»V posledních dvou letech svého života rabi Elimelech jedl a pil jen velmi málo, a i to jen proto, že ho rodina prosila. Když ho jednou jeho syn rabi Eleazar s pláčem zapřísahal, aby trochu víc jedl, jinak že jistě zemře, řekl mu otec s úsměven na rtech: "Ach co to je za jídla, co mi tu nabízíte! Kdybych tak mohl dostat tu těstovinovou polévku, kterou jsme kdysi na jedné cestě pojedli s bratrem Zusjou v tom malém červeném hostinci nahoře nad Dněstrem!" Zanedlouho posmrti rabi Elimelecha se jeho syn vydal na cestu, aby ten malý červený hostinec našel. Když dorazil k cíli objednal si nocleh a zeptal se, co mají k jídlu. "Jsme chudí lidé," řekla hostinská. "Dáváme sedlákům kořalku za mouku a boby, z toho část můj muž vymění ve městě zase za kořalku a zbytek sníme. A tak vám nemůžu nabídnout nic jiného než těstovinovou polévku." "Hned mi ji přines," řekl rabi Eleazar, Ještě před večerní motlitbou stála polévka na jeho stole. Snědl celý talíř a požádal ještě o jeden, snědl i ten a dal si přinést třetí. Když vyprázdnil i ten, zeptal se hostinské:"Řekni mi, co do té polévky dáváš, že je tak dobrá?" "Věřte mi pane," odpověděla, "nedávám tam nic." Když se ale ptal znovu a znovu, přiznala nmakonec: "Inu když vám tak chutná je asi přímo z ráje." A dala se do vypravování: "Už je to dlouho - jednou ke mně přišli do hostince dva zbožní muži; bylo vidět, že to jdou praví cadici. A protože jsem jim nemohla nabídnout nic než tuto těstovinovou polévku, modlila jsem se při vaření k Bohu: "Pane světa, nemám přece nic a ty máš všechno, slituj se tedy nad svými unavenými, hladovými služebníky a dej jim do polévky trochu svého rajského koření! Když jsem přinesla polévku na stůl, snědli jí ti dva plnou mísu a potom ještě další a jeden z nich mi řekl: "Dceruško tvoje polévka chutná po ráji. Nu a dnes jsem se pomodlila také"

(Martin Buber: "Chasidská vyprávění")