To to je ze článku který pojednává úplně o něčem jiném, ale je to zajímavé shrnutí Biblických textů na téma Petr a Jakub.
Protože v ŘKC neustále chřestí Petrovými klíčky, (ikdyž to nebyly nějaké jedinečné mystické klíče, ale klíče, které dal Pán všem věřícím jak to jinde učí Bible, tedy zmocnění Duchem svatým ke službě lidem) dávám sem tyhle úvahy. Porovnejte si ty první "Papeže" s těmi dnešními a bez ohledu na nějakou touhu v posloupnost (tedy jakousi dědičnost duchovní funkce, což je nebiblické) utvořte si sami závěr, jestli chcete následovat spolu s Petrem, Jakubem, Pavlem, atd. Ježíše, nebo člověka, který následuje někoho a vy nevíte KOHO ?
Tady to najdete celé: https://sites.google.com/site/nejotazky/antonin-uhlir/ostatni-clanky-od-tondy/kdo-odvalil-kamen
Důkazy hlavního rybáře.
Jsou tři konkrétní lidé, jejichž svědectví v této záležitosti,
kdyby mohlo být získáno, by bylo absolutní a konklusivní. Prvním je
rybář, který sám vedl útok na Jerusalém, a který byl po několik
let, neodiskutovaným vedoucím hnutí. Druhým je bratr Vězně, Jakub
zvaný Spravedlivý, který z nějakého zvláštního důvodu se připojil
ke Křesťanům a nakonec pro to zahynul. Třetím je nějaký Saul z
Tarsu, který se, s plným pověřením Státu snažil zničit hnutí, které
jej na konec pohltilo.
Všichni tito tři muži tak přišli pod kouzlo křesťanských prožitků
po Ukřižování. Všichni tři ztratili svůj život metodami barbarského
věku ve kterém žili. Jakub v Jerusalémě, Petr a Pavel v Římě.
(poznámka překladatele: Není žádný písemný důkaz současníků Petra -
pouze tradice [Irenaeus AD 130 - 200], že by Petr kdy v Římě byl).
Pakliže se nám podaří objevit, co každý z těchto významných a
primárních svědků pro Křesťanství věřil a učil o Vzkříšení, mnoho
nejasných bodů v našem pátrání by se objasnilo. Začněme nejprve s
Petrem...
Když se zdvihne opona a opět spojená skupina Ježíše se objeví v
Jerusalémě, člověk, kterého nalézáme ve vedoucím postavení, není
ten člověk, kterého z čistě psychologických důvodů by jsme mohli
očekávat. Není to nejbližší přítel Ježíše a důvěryhodný učedník
Jan. Není to praktický Matouš. Není to ani idealista Natanael. Je
to určitý rybář Šimon, později zvaný Petr... Naštěstí ranná
historie tohoto drsného rybáře je nám známá více, než kteréhokoliv
jiného člena skupiny. Mnoho skutečností kolem něj nejsou takové,
jaké by napsali lichotníci - tím méně, že by si je někdo vymyslel.
Vystupují z příběhu vlastní neobratností a nekompromisní věrností k
pravdě.
Vezměte na příklad to velmi vážné pokárání z doby, kdy cestovali v
blízkosti Caesarea Filipi: On se otočil a řekl Petrovi: "Jdi ode
mne, satane, protože ty nemáš na mysli věci Boží ale lidské!". Toto
není vzpomínka, která byl vylepšila pověst člověka, zvláště když se
objevovala v polo-oficiálním dokumentu, který se četl neděli za
nedělí velikému počtu křesťanských kongregací. Je zde jenom jeden
srozumitelný důvod pro zařazení do příběhu a akceptování tohoto
Křesťany. Byla to prostě historická část celé škály podivných
zkušeností učedníků a musela v Písmu zůstat.
Nebo vezměte další - ještě slavnější epizodu, na kterou kruté
světlo zveřejnění bilo po staletí - Petrovo zapření Krista. Tento
příběh patří neomylně k historickým vzpomínkám zašlých dnů. Jaké
možné vysvětlení bychom vynalezli pro tento ponižující záznam,
který nalézáme ve zřejmě pro-křesťanském dokumentu, který nese
jméno Petrova přítele a tlumočníka, než že je to nahá a drsná
pravda? Pakliže kdy byla evidence potřebná pro vysoký standard
pravdivosti - zde ji máme v nejpřesvědčivější formě!
