Obsah

1. 1 A co víra, která „hory přenáší?“
   1. 1.1 Bůh sám - ne víra  - může pohnout horou.
   2. 1.2 Proč se vzkříšený Ježíš neukázal Římanům a rabínům?
      1. 1.2.1 Jak Římané, tak i rabíni měli více důkazů než potřebovali.
   3. 1.3 Veliká nespravedlnost?
   4. 1.4 Proč jsou v evangeliích rozdíly?
      1. 1.4.1  Racionální vysvětlení.
   5. 1.5 A co ten starý hříšník a modloslužebník Šalamoun?
      1. 1.5.1  Všichni jsme hříšníci kteří potřebují Boží milost.
   6. 1.6 Není důležitost, kterou Bůh připisuje člověku, absurdní?
      1. 1.6.1 Přijmul Bůh Jiftáchovu obět jeho dcery?
   7. 1.7 Kdo vlastně Goliáše zabil?
   8. 1.8  Jel Kristus na oslici, oslátku, nebo na obou?
   9. 1.9 Liberálové musejí vinit samého Krista.
      1. 1.9.1  Šílenec, Lhář, a nebo Bůh přicházející jako člověk?
2. 2  << 6.  Důkazy  hodnověrnosti a inspirace >>
   1. 2.1 Byl Pavel ignorant, nebo sarkastik?
      1. 2.1.1 Postřeh od Josefa Flavia.
   2. 2.2 Odpověď na oblíbenou lež kritika.
      1. 2.2.1 Množství fascinujícího ověření.
   3. 2.3 Svědectví příliš dobré, než aby mohlo být pravdivé?      
      1. 2.3.1  Ověření Josefa Flavia od jeho současníků.
   4. 2.4   A co chybějící knihy Bible?
      1. 2.4.1 Kniha Mormon, poučné srovnání.
   5. 2.5 Čistě logické a nezvratitelné ověření.
      1. 2.5.1  Ověření na místě.
      2. 2.5.2 Proč nikdo nemohl Křesťanství „vynalézt“ později.  
      3. 2.5.3 Od pravdy není úniku.
   6. 2.6 Námitka proti záhadě Světla.
      1. 2.6.1 Odhalení moudrosti za hranici doby.
   7. 2.7 Šavel-Pavel -- upřímný, ale oklamaný?
      1. 2.7.1 Přesvědčivá evidence jiného druhu.
      2. 2.7.2 Nepopíratelný vnitřní důkaz.
   8. 2.8 Ten nejpředčivější druh svědectví.
      1. 2.8.1 Hlavní rozdíl.
      2. 2.8.2  Umírání za fakta versus lojalita k náboženství.
      3. 2.8.3 Svědkové vzkříšení.
   9. 2.9 Velký důkaz: Proroctví.
3. 3 << 7.   A co takhle modlitba? >>
   1. 3.1 Důvod pro nesplněné modlitby.
   2. 3.2 Tři podmínky pro splnění prosby.
   3. 3.3 Disciplína a dospělost skrze modlitbu.
   4. 3.4 Modlitba je mnohem víc než prosba.
   5. 3.5 Ve jménu Ježíše Krista - co to znamená?
   6. 3.6 Jak „uvěřit že obdržíte,“ když se modlíte?
   7. 3.7 Může Křesťan očekávat hojení kdykoliv?
   8. 3.8 Ježíš se Otčenáš  nikdy nemodlil.
   9. 3.9 Jak a proč se Ježíš modlil?
   10. 3.10  Co je to „modlitba víry“?
   11. 3.11 Kde je Boží vůle ve víře a modlitbě?
   12. 3.12 Nesplněná Kristova modlitba v Zahradě.
   13. 3.13 Modlí se Katolíci skutečně k svatým?
       1. 3.13.1 Marie: Mocná jako Bůh a přitom více sympatická?
       2. 3.13.2 Spásu skrze Marii?
       3. 3.13.3 Růženec: nejvíc opakovaná motlitba k Marii.
   14. 3.14 Kdo má klíče „odmítnout“ a „přijmout“ dnes?
       1. 3.14.1  Kdy byly klíče použity?
       2. 3.14.2 Následovníci Petra - dnes?
4. 4     << 8.  A co Zlo, Satan a démoni? >>
   1. 4.1 Co je zdrojem Zla?
      1. 4.1.1  Dualismus a náboženství světa.
      2. 4.1.2 Co vlastně Zlo umožňuje?
   2. 4.2  A co Satan?
   3. 4.3 Zhroucení vědeckého materialismu.
      1. 4.3.1 Bytosti spirituální?
      2. 4.3.2  Případ zlých duchů.
   4. 4.4  A co Satan jako had?
      1. 4.4.1 Všeobecné uctívání hada.
   5. 4.5 Proč Satan vůbec existuje?
      1. 4.5.1 Satan, konkurenční nápadník.
   6. 4.6 Satanův Pád.
   7. 4.7 Co Satan v Boží přítomnosti?
   8. 4.8 Co byl ten první hřích?
   9. 4.9 Co je to Spirituální Válka?
   10. 4.10  Zatvrzuje Bůh srdce lidí?
   11. 4.11 Je Bůh „fair,“ když vyžaduje poslušnost?
       1. 4.11.1  Logické alternativy.
5. 5  < 9.  A co utrpení a peklo? >
   1. 5.1 Je vina skutečná, nebo je výplodem imaginace?
6. 6 << 10.  „Uchvácení“ a „Druhý Příchod“?   >>
   1. 6.1 Bude církev čelit Antikristovi?
   2. 6.2  Unikátní překážka.
   3. 6.3  Nebiblická teorie útěku?

A co víra, která „hory přenáší?“

         Otázka: Ježíš jasně řekl: „Kdyby jste měli víru velikosti hořčičného semínka, řekli by jste této hoře: přejdi odsud tam, a ona se přesune; nic vám nebude nemožné...“ (Matouš 17:20).   Ještě jsem nikdy neviděl Křesťana jak stěhuje horu, ještě jsem nikdy neslyšel o Křesťanovi, kterému nic nebylo nemožné. A přesto tam nejsou nijaké podmínky - tento slib je jednoznačný. Buď Matouš nebo Lukáš, který má svou verzi v 17:6 lhali, nebo lhal Ježíš. Kdo to byl? Ale v každém případě je toto jasně prokázaná kontradikce, že?

          Odpověď: Nikdo z nich nelhal. Buďme opatrní, a přibližujme se k Bibli s úctou, která jí náleží. I když nejsme rychle schopni rozluštit či  smířit každou těžkou část Bible, podpůrná evidence pro přesnost  a autenticitu těch pasáží, které rozluštit můžeme je zdrcující, a ukazuje na božský původ.  R.A. Torrey nám připomíná: Jak by jste se dívali na začátečníka v algebře, který se půl hodiny pokouší rotzluštit obtížný problém a nakonec prohlásí že žádné řešení není, protože jej nemohl za tu dobu nalézt? Potíže před kterými stojí člověk který popírá božský původ a autoritu Bible jsou mnohem početnější než ty které má člověk věřící že Bible pochází od Boha....

          V tomto případě je zdánlivý konflikt vytvořený nepochopením víry. Víra není nějakou „silou“, kterou můžeme zamířit na okolnosti lidi či věci abychom je dostali do souhlasu s našími ambicemi, přáním, nebo tužbami. Kdyby tomu tak bylo, potom by nám Kristus říkal že tato skrytá síla mysli je tak mocná, že nám stačí jen její nepatrná část (velikost hořčičného semínka) abychom dosáhli žádaného výsledku. Potom by celý vesmír byl pod kontrolou člověka, namísto pod kontrolou Boží. Bylo by hrůzné, kdyby lidé takovou moc měli. Naštěstí tomu tak není - a Kristus to také nesliboval.

            Víra není síla kterou by člověk měl, je to kompletní důvěra a závislost na jiné osobě nebo objektu. Víra musí mít někoho či něco, na co je upřená. A kromě Boha neexistuje nic nebo nikdo, kdo by byl hoden absolutní důvěry. Ježíš přece řekl: „Měj víru v Boha!“ (Marek 11:22). Co tedy víra je? Je to sebejistá důvěra v lásku, milost, moc a moudrost našeho Boha. Je velmi jednoduché ukázat absurditu „víry“ jako sílu, kterou by člověk vlastnil. Dejme tomu, že máte dva lidi, kteří chtějí pohnout horou - pouze každý na jiné místo. Komu z nich se  podaří „pohnout“ horou na žádané místo? Ten který má více víry? Toto běžné neporozumění je rozřešeno Kristovým prohlášením, že stačí velmi málo víry k pohnutí horou.       

Bůh sám - ne víra  - může pohnout horou.

          Ta hora (či cokoliv jiného) se nepohne silou víry, protože víra sama o sobě žádnou sílu nemá. Hory se pohnou pouze silou Boha, chce-li to Bůh.  Jistě není nikdo, kdo by věřil že se hora pohne v tu a tu dobu, tím a tím směrem, pakliže by nevěděl, že takový pohyb je v Boží vůli. A jak by to mohl vědět? Zřejmě jenom v případě že by znal Boha osobně a naučil se Mu věřit. Bylo by skutečně pošetilé věřit cizinci nebo někomu, kdo nám neprokázal svou spolehlivost.

         Víra staví člověka do styku s Bohem, člověk tak poznává, důvěřuje Bohu a poznává Jeho vůli. Vírou se stává člověk nástrojem ve vykonávání Jeho vůle na zemi. Skutečné hory zřídka kdy potřebují „pohyb.“ To by bylo možné, kdyby to byla Jeho vůle. Ježíš použil tento extrémní příklad aby ukázal, že nic není nemožné pro ty, kteří jsou ve styku s Bohem a jsou poslušnými nástroji Jeho účelu a moci....... 

             

Proč se vzkříšený Ježíš neukázal Římanům a rabínům?

         Otázka: Proč se Ježíš, pakliže skutečně vstal z mrtvých, neukázal otevřeně rabínům, obyčejným Židům a Římanům? Neupevnil by jednou pro vždy tu skutečnost,  že opravdu z hrobu vyšel? A nebyl by takový pádný důkaz zapříčinil obrácení celého světa na Křesťanství? Ten fakt, že i Bible připouští že tak neučinil je jakousi evidencí proti údajnému vzkříšení, že? Jestliže opravdu byl naživu, proč to neprokázal otevřeně?

