O nepřekonatelné chuti a síle francouzské polévky (možná trochu jiné než uvádím) napsal slavný "venkovský sci-fi román" francouzský spisovatel a humorista René Fallet (1927) s příhodným názvem "Zelňačka" (La soupe aux choux). Knihu u nás vydalo nakladatelství MF v roce 1985. Román byl také zfilmován a nedávno jej o některém letním víkendu vysílala televize Nova. Hlavními hrdiny jsou dva zemití venkovští staříci a sousedi Claude Ratinier (Louis de Funess) a Jean Carmet (Francis Chérasse), kteří svými "bzdinami" přirozeně po dobré zelňačce, nechtějíc přivolají létající talíř s mimozemskou bytostí z planety Oxu. Když mimozemšťan zelňačku ochutná a odnese si ji jako výslužku na svou planetu, způsobí zde tato dobrota úplnou revoluci. Je ustavena vyšetřovací komise (". . . na Oxu se nemluví o ničem jiném než o vaší polévce . . .") a je rozhodnuto za jakýchkoliv podmínek přestěhovat staříky, s kocourem, domkem i celým pozemkem na planetu, aby zde po dalších více jak dvě stě let mohl stařík Claude (Clód) tuto blahodárnou polévku vařit pro všechny mimozemšťany. A tak se taky stane. Jak vařil Claude svoji neodolatelnou zelňačku jsem se snažil z textu vypátrat a snad to spolu pochopíme z autentických úryvků z této knihy:»"Uhodil se pěstí do hlavy. "Takhle je to chlapče. Ty možná nemáš ani žízeň, ale hlad jako vlk, jak ses šmrdolil v tom svým arcitalíři!! A netroufáš si mi říci. Ohřeju ti zbytek polévky". Vzal z kraje sporáku hrnec, ukázal ho Hmotě. "Jen mně řekni, jestli ti to bude vhod, než zapálím vařič". Host pochopil, zavětřil polévku a teď vypadal méně lhostejný než před sklenicí vína. Vyslovil několik zvukomalebností, jež si Clód vyložil po svém.
"Nevíš co to je, co, ale i tak vypadáš, že bys to chtěl vokoštovat. Zelňáčka je to můj milej. Pravá, žádná z konzervy nebo pytlíku. Dělaná z mýho vlastního zelí. To zelí je jarní odrůda, ranný bacalanský se jmenuje, ale divil bych se, kdybys se v tom vyznal. S tou tvou škatulkou a talířem si tě na zahradě moc neumím představit, ledaže by jsi uspával slimáky." Znovu ho ta představa rozjařila. Začal kutit, zapálil lihový vařič, postavil na něj hrnec, z kredence vytáhl malou polévkovou mísu, jaké se kdysi v Bourbounsku používaly, bílou s modrým zdobením i se lžící postavil před Hmotu, který vše zvědavě sledoval. Nakrájel do polévkové misky pár krajíčků chleba, který si Hmota s úžasem prohlížel. Z polévky se kouřilo. Zhasl vařič a nalil na skrojky. "Počkej až to trochu nasákne a chytne šmak. Všechno abych ti vysvětloval. Zelňačka milej zlatej, ta tě provoní až do samýho morku kostí. Kudy projde, jen samý blaho. Mazlí se s tebou, že to cejtíš na duši. Co ti mám povídat - seš po ní lepší. Když si nacpeš břicho zelňačkou, prsty se ti v dřevácích kroutí".
Odjakživa vídal Clód svou babičku, matku, ženu připravovat zelňačku. Takřka od narození věděl, jak se připravuje, a dělal to, aniž na to myslel. Omyl hlávkové zelí, odstranil žebra z listů, srdíčko rozřízl na čtyři díly hodil na pět minut do vroucí vody a během té chvíle zametl v domě, smetí hodil slepicím. Vrátil se zpátky k baště. Dal zelí do hrnce přidal k němu čtyři oloupané brambory, cibuli, dvě mrkve a bohatě zalil vroucí vodou. Přidal trošku soli, snítku tymiánu, tři zrnka pepře, a jelikož česnek vyhání červy a na světě není nic horšího než červi, vyjma nastuzení, také stroužek česneku . Hrnec zakryl pokličkou a zanechal ho na věrném sporáku z černé litiny. Až se bude vařit třičtvrtě hodiny na středním plameni, polévku odtáhne, předtím ji ovšem ochutná. O kousky slaniny se postará na poslední chvíli, až bude Hmota sedět tady na židli."«
nahoru
ZPĚT do kapitoly