A tak, když jsme nuceni přijmout tyto - méně hrdinné epizody z
Petrova života jako přímý přepis ze života, jsme také jistě na
historické půdě, když vezmeme i ty milosrdnější obrazy popisující
tohoto člověka, jako pravdivý obraz. Shledáme ho, v celku jako
velmi milou osobu, která má - možná - drsnější zevnějšek, ale velmi
vřelé a věrné srdce. Spíše impulsivní, rychle se rozzlobí, ale také
rychlý v poznání a přiznání své chyby. Je výhodou tohoto typu že je
přístupný k racionalizaci, když ho přejde vlna náhlých
emocí...
Kromě toho byl profesionálním rybářem, se zakořeněnou prostotou
rolníka z Galileje. Evangelia nepodávají ani náznak nějakého daru
intelektuální výtečnosti. Ta dialektická dilemata, kterými občas
Kristus uváděl do rozpaků Farizeje, byla jistě méně pochopitelná
Petrovi, než některým jiným členům skupiny. Zdá se, že byl vedoucím
a mluvčím částečně z důvodů jeho seniority - ale hlavně pro jeho
ryzí lidskou hodnotu.
Byl tak průhledně otevřený, upřímný a opravdový - tak instinktivně
prostý všeho pokrytectví. Byl to tento muž, který za celou
přežívající skupinu původních členů - a také s jejich souhlasem,
udělal první prohlášení o tom že Ježíš vstal z mrtvých. Je nám
řečeno, že tak učinil v Jerusalémě, několik týdnů po Ukřižování a
to s určitou dávkou jistoty v řeči, která si vyžaduje bližší
prozkoumání..
Pokud jde o svědectví Lukáše, tam není pochyb o smyslu Petrova
učení. Řeč, která je mu připisována při té nezapomenutelné
příležitosti, kdy se postavil a učinil to první historické
prohlášení v den Letnic, je jasná a definitivní. Kromě toho je zde
jakási primitivní kvalita ve slovech jeho řeči, která naznačuje
mnohem časnější stratum víry, než ta která převládala v době, kdy
ji historikové ve skutečnosti psali. (poznámka překlad.: K druhé
polovině věty se vztahuje předešlá námitka ohledně datování
evangelií). Ta přesná slova stojí za studii:
"Muži judejští a všichni obyvatelé Jerusaléma, toto ať je vám
známo, vyslechněte pozorně má slova. Tito lidé nejsou opilí, jak se
domníváte. Vždyť je devět hodin ráno..... Muži israelští, slyšte
tato slova: Ježíše Nazaretského, muže od Boha schváleného a vám
dosvědčeného mocnými činy, divy a znameními, které Bůh uprostřed
vás skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl
vydán a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale
Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolesti smrti a smrt ho nemohla
udržet ve své moci... Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni to
můžeme dosvědčit".
Povšimněte si nejprve významných slov "Ježíš Nazaretský" a "od Boha
schváleného." Ještě dlouho před tím, než byly Skutky poprvé
napsány, (viz pozn.) přestala křesťanská obec na Ježíše tímto
způsobem pohlížet. Stal se objektem uctívání. A tak Petrova
frazeologie značí na ranný a primitivní zdroj. Vyzařuje druh
atmosféry, kterou bychom očekávali sedm, osm týdnů po
Ukřižování.... Ale když přijdeme k jednoznačnému poukazu na
Vzkříšení, shledáme se s právě tak rannou a současnou poznámkou:
"Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil, čehož jsme my všichni svědkové." Tato
fráze je přímá a bezprostřední. Hodí se na něco, co se stalo
nedávno. Nehodila by se na událost z dávné minulosti. Kromě toho je
opakována ve velmi podobných formách, ve třech oddělených
událostech v ranných kapitolách Skutků.
Pakliže, jak někteří kritikové navrhují, tato tři různá opakování
popisují stejnou událost, potom ta podobnost je významná. Navrhuje
to, že zde máme bezvadně upamatovaný a aktuální přepis Petrovy
řeči. Fakt že verze se tak široce rozlišují v detailech a pojednou
přijdou k fundamentálnímu souhlasu pokud se týče této fráze, je
cennou evidencí... A tak svědectví Skutků, napsané pochopitelně
mnoho let po události (pozn.), je jednoznačné v tom, že rybář Petr,
který byl v té době vedoucí osobou hnutí, učil o vzkříšení Ježíše,
které s ohledem na kontext může být považované za vzkříšeni v plném
fyzickém smyslu slova. A v tomto byl Petr zřejmě podpořen celou
skupinou, za kterou mluvil. Ale je zde mnohem silnější a
přesvědčivější evidence zakotvená v tomto starodávném záznamu než
cokoliv řekl Petr. Je to něco, co podle Lukáše, Petr neřekl...