           Odpověď: Podceňujete pyšnou tvdohlavost a zlo lidského srdce. Bylo mnoho očitých svědků kromě učedníků, kteří svědčili množství svých známých, příbuzných a i rabínům že Kristus vzkřísil z mrtvých Lazara po tom, co ten ležel čtyři dny v hrobě. (Jan 11:43-46) . Nebylo žádných pochyb o tom, že se stal úžasný zázrak. Vlastně i rabínové mezi sebou připouštěli, že On „koná mnohé zázraky...“(verše 47,48). Tímto faktem ale jejich srdce nijak nezměkla ani je nedonutila se podívat přímo na pravdu ohledně Krista...  Právě naopak. Ta skutečnost, že Kristus vzkřísil Lazara před tolika svědky -a protože právě pro tento zázrak počali lidé věřit že On tím Mesiášem je - počali ještě více plánovat Jeho smrt.  A potom ještě chtěli také zabít Lazara aby nemohl svědčit o Kristově božské moci. (Jan 12:9-11). Taková fanatická opozice není racionální a tudíž by se nezměnila ani po zřejmých důkazech.

             Právě tak by to nezměnilo mysl a činy světských i náboženských vedoucích, i kdyby všichni ti, kteří Krista ukřižovali by Ho viděli opět živého stát před nimi. A proč by to měl dělat? Tím že naplnil mnoho starozákonních předpovědí, a skrze zázraky které byly potvrzeny mnoha svědky, kteří, jako zvědové vše rabínům oznamovali (Jan 11:47-48)  Kristus dal israelským náboženským vůdcům dostatek evidence o tom že Mesiášem je. Není pochyb o tom, že někteří z rabínů byli očitými svědky jeho zázraků. A přesto Ho ukřižovali.       

Jak Římané, tak i rabíni měli více důkazů než potřebovali.

         Kromě toho měli rabíni mnohem silnější evidenci o vzkříšení Krista, než měli obyčejní lidé, kteří svědčili, že viděli Lazara vycházejícího z hrobu „svázány ruce a nohy, a tvář zahalenou šátkem.“(Jan 11:44). Měli očité svědky trénovaných a disciplínovaných římských vojáků, kteří hlídali hrob a kteří jim oznámili hrůzostrašné setkání s andělem, který odvalil kámen a odkryl prázdnou hrobku.  A přesto, navzdory svědectví čety ostřílených tvrdých vojáků - nyní zcela vystrašených - tak tvrdá byla jejich srdce, že podplatili stráž  a ti vyslali do světa povídku o tom, jak „učedníci ukradli tělo, zatím co oni spali.“ (Matouš 28:13).

          Jak rabíni, tak i římské autority věděli o tom, že Kristus vstal z mrtvých!  Podávat další důkazy o vzkříšení těm, kteří byli rozhodnuti jej popřít, by nic nezměnilo! Jenom by to přidalo k jejich odsouzení kvůli další evidenci, za kterou by se jednou museli odpovídat. A tak  Kristus vlastně prokázal laskavost  všem těm, kteří by neuvěřili jakémukoliv důkazu. Jasně Kristus se řídil svou vlastní radou „neházet perly sviním..“ (Matouš 7:6)...   Co se týká zbytku obyvatelstva, ti jistě viděli některé vzkříšené osoby, které jim svědčily o vzkříšení Krista: „hroby se otevřely a povstalo mnoho mrtvých svatých, kteří vstali po Jeho vzkříšení a zjevili se mnohým“ (Matouš 27:52,53).

         Kromě toho měli rabíni a všichni lidé dodatečné důkazy vzkříšení skrze zázraky které učedníci dělali ve jménu a moci Ježíše Krista: „boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Ježíše Krista a na všech spočívala veliká milost...“ (Skutky 4:33).  „Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a zázraků ... a lidé je chválili a ctili. A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu. Dokonce vynášeli nemocné na ulici a pokládali je na lehátka, aby na některého padl Petrův stín až půjde kolem. Také z ostatních míst v okolí Jerusaléma se scházelo množství lidí; přinášeli nemocné a sužované zlými duchy a všichni byli uzdravováni..“ (Skutky 5:12-16)..       

      Už samotná úžasná změna, která byla na učednících vidět, byla víc než dostatečným důkazem  Kristova vzkříšení. Víme jak v zahradě všichni Krista zbaběle opustili, aby zachránili vlastní kůži. A přesto nyní už nebyli tito „neučení a prostí lidé“ (Skutky 4:13)  ani trochu ustrašení, a odvážně obviňovali rabíny z toho, že dali Krista ukřižovat. Navzdory bití a hrozbám uvěznění, tito bývalí zbabělci stáli vzpřímeně a odvážně se postavili rabínům a s velkým přesvědčením prohlašovali, že Pán povstal z mrtvých. Kromě toho činili v Jeho jménu mnoho zázraků, které přesvědčovaly množství lidí. Žádného dalšího důkazu nebylo zapotřebí...  

 

Veliká nespravedlnost?

         Otázka: Někteří mí známí se domnívají že učení o Kristově smrti na kříži, kterou zaplatil  pokutu za naše hříchy - které je jádrem Křesťanství - je samo o sobě dostatečným důvodem k odmítnutí Křesťanství. Namítají, že je vyloženě nespravedlivé aby neviná strana trpěla ve vězení  či byla popravena namísto zločince, a že takové jednání povzbuzuje k hříchu. Jsem zcela ohromený. Můžete mi pomoci?

          Odpověď: Jejich problémem je nepochopení toho, co se vlastně na kříži odehrálo. Za prvé, Kristus je absolutně jedinečný. Je Bohem i člověkem v jedné Osobě, ten jediný, který mohl zemřít za hříchy druhých. A tudíž Jeho smrt za nás nemá být brána jako že jiní lidé by mohli  jít do vězení či na popravu namísto zločince... Kromě toho udělal Kristus mnohem víc než zemřít na našem místě. Kdyby toto bylo všechno, potom Barabáš měl to největší „křesťanské“ svědectví všech dob! Bylo přece doslovně pravdou, že Ježíš zemřel namísto Barabáše a tím ho osvobodil. Ale Barabáš neměl ani potuchy o pravém smyslu kříže.  Pokud víme, nikdy nepochopil že Kristus zemřel za jeho hříchy, ani Ho nepřijal jako svého Spasitele. Všechno co Kristova smrt pro tohoto zločince udělala bylo, že se dostal z vězení aby mohl pokračovat ve svém hříšném životě. To přece není evangelium Ježíše Krista!

          Kristova oběť udělala více než výkupné za naše hříchy. Když Kristus zemřel, všichni kteří v Něho uvěří jako ve svého Spasitele,  zemřeli v Něm. Křesťan akceptoval Kristovu smrt jako svou vlastní a v tomto rozhodnutí se vzdal svého života, aby vzkříšený Kristu mohl v něm žít. 

Povšimněte si Pavlova prohlášení: „Jsem ukřižován spolu s Kristem - nežiji už já, ale Kristus žije ve mně. A život který zde žiji, žiji ve víře v Božího Syna, který mne miloval a obětoval se za mně..“(Galatským 2:20).  A tak Křesťan nejenom že unikne smrti, ale je přiveden - skrze smrt Krista do vzkříšeného života na druhé straně, života který už není jeho, ale je to život Krista žijícího v něm: „...aby všichni ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. ..... A proto kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo a hle - všechno je nové...“ (2 Korintským 5:14-17).  „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Až se objeví Kristus, který je vaším životem, i vy se ukážete ve slávě.“ (Koloským 3:3-4)...               

Nespravedlnost a přesto konečná spravedlnost.

         Ano, v určitém slova smyslu to byla nespravedlnost, že Kristus zemřel namísto nás. Žádná normální osoba by nemohla uspokojit požadavek spravedlnosti tím, že by vzala trest jiného na sebe. Právě tak by žádná normální osoba mohla dosáhnout nádherného výsledku Kristovy smrti tím, že by se nechala zavřít a popravit za nějakého zločince. Většinou zapomínáme, že Kristus netrpěl pouze tím co Mu udělal člověk, ale že vytrpěl ten věčný soud, který ve své vlastní spravedlnosti nařídil proti hříchu! On vzal naše hříchy na sebe. A tak byla ta finální spravedlnost vykonána, protože pokuta za hřích byla plně zaplacena - pokuta, která nemohla být zaplacena žádnou jinou cestou. A proto ti, kteří věří v Krista, obdrželi věčný život jako dar z Boží milosti na spravedlivé bázi. Taková transakce by jinak možná nebyla. V Kristu vidíme perfektně spravedlivé odpuštění za hříchy, které žádné jiné náboženství světa nabídnout nemůže......

 

Proč jsou v evangeliích rozdíly?

        Otázka: Křesťané se snaží vysvětlit kontradikce ve vyprávění čtyřech evangeliích tím, že jsou to pohledy čtyř různých svědků, každý z nich přinášející vlastní pohled na to, co se stalo. Ale toto vysvětlení neplatí na kontradikce slov, která jsou připisována Ježíši. Použil slova která zaznamenává Matouš, nebo řekl to, co píše Marek - nebo ta, která nám nabízí Lukáš či Jan? Slova přece nemohou být změněna! Jestliže tito pisatelé byli očitými svědky jak to že jejich pamět nesouhlasí jedna s druhou? A jestliže byli inspirováni Svatým Duchem, proč  ty rozdíly?

         Odpověď: V prvé řadě, mezi evangeliemi neexistují žádné kontradikce. Vyskytují se variace ve vyprávění, ale to je přesně to, co by jeden očekával od svědomitých nezávislých očitých svědků. Dále, jak už jsme dříve poukázali, tyto variace dokazují, že pisatelé evangelií nebyli nijak domluveni ani neopisovali z nějakého společného dokumentu, jak je někdy kritici obviňují... Tyto variace jsou ve skutečnosti důležitou evidencí pro hodnověrnost Bible. Dále nám tyto variace dávají další důkaz, že pozdější opisovači či překladatelé neměnili zánamy v pokusu sjednotit všechny popisy. Už samotná skutečnost toho, že zdánlivé kontradikce zůstaly nedotčeny, je ověřením toho, že tyto záznamy byly považovány církví, jako inspirované Božím Duchem a proto nedotknutelné... Určitě nebylo v evangeliích nějaké „progresivní odhalení“ nebo „vývoj“, jak kritici tvrdí...

