Dostali jsme se k veršům, které lze prohlásit za nejobtížněji vyložitelný oddíl Nového zákona.

Všechny přístupy, včetně toho mého, totiž mají své problémy. Takže si člověk musí vybrat, se kterým balíkem problémů dokáže žít. Chcete-li se hlásit k jinému názoru, než je ten můj, přeju vám hodně štěstí! Konzultoval jsem přes pětatřicet různých komentářů a kázání, a podle mého názoru nikdo nedokázal vyřešit všechny obtíže, na které v tomto textu narážíme. Proto tu nesmíme být dogmatičtí, ale musíme dál prosit Boha o pochopení v pokorném duchu a v poslušnosti vůči tomu, čemu rozumíme.

Názory na jednotlivé detaily našeho textu lze počítat na desítky, ale pokud jde o celkový výklad, hlavní názorové skupiny jsou v podstatě čtyři. Dvě z nich lze podle mne bez dlouhých diskuzí odmítnout, protože jsou v rozporu s mnoha jinými částmi Písma. Druhé dvě mají něco do sebe, podle toho, se kterými problémy jste ochotni žít. Pokusím se vysvětlit, proč mi názor, pro který jsem se rozhodl, dává nejlepší smysl.

Čtyři hlavní názorové skupiny

1. Arminiánský názor: praví věřící mohou ztratit spasení, když odpadnou od Krista. Důslední arminiáni popírají jak věčné bezpečí věřícího, tak vytrvání svatých. Tato dvě učení nejsou tak docela totožná. Učení o věčném spasení říká: „Spasen jednou, spasen provždy.“

Když někdo uvěří v Ježíše Krista jako ve Spasitele, obdrží v té chvíli věčný život a nemůže ho ztratit. Reformované učení o vytrvalosti svatých souhlasí, že pokud je někdo skutečně spasen, Bůh mu jeho spasení zachová až na věčnost, protože spasení pochází od Pána, a ne od lidí.

Reformovaní teologové ale rozlišují mezi něčím rozhodnutím přijmout Krista a tím, jestli Bůh někoho skutečně spasí. Lidská rozhodnutí nemusí doprovázet Boží obnovující moc, bez níž duše nemůže povstat z duchovní smrti k duchovnímu životu. Když se někdo rozhodne uvěřit Kristu, otázka zní: Vzkřísil ho Bůh nadpřirozeným způsobem ze smrti k životu? Dal mu Bůh nové srdce? Podle reformovaného názoru to ukáže čas. Jak ukazuje podobenství o rozsévači, semeno padlé na skalnatou půdu a semeno padlé do trní vypadalo nějaký čas dobře, ale nakonec neneslo ovoce věčného života (Mt 13,20–23). Jinými slovy, reformovaný názor říká, že existuje něco takového jako falešná víra. Falešný věřící nějakou dobu vypadá, že je spasen, ale později se ukáže jeho skutečný stav a on odpadne.

Důslední arminiáni naproti tomu učí, že spasení závisí na rozhodnutí člověka uvěřit v Krista. Když to člověk může učinit, může to také odčinit. Vážný hřích (arminiáni mají obtíže stanovit jak závažný hřích či jaké množství hříchu) vede ke ztrátě spasení. Podle nich mluví šestá kapitola Listu Židům o věřícím, který ztratil spasení.

Mají ovšem dva velké problémy. Za prvé, mnoho biblických textů učí, že skuteční věřící nemohou být ztraceni (J 6,39–40; 10,27–30; Ř 8,28–39). Za druhé, kdyby praví věřící mohli být ztraceni, pak náš text učí, že pro ně už není možné získat spasení zpět. Tak daleko ovšem většina arminiánů není ochotna zajít.

2. Názor založený na učení o spasení bez přijetí Ježíš Krista za Pána: praví křesťané mohou zapřít víru a přesto zůstat spasení, i když přijdou o odměny v nebi. Hlavními zastánci tohoto učení jsou Zane Hodges (Bible Knowledge Commentary, Hebrews [Victor Books]) a Grace Evangelical Society spolu s R. T. Kendallem.

Chápou spasení jako věc rozhodnutí a spásnou víru redukují na rozumový („mentální“) souhlas, který nezahrnuje pokání. Když jednou někdo uvěří v Krista, je navěky v bezpečí bez ohledu na to, jak vypadá jeho další život. Později se může třeba stát ateistou nebo strávit zbytek života v těžkém hříchu. Ale protože jednou „uvěřil“, je navěky v bezpečí.

Tento názor má tolik problémů, že v tomto kázání nemohu všechny zmínit.

