http://www.apologet.cz/?q=articles/category/31-duchovni-manipulace/id/543-cirkev-ano-kristus-ne
Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Zj 3,20
Rozhodl jsem se použít tento provokativní název k malému zamyšlení. Dnes se spousta vedoucích v církvi podivuje nad skutečností, že lidé neopouštějí Krista, dále se k němu hlásí, ale mají problém s církví a opouští ji. Je to opravdu problémem jenom těchto lidí? Pokud by si někdo myslel, že jsem stoupencem živelného neorganizovaného křesťanství, toho odkazuji na svůj článek „Chvála organizovaného křesťanství“. Jsem rigidním stoupencem organizovaného křesťanství a denominací, stejně jako biblických škol, univerzit, církevních rad a věroučných výborů. Dokonce se domnívám, že letniční hnutí možná nemuselo opustit Jednotu českobratrskou, že charismatici a další mohli zůstat v řadách BJB, ECM, CB apod. Někteří ovšem byli vyloučení, a pokud se nepřipojili jinam, byli zpočátku odkázáni k životu v malých skupinách. Přesto se zdá trend živelných, neorganizovaných skupin dnes nezvratný v míře, v jaké tomu snad dosud nebylo. Málokdy jsem v poslední době zaslechl nějakého vedoucího, že by se zamyslel, proč k tomuto jevu dochází. Vždy se zopakuje floskule, že církev není dokonalá a že to dotyčný jednoduše musí nějak vydržet. Někteří pak citují jednoho z otců monarchického episkopátu a katolické církve Cypriana v jeho výroku „Extra ecclesiam nulla salus“ a souhlasí s ním.
Zajímavé je, že nejvíce je slyšet vedoucí, jejichž církevní tradice nesahá dále než do (před)minulého století. Možná jejich otcové rovněž byli kárání za to, že odmítali stávající církev a vytvářeli nezávislé skupiny. I dříve různé pietistické kroužky vznikaly uvnitř luteránů, metodistické kroužky uvnitř anglikánů a posléze i charismatické kroužky uvnitř snad bezpočtu církví. Ne vždy se tyto kroužky dokázaly chovat způsobile, ale byl jejich odchod zaviněn vždy z jejich strany? Pokud byste se zeptali představitelů těch církví, v jejichž řadách k tomu docházelo, zřejmě by vám odpověděli, že ano, byla to vina těchto skupin! Pokud byste se zeptali vedoucích nových církví, zřejmě by vám řekli, že jejich exodus chápou jako Boží vedení a byla to vina stávajících církví! Každé nové hnutí, které se institucionalizovalo, pak poskytlo další hnutí uprostřed jejich řad a situace se opakovala.
Dnešní vedoucí, zdá se, vidí ale život v jejich církvích jako synonymum pro život s Kristem a nedovedou pochopit, že by tomu mohlo být jinak. Každý, kdo je snad z jakéhokoliv důvodu opustí, opouští prý i své společenství s Kristem. Existuje zde jen jedna výjimka, a to, když oni, či jejich otcové, opustili tehdejší stávající církve. I dnes, když někdo přichází do jejich církve z jiných společenství, bývá to nezřídka považované za Boží vedení. Když však jejich společenství někdo opustí a připojí se jinam, tak to bývá klasifikováno jako neposlušnost.
Nejsem vůbec přítelem opouštění církví, ale rád bych se zde zamyslel nad tím, proč to někteří dělají:
První skupinou jsou lidé vyloučení. Ne vždy je to pro hřích. Je to třeba proto, že tito lidé nechtějí žít v omylu. Znám člověka, kterému pastor před jeho vyloučením položil otázku ve smyslu: Pokud bys byl přesvědčen, že se mýlím, poslechl bys mne? Dotyčný odpověděl, že ne. Nikde totiž v Písmu nečetl, že by ho Bůh vedl k následování omylů vedoucích. Jeho vedoucí byl nemile překvapen a nazval to zásadním nepochopením principů Božího království. Pakliže tedy člověk pro své svědomí odpovědné Bohu poslechne raději Krista než svého vedoucího, je to prý jeho omyl. Je samozřejmé, že se každý ve svém chápání může zmýlit, ale chtít po člověku, aby umlčel svědomí a svojí víru a následoval člověka, je děsivá představa. Vedoucí v takovýchto kruzích sice tvrdí, že nejsou neomylní, ale po svých členech chtějí, aby jednali, jakoby neomylnými byli. Církev v jejich pojetí je často organizovaná pyramida různých nadřízených a podřízených autorit, delegovaných z centra. Zdůrazňovaným obrazem církve v těchto kruzích pak bývá armáda a jednotliví vedoucí bývají přirovnáni k velitelům, které je třeba poslouchat jako na vojně. Tam přece také nikdo nezkoumá příkazy velitelů, ale je hodnocen podle toho, jak je vykoná. Zvojenštělý život ovšem přináší příliš mnoho zastřelených při dezerci a odsouzených polními soudy za neuposlechnutí rozkazu, případně zastřelených do zátylku politruky po vzoru Sovětské armády.
