Všichni víme, že v našem světě se dějí hrozné věci. Mnoho nocí jsem nespal kvůli válce ve Vietnamu. Bojuje se tam (válka skončila v roce 1975) a já si v duchu představuji tamní obyvatele, kteří tam už dvacet let zápasí o život. Muži, kteří jsou zatčeni kvůli podezření, že patří k Vietkongu (Národní frontě osvobození Jižního Vietnamu, komunistické povstalecké organizaci). Ženy, jimž vojáci zapálí chatrče nad hlavou. Když si to jednou uvědomíme a vidíme tyhle obrazy, stojí před námi otázka: „A co Bůh?“

Tahle otázka se nám vnucuje o to víc, když se nás osobně dotýká. Smím vám říct něco o sobě? Když jsem se oženil, přál jsem si mít šest synů. Bůh mi daroval dva – a oba zahynuli hrozným způsobem. To je věc, přes kterou se nemohu přenést: stále znovu se vynořuje otázka: „Bože, proč jsi mi to udělal? Kde tehdy byla tvoje ruka?“

Nebo myslím na ženu, která umírá na rakovinu, pomalu skomírá za hrozných bolestí. Kdo to prožívá s ní, musí se nutně ptát? „Ano – a Bůh?“

Je mezi vámi jistě mnoho lidí, kteří by teď mohli vyprávět své příběhy a na konci se ptát: „Kde byl tedy Bůh?“

Oblíbený německý básník Friedrich Schiller jednou složil píseň o radosti:

Radosti, krásná božská jiskro, dcero z Elysia...

Pak přichází strofa:

Bratři, nad stanem hvězdným musí bydlet milý otec.

Dnešní člověk je ale v pokušení říci: „Bratři, nad stanem hvězdným nemůže bydlet žádný milý otec!“

Komu se vnucují tyhle otázky: „Kde je Bůh? Proč to dopouští? Proč mlčí k těmto příšerným věcem, které se ve světě dějí?“, přijde možná do bodu, kdy ho napadne hrozná myšlenka: „Možná opravdu Bůh není. Možná má ateismus přece pravdu.“

Kdyby to byla pravda, bylo by to příšerné! Pak jsou lidé bestie, zanechané samy sobě napospas. Pak jsme jen ztracené děti. Dneska už nikdo neví, jak ven z chaosu. Všechny národy se vyzbrojují atomovými bombami, a nikdo neví, kam to povede! Polovina světa hladoví, a my nevíme, jak je máme nasytit. Bez Boha jsme přece ztraceni.

Když mi někdo řekne „Jsem ateista,“ odpovídám mu: „Ani netušíte, co tím říkáte. Že nad námi nic není, že jsme tu sami, sami sobě napospas.“ To je děsivá myšlenka. Nic není pro člověka hroznějšího než člověk. Římané měli přísloví: „Homo homini lupus.“ Člověk člověku vlkem. Ne, díky Bohu, moji přátelé, o tom vůbec nemusíme pochybovat – i když Bůh často mlčí – že Bůh žije, to je úplně jisté! A když se mne zeptáte, jak si můžu být tak jistý, budu vám vyprávět: měl jsem jednou shromáždění v Augsburku o půlnoci ze soboty na neděli. Byli tam samí opilí lidé, které jsme našli na ulicích. Sebrali jsme je a uspořádali pro ně shromáždění. Mí přátelé jezdili po městě a zvali ty, které našli. To vám bylo shromáždění!

Když jsem začal mluvit, jeden z nich povstal – měl čepici na hlavě a cigaretu v puse – a zařval: „Žádnej Bůh není!“ Na to jsem se ho zeptal: „Jak to víte tak jistě?“

Poškrabal se za uchem, pošoupl si cigaretu do druhého koutku a křikl: „Jistě neví nikdo nic!“

Pak jsem mu vysvětlil: „Já to vím naprosto jistě, že Bůh žije.“ Znovu vstal a řekl: „A jak to můžete tak jistě vědět?“

„Protože se zjevil v Ježíši!“

Když někdo řekne: „žádný Wilhelm Busch neexistuje,“ tak si na něj došlápnu a řeknu: „Já jsem to.“ A ukážu mu občanský průkaz a on musí říci: „On opravdu je!“ A Bůh – jestli to tak smím říct – si došlápl na naši dobu. On roztrhl nebesa, rozbil zeď a přišel k nám ve svém Synu, Ježíši Kristu. A proto můžeme vědět, že Bůh žije. O tom nemůže být pochyb. Od té doby, kdy přišel Ježíš, znamená popírání Boha neznalost nebo zlou vůli.

