Robert L. Moyer, baptistický pastor z Minneapolis, někdy více než před šedesáti lety, dal tuto přednášku. Pokusím se, jak nejlépe umím, podat jeho myšlenky v jazyce konce dvacátého století. Pravda, občas jsem přidal kus vlastního srdce - ale jinak je to hlavně R. Moyer.....
Osamělý Spasitel.
"Přišla noc, a On byl sám".... (Matouš 14:23). Náš Spasitel není
nikdo jiný než Immanuel - "Bůh mezi námi". Před více, jak
devatenácti stoletími chodil po této Zemi Bůh, který stvořil vše co
existuje, v osobě Ježíše Krista. Není pochyb o Jeho božství. O Něm
píše Písmo:"On je ten pravý Bůh" (1 Jan 5:20, King James version).
Ale On je také člověkem! "A to Slovo bylo Bůh" a "Slovo na sebe
vzalo lidské tělo a žilo mezi námi" (Jan 1:1 1:14). Bůh vzal na
sebe naší lidskou přirozenost, stal se jedním z nás. (List Židům,
2:14-18). Vtělení, či inkarnace se stala skrze pannu. Bůh poslal
svého Syna aby se narodil ze ženy, ve stáji. Byl dítětem, chlapcem,
mužem. Byl vystavený všem hříchům i nečistotám lidské rasy. Spal,
chodil po prašných cestách, hladověl, jedl, žíznil, pil, pracoval,
prožíval smutek - právě tak jako my.... V úvodním textu stojí: "On
byl sám".. Tato poznámka poukazuje na situaci, kdy byl sám na hoře
ale tento text by mohl být použit na celý Jeho pozemský život! Ano,
On byl osamělý, sám, ve všech aspektech... Toto byla jedna ze
zvláštností Jeho lidství. Někdo to kdysi komentoval: "On byl
osamělostí královského cizince, který se zdržel přes noc". V této
dnešní studii uvidíme, že On byl sám od té počáteční chvíle ve
stáji, až po ten kříž - že skrze celý Jeho pobyt na Zemi se táhne
Osamělost jako dlouhá červená nit od začátku až do konce. Osamělost
Jeho jedinečnosti. Ježíš Kristus byl unikátní. On je jediný svého
druhu. Nebylo nikoho, není nikoho, a nebude nikoho, jako byl On.
Nikdy nebylo a nebude druhé vtělení! Je pouze jeden Bůh-Člověk.
Není správné říci, že Ježíš Kristus byl "dobrým člověkem", "velkým
učitelem" - jistě On byl všechno to, ale On byl víc! Byl člověkem,
a přesto je Bohem. V Něm byla dualita přirozenosti a přesto
singularita osobnosti! Nemyslete si, že v Něm žily dvě osoby!...
Ano, dvě přirozenosti, ale jedna osoba. On spojil svou božskou
osobnost s lidskou přirozeností, aby se stal tím Jediným, Osamělým
Bohem-Člověkem, který nemá - a nikdy nebude mít - sobě rovného. On,
Život, byl uprostřed Smrti, On, Světlo, byl uprostřed Temnoty
světa, On, nekonečně čistý, svatý, byl uprostřed hříchu tohoto
světa.... Je možné být obklopen lidmi - a přesto zůstat sám! Občas
slyším: "Dobrá, když půjdu do Pekla, budu tam mít velkou
společnost". Ano, budeš - a budeš tam zcela sám-sama! Ale
představte si Krista: Obklopen lidmi - ano - ale zcela sám, protože
jiná taková bytost v tomto vesmíru nikdy nebyla, a nikdy nebude!