          A proč vlastně mít čtyři evangelia? Je-li záznam inspirovaný Bohem, proč to dělat tímto způsobem? Proč by nestačil jeden záznam, čímž by se ušetřil papír i doba čtení - vždyť ta evangelia jsou tak repetitivní! Boží Duch, který inspiroval tyto záznamy měl velmi dobré důvody.  Hlavním účelem čtyřech separátních evangelií je ten, který jsme právě popsali: Demonstrovat hodnověrnost záznamů způsobem, který se nedal nahradit žádným jiným. Čtyři svědkové mohou  dodat ověření, jaké by jedinec dodati nemohl. Kromě toho, vyprávět  příběh z několika různých pohledů nám dává širší obraz toho co Kristus činil a učil než pouze jeden záznam. Dále, učedníci se jistě nespoléhali pouze na svou chybující paměť. Kdyby tomu bylo tak, neměli bychom příliš velikou víru v záznamy které nabízejí. Těsnopis zřejmě neznali  právě tak jako magnetofony.  Určitě by se neodvážili předstírat že nám dávají ta pravá Kristova slova, kdyby se nespoléhali na Boží inspiraci.

          Jak tedy vysvětlíme tyto variace v záznamu inspirovaném Bohem? Je několik racionálních možností. Ježíš každopádně učil podobná učení na rozličné subjekty mnohokrát, v různém prostředí, různým lidem. V takových případech nebudou (a neměly by být) slova přesně stejná. Ježíš znal srdce svých posluchačů a bezpochyby přednášel na jednom místě tak, na druhém jinak. Jsou ovšem případy, kde takové vysvětlení neplatí:       

           Někdy, když je popisováno  stejné učení v různých evangeliích, je jasné že se jedná o  stejnou lokaci, a  stejnou událost ve všech evangeliích - a přece se setkáme s variacemi ve slovech. Jak je to možné? Zde, jako příklad je jedna z těch událostí, kterou nám popisují tři evangelia. Jan, který nám dává události a učení která nejsou v jiných evangeliích, tuto událost nepopisuje. Ostatní tři evangelia popisují to stejné učení i stejnou událost - přítomnost publikánů v domě Matouše, (jinak zvaného Levi), kterého právě Ježíš povolal aby byl Jeho učedníkem. Farizejci kritizují Ježíše před Jeho učedníky za to, že jí s hříšníky. Ježíš odpovídá:

             „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se co to je.: Milosrdensví chci, ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Matouš 9:12-13).

              „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“                                                                                                                                       Marek 2:17.

          „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lukáš 5:31).

 Racionální vysvětlení.

          Zatím co se tyto tři výroky Krista liší slovosledem, všechny mají stejný smysl. Pouze Matouš něco přidává: „Jděte a učte se co to je. Milosrdenství chci, ne oběť.“  Proč to nezaznamenali ostatní? Proč by měli? Není jednou dostatečné? Je ironické že skeptici na jedné straně kritizují evangelia pro opakování stejných událostí a učení, ale jakmile se objeví legitimní variace, stěžují si!  Matoušova výpověď nám dává vědět, že Kristus učinil tuto pichlavou poznámku pro užitek Farizejů. Poukázal na Ozeáše 6:6, jako výtku pro jejich nedostatek milosti.  A dal jim vědět že oni potřebují obrácení a že odpuštění hříchu může být na té stejné bázi jako hojení fyzické - z Boží milosti.

          Máme všechny tři zprávy v dokonalém souhlasu. Jediný rozdíl je v tom, že dva svědkové nám neříkají všechno, co Ježíš řekl. Vlastně nikdo z nich tak nedělá. Vlastně nevíme. V těchto třech zprávách není žádná kontradikce - na druhé straně tam také není ani stopa po koluzi či zasahování do původních textů, ani popření inspirace Svatého Ducha. K tomu stejnému závěru dojdeme, když pečlivě prozkoumáme všechna evangelia. Osobní výzkum to může potvrdit i u jiných zdánlivých nesrovnalostí....  

A co ten starý hříšník a modloslužebník Šalamoun?

           Otázka: Dočítáme se, že „když byl Šalamoun starý“, uctíval falešné bohy a bohyně, pokusil se zabít Jeroboama (kterého Bůh určil jako jeho nástupce), a činil i jiná zla. Jak ho potom mohl Bůh inspirovat aby napsal části Bible, jak mohl být „nejmoudřejším mužem který kdy žil,“ a jak se může o něm říci že „spal se svými otci“ což zřejmě znamená, že šel do nebe?

            Odpověď: Šalamoun začal dobře. Jeho srdce bylo s Bohem, Bůh ho miloval a hojně mu požehnal. (1 Královská 3:11-13)  Jeho Boží inspirace k napsání  „Přísloví“, „Kazatele“  a  „Píseň Písní“ přišla dlouho před tím, než upadl v hřích. Jeho pádem, který přišel v pozdním životě, byla jeho láska pro krásné ženy. Nemohl jich nikdy mít dostatek: 

          „Král Šalamoun si zamiloval mnoho cizinek. Faraónovu dceru, Moábitky, Amónky, Edómky, Sidóňanky, Chetejky. Ženy z těch národů, o kterých Bůh Israelcům nakázal: Nebudete chodit k nim a oni nebudou vcházet k vám. Obrátili by vaše srdce k jejich bohům. Šalamoun je miloval velikou láskou. ......   Když Šalamoun zestárnul, jeho ženy změnily jeho srdce tak že nebylo již cele při jeho Bohu ..... Šalamoun se obrátil k Aštoretě, bohyni Sidóňanů, k Milkomému, ohyzdné modle Amónců. .... Tehdy Šalamoun vystavěl posvátné návrší Kemóšovi, ohyzdmé modle Moábců,  ... a Molekovi, odporné modle Amónovců. ... Totéž udělal pro všechny své cizinky, které pálily kadidlo a obětovaly svým bohům ... Bůh se na Šalamouna rozhněval.  ... A proto mu řekl: Odtrhnu tvé království od tebe a dám je tvému služebníku...“ (1 Královská 11:1-11)...     

         Jak může ten nejmoudřejší člověk (kromě Krista) který kdy žil upadnout do takových pošetilostí a hříchu? Ano, právě z tohoto důvodu slouží Šalamoun jako speciální poučení pro nás. Skutečnost že člověk tak moudrý, mnohem moudřejší než kdokoliv jiný, může zabloudit tak daleko od Boha kterého tak miloval nám připomíná Pavlovo varování: „Proto ten, kdo si myslí že stojí, ať si dá pozor aby nepadl.“ (1 Korintským 10:12)...  Příčina  pro Šalamounův hřích je také něco nač čím se musíme zamyslet: Neuposlechl Boha. Jak závazné je si uvědomit, že jedna neposlušnost vede k druhé, až se dostaneme nad svah, ze kterého už není cesta zpět!       

        Už skutečnost, že hříchy Šalamouna a jiných velkých postav  jsou poctivě v Bibli zaznamenány, je dalším důkazem její hodnověrnosti. Fiktivní zpráva by měla tendenci  glorifikovat  charakter  hlavních postav a zamlčela by jejich chyby. Takové byly zprávy o farańech a jiných vládcích. Byli považováni za božstva. Kromě toho, hříchy Davida, Šalamouna a ostatních vybízí k otázkám a vytváří konflikty, které by se fiktivní popis snažil vyhnout. Zde máme další důkaz hodnověrnosti a dokonalé integrity záznamů.

         Co se týká prohlášení, že „Šalamoun ulehl ke svým otcům....“ (Královská 11:43), toto neznamená být v nebi. V nebi nikdo nespí! Tento výrok pouze pozamenává, že Šalamoun byl pochovaný ke svým předkům. Na příklad, když umíral Jakub, řekl svým synům: „Až budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně která je na poli Chetejce Efróna, do jeskyně na poli v Makpele, naproti Mamre v kenaanské zemi......Tam pochovali Abraháma a jeho ženu Sáru, tam pochovali Izáka a jeho ženu Rebeku; a tam jsem pochoval Leu.“ (Genese 49:29-31)..... Je Šalamoun v nebi či v pekle? Domnívám se že v nebi - ale nevím to za hranice mých pochyb. Kapitola 11 dopisu Židům, kapitola příkladů víry se o něm nezmiňuje, na rozdíl od Davida jeho otce  a jiných hrdinů víry. Ovšem tato kapitola ctí ty, kteří byli obzvláště ve víře triumfální, takže není překvapivá absence Šalamouna.  

 Všichni jsme hříšníci kteří potřebují Boží milost.

            Bylo by to velmi podivné, kdyby Šalamoun, který napsal část Bible pod Boží inspirací a který postavil původní chrám v Jerusalémě, kde Boží sláva byla na odiv po tolik let, by šel do pekla namísto do nebe. Bůh vychovával Šalamouna v tomto životě více tak, jak On jedná s vlastními, než s nevěřícími.  Šalomounův hřích byl neomluvitelný a velmi těžký. Vlastně si zasluhoval podle Zákona trest smrti. Ale to stejné si zasluhoval hřích krále Davida a přesto mu Bůh odpustil. To stejné platí o nevěstce, kterou Farizejové přivlékli před Ježíše. A přesto ji také odpustil. Není pochyby o tom, že Boží milost, umožněná obětí Ježíše na kříži za hříchy celého světa, mohla být také udělena Šalamounovi. 

          Poslechněte  znovu a uložme si do srdce slova Ježíše Farizejcům, kteří nechtěli udělit milost této padlé ženě: „Ten, který je bez hříchu mezi vámi, nechť hodí první kámen...“  (Jan 8:7)..    Jan pokračuje : „Když  to uslyšeli,  vytráceli se jeden po druhém, usvědčeni  vlastním  svědomím a Ježíš  zůstal se ženou sám...“  (Jan 8:9)...  Kdo z lidí, kdo sám obdržel milostivý pardon od Boha, by se odvážil zadržet tu stejnou milost pro Šalamouna, či kohokoliv jiného. Osud každého z nás je pouze v rukou Božích. Spoléháme se na to, že „Soudce celé Země udělá to, co je správné...“ (Genese 18:25)....  

