Povídky z našeho pole

Máme veliké - moc veliké pole. Je to vlastně obrovský lán. Na celém tom lánu roste hned pšenice, hned žito a hned kukuřice. Tak rychle jde jeden rok za druhým. Jenomže - aby jste to pochopili, to pole máme, ale není naše. Máme ho jen vedle své nové zahrady na úplném okraji velikého města, a dál není ani jediný dům, ani cesta, ani nic, jen až na obzor to pole. Naše zahrada byla taky to pole, ale pánové z ministerstva se smilovali, a dovolili nám postavit si úplně poslední dům na úplně posledním místě na tom okraji města.

Od toho velkého okamžiku, kdy se z pole stala zahrada, přihodilo se něco zvláštního. Možná je to tím že zvířátka, která se dostanou na tak veliký lán pole jdou a jdou pořád jen tou pšenicí nebo kukuřicí nebo tím co tu zrovna roste a nakonec dojdou k naší zahrádce. A tak se stalo, že na jaře když tráva už byla dost vysoká, a na poli vyrostl ječnen, dovedla zaječice svého malého zajíčka až k okraji pole a pochutnávali si na štavnaté travičce. Zajíček jako kdysi ten chlapec Ječmínek se schovával se svojí maminkou celý den v trávě ale už se vůbec nebál. Proč taky, bylo nádherné teplé jaro, všude kolem vysoká tráva s jetelíčkem a čekalo je celé dlouhé léto na takovém pěkném místě které si našli. Občas sice zahlédli přeletět oblohou poštolku, nebo dokonce káně, ale ti neměli ani potuchy že se tu krčí u své maminky zajíček Ječmínek. Slyšeli také štěkání psů, ale ti by je v tak velikém poli nikdy nedokázali vyčmuchat. Ječmínek ale netušil že se mu přihodí taková nepříjemná trampota. Jak to tak bývá jejich travička jednoho dne zmizela, protože se musela posekat. Zůstalo jen něco málo kolem plotu a tak se museli vydat na snídani až tam. Byl to drátěný plot a malý ječmínek si z něho pranic nedělal. Procházel se tím plotem jako by to byly nějaké dveře, sem a tam, takový byl tehdy malinký. Ale co to? Jednoho dne se nasnídal nějak víc a ne a ne dostat se na druhou stranu kde ho volala maminka. Musel chudáček zůstat za plotem. Maminka za ním to se rozumí nemohla protože maminky zaječice jsou tak veliké že si na ně nikdo nic nedovolí. Klidně si je můžete splést z dálky se srnou nebo dobře alespoň s kolouškem. Jenomže teď zůstal Ječmínek bez maminky. Slyšel jak ho volá ale nemohl najít cestu a tak spustil veliký pláč. Maminka sice rychle přiběhla ale také nemohla nic dělat, ikdyž byla taková veliká. Tak od té doby musel chudáček Ječmínek zůstat v zahradě a jeho maminka na poli.

Když jsme večer odjížděli domů slýchávali jsme jak na sebe Ječmínek a jeho maminka volají. Ale Ječmínka jsme objevili na zahradě až za několik měsíců. Už z něho byl pěkný králíček. Spal si uprostřed našeho oploceného a posečeného území. Už nás znal. Jenomže mi jeho ne. „Hele králíček“ volám co ten tady dělá. Ječmínek vyskočil poodběhl asi jen metr. Protáhl si nožičky a koukal jako kdyby si mě pro něco poslal. Moc jsem z toho radost neměl a tak jsme si jednoho dne spolu chvilku hráli nahoněnou. Samozdřejmě nakonec vyhrál Ječmínek a od té doby byl na naší zahradě doma on. Jen neochotně nás pustil k původně našemu zelí které teď vypadalo jakoby ho spásalo stádo housenek. Hrách nám pomohl také sklízet. A v tom jsem si to uvědomil! Že on se přecpal hrachem, nafouknul se, a od té doby nemůže ven? Musíme ho pustit! Ale ono se to lehce poví. Jeho mamince zaječici sice večer vykukovala z obilí obrovská ušiska ale Ječmínkovi se zřejmě zalíbilo žít si bez rodičovského dozoru.

Děti které chodili na hrách a na zahradu do bazénu se už s Ječmínkem tak skamarádili že si ho chtěli nechat. Ječmínek se jich vůbec nebál protože tak nemotorná a pomalá stvoření ještě neviděl. Ale kdyby jen byl starší a chytřejší našel by si nějakou skulinku podhrabal by plot a utíkal rychle pryč protože takového hryzala na zahrádce prostě mít nemůžete. Ale jak se to dá vysvětlit takovému malému zajíčkovi? Že bychom pustily naše králíčky zaním aby mu to řekli? Nebo že by se jich bál a utekl? Ale jak znám našeho králíčka Jonáše běhal by za námi jako pejsek a jako vždycky dělal osmičky kolem našich noh. A Ferda by někde zalezl a celý zbytek dne by jsme ho dostávali odtud ven.

Nad Ječmínkem se už začala vznášet hrozba nějakého zlého osudu ale děti se za něho přimlouvali že prý je to kamarád a má očička které se koukají a kdesi cosi, takže jsme vymysleli jak ho dostat ze zahrady ven. Nadzdvižením části pletiva vznikla docela slušná cesta kterou nakonec Ječmínek musel proběhnout a bylo to!

