Vojtěch a Arnoštka Čermákovi - žili v dřevohostickém mlýně. Z prvního manželství mu zůstala dcera Marie. Postupně se jim pak narodilo dalších šest dětí: Zdeňka, Karel, Jaroslav, Vladimír, Bedřiška a Zdeněk. Nejstarší Zdenička zemřela ještě jako nemluvně.
Život v dřevohostickém mlýně plynul dětem chráněným láskou a péčí rodičů radostně a jistě by mohl každý
vyprávět pěknou vzpomínku. Zpravidla však utkví člověku v paměti spíše nějaká nehoda.Z nejstarší dcera Marie vzpomínala na otřesný dojem, jež prožila při požáru mlýna. Bylo jí asi pět let, když jedné noci vypukl ve mlýnici následkem tření řemenů požár, který zachvátil celý mlýn a ohrožoval obytné prostory a komoru. Praskající oheň probudil ze spánku její maminku, která vzbudila otce a děti a chvátala s nimi do zahrady. Odtud přihlížely rozespalé děti ohni, a tomu jak sem byl vynášen jejich nábytek, peřiny, šatstvo a ostatní před živlem ještě zachráněné věci. Zahrada bylo totiž chráněné místo, kam vítr nezavál dým z požáru. Jak se často stávalo, bylo i mnohé to co bylo zachráněno ztraceno. Mouka i obilí i po uhašení požáru dále doutnalo a bylo stálé nebezpečí nového vzplanutí ohně - tak se spalo se na zahradě několik nocí.
Mlýn byl pak znovu a důkladně vystaven, jen obytné domy zůstaly beze změny. Také hospodářské stavení, jako stáj pro koně, chlév pro krávy, kurník, krmník pro vepřem prádelna, kůlna a jiné byly nově vystaveny z cihel a v jedné řadě. K takové obnově bylo třeba hodně peněz a rodina se i zadlužila.
Můj dědeček Vojtěch Čermák však byl velmi pracovitý a agilní. Nebyl jen mlynářem, ale stal se i pekařem a obchodníkem s koloniálním zbožím. Jeho chléb se rozvážel na prodej i do okolních obcí Radkov, Blazic a snad Prusenovic.Časem zřídil u mlýna lis, kde si lidé tlačili na podzim z jablečných padavek mošt. Když jeden čas nechoval krávy, zařídil ve dvoře filiálku blazické mlékárny. Mimo to obdělával deset měřic polí jež patřila ke mlýnu. Dostal na práci vyřazené vojenské koně, s nimiž musel jezdit k periodickým prohlídkám až do Olomouce. Tehdy býval dva až tři dny mimo domov a jeho manželka se vždy strachovala, aby je zloději za jeho nepřítomnosti je nevykradli. Nestalo se tak dlouho, až přece jen jednou večer, ač byli všichni doma, jim ukradl někdo z pokoje do něhož se vcházelo z krámů a v němž spávaly děti Karel a Jarek s babiččinou matkou, peřiny, nějaké obleky, také zásuvka s drobnými penězi v krámě byla vybrána.
Bohužel hrozná tragedie učinila konec šťastné idyle v dřevohostickém mlýně. O masopustní neděli dne 5. března 1905 když v noci mlynář, můj dědeček Vojtěch pracoval sám ve mlýně, byl zachycen řemenem při jeho shazování, když se snažil zastavit chod mlýna a kolem byl usmýkán, Jeho nejstarší dcera Marie, ačkoli nebyla tehdy doma - bylo ji již 14 let a navštěvovala měšťanskou školu v Kyjově - vzpomínala, jak to bylo strašné.
Jeho manželka, moje babička Arnoštka přišla onoho neblahého rána do kuchyně a tázala se své matky, byl-li tam již dědeček. Po záporné odpovědi hledala ho na dvoře ve stájích. Potom hnána divnou předtuchou, protože mlýn šel naprázdno a zvonil, šla do mlýna a po delším prohledávání všech pochodí našla ho ve sklepním patře v tratolišti krve a utlučenýma končetinami.
Oplakáván šesti sirotami byl pohřben dědeček Vojtěch na hřbitově v Dřevohosticích. Jeho žena nemohla sama udržet mlýn v provozu, prodala jej a přestěhovala se s dětmi do rodného Přerova. Nevlastní dceru Marii ponechala si na vychování teta Stoklásková v Kyjově. V Přerově pak bydlela s vlastními dětmi nejprve "za mlýnem" v ulici na "Malé Dlážce", později koupila jednopatrový dům na horním Náměstí číslo 112. Neměla žádného důchodu, kromě nepatrného výnosu za dům, měla velmi mnoho starostí s výchovou a zaopatřením dětí. Proto chtěla pracovat na poště a vykonala i zkoušku předepsanou pro poštovní expedientky. Když však měla nastoupit službu na velmi špatně honorované místo a ještě k tomu se službou mimo Přerov, tak se nabízeného místa vzdala. Velmi jí pomáhala ze své penzičky její matka, která s ní sdílela až do své smrtí společnou domácnost.