Mnoho církví vzešlých z reformace dnes opouští své kořeny. Podepisují Ekumenickou chartu, která církve vede k závazku eucharistie, spolupráce s islámem a judaismem a účastní se v podstatě římskokatolických mší před televizními kamerami. Přesto jejich církve vzešly z odporu vůči takovéto praxi, kterou rozeznávaly jako modlářství, a jejich otcové a dědové i se svými rodinami platili krvavé oběti jejich dnešní svobodě. Lidé jsou proto dezorientováni a trvají na učení, které bylo pro jejich církev charakteristické. Místo toho obdrží od vedení nejasné, vyhýbavé a polovičaté odpovědi. To je vede k bezradnosti a vnitřní izolaci uvnitř společenství.
Mnoho členů protestantských církví nesouhlasí s tím, že jejich společenství obdržela peníze, na které nemají nárok. Církev se tak denně ve sdělovacích prostředcích dostává do porouhání. Členové těchto církví se tak dostávají pod palbu kritiky například od svých nevěřících spolupracovníků, jejichž argumentům nedovedou čelit, a často sdílejí podobné obavy. Jejich vedoucí, kteří jsou jednak placeni státem, poté ještě vyžadují desátky (levité placeni státem nebyli), jim nejsou sto jasně odpovědět. Někdy dokonce tvrdí, že šlo o Boží vedení. Tento akt je vede stále více do ekumenických kruhů, kteréžto směřování pro jejich církve bylo v minulosti často nemyslitelné. Jsou vděční katolíkům a ekuméně, a ztrácejí i své důrazy a jsou zlehčováni.
Ačkoliv liberální teologie s jejím pojetím lidské dobroty a pokroku zemřela v zákopech 1. a 2. světové války, netoliko některé její teologické pohledy. Někteří vedoucí církví se dnes již zdráhají říci, že Bible je neomylné Boží Slovo, odmítají stvoření, existenci Adama a Evy, potopy, zázraky, a to jak biblické, tak jejich možnosti v dnešní době. Nechtějí vypadat hloupě, a pokud pracují v akademických kruzích, nechtějí nést výsměch pro „bláznovu zvěst“. Členové těchto církví tuto selekci těžce nesou a nemohou se se směřováním své církve ztotožnit. V těchto kruzích bývá zřídka autoritářství, panuje zde svoboda, ale také trochu duchovní pustina. Největší strach vedoucí daných církví mají z toho, že by je někdo mohl označit za „fundamentalisty“, a tak činí stále více kompromisu s evoluční teorií a ustupují tomu, o čemž často pochybují samotní vědci.
Když si čtu některé „křesťanské články“, nedovedu téměř rozeznat, zda jde o manažerská školení, podnikatelské aktivity nebo křesťanskou církev. Učitelé v těchto hnutích již zřejmě nepotřebují Boží vedení, vždyť mají manuály, které fungují jak církvi, tak továrně na výrobu smažených brambůrků. Stačí jen lépe využít lidský potenciál a úspěch je zaručen. Na evangelizaci je možné použít manuály a kurzy, které jsou přeci jedinečné proto, že jsou tak rozšířené. Pravdivé je zde to, co vede k úspěchu a měřítkem správnosti je masovost a dobrý mediální obraz. Namísto evangelia je lidem nabízeno přátelství a namísto vyhlížené proměny společnosti dochází k zesvětštění církve. U mladých lidí to může chvíli takto fungovat, ovšem rozčarování a frustrace, že v tom nebyl Duch Boží, je poté nadmíru neúnosná a zklamání děsivé.