Byl osamělý ve své čistotě... Někdo kdysi popsal Ježíše z Nazareta
jako "bílou růži na louce plné rudých máků"... Není to živý pohled
na Spasitele mezi hříšnými tvory tohoto světa? On s námi neměl nic,
zhola nic společného! Bylo to pravdou tehdy, jako je to pravdou
dnes, že "celý svět je pod mocí Satana"... Dovedete si představit,
jak Jeho citlivá, bezhříšná duše, musela trpět v přítomnosti urážek
Boha, hříchu a pokrytectví doby? Jeho čistota nemohla přece mít
nic, zhola nic společného se špatností, hříchem, nečistotou, hanbou
této Země! Jeho vlastní učedníci mu působili denně bolest! V tom
pravém smyslu slova, Ježíš neměl jediného společníka, přítele! Lidé
to být nemohli - jsou nečistí - zatím co On je čistý, jejich cíle
byly hříšné, zatím co Jeho svaté, jejich srdce byla - a jsou -
naplněna nenávistí - Jeho plné lásky.... Zamysleli jste se někdy
nad tím, jak osamělý by se cítil křesťan v Pekle? Ale ani taková
osamělost se nedá srovnat s Jeho... Byl osamělý ve své lásce...
Ježíš Kristus miloval lidi - lidé nemilovali Ježíše Krista.
"Nenávidí mne bez příčiny" bylo Jeho prohlášení. Volal: "Přijďte vy
všichni, kteří jste unavení - já vám dám mír, pokoj, odpočinek" ale
"přišel ke svým, a ti Ho nepřijali". Vůdcové národa, ve kterém z
vlastní vůle přišel na tento svět, se Mu vysmívali, nenáviděli Ho,
plánovali Jeho smrt. "Ukřižuj!" "Jeho krev na nás, a na naše děti!"
Kolikrát si představuji Krista, jako chodí po prašných cestách
Palestiny a dychtivě se dívá do očí každého poutníka, kterého
potkává, zdali uvidí alespoň záblesk porozumění! Ne! "Přišel na
svět, který sám stvořil - ale tento svět Ho nepoznal, nepřijal"...
Neznám nic depresivnějšího, nic co tak zatíží srdce, než toužit po
těch které miluješ - a najít je daleko mimo tvůj dosah...... Byl
jsem v domě starého člověka, který nedávno pochoval ženu svého
života. Něco jako Abrahám Sáru. Byla mu opravdovou ženou - dům
proměnila v domov; byla jeho životním přítelem a společníkem. Nyní
už tu nebyla a on onemocněl. "Bratře, já tu nechci zůstat" řekl se
slzami v očích. Věděl jsem, že chce být s tou, kterou tak miloval.
Toužil po ní - byla však mimo jeho dosah. A přesto - nikdy v
historii lidstva nikdo nemiloval tak intensivně, nikdo netoužil po
té stejné lásce jako Bůh, který se přišel za lidstvo obětovat! Jaká
hlubina osamění je zvolání: "Jerusaléme, Jerusaléme... kolikrát
jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka
pod svá křídla - a vy jste nechtěli!"......... Ti stejní lidé,
které On tak miloval - namísto aby k Němu spěchali, namísto aby Mu
projevili svou lásku... ti stejní lidé Ho poplivali, zbičovali,
nasadili Mu korunu z trnů, vysmáli se Mu, a nakonec Ho přibili na
kříž... Dovedeš si představit, jak byl osamělý??? A s tou stejnou
láskou volá dnes: Přijďte ke mně" - a lidé stále odmítají... A co
ty? Je i pro tebe tím osamělým, odmítnutým Spasitelem? Tím Bohem,
který tak miluje a sám lásku nenachází? Byl osamělý ve svém
poslání. Existovala a stále existuje tupost lidského intelektu, a
kamenný chlad lidského srdce, co se týče poslání našeho Spasitele.
