Slané moučníky, lívance a palačinky

Palačinky
- pocházejí z Francie konkrétně z Bretaně. V tomto drsném podnebí zasadili vracející se křižáci semínka pohanky, semínka se ujala velice rychle a stala se základní, levnou a běžně dostupnou surovinou pro přípravu pohankové mouky. Pohanková mouka je chuťově výrazná a výhodou bylo, že z mála surovin (na 1 kg mouky, 1 vejce a voda podle potřeby) mohlo být připraveno relativně hodně porcí. Slané palačinky se nazývaly "galette", smažily se doma na másle a bohatě se zapíjely kvašeným nápojem "cidre". Dnes palačinky připravujeme z hladké nebo polohrubé mouky (viz základní předpis). Vzhledem k tomu, že mouky mají odlišnou kvalitu (obsah lepku), doporučuje se mouku přidávat postupně po lžících a řídit se vlastními zkušenostmi, tj. pozorováním narůstající viskozity těsta, které má být podobné smetaně nebo řidšímu malbytu. Pánev dobře vymastíme peroutkou nebo složeným papírovým ubrouskem a také silně rozehřejeme. Je výhodné mít specielní pánev jen na smažení litého těsta a dobře předem "vypálenou". Nejdříve vždy provedeme zkoušku "první omelety - palačinky - lívance". Dost často se ta první nepovede, nezoufejme však, je to už takové pravidlo; ta druhá bude již určitě v pořádku. Po opečení na jedné straně a po uvolnění nožem nebo lopatkou ji obrátíme a upečeme i na druhé straně. Palačinky skládáme na sebe a zakryjeme v kastrolu nebo misce, aby nevystydly.

Základní předpis:
1 - 2 vejce, špetka soli, 500 ml mléka, 200 g hladké nebo polohrubé mouky, případně 40 g cukru u sladkých verzí, 50 g tuku na vymaštění pánve, zavařenina na pomazání

Nejen ve Francii, ale také na drsném severu se dělaly palačinky - pleskánky, jak o tom vyprávěl snad nějvětší český dobrodruh dvacátého století Jan Welzl (1868 - 1951) ve své slavné knize "Třicet let na zlatém severu" na str.135 ze souborného vydání nakladatelství MF Praha v roce 1965:
»"Chléb se u nás skoro nikdy nejí k žádnému masu. někdy, když je náhodou v jeskyni hodně hostí, rozhodne se hostitel, že jim udělá pleskánky. Těsto zadělá v sušeném mléce, horké vodě a sušených vejcích. Potom peče pleskánky na másle a oleji. Aby byla hostina trochu zábavnější, hází hostitel pleskánky z pánvičky rovnou do úst hostům. Některý host je tak obratný, že zachytí okraj pleskánky a pojídá ji aniž se jí dotkne rukou. Častější ovšem je, že mastná pleskánka pleskne rovnou na nos nebo na tvář nepozorného hosta, který hrozně kleje, zatímco se tím ostatní dobře baví. Už z toho je vidět, že jakýsi společenský život u nás přece je."«
(Jan Welzl:"Eskymo Welzl", 1928
Omelety
- na rozdíl od palačinek jsou v omeletách základní surovinou vejce (vaječné omelety), méně nebo vůbec žádná mouka. Základním technologickým pravidlem francouzské gastronomie pro přípravu jedné vaječné omelety je: - na dvě našlehaná vejce přidat dvě lžíce vody, sůl a čerstvě mletý bílý pepř nebo zázvor. Je možno také přidat:
  • citrónovou šťávu s osmahnutou salátovou okurkou a rajčetem - "Algerienne"
  • zašlehané pokrájené uvařené špagety se šunkou a sýrem - "Italienne"
  • směs osmahnutých kuřecích jater, žampionů a cibulky - "Chasseur"

    U nás je zvykem dělat "omelety" s přídavkem menšího množství mouky, jak nakonec vidíme s následujícího základního předpisu doporučovaného v české kuchařce (M. Klimentová):

    Základní předpis:
    3 - 5 vajec, špetka soli, 500 ml mléka, 140 g hladké nebo polohrubé mouky, případně 60 g cukru u sladkých verzí, 100 g tuku na vymaštění pánve, zavařenina na pomazání

    Dalším rozdílem od palačinek je, že omelety nikdy nepřipravujeme do zásoby. Platí zásada:
    "Vždy čekáme my na omeletu a nikoliv omeleta na nás"!

