»O něco pozdějí odcházím z terasy a jdu na procházku, trhám přitom divoké trávy, bylinky, z kterých si uvařím polévku. Nemusím chodit daleko. Obejdu Vivier a jdu po lukách kolem Clarée. Stačí se jen shýbnout. Tohle je jitrocel a tamhle šťovík, sveřep, kopřiva, kozí brada, pampeliška, kozlíček, mléčník, ostřice, řebříček, planý špenát nebo marlík všedobr, lístek šalvěje, stéblo pažitky. K tomu přidám trochu česneku, pár brambor a hrstku rýže a uvařím vydatnou a lahodnou polévku. Hlavní je zachovat správný poměr přísad, má-li se polévka povést. Z každé bylinky se musí dát jen maloučko, aby žádná nepřevážila nad ostatními, jinak by se mohlo stát, že by polévka nebyla k jídlu, nebo byla příliš hořká, nebo moc kyselá, nebo bez chuti. Tak tohle je ta naše bylinková polévka ve vlastním slova smyslu.«
(Emilie Carlesová (1900), učitelka z francouzských Alp: "Polévka z divokých trav", Praha 1983)