V roce 1919 po provdání své dcery Bedřišky byla nucena Arnoštka Čermáková dům na Horním náměstí v Přerově prodat a střídavě žila u synů Jaroslava v Přerově a později u Zdeňka (můj tatínek - Dadala) v Buchlovicích a snad předtím i v Babicích. Dne 20. července 1935 zemřela v sedmdesátém roce svého věku po záchvatu mrtvice. Byla pohřbena na přerovském hřbitově v hrobě svých rodičů. Pohřební obřady proběhly podle předpisů církve československé a shodou okolností je mohl vykonávat bratr manžela její dcery Bedřišky Ludvík Konařík, který v té době právě pobýval se svou ženou Mášou v blízkých lázních Teplicích nad Bečvou.
Jaké byly pak osudy jejich dětí - mých strýců a tet?
manželství, pobyla celkem málo v otcovském domě. V Dřevohosticích nebylo tehdy měšťanské školy a jak již bylo zmíněno, byla dána do rodiny Stokláskových v Kyjově, aby ji mohla navštěvovat. Po smrti otcově však již zůstala v Kyjově u Stokláskových natrvalo. Studovala na ženském učitelském ústavě v Kladně a pak působila jako literní učitelka v Bukovanech, dvanáct let učila v Osvětimanech (kam za ní často jezdila její sestra Bedřiška i bratr Zdeněk na prázdniny), v Boršově u Kyjova a konečně čtyři roky v Kyjově. Dne 16. června 1934, tj. ve svých 43 letech, se provdala za Otakara Pancnera, vrchního aktuárského tajemníka zemského úřadu v Brně, který byl vdovcem a měl syna Otakara. Udajně si sňatkem vyřešil svoje finační potíže. Její manželství, které prožívala v Brně v domě "U botanické zahrady", trvalo však jen velmi krátce. Její manžel zemřel po vleklé nemoci v Brně dne v srpnu 1935 ve věku 45 let a pohřben byl v Kyjově. Marie se pak přestěhovala zpět do Kyjova, již do vlastního domu v "Jiráskově ulici", kde bydlela sama, až do doby, kdy se na radu a za zprostředkování svého bratra Jaroslava, domek koupil a přistěhoval se k ní bratr Zdeněk (Dadala) bydlící dosud s rodinou v blízkých Buchlovicích. Marie si v kupní smlouvě vymínila užívání jedné místnosti, bývalé kuchyňky, kde žila až do doby, kdy již ve vysokém věku přijala útulek v blízkém opatrovnickém ústavu v Čeložnici. Zde také zemřela.
zúčastnil se světové války 1914 - 1918, po níž pracoval v leteckých dílnách v Olomouci. Údajně občas přinesl domů benzin, aby se jim kluci "navoněli", neboť motorismus se již hlásil o slovo a každému, zejména děvčatům takto "voňaví" chlapci velmi imponovali. V listopadu 1926 se vystěhoval do Argentiny. Na jaře 1937 ještě přijel na návštěvu do vlasti. Byl to hezký mužský, který se i doma pohyboval v širokém kovbojském klobouku, v kožené tmavé vestě s opaskem na kterém měl připevněn v koženém pouzdře lovecký nůž. Budil přirozeně rozruch mezi mladými i starými a dodnes jsou zachovány jeho fotografie na kterých je impozantní "strýček kovboj" pózuje před kamerou. Snad i v Argentině se točil kolem motorů a později v průběhu války se však ztratil z dosahu rodiny a poválečné pátrání po něm bylo zcela bezvýsledné. Jeho poslední argentinská adresa byla: "Carlo Čermák, Talller Mecanico Olivio Nicolai FCO Banderalo, Provincia Buenos Aires, Argentina". Zde jeho stopa končí.
a měšťanskou školu v Přerově, kde se vyučil v akciovém pivovaru sladovnictví. Byl zaměstnám ve Starobrněnském pivovaře, zúčastnil se světové války 1914-1918. Když skončila, absolvoval vyšší pivovarnickou školu v Praze a pak nastoupil na místo technického úředníka v "Akciovém pivovaře v Přerově". Zde pracoval ve všech odvětvích pivovarské výroby až se konečně stal sládkem. Strýc Jara byl osobností, velmi milý, dobrosrdečný a přátelský člověk a když přijel bylo to hned znát na skvělé atmosféře, kterou dokázal vyvolat. Měl mnoho životních zkušeností a zajímavě vyprávěl. Pomohl při studiích svému nejmladšímu bratru Zdeňkovi který se cítil k němu stále velkou téměř otcovskou úctu a velmi vždy dal na jeho rady. Dne 12. října 1929 se oženil s Marií, rozenou Kudličkovou s níž měl dva syny Milana narozeného 1. září 1931 v Olomouci a Jaroslava narozeného 2. března 1933 v taktéž v Olomouci. Syn Milan byl dispečerem ČSAD, oženil se stejně jako druhý jejich syn Jaroslav, který vystudoval lékařství v Olomouci. Zemřel v Přerově a něco později jej následovala i jeho žena Marie, která ke konci života postihla ztráta zraku. Oba jsou pochováni v Přerově.