Někdo si snad pamatuje, že podle Lake-ho teorie o těchto
událostech, ženy které šly k hrobu časně v neděli ráno, neohlásily
okamžitě svůj nález, protože se předpokládalo, že učedníci jsou buď
poschováváni po tajných místech, nebo utekli do Galileje, kde
prožívali podivné věci a že to bylo teprve po několika týdnech, kdy
už se vrátili učedníci do Jerusaléma, potom to dobrodružství žen
přišlo ve všeobecnou známost ...
Každý bude jistě souhlasit, že - i když ženy skutečně držely své
tajemství kvůli nepřítomným učedníkům, jejich mlčení každopádně
muselo skončit v okamžiku, kdy se celá skupina sešla. Nedovedu si
realisticky představit Petra a celou apoštolskou skupinu, kteří se
vrátí do Jerusaléma plní přesvědčení, že viděli Krista aniž by jim
- alespoň jednou - neřekly ženy o svém vlastním objevu. Tyto dvě
události doplňují absolutně jedna druhou! A co více - svědectví žen
přicházející jako nový a dosud neznámý fakt, by se zdál být
korunním důkazem reality jejich vlastních zážitků. Nejenom že by to
posílilo jejich vlastní přesvědčení, ale zároveň by to dodalo
nejmocnější páku pro přesvědčování druhých.
Přirozeně, očekáváme že Petr bude publikovat tento další důkaz k
posílení jeho tvrzení, že? Podává přece nedůvěřivému davu
neuvěřitelný příběh! Petr chce zřejmě konvertovat tyto lidi na svou
víru. Podle Lukáše, tyto ženy velmi pravděpodobně stály v té malé
skupině obklopující Petra. A přesto v Petrově projevu není ani
jediný náznak, jediné slovo o tom, co objevily ženy! A ve dvou
dalších proslovech, které jsou plně uvedené ve Skutcích, vidíme to
stejné! Je to možné vysvětlit - velmi povrchně, ovšem - že Petr o
návštěvě žen u hrobu Ježíše nevěděl. Pakliže by to byla pravda,
potom není nic jistějšího, než že ženy u hrobu nebyly!
Pakliže Kleofášova Marie, Salome a Joana nepověděly svým nejbližším
přátelům - po sedmi týdnech nepřítomnosti, tuto snad nejzávažnější
zprávu jejich života - už během prvních pěti minut jejich setkání -
bylo to pouze proto, že nebylo co říci - a celý tento podivný a
pohnutý příběh byl pouze výmyslem pozdějších let. Ale můžete
prohledat Skutky skrz naskrz, a nenajdete ani slovo o tom, že by se
pojednou tento příběh žen vynořil do známosti. Ani trocha
kontroverze, která by z toho vznikla, se neobjevila na stránkách,
dokonce ani toho nejrannějšího evangelia. Od okamžiku, kdy se tyto
ženy naposledy objevily na stránkách historie, ztratily se, právě
jako ten prázdný hrob, do mlhy zapomnění, kromě toho, že jejich
nezapomenutelné dobrodružství je pevně zapuštěno v každém dokumentu
a na každém útržku papíru v pokladnici Křesťanství...
Jak můžeme vysvětlit toto podivné ticho, které jde přímo skrz
nejrannější písemnosti. až k k premiéře prohlášení víry v den
Letnic? Je jedno vysvětlení, které je dost veliké, aby pokrylo
všechny aspekty této komplexní situace. Leží v prostém předpokladu
že evangelia podávají pravdu a že toto, tak daleko zasahující
tajemství, nemohlo zůstat skryté po sedm týdnů v srdcích těch žen.
Už navečer tu stejnou neděli musela být - ta základní fakta - známa
po celém Jerusalému, a to nejenom na vysokých místech, ale také v
úzkých uličkách města. Muži, kteří se vydávali ten večer na cestu
do vzdálenějších vesnic, věděli jistě dost, aby mohli sdělit dál co
slyšeli.