Vyvrací ho List Jakubův a 1. list Janův a také kniha John MacArthura Faith Works (Víra koná skutky). Bible jasně učí, že pravý věřící může těžce zhřešit (například David nebo Petr), a přesto být navrácen do společenství s Bohem. Stejně zřejmé ovšem je, že někteří se mohou hlásit k víře, a přesto nebýt skutečně spaseni (Bileám, Jidáš, Šimon Mág, 1 K 15,2; 2 K 6,1; 13,5; Tt 1,16).

• Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. (1 J 2,3–4).
• Člověk, který odpadne a znovu ukřižuje Božího Syna, čímž ho veřejně zesměšní, kterého nelze znovu vést k pokání, není věřící, který pouze přišel o odměny!

3. Hypotetický názor: autor mluví o něčem, co se nemůže stát, co je však varovným důvodem k vytrvalému směřování k dospělosti. Onou nemožnou událostí bývá míněno někdy odpadnutí, někdy opětovné spasení. Tento názor vysvětluje (a podle všeho i zastává) dr. Ryrie v poznámce pod čarou v The Ryrie Study Bible (Ryrieho studijní Bible) [Moody Press]:

„Odpadnout“ není možné (protože podle tohoto názoru jsou skuteční věřící na věky v bezpečí), toto slovo se však ve větě objevuje proto, aby posílilo varování. Je to trošku něco podobného jako říct třídě studentů asi toto: „Když se student na tento kurz jednou přihlásí, pak ho, i kdyby vrátil čas [což není možné], nemůže začít studovat podruhé. Proto se všichni studenti musí pilně snažit prohloubit své vědomosti.

Tento názor má tu přednost, že výrazy v 6,4–5 chápe jako popis skutečného obrácení, protože tak opravdu vypadají. Určitou verzi hypotetického názoru (i když odlišnou od té Ryrieho) zastával i Charles Spurgeon, protože nedokázal přijmout, že by výrazy v 6,4–5 mohly popisovat falešné věřící. Vysvětloval, že skuteční věřící nemohou odpadnout, protože je Bůh odpadnout nenechá. Ale Pavel (kterého pokládá za autora listu) tu tvrdí, že důvodem, proč je Bůh odpadnout nenechá, je to, že by to popřelo účinnost Kristova smíření na kříži. Návrat by tedy nebyl možný. (C. Spurgeon: Final Perseverance, v: The New Park Street Pulpit [Baker], sv. 2, str. 169176.) Jiní tvrdí, že ono hypotetické varování se netýká odpadnutí od víry, ale vracení se a začínání křesťanského života znovu od začátku („neklaďme znovu základy“, 6,1–2 KMS), což je nemožné.

Odmítám tento názor kvůli dvěma problémům. Za prvé je to naprosto matoucí způsob, jak se vyjádřit. Pokaždé, když slyším, jak někdo tento názor vysvětluje, říkám si: „Ehm? Proč by měl autor něco takového vysvětlovat tak zamotaně?“

Za druhé, hypotetické varování není žádné varování. Jestli něco nemůžu udělat, není třeba mě varovat, abych to nedělal. Spurgeon se tuto námitku pokouší odrazit tvrzením, že Bůh křesťany před odpadnutím chrání právě tímto varováním („nikdy nebudete moci být obnoveni“). Ilustruje to na hluboké propasti. Bůh svým dětem říká: „Jestli přepadnete přes okraj, rozbijete se na padrť.“ To způsobí, že věřící zvolá: „Otče, drž mne, ať tam nespadnu!“ Varování udržuje věřícího v posvátné bázni a v závislosti na Bohu, protože ví, že kdyby spadl přes okraj, náprava by nebyla možná (str. 175).

Jeho přirovnání ale platí pouze tehdy, když je pád skutečně možný. Jestliže kolem propasti stojí neuvěřitelně vysoký plot, na který nikdo nikdy nevyleze, i kdyby se snažil, tak k čemu je třeba někoho varovat, aby do ní nespadl? Hypotetické varování vlastně není vůbec žádné varování. Totéž platí, pokud se varování týká pokusů se vrátit a dát se spasit znovu od začátku (což je nemožné). Proč varovat před něčím, co nemůžete udělat? Kromě toho tato verze přehlíží závažnost pojmu „odpadnout“. V sázce je něco mnohem podstatnějšího než pokus začít žít křesťanský život znovu.