Ječmínkovi se ale naše zahrada zalíbila a jeho maminka taky nevěděla kam by šli, protože široko daleko dozrával jen ten ječmen. A tak tu zůstali. Ukázalo se to zanedlouho když se něco podezdřelého pohybovalo na zahradě u sousedů. Byl to Ječmínek. Nejdříve se nám tomu nechtělo ani věřit. Ale náš soused zahradník, který nám po radostné zprávě o navrácení Ječmínka, poděkoval slovy „Tak to vám teda pěkně děkuju“ neměl asi tak nedobytně oplocenou zahradu jako my.

2

Děti měly právě polovinu svých prázdnin za sebou a tehdy bývají největší vedra. Sluníčko svítí tak, že se zdá, že vám maminka žehlí tričko přímo na těle. A opravdu, letos je to ještě horší, a tak se není čemu divit když vám tak svítí na hlavu, že člověk pak dostane bláznivé nápady. Také zvířátka se úplně změní a chovají se velice podivně. A potom se můžou stát zvláštní věci. Na naše pole které je teď vlastně už zahradou si naše děti přivedli vzácnou návštěvu, kamarádku, spolužačku, kolegyni z klubu virtuálních koní psů, koček a podobných potvor, kterým ale samozřejmě není vedro protože jsou virtuální. Jen se pořád musí krmit, čemuž tedy potom ale vůbec nerozumím - vy snad ano? No a na našem poli se z našich dětí a jejich kamarádky staly ještě záchranáři zvířátek. SIKADA nechtěně začala bojovat proti vesmírnému ohrožení, lidskému nepochopení a zlému osudu ve prospěch všech kolem se vyskytujících zvířátek.

Začalo to pejskem, který se ztratil a SIKADA zrovna operovala poblíž. SIKADA neboli: SImona, KAtka a DAniela zrovna spěchala na záchrannou misi ke koníkům. Pejsek se jmenoval Bill a byl úplně ztracený. Tento Bill se vlastně stal příčinou vzniku SIKADY. On se prostě potřeboval nechat zachránit. Raněný, špinavý a ztracený v obrovském slunečním žáru běžel za SIKADOU. Protože se choval podivně a nechtěl říct, kde bydlí chtěli ho zlí lidé poslat do psince. To je taková klec, kde je zima jako v psinci, ale myslím, že teď tam bude vedro jako v peci. Billa, který dostal pracovní jméno Barney, uvázali k plotu, a že přijede policie a odvede si ho. V tom ale SIKADA začala zachraňovat! Stalo se, že děti potkali nějakou smutnou paní. Děti byli také smutné. A představte si, že se nakonec ukázalo, že jsou všichni smutní kvůli tomu stejnému psíkovi. Jenomže nejdřív to nevěděli, SIKADA našla Barneyho a paní ztratila Billa. Nakonec, ale zjistili, že Barney je vlastně Bill a byl to Bill. To víte, když to slunce tak svítí a nemáte nic na hlavě. . A do psince už nejel. Bill byl úplně SIKADOU zachráněn. Jo!

Potom co SIKADA zachraňovala celý den koníky a psíky nastal nějak moc rychle večer a už byla skoro tma. A protože se opálené děti potmě špatně hledají, musel jsem vyrazit já zachraňovat malé záchranáře, a k tomu ještě křísit maminku. Té už bylo mdlo. Myslela si, že už jsou všechny děti nadobro ztracené. Ale nebyly. „Proč nemáte mobily?“ volám na ně, když už se konečně našly. Jenomže na co by jim byly mobily, když se zvířátky se telefonovat nedá. A s koněm je moc práce protože je velký, takže to déle trvá. To víte, to není jako starat se o křečka nebo pískomila. Ještě, že tu nežijí sloni a žirafy. Myslím si. Ale to jsem netušil co dnes ještě zažijeme.

Divoké kačeny přelétávají často nad námi a dnes v tom vedru asi nemohly naše pole přeletět. Možná si myslely, že už vidí rybník. Ale náš bazén ještě není rybník, ten pravý je totiž až za polem, silnicí, vesnicí a hospodou „U žabáka“, kde většinou skončím a do vody už nedojdu, tak jako ty kačeny, které také nedoletěly. Jenom, že já si tady dám pivo nebo kofolu, což mě zachrání. KačenkaJedna kačenka přistála na pěkné zelené travičce a hledala vodu, kterou zahlédla v letu než přistála. Jenomže místo vody tu byla jen jakási modrá stěna, náš nafukovací bazén. „Vsadila bych se o 100 pulců, že jsem viděla jezírko“, říkala si. Kroutila hlavou na všechny strany a při chůzi se kolébala ze strany na stranu jako kačenka. Napásla se alespoň travičky. Měla tak plné bříško, že se nemohla ani pohnout. V tomto stavu jsem ji našel, a skoro jsem ji sebral ze země. Sice dělala, že jako utíká, ale jen tak, aby se neřeklo. SIKADA měla radost, že zachraňujeme další zvířátko a po několika slavnostních fotografiích vypustila kačenku na pole, aby to už došla pěšky. „Ona má něco z nožičkama.“ volali za ní děti. Kačenka odcházela a pořád se na nás dívala hned jedním, hned druhým okem. „Opravdu“, říkala si, „mají něco s nožičkama, vždyť jim chybí plovací blána“. A odkráčela svou nejkolébavější chůzí jakou dovedla. „Takhle se má chodit.“ „To dojdu, to už dojdu,“ přesvědčovala sama sebe. A pomalu zmizela v ječmeni.