V mnohých církvích je hybnou pákou neustálé duchovní nadšení, divoké taneční reje a neomezená liturgická tvořivost, která se nezastaví snad před žádnou nekonvenčností. Troubí se na šofary, bubnuje do velkých bubnů, mává prápory a křepčí se s meči. Zhruba každý půlrok přijede nějaký prorok, který vyhlásí to zaručeně pravé probuzení, které se z ČR vypraví do světa. Probuzení se nedostaví, ale už je tu další prorok. Trochu mi to připomíná stokrát opakovanou lež, která se stává pravdou. K tomu stačí v některých kruzích přidat trochu vyfabrikovaných svědectví o uzdravení, falešných nauk, např. že uzdravení nám náleží, a cíle je dosaženo. Z milování peněz a kultu věčného zdraví a mládí se mnohde učiní ctnost a cokoliv vede, v pláštíku křesťanství, k jejímu uspokojení, se počítá. Mnozí po letech rozčarování pak odcházejí nejen z církve, ale i od Boha.
Mnoho církví dnes praktikuje judaismus, a to jak v učení, tak v praxi. Po vzoru Ježíše si mnozí činí učedníky nebo zakládají prorocké školy po vzoru Eliáše. Poslušnost vedoucím je vynucována na základě tzv. učení o „Mojžíšově stolici“, kam zasedli farizeové. Někteří se dokonce vracejí ke struktuře církve, jak ji Mojžíšovi poradil jeho tchán Jetro. Obnovuje se chrámová, levitární bohoslužba po vzoru Davidova stánku, žehná se duchovně mrtvému Izraeli (i když Bohu milému pro své otce) v touze získat požehnání a cestuje se do Jeruzaléma, kde vybraní proroci dostávají speciální instrukce skrze zjevení. Zástupci národů pak taktéž cestují do Jeruzaléma slavit svátek stánků. Další po vzoru Daniela vyznávají zástupně hříchy a ignorují, že je zástupně na sebe vzal Kristus. Nikdo neřeší, že Kristus je konec zákona a že na Mojžíšovu stolici usedl po svém vzkříšení Kristus a že obecenství s tímto Mistrem nelze nahradit obecenstvím s lidským mistrem. Nebo, že Kristův výrok o stolci patří do doby před ukřižováním, kdy byl sám pod Zákonem a kdy vedl učedníky k obětem za uzdravení právě na svědectví farizeům na Mojžíšově stolci sedícím.
Za doby Kristova života bylo navíc možné s Kristem trávit jen omezený čas. Dnes, díky jeho vzkříšení, je tento čas neomezen a Krista nemusí zastupovat člověk. Proto Kristus řekl: „je pro vás lépe, abych odešel“. Poslal ze sebe Ducha svatého nikoliv dalšího mistra. Lidé se nemusí ztotožňovat s hříchy národů neboť i to učinil Kristus. Proč se tedy lídé chtějí postavit na jeho místo? Není divu, že někteří pokročili v nastoupeném směru a přímo konvertovali k judaismu.
Já osobně věřím, že vznik státu Izrael je naplněním SZ proroctví; věřím, že jednou celý Izrael bude spasen, protože věřím ve vyvolení národa, které je neodvolatelné (Ř 9–11). Nejsem tím, který by popíral učení o neodvolatelném vyvolení nebo že o vyvolení je možné přijít. To učí ti, kteří nerespektují Boží svrchovanost. Zároveň ovšem vidím, že většina židů nevěří v Krista a podléhají soudu stejně jako pohané. A ten, kdo nemá Ducha Kristova, není dědicem Abrahamova požehnání a žehnat mu v domnění, že sám požehnání obdržím na základě tohoto zaslíbení, se mi jeví nešťastným.
Rovněž věřím, že Bůh povolal starší a církevní úřady k vedení. Ne však jako mistry neboť je jen jeden prostředník, nebeský Mistr.
Snaha přiblížit se světu vede mnohé lidi k tomu, že jsou přesvědčeni, že musí být „normální“. Nemají proto problém s kouřením, častým pitím alkoholu po putykách, až příliš extravagantním oblečením apod. Nejsem si přitom vědom, že by skrze svůj život někoho přivedli ke Kristu. Spíše si myslím, že vějička evangelizace je jím omluvou povolovat svému tělu. A tak se církev stává stále světštější a namísto, aby se křesťané připodobňovali Kristu, připodobňují se světu. Není divu, že se množí smíšené sňatky, rozvody a různé finanční fígle, jako byla například snaha platit nové a nové zaměstnance nebo rodinné příslušníky ze státních dotací pro duchovní. Mnohdy je pak morální standard některých světských skupin na vyšší úrovni, než některých církevních společenství.