4. Názor, že jde o falešné věřící: autor mluví o lidech, kteří pobývají s církví a těží z jejích požehnání, ale nejsou skutečně spasení. Tento názor, ke kterému se (navzdory jeho problémům) hlásím já, říká, že lidé popsaní v 6,4–5 se hlásí k židovské církvi, které autor píše, a vypadají, že jsou spasení. Ale v určité chvíli, obvykle v krizi, přiznají barvu. Zavrhnou svou víru v Krista, vrátí se buď k judaismu nebo do světa a přidají se k těm, kdo ukřižovali Božího Syna. Tím Krista veřejně zesměšňují. Svým životem, když už ne slovy, říkají: „Zkusil jsem to s vírou v Krista, ale nefungovalo to. Byl to podvod! Viděl jsem to zevnitř, a tak vím, o čem mluvím. Křesťanská víra je k ničemu!“

O takových odpadlících autor říká, že s nimi „není možno znovu začínat a vést je k pokání.“ Zatvrdili totiž svá srdce vůči pravdě, které byli vystaveni. I když to chvíli vypadalo, že jsou spaseni, dnes jejich životy ukazují, že nikdy spaseni nebyli.

Tento názor má dva hlavní problémy. Za prvé, pojmy ve verších 6,4–5 znějí jako popis pravých, ne falešných věřících. Proč by autor vršil všechny tyto pojmy, kdyby popisoval falešné věřící? Za druhé, pokud nebyli skutečně spaseni, tak od čeho by mohli odpadnout? Jak by mohli být znovu vedeni k pokání, pokud především nikdy pokání nečinili? Připouštím, že jsou to obtížné problémy. Proto jsem hned na začátku řekl, že ani jeden názor není bez problémů. Musíte si vybrat, se kterými problémy se dá žít. Utišit tyto dvě námitky nám pomůžou určité výkladové principy, které teď vysvětlím.

Jak rozhodnout, který názor je správný? Máme na to dvě hlavní kritéria:

1. Který názor nejlépe odpovídá argumentaci, kontextu a pozadí Listu Židům?

Jak jsme viděli, List Židům byl adresován skupině Židů věřících v Krista, kteří byli pod hrozbou pronásledování v pokušení vrátit se k judaismu. Autor hájí prvenství osoby a díla Ježíše Krista. Vyměnit Krista za starý židovský systém znamená odvrátit se od Božího vrcholného a konečného řešení v jeho Synu k něčemu podřadnějšímu.

V kapitolách 3 a 4 autor pomocí odstrašujícího příkladu Izraele na poušti (ze Žalmu 95) tyto židovské křesťany varuje, aby neodpadli proto, že by měli zlé a nevěřící srdce (3,7–12.15; 4,3.5.7). Vyzývá je, aby neposlušností a nevírou nepromeškali vstup do Božího odpočinutí (3,18; 4,6.11). Říká jim:

• Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. (Žd 3,14)

Jak jsem zdůraznil, když jsme studovali tyto kapitoly, celý národ potřel veřeje svých domů krví, což je protějšek spásné víry. Všichni prošli Rudým mořem, což je předobraz křtu (1 K 10,2). Všichni jedli týž duchovní pokrm a pili vodu ze skály, která představovala Krista. Všichni žili ve světle a pod ochranou ohnivého a oblakového sloupu.

Všichni měli z těchto věcí duchovní prospěch. A přece většinou nebyli skutečně spaseni. Ve svém hněvu je Bůh nechal pomřít na poušti, takže nevešli do jeho odpočinutí. Bylo jim kázáno evangelium (4,2.6), ale pro nevíru a neposlušnost jim nebylo k užitku.

Mezi zkušeností Izraele na poušti a pojmy, které autor používá v 6,4–5, je řada paralel. Byli „osvíceni“: viděli Boží způsoby jednání a slyšeli evangelium. „Okusili nebeského daru“: duchovně jako vysvobození z Egypta, fyzicky, když jim Bůh dal manu. V 6,4 se „nebeský dar“ pravděpodobně vztahuje ke spasení, nebo ke Kristu samotnému.

Být „účastníky Ducha svatého“ znamená mít podíl na Duchu, pravděpodobně ve smyslu požehnání spásy a dary Ducha, které se v jejich židovské církvi projevovaly. Když Izraelci odcházeli z Egypta, hromadně prožívali zázračná znamení pohrom a další divy spojené s touto mimořádnou dobou. „Pravdivost Božího slova“ se týká dobrých slibů, které dal svému lidu, zejména v evangeliu. A opět to byla hromadná zkušenost Izraele na poušti. Všichni okusili, jak dobré je Boží slovo, když jim slíbil, že je vyvede z otroctví v Egyptě. Ale ne všichni byli spaseni jako jednotlivci svou osobní vírou.