3 Kapitola třetí ZVÍŘATKA HLEDAJÍ U NÁS ÚTOČIŠTĚ

Jednoho dne jsem rovnal „ztracené bednění“, - tedy to bednění nikdo neztratil, ono se tomu jen tak říká. Je to tak: bednění je k tomu, aby se něco někde zabednilo, uzavřelo, třeba beton. Když se bednění potom druhý den odstraní tak beton už nevyteče protože ztvrdne . . . na beton. A to ztracené bednění není tedy ukradené nebo někde zapomenuté, ale takové, které se druhý den už neoddělává, ale zůstává s tím betonem. Tak ho vlastně ztratíme i když ho pořád máme a navíc je tak zabetonované, že se už vůbec ztratit nemůže. No - tak to je!!! A když jsem tohle bednění skládal na sebe, proběhl kolem mne po poli zajíček Ječmínek takovou rychlostí, že jsem se úplně vyděsil. Ten obrovský lán s ječmenem totiž začal sklízet kombajn. Začaly žně. Kombajn objel celé to pole nejdřív kolem dokola, a tím vznikla gigantická běžecká dráha pro zajíce. Ti prý běhají rychlostí padesát kilometrů za hodinu. To je tak, jak rychle jede auto, než dostane pokutu za rychlou jízdu. A právě po této dráze běžel Ječmínek. Jenomže potom se počasí změnilo a nastalo období dešťů. Pršelo a pršelo. Páni kombajnéři seděli smutně na kombajnu a klátili nohama. Zajíčci se schovávali pod velikými listy lopuchů jako pod střechou. A na zahradě rostly okurky a cukety velké jako sloní nohy. V našem nedostavěném domě ze ztraceného bednění se zabydlela různá zvířátka a my lidé také. Po opětovném dobití sklepa ze spárů cizí divoké kočky, po nás pokukoval ptáček co si tu už udělal obývací pokoj na naší traverze, a to dřív než my. Myslím, že byl rád, že tam jsme my a ne ta divoká kočka, ale když mu málem děti vlezli do obyváku odletěl a pokukoval po nás jen jedním očkem. Venku se ohromnou slimáčí rychlostí plazily stáda různě zbarvených tlustých slimáků. Největší slimáčí rychlost je taková rychlost jednoho či více slimáků, která stačí, aby se přes noc dostali naší mamince do boty. Déšť neustále naplňoval horní přítoky, které napájely náš soukromí vodopád další novou, a novou vodou. Ze stropu tekla voda a to se opravdu nelíbilo nikomu, . . no snad jen dětem. Když konečně přestalo pršet, tak pro jistotu hned zase znova začalo. A tak to šlo pořád dokola.

Až jednoho dne si zvířátka i my také nakonec na ten déšť zvykla. Bláto je veliké, mokří zajíci běhali po polní běžecké dráze, aby se zahřáli. Já skládám to ztracené bednění, kolem se plazí slimáci a ono asi přestane pršet. Nakonec se objevily i kombajny co jsou velké jako náš dům, šíleným a nepopsatelným způsobem se točí a všude jim všechno lítá, projedou těsně kolem nás a sklidí za chvíli celý ten lán. A je po žních.

Ovšem po žních se oře pole a tady se taky oralo. To přijde v jednom dni o domov tisíce polních myšek. „Ty myšky uvidí náš domeček a potom nevím co bude“, říkám a bojím se. Vloni se také nastěhovaly myšky z celého pole na naši zbrusu novou zahradu. Pokud si představíte měsíční krajinu posetou krátery, na které se snaží marně růst tráva, budete velice blízko tomu jak vypadala naše zahrada. V zahradním domku zřejmě vzniklo nějaké myší velitelství. Téměř na všech věcech zůstávali stopy malých zoubků, a všude ty bobky. Okusovaly dokonce igelitové ocásky drakům, které si děti na podzim pouštěli. (Samozřejmě kolem drátů vysokého napětí). Draci viseli za své nitky ve vzduchu a proto podezřívám ty myši, že na ně snad skákaly ze stropu nebo se katapultovaly lžící tak, jak to dělal Tom a Jery.

Ještě dnes se bojím, že se někam nastěhují, a že teprve když začne pršet zjistíme, že to co mělo být neprodyšné proti vodě bude podobné velikému cedníku na těstoviny a nebo to co mělo být původně určeno, aby to zahřívalo, bude mít tolik větracích otvorů jako má větrání do metra. Taková vyoraná myš běhá zoufale sem a tam, až někam zaleze. Ale jak se tváří vyoraná myš se mně nikdy nepodařilo zjistit. Zato jsme s dětmi často viděli, jak se nechápavě tváří, když ji někdo přece jen doběhne. A to dokázal znamenitě sousedův kocourek Mikeš. Celý černý, s očima jak stowattový žárovky, maličký a neskutečně zvědavý. Kamarádil se s dětma, chodil k nám na mlíčko, nechat si podrbat kožich a užívat si klídek od psů v bezpečí za plotem naší zahrady. A ještě za jednou zábavou k nám chodil, totiž chytat myši. Nikde jinde jich taky nebylo takové množství. Celé dny měl o zábavu postaráno. Myška neměla žádnou šanci když ji Mikeš doběhl. Ani se už nesnažila utíkat. Kolikrát ji musel Mikeš postrčit packou jestli náhodou už neumřela hrůzou.