 

Není důležitost, kterou Bůh připisuje člověku, absurdní?

    Otázka: V porovnání s nekonečnem vesmíru který nás obklopuje, tato planeta, kterou nazýváme domovem, je nekonečně mrňavá částečka prachu. Při pohledu na tuto skutečnost se zdá být vrcholem absurdity a sebedůležitosti (víc než pokory, kterou by se měli Křesťané vyznačovat), pro nevýznamné mikroby, vychlubovat se že je Bůh miluje, dokonce že přišel na tuto zemi aby zemřel za jejich hříchy! Není takovéto scenário vrcholem absurdity?

          Odpověď: Právě naopak! Boží láska by nebyla opravdová, kdyby nás miloval proto že jsme tak důležití, že si ji zasloužíme. Ve skutečnosti láska nemůže být zasloužena! Podstatou lásky je, že miluje ty,, kteří si to nezaslouží. Je velmi obtížné pro průměrného člověka toto pochopit, protože existuje populární akceptance podvodné ideje lásky Holywoodu. Člověk se „zamiluje“ a právě tak rychle „odmiluje“ s jednou osobou a „zamiluje se“ opět do osoby jiné.  To není ale láska, kterou presentuje Bible!

         Kdyby Boží láska ke mně byla podmíněna tím jak milování-hodný jsem, jak atraktivní jsem, jak si Jeho lásku zasloužím, potom bych se cítil velmi velice nejistý! Jelikož nejsem dokonalý, a měním se, měl bych obavy, že bych se mohl změnit natolik, že by mně Bůh mohl přestat milovat. Ale protože můj vztah k Němu závisí na Jeho lásce, Jeho věrnosti, Jeho neměnnosti, a ne na mé lásce nebo mé „líbivosti“ z Jeho pohledu, proto mám mír a dokonalou jistotu, že Jeho láska ke mně nikdy nepomine, že jsem navěky zajištěný v Jeho vztahu ke mně..... Mimo to má mrňavá nedůležitost - v porovnání k nekonečnému vesmíru - dělá Boží milost a milosrdenství tím více hodné naší chvály a vděčnosti.  Čím více nehodný je objekt , tím větší a čistější musí být ta láska..

         Skrze nesmírnou velikost vesmíru vidíme Boží pozornost a zájem o tu nejmenší podrobnost, ať už je to nádherný vzorec sněhové vločky či vnitřek atomu. Přesto že je nekonečný v moci, moudrosti a vědomosti, nic není pro Něho příliš malé, aby o tom neuvažoval. Není vůbec směšné či arogantně domýšlivé když Křesťan věří, že ho Bůh miluje a poslal svého Syna aby se za lidi obětoval. Naopak, tento  rys povahy zní pravdivě pro charakter Boha, jaký očekáváme že On je, jak Ho popisuje Bible, a jak Ho obráží celý vesmír....     

Přijmul Bůh Jiftáchovu obět jeho dcery?

         Otázka: Bible zaznamenává některé z nejhroznějších činů, které kdy člověk spáchal. Máme tu na příklad Jiftáchovu přísahu že obětuje svou dceru Yahwemu - závazek, který také potom splnil. Jak můžete smířit „Boha lásky“ s přijímáním lidské oběti?

          Odpověď: Tento tragický příběh je popsaný v knize Soudců, kapitola 11:30-40. Ovšem opět vidíme poctivost Bible v presentování nejenom hříchu, ale také pošetilostí hlavních postav. Nikdy ovšem nezapomeňme, že Bible nikdy neschvaluje hříchy, které popisuje. Boha nepotěšil  hloupý a nerozvážný slib Jiftácha o nic více nežli Šalamounovo modloslužebnictví či Davidovo smilstvo s Bat-šebou..... 

         Jiftáfův slib byl nejenom unáhlený, ale také šílený. Nabídl Bohu „zápalnou oběť“ cokoliv co vyjde jako první ze dveří jeho domu když se vrátí z vítězné bitvy. Přišlo mu vůbec na mysl, že jeho dcera, jeho jediný miláček, vyjde z domu jako první? Jistěže ne!  Ale jak mohl tuto možnost přehlédnout? Očekával snad ovci, kuře, nebo oblíbeného psa že ho přijdou uvítat?  Ať už jeho pokřivená mysl slíbila cokoliv, ten slib byl  jeho, pouze jeho rozhodnutím, Bůh s tím neměl nic společného, jeho nelze z toho vinit. Kromě toho není vůbec jasné, zda Jiftáh svou dceru skutečně obětoval jako zápalnou oběť. Proč tedy po dva měsíce držela smutek za své panenství? Je možné, že jí otec zasvětil k Boží službě jako pannu? Nemůžeme si být jisti....

          Ano, píše se že po období zármutku Jiftách „splnil slib, který o ní učinil..“(verš 39). Pakliže skutečně nabídnul svou dceru jako lidskou oběť, taková nabídka by byla hnusná v očích Boha a nikdy by ji nepřijmul. Ve skutečnosti by to přivolalo Boží hněv....  Jiftafův závazek a čin nebyl inspirovaný Bohem, nebyl v Jeho vůli a v žádném případě za to nelze vinit Boha. A přesto Bible zaznamenává upřímně takové pošetilosti i hříchy. Tato skutečnost spíš než aby vrhala špatné světlo na Bibli, je ve skutečnosti dalším důkazem její hodnověrnosti a poctivosti.

Kdo vlastně Goliáše zabil?

         Otázka: První Samuel 17 vypráví že David zabil Goliáše, ale Druhý Samuel 21:19 říká, že Goliáše zabil Elchánan (když opomineme kurziva, která v originále nejsou). Říká se, že Elchánan zabil „Goliášova bratra“ ale slova vyznačena ležatým písmem byla zřejmě přidána později, aby se vyloučila kontradikce. To mne znepokojuje. Četl jsem prohlášení od jednoho biskupa který píše že „bratr Goliáše“ v ležatém písmu byl nepoctivé zaretušování faktu a důkazem, že Bible byla opravována nejenom zde, ale i jinde. Jak na to odpovíte?

         Odpověď: Za prvé můžeme ihned odmítnout „nepoctivé úpravy“ v Bibli. Byl by snad někdo, kdo by se snažil změnit význam verše, vložil slova ležatým písmem? To by bylo stejné, jako kdyby padělatel bankovek napsal na líc každé falešné bankovky „Toto je padělek“. Ve skutečnosti byla kurziva přidána překladatelem, aby zajistil to co je předpokládané (implicitní) ale nevyjádřené.  Občas se zdá, že slovo nebo slova jsou vynechána pro nedostatek přesných ekvivalentních výrazů mezi jazyky. Ale v tomto případě bylo nutné, aby překladatel vložil slovo „bratr“ z několika důvodů. Za prvé to byla jediná věc, která dávala smysl.  Goliáš to zřejmě nebyl. Představit si, že původní rukopis říká že to byl Goliáš, znamená obvinit toho, kdo napsal Prvního a Druhého Samuela z neuvěřitelně špatné paměti!  Konec konců autor, pod inspirací Svatého Ducha už zaznamenal asi 34 kapitol dříve, že David zabil Goliáše asi tak 45 let před touto událostí. Člověk může, na adresu skeptiků prohlásit pouze: Zdá se, že protestuješ příliš hlasitě!“...

          Člověk je - až bolestně pokoušen ztratit trpělivost s kritiky, kteří vlečou - zdánlivé kontradikce Bible -   po víc jak 200 let. Jak mohou s takovou pečlivostí prohledávat každou stránku Bible aby nalezli údajné nesrovnalosti, a přehlédnou fakt že  1Letopisy  20:5 popisují tu stejnou událost bez kurziv, že obr, kterého Elchánan zabil, byl bratrem Goliáše. Kromě toho nám Bible jmenuje tohoto obra. Nebyl to Goliáš, ale Lachmí.  

          Že Lachmí byl Goliášův bratr není zdaleka tak zajímavé, jako fakt, který se učíme z této pasáže - že on byl pouze jedním ze čtyřech Goliášových bratrů. Tak bylo ve skutečnosti pět hrůzu nahánějících Filištínských žijících v Gatu v době, kdy David zabil Goliáše! Člověk potom chápe, proč David když šel proti Goliáši, si vybral z potoka pět hladkých oblázků! (1 Samuel 17:40). Tato skutečnost nám také dává pohled na zručnost, s jakou David z praku střílel. Potřeboval jeden oblázek na každého z obrů!

 Jel Kristus na oslici, oslátku, nebo na obou?

          Otázka: Údajné proroctví v Zachariáši 9:9 a údajné splnění v Matouši 21:2-7  říkají, že Kristus přijel do Jerusaléma „Přivedli osliici i oslátko, položili na ně pláště, a On se na ně posadil..“  Popisy zaznamenané v Markovi 11, a Lukášovi 19, se zmiňují pouze o oslátku, tudíž zde máme jasnou kontradikci. Kromě toho je absurdní, že by Kristus jel na obou , oslátku a jeho matce. Jak tomu můžete dát smysl?

         Odpověď: Matouš prostě cituje Zachariáše 9:9. Toto prohlášení se dá snadno vysvětlit jako běžný způsob poetického zdůraznění, používaného ve Starém Zákoně mnohokrát. Mesiáš sedí na zvířeti. Je to osel. Víc než to, je to oslátko, míněno velmi mladé. Že toto vyjádření „jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti...“  popisuje jen jedno zvíře na kterém Mesiáš seděl, je jasné z toho, že jak Marek (11:2), tak i Lukáš (19:30) nahrazují tuto frázi s „naleznete jedno oslátko, na kterém ještě nikdo z lidí neseděl“.. Je nepravděpodobné, že by byl osel na kterém nikdo ještě neseděl, ale u oslátka je to pravděpodobné....   