Ale zůstává nám otázka: Když tenhle Bůh žije, proč mlčí ke všem těm hrůzám? Proč nechává lidi umřít na rakovinu? Proč neskoncuje s válkou ve Vietnamu? Žádnou otázku jsem neslyšel tak často jako: „Jak to může Bůh dopustit?“

Pokusím se vám dát na tuhle otázku poctivou odpověď: „Já to taky nevím!“ Kdybych teď totiž vystoupil a řekl, že jsem tajný rada Pána Boha a všechno vím, všechno znám, ti chytří mezi vámi by řekli: „Pastore Buschi, tohle ti nevěříme!“

Pastorovi, děkanovi, farářovi, těm můžu rozumět, ale Bohu nemůžu rozumět. Bůh, kterému bych mohl rozumět, by byl míň než farář. Dokonce bych chtěl říct: z čeho mám pořád radost, je fakt, že Bohu nikdy nemůžu plně porozumět. To by byl pěkně komický Bůh, kdyby Ho mohl pochopit tak malý duch jako jsem já!

Ale chci ještě něco říci k otázce „Proč to Bůh dopouští?“ Nejdřív musím odstranit několik nedorozumění nebo odklidit suť a rum.

A. Tahle otázka „Jak to může Bůh dopustit?“ může být někdy hrozně hloupá.

Na počátku Třetí říše – tou dobou už jsme dobyli půl světa – byly noviny plné „německé píle, německé síly, německých vojáků a německé hodnotné práce“. Když to později šlo od deseti k pěti, města se topila v troskách a naši hoši umírali po statisících, přicházeli ke mně lidé a ptali se: „Jak to může Bůh dopustit?“

Stále ještě mi v uších znělo: „Německá síla, německá moc...!“ To tedy znamenalo: když se daří, je to naše zásluha. Když se nedaří, může za to milý Bůh.

V Tübingenu žijí vinaři, kteří jsou vyhlášeni svými komickými výroky. Prodávají víno ze svých vinic. Když se víno nepovede, postávají u něj a říkají: „Jo, to nechal vyrůst Pán Bůh.“ Když se ale víno pěkně vyvede, říkají: „Moje vlastní výpěstky!“

Když hledáme odpověď na otázku „Jak to může Bůh dopustit?“, musíme velmi zřetelně říci: „Velmi mnoho z bídy v tomhle světě jsou naše vlastní výpěstky.“

Když se v roce 1945 naše města topila v troskách, neudělal jsem snad ani krok, aniž by se mě lidi neptali: „Jak to může Bůh dopustit?“ Odpovídal jsem: „To jsme si sami nadrobili! Bůh nás jen nechal běžet svou cestou.“

Před nedávnem u mě seděla jedna mladá žena a srdceryvně plakala. Její manželství se rozpadlo. Nakonec z ní vypadlo: „A teď tu sedím sama se dvěma dětmi. Nechal mě sedět, ten lump! Jak to může Bůh dopustit?“ Odpověděl jsem jí: „Počkejte, vzal si ho za muže Bůh nebo vy?“

„Ano, ale – já jsem přece nevěděla, co je zač!“

„Modlila jste se předtím: ‚Pane, ukaž mi Tvoji cestu. Pane, dej mi správného manžela!‘ Modlila jste se tak někdy?“

„Ne.“

Tak jsem jí vysvětlil: „Tak běžíte sama bez Boha do neštěstí, a nakonec se ještě ptáte: ‚Jak to může Bůh dopustit?‘“

Lidé se velmi často takhle ptají, když se jedná jenom o to, že si musíme snít, co jsme si uvařili. Řekl jsem té ženě naprosto tvrdě: „V Bibli je jedna věta, které se nikdo nevyhne:

• Musíš poznat a vidět, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha, a ze mne strach nemáš. (Jer 2,19)