Během 24 hodin musela být tato zpráva veřejným majetkem! Vysvětlení
se střetala s kontra vysvětlením, obvinění s kontra obviněním.. A
nad tím vším se vznášela ta zlá, zlověstná slina: "Učedníci to tělo
ukradli!"
Pakliže je to správný předpoklad, potom lze pochopit proč sedm
týdnů později, když - z iniciativy samotných učedníků - celá otázka
Vzkříšení byla vynesena na to nejostřejší světlo až na úroveň
národní a politické kontroverze, žádný uznávaný vůdce skupiny
Křesťanů neuznal za nutné hovořit o objevu žen. Důvod pro toto
významné ticho se zdá být jasný: Ten fyzický fakt, který mohly ženy
dosvědčit, nepotřeboval žádný důkaz či obhajobu. Byl už každému
notoricky známý po sedm týdnů!
Kdyby vyhořel na Václavském náměstí Baťa, tak ta skutečnost, že to
jako první objevil městský strážník Josef Cibulka, by se mohlo
objevit v příštích novinách, ale nikoho by ani ve snu nenapadlo,
povolat toho strážníka, aby dosvědčil že Baťa vyhořel! Ano, kdyby
nějaký historik v budoucnosti, našel zažloutlou Večerní Prahu, kde
sedm týdnů po požáru u Baťi někdo cituje strážníkovo svědectví na
důkaz že se to stalo, vzbudilo by to veliké pochyby o pravdivosti
zprávy.
A tak ať už uvažujeme o zaznamenaných prohlášeních v knize Skutků,
nebo o tom co bylo vynecháno, dojdeme každopádně k závěru, že
svědectví rybáře Petra o prázdném hrobu je mimo pochyby. Ale přesto
se ještě musíme podívat na jednoho nezávislého svědka, protože nade
vším a za tím vším, stojí impozantní a strhující svědek Marek....
Plně souhlasím se vším co napsal Lake v té pečlivě napsané kapitole
o primitivním charakteru a zásadní důvěryhodnosti Markova
evangelia. Historicky je to unikátní dokument. Stojí jako vysoká
skála daleko do moře, omývaná přílivem daleko dříve, nežli dojdete
k pobřeží té typické křesťanské literatury. Vrhá svůj stín přes
celé pobřeží. Rozděluje vody, které k ní plují.
Že tento drsný a nekompromisní starý dokument stojí ve zvláštním
příbuzenství k učení Petra, bylo tradicí církve od samého počátku
Křesťanství, a málokdo by chtěl argumentovat jinak. Je to ta
jednoduchá, upřímná a objektivní mysl. Jasně jí schází ten hladký
nátěr, který by tomu dalo literárnější a kulturnější pero. Je
vyjímečně synoptický a připomíná přerušené výroky a
vzpomínky...
Ježíš sám kdysi řekl: "Hledejte v Písmu, protože to o mně
svědčí"... A tak ten drsný rybář by mohl povstat ze svého hrobu,
jak ho kdysi zobrazil Mr.Chesterton - a říci: "Hledej v Markovi -
protože tam najdeš jádro mého učení"...
Pakliže toto je pravdou, potom můžeme opustit jakoukoliv pochybu o
tom, co Petr věřil a učil. Protože v samém srdci tohoto
primitivního prastarého dokumentu, o kterém kdosi pravil že
obsahoval pasáž, která byla tak kompromitující a přímočará, že byla
zničena a tak navěky ztracená světu, v tom srdci stojí dvě nádherné
a úchvatné věty. Čiré, průzračné ve své jasnosti jako měsíční
krajina - a přesto chladné a objektivní jako jitro:
"Když pominula sobota, Marie Magdaléna, Marie matka Jakubova a
Salome nakoupily vonné látky, aby přišly a pomazaly ho. A časně
ráno prvního dne týdne, když vyšlo slunce, přicházejí k
hrobu".....
Důkazy Vězňova bratra.