Raději jsem potom ani nepátral co se se všemi těma myškami stalo. Snad emigrovali. Doufám, že nežijí v podzemí. Ale že by je sám Mikeš všechny snědl? To se mi taky nechce věřit, protože je na to pořád dost hubený. Možná, že je posílal chudým kočkám do Afriky, nevím. Zeptám se dětí. Ale žádnou myš už jsem dlouho neviděl a ani ty jejich bobečky.

Snad proto je tady tolik těch slimáků? Myslím si. Ještě aby se tu rozmnožili rejsci a krtci; to by tak scházelo. Ale bývali prý tu syslové. Uprostřed lánu kdysi vedla cesta vysypaná červeným pískem, kolem cesty stály nabílené kamenné patníky a alej třešní. Stromy vytvářely nad cestou zelenou střechu, pod ní se procházeli ve sváteční dny lidé. A koníci zapřažení do bryček klapali tu podkůvkami. A kolem byli ti syslové. Úplně to vidím, když o tom náš soused zahradník vyprávěl, jak byl ještě malý. Obecní cestář nesl v putýnce rozpuštěné vápno a štětec. U každého patníku se zastavil a přesto, že ten patník byl krásně bílý a žádný koník by ho nepřehlédl, natřel ho znova tím vápnem. Po mezích běhali kluci s kastrólem a provázkem. Všude plno těch syslích nor, ke kterým se nastražila na syslíka past, a kastról ten byl na křečky, kteří se pod ním pak rozčilovali, strašlivě prskali až kastról nadskakoval.

„No jo, už zase ti sysli“. Tak to už jsem slyšel stokrát. Tak komentovala toto vyprávění naše mladší generace. A když již po sté došlo na podrobný popis pastí na syslíky a jejich bídné konce, tak jsem zaslechl „No jo, malí teroristi!!!“. „Ale ono jich tu bylo hrozně moc“ . . . bránil se náš soused. Myslím, že to chápu. Představil jsem si měsíční krajinu a jak z každého kráteru kouká syslí hlava. Tady by asi ani Mikeš nepomohl. Ti syslové by si asi Mikeše dali klidně k večeři. A co by takový sysel udělal igelitovému drakovi? To ani nechci domyslet.

Ale je možné, že tu zase budou syslové protože se plánuje, že se ta cesta zase tady postaví. Asfaltová, sice bez patníků, za to s álejí topolů. Jen místo koní se tady bude jezdit na kole, to je teď taková móda. Člověk si nasadí na hlavu takovou šišatou přilbu a obleče si barevné oblečení, sedne si na kolo, a teprve když vypadá jako ufon z vesmíru může po takové cestě jet. Ale na ty sysly se zeptám, jestli je tu zase taky vysadí.

4 Kapitola čtvrtá DNES PŘIVEZLI NA POLE VELKÝ BAGR

Zajíčkovi Ječmínkovi už patřilo celé pole. Vytrénovaný v běhu na běžecké dráze neměl tady nikoho, kdo by se s ním mohl měřit v běhu. Sedával na svém oblíbeném místečku a pozoroval co se kolem děje. Nikdo neví, kde to místečko je, protože když se zajíček v poli přikrčí, tak je neviditelný. Ne, že by měl kouzelnou zaječí čepičku „neviditelňačku“. Je totiž tak zamaskovaný od přírody. Asi se nějaká příroda (asi tráva nebo ječmen) někdy naštvala a řekla si: „ten zajíc je tak ošklivý s těma ušiskama a divnejma zadníma nohama, že už nemůže zůstat tak citrónově žlutý, ale musím mu dát nějaké maskování. Bude mít barvu jako má pole“. Nééé, myslím, že se příroda mýlí! Zajíček je pěkný i s těma svýma ušima; dokáže si vůbec někdo představit zajíčka s malýma ušima? To ani nejde.

Na naše pole přijelo veliké auto, tahač Tatrovka s velikánským návěsem, který to auto tahač tahá za sebou. A na tom návěsu stál velikánský bagr s pásy. To tu ještě nebylo! Naše pole asi takový bagr ještě nezažilo. A teď bude ten bagr to pole přímo prostředkem bagrovat tam, kde jen mnoho let rostlo obilí, ale kde kdysi bývala cesta a teď tam má znovu být.

