8
Kapitola osmá

Kočičák se řítí po kočičácích

Na našem poli prožívalo svoje životní příběhy mnoho zvířátek. Některá jsme občas zahlédli, ale o některých ještě nevíme dodnes, že tu vůbec žijí. Třeba tuhle jednou na podzim. Maminka našla hromádku smotané trávy a chtěla ji uklidit a když na ni sáhla, popíchala se o velikou spoustu maličkých bodlinek. V té trávě byli jako v peřince zabalení malincí ježečkové. A protože už bude brzo zima a měla o ně strach, hned volala telefonem všem ježčím odborníkům o radu. Mezitím je ale ježčí maminka někam schovala. A takhle podobně to dopadlo vždycky, až na jednoho malého kocourka. Našla ho naše maminka daleko za naším polem, vesnicí i za rybníkem dokonce ještě dál až za hlubokým lesem. Přímo přes ten les vede křivolaká cesta z dlažebních kostek kterým se říká kočičáky. A ty dlažební kostky i ta cesta jsou vlastně památka na slavný závodní okruh po kterám jezdili ještě slavnější závodníci na ještě slavnějších závodních motorkách i autech. A hned za tím lesem pracovala maminka v jedné kuchni, kde vařila hodným řidičům co pomáhají lidem, když se na dálnici něco stane. Ti řidiči opravují svá velikánská nákladní auta ve velikánských garážích a jsou pak celí ušmouraní od sazí a od oleje. Kocourek se těch velikých a rachotících aut vůbec nebál a těch špinavých řidičů už vůbec ne. Pletl se pod obrovská kola aut a spával pod kapotou, v motoru auta který právě opravovali. No to víte ti kluci. Asi chtěl taky pomáhat.
Jenomže maninka se na to už nemohla dívat a jednoho dne nastartovala naše stařičké auto, kterému nefunguje chlazení motoru a přijela s ním do práce, aby si kocourka odvezla. Jenože to nebylo tak snadné jak by se mohlo zdát. V poledne už bylo tak strašné teplo, že se tavil i asfalt a maličký kocourek se třásl na svých zesláblích nožičkách že bylo člověku až do pláče. Kocourek mamince z auta pořád vyskakoval a tak musela zavřít všechna okna. Tím ale vyrobila z auta pojízdnou saunu, ve které by se v tom vedru nelíbilo nikomu. Kocourek bojoval z posledních sil o život a chtěl utéct a maminka bojovala taky a nechtěla se nechat upéct. Jenomže ke všemu tomu neštěstí se auto začalo přehřívat, protože bylo polámané a voda se spolu s oblakem pády valila v chladiče ven. Jediná záchrana byla začít topit aby se voda v chladiči přestala vařit. To si ale už nikdo z nás nedovede představit jak tam muselo být vedro. Zastavit se nedalo, ale jen spěchat domů a tak závodní dráha zažila další závody na život a na smrt se slavným závodníkem mámou a spolujezdcem Prdíkem. Proč Prdíkem? Protože když konečně šťastně dojeli domů a děti viděli jaký je ten kocourek malinký a hubený říkali kamarádkám které je volali: "né já teď nemůžu starám se o toho malého prda!" A to mu už zůstalo. Nikdo mu už neřekl jinak než Prdík.

(maminka tvrdí, že z té jízdy má dodnes postraumatickou poruchu, že stále vidí ty udivené obličeje protijedoucích řidičů, jak zírají na kočku na palubovce v řítícím se a dýmajícím autě)
Prdík byl úpně šedý, skoro černý jenom na hřetě byla vidět jakási jiná barva kožíšku. Po důkladném vyprchování měl kocourek kromě šedé barvy také krásnou rezavou srst. Měl dlouhatánské nohy i dlouuuuhatáááánský ocásek. Pěkně jedl a uzdravil se ze všech kočičích nemocí. Přestali se mu třást nožičky a pobíhal po zahradě s naší kočičkou Sajmou, která nejdřív žárlila a tři dny se chovávala za plotem ve vysoké trávě. Možná to bylo také proto, že ho maminka sprchovala v nějakém sirném šamponu, protože žádný jiný prý neměla. Všichni pak chodili a čichali co to tu tak páchne a nakonec když jsme čuchli k Prdíkovi zjistilo se že to byl on. Nechápali jsme co proti němu Sajma pořád má, ale asi to bylo tím šamponem. Po nějaké době jsme ale zjistili na našem novém kamarádovi zvláštní věc. Jeho šedá barva se stávala bělejší a bělejší až úplně zbělala a nožičky měl růžové jako cukráka. Byl tak nádherný že si člověk měl chuť kousnout ale Prdík by se jen tak nenechal. Na koncích těch nevinných růžových tlapiček měl totiž chovaných pět špendíků, kterými tě třeba i naschvál píchnul, když se protahoval na gauči a když si myslel že jsi moc blýzko. Když na naší nové cestě urostřed pole, útočili mladí hasiči hadicí ze které stříkala voda na požánický terč, Prdík se jim vždycky motal pod nohama. Taky si možná si myslel že je pejsek, protože tady se venčí mnoho různých pejsků i velikánských hafáků a s nimi i náš Prdík. Když se někde něco šustlo náš Prdík byl přitom. K sousedům přijela návštěva, Prdík tam s nimi byl. Když jsme šli ráno do práce vyprovázel nás daleko po cestě a možná by s námi i odjel autobusem kdybychom mu nedomuvili. Když někdo pouštěl draka skákal vysoko a chytal ho za ocas. Chytal i myši a nosil je domů, ale to dělala i Saima a tak jsme nikdy nevěděli kdo z nich to má na svědomí. Chytali se také navzájem takže někdy nebylo možné říct, kdo koho vlastně honí. Prdík vyrostl a byl už mnohem větší než Sajma. Uměl báječně šplhat a běhat. Jenom že běhal a běhal až se nám přece jenom také zaběhl. Saima měla konečně klid a náležitě si toho užívala.

Už nebyla smutná po své sestřičce, protože s Prdíkem na to neměla čas myslet. Jenomže za to nám, je smutno moc. Daniela si moc přála jednoho veselého pejska a tak jsme jí ho nakonec slíbili, když se bude pěkně učit. A považte, tak pěkně se ta maminka učila a sní někdy i Daniela, že nakonec měla skoro samé jedničky. Pejsek Tobík se narodil v jednom městě, co vypadá jako bludiště, ve kterém jsme se ztratili, když jsme za ním jeli na návštěvu. Ještě že nás nakonec našli a Tobíka jeho maminku, brášky, sestřičky i jeho tetu jsme navštívili. To vám bylo veselo to si ani neumíte přestavit. Všude plno chundelatých chomáčků jako z vaty s nožičkama a čumáčkem, a všelijaké veselé psí návštěvy, jen jich maninka Bety musela být chudinka schovaná, protože by nás ke svým dětem nejraději ani nepustila. Všichni naši známí už o Tobíkovi vědí a už se na něho těší a jsou hrozně zvědaví. Jenomže teď musí být ještě u své maminky, protože je ještě docela malinký, ale až povyroste to už bude veselejší.