a měšťanskou školu v Přerově, kde se též vyučil u Petra Jelínka cukrářem. Také se zúčastnil světové války a po splnění vojenské povinnosti pracoval v Moravské Ostravě a v Praze. Dne 5. dubna 1924 se oženil s Růženou, rozenou Zikovou ze Škvorce u Úval. Po svatbě si zařídil cukrářství v Brtnici u Jihlavy. V listopadu 1935 se přestěhoval do Prahy, kde si zařídil cukrářství na Žižkově, Husitská (bývalá Husova) třída, číslo 86, které v dubnu 1950 převzalo družstvo Bratrství. Zemřel v Praze nezanechav potomků.
měšťanské školy chodila již v Přerově a od 16. září navštěvovala jako kandidátka učitelství přerovské "Městské pedagogium". Koncem února 1919 vystoupila z ústavu, aby se mohla dne téhož roku provdat za nadporučíka - italského legionáře Bohumila Konaříka - svou studentskou láskou. Po svatbě následovala manžela do Nových Zámků na Slovensku, kde byl jeho pluk (34 čs. legie) tehdy posádkou. Když na Slovensko vpadli koncem května 1919 Maďaři, musela se vrátit do Přerova. V červenci 1919 byl její manžel přeložen do Prahy a přidělen s ještě s několika legionářskými důstojníky k pražské státní policii. Stal se pak policejním důstojníkem a velitelem okresu Dolní Nové Město v Jindřišské ulici. Koncem listopadu 1919 se přistěhovala Bedřiška z Přerova za svým chotěm do Prahy. Zprvu bydleli v podnájmu v Bubenči nad Královskou oborou, pak v Podolí a od září 1926 v Praze II v Jindřišské ulici. Za německé okupace bydleli v Suchdolu u Prahy, po válce se vrátili do Prahy, kde bydleli v Holešovicích-Bubnech. Ještě v Podolí se jim narodila v červenci 1920 dvojčátka Vlasta a Zdeňka, která bohužel ještě téhož dne zemřela. Následovalo narození dcery Olgy, která se provdala za JUDr. Františka Bauschneidera. Stala se maminkou dvou dcer Jany a Heleny. Další její dcera Ludmila (Lily) se narodila v Praze Na Štvanici a stala se literní učitelkou v Křinci. Nejmladší dcera Marie (Mája) narozená již v Praze II a byla také učitelkou. Provdala se za Ph. Mgr. Josefa Pavlíčka, s nímž měla chlapce Petra 
okres). Své mládí prožil na Vrchním rynku v Přerově, kde žil se svými sourozenci v domě s "Božím okem", který si jeho maminka koupila po smrti svého muže. Na své dětství v tomto tajuplném koutě plným romantiky, a stop dávných časů vzpomíná ve svých dvou literárních vzpomínkách "První čtení"a Nové čtení o Vrchním rynku", které sepsal pro svého vnuka Radima. Horní, nebo také Vrchní rynk stál na staroslovanském popelnicovém pohřebišti a prý kolikrát stačilo udělat důlek před hrou v kuličky a vida . . . , na jeho dně ležel starý peníz. K řece Bečvě, protékající za domy na náměstí, vedl mezi domy k řece průchod pro pěší - "tajemná Fortna". Také Přerov svou minulostí i pokrokovou přítomností a bohatostí dějinných událostí hluboce a trvale zapůsobil na duši vnímavého chlapce. O silně citové vztahu, tehdy ještě patnáctiletého chlapce, ke svému romantickému okolí nám hodně napovídá sbírka jeho básní, kterou nazval "Chaos". Tato sbírka vznikala v letech 1916 -1917 a vydal ji pak rukopisně nákladem vlastním v Přerově v roce 1923 s podtitulem "Listy z deníku" v jediném exempláři. Navštěvoval obecnou a měšťanskou školu v Přerově (1908 až 1913, 1913 až 1917), kde absolvoval i dvoutřídní obchodní školu (1917 až 1919).Po absolvování nastoupil místo praktikanta v Městských elektrických podnicích a Středomoravských elektrárnách (1919 až 1920) v Přerově. Zaměstnání jej neuspokojovalo, proto počal soukromě studovat a v letech 1921 až 1923 se stal se řádným posluchačem učitelského ústavu v Přerově.
