»
Larkin sáhl pod slamník a vytáhl rezervní jídelní misku. "Mám pro tebe překvapení!" Otevřel misku a ukázal Petrovi čtverec nahnědlé mazlavé hmoty, vysoký pět centimetrů. "To je obrovské! Belatjan! Kdes to kčertu sebral?" "Šlohnul jsem to samozřejmě." "Ty jsi genius, plukovníku! Jak to, že jsem to necítil?" Petr si urýpl malý kousek belatjanu. "Tohle nám vydrží hezkých pár týdnů." Belatjan (viz
blachan, pozn. DDK) byla domorodá pochoutka, která se připravovala velmi jednoduše. Ve správnou dobu jste si museli zajít k moři a nachytat do sítě myriády mrňavých mořských živočichů, kteří plavali v příboji. Ty jste pak nasypali do díry v zemi, vystlané chaluhami, chlauhami jste to přikryli, zasypali hlínou a asi dva měsíce nechali na pokoji. Pak jste to vykopali. Rybky zatím shnily a změnily se ve smrdutou pastu, jejíž pach vám div neutrhnul hlavu a vaše čichové ústrojí zničil aspoň na týden. Museli jste zadržet dech, vybrat pastu a upéci ji. Bylo nutno ovšem dávat velký pozor odkud fouká vítr, protože jinak byste se zalkli smradem. Když vychladla, mohli jste ji nařezat na kousky a vydělat na ní celé jmění. Před válkou se prodávala kostka za deset centů. Teď možná malý úlomek za deset dolarů. Proč pochoutka? Byl to čistý protein. Mrňavý kousíček dokázal ochutit celý hrnec rýže. Ovšemže z pasty bylo možné dostat úplavici. Když však ležela v zemi dost dlouho, když vbšak byla dobře upečená a když k ní nemohly mouchy, bylo všechno v pořádku.«