S jednou jedinou vyjímkou, o které budeme jednat později, nic na
mně nedělá takový dojem jako role, kterou hraje v tomto podivném
příběhu člověk, známý prvním Křesťanům jako Jakub, Pánův bratr,
později nazývaný Jakub Spravedlivý..... Naše znalost Jakuba není
závislá pouze na zdroje příznivé Křesťanství. Jako Pilát a určité
jiné vystupující osobnosti, i o něm se zmiňuje Josefus Flavius,
člověk, který notoricky pohrdal celým hnutím. (pozn. překlad.: Četl
jsem celého Josefa Flavia a dostal jsem obraz zcela jiný. Možná že
rozdíl spočívá v jazyku. Morison ho asi četl v latině, já v
angličtině)... Kromě toho máme nějaké nezávislé detaily od
Hegesippuse, otce církevní historie, ve fragmentech zachovaných
Eusebiem.... Bude příhodné, pakliže prozkoumáme záznamy o něm
pozpátku začínaje slavným odstavcem, ve kterém Josefus popisuje
jeho smrt. Pasáž z Josefuse je:
Festus byl mrtvý, Albinus na cestách, a tak on (Ananiáš, velekněz),
shromáždil Sanhedrin Soudců a přivedl před něj bratra Ježíše který
byl zvaný Kristus. Jeho jménu bylo Jakub, a ještě nějaké druhé;
Když sestavil proti nim žalobu, odsoudil je ke smrti
ukamenováním.
Rok ve kterém se to stalo byl A.D. 62, kdy se již události daly do
pohybu směrem k tomu osudnému povstání, které přivede Tita a jeho
armády před hradby Jerusaléma. Tato pasáž, i když je velmi stručná,
sděluje nám dvě věci. Za prvé, že Jakub byl dobře znán jako "bratr
Ježíše". Za druhé, že byl umučený pro svou víru v Krista. Tak tyto
dvě význačné skutečnosti zaručuje sám Josefus.
První datum, které nás zaujme, když se díváme opačně na jeho život,
je rok A.D. 57. Pavel navštívil Jerusalém - jak se ukázalo, bylo to
naposled. Jel na lodi společně s Lukášem a možná ještě s některými
jinými lidmi, z Troas do Césareje, kde se k němu připojil Mnason z
Kypru a jeli do Jerusaléma. Lukáš to popisuje s plností - byl přece
očitým svědkem - a toto je jedna z těch jeho "my" částí, kdy píše v
první osobě množného čísla. Potom najednou uprostřed popisování
přijde tato pasáž:
Když jsme dorazili do Jerusaléma, bratři nás radostně přivítali. A
na druhý den šel Pavel s námi navštívit Jakuba; byli tam také
všichni starší. Pozdravil je a vyprávěl jim podrobně o tom, co Bůh
mezi pohany vykonal skrze jeho službu.
Ta fráze "navštívil Jakuba a byli tam všichni starší" potvrzuje, že
v tomto čase byl Jakub dominantní osobností křesťanského hnutí v
Jerusalémě. Stal se hlavou mateřské kongregace. Jeho autorita měla
daleký dopad. K němu, jako k představiteli Křesťanství v kolébce
svého rozvoje, šel Pavel se zprávou o své misi.... Dojem který jsme
právě získali, je potvrzen novými detaily, když půjdeme ještě sedm
let nazpět do A.D. 50. Zde dostaneme ještě ostřejší obraz Jakuba
než kde jinde. Je to příležitost slavného Jerusalémského Sněmu
který byl svolaný, aby uvážil a rozhodl závažnou otázku velkého
dosahu, která stála před mladým Křesťanstvem. Kampaň k Pohanům, tak
energeticky vykonávaná Pavlem a dalšími v Antiochu se dostala před
překážku: Speciální židovské rituály předepsané Mojžíšovým Zákonem
se staly kamenem úrazu pro mnohé cizí konverty.
Právě kvůli odstranění této překážky byla z Antiochu poslána
deputace, skládající se z Pavla a Barnabáše. Ti byli přijati s
láskou i uznáním a potom co Petr pronesl něco jako souhlas s
pohledem návštěvníků, vidíme Jakuba, jak dává - co je jasně něco
jako rozhodující hlas:
Když domluvili, Jakub řekl: "Muži, bratří poslyšte mne! Šimon
pověděl, jak se Bůh předem postaral, aby z Pohanů přijal lid pro
své jméno. A s tím se shodují slova proroků.... Proto soudím,
abychom nedělali potíže těm, kteří se z Pohanů obracejí k Bohu, ale
napsali jim aby se zdržovali toho, co bylo poskvrněno modloslužbou,
krve, smilstva, všeho co bylo zardoušeno. Neboť Mojžíš má ode
dávných pokolení své hlasatele v synagogách, kde bývá čten každou
sobotu. Potom apoštolové a starší, s celou církví rozhodli že
pošlou s Pavlem a Barnabášem do Antiochu muže, které mezi sebou
vybrali.....