Takovému zajíčkovi to však vůbec nevadí. Narodil se teprve na jaře a kolem se už proháněl traktor s pluhem, potom traktor se secím strojem, potom traktor s postřikem, kombajn, zase traktor s podmítacím strojem a teď tu jede po poli tahač s bagrem. Co je na tom? Jemu to připadá normální. Ale nám ne! Protože ten bagr má tak obrovskou lžíci, že když s ní něco udělá budou na našem poli pořádné díry. Naše pole má jednu zvláštnost. Kamenný křížek, který obvykle bývá postavený u cesty, tady stojí uprostřed toho velkého lánu. Někdy z kukuřice vykukoval jen jeho vršek. Stál tam jako sám voják v poli, jak se říká, ale u nás by se tedy mohlo spíše říkat „jak křížek v poli“. A to se teď má změnit. Křížek bude stát zase u cesty, pokud ho nepovalí ten bagr.

Ječmínka nezajímal bagr ani trošičku, ale nemohl pochopit co ten pán pořád na tom poli dělá. Stojí s autem uprostřed pole, pak hned na kraji a pak hned vzadu a pořád tahá za nějaké provázky a sype na pole něco bílého. Když už konečně ten pán odjel a Ječmínek přihopkal blíž, aby se na to podíval. Zaradoval se, až mu ušiska plácla o sebe. Přes celý lán je nakreslená úplně rovňoučká závodní dráha - nová cesta. To se to bude běhat, těší se Ječmínek. Ale chudáček vůbec netuší co nás tady všechny čeká a to, že už zanedlouho nebude tady jen jedno velké pole, ale budou pak pole dvě, protože bude uprostřed rozdělené tou cestou.

5 Kapitola pátá Jak maminka pomáhala. Nastal velice krásný,dlouhý a také hodně suchý podzim. Sousedé zahradníci nám přáli, abychom do zimy stačili postavit ještě i střechu. Byli totiž naprosto neochvějně přesvědčeni, že neprší kvůli nám , protože pořád nemáme tu střechu. Jenomže my jsme plánovali udělat střechu až nahoře na domě a né hned dole, takže jsme ještě stavěli zdi. Zdi se staví z různých materiálů, ale my je stavíme ze žlutých trpajzlíků. Opavdu! Tak jako má někdo kolem domu pestroberevné trpajzlíky tak je máme i my. Jenomže my nejsme nějací třoškaři, takže jich máme kolem domu hned tři plné kamiony. Jsou žlutí a alespoň metr šedesát velcí. Někteří stojí rovně někteří nakřivo a někteří leží. Jsou velikananánští ale nemají čepičky. Zato mají na bříšku napsáno velikými písmeny Y-T-O-N-G. A těm co spadli na zem, se z toho bříška vyvalili bílé tvárnice ze kterých se zdí ty zdi.

Ty tvárnice z trpajzlíků se skládají na sebe jako když si hrají děti se stavebnicí lego, akorát se předtím trochu popaplou lepidlem, aby to nespadlo.

Když ale z trpaslíků vyndáváte tvárnice, mohou se stát prapodivné věci. Například najdete tu slísované pavouky, vosy, velikánské muchy a strašně moc malých mušek a různých hmyzů. Dokonce i slisovanou ještěrku a podobně. Někteří pavouci a hmyzové ale nejsou slisovaní a jak se běží schovat před tím zamětřesením, které si asi myslí, že nastalo a nevšimnou si že lezou i na vás. Pak člověk jde a najednou má na hlavě pavouka. Jěště jedno hmyzátko stojí za povšimnutí. Musím se někde podívat jak se jmenuje. Ale je to takový ten ????? cosi co vypadá jako miniaturní vanička otočená dnem vzhůru a dole jí cupitá strašně moc maličkých nožiček. A když se bojí tak se stočí do kuličky a asi by se s ní dalo i cvrnkat což jsem nikdy nezkoušel leda možná jen když jsem se spletl. Tak si představte, že ten ??? brouček ?? nebo Kuličkovník ?? nebo co? si spolu s dalšími asi třiceti až padesáti svými kamarády postavil dům v těch našich trpaslících neboli paletách tvárnic. „Tak !“ koukám na to a říkám si: „nemá to ani míchačku ani lopatu natož třeba bagr a ono si to tady postaví bydlení dřív než my“! „No jó vždyť oni nemají ani ruce“ uvažuju „jak oni to sem nanosily“? Mezi tvárnicemi je do více jak metrové výšky nanosené asi kilo písku. Doteď to nechápu. Jak bych asi já stavěl ten dům bez vrátku, koleček, míchačky, lopaty, nákladních automobilů a bagrů? A ještě ktomu bez ruk. A bez povolení?

DIPLOPODA Glomerida

DIPLOPODA Glomerida Maminka nám s těmi trpajzlíkama taky pomáhala a taky po ní lezli pavouci a taky viděla ty úžasné stavby, takové chodbičky a komůrky. Jenomže nám to šlo nějak pomaleji než těm broučkům, takže kdyby jsme neměly ještě taky bydlení v paneláku a tu střechu do zimy nestihly, tak nevím co by s námi bylo.

6 Kapitola šestá Vedro.

Letos snad stejně ani nebyla zima. Dvakrát se shrabovali chodníky a jinak nic. Multimédia hlásila, že je nejteplejší zima za celou historii lidstva, kdy vymysleli teploměr, ale nám byla zima dost velká na to, abychom byli doma. Ono totiž na tom našem poli fouká vítr přímo z Vysočiny a díky tomu naštěstí nezačaly kvést stromy ani nic hrozného se nestalo kromě toho, že uletěla část střechy z našeho zahradního domečku a popadaly tvárnice, které stály v oknech našeho rozestavěného domu.