    Podle odborníků jsou nejlepší ty nejednoduší, připravené z mouky, vajec, špetky soli, jemně ochucené pomerančem a několika kapkami rumu, neplněné a neflambované. Dokonalá omeleta je na povrchu růžová, v těstě vláčná a při nakrojení ještě sálá horkem. Další zkušenosti a rady o "umění omelety" najdeme v kapitole "Smažená a pečená vejce" ze školy vaření od Delia Smith: "How to Cook ?" a v příslušné kapitole v knize Ed. de Pomiana nazvané "Omelety"
    Brillat-Savarin popisuje situaci, když paní R . . zaujímající nepřetržitých dvacet roků trůn krásy v Paříži, byla vyjednat jakousi drobnou záležitost s farářem. Přišla asi v pět hodin odpoledne a velice se podivila, když jej nalezla u stolu. Protože hezká žena není pro nikoho při hostině překážkou, byl farářův pokoj okamžitě přeměněn v pravé labužnické elysium. Mezi pokrmy byla podávána také "Farářova omeleta", jejíž přípravu pak Savarin ve své slavné knize popisuje ve stejnojmeném receptu (klikni), zde si však prozatím všimneme báječné atmosféry tohoto oběda:
    »"Stůl byl skutečně prostřen obdivuhodně čistě. Staré víno třpytilo se v kříšťálové lahvi, bílé porcelánové nádobí bylo prvotřídní hodnoty, jídla udržovaná teplá pomocí vařící vody a čistě oděná hospodyně, až v již kanonickém věku, byla stále připravena vyhovět rozkazům svého pána. Jídlo bylo prosté, ale vybrané. Právě byla odnesena polévka z raků a na stole se objevil lososový pstruh, omeleta a salát . . . . Po tomto jídle pustil se do kulaté, kypré, výborně upečené omelety. Když oddělil lžičkou první porci, vytekla z vnitřku hnědá šťáva, vábná pro oko i čich, mísa se jí plnila a milá Julietta později tvrdila, že se jí při pohledu na ni sbíhaly sliny. To sympatické hnutí neušlo faráři, zvyklém bdít na vášněmi lidí a jako by odpovídal na otázku, kterou by se byla paní R... neodvážila ani položit, pravil: "To je omeleta z tuňáka, moje kuchařka ji dovede výborně připravit, takže všichni lidé, kteří ji okusili, neopomenuli se o ní pochvalně vyslovit. Po celou hostinu se hovořilo jen o jídle farářově a hlavně o omeletě s tuňákem."«
    (Athelme Brillat-Savarin,"La Physiologie du gout", 1825)
    Lívance
    - se pekly z ječné mouky, ale tu dnes nahradila polohrubá pšeničná mouka. Také americké lívance jsou vynikající. Nesmaží se tenké a hedvábné jako výše uvedené francouzské palačinky, ale jsou nádherně kypré, tlusté, a taky jsou hned hotové (viz recept Jamie Olivera).

    Základní předpis:
    1 vejce nebo 2 žloutky, špetka soli, 500 ml mléka, 15 g droždí, 10 g cukru (na kvásek), citrónová kůra, 250 - 300 g polohrubé mouky, 100 g tuku na vymaštění livanečníku.

    Nejdříve rozděláme kvásek (směs droždí, lžíc cukru, mouky a mléka; necháme vzkypět). Pak přidáme vejce, sůl, rozšleháme. Přidáváme střídavě mouku a tekutinu, abychom neutvořily žmolky. Necháme v teple nakynout na dvojnásobek. Těsto pak lijeme do livanečníků nebo pánev a opečeme do růžova z obou stran. Lívance zdobíme potřením voňavými povidly, šlehaným tvarohem nebo šlehanou smetanou a nenahraditelná bývá i vůně skořice.
    Základem licích těst obecně je jejich hladkost, tj. absence hrudek mouky. Velmi nám pomůže dnes běžný ruční nebo ponorný mixér. Na kvalitě těst na palačinky a omelety se dobře podepisuje také jejich několikahodinové rozleženi, např v lednici i přes noc do rána. Nejprve dáme do misky vždy tekutinu (vodu, minerálku, mléko, smetanu, pivo), pak nasypeme prosátou mouku z obilnin nebo luštěnin. Dobře prošleháme metlou nebo mixérem a teprve až nakonec vlijeme rozšlehaná vejce. Pokud máme možnost, raději bílky oddělíme a ušleháme do pevného sněhu, ten do těsta zlehka zabalíme. Přispívá to k nadýchanosti a také k zabránění vzniku žmolků mouky. Do tohoto hladkého základu přidáváme teprve další ingredience. Tepelný zdroj nesmí příliš hřát a také nesmí být nedostatečný. Druhou stranu po obracení pečeme jen krátce, asi tak 1/3 celkové doby přípravy.
    Recepty na sladké omelety a palačinky jsou uvedeny ve zvláštní kapitole "Palačinky a omelety" v "Dadalově sladké kuchařce".
    nahoru
    ZPĚT do kapitoly
    HOME
    [CNW:Counter]