»"Minestra je denním chlebem sedláků v Lombardii a v Piemontu a připravuje se obdobně s ještě větší fantazií. Do horkého oleje přidej sůl! Prskající radost ztiš cibulí pokrájenou nadrobno a hrstí rýže. Ta se musí upražit. Pokud je v domě maso, neb i takové chvíle se vyskytnou, dá se do hrnce také. Nakrájet na kostky: syrový nebo uzený špek, šunku vepřové, telecí skopové, hovězí z krávy či vola. Pak přijde zelenina pokrájená nadrobno nebo nahrubo; jen se podívej, nevypadá to na prkénku jako na obraze: karotka, všechny možné druhy zelí, česnek, celer, hrášek, zelené fazolové lusky, fazolové boby, houby, rajčata. A koření; zavři oči; není to procházka po bazaru Instanbulu: pepř, bobkový list, tymián, majoránka, estragon, bazalka, petržel, česnek. Tohle všechno se dusí na mírném ohni, dokud ze směsi nezačne stoupat skvělá vůně; v tu chvíli přilít horkou vodu, přiklopit, vařit. Do vroucí vody pak přihodit hrst těstovin: nudle, špagety, makaróny. Dvě až tři lžíce červeného vína nebo sladkou smetanu. Rýže makarony a brambory musí být uvařené doměkka - ochutnej a podávej. Do polévky přisypeme ještě strouhaný sýr, k poklévce přikusujeme křupavý bílý chléb a pijeme husté červené víno, chianti, pietmonské nebo španělské víno z Alicane. Jíme tak dlouho, až začneme mít lehkou hlavu a dvěstě let upadne do zapomenutí, jíme dokud nám nezazáří slunce, nerozšumí se moře a nezavoní glycínie. Dokud nemáme pocit lenivého blaha, spokojenosti a sytosti. Jen žádný strach, má drahá, když ti dojde rýže nebo nemáš cibuli; tento pokrm má pokaždé jinou tvář; vyskytují se kuchaři, kteří víno vypijí sami a kousky masa vyloví; takže na závěr: co máš a čeho nelituješ, šup s tím do hrnce, tak se dělá minestra!"«
(Jakob Flach, švýcarský botanik, geolog, loutkář a prozaik:"Minestra", Frankfurt na Mohanem 1981).