Svědectví
Všiml jsem si, že na tomto světě, (asi na rozdíl od Božího království), si nikdy nemůžete být jisti, že slovo které řeknete a pro vás něco konkrétního znamená, bude u jiného znamenat přesně to stejné.
Přesto se pokusím pouhými slovy popsat to, co se téměř slovy vyjádřit nedá a přitom těmi slovy neplýtvat.
Popravdě, dlouho jsem si myslel, že mi Ježíš dal tu úžasnou možnost
se s ním setkat proto, že se mu zželelo mého bídného života. Tedy v
podstatě, že si mě povšiml tak nějak proto, jaký jsem byl. Třeba
jako.... že jsem jiný než moji vrstevníci, neměl moc přátel a
nesnášel nespravedlnost, lež, krást, apod.
Ale poslední dobou si myslím, že to byl právě On, kdo v mém životě tohle způsobil. Přineslo mi to v mém mládí sice docela obstojné problémy, ale dnes jsem za ty těžkosti a boje neskutečně vděčný. Žil jsem tak do mých asi dvaceti let.
Pokud bych měl vyslovit slovo Bůh udělala by se mi "odporem husí kůže". Bylo tomu tak díky kostelům a šíleným obřadům, které jsem tam viděl, a také z některých knih do nichž jsem nahlédl. Nejhorší byli asi modlitební knížky s napsanými modlitbami k Marii a s Otčenáši, apod.
Jenomže, tak nějak před vojnou jsem si uvědomil že existuje Bůh
a já ho začal hledat.
A samozřejmě tak jako mnoho jiných, právě v kostele. Nedovedete si
představit, jak jsem se musel pokořit.
Jezdili jsme v té době na vandry a často jsme se bavili o vesmíru, nekonečnu a tak podobně, znáte to. Doma, kde nikdo nevěřil, se rodiče věčně hádali a já jsem nechtěl žít tak jako oni. Hledal jsem. Nešťastný ze života, který se přede mnou rýsoval. Dokonce na jedné praxi, už na střední škole si toho všiml nějaký člověk, zcestovalý spolupracovník, který se zabýval starými civilizacemi Májů a parapsychologií, a dal mi nějakou knihu, "Umění sebevlády" se jmenovala. Tenkrát jsem se rozhodl, že to bude "moje cesta". Zkoušel jsem praktikovat různá cvičení, ale absolutně mě to nešlo. To mě ale nemohlo odradit, stále to byla "moje cesta", až do jedné noci, kdy jsem šel domů kolem stožárů vedení vysokého napětí a přemýšlel jsem o Bohu. Bavili jsme se předtím s přáteli o tom, že si Bůh může použít člověka k tomu, aby skrze něho dělal dobré věci. Najednou mě došlo, že i kdybych byl sebelepší a dokonale se ovládal, vždycky je tu možnost, že někomu ublížím. Ale pokud bych se nechal použít Bohem k tomu, abych dělal něco dobrého, nemůže se to stát. Najednou jsem viděl jak parapsychologie a okultizmus je ničím ve srovnání s Bohem. Že mu nesahá ani po kotníky, tak jako jsem já malinký proti tomu stožáru vysokého napětí.
V ten moment bylo rozhodnuto. Zatím jsem nevěděl co mám dělat a proto jsem začal chodit do toho katolického kostela. Byl to farní kostel ze kterého šlo do kněžské služby nejvíce kněží. Byla tam skvělá mládež jezdili jsme na vandry. Ale mě to nic nepřinášelo.
Potom nastalo období, kdy jsem byl na vojně a zažil jsem opravdu mnoho věcí a to i s Bohem, ale to by bylo na knihu formátu "Vojna a mír".
Sám jsem to později popisoval takhle:
Bylo to jako bych byl v nějaké temné místnosti plné harampádí a prachu a najednou se otevřelo okno a já jsem viděl do nádherné zahrady plné slunce a krásných kvetoucích rostlin... Jenomže jsem byl stále v té místnosti a jen jako by mi bylo dáno uvidět co je tam venku, ale nemohl jsem tam jít. Ale potom se stalo to, že jsem tam, do té zahrady vešel a už jsem v té zahradě doopravdy byl.
Co se stalo? Jak se to stalo? To se teď pokusím popsat:
Nesmím ale zapomenout na jednu skutečnost, a to, že se mi vůbec nechtělo žít. Na takovém světě, jak jsem ho poznával, opravdu ne. Nenáviděl jsem ho, nenáviděl jsem lidi, protože ho dělaly takový jaký je, a nenáviděl jsem tedy i sám sebe, protože jsem vlastně taky člověk a podílel jsem se na tom také. Hledal jsem nějaké východisko. Napadla mě sebevražda, ale to jsem si nechával až jako krajní řešení. Na to bylo vždycky času dost. Potom jsem uvažoval o emigraci. Nebo o životě na pustém místě bez elektřiny a bez ostatních výdobytků moderní civilizace.