Po maturitě byl ustanoven učitelem na uherskohradištkém okrese. Zde působil v Jalubí (1922), Hluku (1926), Zlechově (1926),
Buchlovicích (1927), Babicích (1928 až 1930), Uherském Ostrohu (1931) a posléze opět v Buchlovicích (od 1932), kde působil až do svého předčasného důchodu. Byl odborným učitelem matematiky, fyziky, přírodovědy a chemie na měšťanské škole. V armádě sloužil u horských myslivců v letech 1924 až 1926 (18 měsíců) v Košicích a Prešově, Snažil se všemožně dostat do civilu, stěžoval si na srdce, ale marně.
Ze Slovenska píše pak manželce : " . . . jest zde celá spleť národů: Němci, Češi Slováci, Maďaři, Rusi...… Zvláštní, že Slováci mi říkají, že jsem Slovák, Češi i Němci že jsem Němec. . . .nechtějí věřit že jsem Čech, prý podle přízvuku. Jsou zde také dobří hoši, zvláště Slováci jsou dobří kluci.
Snad dokonce předstírá zdravotní potíže. Do zálohy byl vyřazen jako nadporučík pěchoty a po druhé světové válce, které se kromě mobilizace aktivně nezúčastnil byl povýšen na kapitána. Dne 28. července 1929 se v Brně na Petrově oženil po sedmileté známosti s Věrou Bánovskou, dcerou vrchního strážmistra, rolníka a starosty obce Rudolfa Bánovského z Malhostovic v okrese Tišnov a jeho ženy Veroniky rozené Odehnalové (mojí maminkou. Podle korespondence se znal se svou budoucí manželkou již od roku 1922 nebo 1923. Kdy jí začíná psát zamilované dopisy, když v jednom z nich datovaném 2. 9.1924 píše:". . .včera tomu byl rok co se známe".
V červenci 1930 se ocitá v Sabinově na tehdejší Podkarpatské Rusi na čtrnáctidenním vojenském cvičení. Celý život byl bez vyznání a jeho protináboženský a sociální postoj lze doložit i citací v dopise z tohoto období, kdy píše: "Načerpali jsme zde tolik zajímavých zkušeností z kulturního života zdejšího i podkarpatského. Lid je negramotný, do převratu zde byla jen maďarská škola. Dodnes otročí farářovi, to vím od Rusů i Slováků a sype kantorovi, který je otrokem církevních úřadů. Farář je Maďar, v kostele jsou jen maďarské nápisy, byl jsem tam a církevní škola je na spadnutí. Pak se v srpnu roku 1934 se opět ocitá na vojenském cvičení 4. horského pluku v Jelšavě.
Jeho životním krédem bylo stálé rozšiřování svého poznání. Dělal to velmi systematicky, a to až do těžkých, posledních chvil svého života. I v nemoci, na lůžku se téměř neustále učil slovíčka - anglická, francouzská, německá, ruská a četl spousty, spousty knih.
Když na konci 2. světové války obsadili Buchlovice rumunští vojáci a pak následně přišlo dělat do obce pořádek jejich ruské velení, byl přivolán jako tlumočník, poněvadž jako jediný tehdy v obci znal rusky. Po dobu svého působení byl zapsán jako řádný dálkový posluchač pedagogické fakulty v Olomouci a velmi populární byly i jeho odborné přednášky, které pořádal pro své tehdejší spoluobčany městečka Buchlovic.
Velmi rád poslouchal vážnou hudbu. Jeho zamilovaným skladatelem byl Charles Gounod (1818 - 1893), francouzský skladatel a zejména melodie jeho lyrické opery "Faust a Markétka" a skladba "Pergynt", kterou poslouchal i při svém bolestném skonu.
Politicky se hlásil k sociálně demokratické ideologii, byl před válkou ostře zaměřen proti pokrytectví v katolické církvi a do konce války i rusofil. Při násilném začlenění sociálně demokratické strany do komunistické strany, se stal automaticky jejím členem. Brzy využil svého vážného onemocnění (TBC) a tak se mu podařilo z členství beztrestně vyvázat. To bylo jinak velmi těžké a nebylo to, zvláště pro učitele a pro jeho potomky, zase jen tak bez následků. Odešel do předčasného důchodu, staral se o domácnost a později se svou manželkou odstěhoval do domku své nejstarší nevlastní sestry "tety Maři" do Kyjova. Zde se mu splnil jeho životní sen mít vlastní domeček. Po několika šťastných letech Kyjově zemřel na rakovinu u své dcery primařky v Luhačovicích dne 23. 9. 1977.
nahoru
DALŠÍ - na stránku 3 »»
Zpět do DDW