Zpívat kometě o různých krásách na zemi s výčitkou, že tohle všechno si básník zamiloval a smrt mu to nenávratně vezme, je velmi emotivní a nutí nás to k zamyšlení.

Jiní básníci říkají, že smrt patří k životu a že je to jen „kus života těžkého“. Kdybychom tak mohli nahlédnout za oponu, kterou přikrývá nepoznané, to co se s námi bude dít potom.

Nebude nic? Nezůstane ani jediná vzpomínka? Nebo přijde nový život? Uvidíme ještě kometu až se znovu vrátí? A tak si musíme s tíživým pocitem smutku přiznat že ne. Že už tu nebudeme. Anebo ano? Budeme pokračovat v životech svých dětí? Ve vzpomínkách našich blízkých a nebo se připojíme k těm co obohatili celé lidstvo o nějaký vědecký objev a nebo umělecký poklad? Ano, zcela jistě. Ale co bude s námi? Narodíme se znovu jako dítě a budeme žít další život a tak se budeme donekonečna učit znovu psát a počítat chodit do školy a bát se smrti až do smrti?

Je zvláštní, jak se nám nechce myslet nato, že tu za několik okamžiků, a nebo několik roků, když budeme mít štěstí, už nebudeme. Přitom tohle je snad jediná jistota kterou máme. Je to naprostá 100% jistota že ze 100 lidí jich 100 zemře.

Takže naší otázkou by nemělo být jestli a kdy zemřeme, protože jistě zemřeme a to velmi brzo.

Otázkou by spíše mělo být co to ta smrt vlastně je?

Ano, víme že přestane fungovat naše tělo a tím člověk umírá. Ale také víme, že člověk může být mrtvý ikdyž ještě žije. Jak je to možné? Jednoduše. Neviděli jste ještě nikoho kdo se s někým pohádal, třeba se svým bratrem a nebo rodiči a prohlásil: „Ten člověk je pro mě mrtvý“ ? Ano zabíjíme se navzájem ve svých myšlenkách, jsme mrtví a přitom fyzikálně ještě žijeme. Ztrácíme možnost komunikace, sdílení se, stejně jako bychom už byli mrtví. Jsme od sebe navzájem oddělení, ikdyž sedíme třeba v jedné místnosti.

Někteří starší lidé když zůstanou sami opuštěni od přátel, od příbuzných, i od svých dětí vypadají že ani nežijí ikdyž ještě dýchájí a z medicínského hlediska jsou ještě naživu. Jejich duše je zraněna k smrti a už je nic nemůže z tohoto stavu zachránit, takže jejich tělo brzo umírá také.

Spousta lidí takovýmto způsobem umírá. Zranění bolestí, zklamaní životem, zklamaní sami sebou, sami, beze smyslu. Zdravotní problémy je oddělili od toho co měli rádi. Od jejich oblíbeného sportu, od jejich přátel, od jejich koníčků, a nebo jak zpívá básník od ….............krásné přírody.

Až je nakonec smrt oddělí od celého světa.

Smrt by se tedy dala chápat jako oddělení, či odloučení od něčeho. Oddělením od našeho nefunkčního fyzického těla nastává smrt, která způsobuje nemožnost vrátit se zpět. Rozhádaní lidé se mohou usmířit, nemocní se mohou uzdravit, ale člověk který zemře se už nemá kam vrátit.

Ano existuje sice klinická smrt, ale nikdo neví jestli to byla skutečná smrt. Stejně jako nemocný sportovec skutečne nezemřel sportu a může dělat třeba trenéra, a rozhádaní lidé si přece jen někdy vzpomenou, že? Alespoň na ty vánoce, ne?

A pak jsou tu věci, které jsou pro nás mrtvé a nebo my pro ně, už od našeho narození.

Rodíme se tedy už vlastně mrtví. Zvláštní? Někdo říká že dnem našeho narození už začneme umírat, ale není to přesné. Dnem našeho narození již mrtví jsme.

Ve skutečnosti totiž ani nevíme, co nevidíme a s kým nemužeme komunikovat. Stejně jako když se někdo narodí hluchý a slepí.

Stejně jako kdyby slepý a hluchý člověk zůstal bez pomoci, netrvalo by dlouho a zemřel by, stejně tak jsme na tom my všichni. Bez pomoci velmi rychle hyneme a umíráme. Stejně jako nemůže slepý pomáhat slepému, tak stejně nemůžeme najít pomoc od nikoho z lidí, protože všichni jsme na tom stejně. Všichni umíráme. Jsme totiž odděleni od zdroje života a proto jsme pro skutečný život mrtví a brzo umíráme. Tím zdrojem je stvořitel. Je to ten, který je původcem všeho a ten, kdo udržuje celý vesmír a ví o každém i tom nejmenším broučkovi na této planetě. Toho my neznáme a proto umíráme.

Římanům 8:10 Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.