» Nakonec Trepifajksl upadl do zlostné dřímoty, zkroutil se do klubíčka a tiše vrčel jako hajného pes, když se mu zdá o zaječím bále. Ale než stačil z té dřímotičky přejít do hlubokého spánku, najednou ho uhodila do nosu nějaká divná, nevídaná a neslýchaná vůně, která se roztáhla po celé chalupě. Zvedl na peci hlavu a našpicoval svůj čertovský nos, co se děje. Ale tu už na něj bába vlídně volala: "Tak jdou, jdou pane čerchmant, nic se neostejchají, vemou si se mnou krapítek májové houbovky!" Sluší se říci, že Trepifajksl ten den kromě tří zasmrádlých stračích vajec, kterými by pohrdla i kolčava, a kromě brouka krajníka nic v žaludku neměl, a že ta houbovka, do které bába nasbírala mladé smrže a světlohlavé májové hříbky, voněla jako nevím co: trošku po smažené cibulce a trošku po česneku, trošku po celeru, petrželce s mrkví, a trošku po zlatisté, na másle smažené jíšce. A taky po kmínu, po bramborách, po majoránce, po pepři, a trošku i po jarních bylinkách, které do ní bába přidávala. Plnou hubu slin, vrtěl se Trepifajksl ve svém koutku na peci, a ještě trochu trucoval. Ale nebyl to ten pravý, zatvrzelý truc, protože vůně houbovky mu vnikala do chřípí a odtamtud zadní cestičkou i na jazyk, na půnebí i na požerák, a vůbec kam jen se mohla vloudit i přilepit, a jako ve dnu mu klouzala jícnem dolů do žaloudku, takže Trepifajksl byl jako omámený«"

(Jan Drda (1915-1970), český spisovatel a novinář: "České pohádky - Zapomenutý čert", Praha 1977)