nahoru
ZPĚT do kapitoly
U distributora kávy nebo dříve i v domácnostech byla káva pražena. V začátcích a později domácnostech byla zelená zrna pražena v jednoduchém bubnu, kterým naše babičky otáčely nad topeništěm, nebo používaly kryté pánve s lopatkovými míchadly. Dnes se káva praží v moderních pražících strojích různé konstrukce horkým vzduchem nebo rozvodem tepla z topeniště. Teprve pražením získávají kávová zrna svoji charakteristickou vůni. Při jejich pražení probíhá v podstatě nedokonalá suchá destilace, kdy uniká vody v podobě par a současně probíhá tepelný rozklad organické hmoty kávových zrn. Pražení je vedeno při teplotách 160 - 220°C , přitom se mění vzhled a velikost zrna a barva přechází ze světle zelené přes skořicově hnědou do kávově hnědé barvy. Zároveň vznikají dehtovité látky, které jsou nositeli charakteristické chutě a vůně. Čím rychleji se káva praží, tím přijemnější je vůně. Příliš mírným pražením probíhá pražení ve vnitřní části zrna nedokonale, silným pražením naopak na povrchu zrna rychle a káva ztrácí jemnou vůni a nabývá přismahlé chuti a zápachu. Při příliš prudkém pražení dochází k tzv. "pocení kávy", kdy tuk ze vnitřní části zrna se dostává na povrch, což má nepříznivý vliv na jeho jakost. Pražení zelené kávy je jednou z nejdůležitějších fází, při její úpravě. Je to umění, které se nelze naučit během několika hodin či dnů.
Na vesnici "káva" definitivně zvítězila až v letech před první světovou válkou. Vařila se ponejvíce k snídani jen bílá káva z obilní náhražky, nejčastěji se suchým chlebem. Hospodyně si ji samy pražily z pšenice (jarky) nebo z ječmene a samy si ji tloukly v hmoždíři.»Kamas chodil do Jičína do soukenické továrny, kde si vydělal slušné peníze. Měl sedm šestek na den při dvanáctihodinové pracovní době. Točil kolem, které pohánělo stroje, neboť parní stroj továrník ještě neměl. Jednou se mu spoludělník pochlubil, že měl na snídaní kafé: "Panečku, to je jinší jídlo, než kyselica se zemňáky. To sem si pochutnal. Tak páni jeďá každý den." "A kde sa to dostane kúpit?" ptá se Kamas. "Běž k Neusserovi a řekni, že chceš čtvrtku kávy". Kamas přišel v sobotu kolem půlnoci domů (tehdy dráha ještě nejezdila a dělníci chodili do jičínských fabrik pěšky) a hned zvěstoval své ženě novinku: "Veruno, čuješ, donés sem ti nové jídlo. - Tož to ráno uvař, móžém sa mět též někdy lepší". Ráno Veruna vzala hrnec, vysypala zrnka do něho, zalila vodou, dobře osolila a dala vařit. Voda vřela hodinu, ale zrnka byla pořád tvrdá. "Už i je to? Já bych jed", povídá Kamas. Tož ona vzala kousek loje, přismažila jíšku a potom vylila na mísu. "Hleď starý, je to pořáď jakési tvrdé". "Ale co, šak to jaksi zíme," pravil muž a ponořil lžíci do mísy. Křúpal, až si zub vylomil. "Ééé, stará jaksi špatně jsi to uvařila. Já to jesť nebudu, daj to prasati". Ale kávu nechtělo ani prase. Tomu se Kamas podivil: "Ja, ja majú to ti páni divné chutě".(Jaroslav Štika:"Lidová strava na Valašsku", str. 82, Kneifl Praha, 1997)