Přesto že jsem věděl, že je Bůh, který se mi dával poznat, když ke mě mluvil skrze okolnosti, sny a situace. Viděl moje tužby a nevyřčené otázky a odpovídal na ně skrze lidi, kteří o tom nemohli vůbec nic vědět. Byl jsem stále ve stejné situaci. V té temné místnosti. V té nenávisti a v té nevědomosti co dělat. Bylo to děsivé.
Potom se ke všemu ještě stalo, že jsem zůstal tak nějak sám. Nebylo v tom nic zvláštního. Stalo se to přirozeně tím, jak si přátelé, například našli své partnery, začali se jim věnovat a nebo také tím, že jsem si s nikým z mládeže neměl co říct. Mě, jako katolictvím ovlivněného člověka, napadlo snad to největší "rouhání" jaké jsem mohl ze zoufalství vyslovit. Řekl jsem, už nevím komu: "Já se snad dám k Jehovistům nebo k Baptistům". Myslím jsem o tom vůbec nic nevěděl a neznal jsem to.
Co se ale potom během několika dní stalo?
Byl jsem pozvaný na návštěvu k nějakým příbuzným, a během rozhovoru vyšlo najevo, že oni byli u nějakých Baptistů a že prý jestli se tam nechceme jít podívat ve čtvrtek s nimi. Samozřejmě že jsem řekl že ano, protože jsem byl už dopředu rozhodnutý. Tohle by nebylo nic zvláštního, už jsem byl na podobné "náhody" docela zvyklý, nebýt toho, co Bůh udělal potom.
To společenství lidí, kteří si říkali Baptisté, což je protestantská církev pocházející z moravských bratří, kteří odjeli do Ameriky jako misionáři, bylo úžasné. Ihned mi bylo jasné, že je to právě takové společenství, které hledám a kde si můžu s těmi lidmi povídat o tom co prožívám s Bohem.
Jenomže paradoxně jsem byl ještě smutnější, protože mi bylo také ihned jasné, že ani oni mi nemůžou nijak pomoct v tom jak se cítím a jak mi je. A proto jsem se rozhodl, že už tam příště nepřijdu, protože je mi vlastně ještě hůř, a že bych se tu jen zbytečně trápil. Myslím, že se tehdy za celou naši rodinu jistě modlili, ale já si myslím, že to, co se stalo na konci naší návštěvy u těch Baptistů, bylo nejdůležitější.
Jak to tak bývá dobrým zvykem, že se ještě modlí než se rozejdou domů a tak se každý modlil. Tehdy jsem řekl, při té modlitbě, možná i poprvé v životě, upřímně Bohu jednu jedinou větu. (předtím jsem to zkoušel dle katolických způsobů což zůstávalo naprosto bez jakékoliv odezvy, ale přitom v různých věcech které jsem prožíval jen v sobě, aniž bych se nějak modlil, mi Bůh dával někdy i dost jasné odpovědi, třeba i desetkrát za sebou, což evidentně nemohla být náhoda)
Teď se musím přiznat k tomu, co jsem se modlil. Podotýkám jen, že jsem neměl naprosto žádné biblické znalosti a vím, že Bůh vidí do srdce a nehledí na to jak se správně vyjadřujeme. Řekl jsem tedy: "Duchu Svatý ukaž mi pravdu". Snad to bylo vlivem přemýšlení o "Svátosti biřmování" které jsem měl absolvovat, což je u katolíků něco s Duchem Svatým.
Dál se nestalo nic. V přesvědčení, že je vše už za mnou, jsem šel v neděli, (jak jsem to občas dělával,) sám do města na ranní mši do katolického kostela.
Je to velký chrám na Mendlově náměstí a přišel jsem dost pozdě a nebylo nikde v lavicích moc místa. Šel jsem tedy úplně dozadu a stál jsem tam úplně poslední vzadu u nějaké hromady kamenných oblouků připravených zřejmě na restaurování.
Když začala mše a lidé začali zpívat, bylo mi smutno jako obvykle. Řekl jsem si, že je to jedno, ať ti lidé tady jsou jací jsou, alespoň když se tu zpívá a chválí se Bůh. Když v tom jsem pocítil obrovskou radost a zároveň lítost. Bylo to tak mocné a nečekané, že jsem v první chvíli myslel, že spadnu na zem přímo mezi poslední lavice. Už jsem si představoval jak se sbíhají lidé, aby mi pomohli na nohy a zjistili co se mi stalo.
Naštěstí, nebo spíš díky Bohu, tam byli ty kameny, takže jsem se o ně opřel a napůl v leže prožil celou tu dobu po kterou trvala ta mše, zaplavovaný něčím co se dá těžko popsat. Ani nevím o čem bylo kázání, vůbec nic jsem z toho nevnímal. Když pak už odešli všichni lidé, sebral sem odvahu vykročit taky k východu. Říkal jsem si, že už to snad přejde, jinak jsem snad ani na nic jiného nemyslel. Jen na to, abych dokázal odejít jako normální člověk. Ale když jsem vyšel ze dveří kostela viděl jsem, že něco není v pořádku. Bylo to jako by chodník byl tak o dva metry dál od mé hlavy než obvykle bývá. Když jsem se to snažil pochopit, zjistil jsem, že ze mě spadla nějaká děsivá tíha, která mě tížila aniž bych si předtím uvědomoval jak hrozně velká ta tíha byla, a já si připadám tak lehký jako bych se nad chodníkem vznášel. Teď už zkrátím popis toho, jak jsem to prožíval dál, ale jen tu musím říct, že jsem absolutně netušil co se to děje. Nikdy mi nikdo nic neříkal o těchto věcech a ani mi to vůbec ze čtení Bible nedocházelo a ani bych tomu stejně nemohl věřit.