Když se mě ptáte, jaké šance má Německo, odpovím vám touhle větou: „Musíš se naučit,“ říká Pán. „Musíš poznat“, – tak jistě, jako že dvě a dvě jsou čtyři – „jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha, a ze mne strach nemáš.“ A když na náš bezbožný národ přijdou další soudy, vysměju se do obličeje každému, kdo se mě zeptá: „Jak to může Bůh dopustit?“

B. V podstatě je tahle otázka špatně položena – to patří k mé odklízecí práci. S touhle otázkou je spojena představa soudního sálu. Sedím na soudcovské židli a na lavici obžalovaných sedí živý Bůh. Obžalovanému je vytýkáno: „Bože, ty jsi vládce nad celým světem a nechal jsi to všechno krachnout. Jak si to představuješ?“

Věříte, že to takhle jde? Že sedíte na židli soudce a Bůh na lavici obžalovaného? Věříte tomu?

V této souvislosti bych chtěl vyprávět jeden milý příběh. Když jsem byl úplně mladý farář, bylo mi dvacet sedm – to jsem měl ještě všechny vlasy – přišel jsem do Essenu. Sotva jsem tam dorazil, vypukla stávka horníků. Je možné to chápat, protože horníci byli mizerně placeni. Na každém druhém rohu stála hospoda, kam dennodenně nosili své peníze. To byly skutečně příšerné podmínky! V mém okrsku – měl jsem tenkrát hornický okrsek – všechno vřelo. Když jdu jednoho dne přes náměstí, na krabici od mýdla tam stojí řečník a mluví asi ke stovce mužů. Mluvil a mluvil – ani nevím, co říkal. Najednou ale utne svoji řeč, protože mě poznal. „Helemese,“ říká. „Támhle nám jde jeden černoprdelník!“ – tak se říkalo farářům. „Pojď k nám, kněžoure!“

Když mě někdo přátelsky pozve, přijmu pozvání, když je to jenom trošku možné. Tak jsem šel. Byl to nezapomenutelný obrázek. Stál tam tenhle chlapík na krabici od mýdla a kolem asi sto mužů. Udělali mi místo. Když jsem už stál před ním, všechna hořkost jeho srdce se vyvalila ven. „Tak ty, kněžoure, říkáš, že je Bůh?“

„Ano,“ říkám, „Bůh žije!“

„Takže,“ on na to, „jestli tenhle Bůh žije, čemuž nevěřím, tak jednou, až umřu, předstoupím před Jeho trůn. A tam Mu řeknu: „Bože, ty jsi dopustil, aby děti umíraly hladem a aby se jiní přežírali a nevěděli, co s penězi! Ty jsi dopustil, aby tisíce lidí umíraly na bojištích, dopustil jsi velikou nespravedlnost na světě, ty jsi dopustil, že se muži ožírají a pak mlátí své manželky, ty jsi dopustil,“ tak vypočítal všechno možné a uzavřel to slovy: “Pryč s tebou, Bože!“

Když už došel až sem, řval jsem s gustem s ním: „Pryč s takovým Bohem!“

„No teda,“ řekl, „jste přece farář, ne?“

„Jasně. Pryč s takovým Bohem!“

„Tak tomu už vůbec nerozumím.“

Odpovídám mu: „Poslyš, člověče. Slez z tý bedny a nech mě mluvit!“ Sestoupil a já vystoupil na krabici. Pak jsem mu vysvětlil: „Představ si, člověče Boha, před kterého předstoupíš, otevřeš si hubu a na konci řekneš: ‚Vodprejskni!‘. Takový Bůh neexistuje. Takový je jenom v tvé hlavě. Toho sis vymyslel! To je modla! Všichni bohové, které si lidi vymysleli, jsou modly. Takový Bůh, kterého bys mohl obžalovat a kterého chceš soudit, prostě neexistuje! Ale,“ říkám mu z krabice od mýdla, „je jeden skutečný, živý Bůh. A jednoho dne před Ním budeš stát. A bude se tě ptát: ‚Jak jsi mohl?‘ Já tvůj život neznám, ale Bůh se tě bude ptát. Pak nebudeš schopen odpovědět ani na jednu z tisíce otázek! A pak se může stát, že Bůh řekne: ‚Pryč s tebou!‘ Takový Bůh existuje – Bůh, který se ptá, který nás obžalovává a který nás může vyhnat pryč, takový Bůh existuje!“

