3
Kapitola třetí

ZVÍŘATKA HLEDAJÍ U NÁS ÚTOČIŠTĚ

Jednoho dne jsem rovnal "ztracené bednění", - tedy to bednění nikdo neztratil, ono se tomu jen tak říká. Je to tak: bednění je k tomu, aby se něco někde zabednilo, uzavřelo, třeba beton. Když se bednění potom druhý den odstraní tak beton už nevyteče protože ztvrdne . . . na beton. A to ztracené bednění není tedy ukradené nebo někde zapomenuté, ale takové, které se druhý den už neoddělává, ale zůstává s tím betonem. Tak ho vlastně ztratíme i když ho pořád máme a navíc je tak zabetonované, že se už vůbec ztratit nemůže. No - tak to je!!! A když jsem tohle bednění skládal na sebe, proběhl kolem mne po poli zajíček Ječmínek takovou rychlostí, že jsem se úplně vyděsil. Ten obrovský lán s ječmenem totiž začal sklízet kombajn. Začaly žně. Kombajn objel celé to pole nejdřív kolem dokola, a tím vznikla gigantická běžecká dráha pro zajíce. Ti prý běhají rychlostí padesát kilometrů za hodinu. To je tak, jak rychle jede auto, než dostane pokutu za rychlou jízdu. A právě po této dráze běžel Ječmínek. Jenomže potom se počasí změnilo a nastalo období dešťů. Pršelo a pršelo. Páni kombajnéři seděli smutně na kombajnu a klátili nohama. Zajíčci se schovávali pod velikými listy lopuchů jako pod střechou. A na zahradě rostly okurky a cukety velké jako sloní nohy. V našem nedostavěném domě ze ztraceného bednění se zabydlela různá zvířátka a my lidé také. Po opětovném dobití sklepa ze spárů cizí divoké kočky, po nás pokukoval ptáček co si tu už udělal obývací pokoj na naší traverze, a to dřív než my. Myslím, že byl rád, že tam jsme my a ne ta divoká kočka, ale když mu málem děti vlezli do obyváku odletěl a pokukoval po nás jen jedním očkem. Venku se ohromnou slimáčí rychlostí plazily stáda různě zbarvených tlustých slimáků. Největší slimáčí rychlost je taková rychlost jednoho či více slimáků, která stačí, aby se přes noc dostali naší mamince do boty. Déšť neustále naplňoval horní přítoky, které napájely náš soukromý vodopád další novou, a novou vodou. Ze stropu tekla voda a to se opravdu nelíbilo nikomu, . . no snad jen dětem. Když konečně přestalo pršet, tak pro jistotu hned zase znova začalo. A tak to šlo pořád dokola.

Až jednoho dne si zvířátka i my také nakonec na ten déšť zvykla. Bláto je veliké, mokří zajíci běhali po polní běžecké dráze, aby se zahřáli. Já skládám to ztracené bednění, kolem se plazí slimáci a ono si přestane pršet. Nakonec se objevily i kombajny co jsou velké jako náš dům, šíleným a nepopsatelným způsobem se točí a všude jim všechno lítá, projedou těsně kolem nás a sklidí za chvíli celý ten lán. A je po žních.

Ovšem po žních se oře pole a tady se taky oralo. To přijde v jednom dni o domov tisíce polních myšek. "Ty myšky uvidí náš domeček a potom nevím co bude", říkám a bojím se. Vloni se také nastěhovaly myšky z celého pole na naši zbrusu novou zahradu. Pokud si představíte měsíční krajinu posetou krátery, na které se snaží marně růst tráva, budete velice blízko tomu jak vypadala naše zahrada. V zahradním domku zřejmě vzniklo nějaké myší velitelství. Téměř na všech věcech zůstávali stopy malých zoubků, a všude ty bobky. Okusovaly dokonce igelitové ocásky drakům, které si děti na podzim pouštěli. (Samozřejmě kolem drátů vysokého napětí). Draci viseli za své nitky ve vzduchu a proto podezřívám ty myši, že na ně snad skákaly ze stropu nebo se katapultovaly lžící tak, jak to dělal Tom a Jery.