To, co ale považuji za důležité ohledně pochopení toho co se stalo, bylo to, co se stalo s mojí Biblí. Když jsem si ji večer otevřel, že ji budu číst, myslel jsem že mi ji někdo vyměnil. Vždyť to, co jsem už tolikrát četl a s čím jsem naprosto souhlasil, bylo najednou psáno jako by konkrétně pro mě. Předtím sem si připadal jako ten Farizej navenek dobrý ale uvnitř plný hříchu, a najednou jsem v tom viděl vzkaz nebo dopis plný lásky a povzbuzení od Boha pro mě. Myslím to bylo Janovo evangelium už nevím. Když tak o tom přemýšlím, hlavně jsem vnímal kdo On je, jeho slávu, nebo ani nevím co, možná to bylo nějak mimo rozum, protože nemůžu říct, že bych něco zvláštního pochopil, nebo že by se mi udělalo nějak jasno v tom co prožívám. To se stalo až postupně, nejvíc během asi tak prvního roku, kdy jsem začal samozřejmě chodit k těm Baptistům, protože teď už vůbec nic nebránilo tomu, abych tam mohl chodit. Bůh mě oslovoval během kázání tak, že jsem myslel že zalezu někam pod židle. Všechno moje trápení bylo úplně pryč, dokonce jsem začal mít rád lidi, protože jsem viděl, že jsou takový jací jsou protože neprožili ještě to co jsem prožil já.
Ale musím říct, že ze začátku jsem se s tím nemohl vyrovnat. Myslel jsem si, že se musel stát nějaký omyl, že mě to nepřísluší, že nemůžu prožívat takovou lásku a mít něco takového, když jsem tak hříšný.
( Ano, předtím jsem možná tak dva roky, prožíval jaký jsem hrozný a snažil jsem se podle instrukcí k biřmování nějak svoje hříchy vyznávat - byl jsem i u zpovědi )
Ale Bůh mi hned na začátku, když jsem ještě nic nechápal, poslal jednoho křesťana, kterého jsem "náhodou" asi na dvě minuty potkal, a ten, když slyšel co jsem mu vyprávěl, o tom co jsem zažil, řekl: To je Boží dar, to musíš přijmout. Přijal jsem to, ještě než stačil tu větu domluvit !!! Hrozně mi to tehdy pomohlo.
Abych se vrátil k té mé "vyměněné" Bibli. Když jsem ji začal číst, stejně jsem se v jejím studiu daleko nedostal. Proč? Vždycky se mi její listy zkrabatili od slz, které mi nad ní tryskali z očí a potom proto, že jsem tím pádem toho brzo stejně moc neviděl.
Nicméně v té Bibli se píše, jak jsem nakonec odhalil, tohle:
Skutky apoštolské 10:44 Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli.
45 Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého.
46 Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil:
47 "Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?"
Ano, v tomto případě se stalo něco trochu jinak než obvykle. Sám Duch Svatý naplnil pohany, kteří uvěřili tomu co jim Petr říkal. Já jsem také uvěřil tomu co Petr říkal a také mě naplnil Duch Svatý. Oni velebili Boha. A já jsem pak také ze všech sil zpíval Bohu. Oni se dali pokřtít vodou. A já jsem se pak taky nechal pokřtít vodou.
Co dodat?
Snad jen jedna taková zajímavá věc. Tedy, ještě než jsem si ujasnil spoustu věcí ohledně víry, přece jen jsem tehdy šel na to biřmování. Bylo mě sice jasné, že je to blbost, ale kvůli tomu, že už bylo zřejmě všechno domluvené a kvůli všem starým přátelům z katolického prostředí jsem tam šel. Byla to docela velká sláva. Bylo to na Petrově, kde se hned tak kdykoli jít nedalo. Tehdy, ještě kardinál Tomášek nás čímsi pomazal a já si říkal, že to možná mělo probíhat opačně, aby on dostal Ducha Svatého, protože já už ho měl, a bylo mi jasné, že katolická církev je v mém životě minulostí ze které se už pouze "vyzpovídám" jako i z ostatních svých hříchů přímo mému Pánu Ježíši Kristu.
Tohle svědectví zdaleka nekončí. Možná je budu dále doplňnovat.
Jen bych chtěl předem říct, že teprve teď začal můj opravdový život a objevování pravdy jak je napsáno:
Jan 8:31 Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili:
"Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky.
32 Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými."
Ještě poznámka:
Možná
jsem měl vysvětlit, že Duch svatý je tu proto, aby oslavil Ježíše.
Tedy aby nám dal poznat kdo Ježíš je. (A ještě mnohem víc samozřejmě.)