»"Nakopal bych je", zahrozil spiklenecky Giuseppe a roztáhl kousky úst. "Každý pajzl si vylepí italskou vlajku a tváří se jako naše ristorante". Šedesátník Giuseppe vlastní v Bruselu malou italskou vyvařovnu s cukrárnou. Giuseppe je už celé věky fanatickým ctitelem autentické národní i regionální kuchyně. Vaří úzkostlivě přesně, jak to dělaly generace Italů před desetiletími i staletími. Impulzivní Ital patří mezi přední stoupence hnutí, který má jediný cíl: sundat italské vlajky z restaurací a pizzerií, které si nezaslouží být spojovány s kulinářsskými recepturami Apeninského poloostrova. "Některá pizza je ostudou Itálie. Těstoviny se často podávají nedovařené nebo rozblácené. Na místo černých oliv cpou do receptů zelené a hlavně: restauratéři si často upravují receptury podle svého, což je urážka Itálie", rozhorluje se Guisepppe. Pamatuje si ještě totiž, jak na kuchyň dbala jeho rodina v Bari. Jak babička učila jeho matku kuchtit dokonalé pochutiny, správně přidávat koření, čerstvou zeleninu a pak servírovat na stůl. Vzpomíná na chvíle, kdy mu děda vyprávěl o rozdílech ve zpracování lilku na jihu Itálie a na Sicílii, o chuti vína Toskánska, Apulie a Lomobardie. Pamatuje si láskyplné omývání plodů moře, vaření rýže na rizoto. Naučil se, že skutečný znalec si dá parmskou šunku s čerstvými fíky a nikdy nepřidá do rajčatové omáčky protlat, když je tak snadné a lahodné rozvařit skutečná rajčata a dochutit dle původních receptů. Ví proč používat parmezán jako koření a mozzarelu naloženou v lázni po vyjmutí spotřebovat, jak nejrychleji to jen jde. Italové rádi slyší, že vařením dobyli svět, a jejich recepty jsou souhrou chutí a oslavou obžerství a něco tak banálního jako špagety se stalo symbolem země. Jídlo je totiž základem života a kdo ovládne tak významniou věc, má o sobě oprávněně vyskoké mínění. Italové moc a kulturu spatřují v dobré kávě a skvělém jídle. Giuseppe je pravým synem Itálie. Pro Italy je kuchyň národní kulturní památkou. Stejně jako chráníme hrady a zámky, Giuseppe a jemu podobní brání recepty. vědí, že kuchyně může odumřít jako dobrá pověsť. Vyhasnout.«

(Podle fejetonu "Evropa Milana Fridricha" (zkráceno), Hospodářské noviny 7, 2000)