Zajíček Ječmínek se měl dobře. Všude kolem zůstal dostatek potravy, protože nebyl sníh a v noře, do které ho zavedla maminka, bylo teloučko a útulno. Zajíčci podřimovali až do března, kdy začali být nejspíš hrozně divocí, protože naši králíčci Ferda a Jonáš začali být taky divocí. My to na nich pozorujeme, co se tam u nás na poli děje, i když tam nejsme. No prostě blížilo se jaro a narodí se nová generace malých ušáčků králíčků i zajíčků.

Ale nezaháleli jsme ani my. Né že bychom jako naši přátelé plánovali nebo měli miminka, ale sháněli jsme dveře a okna do našeho nového domu. A také dřevo na tu nešťastnou střechu. A když se to na jaře všechno povede zaaplikovat, tak to u nás bude lepší než v té teplé zaječí noře. Představte si, že by zajíčkové měli doma místo tmy světlo z oken se třemi skly, které jsou tak teploučké jako peřinka. Jen 0,5 Watů na 1 metr čtvereční tepené ztráty to je možná méně jako v zaječí noře. Škoda že to nikdo nezměřil u zajíčků, ale ti to mají promyšlený nejlepším architektem to musíte uznat. Oni ti zajíčci totiž stejně spí a to světlo by je budilo.

Jaro je letos mimořádně suché a někteří lidé by to na nás rádi svedli. Jenomže voda nám ani moc nevadí a taky nám nic na zahradě neroste. A kromě toho že neprší je také OBROVSKÉ vedro.

A právě v tomto vedru se jednoho jarního dne se SIKADA, vlastně jen část Sikady tedy - SIKA, vydala sama do Drásova za koníkama. Samozdřejmě že tam ani nedojela a málem musela být zachráněna sama. Ačkoli Sikada je většinou ta, co zachraňuje. Místo do Drásova děti dojely do Tišnova ale nakonec nevěděly ani kde vlasně byly. Katka myslela v Třebíči. Takže to vypadá že se zatím nějaké významější záchranářské akce nedočkáme. Ach jo. Šlapaly pěšky přes pole jako by šly přes suchou step a koně jim už pošly žízní. Supy jako by už kroužily nad nima a jen čekali kdy bude další hostina. Naštěstí měla Katka mobil. Maminka jí poradila že nemají chodit po poli ale jít na nádraží a jet raději domů protože tatínek dělá střechu a nevím kde by jsme je na jakém poli hledali.

Přesto, že dům roste a začíná nás oddělovat od přírody králíků a sousedovic pávů, měli jsme jednu přírodní pohromu přímo uvnitř. Na kusu o zeď opřeného trámu si malinký ptáček Kominíček udělal hnizdo a v něm už měl i několik vajec. Ptáček se stal téměř členem rodiny a dal by si i něco naší svačiny, ale víc ho zajímaly odpočívající mušky na stropech a zdech. Všem mohu doporučit aby umožnili odstraněním oken pohodlný průlet Kominíčkům a získají tím sice poněkud větrný zato zcela mušek zbavený domov. Jenomže právě to se stalo i Kominíčkovi osudným. Po odstranění bednění (neztraceného viz kap. …. ) mohl sice prolétávat ptáček pohodlně přímo na hnízdo ale také i vítr který letěl přímo z Vysočiny. Vítr z vysočiny je moc velký a silný protože vysočina je taky moc velká a vysoká a proto musí mít velké větry by to zvládaly. Jenomže u nás potom shazuje malým ptáčkům hnízda a rozbíjí vajíčka. Ani vám to nemohu vyprávět kolik to bylo smutku a slz. Prostě někdy ani Sikada nedokáže vzdorovat přírodním katastrofám. Přesto jsem byl ale - a to není pěkné - několikrát obviněn že snad za to mohu já. Ale já jsem podle istrukcí kolegů stavebníků: „to oni si tak staví na stavbách, no - to se musí nechat vyhnízdit“ chodil kolem hnízda téměř po špičkách. Jenomže nikdo netušil, že to hnízdo tam jen tak sedí, a není přišroubovaný. Já totiž musím všechno šroubovat a nebo přibíjet dlouhými zatočenými hřeby které už nejdou nikdy vytáhnout když se jednou zatlučou aby to neodnesl vítr z vysočiny někam dolů do Bosonoch a tam by si z toho někdo udělal králikárnu a já bych mohl začít znovu. Takže víte co se stalo? Hnízdo mu vichry urvaly………..

Hnízdo mu vichry urvaly, mláďata voda vzala. Zůstala bolest samoty, zůstala holá skála, skála.

Na větev sedá sedá třešňovou, slunce se pod řasy dívá. Srdce chvěje se tesknotou, ale zpívá, zpívá.

Za vonící jednu větévku, kde sedával jako malý, Za naději ve slunnou pohodu, Vesmíru Pána tam chválí. Vesmíru Pána tam chválí.

Poslechněte si to zde.