Ještě dnes se bojím, že se někam nastěhují, a že teprve když začne pršet zjistíme, že to co mělo být neprodyšné proti vodě bude podobné velikému cedníku na těstoviny a nebo to co mělo být původně určeno, aby to zahřívalo, bude mít tolik větracích otvorů jako má větrání do metra. Taková vyoraná myš běhá zoufale sem a tam, až někam zaleze. Ale jak se tváří vyoraná myš se mně nikdy nepodařilo zjistit. Zato jsme s dětmi často viděli, jak se nechápavě tváří, když ji někdo přece jen doběhne. A to dokázal znamenitě sousedův kocourek Mikeš. Celý černý, s očima jak stowattový žárovky, maličký a neskutečně zvědavý. Kamarádil se s dětma, chodil k nám na mlíčko, nechat si podrbat kožich a užívat si klídek od psů v bezpečí za plotem naší zahrady. A ještě za jednou zábavou k nám chodil, totiž chytat myši. Nikde jinde jich taky nebylo takové množství. Celé dny měl o zábavu postaráno. Myška neměla žádnou šanci když ji Mikeš doběhl. Ani se už nesnažila utíkat. Kolikrát ji musel Mikeš postrčit packou jestli náhodou už neumřela hrůzou.

Raději jsem potom ani nepátral co se se všemi těmi myškami stalo. Snad emigrovali. Doufám, že nežijí v podzemí. Ale že by je sám Mikeš všechny snědl? To se mi taky nechce věřit, protože je na to pořád dost hubený. Možná, že je posílal chudým kočkám do Afriky, nevím. Zeptám se dětí. Ale žádnou myš už jsem dlouho neviděl a ani ty jejich bobečky.

Snad proto je tady tolik těch slimáků? Myslím si. Ještě aby se tu rozmnožili rejsci a krtci; to by tak scházelo. Ale bývali prý tu syslové. Uprostřed lánu kdysi vedla cesta vysypaná červeným pískem, kolem cesty stály nabílené kamenné patníky a alej třešní. Stromy vytvářely nad cestou zelenou střechu, pod ní se procházeli ve sváteční dny lidé. A koníci zapřažení do bryček klapali tu podkůvkami. A kolem byli ti syslové. Úplně to vidím, když o tom náš soused zahradník vyprávěl, jak byl ještě malý. Obecní cestář nesl v putýnce rozpuštěné vápno a štětec. U každého patníku se zastavil a přesto, že ten patník byl krásně bílý a žádný koník by ho nepřehlédl, natřel ho znova tím vápnem. Po mezích běhali kluci s kastrólem a provázkem. Všude plno těch syslích nor, ke kterým se nastražila na syslíka past, a kastról ten byl na křečky, kteří se pod ním pak rozčilovali, strašlivě prskali až kastról nadskakoval.

"No jo, už zase ti sysli". Tak to už jsem slyšel stokrát. Tak komentovala toto vyprávění naše mladší generace. A když již po sté došlo na podrobný popis pastí na syslíky a jejich bídné konce, tak jsem zaslechl "No jo, malí teroristi!!!". "Ale ono jich tu bylo hrozně moc" . . . bránil se náš soused. Myslím, že to chápu. Představil jsem si měsíční krajinu a jak z každého kráteru kouká syslí hlava. Tady by asi ani Mikeš nepomohl. Ti syslové by si asi Mikeše dali klidně k večeři. A co by takový sysel udělal igelitovému drakovi? To ani nechci domyslet.

Ale je možné, že tu zase budou syslové protože se plánuje, že se tady ta cesta zase postaví. Asfaltová, sice bez patníků, za to s álejí topolů. Jen místo koní se tady bude jezdit na kole. To je teď taková móda. Člověk si nasadí na hlavu takovou šišatou přilbu a obleče si barevné oblečení, sedne si na kolo, a teprve když vypadá jako ufon z vesmíru může po takové cestě jet. Ale na ty sysly se zeptám, jestli je tu zase taky vysadí.