»". . .Volal doktor, co já jsem se najedl mazaných chlebů! Sestavit ty krajíce za sebou jako podrážky turistických bot, tak bych těmi krajíci došel do Vídně, co do Vídně, ale do Paříže! To moje maminka mi mazala krajíce na tenko, tak jsem si raději mazával krajíce sám. Já jsem hrozně rád sádlo, jako chlapec když maminka nebyla doma, dával jsem si husí, nebo sádlo z kachny do hrníčku. A k tomu chleba a to sádlo jsem jedl lžičenkou, trošku soli, a trošku pepře do té pochoutky a načnul jsem si pivo, protože já jsem mladá paní bydlel celých čtyřicet let v pivovaře . . . Povídám . . . Ale já nejsem mladá paní! Tím líp, tak já jsem k té husí pochoutce pil pivo! To víte, zabíjeli jsme třikrát do roka prase, a těch kbelíků sádla! Ale maminka mi mazala vždycky tenounce ty krajíce a tak jsem si mazávál sám, když se maminka nedívala, tak jsem si mazal na prst sádla vysoko, a hned jsem otočil krajíc vzhůru, aby maminka neviděla, protože kdyby mi chytila, tak by mi peskovala . . . "Bude ti z toho špatně!" A tak jsem si s maminkou hrával dvacet let a víc s tím mazáním chleba, ale zůstalo mi to i dneska, protože já pořád nejraději jím mazaný chleba sádlem, i do práce si beru dva mazaný krajíce sebou, a i když maminka tady není, tak hned obrátím krajíc mazaným dolů. A tak se mi i v tom životě stává, že mi ten můj krajíc padá tím namazaným dolů . . ."«(Bohumil Hrabal: "Svatby v domě", Československý spisovatel, Praha, 1991)
Poznámky DDK:» "Večer po sekerezádě na pasece a po sekerezádě v kůlně, kde jsem naštípal zbytek dříví, jsem stál u plotny v komůrce babky Oleňky a škvařil na pánvi to sádlo, co jsem včera koupil v obchodě. Krájel jsem do něj cibuli a na teňounké proužečky česnek, aby mělo lepší chuť a vůni. Tomuhle dobrému způsobu jak škvařit sádlo, mě naučila moje Jabloňová větvička. Všechno dobré mám od ní. Všechno." «(Edward Stachura: "Sekerezáda aneb zima lesních lidí, Praha, 1980)