»I vešla hospodyně Lăzărela Grigy a týmiž pohyby pokorné služebnice postavila na hodovní sůl polévku drobovou, dobrou při kocovině. Abbé zažádal o recept. "Prvé ji okuste, pane abbé," pobízel jej se smíchem Alecu Ruset. Abbé de Marennne ochutnal a cítě, jak se mu věneček vlasů kol mnišské tonzury ježí, zavřel oči semkl čelisti a vyčkával, co se bude dít dál. Ta kyselá vroucí polévka mu vnitřní horkost vráz uhasila a v tu chvíli dostal chuť okusit ještě lžíci. Zpruboval potřetí, zapomenuv na předpis. Ruset mu jej však laskavě poskytl.. ." S takovým preparátem, pane de Marenne, nesetkáte se nikdež v civilizovaném světě. Maso z dobře vykrmené slípky se neuvře ve vodě, kterážto - jak zní průpověď našeho cechu - není hodna ničehož. Moldavané, lidé představiví, dodávají, že neniť dobrou ni k tomu lít ji do škorní. Voda na tento odvar ošálena a přetvořena jest kvasem z otrub pšeničných a prosných, k nímž přidá se třešňová haluz. A kdyžtě posazena na pícku do tepla, tu hospodyně, kteráž ten obřad vykonala, dle prastarého ritu se svárlivě oboří na kohos mladšího! Oboří se naň, ba jej i udeří. Pouze takto nabude kvas patřičné kyselosti. A míním, že při tom se též jakás zaklínadla pronášejí, ale těch znají toliko ženské . . . " De Marenne pochopoval, kterak se věci mají, a tvrdil, že sobě pevně vtiskne v paměť, co se mu povídá. V každém případě," obrátil se úžasle na Ruseta, "nečekalť jsem, že tato jícha bude se mi prvé zdáti tak zlou a pak tak dobrou. Takovouto lučbu my nepoznáme a receptu, doznám zahanbeně, jsem zapomenul, hned jak jste mi jej vyjevil. Zapamatoval jsem si toliko vádu a bití; a to zajisté nepostačí."«

(Mihail Sadoveanu, 1880-1961, rumunský prozaik: "Znamení raka aneb za dob knížete Duky", Bukurešť 1975)