»"Majitel této hospůdky se vyučil ve staré slavné restauraci Jobei v Tokiu, která prosperovala zvláště na konci 19. století. Název zdejší hospůdky byl ve skutečnosti obměnou názvu této dnes neexistující tokijské firmy. Název byl podobný, ale zdejší suši se lišily od suši, jež se kdysi připravovaly v Tokiu. Majitel byl totiž rodákem z Kóbe a tak - ač vyučen v Tokiu - svými suši vycházel vstříc kansaiským chutím. Sice dělal i nigirisuši, mačkané suši, které jsou typické pro Tokio, ale volil pro ně jiné suroviny. Tak například při kyselení rýže zásadně nepoužíval tokijský žlutý ocet, nýbrž ocet bílý. Zrovna tak používal mnohem hustší kansaiskou sójovou omáčku, s jakou se člověk v Tokiu ani nesetká a své garnátové, sépiové a ústřicové suši předkládal posolené. Na jeho suši se objevovalo prakticky všechno, co se lovilo v nejbližším okolí, to jest podél břehů Vnitřního moře. Tvrdil, že mezi rybami a mořskými živočichy není nic, co by se nehodilo na suši. A s tímto svým názorem prý dával za pravdu svému bývalému šéfovi, majiteli tokijské restaurace Jobei. A tak používal na suši mořské úhoře, ryby fugu a akó, mořské ježky, ústřice vybrané kousky z platejsů, ba i červené velrybí maso. A neomezoval se pouze na ryby a mořské produkty, používal i houby, bambusové výhonky a červené placky tomelů. Byl však zaujat proti tuňáku - rybě používané na suši vůbec nejčastěji - a lastury, omelety a obyčejné suši, které se s nimi podávají, se na jeho pultě vůbec neobjevovaly. Třebaže suroviny pro své suši občas vařil, krevety a awabi byly vždy živé a čerstvé, že se před očima zákazníků ještě hýbaly. A do rýže přidával nejen obvyklý zelený křen wasabi, ale taky vývar z černého pepře či výhonků různých aromatických rostlin. Třebaže Jukito byla hlavně přívrženkyně evropské kuchyně a na suši si nijak nepotrpěla, po dvou nebo třech měsících v Tokiu, kde jedla neustále tuňáky s červeným masem, se jí při vzpomínce na pražmu z Akaši sbíhaly sliny na jazyku. A bílé lahodné plátky pražmy, čerstvě nakrájené a lesknoucí se jako prvotřídní perleť ji splývaly s obrazem veselé kansaiské krajiny a se vzpomínkami na sestry a neteř v ašijském domě."«
(Džuničino Tanizaki, 1886 - 1965: "Sestry Makiokovy")