Je to vůbec hloupost, když se začínáme ptát: „Jak to může Bůh dopustit?“ V tom se ukazuje celá šílenost naší doby, že lidi vidí Boha jako bezmocného a neškodného. Možná je tím vinna i církev – nevím – když se pořád mluví jen o „milém Bohu“. Měli bychom mít bázeň před Bohem, protože On je svatý Bůh. Jednou před Ním budeme stát všichni. Tehdy budou všechny naše tajné hříchy zjevné. A pak se může stát, že skončíte v pekle. Takového Boha bychom se měli bát. Před Ním nám zůstává každá žaloba vězet v krku.

C. Musím ještě pokračovat v odklízecích pracích. Teď, když už jsme u bodu c, musíte v duchu zařadit čtyřku. Teď už je to trochu těžší. Dlouho jsem přemýšlel, jestli to mám říkat na takhle velkém shromáždění. Víte, k odklízecím pracím patří následující:

Otázka „Jak to může Bůh dopustit?“ je ještě docela neškodná. Je to totiž tak, že Bůh nejenže věci připouští, On je taky dělá! Bůh činí hrozné věci. Víte to? Chtěl bych skoro říct: „Bůh je tím vším vinen!“

Bylo to 5. března 1945, kdy přišel první velký, hrozný letecký útok na Essen. Celí otřesení vycházíme ze sklepa, všechno hoří. Říkám ženě: „Nedá se tu už dýchat, vezmi děti a utíkejte na volné prostranství!“

Pokouším se hasit, vpadnu do domu, všechno hoří. Všude dokola hoří domy. Obyvatelé utekli. Jsem sám v moři plamenů. Chci přeci jen aspoň něco zachránit, své knížky, věci našich dětí nebo něco jiného. Otáčím kohoutkem – ale žádná voda neteče. Tak tam stojím ve svém milovaném domě a mám hroznou zlost! Ani nevím, na koho. Na Američany, na Hitlera nebo – na Boha?

Najednou mě něco napadá. Možná znáte knihu s biblickými hesly, kterou vydává Jednota bratrská v Herrnhutu, kde je na každý den vybrán jeden výrok ze Starého a jeden z Nového zákona. Toho rána jsme při ranní pobožnosti – naše rodina má totiž každé ráno chvilku nad Písmem – také četli tyhle vybrané výroky. A víte, jaké to zrovna byly? Slovo z proroka Ámose: „Staneli se ve městě něco zlého, zda nejedná Hospodin?“

„Pane,“ říkám, „ty jsi zapálil můj dům. To je sice hrozné, ale zároveň uklidňující. Ty to smíš!“

Vyprávěl jsem to jednou jednomu mladému muži. „Bůh vůbec není tak bezmocný a neškodný, Bůh činí hrozné věci.“ Na to mi odpovídá: „Člověče, jestli je Bůh vším vinen, tak to je v pohodě! Pak je to teda Jeho vina, když hřeším. To je skvělý. Tak si můžu vesele hřešit, když Bůh je tím vším vinen!“

Odpověděl jsem mu: „Jo, můj milý, když ty tak hrozně hřešíš, i tím je Bůh vinen. V Bibli přeci stojí:

• Protože lidé nechtěli vzdát Bohu čest, Bůh je nechal napospas nečistým vášním jejich srdcí. (Ř 1,26) 

Nechal je žít ve lži a sporech v rodinách, ve smilstvu a ve válce.

Že my hřešíme, to je už Boží soud. Když zde sedí lidé spoutaní hříchem, kteří žijí ve sporech se svými bližními – stojíte pod Božím soudem. Vy musíte nenávidět, protože jste Mu nevzdali čest! Už to, že hřešíme, je Boží soud. Toho bychom se měli děsit. „Bůh je vydal napospas, aby dělali, co se nesluší.“ Když si tohle člověk uvědomí, je ten problém najednou daleko, daleko horší. „Pane, ty nás necháváš napospas naší bezbožnosti a mlčíš! Necháváš svět tonout v katastrofách – a mlčíš! A člověk ti zlořečí a žije bez tebe – a ty mlčíš! Pane, v jaké jsme tmě!“

Je to dost tíživá otázka: „Jak to může Bůh dopustit?“ Když o ní přemýšlíme dál, pochopíme, že je třeba Boha se bát, mít bázeň před Bohem. Ničeho se nebojím tolik jako živého Boha.

