http://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=304624632936118&id=100001657504096
Napsal uživatel Lucia G.
Milostí jste spasení skrze víru. Spasení není z vás, je to
dar Boží, není z vašich skutků, aby se nikdo nechlubil. (Ef
2,8-9)
Vyrůstala jsem v katolické rodině, kde víra v Boha tvořila
základ, na kterém se stavělo vše ostatní. To, že Bůh je, bylo pro
mě samozřejmostí stejně jako každodenní společné modlitby a nedělní
návštěva kostela.
Hřích jsem brala velmi vážně a s upřímným srdcem jsem vždy
litovala svých dětských přestupků. O nenávisti, drogách, rozvodech
a vraždách jsem věděla jen z náboženských přednášek. Osobně jsem se
s nimi nikdy nesetkala. Vyrůstala jsem jako každé jiné dítě
věřících rodičů až do třinácti let, kdy násilím do mého života
vstoupil hřích. Nebyla jsem na něco takového vůbec připravena,
nevěděla jsem, jak se s tím vypořádat. Tíhu vší špíny a výsměchu
své nevinnosti jsem si schovávala hluboko v srdci, aby o tom nikdo
nevěděl. Začala jsem se vidět jako špinavá a nehodná lásky. Můj
vztah k Bohu byl narušen.
Vnitřně zlomena jsem se v šestnácti letech rozhodla navždy
ukrýt svou bolest a pustila jsem se do světa hledat lék na trápení
a naplnění života. Přede mnou se otevřely nové možnosti, které mi
byly doposud úplně neznámé. Utekla jsem z domu a odešla ze školy.
Tady jsem poprvé dala najevo svým rodičům, kteří o mém vnitřním
světě neměli ani tušení, že se se mnou něco děje, něco, co neumím
jinak řešit. Byl to pro ně šok, nedokázali si vysvětlit, proč to
dělám, kladli si otázky, kde udělali chybu, modlili se za mě a ze
všech svých sil se mi snažili pomoci. Ale to už jsem o jejich pomoc
nestála. Alkohol, cigarety a diskotéky mi pomohly nasadit masku, za
kterou nikdo neviděl. Navenek jsem působila sebevědomě, ale uvnitř
jsem plakala. Pouštěla jsem se do vztahů s muži se srdcem hladově
toužícím po lásce a přijetí, ale pokaždé mě čekalo jen zklamání...
Postupně se rozplynuly naděje, že najdu to co přehluší moji bolest.
Když už jsem nevěděla kudy kam, pokusila jsem se o sebevraždu, ale
Bůh měl se mnou jiný plán, a tak jsem šla životem
dál.
Nenávist k vlastnímu životu mne hnala, abych sáhla po každé
příležitosti zapomenout... A tak jsem se dostala k drogám. Ty mě
přivedly až do Teen Challenge, kde jsem se poprvé setkala s tím, že
Bůh mě může mít rád i takovou, jaká jsem, a že skrze víru v Ježíše
Krista můžu být očištěná a začít nový život. Připadalo mi to až
příliš jednoduché a naivní, že by mi Bůh jen tak všechno odpustil.
V podstatě jsem si už ani nebyla jistá, jestli vůbec věřím, že
nějaký Bůh je.
Po pár dnech jsem se rozhodla, že to vyzkouším, vždyť nemám
co ztratit. Odevzdala jsem svůj život Bohu a přijala Ježíše jako
svého Pána a Spasitele. Do mého nitra začalo pronikat nové světlo
naděje a radosti. Po tak dlouhé době jsem se mohla nadechnout bez
pocitu viny... Teen Challenge se stalo pro mne místem bezpečí na
čtyři měsíce. Pak jsem se rozhodl vrátit k rodičům. Cítila jsem se
už dost silná. Hned po návratu začaly přicházet první problémy.
Najednou jsem měla pocit, že ten nádherný život s Kristem nedokážu
žít ve světě plném špíny a strachu. Zpanikařila jsem a pomalu se
začínala vzdávat. Netrvalo to dlouho a já se vrátila k drogám.
Brala jsem heroin a pervitin, bydlela na ulici. Vevnitř jsem
plakala nad troskami svého života, nad nesmyslností každého dne a
zoufale jsem volala k Bohu. Došla jsem až na hranici sil. Byla jsem
vyčerpan a úplně pohlcená tmou, nevěřila jsem, že by byla ještě
cesta ven. Tady jsem poznala reálnou moc Božího nepřítele, a to mne
přivedlo k obrovské víře, že Bůh je živý a jeho moc musí být ještě
větší. A tak jsem jeden večer padla na kolena a začala volat k
Bohu. Bylo mi už všechno jedno. Věděla jsem, že je mojí poslední
nadějí, buď mě uslyší a stane se zázrak, nebo
umřu.
V ten večer se nic nestalo, ale Bůh mě sylšel. Druhý den jsem
si znovu, jako každý jiný den, přišla pro dávku. Bylo to v dřevěné
boudě postavené v zahradní oblasti. Kluk, co to vyráběl, mi řekl,
ať přijdu odpoledne, že to ještě není hotové. Když jsem přišla
odpoledne, už bylo všechno prodané. Bylo mi to divné, to se mi
ještě nestalo... Jako by někdo nechtěl, abych si to dala. Večer
jsem tam šla znovu, teď už bylo všechno připravené. Kluci, co tam
byli, už měli dávku v sobě, a tak byli v náladě a něco tam dělali
na vařiči. Nevšímala jsem si jich, zabraná do toho, abych si to co
nejdřív aplikovala. Vyhrnula jsem si rukáv a v tom se na tom vařiči
objevil oheň. Všichni byli po vlivem drogy, bez přemýšlení vyběhli
ven a ten poslední chytl hořící nádobu a chtěl ji vyhodit ven, ale
ve dveřích jsem byla zrovna já, a tak dopadla přímo na
mě.
