»Pomohla náhoda. Algert Michajlovič, který si po budíčku odskočil za keříčky, se vrátil s nádherným kozákem v ruce. Položil ho na velký kámen u ohniště. Sama o sobě ta houba neměla žádný ekonomický význam, ale přivedla mně na nápad, a když jsem se chvíli toulal po moréně porostlé lesem, nasbíral jsem nádherně tvrdé, zdravé kozáky. Pár holubinek, pár klouzků a čtyři velké pýchavky by s kozáky dokázaly vytvořit tu pravou chuť, která stojí za trochu práce. Zapojil jsem se do vaření. Sám jsem vybral a nakrájel houby. Brambory se našly. Cibule taky. Teď jen sehnat kyselou smetanu. Vzpomněl jsem si na čečenskou jurtu, kde jsme s Olgou pili ajran, a skutečně jsem tam sehnal dvoulitrovou bandasku čerstvé smetany, kterou jsem vchrstl všechnu do kotlíku, když už byla polívka hotová a misky rozebrány. Zářící Olga rozdávala nášupy do spousty ešusů, které se natahoval k její sběračce. Myslím, že kdyby se do kotlíku prostě nalila taková spousta kyselé smetany a podle chuti osolila, dala by se získaná brynda jíst a chválit. Novou chuť by získala i přidáním brambor a cibule, zkrátka, změnila by se ze šlichty v dobrou polévku. Já vyrostl právě na takových bramboračkách, kam se přidávalo mléko nebo smetana. U nás se jím říkalo obílená. Obílená polévka. A co teprve, když se obílená polévka zušlechtí čtyřmi druhy čerstvých hub . . . «

(Vladimír Solouchin, 1924, ruský básník a prozaik: Překrásná hora Adygene", Praha 1980)