Jednoho dne jsem mluvil s jedním novinářem. Dlouho se mnou diskutoval, až jsem Mu na rovinu řekl: „Víte, já nerad diskutuju. Je to tak nudné a k ničemu to nevede. Řekněte mi – ano nebo ne – měl jste už někdy strach před Bohem?“

„Ne, vůbec!“ odpověděl, „Strach před milým Bohem? Proč bych měl?“

Na to jsem mu řekl: „Tak už nemusíte dál nic říkat, protože jste ještě nic nepochopil.“

Neštěstím našeho století je, že se už Boha nebojíme. A místo toho, aby se v církvích ze všech kazatelen volalo: „Pozor, Boha je třeba se bát!“, pomáháme, aby se všechno zdálo tak bezmocné a neškodné. Jednoho dne umřeme. Máme jen jeden život. Pak budeme stát před tímhle Bohem, úplně sami. Tehdy nám dojde, co to znamená:

„... vydal nás, nechal nás.“

Tak, teď se musím dál věnovat otázce: „Jak to může Bůh dopustit?“

D. Abych mohl dát skutečně dobrou odpověď, musím znovu do svého kázání zapříst jednu osobní zkušenost. Nejprve musím říci: když se koukám po světě sem a tam, nikde nevidím znamení Boží lásky. Tady je šťastná rodina – a najednou jejich dítě spadne pod auto. Konec. Všechno pryč. Proč?

Rozumíte? Všechno, čemu svět říká štěstí, stojí na hliněných nohou. Má nás Bůh vůbec rád?

Tak, teď vám budu vyprávět svůj příběh. Blížil se konec války a Essen byl znovu zasypán bombami. O tři dny později jsem šel večer po ulici, protože jsem měl v jednom sklepě vést biblickou hodinu. Najednou zakopnu o kus zdi, ale když se podívám blíž, nebyl to kus zdi, ale mrtvý člověk. Mrtvola, která tu už leží tři dny. Napadlo mě slovo z Bible (z proroka Jeremiáše): „Vaše mrtvoly budou ležet na ulicích jako hnůj.“ Děsím se a přemýšlím: „Jak nás Bůh vydal,“ když z jednoho sklepa vychází jeden člověk a jde ke mně a říká: „Přijde vám to hrozné? Ukážu vám něco jiného. Pojďte se mnou!“ Vedl mě do dvora jedné správní budovy, kde býval bunkr. Bomba ho zasypala a všichni tam zemřeli. Toho dne vyhrabali mrtvoly z toho bunkru. Ležely na dvoře. Ženy, vyhublé ženy. Ach, tyhle ženy neměly ani ten nejmenší zájem na Velkoněmecké říši. Ty chtěly jenom žít. A děti, děti! Viděl jsem před sebou jeden obraz Hanse Thomy, kde děti na kvetoucí louce tančí kolem stromu. A teď tady ležely: hubené ručičky, udušené, s modrými obličeji. Ten muž odešel, padla tma. Slyšel jsem jenom vodu kapající z okapu. Najednou se mě zmocnilo zoufalství – rozumíte tomu? – řekl jsem: „Bože, jak to můžeš dopustit? Můj Bože, ty to dokonce sám děláš! Proč to děláš? Proč mlčíš?“ Můžu jenom říci, jak to bylo. Ve stejném okamžiku mi v mysli zazářilo slovo z Bible: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ A najednou jsem pochopil: Bůh mlčí, Bůh se skrývá ve tmě. Je tolik tajemství, kterým nerozumím. Ale jako maják září láska Boží. Je tu jeden světlý bod, kde získávám světlo – kříž Ježíše Krista. Neboť Bůh tak miloval svět – tenhle hrozný svět, který na Něj kašle – že dal svého Syna!

Když mi někdo řekne: „O křesťanství nechci nic slyšet!“, můžu mu jen odpovědět: „I pro tebe zemřel Boží Syn!“ Někdo žije až po uši ve špíně, ale přesto smí vědět: Bůh mě tak miloval, že kvůli mně vydal svého Syna na smrt!