Je nutné jít další 4 roky zpět do A.D. 44 a přečíst si další
vynikající zprávu o Jakubovi. Vznikla za doby druhého uvěznění
Petra. Mladá křesťanská obec procházela temnou a nebezpečnou dobou.
Petr, jako hlavní mluvčí skupiny byl stále v osobním nebezpečí a
již podruhé byl ve vězení. Skrze nadpřirozený zásah, o půlnoci z
vězení unikl. Zřejmě si uvědomil, že by to bylo nebezpečné jak pro
něj, tak i pro jeho přátele se s nimi spojit otevřeně a tak se
nenápadně dostal k domu Jana Marka. Co se odehrálo, když Petr
zaklepal každý jistě ve Skutcích četl - ale pro náš účel je
významná věta, kterou řekl Petr před tím, než zmizel v temnu
noci:"Oznamte to Jakubovi a bratřím". Zřejmě Jakub, v nepřítomnosti
Petra byl tou vedoucí osobností a určeným vůdcem skupiny. Je zde
ještě rannější známá reference k Jakubovi, tentokrát v nezávislém
dokumentu. Je to dopis Pavla z Antiochu Galatským. Událost, o které
se zmiňuje se stala v A.D. 36:
Potom po třech letech jsem navštívil Jerusalém, abych navštívil
Kéfu (Petra) a zůstal jsem u něho patnáct dní. Nikoho jiného z
apoštolů jsem neviděl, kromě Jakuba, bratra Pána.
A tak již v r. A.D. 36, tento muž Jakub byl prominentní osobností v
ranné křesťanské obci, a sdílel s Petrem (a jak Galackým 2:9
ukazují, také s Janem) vedení ve skupině..... Jak se to stalo že
tento muž, jehož chlad a dokonce i nepřátelství vůči Kristovi během
Jeho pobytu na zemi, které je jasně napsané v ranném záznamu -
jehož celé vzdělání a sympatie ho vedly spíše směrem ke kněžím - se
pojednou objevuje ve vnitřním kroužku a shromáždění
Křesťanů.
Neptám se tuto otázku, abych získal prázdný bod, ale proto že tato
skutečnost je tak nápadně vyzývavá a neuvěřitelná. Člověk by
očekával Jakuba kdekoliv jinde - než ve společnosti poblouzněných
Nazarénců.... Je celkem dost pochopitelné, že Lukáš a pisatelé
pozdějších evangelií, když uviděli Jakubovu věrnost by zmírnili
mnohou kritiku Jakuba za dřívější nepřátelství vůči Ježíši. Žádná
dobrosrdečná osoba nebude otevírat staré rány, když tyto se už
hojí... Ale primitivní evangelium Marka nás nenechává na pochybách,
že toto nepřátelství existovalo a je mnoho pozoruhodných výroků
Ježíše, které byly zřejmě tímto vyvolány. Markovo svědectví v této
záležitosti je definitivní a zevrubné. Zdá se, že v době, kdy se
Ježíš vynořil z mlhy doby do prudkého světla své veřejné dráhy,
Josef už asi nežil. Neslyšíme o něm nic. Je to matka Ježíše a "jeho
bratři" kdo občas vyjde na scénu.
Kdyby byl i jen malý záblesk evidence, že nějaký skutečný vztah
sympatie existoval mezi těmito bratry a revolučním (?) géniem
Krista - kdyby jsme viděli alespoň trochu toho obdivu pro "hrdinu,"
jaký obvykle mladší členové rodiny mají pro staršího bratra - pak
bychom mohli pochopit to, co se stalo v pozdějších letech..... Ale
po tom není ani stopa a veškerá evidence která existuje, je
vyloženě proti tomu. Máme dvě pasáže z třetí kapitoly Marka které
je nutno číst dohromady za sebou, abychom dostali správný obraz,
protože to jsou dvě části jedné příhody:
Přichází do domu a opět se hromadí množství lidí, takže nemohou ani
pojíst chleba. Když to slyšeli jeho přátelé, vyšli, aby se ho
zmocnili. Říkali: "On se pomátl". (verše 20-21)...
Tu přichází jeho matka a jeho bratři. Zatímco stojí veku, poslali k
němu a volají ho. A kolem něho seděl zástup. Říkají mu: Hle, tvá
matka a tvojí bratři a tvé sestry tě venku hledají." Odpovídá jim:
"Kdo je má matka a mojí bratři?" (verše 31-33).
