Dadalova kuchařka

»Do bouřlivě kypícího kotle, v němž vír proháněl bobkový list a uprostřed roztáčel jamku s bílou pěnou, ve které kroužily bobulky pepře, malé uhlíčky, šedivé cárky popele a komárů, sypal rybář ve službě z košíku, vyvržené, omyté, rozkrájené ryby. Z košíku trčel měsíčně třpytný vidlicovitý ocas obrovské nělmy, zachvívaly se a ještě o proutí šustily ploutve jesetříků, hnědě zářila parádní hlavatka. Rybář ochutnal naběračkou polévku ještě bez ryb, jak je slaná, spokojeně zamrkal na Kasjanku, napjatě čekající opodál na rozsudek, a s plesknutím vysypal ryby do kotle. Na kotel, který ještě před chvílí bouřil a bublal, přišla dřímota, zpěněné vlny po něm přestaly kroužit a pleskat do jeho zvučných drsných boků, zmizela pěnivá jamka, zřetelně vystoupil prstenec kolem celé nádoby - ten starý železňák jste mohli drhnout a mýt, jak jste chtěli, v jeho pórech vždycky zůstal usazený tuk. Promíchané ryby se v kotli držely nějakou dobu pohromadě, jen od zdola se trochu hýbaly a tu a tam se k povrchu vznesla jiskřivá kapička tuku. Mastná oka kroužila z počátku rozptýleně po celém kotli, ale husté ode dna se začalo pohybovat a zachvívat stále silněji, stále napjatěji. A už se zvedal a převracel jeden kousek nělmy s ploutví nebo ocasem za druhým, ucha se začala kalit, vířit jak obláčky při svém reji, nalévat se žhavou silou - zrcátka tuku jako pětikopějky, ruble, a pak už plást roztaveného zlata pokryl celý povrch kotle a v celé té nádobě cosi tence drnčelo, jakoby se vytavené kapky zlata kutálely a padaly na zvonové litinové dno rybářského kotle. První vyplaval na povrch široký okřídlený ocas nělmy, peleď zatřepala ploutví a hned ji nechala rozměkle klesnout. Hlavatka s ospale pootevřenou tlamičkou vyplavala, prohnula se do oblouku a znovu ponořila; objevily se a zatočily špičaté hlavy jesetříků. A začala rybí tanec! Kousky ryb - bílé, červenavé, nažloutlé, s ploutvemi i bez nich - vířily kotlem, ale ten vadl a kroutil se jak zvadlý podzimní list. Sporý oheň prohazoval obsahem kotle, roztáčel jej, proháněl v příboji, a kotel i hák nad ním se chvěly, jakoby běžely tryskem, železně chřestily, a veselé klokotání dodávalo náladu lidu rybářskému, který byl v jednom kole, rozveselovalo jej a popohánělo.. . . Rybáři stáli a sáli tu vůni chřípím a pokřikovali na sebe: "To jsem dostal hlad, až se mi kebule točí!" "Už jen ta vůně tě dokáže položit!"«

HOME