         Marek a Lukáš se soustřeďují na zvíře, na kterém Kristus seděl. Ani jeden z nich necituje Zachariáše, kde se hovoří o oslici i o oslátku, a proto necítí potřebu se zmínit o oslici. Matouš, který Zachariáše cituje, zahrnuje též oslici. Matouš vysvětluje, že obě zvířata byla svázána dohromady a pak odvázána. Zdá se být jasné, že oslice oslátko doprovázela protože to bylo ještě mladé. Zřejmě kráčela vedle, protože pláště byly položené na obě zvířata. Člověk si snadno představí Krista, jak jeho ruka se opírá o oslici, zatím co na oslátku jede. Není vůbec absurdní si tuto situaci představit, obraz ukazuje dvě věci. Za prvé odhaluje Kristovu kontrolu nad přírodou a veškerým tvorstvem. Oslátko, tak mladé že na něm ještě nikdo neseděl, provázené svou matkou se ochotně podřizuje nést Krista, zatím co jeho matka ho poslušně doprovází.

          Za druhé to zdůrazňuje pokoru se kterou On přichází, přesně jak řekl Zachariáš „pokorný, jedoucí na oslátku“... Toto není vítězný král, který pobil nepřátele, a vrací se triumfálně do Jerusaléma v čele armády - ale na oslátku, které Ho jen tak unese. Toto je Spasitel, který přišel zemřít za hříchy lidstva „je spravedlivý a vítězný..“  Je velmi pozoruhodné, že Ho davy budou oslavovat jako Mesiáše tak, jak prorok předpověděl, navzdory takovému pokornému vjezdu. Ovšem, ten stejný nadšený dav se proti Němu o čtyři dny později obrátil, a žádal Jeho ukřižování.  Tato skutečnost není o nic méně pozoruhodné splnění předpovědi, jak uvidíme později....

 

Liberálové musejí vinit samého Krista.

      Otázka: Jedna z věcí, kterou u Křesťanů shledávám nejvíce nepřihatelnou, je jejich trvání na tom, že je pouze jedna cesta k Bohu. Takový úzký pohled uráží upřímné víry milionů následovníků ostatních náboženstvích. S takovouto křesťanskou netolerancí, jaká je naděje pro mír mezi politickými a vojenskými vůdci?

        Není to z nějaké formulky, kterou by si Křesťané vynalezli, aby mohli tvrdit, že Ježíš Kristus „je tou jedinou cestou.“ Kristus sám o sobě řekl: „Pakliže nevěříte že Já Jsem (Bůh, ten jediný Spasitel),, zemřete ve svých hříších.“ „Kam já jdu, tam vy jít nemůžete.“ „Já jsem ta cesta, pravda i život - nikdo se nedostane k Otci než skrze mne“.. (Jan 8:24, 21, 14:6)..

          Příliš nepomůže tvrzení, že Ježíš ve skutečnosti nic podobného neřekl, máme výpovědi očitých svědků. Kromě toho co Ježíš řekl, souhlasí se stoletími prohlášení hebrejských proroků, kteří jedním hlasem (i když se většinou neznali)  svědčili, že pouze Bůh může být Spasitelem lidstva, a že Bůh ve skutečnosti přijde na zem skrze pannu, aby zaplatil pokutu, kterou Jeho vlastní spravedlnost žádá za hříchy lidstva. A Bible je nejdokázanější dokument historie se stovkami, v některých případech s tisíci rukopisy, spolehlivějšími, než kterákoliv jiná antická literatura.

 Šílenec, Lhář, a nebo Bůh přicházející jako člověk?

       Není nejmenších pochyb o tom, co Ježíš řekl a tudíž otázka které nikdo z nás neunikne je: Mluvil pravdu? Pakliže nemluvil, jsou zde pouze dvě možnosti. Buď byl upřímným egomaniakem tak nepříčetným, že si o sobě myslel že je Bohem, který se převtělil do člověka a že je jediným Spasitelem hříšníků, nebo byl promyšleným podvodníkem, který věděl že podvodníkem je ale který trval na své Machiavellistické lži tak chytré, že podvedla miliardy lidí během dvaceti století. Ve skutečnosti žádná z těchto alternativ nedává smysl!  Jediná možnost je, že mluvil pravdu.....

         Problém mnoha kritiků je, že namísto aby pečlivě prozkoumali nároky Ježíše Krista a potom je poctivě odmítli - mají v sobě hluboce zakořeněné (totálně neracionální) předsudky proti morálnímu absolutnu, které jim nedovolí aby se vážně nad Jeho tvrzeními zamysleli.  Oni odmítají už jen i možnost, že existuje pouze jedna cesta spásy. Nedovolí Bohu, aby měl jakékoliv spirituální a morální standardy přesto že je jasné, že fyzický vesmír nemůže fungovat bez přesného řízení. Zákon přitažlivost i, na příklad, je velmi úzkoprsý, nezná vyjímky. Operuje ať v něj věříte nebo ne! A tak je tomu i se zákony v chemii a fyzice.  

         Ani cesta do nebe nemůže být méně definitivní. A jelikož byla již plně zaplacena a je nabízena zcela zdarma komukoliv kdo ji přijme - není žádna platná báze pro stížnosti těch, kteří ji odmítnou. Navíc Jeho následovníci jsou zavázáni poviností, láskou a zájmu ke ztraceným, Mu být věrní, hledat ztracené a přesvědčovat je, že On je jediným Spasitelem hříšníků....           

 

 << 6.  Důkazy  hodnověrnosti a inspirace >>

Byl Pavel ignorant, nebo sarkastik?

         Otázka: Ve Skutcích kap.23, Lukáš vypráví jak byl Pavel předveden před radu rabínů a přitom nazývá předsedajícího kněze „nabílenou zdí.“ Když je mu to vytknuto, omlouvá to neuvědoměním si, že Ananáš je je veleknězem. To mi připadá jako špatně napsaná fikce. Pavel byl údajně bývalý rabín. Velekněz musel mít na sobě nějakou róbu a vedl celé řízení. Jak mohl být Pavel tak hloupý nevědět, kdo je veleknězem? Věříte takové situaci? A když ne tomuto, tak co ty jiné věci o kterých Lukáš psal?

         A opět ta zdánlivá chyba v biblickém záznamu je dalším přesvědčujícím důkazem její hodnověrnosti. Zmíněná pasáž se nachází ve Skutcích 23:1-5. Pavel, který je vězněm a má, podle římského zákona právo se setkat s těmi kteří ho obvinili, otevírá svou obhajobu slovy:“Žil jsem v dobrém svědomí před Bohem až dodnes“... Ananáš, který řízení předsedá jako velekněz, nařizuje, aby Pavla uhodili do tváře, protože - předpokládaně nevěří, že by mohl kdokoliv stále žít „v dobrém svědomí před Bohem.“ Pavel, který židovský zákon zná, a není vůbec zastrašený, okamžitě reaguje: „Tebe udeří Bůh, ty obílená stěno, protože tu sedíš abys mě soudil podle Zákona, a proti Zákonu nařizuješ, aby mě bili?“ Ti co stáli kolem Pavla rozhořčeně zvolali: “Dovoluješ si urážet Božího velekněze? Pavel na to odpovídá: „Neuvědomil jsem si, že je veleknězem. Vím že je psáno  "nebudeš tupit vládce svého lidu.“  Toto je neobvyklá slovní výměna. Ano, člověk by se nad tím mohl pozastavit, ale Lukáš podává zprávu bez jakéhokoliv vysvětlení.             

Postřeh od Josefa Flavia.

         Ovšem, všechno se okamžitě stane jasným, když si  přečteme Flavia. Ten píše, že Ananáš byl opravdu veleknězem, ale že byl sesazený. Jeho nástupce někdo zavraždil a nikdo další určen nebyl. Mezitím Ananáš zcela ilegálně usurpoval úřad velekněze.  ... Když vidíme pozadí, celé to spiknutí se komplikuje. Je velmi pravděpodobné, že za těchto okolností by Ananáš na sobě velekněžskou róbu neměl, a proto je omluvitelné, že ho Pavel nepoznal. A proto je zcela možné, že Pavel který po nějakou dobu v Jerusalémě nebyl, nevěděl že Ananáš byl tou dobou aktivním veleknězem. .... Ovšem když si uvědomíme jak inteligentní Pavel byl, je zcela možné, že i po tak dlouhé nepřítomnosti Pavel věděl velmi dobře co se událo, a že mluvil spíše z pohledu člověka informovaného, než nevědomého..... A tím spíše je pravděpodobné, v souladu s jeho charakterem, tento člověk, který „obrátil svět vzhůru nohama“ (Skutky 17:6),  možná použil svůj sarkasmus aby poukázal na skutečnost, že Ananáš není legitimním veleknězem, ale usurpátorem, a tudíž neměl žádnou autoritu Pavla soudit.

         V každém případě by mělo být - každému fair play studentovi jasné, že tento příběh nemohl být napsaný o desítky - tím méně stovky let později, jak kritici tvrdí...  Toto mohlo být napsáno pouze očitými svědky, kteří zaznamenali celé jednání i s tím co řekl Pavel. Kromě toho, tento speciální případ zcela dalek toho, že by diskreditoval Lukášovo svědectví, byl Svatým Duchem schválen jako další důkaz hodnověrnosti Bible......

Odpověď na oblíbenou lež kritika.

       Otázka: Pakliže je Bible pravdivá a Křesťanství bylo založeno Kristem jak tvrdí, neměly by být alespoň nějaké reakce, vysvětlení, informace ne-křesťanských současníků? Ve skutečnosti nejsou žádné. Jak to vysvětlíte? Jak mohlo mít Křesťansví takový dopad o jakém se zmiňuje a být zcela přehlédnuté spisovateli té doby?

            Právě naopak. Existuje velké  množství informací o Novém Zákoně v zachované literatuře ne-křesťanských autorů té doby - dokonce i od zapřísáhlých odpůrců Křesťanství. Toto falešné obvinění že není žádná evidence o křesťanské existenci, které je neustále opakováno ateisty, kteří se dokonce chlubí, že na toto obvinění nikdo nikdy nereagoval.... Ve skutečnosti na ní odpovídali Křesťané po více jak sto let...