On věděl jaký úkol před ním leží - ale nikdo jiný to nechápal. Když
se narodil, dali Mu jméno Ježíš (Jošua = Bůh spasí) ale zdá se, že
to neříkalo nic ani těm Jeho nejbližším - Jeho rodině. Po celý
pozemský život měl oči upřené na ten kříž. Když řekl že musí dělat
"záležitosti Jeho Otce", měl na mysli ten kříž. Když řekl "má
hodina ještě nepřišla" - měl na mysli Golgotu. Od samého začátku
viděl zcela jasně konec svého poslání:agónii, hanbu, bolest za
hranicí našeho chápání. Kdyby kdokoliv z nás znal vlastní
budoucnost, pochybuji že by v noci klidně spal - někdo by možná
ztratil i rozum. Jediná naděje a útěcha - možná - by byla láska,
pochopení a povzbuzení přátel, drahých. Ale On neměl nikoho, kdo by
býval porozuměl - On byl zcela sám! Jeho srdce muselo toužit po
sympatií - nikdy žádnou nenalezl... Nikdy Mu nikdo neporozuměl -
Jeho vlastní rodina i učedníci byli slepí, co se týkalo Jeho
poslání. Oni měli na mysli dočasnou slávu, úspěch - On měl na mysli
vykoupení lidstva. Věděli, že Bible píše o Mesiáši, který "vezme
vládu na svá ramena a rozdrtí železnou rukou své nepřátele" - ale
On, Ježíš chodil v opáncích po prašných cestách zatím co jiní
jezdili v pozlacených vozech."Bez místa, kam by složil svou hlavu",
zatím co jiní spali v palácích. A tak se Mu pohrdavě vysmáli, potom
Ho odmítli a nakonec přibili na kříž, jako falešného Mesiáše...
Dokonce i Jeho učedníci byli nakonec zklamaní! Sdíleli naději lidu,
že On porazí Řím a posadí se na Davidův trůn. Čekali rytíře na
bílém koni a On jim řekl že musí trpět, že musí být vydaný vůdcům,
kteří Ho zabijí. Oni Mu odporovali a volali: "To nesmíš, toto se
nesmí stát!" Dokonce i Jeho matka, která znala Jeho nadpřirozený
zrod a čistý život se zdála, že vůbec neporozuměla Jeho poslání!
Zdá se, že stála na straně těch, kteří Ho považovali za šílence viz
Marek 3:21... Všechno to nepochopení, odmítnutí, společně s tím
křížem, inspirovalo jednoho básníka který napsal: " a On zemřel na
zlomené srdce".... Byl osamělý ve svém utrpení Příteli, vrať se
zpět v čase a jdi se podívat tu poslední noc v Getsemanské zahradě!
Poslechni si, jak volá k Otci! Vidíš ten krvavý pot? Vidíš jak
touží po sympatii právě v tuto noc? Jak si přeje, aby učedníci s
ním sdíleli ty poslední hodiny - ti však spí!! Přišla noc a On byl
sám... Ani ti nebližší nechápali agónii, která bouřila v Jeho
srdci. Byl sám.. Později, když vystoupil ze stínu olivových stromů,
byl zrazen jedním z těch blízkých... zrazen polibkem! Potom všichni
vzali nohy na ramena, utekli a On byl sám... Později Petr - Petr!
přísahal, že Ho nikdy neznal! Jaká to scéna! Přítel - nejlepší
Přítel jakého kdy lidstvo mělo - stojí v kritickou chvíli sám, bez
přítele! Stál osamělý před veleknězem, aniž by alespoň jeden
človíček vznesl jediný protest proti tomu, jak s Ním zacházejí!
Stál před Pilátem aniž by jedna osoba promluvila na Jeho obranu!