DÁLE JE TEXT ZATÍM BEZ KOREKTŮRY 7 Kapitola sedmá Myší pohroma

Sousedi mají nového kocoura, ale ten se jim nějak nepovedl. Je líný a ani se mu nechce moc lovit myši. Jen se pořád někde toulá a rve se s ostatními kocoury. Myši si u nás užívají jako někde na Riviáře nebo u Balatonu. Jenomže ještě neví že je čeká veliká pohroma. Všechny ty myšky, které si u nás našli svoje útočiště před traktory orajícími pole, nebo také před vzdušnými útoky poštolek a káňat, čekala teď pohroma největší. Dvě hbité mourovaté myšilovky kočičí, zvané Saima a Kim. Nejdříve je taková myší pohroma docela neškodné malé koťátko. Sestřičky Saima a Kim byli nejdřív tak malinké a tak se báli, že jsem je nemohl dostat z ven auta. Saima byla drápkama tak zaseknutá pod sedadlem, že jsem myslel že už tam bude muset zůstat a jezdit se mnou do práce a zpátky. Nakonec se přece jen nemuselo celé auto rozmontovat a děti měli z koťátek velikou radost. Jemonže koťátka neměla moc velikou radost z nás (pištících dětí) a bála se tak moc, že se stále před námi někam schovávala. Ani jsme nevěděli že máme tolik míst kde se může takové koťě schovat. Několik dní jsme koťata hledali a vytahovali z nejrůznějších a nejnemožnějších zákoutí a dír. Pokaždé byli někde jinde. Nakonec v nestřežený okamžik utekla pootevřenými dveřmi po schodech do podkroví. V té době tam byla ještě stavba. Našli si velice dobré místěčko pod velikánskou horou tvárnic. Takže jsem nakonec musel celou tu horu přeskládat na jiné místo jinak by tam asi už zůstala schovaná navždy. Ještě štěstí, že jsem si vzal v práci kočičí dovolenou. Nebyla to ale žádná dovolená na odpočinek, ale byly to galeje. Nakonec jsem byl tak nadřený jako bych postavil půlku domu. Koťátka si ale nakonec zvykla a to by jste měli vidět ty miláčky. Člověk by myslel že se klidně vyspí, když se koťátka celí den tak láskyplně k sobě tulila. Ale ne! V noci se děly hrozné věci. Jakési chulupaté dělové koule létaly po kuchyni, prskalo, kvičelo a sičelo tam něco ve tmě a občas mi to přeběhlo přes obličej. „Takhle to dál nejde!“ řekl jsem jednoho dne. Kočky budou venku!

Na zahradě máme takový malý domeček a ten jsme pronajali koťatům na bydlení. Po velikých stavebních úpravách, úklidu, nachystání pelíšků a vyrobení kočičích dvířek a po několika dusných nocích, během niž se koťata snažila se střídavým úspěchem dostat zpátky do domu skrze zavřená okna a potom, kdy okna už byla úplně poškrábaná jsme nakonec koťata nechali bydlet raději doma. Běhali sice po stole, který pak na sobě měl stopy jako když auto brzdí před zatáčkou, ale jen s tím rozdílem, že místo černých gumových stop vypadají ty stopy jako by je někdo udělal pěti hřebíky, běhali policích po zdech a snad i po stropě. Ovšem jako nejlepší zábava jim posloužily záclony. Ovšem pokud se tomu co z nich zbylo mohlo tak ještě říkat. NEDOKONČENO

8 Kapitola osmá Kočičák se řítí po kočičácích

Na našem poli prožívalo svoje životní příběhy mnoho zvířátek. Některá jsme občas zahlédli, ale o některých ještě nevíme dodnes, že tu vůbec žijí. Třeba tuhle jednou na podzim. Maminka našla hromádku smotané trávy a chtěla ji uklidit a když na ni sáhla, popíchala se o velikou spoustu maličkých bodlinek. V té trávě byli jako v peřince zabalení malincí ježečkové. A protože už bude brzo zima a měla o ně strach, hned volala telefonem všem ježčím odborníkům o radu. Mezitím je ale ježčí maminka někam schovala. A takhle podobně to dopadlo vždycky, až na jednoho malého kocourka. Našla ho naše maminka daleko za naším polem, vesnicí i za rybníkem dokonce ještě dál až za hlubokým lesem. Přímo přes ten les vede křivolaká cesta z dlažebních kostek kterým se říká kočičáky. A ty dlažební kostky i ta cesta jsou vlastně památka na slavný závodní okruh po kterám jezdili ještě slavnější závodníci na ještě slavnějších závodních motorkách i autech. A hned za tím lesem pracovala maminka v jedné kuchni, kde vařila hodným řidičům co pomáhají lidem, když se na dálnici něco stane. Ti řidiči opravují svá velikánská nákladní auta ve velikánských garážích a jsou pak celí ušmouraní od sazí a od oleje. Kocourek se těch velikých a rachotících aut vůbec nebál a těch špinavých řidičů už vůbec ne. Pletl se pod obrovská kola aut a spával pod kapotou, v motoru auta který právě opravovali. No to víte ti kluci. Asi chtěl taky pomáhat. Jenomže maninka se na to už nemohla dívat a jednoho dne nastartovala naše stařičké auto, kterému nefunguje chlazení motoru a přijela s ním do práce, aby si kocourka odvezla. Jenože to nebylo tak snadné jak by se mohlo zdát. V poledne už bylo tak strašné teplo, že se tavil i asfalt a maličký kocourek se třásl na svých zesláblích nožičkách že bylo člověku až do pláče. Kocourek mamince z auta pořád vyskakoval a tak musela zavřít všechna okna. Tím ale vyrobila z auta pojízdnou saunu, ve které by se v tom vedru nelíbilo nikomu. Kocourek bojoval z posledních sil o život a chtěl utéct a maminka bojovala taky a nechtěla se nechat upéct. Jenomže ke všemu tomu neštěstí se auto začalo přehřívat, protože bylo polámané a voda se spolu s oblakem pády valila v chladiče ven. Jediná záchrana byla začít topit aby se voda v chladiči přestala vařit. To si ale už nikdo z nás nedovede představit jak tam muselo být vedro. Zastavit se nedalo, ale jen spěchat domů a tak závodní dráha zažila další závody na život a na smrt se slavným závodníkem mámou a spolujezdcem Prdíkem. Proč Prdíkem? Protože když konečně šťastně dojeli domů a děti viděli jaký je ten kocourek malinký a hubený říkali kamarádkám které je volali: „né já teď nemůžu starám se o toho malého prda!“ A to mu už zůstalo. Nikdo mu už neřekl jinak než Prdík.