Praxe, která je dnes v některých kruzích běžná, není ničím jiným, než okultismem. Kdysi jsem četl, jak páter Ferda a jiní získávali zjevení ohledně nemocí druhých. Někteří diagnostikovali nemoci tím, že sami zažívali jejich příznaky. Tento způsob je ovšem uveden i v knize, která je jakousi biblí Kurzů Alfa od Nickyho Gumbela. Jiní cestují do nebe, kde mluví s mrtvými, vesele konverzují s anděly a alchymisticky se jim mění rtuť v zubních plombách na zlato. Jiní užívají k navození duchovních zážitků stejné hudební techniky, jako šamani k navození transu. A další se svíjeli v záškubech nebo ospravedlňovali vydávání zvířecích zvuků stejně, jak to činí lidé pod duchem Kundalini jógy. Říkají tomu pomazání Duchem svatým. Nedovedu si představit, jak trvale žít ve společenství lidí, kteří ďáblu říkají Duch svatý. Jiní „pouze“ vyučují techniky New Age jako je vizualizace, milování sebe sama nebo tzv. techniky vnitřního uzdravení.
V některých kruzích se lidé v církvi nenazývají bratrem a sestrou, ale oslovují se tituly. Ale zdaleka se nejedná jen o akademické tituly. Nákaza je mnohem zhoubnější a plíživější. O novodobé třídě apoštolů a proroků ani nemluvě. Jak smutné. Ti, kteří žádný titul nemají, se alespoň nechají oslovovat jako pastoři a biskupové, přičemž se klade důraz, aby při jejich oslovení nebyl jejich titul vynechán. Jsem přesvědčen, že komu čest, tomu čest, ale nevyrůstá zde latentně další kněžská třída, která se těší zvláštní formě úcty jen ze své podstaty?
Mnozí církevní vedoucí se spíše než o Bibli starají o sledování politiky a zakládají za tímto účelem i různé instituce. Nutno ovšem podotknout, že závěry některých církevních vedoucích jsou podle mého názoru často úsměvné až nebezpečné. Viz jejich ještě donedávna prezentované nadšení Evropskou Unií, podpora notoricky nespolehlivých a účelových lidovců v domnění, že prosadí konzervativní hodnoty, zatímco oni budou – tuším – tak maximálně implicitně prosazovat prolomení hranice 1948 pro církevní restituce. Někteří pak možná církev vidí jako kladivo k uzákonění těch správných zákonů a možná si ani neuvědomují, že mohou sloužit zájmům někoho jiného jen do počtu, stejně jako tomu bylo právě při prosazení restitučního zákona. Doufejme, že zde není církevní angažovanost v politice chápána jako synonymum výtahu do politiky.
Naznačil jsem jen několik málo důvodů, proč dnes lidé opouštějí církev. Vedoucí je za to kritizují, aniž by byli ochotni hlouběji nahlédnout, proč tomu tak je. Často tvrdí, že lidé chtějí Krista, ale již ne církev (někdy je nutno dodat – tu jejich církev). Napadá mne ale, zda by naopak nebylo možné učinit antitezi jejich hesla, a to: „Církev ano, Kristus ne!“ Máme přece manažery, takřka neomylné vůdce, apoštoly, řečníky a kouzelníky, kteří nám vše zprostředkují; máme zde zábavu a nevšední zážitky, tak proč odcházet? A, ano, máme zde i své Mojžíše a mistry, kteří sedí na jeho stolci.
Měli by tedy křesťané opouštět stávající církve? Ano, pokud je k tomu povede Duch svatý na základě Písma. Ne, pokud jim Pán Bůh řekne, na základě Písma, zůstaň! A už vůbec ne proto, že jsou nepoddajní, vzpurní, nechtějí se podřizovat nebo jim vadí, že je někdo kázní pro zjevný hřích. Pro všechna jednání máme v Bibli dost veršů. Ovce slyší hlas svého Pána a za cizím nepůjdou a mají se oddělit od těch, kdo zavádí démonské nauky. Ale je zde taktéž výzva k tomu, aby v Sardách zůstala skupina věrných, která je pro celou církev polehčující okolností. Jedním z mnoha měřítek je např. i úvaha, zda můžeme do našeho sboru přivést nevěřící nebo zde svěřit své děti k vyučování. A samozřejmě je zde přikázání snášet se, odpouštět si a zachovat jednotu Ducha ve svazku pokoje. Pokud je to možné, máme usilovat o pokoj se všemi.