http://www.apologet.cz/?q=articles/category/24-uvahy-/id/601-v-cem-se-letnicni-hnuti-myli

Ačkoliv se považuji za klasického letničního křesťana, jsem si vědom, že mé hnutí má ve svých kořenech zabudovanou pochybnou genetickou informaci, která ho předurčuje k dalším a dalším excesům. Tento genetický defekt, který je zřejmý mnoha jiným církvím, nemůže být nikdy rozpoznán letničními, protože by ztratili svoji identitu. Stejně jako biologický organismus není schopen zpravidla sám rozpoznat svoji teplotu nebo hladinu glukózy v krvi, tak letniční není sto rozpoznat svůj omyl. Pakli by jej rozpoznal, přestal by být letničním nebo by se ocitl někde na periferii hlavního proudu svého hnutí.

Když jsem před lety mluvil s jedním známým českým religionistou, řekl mi, že klasický pentekostalismus je apokalyptickým hnutím. Tehdy jsem nesouhlasil, ale poté, co jsem o tom hlouběji uvažoval, dal jsem mu zapravdu. Letniční hnutí totiž, již od svého počátku, chápe samo sebe jako probuzenecké hnutí poslední doby. V pozadí stojí vyhraněný restauracionismus, který hlásá, že církev poslední doby se stane ozdobenou nevěstou pro svého ženicha a někteří dodávají, že dosáhne větší slávy, než církev první. Tento proces zkrášlení kulminoval prý letničním probuzením.

Abych byl ovšem spravedlivý, toto není licence pentekostalismu. Tato idea je dědictvím kalvinistického a později metodistického postmilénialismu. Klasičtí revivalisté, jako byli Johnatan Edwards a John Wesley věřili, že expanze evangelia přivede svět poslední doby k pokání a celé národy přijmou křesťanské paradigma. Již za Wesleyho se tato myšlenka spojila s pneumatologií a na základě alegorizace Starého Zákona se věřilo, že ke konci časů přijdou „nové letnice“, které zapálí požár probuzení poslední doby. Zřetelně se s touto myšlenkou lze setkat i v adventismu resp. v dílech Ellen Whiteové, která nikdy neskrývala své metodistické kořeny.

V klasickém pentekostalismu se této ideje chopil jeden z mála prvních letničních učenců, David Wesley Myland, který byl schopen zvládnout hebrejštinu a řečtinu a do tohoto metodistického pretextu vložil zcela nový kontext. Spojil Wesleyho pneumatologii s hebrejským chápáním periodicity hebrejského zemědělského roku, ve kterém se očekávalo na ranní a pozdní deště. Jinými slovy oprášil starou metodistickou ideu, že letnice byly raný déšť a nyní, ke konci času, přijde pozdní déšť, který zahájí probuzení poslední doby. Jeho přínos byl spíše systematizací tohoto učení, než jeho objevením.

První kapky pozdního deště pak byly nazírány jako probuzení na ulici Azusa Street, kde Seymour učil o nových letnicích, tzv. pozdním dešti. Toto schéma výkladu dějin přejali například i autoři Hortonovy systematické teologie při popisu dějin amerických letničních, avšak čeští překladatelé, zřejmě neznalí této konotace, přeložili slovo „pozdní“ – „latter“ jako „podzimní“. Ve skutečnosti „podzimní déšť“ byl „raným“ deštěm a „pozdní“ déšť byl „jarním“ deštěm – v souladu s hebrejským zemědělským kalendářem. V neanglofonních zemích nebyli první, kdo se dopustili této nepřesnosti. V anglofonních čtenářích, kteří chápou tuto konotaci správně, se tak implikuje doba „jara“ jakožto probuzení. Sem zřejmě patří i falešné proroctví Johna MacFarlana, který očekával příchod „jarního probuzení“, čemuž v té době uvěřila značná část pentekostálního spektra, včetně redaktora Života v Kristu, který později (na mé naléhání) učinil ve stejném časopise i písemné pokání.

Teorie „pozdního deště“ jako probuzení se pak s plnou silou chopilo charismatické hnutí a učinilo z něho takřka univerzální eschatologii.

Druhým pilířem byla teorie angloizraelismu, kdy prvotní letniční věřili, že Anglie a USA pocházejí ze ztracených izraelských kmenů, které se později (což již není v Bibli) navrátily z Asyrského zajetí. Tím pádem tyto země jsou pravým Izraelem, na který se vztahují všechna starozákonní zaslíbení o obnově Božího království na zemi. Stoupence této teorie ovšem můžeme rovněž nalézt už v pozdním metodismu, odkud byl tento koncept transformován do raného pentekostalismu. Věřili tomu lidé jako Sanford, Parham a zřejmě i Seymour. Rovněž zakladatel britských letničních sborů Elim, George Jeffreys, věřil v angloizraelismus. Je zajímavé, že právě od něho přijal duchovní zmocnění Reinhard Bonnke, který razí ideu „probuzení poslední doby“ a dokonce „Království nyní“ mezi známými letničními asi nejrazantněji. Idea angloizraelismu je ovšem mnohem starší a tvoří jeden z kořenů antisemitismu. Jeho stoupenci pak upírají dnešním židům právo na zemi Izrael a je logické, že se mezi nimi nejčastěji rekrutují vlivní stoupenci teorie náhrady.