         Abych ukázal, jak dlouho se již na tato nezodpovědná obvinění reaguje, dovolte abych citoval jednoho z nejskvělejších pedagogů a myslitelů z minulého století, Marka Hopkinse. President James A.Garfield prohlásil, že jeho představa univerzity by byl „klacek, na jehož jednom konci je student, a na druhém Mark Hopkins.“ Hopkins byl nejenom výtečným teologem, ale také apologetou křesťanské víry. Ve své obsažné knize („Evidence“, 371 stránek) Hopkins píše:

         Talmud (souhrn rabinických tradicí až po asi A.D.200 ..... se zmiňuje o Kristu a o několika jmenovaných učednících... o Jeho ukřižování .... že vykonal mnoho velkých zázraků, které ale přičítají jakémusi magickému umění, které se údajně naučil v Egyptě. ..... Josefus Flavius, židovský historik, který žil A.D. 37 - 100, žil v době některých těchto událostí. .... byl svědek zničení Jerusaléma  ... potvrzuje přesnost písemností Nového Zákona. Všechno co bylo řečeno ve vztahu k této židovské sektě, o Herodovi, Pilátovi, Felixovi, Drusile, Berenice a jiných bylo v souhlasu s tím co říká Písmo. Popis té podivné smrti Heroda je až nápadně stejný jako popis Lukáše. (Skutky 12:21-23).  Josefus potvrzuje vše co bylo řečeno o Farizejích, Saducejí i Herodiánech v Novém Zákoně, a mnoho o samém Kristovi.   

         Cornelius Tacitus, římský historik A.D. 55-117, vládl v Ásii jako prokonzul (112-113) píše o tom, že Kristus byl popraven Pontiem Pilátem.  ... pod Tiberiem, jako zlovolník; že lidé zvaní Křesťané odvodili jméno od Krista; že tato pověra počala v Judeji a rozšířila se do Říma, kde jich asi tak třicet let po smrti Krista bylo mnoho,  ... že Křesťané byli předmětem všeobecného opovržení, byli podrobeni hroznému mučení  ... někteří byli ukřižováni, jiní politi zápalnou tekutinou a upalováni v noci jako pochodně. Tento výčet je potvrzený Suetoniem, Martialem a Juvenalem.     

          Plínius (mladší) byl propraetorem v Pontusu a Bithynii (A.D.112).  Mnoho Křesťanů bylo před něj předvedeno za jejich víru v Krista. Když zůstali neoblomní a odmítli zapálit oběť bohům, byli popraveni za jejich „neohebnou tvrdohlavost“. Někteří, aby unikli smrti prohlásili že byli sice kdysi Křesťany, ale tuto víru již opustili - někteří již před dvaceti lety - že se kdysi scházeli, zpívali hymny Kristu jako Bohu, zavazovali se, že nebudou činit nic špatného, jako smilstvo, krádež, lež,... a scházeli se k společnému jídlu.

        Tato evidence pro primitivní Křesťanství musela být velmi silná, že dokázala aby lidé normální mysli všech možných společenských vrstev opustili náboženství svých předků a navzdory tlaku imperiální moci vytrvali ve své víře až do smrti!  .... Jsou zde i další jako Celsus a Lucián, Epiktus, císař Markus Antoninus a Porphyry , kteří vrhají světlo na rannou historii Křesťanství  a všichni - podle toho, jak daleko z nich každý jde - potvrzují svědectví Nového Zákona  ... na mincích, medailích, nápisech..... 

         Člověk se už pomalu cítí unavený z propagandy, která se učí na univerzitách, a dokonce i v mnoha seminářích, je prosazována v knihách a médiích „experty“, kteří prohlašují lži proti Bibli s nádechem „neomylné neomylnosti.“  Bohužel, průměrná osoba si nikdy nevezme čas  (nebo mu schází zdroje), aby zkontrolovala pravdivost těchto hanlivých výroků a důvěřivě tyto lži opakuje.  Jen malá část výše uvedených dat by měla dostatečně dokázat, že Kristus a Křesťanství skutečně figurují a Nový Zákon je podpořený sekulární literaturou krátce potom.     

Množství fascinujícího ověření.

         Kromě toho, někteří z těchto autorů podpořeni archeologickými nálezy, podávají další důkazy velmi zajímavé povahy ve prospěch autenticity Nového Zákona. A opět, tato evidence byla  známá před sto lety, a Mark Hopkins jí prezentuje v jeho „Evidences.“   Zde je malý výtah:  Lukáš dává člověku jménem Sergius Paulus titul, který patřil pouze tomu, kdo měl vážnost prokonzula („anthupatos“, Skutky 13:7-8, 12). Ozvaly se pochyby, zda guvernér Kypru takovou vážnost měl. Byla nalezena mince ražená za vlády císaře Klaudia, (za jehož vlády Pavel Kypr navštívil).  Proclus, který následoval Sergia Pauluse, měl stejný titul, který dává Lukáš Paulusovi.

         Lukáš píše o Filipi jako o kolonii (colonia, Skutky 16:12)  a to slovo naznačuje, že to byla kolonie římská. Žádný jiný historik se o tom nezmiňuje, a proto Lukáž opět přišel v potaz. Objevila se medaile, která ukazuje, že tuto hodnost Filipi udělil Julius Caesar. Dále se nalezly v katakombách Říma skličující nápisy, které popisovaly  (v opozici k insinuacím Gibbona a některých pozdějších autorů),  krutost ranných persekucí a počtu těch kteří tam trpěli. Takových důkazů by bylo mnohem více. 

         Nedostatek místa nám brání, abychom uvedli velké množství dodatečné evidence. Pravdou je, že existuje mnohem více evidence na podporu věrohodnosti a přesnosti Bible, která se nalézá v ranné literatuře. A jako dodatek k podpoře biblické zprávy, sekulární literatura té doby podává dodatečné pohledy které dokazují, že bylo zcela nemožné vykonstruovat Nový Zákon léta po těchto událostech. Je vyloučené, aby podvodník dal dohromady falešné záznamy, jakoby napsané očitými svědky událostí, které se odehrály stovky let dříve, a aby měl  kousky těch drobných, důvěrných informací, které právě důvěryhodnost Bible potvrzují. Dává mnohem více smysl věřit že Lukáš byl skutečně očitým svědkem, který v tom čase cestoval s Pavlem , než si představovat že nějaký podvodník, staletí později, právě šťastnou náhodou použil ta přesná slova aby správně identifikoval neobvyklý titul Sergie Pauluse a status města Filipi....

 

Svědectví příliš dobré, než aby mohlo být pravdivé?      

         Otázka: „Antiqities of the Jews,“ které napsal Josefus Flavius, jsou často Křesťany citovány  jako důkaz že Ježíš Kristus opravdu existoval, konal zázraky, byl ukřižovaný a vstal z mrtvých jak prohlašuje Nový Zákon. Ale já jsem slyšel že všichni odborníci souhlasí s tím, že Josefova reference o Kristu je podvrh, pravděpodobně Eusebiem, který jej citoval jako první. Tato pasáž není v žádném starším rukopisu. Skutečnost, že takový podvod byl potřebný, ukazuje že žádné legitimní záznamy, které by potvrdily biblické pravdy neexistují. Není právě toto téměř smrtelná rána křesťanským apologetům?   

         Odpověď: Již jsme ukázali, že existuje dostatek evidence, včetně spisovatelů z té doby, a tak nebylo zapotřebí nějakého podvrhu. Kritici rádi píší, že „všichni experti souhlasí“, ovšem mají na mysli pouze experty jasně předpojaté vůči Bibli. Faktem je, že tato pasáž, o které se zmiňujete, je ve všech starodávných kopiích Falviova díla. Je přijímána většinou odborníků a brána jako autentická dalšími starověkými autory kromě Eusebia. Už z tohoto důvodu nemohla být přidána později, jak by kritici rádi věřili a snažili se - bez úspěchu prosadit...     

         Ti, kteří se snaží tuto pasáž zpochybnit, nečiní tak na bázi nějaké evidence, ale proto že je tak nakloněna k „případu“ Ježíše Krista. Zde je ta zmíněná poznámka: V tom času žil Ježíš, moudrý muž - pakliže je vůbec zákonné jej nazvat člověkem; protože konal nádherné skutky, učitel těch, kteří přijímají pravdu s radostí. Přitáhl k sobě mnoho Židů a mnoho Pohanů. On byl Kristus  (Mesiáš). ..........     A když Pilát, na návrh vedoucích mužů mezi námi ho odsoudil k smrti, ti, kteří ho milovali, jej neopustili; totiž, on se jim zjevil znovu živý třetího dne, jak božští proroci předpověděli, kromě deseti tisíců dalších věcí, které se ho týkaly... A kmen Křesťanů, tak podle něj pojmenovaný, existuje podnes.....   

         Není divu, že nepřátelé Křesťanství nechtějí přiznat zmíněné pasáži  věrohodnost! Ovšem, tváří tvář evidenci, nemají jinou volbu. Ve skutečnosti existují v Josefovi dvě pasáže o Kristu. Věrohodnost té druhé, (která je také v antické literatuře citovaná) nikdo nepopírá, a přesto nedává žádný smysl, pakliže se autor nezměnil o Kristovi již dříve. Ta druhá pasáž je: Ananáš shromáždil židovský Sanhedrin, a přivedl před něj Jakuba, bratra Ježíše, který se nazývá Kristus, ještě s několika jinými. Odsoudil je k smrti ukamenováním za porušování zákona.....

         Je zcela jasné, že se Josefus musel již dříve o Ježíši zmínit a napsat nějaké vysvětlení. Jinak by bylo od něj velmi nerozumné napsat tak malou referenci k hlavní osobě, když tato pasáž jej nazývá „Kristem“. Toto je obzvláště pravdivé v tom, že se Josefus několikráte zmiňuje o některých falešných uchazečích o tento titul. A tak to „ticho“ v druhé pasáži, by bylo vysoce podezřelé, kdyby o něm nenapsal něco již dříve....   

 Ověření Josefa Flavia od jeho současníků.