Když vůbec nic nevíte, když vůbec ničemu nerozumíte, můžete pochopit aspoň tohle: „Jak moc mě musí Bůh milovat, že vydal svého Syna, svatého Syna Božího, Pána Ježíše, kvůli mně na smrt!“ Lásku Boží nacházím v Ježíšově kříži. Tam umírá Syn Boží za mě. Tam se otvírá pramen, který mě očišťuje od vší viny. On je oběť, která mě usmiřuje se svatým Bohem. On otvírá dveře do nebe! Pod Ježíšovým křížem nachází pochybovač, hříšník i samospravedlivý zákoník lásku Boží. Proto to nemá žádný smysl, když kritizujeme: „Proč Bůh dělá tohle a tamto?“ Na tuhle otázku nedostaneme žádnou odpověď. Nejsme Boží tajní radové. Ale chtěl bych vás vzít k ukřižovanému Spasiteli. Kdo Ho našel, už se neptá: „Proč to děláš?“ Kdo skrze Ježíše Krista, má pokoj s Bohem, už se neptá, ale je skrytý v lásce Boží.

Už s lidmi nediskutuji o tom, proč Bůh dělá tohle nebo tamto, říkám jim: „Obrať se k Pánu Ježíši! Hledej Ho, dokud Ho nenajdeš, a dej mu svůj život. Pak najdeš pokoj, odpuštění, milost, štěstí a naději, a staneš se dítětem Božím. Pak už se nepotřebuješ ptát, proč to Bůh všechno dělá. Děti nevědí a nerozumí všemu, co jejich Otec dělá.

Doufám, že jste mi porozuměli. Takovéhle téma se vlastně ani nedá v krátkosti vyčerpat. Je to složitý problém. Ale chtěl bych vám k tomu říci ještě dvě věci. Možná cítíte, že tahle moje řeč je osobně zabarvená. Bůh mě tak vedl, že jsem se někdy dostal do strašných temnot a nikde nenacházel světlo – až jsem během chvilky zahlédl tvář Pána Ježíše a z Jeho kříže slyšel slova: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, zavolal jsem tě jménem, jsi můj!“

Jsou jistě lidé, kteří právě teď procházejí utrpením. Dnes mi jedna dívka říkala zoufale: „Už nemůžu žít, už nemůžu! Už nemůžu!“ Nebyla to žádná stařena. Její slova přicházela z hloubi její duše, byl jsem tím otřesen. Přemohla mě ta její bolest. Možná i tady jsou lidé, kteří také procházejí temným obdobím a říkají: „Už nemůžu dál žít.“

Víte, že v Západním Německu je více sebevrahů než obětí autonehod? A že polovina sebevrahů jsou mladí lidé do dvaceti let? Kolik zoufalství je mezi námi! Chtěl bych vám ukázat, jaké světlo vychází z Ježíšova kříže. A když jste v temnotě, chci vám říci: nejde o to, abyste pochopili, proč musíte procházet touhle bídou. Ptejte se raději: K čemu je to dobré?

I tenhle bod vám chci ozřejmit jedním příběhem. Už jsem ho tisíckrát vyprávěl, je zaznamenán na všech nahrávkách, ale musím jej ještě jednou zopakovat. Patří sem. Je to jeden z mých nejkrásnějších zážitků, které mám. Jako mladý farář jsem přišel do hornického okrsku. Bylo to tam hrozné, opravdu hrozné! Všichni lidé tam byli ateisté! Ale pak se přeci jen postupně utvořil okruh mužů, kteří uvěřili. Samí mladí chlapi mezi dvaceti a třiceti. Bůh je přitáhl! Pod vlajkou kříže lidé přišli k víře. Jednoho dne mi řekli moji muži: „Ty, Buschi,“ – všichni jsme si tykali – „v té a té ulici bydlí jeden horník, který se vážně zranil v dole. Kámen mu spadl na páteř. Je napolo ochrnutý.“ Často totiž stačí jen malá rána do páteře a člověk zchromne od pasu dolů. „Jmenuje se Amsel a je celý zoufalý. Propustili ho z nemocnice, je to mrzák. Zajdi za ním!“

Tak jsem navštívil Amsela. To je srandovní jméno, že? (Amsel je německy kos.) Už je v nebi, tak o něm můžu klidně vyprávět. Když jsem vešel do jeho domku, bylo tam pravé peklo. Nemocný seděl na kolečkovém křesle a kolem něj pár chlapů, hráli karty, kleli, řvali a pili tvrdý alkohol! Když mě uviděli, bylo chvilku ticho, ale pak začali: „Černoprdelník! Černý drozd!“ (Přitom jsem měl světlý kabát – ale to bylo jedno. Taky jsem měl blond vlasy. Ale i tak jsem byl „černý drozd“.)