Okusili také „moc budoucího věku“. Izrael zažil mnoho zázraků, jak během odchodu z Egypta, tak na poušti, kde se o ně Bůh staral. V naší židovské církvi jde o dary zázračných znamení, kterými Bůh potvrdil evangelium (2,4). Ale je možné dokonce i činit zázraky, a přece nebýt spasen. Ježíš předpověděl, že mu o soudném dni mnozí lidé řeknou, že v jeho jménu vymítali démony a činili zázraky, a on jim přesto řekne:

• Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. (Mt 7,22–23)

Přirovnání, kterým autor v 6,7–8 vysvětluje verše 6,4–6, je hlavním klíčem k výkladu tohoto textu. Mluví o zemi, která je zavlažována deštěm (symbol Božích požehnání). Pokud nese úrodu, plní svůj účel a Bůh jí žehná. Pokud ale dává jen trní a bodláčí, „je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena“. To odpovídá příběhu Izraele na poušti a myšlence varování v 6,4–6. Bůh při exodu a během putování pouští vyléval na národ svá požehnání.

Životy Izraelců by měly nést ovoce víry a poslušnosti. Místo toho byli nevěrní a neposlušní, a několikrát dokonce vyhrožovali, že se vrátí do Egypta.

V církvi adresátů byli někteří v nebezpečí, že se dopustí přesně téhož hříchu. V kolektivním smyslu měli všichni podíl na nepřeberných požehnáních Božího spasení, ale teď byli v pokušení vrátit se k judaismu. Ale udělat to by znamenalo odpadnout od Krista, a co horšího, připojit se k těm, kdo ho ukřižovali! Tím by Krista znovu pověsili na kříž a veřejně ho zesměšnili, protože by tak vyjádřili souhlas s nevěřícími Židy, že Ježíš není jejich Spasitel a Mesiáš. Tak by se stali blízkými prokletí a kdyby v tomto stavu odmítnutí víry zemřeli, čekaly by je plameny věčného soudu.

Verš 6,9 tento výklad podporuje. Autor tu říká:

• Co se však týká vás, milovaní, jsme přesvědčeni o lepších věcech, o tom, co náleží k záchraně… (Žd 6,9 KMS) 

Slůvko „a“ (viz KR) je v originále použito jako příznak dodatečného vysvětlení. Dalo by se přeložit jako „a to“, „to jest“ či „totiž“ (NBK). „Lepší věci“ jsou nejspíš ty, o kterých se mluví v 6,4–5. (Wayne Grudem; v: Still Sovereign [Baker], ed. Thomas Schriener, Bruce Ware, s. 158159 – Grudemovo padesátistránkové pojednání o varovných pasážích Listu Židům je tou nejúplnější obhajobou názoru, že jde o falešné věřící, jakou jsem kdy četl.) Verš 6,9 nasvědčuje tomu, že oněch pět pojmů v 6,4–5 popisuje lidi, kteří nejsou skutečně spaseni.

Zůstává otázka: „Pokud ale nebyli doopravdy spaseni, proč autor říká, že je nemožné, aby byli obnoveni k pokání? Jestliže v první řadě pokání nečinili, proč mluvit o jeho obnově?“

Zde se dostáváme k druhému kritériu:

2. Který názor nejlépe odpovídá jiným biblickým textům a příkladům?

O neupřímném pokání mluví řada jiných biblických oddílů. Bileám zdánlivě činil pokání, když se střetl s andělem, ale nebylo to spásné pokání (Nu 22,34; 31,16; srov. 2 Pt 2,15; Ju 1,11). Jidáš si vyčítal, že Ježíše zradil, a dokonce vrátil stříbro, ale ani jeho „pokání“ nevedlo ke spáse (Mt 27,3–5). Petr říká o těch, „kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa“, že pokud odpadnou a „znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno“ (2 Pt 2,20–21).

Jsem tedy přesvědčen, že širší i bezprostřední kontext Listu Židům spolu s dalšími biblickými texty a příklady odpadnutí podporují názor, že zde autor mluví o falešných věřících, kteří pobývají s Božím lidem a podílejí se na požehnáních spásy, ale kteří nejsou skutečně spaseni. Odpadnout znamená vědomě odmítnout a zavrhnout to množství světla, v němž jim byl ukázán Kristus a evangelium. V důsledku toho se pokání stává nemožným – ne ovšem u Boha (Mt 19,23–26); stává se však morální nemožností, protože tímto záměrným odmítnutím pravdy člověk zatvrdí své srdce a postaví se mimo dosah pokání.

