Bohu ničí evangelium pro všechny, kdo takové smýšlení
mají.
Stěží se mezi hříchy, k nimž je náchylné lidské srdce,
najde Bohu odpornější než modlářství, protože modlářství ve své
podstatě očerňuje Jeho charakter. Modlářské srdce předpokládá, že
Bůh je jiný, než jaký je – což je samo o sobě obludný hřích – a
nahrazuje pravého Boha bohem vytvořeným podle jeho vlastního
obrazu. Tento bůh bude vždy odpovídat obrazu svého tvůrce a bude
podlý, nebo ryzí, krutý, či laskavý podle morálního stavu mysli, z
níž vyšel.
Bůh zplozený v přítmí hříšného srdce se zcela přirozeně
nebude v ničem podobat pravému Bohu. „Domníval ses, že jsem jako
ty,“ řekl Hospodin svévolníkovi v žalmu (Ž 50,21). To jistě musí
být vážná urážka Nejvyššího Boha, před nímž cherubové a serafové
bez přestání volají: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin
zástupů.“
Dávejme si pozor, abychom ve své pýše nepřijali mylnou
představu, že modlářství spočívá jen v klanění se před
viditelnými předměty, a že tudíž civilizovaným národům už nic
takového nehrozí.Podstatou modlářství je takové smýšlení o
Bohu, které Ho není hodno. Začíná v mysli a může být přítomno i
tam, kde k žádnému zjevnému uctívání nedochází. „Poznali
Boha,“ napsal apoštol Pavel, „ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani
mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a
jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,21).
Následovalo uctívání model vytvořených podle podoby lidí,
ptáků, dobytka a plazů. Ale tento sled degradujících činů začal v
mysli. Chybné představy o Bohu nejsou jen pramenem, z něhož tečou
znečištěné vody modlářství; jsou samy o sobě modlářské. Modlář si
prostě vytváří určité představy o Bohu a chová se, jako by byly
pravdivé.
Zvrácené představy o Bohu brzy začnou rozkládat náboženství,
v němž se objeví. Na dlouhé cestě Izraele to lze vidět dostatečně
jasně, a dějiny církve to potvrzují. Vznešené pojetí Boha je pro
církev natolik nezbytné, že když toto pojetí v nějakém ohledu
upadá, církev se svou bohoslužbou a morálními měřítky upadá
také. První krok směrem dolů dělá církev v okamžiku, kdy se vzdává
svého vysokého mínění o Bohu.
Než křesťanská církev dospěje v některé oblasti k úpadku,
musí nejprve dojít k narušení její nejzákladnější
teologie.Jednoduše dostává chybnou odpověď na otázku „Jaký je
Bůh?" a odtud pak pokračuje. Ačkoli se může dál držet zdravého
formálního vyznání víry, její praktické, funkční krédo se
pokřivilo. Většina těch, kdo se k ní hlásí, uvěří, že Bůh je jiný,
než jaký doopravdy je – a to je hereze toho nejzákeřnějšího a
nejvíce smrtícího druhu.
Nejzávažnějším úkolem pro dnešní křesťanskou církev je
očistit a pozvednout své pojetí Boha tak, aby Ho – i jí – opět
bylo hodno. Tento úkol by měl mít první místo ve všech jejích
snahách a modlitbách. Příští generaci křesťanů nejlépe posloužíme
tak, když jí předáme nezkalené a nezmenšené vznešené pojetí Boha,
jaké jsme přijali od židovských a křesťanských otců minulých
generací. Bude to mít pro ně větší hodnotu než cokoli, co může
přinést umění a věda.
– Aiden Wilson Tozer –
Už před padesáti lety A. W. Tozer velmi přesně ukázal na problém
současné evangelizace, která místo toho, aby odhalovala „Boha,
který hledá člověka a osvobozuje ho od jeho ambic“, se soustředí
právě na uspokojování ambic člověka (uspokojování
okamžitých
potřeb nevěřících jako základní teze marketingových sborů). Jak
dále autor uvádí, tento koncept je ve své podstatě mylný a
představuje vážné nebezpečí jak pro církev, tak i pro lidi, kteří
se této evangelizace účastní:
„Chyba současné evangelizace je v jejím humanistickém přístupu. Je
doslova fascinovaná velkým, hlučným, agresivním světem s jeho
velkými jmény, obdivovanými hrdiny, jeho bohatstvím a výstředními a
pompézními slavnostmi. Milionům zklamaných lidí, kteří touží po
světské slávě, ale nikdy jí nedosáhli, nabízí toto moderní
evangelium rychlou a jednoduchou zkratku k tomu, po čem touží.
Pokojná mysl, štěstí, blahobyt (prosperita), společenské přijetí,
pozornost veřejnosti, úspěchy ve sportu, v obchodě, v zábavě a
možnost příležitostně sedět při slavnostní hostině u jednoho stolu
se slavnou osobností – to všechno na zemi a potom ještě i v nebi.
Žádná pojišťovna nemůže z uvedeného nabídnout ani
půlku.
V tomto rádoby křesťanském schématu se Bůh stává Aladinovou lampou,
která poslouchá každého, kdo přijme Jeho Syna a podepíše členský
průkaz. Toto hrubé nepochopení (překroucení) pravdy je na pozadí
mnoha současných evangelizačních aktivit. Určuje směr, určuje
programy, rozhoduje o obsahu kázání, stanovuje kvalitu místních
sborů a často i celých denominací, stává se vzorem (předlohou) pro
náboženské spisovatele a formou vydavatelské politiky mnoha
evangelizačních publikací.
Tento koncept křesťanství je chybný ve své podstatě, a když se
dotýká duše člověka, představuje chybu smrtelně nebezpečnou. Ve své
podstatě se jedná jen o mělký humanismus, který je spojený s
nevýrazným křesťanstvím, aby mu tak byla přisouzena duchovní
vážnost. Stále se začíná u člověka a u jeho potřeb a teprve potom
se rozhlíží okolo po Bohu; pravé křesťanství odhaluje Boha, který
hledá člověka, a osvobozuje ho z jeho ambic.“ (A. W. Tozer, Born
After Midnight, Christian Publications,
1959)
Komentáře