(maminka tvrdí, že z té jízdy má dodnes postraumatickou poruchu, že stále vidí ty udivené obličeje protijedoucích řidičů, jak zírají na kočku na palubovce v řítícím se a dýmajícím autě)

Prdík byl úpně šedý, skoro černý jenom na hřetě byla vidět jakási jiná barva kožíšku. Po důkladném vyprchování měl kocourek kromě šedé barvy také krásnou rezavou srst. Měl dlouhatánské nohy i dlouuuuhatáááánský ocásek. Pěkně jedl a uzdravil se ze všech kočičích nemocí. Přestali se mu třást nožičky a pobíhal po zahradě s naší kočičkou Sajmou, která nejdřív žárlila a tři dny se chovávala za plotem ve vysoké trávě. Možná to bylo také proto, že ho maminka sprchovala v nějakém sirném šamponu, protože žádný jiný prý neměla. Všichni pak chodili a čichali co to tu tak páchne a nakonec když jsme čuchli k Prdíkovi zjistilo se že to byl on. Nechápali jsme co proti němu Sajma pořád má, ale asi to bylo tím šamponem. Po nějaké době jsme ale zjistili na našem novém kamarádovi zvláštní věc. Jeho šedá barva se stávala bělejší a bělejší až úplně zbělala a nožičky měl růžové jako cukráka. Byl tak nádherný že si člověk měl chuť kousnout ale Prdík by se jen tak nenechal. Na koncích těch nevinných růžových tlapiček měl totiž chovaných pět špendíků, kterými tě třeba i naschvál píchnul, když se protahoval na gauči a když si myslel že jsi moc blýzko. Když na naší nové cestě urostřed pole, útočili mladí hasiči hadicí ze které stříkala voda na požánický terč, Prdík se jim vždycky motal pod nohama. Taky si možná si myslel že je pejsek, protože tady se venčí mnoho různých pejsků i velikánských hafáků a s nimi i náš Prdík. Když se někde něco šustlo náš Prdík byl přitom. K sousedům přijela návštěva, Prdík tam s nimi byl. Když jsme šli ráno do práce vyprovázel nás daleko po cestě a možná by s námi i odjel autobusem kdybychom mu nedomuvili. Když někdo pouštěl draka skákal vysoko a chytal ho za ocas. Chytal i myši a nosil je domů, ale to dělala i Saima a tak jsme nikdy nevěděli kdo z nich to má na svědomí. Chytali se také navzájem takže někdy nebylo možné říct, kdo koho vlastně honí. Prdík vyrostl a byl už mnohem větší než Sajma. Uměl báječně šplhat a běhat. Jenom že běhal a běhal až se nám přece jenom také zaběhl. Saima měla konečně klid a náležitě si toho užívala.

Už nebyla smutná po své sestřičce, protože s Prdíkem na to neměla čas myslet. Jenomže za to nám, je smutno moc. Daniela si moc přála jednoho veselého pejska a tak jsme jí ho nakonec slíbili, když se bude pěkně učit. A považte, tak pěkně se ta maminka učila a sní někdy i Daniela, že nakonec měla skoro samé jedničky. Pejsek Tobík se narodil v jednom městě, co vypadá jako bludiště, ve kterém jsme se ztratili, když jsme za ním jeli na návštěvu. Ještě že nás nakonec našli a Tobíka jeho maminku, brášky, sestřičky i jeho tetu jsme navštívili. To vám bylo veselo to si ani neumíte přestavit. Všude plno chundelatých chomáčků jako z vaty s nožičkama a čumáčkem, a všelijaké veselé psí návštěvy, jen jich maninka Bety musela být chudinka schovaná, protože by nás ke svým dětem nejraději ani nepustila. Všichni naši známí už o Tobíkovi vědí a už se na něho těší a jsou hrozně zvědaví. Jenomže teď musí být ještě u své maminky, protože je ještě docela malinký, ale až povyroste to už bude veselejší.

Kapitoly 1 2 3 4 5 6 7 8