zdroj: https://www.apologet.cz/?q=articles/id/857-proc-letnicni-podlehaji-kovidismu
Léta jsem byl členem církve, která nabyla přesvědčení, že demokracie je ďábelský jev z dob Velké francouzské revoluce, který je třeba vykořenit. V církvi tudíž nemá co dělat. Církev je přece království, kde vládne nekompromisně a absolutně král, kterým je Kristus. Ten poté deleguje svoji autoritu nejvyššímu představiteli církve, od něhož se rozlévá přes pastory, skrze vedoucí skupinek až ke každému členu. O jednotlivých příkazech tlumočených nejvyšší autoritou, které vycházejí přímo od Krista, se pak samozřejmě nediskutuje, nehlasuje, ale pouze je dovoleno přemýšlet o tom, jak je co nejlépe vykonat. Případné pojistky proti zneužití moci je třeba odstranit, protože Bůh přece chyby nedělá. Ve sborech jsou pak jednotliví starší pouze od toho, aby zajistili vykonávání Boží vůle, která proudí skrze pastora, a poté skrze vedoucí skupinek ke každému jednotlivému členovi. O případné neporozumění ze strany autorit se postará sám Bůh, který přece nedopustí, aby jeho slovo padlo na zem.
Tento Bohem daný princip autority ale svět nepochopí, a proto není možné jej prezentovat veřejně. Svět přece v Boha nevěří a nebude rozumět tomu, že příkazy jsou neomylné. Světu je proto třeba při registraci předložit ústavu církve, která se bude tvářit alespoň trochu demokraticky. Ale běda prostému členu, pokud by se na základě takové ústavy chtěl něčeho dovolat. K tomu přece nemá právo. Nebo snad chce takovýto člen kritizovat samotného Boha? Ústava je pouze pro stát, jako určitá vějička, předstírající dělbu moci, aby stát nabyl přesvědčení, že daná církev není totalitní organizací nebo sektou. Ale každý přitom ví, že dělba moci je rouháním. Církev přece stojí na jednotě moci. I ústavu může případně nejlépe vyložit zase jen ta nejvyšší autorita, která ji i často sama koncipovala, což jen posiluje princip jednoty moci a úřad autority nad zákonem. Pokud by to chtěl někdo zpochybnit, jedná se o kacíře, jehož názory není dovoleno se zabývat.
Myslím, že je zbytečné vykládat, v čem je tento princip nebezpečný a nebiblický, jelikož i ve Starém zákoně Bůh daroval svému lidu soubor zákonů a nařízení, který byl nad jakýmkoliv člověkem, mohl se jej dovolat například prorok vůči králi, a moc proto byla rozdělena mezi krále, proroky a kněží. Nový Zákon pak panování autorit přímo zakázal a z autorit učinil služebníky, kteří podléhají vzájemné kontrole a nejvyšší zákonodárná moc byla dána církevní konferenci, resp. koncilu (viz Sk 15).
Nyní ve společnosti dochází k tomu, že Ministerstvo zdravotnictví vydává jedno nařízení za druhým, která odporují zákonu. Ministr zdravotnictví pak vystupuje jako člověk, který nikomu a ničemu nepodléhá, na zákonodárném shromáždění hraje ostentativně karty, protože přeci zachraňuje lidské životy, a tam zákony musí stranou. V lidech se pak vytváří zdání, že zdravotnické autority se správným názorem jsou v zájmu ochrany lidského života nad zákonem. A pokud jsou zde například právníci a soudy, kteří argumentují jinými zdravotními autoritami a omezují moc ministra, jsou nahlíženi jako nebezpeční rebelové (analogicky jako kacíři). Když to ministrovi neprochází, je navržen zákon, který dělbu a omezení moci v konkrétním případě jednoduše zruší. Ano, je to podobné, jako v dané církvi. Autorita se staví nad zákon a její rozhodnutí prakticky nelze ničím omezit či ji kontrolovat.
Když se proto zamyslím, proč církve podléhají kovidismu, nejsou schopné kriticky myslet a slepě následují často absurdní a protizákonné kratochvíle ministrů zdravotnictví, odpověď je (alespoň v daném případě) nasnadě. Lidé jsou v takových církvích vyučení se podřizovat bez přemýšlení. Je to systém, na který jsou zvyklí, a tak je logické, že ho budou hájit. Stačí pak jen popsat lidi odlišně smýšlející jako nebezpečné kacíře, a vše je vyřešeno. Mohou to být profesoři imunologie a mikrobiologie, mohou zde být stanoviska nositelů Nobelových cen, nic naplat. Člen církve je vyučen jednotě moci a nemůžeme od něho očekávat nic jiného než slepou poslušnost. Rozhodnutí soudů, které deklarují nezákonnost, budou pro takového křesťana znakem vzpoury. Takový křesťan je přece zvyklý, že o věcech nediskutuje, ale pouze smí přemýšlet, jak je co nejlépe zrealizovat. On jim vlastně ani není schopen porozumět. Od toho má Bohem dané autority.
Taková církev je poté dobře připravena na příchod jediné a neomylné lidské autority, kterou nelze volit, kontrolovat ani ničím omezit, a která konečně zatne demokracii tipec. Vždyť pokud by se uplatňovaly demokratické principy, vymřeli bychom všichni na Covid. Dovolím si podotknout, že pokud tato autorita bude mít zároveň i náboženské ambice, pak její následování bude jistě nahlíženo jako příchod vysněného probuzení, kdy celá země bude sjednocena v systému delegované, Bohem dané autority.