Hlavní myšlenku našeho textu tedy můžeme shrnout takto: Pokání se stává nemožným, když byl někdo naplno vystaven požehnáním Božího lidu, a odpadne, protože záměrně neuvěří a zapře Ježíše Krista.

Přes uvedené obtíže jsem přesvědčen, že daný výklad nejlépe odpovídá duchu a kontextu varování i dalším biblickým varováním a příkladům odpadnutím. Nyní stručně nějaké…

Aplikace

1. Je nebezpečné pohybovat se v křesťanských kruzích, ale odmítat či neposlouchat to, co nám Bůh ve své milosti dává pochopit.

Jedním z důvodů, proč nás autor zahrnul pojmy, které zní, jako by ti odpadlí byli spaseni, je ten, aby nás upozornil, jak daleko se můžeme dostat ve věcech víry, i když nejsme skutečně obráceni. Vzpomínám si, že když jsem poprvé četl A Treatise Concerning Religious Affections (Pojednání o náboženských citech) od Jonathana Edwardse, byl jsem nucen – a to už jsem byl mnoho let pastorem – zkoumat své vlastní srdce, abych se přesvědčil, že opravdu jsem spasen! Také mi to otevřelo oči pro skutečnost, že mnozí lidé v evangelikálních církvích tvrdí,

• že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. (Tt 1,16)

2. Je nebezpečné hlásit se k víře v Krista, ale nenést ovoce křesťanského života.

Bůh vylévá své požehnání proudem, ale každý z nás si musí klást otázku: „Přináším Bohu ovoce, nebo plodím jen trní a bodláčí?“ Přečtěte si seznamy skutků těla a ovoce Ducha (Ga 5,19–23) a ptejte se: „Co z toho nejvíc charakterizuje můj život? Odstraňuji ze svého života postupně skutky těla a rostu v ovoci Ducha?“

3. Je nebezpečné nečinit pokání často.

Pokání není jednorázový úkon, který provedete při obrácení a pak jdete dál. Není to ani prostě změna názoru či chování. Rozchod s hříchem by měl být hlavním poznávacím znamením věřícího. Jak jsem už kdysi řekl, nevěřící ve východní Evropě říkají evangelikálům „kajícníci“. To vůbec není špatná přezdívka! Čtete-li denně Boží slovo, ukazuje vám, v čem Bohu neděláte radost. A patřičnou reakcí je pokání.

4. Je nebezpečné nenechat se znepokojit tímto varováním, pokud máte srdce ztvrdlé, nebo se jím znepokojovat příliš, pokud je máte citlivé.

Dalším z důvodů, proč autor používá tak silné pojmy, je snaha šokovat ty čtenáře, jimž se na srdci dělají mozoly, aby se probrali dřív, než bude pozdě. Tyto verše nejsou jen varováním pro věřící, aby rostli ve víře (i když tím jsou také). Jsou varováním pro ty, kdo si myslí, že jsou věřící, ale nejsou, aby ke svému věčnému odsouzení neodpadli.

Skuteční věřící se nevracejí ke svým starým způsobům. Skuteční věřící vytrvají ve víře a v poslušnosti. Jak uvidíme, totéž zdůrazňuje verš 10,36, kde autor čtenářům říká, že potřebují vytrvalost. Protože si o nich chce myslet jen to nejlepší, říká:

• Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života. (Žd 10,39)

Jinými slovy, pro ty, kdo skutečně uvěřili v Krista jako Pána a Spasitele je jen jedna cesta: jít ve víře a v poslušnosti vpřed, i když čelíme zkouškám či pronásledování. Vzdát se Krista, který sám sebe obětoval na kříži a vracet se k potěšením tohoto padlého světa nebo k prázdné slupce náboženství je krajně nebezpečné a z duchovního hlediska to může znamenat konec!

Pokud je vaše srdce vůči Bohu citlivé a denně se vzpíráte hříchu, mělo by vás toto varování znepokojit, ne však nadměrně znepokojit. Choďte dále s Pánem a on vás bezpečně dovede do svého nebeského království (2 Tm 4,18)!

Otázky k diskuzi

1. Který z uvedených čtyř názorů vám ve světle kontextu a zbytku Písma dává nejlepší smysl? Proč?

2. Kde je hranice mezi patřičným zkoumáním sebe sama a nadměrným sebezpytováním (2 K 13,5; 1 K 4,3–4)?

3. Měli bychom člověka, který se hlásí ke křesťanství, ale nežije s Kristem, ujišťovat, že je spasen? Proč ano, proč ne?

4. Objasněte rozdíl mezi učením „spasen jednou, spasen provždy“ a doktrínou vytrvání svatých.

– Steven Cole –