Byla jsem úplně střízlivá a vnímala každý plamen, který si
šířil po mých nohách. Kluci se mě pokoušeli uhasit a když viděli,
že to nejde pomocí dek, přinesli bandasku, kde měla být voda a
vylili ji na mne. Jenže se spletli, místo vody na mě vylili benzín.
Celá jsem se ponořila do plamenů, jako bych se ocitla v pekle.
Křičela jsem šílenou bolestí člověka, který se peče zaživa. Musel
na mě být hrozný pohled, kluci to vzdali a ze strachu, že by
náhodou přišla policie a našla je tam s drogami, raději všichni
utekli.
Zůstala jsem tam sama. Padla jsem na zem a věděla, že jsou to
moje poslední sekundy, možná minuty. Věděla jsem, že tohle je cena,
kterou jsem dlužná zaplatit za svůj život. Odměnou za hřích je
smrt. Umíraní pomalou, trýznivou smrtí a pak už navždy být oddělená
od Boha. Prohrála jsem. Myslela jsem na rodiče a na krásné dny v
Teen Challenge. Znovu jsem slyšela ta slova, že Bůh mě miluje
takovou, jaká jsem. Ježíš Kristus mě může očistit. Přece mě Bůh
nemůže teď slyšet...
Najednou se mi začal před očima odvíjet příběh mého života -
ne z mého pohledu, ale z pohledu Boha. Bůh mě viděl jinak, než mě
viděli lidé kolem, a úplně jinak, než jak jsem se viděla já. Boží
pohled je vždy plný lásky. Pro něho jsem byla pořád dítětem, které
miloval, ať se v mém životě dělo cokoliv. Vždy při mně stál a čekal
až se pro něj rozhodnu. Miloval mě a já to vůbec nevěděla. Nikdy
jsem nebyla sama, ani když jsem si připadala úplně opuštěná. On tam
byl, blízko mě a držel mě ve své laskavé náruči. Tohle poznání mě
úplně zlomilo. Moje srdce se do Boha ve vteřině zamilovalo. Tohle
jsem stále hledala...ale na druhé straně mi bylo jasné, že musím
odejít. Nejsem hodná přijmout takovou lásku.
Plakala jsem, litovala své nevěry a hříchů a volala jsem k
Ježíši o milost. Vyznávala jsem, že věřím, že za mne zemřel, že
zaplatil cenu za můj hřích, abych mohla mít nový život. S každou
další prosbou jsem cítila, jak mě Bůh proměňuje. Najednou mě zalilo
tak jasné světlo, že jsem žár plamenů přestala vnímat a ponořila
jsem se do Boží milosti, lásky, pokoje a radosti. Byla jsem přijatá
za Boží dceru, absolutně nezaslouženě. Už jsem nechtěla žít, věděla
jsem, že mi je odpuštěno a že u Boha je můj nový domov, chtěla jsem
už napořád zůstat se svým Otcem.
Ale Bůh měl se mnou ještě jiný plán, a tak mě probudil hlas
kluka, který se vrátil a znovu se pokoušel mě uhasit. Strhal ze mě
kusy hořícího oblečení a najednou bylo po všem. Byla jsem převezená
do nemocnice. Měla jsem popáleniny 3. stupně na 30% těla. První noc
si nikdo nebyl jist, jestli se dožiju rána. Probudila jsem se celá
omotaná obvazy, a nemohla se ani hnout, ale v mém srdci byla
zvláštní radost, pokoj, láska a světlo. Bylo mi to divné, jako bych
to nebyla já?! Vždyť jsem se znala osmnáct let a věděla jsem, jak
reaguji, jak přemýšlím, a teď jsem se nepoznávala. Bůh mi dal nové
srdce a dal do něj svůj život. Znovu jsem se narodila, tentokrát z
Boha.
V nemocnici jsem absolvovala tři plastické operace a užila si
hodně fyzické bolesti, ale stálo to za to. Ty jizvy na těle jsou
pro mě vzácným důkazem toho, že Bůh je láska.
Myslím, že je zbytečné psát o tom, že mě už nikdy ani
nenapadlo sáhnout po drogách nebo alkoholu, protože Bůh nejenže
vzal moji špínu, ale také mi uzdravil srdce ode všech zranění... On
je ten jediný zdroj a smysl všeho. 5. května 2004 to budou čtyři
roky ode dne, kdy Bůh radikálně zasáhl do mého
života.
Ráda bych nakonec ještě řekla, že to byly čtyři nejkrásnější
a nejbohatší roky v mém životě. Můj život patří Ježíši. Před rokem
jsem se vdala, Bůh mi požehnal manželem nad všechna má očekávaní,
uzdravil mě ze žloutenky typu C a žehná nám ve všem, co děláme.
Přesto vím, že tím nejkrásnějším okamžikem bude, až znovu uvidím
Boží tvář.
Komentáře