Pak spustil sám nemocný Amsel. Ještě ho vidím před sebou: byl to velký a silný muž. „Ty zatracenej kněžoure! Kde teda byl tvůj Bůh, když mi kámen spadl na záda? Kdyby byl Bůh – copak by to mohl dopustit? Proč mi tohle natropil?“

Bylo to tak hrozné, že jsem ze sebe nedostal ani slovo. Občas můžeme zahlédnout, že peklo začíná už tady. Peklo je svět bez Boha, plné zoufalství. Po tváři mi stékaly slzy, až jsem musel vyjít ven a druhého dne říct mým chlapům: „Poslouchejte, s tím se nedá nic dělat. Tam proti mně stojí takové nepřátelství, že nevím, co si s tím počít.“

Ale tihle chlapi, ti mají takové hrubé, srdečné způsoby. Měli jsme malý sál, kde jsme se scházeli na biblické hodiny. Když jsem přišel příští pondělí na biblickou hodinu – místnost byla nacpaná k prasknutí – přímo přede mnou sedí na kolečkovém křesle Amsel! Chlapi ho prostě přivezli. Ani nevím, jestli se ho předtím ptali. A teď seděl přede mnou, v obličeji měl výraz jako kdyby mě chtěl sežrat. Text toho večera zněl: „Neboť tak Bůh miloval svět“ – ne že nám dá život bez starostí, ne že nás nenechá jíst plody našich hříchů – ale „že dal svého Syna!“

Když v temnotě hledáte světlo, jděte k Ježíši, Synu Božímu! Visí na kříži pro nás, z hříšníků dělá děti Boží, usmiřuje s Bohem, vykupuje nás z moci světa, ďábla a pekla. „I kdyby vaše hříchy byly rudé jako šarlat“ – to je zaslíbení! U Ježíše je odpuštění za hory hříchů. Vstal z mrtvých, žije a je tady s námi v týhle špinavý cimře.

Pondělí co pondělí seděl Amsel na svém kolečkovém křesle přede mnou. Bylo úžasné vidět, jak se jeho obličej týden po týdnu proměňoval, jak se z obličeje plného nenávisti postupně stal naslouchající a jednoho dne pokojný obličej. Je to dlouhý příběh, jak šel s jedním přítelem – ne se mnou – pod Ježíšův kříž a modlil se a vyznal svoje hříchy a uvěřil: Ježíš mě přijímá!

Ježíš přijímá hříšníky, mě taky přijal, nebe mi otevřel, abych k Němu mohl přijít blažený a s útěchou zemřít: Ježíš přijímá hříšníky.

Krátce před tím, než se Amsel odstěhoval z Essenu–Západu – dostal domeček na sídlišti a pak brzy odešel na věčnost – jsem ho ještě jednou navštívil. Tahle návštěva je pro mě nezapomenutelná. Amsel seděl na svém kolečkovém křesle před domem na sluníčku. U domku, ve kterém bydlel, byl schůdek, tak jsem se na něj posadil a zeptal se: „Amsele, jak se ti vede?“

„Jó,“ řekl, „skvěle! Člověče, od té doby, co je Ježíš v mojí rodině, je každý den ... je každý den,“ hledal slova, „je každý den jako den před Vánoci! Od té doby, co mám pokoj s Bohem, se na mě směje celý svět!“ A pak přišla ta krásná věta: „... dokonce i dlažební kostky se na mě usmívají!“ Pak vyprávěl dál: „Víš, cítím, že už nebudu dlouho žít. Smrt ve mně sedí. Ale až přijdu na věčnost, uvidím Boha. Pak padnu před Jeho trůnem, budu Ho chválit a říkat: „Děkuju ti, že jsi mi rozbil páteř!“

