V předchozím článku „Vytrvalost a bezpečí, nebo nejistota?“ (viz ZOD 109) jsme si ukazovali, že naše spasení je naprosto pevné, jisté a nepohnutelné – a to proto, že nezávisí na nás, ale na Bohu, který se nemění.

• Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu. Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy. (Jk 1,17–18)

Bůh je pevný, je jediná jistota, kterou máme. Naše spasení je z Boha, proto můžeme mluvit o tom, že je naprosto jisté a pevné. Podívejme se na dnes na celou věc ještě z jiného úhlu pohledu. Položme si následující otázku: Co by to znamenalo pro Boha, kdyby opravdový věřící mohl definitivně odpadnout a ztratit své spasení, takže by skončil v pekle a nikoliv v Boží přítomnosti?

1. Boží sláva a moc

Boží sláva, to je to místo, kde musí vždy začínat i končit naše uvažování o Božích věcech. Pokud by skutečný věřící mohl odpadnout a být ztracen, potom by Bůh Otec nebyl hoden chvály, slávy a uctívání.

• Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy, jedinému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána, buď sláva, velebnost, vláda i moc přede vším časem i nyní i po všecky věky. Amen. (Ju 24–25)

Boží slovo jasně ukazuje, že Bůh má moc uchránit věřící před pádem (viz také Ř 16,25 nebo Ef 3,16.20). Dobře víme, že sami o sobě nejsme schopni uchránit sami sebe před pádem. Potvrzuje nám to naše každodenní zkušenost, kdy ve svém srdci, ve svých myšlenkách, motivech, ve slovech a někdy i v činech padáme – hřešíme proti svatému Bohu. A potom padáme na kolena a vyznáváme své hříchy a prosíme o odpuštění.

• Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1 J 1,9–10)

Ale podstata věci se netýká toho, zda my jsme schopni uchránit sami sebe, ale toho, že Bůh je schopen. On má moc uchránit nás a postavit nás neposkvrnění před svou tvář. A to i přes to, že stále tíhneme k hříchu.

Ale proto, že On má tuto moc, tak „Jemu buď sláva, velebnost, vláda i moc …“. Je zde naprosto zřejmá a zjevná souvislost mezi jistotou spasení a Boží slávou. Jistota křesťana tedy není v něm samotném (v jeho víře, v jeho lásce k Bohu, v jeho věrnosti, …), ale jenom v samotném Bohu. Pevnost našeho spasení nezávisí na našich pocitech, na tom, zda se cítíme jisti svým spasením, nebo na tom, zda a jak máme silnou víru. Bezpečnost věřících, jistota spasení, není pocit – je to nezpochybnitelná a nepohnutelná skutečnost zakotvená přímo v Bohu.

V Judovi 24–25 je Bůh popsán jako ten, komu patří sláva, velebnost, vláda i moc. Mohli bychom toto říct o Bohu, který není schopen uchránit své vlastní lidi? Ty lidi, za něž zaplatil, lidi, které proměnil, které nazývá svým vlastním, nejdražším a nejcennějším majetkem, lidi, kteří jsou nazýváni jeho otroky a on je jejich Pánem a Vládcem? Pokud by Bůh nebyl schopen ochránit svůj vlastní majetek, tak by nebyl hoden chvály a slávy, těžko bychom o Něm mohli říci, že mu patří vláda i moc.

Boží moc je taková, že proměňuje Boží nepřátele, jimiž jsme všichni byli a někteří jimi dosud jsou, v Boží přátele. Proměňuje lidi, kteří nenáviděli Boha, v Boží děti, které milují svého nebeského Otce. Mění srdce tvrdé a studené jako kámen v srdce masité, vroucí, milující.

Můžeme snad říci, že Bůh, který dovede změnit své nepřátele, nedovede nebo nebude chtít změnit a ochránit své vlastní milované děti?

• On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,32)

2. Boží záměr

Pokud by skutečný věřící mohl definitivně odpadnout a ztratit své spasení, propadnout věčnému peklu, potom by Boží záměry ohledně spasení člověka naprosto selhaly a přišly vniveč. Co o těchto záměrech víme?

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,29–30)

Nejprve si všimněte, že se tady mluví o naprosto identických skupinách. Skupina těch, kdo byli předem vyhlédnuti, je totožná se skupinou těch, kdo byli předurčeni (počet těchto lidí je úplně stejný). Skupina těch, kdo byli předurčeni, je opět totožná se skupinou těch, kdo byli povoláni, … ospravedlněni, … a oslaveni. Takže ti, kdo jsou (z Božího pohledu), resp. budou (z našeho pohledu) přebývat v Boží slávě (kdo jsou oslaveni), budou v Boží přítomnosti. Tedy ti, kdo skutečně budou spaseni, jsou přesně titíž lidé, kteří byli před věčnými časy předzvěděni Bohem a předurčeni k tomu, aby byli svatí a bez úhony před Jeho tváří (Ef 1,4).

• Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny. (Ef 1,5)

Pokud by tedy opravdový věřící mohl přijít o své spasení, potom musíme říci, že se Bůh spletl – a to nikoliv jednou, ale hned několikrát: v předzvědění, v předurčení, v povolání i v ospravedlnění.

Boží slovo ukazuje na jistotu v Bohu a pevnost Božího záměru ve spasení člověka také takto:

• Jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. (Fp 1,6)

Znovu můžeme vidět, že jistota není v nás, ale v Pánu. A jeho záměr se zcela jistě uskuteční. Má moc (viz bod 1) ho uskutečnit, a chce ho uskutečnit. Jaké tedy máme právo pochybovat o tom, že se neuskuteční? Neděláme z Boha lháře a podvodníka, když chceme tvrdit, že není schopen své vyvolené dovést až do své slávy? A měli bychom tvrdit takové věci navzdory všemu, co tvrdí Boží slovo? Bůh přece nemůže lhát!

• Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještěpřísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni. (Žd 6,17–19)

Podívejte se na zvýrazněná slova – kolik jistoty z nich čiší! Na čem tato jistota stojí? Není postavena na ničem jiném než na samotném Bohu, Jeho díle a Jeho slovu.

3. Boží vůle

Jaká je Boží vůle ohledně spasení člověka? Ježíš o tom říká:

• Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den. (J 6,38–40)

Podle Pána je Boží vůle, aby se neztratil nikdo z vyvolených. Jasně z toho vyplývá, že kdyby jenom jeden jediný vyvolený odpadl a ztratil své spasení, potom by byla Boží vůle zmařena a nedošlo by k jejímu naplnění.

Jan na několika místech popisuje vyvolené jako ty, které Otec daruje Synu.

• Jakož jsi dal jemu moc nad každým člověkem, aby těm všechněm, kteréž jsi dal jemu, on život věčný dal. (J 17,2 K)

Další místa jsou J 6,37; J 10;29; J 17,6.9.24 a také náš text J 6,39. Na všech těchto místech vidíme, že lidé jsou spaseni a mají věčný život proto, že je Otec daroval Synu. Tento Boží čin předchází spasení a je také jeho příčinou.

• Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ‚ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně‘. (2 Tm 2,19)

Bůh zná své ovce od věčnosti. Ví přesně, kdo uvěří a kdo nikoliv. Proto může říci:

• Mnozí v tomto městě patří k mému lidu. (Sk 18,10)

Pavel dostal příkaz zůstat v Korintu a kázat tam evangelium, protože tam byli mnozí (v době, kdy Pán tato slova Pavlovi řekl, byli tito lidé nevěřící), kteří podle Pána patřili k Božímu lidu (viz také J 17,20–21 a J 10,16). Pán věděl, kdo jsou jeho vyvolení – jsou to ti, kdo mu byli Otcem darováni již před stvořením světa.

Podívejme se ještě zpátky do Jana 6:

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec. (J 6,44)

Žádný člověk sám o své vlastní vůli, ze svého vlastního rozhodnutí, ze své přirozenosti nemůže přijít ke Kristu. Mohl k Němu přijít fyzicky (v Janovi 6 jsou celé zástupy, které takto k Pánu přišly), ale nikdo nemohl a nemůže přijít k Pánu duchovně. Je to možné jenom tehdy, pokud Otec způsobí proměnu člověka a přitáhne takového člověka k Synu. Musíme si ale také povědět, že to, co člověku brání přijít ke Kristu, není neochota nebo nevole na Boží straně – je to neochota na straně člověka, nechuť, nepřátelství a nenávist. A dále ve verši 37:

• Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (J 6,37)

Jinými slovy: je nemožné, aby ten, koho Otec daroval Synu, k Synu také nepřišel. Ježíš říká, že přijdou všichni, kteří mu byli Otcem darováni, a v následujících verších to spojuje s Boží vůlí. Nakonec pak dodává to, co v podstatě z obojího celkem přirozeně vyplývá: totiž že nikoho nevyžene ven, neztratí ani jednoho z těch, které mu Otec dal. Každý z nich bude mít věčný život. To je Boží vůle. Je to také odpověď na Pánovu modlitbu:

• Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. (J 17,11) 

Pán Ježíš říká, že Otec ho vždycky vyslyší. Potvrzuje to při vzkříšení Lazara:

• Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal. (J 11,41–42)

Otec by byl nevěrný, kdyby neodpověděl na Synovu prosbu a nechal některé z těch, které Synovi dal, zahynout. Ukázal by se jako neschopný a nemohoucí dodržet své slovo, nevěrný, slibující něco, co nikdy nemohl dodržet. A stejně by se projevil i Boží Syn. Ale Bůh je věrný!

• Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. (1 Te 5,23–24)

Závěr – dílo kříže

Byla Kristova smrt dostatečná na to, aby nás zachránila? Opravdu očišťuje Jeho prolitá krev od každého hříchu? Pokud by znovuzrozený křesťan mohl ztratit své spasení, potom by to znamenalo, že oběť, kterou za něj bylo zaplaceno, byla nedostatečná. Jinými slovy by to znamenalo, že Kristus nepřišel proto, aby zachránil, ale proto, aby možná zachránil. Dílo kříže by takto bylo popliváno a uvedeno ve zmar. Kristova mise by se ukázala jako neúčinná a On sám by se ukázal jako lhář. Co jiného znamená tvrzení, že křesťan může ztratit své spasení ve světle takových Pánových slov, jako že On neztratí ani jediného z těch, které mu Otec dal? Nebo:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. (J 10,27–28)

Boží slovo říká, že to byla Kristova smrt, co nás vykoupilo z našich našich hříchů:

• Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno – neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy. (Žd 9,15)

Byla to Jeho krev, která nás očistila, a kterou Pán pro své vyvolené získal věčné vykoupení:

• A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. (Žd 9,12)
• Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. (1 Pt 1,18–19)

Kristův kříž, Jeho dokonalé a dokonané dílo tedy hraje naprosto zásadní roli. Můžeme říci, že všechna jistota křesťana pramení právě z moci Kristova kříže. Mimo Krista, mimo Jeho dílo, neexistuje žádná jistota. Pokud by jistota víry měla stát na mě, potom bych byl ztracen hned druhý den po svém obrácení. Ale protože stojí na Pánu, tak můžeme směle následovat svého Pána s vědomím, že to je On, kdo své dílo v nás dovede až do konce (1 K 1,8)

– jk –