1
Kapitola první

JAK K NÁM PŘIŠEL ZAJÍČEK JEČMÍNEK

Máme veliké - moc veliké pole. Je to vlastně obrovský lán. Na celém tom lánu roste hned pšenice, hned žito a hned kukuřice. Tak rychle jde jeden rok za druhým. Jenomže - aby jste to pochopili, to pole máme, ale není naše. Máme ho jen vedle své nové zahrady na úplném okraji velikého města, a dál není ani jediný dům, ani cesta, ani nic, jen až na obzor to pole. Naše zahrada byla taky to pole, ale pánové z ministerstva se smilovali, a dovolili nám postavit si úplně poslední dům na úplně posledním místě na tom okraji města.

Od toho velkého okamžiku, kdy se z pole stala zahrada, přihodilo se něco zvláštního. Možná je to tím že zvířátka, která se dostanou na tak veliký lán pole jdou a jdou pořád jen tou pšenicí nebo kukuřicí nebo tím co tu zrovna roste a nakonec dojdou k naší zahrádce. A tak se stalo, že na jaře když tráva už byla dost vysoká, a na poli vyrostl ječnen, dovedla zaječice svého malého zajíčka až k okraji pole a pochutnávali si na štavnaté travičce. Zajíček jako kdysi ten chlapec Ječmínek se schovával se svojí maminkou celý den v trávě ale už se vůbec nebál. Proč taky, bylo nádherné teplé jaro, všude kolem vysoká tráva s jetelíčkem a čekalo je celé dlouhé léto na takovém pěkném místě které si našli. Občas sice zahlédli přeletět oblohou poštolku, nebo dokonce káně, ale ti neměli ani potuchy že se tu krčí u své maminky zajíček Ječmínek. Slyšeli také štěkání psů, ale ti by je v tak velikém poli nikdy nedokázali vyčmuchat. Ječmínek ale netušil že se mu přihodí taková nepříjemná trampota. Jak to tak bývá jejich travička jednoho dne zmizela, protože se musela posekat. Zůstalo jen něco málo kolem plotu a tak se museli vydat na snídani až tam. Byl to drátěný plot a malý ječmínek si z něho pranic nedělal. Procházel se tím plotem jako by to byly nějaké dveře, sem a tam, takový byl tehdy malinký. Ale co to? Jednoho dne se nasnídal nějak víc a ne a ne dostat se na druhou stranu kde ho volala maminka. Musel chudáček zůstat za plotem. Maminka za ním to se rozumí nemohla protože maminky zaječice jsou tak veliké že si naně nikdo nic nedovolí. Klidně si je můžete splést z dálky se srnou nebo dobře alespoň s kolouškem. Jenomže teď zůstal Ječmínek bez maminky. Slyšel jak ho volá ale nemohl najít cestu a tak spustil veliký pláč. Maminka sice rychle přiběhla ale také nemohla nic dělat, ikdyž byla taková veliká. Tak od té doby musel chudáček Ječmínek zůstat v zahradě a jeho maminka na poli.

Když jsme večer odjížděli domů, slýchávali jsme jak na sebe Ječmínek a jeho maminka volají. Ale Ječmínka jsme objevili na zahradě až za několik měsíců. Už z něho byl pěkný zajíček. Spal si uprostřed našeho oploceného a posečeného území. Už nás znal. Jenomže mi jeho ne. "Hele zajíček" volám, "co ten tady dělá?". Ječmínek vyskočil poodběhl asi jen metr. Protáhl si nožičky a koukal jako kdyby si mě pro něco poslal. Moc jsem z toho radost neměl a tak jsme si jednoho dne spolu chvilku hráli nahoněnou. Samozdřejmě nakonec vyhrál Ječmínek a od té doby byl na naší zahradě doma on. Jen neochotně nás pustil k původně našemu zelí které teď vypadalo jakoby ho spásalo stádo housenek. Hrách nám pomohl také sklízet. A v tom jsem si to uvědomil! Že on se přecpal hrachem, nafouknul se, a od té doby nemůže ven? Musíme ho pustit! Ale ono se to lehce poví (řekne). Jeho mamince zaječici sice večer vykukovala z obilí obrovská ušiska ale Ječmínkovi se zřejmě zalíbilo žít si bez rodičovského dozoru.

Děti které chodili na hrách a na zahradu do bazénu se už s Ječmínkem tak skamarádili že si ho chtěli nechat. Ječmínek se jich vůbec nebál, protože tak nemotorná a pomalá stvoření ještě neviděl. Ale kdyby jen byl starší a chytřejší našel by si nějakou skulinku podhrabal by plot a utíkal rychle pryč protože takového hryzala na zahrádce prostě mít nemůžete. Ale jak se to dá vysvětlit takovému malému zajíčkovi? Že bychom pustily naše králíčky za ním aby mu to řekli? Nebo že by se jich bál a utekl? Ale jak znám našeho králíčka Jonáše běhal by za námi jako pejsek a jako vždycky dělal osmičky kolem našich noh. A Ferda by někde zalezl a celý zbytek dne by jsme ho dostávali odtud ven.

Nad Ječmínkem se už začala vznášet hrozba nějakého zlého osudu, ale děti se za něho přimlouvali že prý je to kamarád a má očička které se koukají a kdesi cosi, takže jsme vymysleli jak ho dostat ze zahrady ven. Nadzdvižením části pletiva vznikla docela slušná cesta kterou nakonec Ječmínek musel proběhnout a bylo to!

Ječmínkovi se ale naše zahrada zalíbila a jeho maminka taky nevěděla kam by šli, protože široko daleko dozrával jen ten ječmen. A tak tu zůstali. Ukázalo se to zanedlouho když se něco podezdřelého pohybovalo na zahradě u sousedů. Byl to Ječmínek. Nejdříve se nám tomu nechtělo ani věřit. Ale náš soused zahradník, který nám po radostné zprávě o navrácení Ječmínka, poděkoval slovy "Tak to vám teda pěkně děkuju." Neměl asi tak nedobytně oplocenou zahradu jako my.