„Amsele“, říkám, „zbláznil ses? Jak to můžeš vůbec říct?“

Odpověděl: „Nezbláznil jsem se. Jsem úplně střízlivý a při smyslech. Kamaráde, Bůh mě často volal, ale já jsem Ho neslyšel. Dál bych býval běžel do pekla, bez Boha. Ale On zasáhl a ochromil mě. Tak jsem našel Ježíše a lásku Boží, odpuštění svých vin a pokoj s Bohem. Bez toho úrazu bych běžel přímo do pekla!“ Pak přišla věta, kterou nikdy nezapomenu: „Buschi, je lepší jít ochrnutý do nebe, než se dvěma zdravýma nohama skočit do pekla.“

To nebyla žádná teoretická úvaha – přede mnou seděl ochrnutý muž. „Je lepší jít ochrnutý do nebe, než se dvěma zdravýma nohama skočit do pekla.“ Otřáslo to se mnou. Na hlučné ulici sedím vedle něho a říkám: „Amsele, Bůh tě vzal do školy, a ty ses něco naučil.“ Dokud se člověk jen ptá: „Jak to může Bůh dopustit?“ ještě se nic nenaučil. „Amsele, ty ses v Boží škole naučil, k čemu jsi potřeboval utrpení. Dotáhlo tě to k Synu.“ Otec ho přitáhl k Synu, k Ježíši, a tak se stal zachráněným dítětem Božím.

Přicházel jsi ke mně, Pane, můj Bože, s utrpením i láskou, aby sis připravil mé srdce, abych se ti cele odevzdal.

Vy všichni jste nějakým způsobem v Boží škole. Taky se učíte? Nechte se přitáhnout k Synu, k Ježíši, ke svému Spasiteli! To je smysl všech těžkostí a temných chvil v životě.

Tímto se blížíme k závěru: když se stanete dítětem Božím, už vás všechno temné a těžké nebude tolik tlačit, protože máte živou naději na věčný život. Když mi jde ze všeho hlava kolem, říkám si: „Člověče, vždyť já tady nezůstanu. Já jdu do nebe!“ Jenom jak řeknu něco takového, už někdo vstane a říká: „Ach, už je to tady. Faráři jenom utěšují lidi nebem!“

Jednoho dne jsem vstoupil do jednoho domku ve svém okrsku. Všichni tam chlastali. Jeden muž mě pozdravil slovy: „Pane pastore, nebe přenecháváme vám a špačkům!“ Tahle hezká věta pochází ze Zimní pohádky Heinricha Heineho. Na to jsem mu řekl: „To je od vás milé, ale – jak mi můžete přenechat něco, co vám vůbec nepatří? Pokud vím, vy vůbec nemáte místo v nebi, které byste mi mohl přenechat. Pokud to vidím správně, jste na cestě do pekla. Jak mi tedy chcete přenechat nebe?“

Odpověděl mi: „No jo, faráři jenom utěšují lidi nebem!“

„Fakt? Opravdu to dělají? Já tedy ne. Já vám chci říct: pokud si žijete daleko od Boha, jdete cestou tam, kam se Bůh už ani nedívá. To je ztracenost. Prosím vás, obraťte se! Bůh vás má rád. Poslal svého Syna.“ A pak jsem jim vysvětlil spasení skrze Ježíše Krista.

Ne, já bych nechtěl neobrácené lidi utěšovat slovy o nebi. Na to ani nepomyslím. Ale ti, kteří patří Ježíši, mají zcela jistou naději na věčný život, a už se neptají: „Pane, jak můžeš tohle dopustit? Proč jsi mi vzal moje syny?“ Počkám si. Za pár let, až budu před Ním stát, Bůh mi řekne, proč to udělal.

Skončím slovy Paula Gerhardta a přál bych si, abyste je mohli říkat se mnou.

Tak sice dál budu své živobytí táhnout v tomhle světě, ale nemyslím si, že bych měl zůstat pod tímhle cizím stanem. Dál si pošlapu svou cestou, která vede k mé vlasti, kde mě Otec utěší nade vše pomyšlení.

– Wilhelm Busch –

(překlad Petr Pokorný)