         Na konci svého překladu  „The Life and Works of Flavius Josephus“, vydaného v r. 1737, William Whiston přikládá „Seven Disertations concerning Jesus Christ,John the Baptist, James the Just, e.t.c.“  V těchto dizertacích jmenuje početné sekulární i křesťanské autory od r. A.D.110 až po konec patnáctého století,  kteří citují Josefa Flavia jako důvěryhodného v tom co psal o Ježíši, Janu Křtiteli a jiných osobách, tak jako o událostech Nového Zákona.  Je třeba přidat další komentář profesora Hopkinse. Ten vysvětluje proč by bylo nemožné tyto pasáže podvrhnout - ať už Eusebiem, či někým jiným: Kdyby se někdo o takový podvrh pokusil, byl by nepochybně objeven někým z chytrých a zatvrzelých nepřátel Křesťanství; Josefus a jeho literatura byli velmi dobře přijímáni mezi Římany, že ho udělali občanem římským a dokonce mu postavili sochu. Jeho díla byla také zařazena do Imperiální Knihovny. Dále se mohou považovat Římané za ochránce integrity textu; Židé, jak si můžeme být jistí, by použili všech prostředků, aby zabránili jakémukoliv nepravému zásahu ve prospěch nenáviděných Křesťanů. A přes to všechno nevíme o žádných protestech které by kdy byly vzneseny proti těmto pasážím. Jejich mlčení je dostatečným důkazem že se nejedná o padělek. Ano, Křesťanství nepotřebovalo žádný podvrh ke své podpoře a nic by nebylo tak destruktivní než podvod tak nápadný a hmatatelný...     

         Existuje alespoň jedno falešné svědectví ve prospěch Ježíše, připisované Josefovi. Toto se nachází v jeho „Jewish Wars“, přeložené s úvodem G.A. Williamson (Penguin Books, 1959).  Bohužel tento podvrh byl propagovaný přehorlivými Křesťany, protože je  mnohem delší než Josefova pasáž, kterou jsme uvedli. Kromě toho se zdá svědčit mnohem podrobněji o božství Ježíše, zázracích, a vzkříšení - dokonce tvrdí že Jeho hrob byl  strážený 30 římskými vojáky a 1000 Židy! To poslední není ani možné, protože by Židé nebyli na stráži v den šábesu - tím méně o speciálním šábesu velikonočním. Prostě je to v konfliktu s Novým Zákonem - na rozdíl od pasáže dřívější, která plně souhlasí s popisy evangelií...

  A co chybějící knihy Bible?

         Otázka: Celkem bylo asi 15 apoštolů. Zdá se být velmi podivné, že pouze čtyři  z nich, Petr, Jan Jakub a Pavel byli „inspirováni“, aby napsali Nový Zákon.  Člověk by logicky očekával mnoho jiných, aby napsali „inspirovaná“ vyprávění. Jak vůbec víme, že nebyly napsány jiné knihy, které se ztratily nebo byly zničeny  - a že nám zůstaly jen falešné podvrhy? 

         Nezapomeňte Matouše, Marka a Lukáše - první byl apoštolem, druzí dva upřímní učedníci. Proč by měl být ještě nějaký jiný, božsky inspirovaný, napsaný záznam? Nový Zákon je zcela kompletní a nepotřebuje žádné nové, inspirované svědky. Na otázku jak víme, že máme ty pravé nefalšované písemnosti, odpovídáme na tuto legitimní otázku z mnoha různých úhlů se zdrcující evidencí na všech těchto stránkách. Jiné pozorování, jak Mark Hopkins jednal s touto otázkou  již v minulém století: Že takové hnutí jako Křesťanství  ... zahrnující počátek mnoha nových institucí a  náboženských a sociálních změn, by se mělo zrodit v tom a tom čase, na tom a na tom místě bez jakýchkoliv psaných dokumentů (pravdivé historie) je zcela neuvěřitelné. A že by ten pravý záznam událostí byl zničen - bez jakékoliv stopy - a byl nahrazený falešným, je  zcela nemožné... Při počátku takových institucí očekáváme nějaký záznam historie. Ten, který popisuje historii Nového Zákona je zcela adekvátní a uspokojivý. Není v něm nic kontradikčního - dokonce i ty falešné (spuriozní) knihy o Novém Zákoně potvrzují pravdu našich knih a neexistují stopy po nějakých jiných.  

          Ano, existuje ještě jedna jedna kniha, která si činí nárok na Bohem inspirovaný záznam ranného Křesťanství: Kniha Mormon.  Ta tvrdí, že podává údaje o tom, jak se Kristus zjevil v Americe domorodcům, kteří byli údajně potomky Židů, kteří prý přepluli Atlantik do Nového světa, vybudovali velká města, bojovali války a.t.d. Zde máme klasický příklad vyloženého podvodu, který podává nejočividnější kontrast k Bibli! Kniha Mormon je čistá fikce jako Bhagavad-Gita, Védy Hinduismu, a většina obsahu jiných náboženských literatur. Církev Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů nešetřila žádného úsilí v archeologických  pokusech dokázat pravdivost svého tvrzení - totálně bez úspěchu , jak se to musí při každém výmyslu nevyhnutelně nakonec stát.  

Kniha Mormon, poučné srovnání.

         Ruiny měst a jejich obyvatel, o kterých se zmiňuje Bible, byly identifikovány a jejich historie ověřena. Pravdivost Bible se tím ověřila. Sekulární muzea po celém světě obsahují ohromné množství starodávných nápisů, dokumentů, mincí, nářadí i zbraní z doby biblických příběhů. Takové množství evidence verifikuje, mimo jakoukoliv pochybu věrohodnost a přesnost historických záznamů nalezených v Bibli, týkajících se národů, kultur, míst a událostí. .......  Jako nápadný rozdíl se ukazuje fakt, že ani jedna nejmenší evidence nebyla nalezena na podporu knihy Mormon. A tak je tomu podnes, navzdory desetiletím nejagresivnějšího archeologického průzkumu po celé Severní, Centrální a Jižní Americe. Toto herkulovské úsilí, podporované značným bohatstvím a rozhodností mormonské církve, nenechalo jediný kámen neobrácený při pátrání po ověření Knihy Mormon, ale vždy to končilo s prázdnýma rukama.

       Nikdy nebyl nalezený ani malý kousek evidence, který by podpořil Knihu Mormon - ani stopa po velikých městech které jmenuje, žádné vykopávky, mince, dopisy či dokumenty, žádné monumenty, žádná literatura. Dokonce ani jedna řeka či hora či vůbec nějaká topografie, o kterých se Kniha zmiňuje, nebyla nikdy nalezena!  Kniha Mormon demonstruje dokonale příklad nemožnosti zkonstruovat nějaké, rádo-by-skutečné scenário, a potom se pokusit oblafnout svět, že tomu tak skutečně bylo. Fikce prostě do historie nezapadne, a žádná evidence pro ní neexistuje. Plné „exposé“ Moronismu najdete v knize „God Makers“....

Čistě logické a nezvratitelné ověření.

      Otázka: Mám přátele, kteří byli přesvědčeni svými profesory na univerzitách či seminářích, že  Nový Zákon není historicky přesný, ale že je to fikce, napsaná dlouho po tom, co se měly tato události údajně odehrát? Dokázat mi to nemohou, ale také naopak, já také nemohu dokázat jim, že pravdu nemají. Existuje nějaký jednoduchý způsob, bez toho aby člověk musel zapadnout do detailní rozpravy o archeologické evidenci a historického výzkumu, která by jim pomohla vidět, že Křesťanství počalo přesně tak, jak Bible píše?

         Odpověď: Ano. Existuje čistě logický argument, který byl proslavený Markem Hopkinsem, i když od něj nepochází, který může pomoci. V jeho „Evidences“ poukazuje na ranější písmo nazvané „Short and Easy Method With the Deists“, od Leslie-ho. Autor nám  prezentuje čtyři  kritéria která,  když  jsou  plněna  v  jakékoliv  napsané  události, tuto událost  potvrdí  jako  historickou:  

1) Aby věc či skutečnost byla takové povahy, aby mohla být posouzena vnějšími smysly, jako oči a uši;   

2) že je tak vykonáno veřejně, na očích celého světa; 

3) že nejenom veřejné monumenty existují k její upomínce, ale také existuje nějaká veřejná akce; 

4) že takové monumenty či jednání a oslavy jsou založeny a jejich počátek je od doby zmíněné skutečnosti či věci...

         Leslie vysvětluje, že „první dvě kritéria činí nemožnost toho, aby někdo počal falešnou historii doby ve které žije, jelikož současníci by to okamžitě popřeli. Víme, že Evangelia a většina epištol byly napsány jen několik let potom, co se zaznamenané události odehrály.  Je logické, že v té době žilo ještě mnoho lidí, kteří by okamžitě popřeli to, co bylo napsáno, pakliže by to nebyl pravdivý popis událostí, které oni sami znali. Na příklad, kdyby se vzkříšení Lazara nestalo, bylo by odmítnuto jako podvod početnými přáteli a příbuznými, kteří by rozhořčene reagovali, ať už by Lazar v té době ještě žil, či  byl stále mrtvý v hrobě. Je zcela nemyslitelné, že by kdokoliv, v tak malé zemi jako Israel - a tak brzy po uběhnutí událostí  údajných zázraků  dokonce se jmény a místy - si toto nepamatoval a neodmítl by to jako lež. Spíše, než by takové zprávy Křesťanství pomohly, takové falešné příběhy by se staly známé jako podvody, a celé to hnutí by bylo dokonale a všeobecně diskreditováno.           

 Ověření na místě.

         Nezapomeňte, Křesťanství počalo právě zde, v Jerusalémě. Bylo založené na prohlášení že tento Ježíš, tesař z Nazaretu, který se stal prorokem který byl oslavovaný jako Kristus-Mesiáš velikými davy, a o jehož zázracích se hovořilo po celém Israeli, a kterého Římané ukřižovali, byl naživu potom, co zemřel za hříchy lidstva.  Už ta samotná skutečnost, že na den Letnic, tři tisíce lidí přijalo Krista v centru Jerusaléma, a že tisíce lidí konvertovalo na novou víru den za dnem je nezvratitelnou evidencí, že se tyto události skutečně odehrály. Opozice tento fakt nikdy nepopírala! Křesťanství mělo nepřátele z důvodu, že bylo v kontradikci k autoritám a učení rabínů.