Je zcela zřejmé z pečlivého čtení této kapitoly, že "přátelé" z
prvního příkladu znamená jeho příbuzní a celý účel jejich příchodu
bylo odvést Ježíše pryč. (pozn. překladatele: všechny české
překlady používají výraz "příbuzní ve verši 21. Řecké "para", zde
použité, znamená přítel, ne příbuzný). Je nám prezentované
vysvětlení, že podle jejich názoru se Ježíš zbláznil... Takový
smysl tomu dává Marek a myslím že správný, když si uvědomíte
Kristovu pohrdavou odpověď:
A rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a řekl:"Hle
má matka a mojí bratři. Neboť kdo činí vůli Boží, to je můj bratr,
má sestra i matka." (verše 34-35).
Toto není jediná příležitost, kde cítíme jasný chlad a antipatii
mezi Ježíšem a jeho rodinou. Tři kapitoly dále zaznamenává Marek to
co je jistě historická vzpomínka na nezapomenutelnou příhodu v
osobním životě Ježíše. Dříve nebo později, jednou musel na svých
cestách navštívit Nazaret. Když přišel a kázal v místní synagoze,
byl otevřeně diskreditovaný:
Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho
slyšeli byli překvapení a říkali: "Odkud to ten člověk má? Co je to
za moudrost, kterou dostal? Jaké mocné činy se dějí skrze jeho
ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba Josese, Judy a
Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi? A pohoršovali se nad tím..
(Marek 6:2-3).
Ježíšova odpověď zní dodnes po celém světě: A Ježíš jim řekl:
Prorok není bez úcty - kromě své vlasti, mezi svými příbuznými a ve
svém domě"... (verš 4).
Podtržená slova jsou zvláštní. Vyskytují se pouze v evangeliu
Marka. Proč asi Matouš "změkčil" svou zprávu tím, že některá slova
úplně vynechal? Proč Lukáš šel ještě dále a vynechal celý poukaz na
"ve svém domě". Hlavně Lukáš měl jistě důvod pro své literární
"úpravy". Není nejpravděpodobnějším důvodem že uznávaný a
obdivovaný Jakub byl ještě naživu a nebo že vzpomínka na něj byla
příliš čerstvá, než aby si Lukáš dovolil zbytečnou připomínku na
jeho rannou nevíru? Co tomu říkáte? Co je na smrti Ježíše, že
přivedla takové různorodé lidi na jednu úzkou stezku, která vedla k
pronásledování, ponížení, a často i mučednické smrti? Proč tolik
normálních a přece rozdílných lidí, krátce po té veliké Tragedii
přešlo na druhou stranu a stali se totálně přesvědčeni, že Kristus
vstal z mrtvých?
Je jednoduché vymyslet si důvody proč ten nebo onen člověk mohl
upadnout pod kouzlo této neobvyklé události. Ale náš případ je
jiný.... V celé té podivné realitě takovému množství konverzí
tolika rozdílných a protikladných myslí - máme pocit, že se na nás
dívá něco v pozadí - nějaká tichá ale nezodpověditelná skutečnost,
která nesnese ani odpor, ani pochyby...
Vynesl jsem na světlo případ muže který se jmenoval Jakub, ne proto
že je něčím ústředním, nebo že je ho vůbec zapotřebí pro naše
zkoumání ale spíše naopak že není... Zázrak obrácení učedníků by
stále zázrakem byl, přesto že nemáme ani zmínku o postoji Jakuba.
Ten byl mimo původní kruh apoštolů a jejich přátel. On sám mohl mít
pár - pakliže vůbec nějaké - iluze o svém bratru. Stál dostatečně
daleko aby mohl být nestranným svědkem - a přesto tak blízko ke
Kristovi, že kdyby kněží bývali byli schopní získat jeho věrnost a
poslušnost, jeho vliv by byl mohl změnit tvář historie. Nepovedlo
se jim to, a proto ho nakonec zabili.
Říká se, že Křesťané vytesali na jeho pomník tato slova: "Byl
věrným svědkem jak Židům, tak i Řekům, že Ježíš je Kristus." S
ohledem na to co on byl, dá se říci, že jeho svědectví je
jedinečné. A bylo by unikátní, kdyby nebylo zastíněno jiným, mnohem
nepřátelštějším svědkem, který přišel z Tarsu a jmenoval se
Saul....
Komentáře