Kolik jich zahojil? Kolik uzdravil? Kolik jich přivedl zpět k
životu? Už se to někdo pokusil spočítat? Kde byli všichni ti lidé,
když On byl sám? Jistě, jeden nesl Jeho kříž - ale ne z lásky - byl
k tomu přinucen! Když Ho přibili na kříž, všechny ty přátelské
tváře - byly li tam jaké, se ztratily v nepřátelském davu a On
viděl jen výsměch, nenávist, zlobu. Dav se rozestavil kolem kříže,
kněží v pohrdlivé póze stáli vpředu, spodina davu se hlasitě
posmívala - všichni čekali zvědavě na Jeho smrt. Nebyl tam slyšet
sympatický hlas. Přišla Jeho hodina a On byl sám.... Kdyby tohle
bylo všechno, snad by to nebylo tak hrozné. I jiní lidé prožili
bolest, agónii, výsměch. Ale On byl opuštěn Bohem! To byl důvod
toho strašného výkřiku, který jako nůž projel prostorem: Můj Bože,
můj Bože - proč jsi mne opustil?" I Bůh Ho opustil. Žádný anděl Mu
nepřišel na pomoc. Země vztyčila svou zaťatou pěst do Jeho obličeje
- nebe zavřelo svou bránu. Nebylo tam teplo laskavého pohledu,
slovo naděje, pomocná ruka ani ze země ani z nebe. Kolem Jeho
nepřátelé plivali na Něj svou nenávist, nahoře Otec-Bůh se otočil k
Němu zády. Ta temnota, která nastala v poledne, jakoby ještě více
zdůrazňovala Jeho samotu. Byl ponechán sám sobě. Byl sám. Jeho
osamělost byla jedinečná v historii lidstva. Když ti tři mládenci
byli vhozeni do ohnivé pece, král uviděl, jak se s nimi v plamenech
prochází Boží Syn. První křesťané byli mučeni a týráni neslýchaným
způsobem. Nakonec z nich většinou zůstala krvavá směsice masa a
kostí. A přesto to vydrželi bez zoufalých výkřiků. Když se jich
později jejich drazí ptali: "Jak jsi to mohl vydržet?" Odvětil:
"Ježíš byl se mnou"... Nebyli sami. Ale Ježíši na kříži byla
odepřena i hojivá přítomnost Otce. On byl sám. On zemřel sám.
Zápasil s bolestí, modlil se, trpěl, zemřel sám.... A kdo to
všechno zavinil? Příčinou všeho byly naše hříchy.... Ten, který
nikdy neudělal jeden jediný hřích, visel na tom kříži za hříchy
naše. "Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal
prokletí na sebe"... Stal se kletbou za nás. Nesl na sobě to, co
jsme si zasloužili my. On jediný zemřel, protože jenom On sám to
mohl udělat. Nikdo jiný - ani ti, kteří nás milují, by to nemohli
vykonat. A to je ten důvod, proč byl sám! Už není sám!!! Věřím, že
dnes náš Spasitel už sám není. "Odejít a být s Kristem" říká Pavel.
A takových, kteří jsou doma kolem Krista je mnoho. Už není sám. Bůh
vždy toužil po přítomnosti lidí. Mezi Bohem a člověkem byl velmi
blízký vztah, do chvíle, kdy člověk odmítl Boha poslechnout. Bůh
žil mezi svým lidem Israel ve stanu v poušti, později ve Chrámu a
jednou bude opět žít mezi lidmi. Jeho účel- stvoření vesmíru, bude
plně realizován až nová nebesa a nová Země zazáří s Bohem v jejich
středu. Toto by se dalo popsat slovy Bible: "Hle, příbytek Boží je
uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou Jeho lid.
Setře jim každou slzu s očí". Můj doslov Kdysi se jeden člověk
zeptal Boha-Syna: Které je to největší přikázání? Bůh
odpovídá:"Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a
celou svou myslí". Mohl by ses zeptat: A proč? Dovol, abych Ti za
toho mého Boha odpověděl já sám: Protože Bůh tak miloval svět, že
dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něj věří, nezahynul, ale
měl věčný život... A pakliže ani tohle s Tebou nepohne, potom mi
odpusť, když nebudu nijak truchlit, až jednou napochoduješ s velkou
slávou do Pekla! Víc už nemohl udělat ani Bůh ! Konec. 31. 7.1996
Tonda.
Komentáře