Je s podivem, že řada stoupenců teorie „pozdního deště“, aniž by si snad uvědomovala tyto souvislosti, stojí dnes naopak na pozicích „křesťanského sionismu“. Vznik státu Izrael v roce 1948 sice oslabil pozice angloizraelismu, nicméně teorie náhrady, která je logickým důsledkem angloizraelismu, kvete mezi britskými a americkými teonomisty a rekonstrukcionisty.

Myšlenka „pozdního deště“ je však zcela pochybená a zavádějící. Když mluví prorok Jóel o „vylití Ducha na všeliké tělo“ (Jl 3,1), apoštol Petr zde rozeznává letnice slovy „nyní se děje, co je řečeno u proroka Jóele“ (Sk 2,16). Nemluvil o budoucnosti. Navíc Jóel zde vůbec nemluví o nějakém druhém nebo pozdním dešti. O něm píše v předcházející kapitole, kde mluví o tom, že Bůh vynahradí Izraeli nepříznivé období, kdy zemi zplundrovaly kobylky, které jsou zde metaforicky zobrazeny jako vojsko a armáda (Jl 2, 23).

I když idea deště jako metafora Božího požehnání je v Bibli z apokalyptické literatury dostatečně známa, prorok Jóel ji v zaslíbení letnic nepoužívá. Naopak, představa, že o žních prší, je v Písmu známkou soudu. Například, když si Izrael vyvzdoroval krále, na znamení Božího nesouhlasu začalo o žních pršet. Stejnou parabolu rozvíjí i autor knihy Přísloví:

„Jako sníh v létě a déšť ve žni, tak se nehodí k hlupákovi sláva.“ (Př 26,1).

V čem je tedy idea probuzení poslední doby tak závadná? Jednoduše v tom, že není pravdivá. Nový Zákon na mnoha místech varuje před poslední dobou jako před dobou vyvstání falešných proroků, svodů, nemorálnosti a vychladnutí lásky a s tím spojeném vzestupu nemorálnosti (1 J 2,18; 2 Tim 3,1–5 nebo 1 Tim 4,1–3).

Minimálně dvakrát jsem některým představitelům Apoštolské církve v minulosti otevřeně položil otázku, jak biblicky ospravedlnit ideu „probuzení poslední doby“. Jednou to bylo na setkání starších jihomoravské oblasti a podruhé při setkání na biblické škole. Reakce byla vždy stejná. Dotyční se podivili, že si snad vůbec někdo může dovolit zpochybnit tak jasné a všem zřejmé učení. Na mé naléhání jsem přeci jenom obdržel dvě odpovědi: První byla, že probuzení bylo prorokováno tolika Božími generály, že musí být přeci pravdivé, a druhá byla, že pokud bychom tuto myšlenku zpochybnili, lidé by ztratili motivaci evangelizovat. Jednou mi dokonce bylo zapovězeno kázat o odpadnutí v posledních dobách z důvodu, že autority to vidí jinak. Jinými slovy nebylo možné postavit do kontrastu Písmo a proroctví autorit.

Většina falešných učení, která letniční absorbují, pak jsou oblečena do líbivého hávu „probuzení“. Jak napsal kdysi jeden kritik letničního hnutí: pokud si někdo osloví jazyk letničních a přijde s nějakým dobrým nápadem na probuzení, bude přijat. Když nyní sepisuji dějiny Apoštolské církve, je až překvapivé, kolik šarlatánů a duchovních experimentátorů bylo přijato snad jen proto, že měli plná ústa proroctví o probuzení.

Když si zalistujete Životem víry, dokonce i Životem v Kristu, pak zaručeně naleznete, že téměř na každý rok je předpovězeno nějaké nové probuzení. Když pak nepřijde, nic se neděje. Prorok si asi spletl načasování. Jednou to přece přijít musí! Posledním takovýmto větším kouskem je proroctví emeritního biskupa, že ještě za jeho života bude mít Apoštolská církev 100 000 členů. Rád bych mu přál nesmrtelnost, ale i toto proroctví považuji za falešné. Jeho záludnost je pro samotného autora nebezpečná v tom, že z něho zřejmě nikdy nebude moci činit pokání.

Idea „probuzení poslední doby“, jehož předvojem je letniční hnutí, činí i z klasického pentekostalismu vskutku hnutí exkluzivní, apokalyptické, zjevující se na horizontu konce dějin. Nic takového ovšem nelze Biblí obhájit. Ba co je horší, jak se obávají někteří konzervativci, až bude obyvatelstvo Země jednou následovat falešného proroka, možná v tom mnozí rozeznají ono vysněné a tolik dekád falešně prorokované „probuzení poslední doby“.

Kladu si tedy otázku, zda se vůbec mohu považovat za letničního, pokud této konstrukci nevěřím?