» Na Květnou neděli, se v kostele světily kočičky, jívové ratolesti. Na Kloboucku je během roku přidávali do jídla nemocným. Půst stále trval, přibývalo mu na síle, když se blížily Velikonoce. Ve velkém týdnu se jídlo vůbec nemastilo. A přitom na hůře visely kusy uzeného, slaninka na chlapskou dlaň vysoká. Pak skončil pochmurný půst, přišlo jaro a s ním nové naděje. A že Velikonoce patřily k největším svátkům v roce, tak se hodně vařilo a hodně peklo, pokud bylo ovšem z čeho. V chalupě se čistilo, pořizovalo nové nádobí. Drhly se "lopáře" (lopaty na podávání do pece), začouzená a začernená ohřebla i desky na válení těsta. A v domácnostech měšťanských "všecko musélo vonět jarem a čistotú. Aji botky musely byť nové, a šatky". Na panské tabuli se o velikonocích servíroval beránek, z horských salaší jej poddaní k Velikonocům odváděli už v 16. a 17. století. Jehně, kůzle i sele bylo oblíbenou velikonoční pochoutkou i v městských a selských staveních a bylo tomu tak donedávna. Dnes se nám bohužel tato masa velmi těžko shání. Na velikonoční tabuli rožnovských měšťanů ještě v polovině 20. století patřilo kůzle. Napřed se ovařilo ve slané vodě a teprve pak se vysmažovalo.«

(Jaroslav Štika: "Lidová strava na Valašsku", KNEIFL Praha, 1997)

Měkké maso vyjmeme, šťávu vydusíme na tuk, zaprášíme moukou, osmahneme, zalijeme, povaříme, přecedíme, podle potřeby dochutíme solí a nakonec přidáme rozpuštěnou na kostky nakrájenou slaninu.
nahoru
ZPĚT do kapitoly

HOME