»Kamas chodil do Jičína do soukenické továrny, kde si vydělal slušné peníze. Měl sedm šestek na den při dvanáctihodinové pracovní době. Točil kolem, které pohánělo stroje, neboť parní stroj továrník ještě neměl. Jednou se mu spoludělník pochlubil, že měl na snídaní kafé: "Panečku, to je jinší jídlo, než kyselica se zemňáky. To sem si pochutnal. Tak páni jeďá každý den." "A kde sa to dostane kúpit?" ptá se Kamas. "Běž k Neusserovi a řekni, že chceš čtvrtku kávy". Kamas přišel v sobotu kolem půlnoci domů (tehdy dráha ještě nejezdila a dělníci chodili do jičínských fabrik pěšky) a hned zvěstoval své ženě novinku: "Veruno, čuješ, donés sem ti nové jídlo. - Tož to ráno uvař, móžém sa mět též někdy lepší". Ráno Veruna vzala hrnec, vysypala zrnka do něho, zalila vodou, dobře osolila a dala vařit. Voda vřela hodinu, ale zrnka byla pořád tvrdá. "Už i je to? Já bych jed", povídá Kamas. Tož ona vzala kousek loje, přismažila jíšku a potom vylila na mísu. "Hleď starý, je to pořáď jakési tvrdé". "Ale co, šak to jaksi zíme," pravil muž a ponořil lžíci do mísy. Křúpal, až si zub vylomil. "Ééé, stará jaksi špatně jsi to uvařila. Já to jesť nebudu, daj to prasati". Ale kávu nechtělo ani prase. Tomu se Kamas podivil: "Ja, ja majú to ti páni divné chutě".
(Jaroslav Štika:"Lidová strava na Valašsku", str. 82, Kneifl Praha, 1997)