      Nelze uniknout skutečnosti, že toto nebylo nějaké hnutí politické, založené na odiskutovatelných ideologiích, nebo náboženské hnutí, založené na emociálních přitažlivosti k nedokazatelným spirituálním teoriím. Křesťanství bylo zakotvené na událostech, které se odehrály v malé zemi Israel a byly zakončeny právě tam, v Jerusalému. Nemohla být předložena tvrzení, že Ježíš z Nazareta hojil nemocné, otevřel oči slepých, křísil mrtvé -  sám vstal z mrtvých, a zanechal za sebou prázdný  hrob - zde v Jerusalému, a zkrze celou Judeu, kdyby se ty události skutečně nestaly!  A právě z tohoto důvodu řekl Ježíš svým učedníkům, počít církev právě zde, v Jerusalému a teprve potom ji rozšířit do celého světa... Je zřejmé že lidé, kteří slyšeli Petra i druhé apoštoly kázat, tyto skutečnosti znali a zprávu nemohli odmítnout. Krátký výlet za hradby města k prázdnému hrobu, o kterém každý věděl že byl hlídaný římskými vojáky, vykonal jistě mnohý skeptik. Zpráva se jistě rozšířila, potvrzení toho největšího zázraku, zázraku, který dal finální pečeť schválení samotného Boha, schválení nároků Ježíše Krista......    

Proč nikdo nemohl Křesťanství „vynalézt“ později.  

      Leslie dále poukazuje na to, že podvod by byl možný pouze, kdyby tyto povídky byly vymyšleny  o nějaký čas později kdy lidé generace, ve které se tyto věci měli odehrát vymřeli. Bylo by potom možné využít naivity a důvěřivosti lidí z příští generace a předložit jim k uvěření události, které se nikdy nestaly. Takové scenário není možné v případě Křesťanství, jelikož toto bylo prohlašováno zcela otevřeně v Jerusalémě, od samého počátku! .... Jak si ale můžeme být jistí s tím, že Křesťanství povstalo skutečně v době Ježíše Krista a Jeho apoštolů? Leslie ukazuje, že poslední jeho dvě kritéria zabraňují tomu, aby někdo přinesl fiktivní povídku léta po době, kdy se to údajně stalo, a snažil se tuto vnutit nové generaci jako pravdu.

         Hopkins  používá tento způsob racionalizace na Nový Zákon,  svědectví Ježíše Krista  a na založení Křesťanství, a argumentuje: Proto aby někdo vynalezl  Nový Zákon dlouho po době Krista a pokoušel se aby toto bylo přijímáno, by byl asi jako člověk, který napsal historii Americké Revoluce a o oslavě 4 července od jejího počátku, když, ve skutečnosti o ní nikdo nikdy neslyšel, a nikdo 4 červenec nikdy neslavil. A kdyby takový svátek byl jednou vyhlášený, bylo by nemožné zavést příběh zcela odlišný od příběhu původního...... Ale případ s Křesťanstvím je mnohem silnější, protože máme několik různých institucí, které musely vzniknout při zrození Křesťanství; protože křest a připomínka  Večeře Páně byly stále častější; protože křest byl považovaný jako hlavní rituál náboženství, kterému lidé dávali přednost před svobodou nebo životem. 

Od pravdy není úniku.

         Tyto argumenty odmítnout nelze. Fakt, že Křesťanství v sobě zahrnuje ustálené zvyky, kostely, a i historii, která jde zpět do doby kdy jej Kristus založil, je mimo jakoukoliv debatu. Světská historická evidence tyto nároky podporuje tak daleko zpět jak lze jít, je mimo pochybnost. Kromě toho se dá ukázat, že v mnoha stážích historie vznikly spory o to, jaké praktiky by správné Křesťanství mělo zahrnovat. V každém z těchto případů se sporné strany obracely k Bibli jako k autoritě.  Dokonce i dnes, když se některá praxe mezi Katolíky a Protestanty, mezi protestantskými denominacemi, mezi katolickými frakcemi - odvolání je vždy k Bibli  a k historii.

     Zatím co Protestanté pohlížejí na Bibli jako na konečnou autoritu, Katolíci přihlížejí ještě k tradici, o které tvrdí, že jde až do doby Krista, a církevních sněmů, které udržovaly tuto kontinuitu. Hopkins svůj argument uzavírá: Viděli jsme, že je zcela nemožné, aby apoštolové byli podvodníci nebo podvedení, a že knihy Nového Zákona nemohly být akceptovány - ať už v čase, ve kterém tvrdí že napsány byly, ani v žádné době pozdější - pakliže se uvedené skutečnosti nestaly.....

         Svědectví Nového Zákona zvýrazňuje logiku těchto argumentů. Při více než jedné příležitosti máme výčet obvinění podaných židovskými představenými, kteří žádali Pavlovu smrt, a máme Pavlovu obhajobu. Stížnost proti Pavlovi měla původ ve skutečnosti rozdílu mezi Křesťanstvím a Judaismem. Nikdy tam nebyla ani narážka na to, že by Křesťanství bylo založené na lži či podvodu, ani na to, že fakta, která Pavel přednesl, byla nepravdivá. Pavel se odvolává na to, co římští představitelé o tom všem věděli. Je nám řečeno, že guvernér Félix měl „dokonalou znalost Křesťanství“ (Skutky 24:22).

       Ano, namísto toho, že by měl něco proti faktům, které mu Pavel přednesl, „Felix se chvěl“, jak tak Pavel s ním hovořil. (verš 25).  A když se obhajoval před nástupcem Felixe, Festusem a králem Agrippou, Pavel říká: „Král to všechno zná, a proto také k němu mluvím zcela otevřeně; jsem si jistý, že nic z toho mu není neznámé, tyto věci se neudály někde v ústraní“..(Skutky 26:26).     

Námitka proti záhadě Světla.

         Otázka: Střetl jsem se s několika ateisty, kteří se dohadovali o první kapitolu Genese - nejedná se o běžné argumenty proti stvoření vesmíru v šesti dnech, pro které mají vědci vědecké odpovědi, ale proti něčemu, co rozřešit nemohu. Verš 14-19 říkají, že Bůh stvořil slunce, měsíc a hvězdy čtvrtého dne.  Ale první den „Bůh řekl, budiž světlo, a bylo světlo....byl večer a jitro den první.... (verše 3 - 5)..  Kde se vzalo světlo, jestliže slunce, měsíc i hvězdy nebyly stvořeny až do dne číslo čtyři?

         Odpověď: Toto jsou oblíbené verše používané kritiky jako „důkaz“, že Bible má v sobě kontradikce a tudíž nemůže být Božím Slovem. Jako obvykle, kritici jsou příliš zbrklí. Ve skutečnosti tyto verše presentují další unikátní evidenci o věrohodnosti Bible a její inspiraci. Na okamžik se logicky zamysleme. Pakliže to opravdu kontradikce je, je jasné že ten kdo ta slova napsal, by si toho okamžitě povšiml, zkontroloval souslednost stvoření, a opravil by to. A i kdyby snad původní pisatel toto neučinil, potom taková „neodpustitelná“ chyba by byla jistě opravena pozdějším opisovatelem. Ale to se nestalo. Ten samý fakt, že tato zdánlivá kontradikce nebyla až dodnes opravena, nás nutí k logickému závěru.

         Zřejmě Mojžíš, který původně tyto řádky psal, byl příliš pozorný a inteligentní než aby si toho nepovšimnul. Musel každopádně věřit že je pod Boží inspirací, a proto napsal výčet stvoření přesně tak, jak mu byl odhalen - i když zřejmě nerozuměl všemu co psal. Kromě toho, jak už jsme se zmínili, následní opisovatelé, kteří trpělivě kontrolovali každou hlásku, si museli být stoprocentně jistí tím že je to Slovo Boží a tudíž se neodvážili cokoliv opravit či pozměnit, i když se to zdálo být jasnou „kontradikcí.“   

         Zdali Mojžíš sám plně rozuměl tomu, co ho Bůh inspiroval napsat, je otázka, se kterou se nepotřebujeme zabývat. Proroci, které Bůh inspiroval aby Jeho Slovo zapsali, se nikdy neodvážili Boha kritizovat proto, že něčemu nerozuměli, nebo na základě mýtů jejich doby. Například, v dobách pověrčivých vysvětleních zemětřesení, od víry že země stála na rameni boha Atlasa, až k teorii že sedí na želvě, která plave v ohromném moři, Bible prohlašovala že „Bůh pověsil zemi do prázdnoty“ (Job 26 : 7 ). Bible, na rozdíl od náboženských, vědeckých a filosofických knih starověku, zdaleka neobráží omezené poznání a populární pověry kultury a pochopení dosažitelné lidstvu doby ve které byla psána, ale obsahuje pravdu a porozumění neznámé v té době. Tato skutečnost je dalším důkazem toho, že Bible je inspirována Bohem.

Odhalení moudrosti za hranici doby.

         Kromě toho obsahuje Bible skrytou moudrost (1 Korintským 2:7), která nebyla plně známa dokonce ani „svatým mužům Boha“ (2 Petr 1:21), kteří byli inspirováni k psaní Písma. Přestože pisatel pravděpodobně nerozuměl tomu, co byl inspirován napsat, dopis Židům prohlašuje staletí před tím, než věda přišla ke stejnému závěru, že vesmír byl vytvořený z něčeho neviditelného. Je nám  specificky  řečeno, že ti, kteří  psali  Starý Zákon, předpovídali věci, kterým plně nerozuměli. (Římanům 1: 1-2, 16:25-26, ; Efezkým 3:3-5).  Právě tak Mojžíš zřejmě nerozuměl co to znamená, když napsal: A Bůh řekl, buď světlo a bylo světlo.“  .... Když tak mluvíme o záhadě světla v Písmu, až do dnešního dne nebyla věda schopna tuto mystérii odhalit. Světlo se chová jako vlna i jako částečka - což je pochopitelně nemožné, ale pravda to je! Co je světlo? Nikdo neví....  Je nám dán záblesk pravdy v těchto prvních verších Genese, a je plněji odhaleno v posledních kapitolách Bible. Tajemství „světla“, které obklopovalo zemi před stvořením slunce, měsíce a hvězd, je odhaleno v tomto popisu nového stvoření po tom, co tento nynější vesmír (se sluncem, měsícem i hvězdami) byl zničen a nahrazen novým:

         „Viděl jsem nové nebe a novou zemi, jelikož to první nebe a první země pominuly ..... A já, Jan jsem uzřel to svaté město, Nový Jerusalém přicházející od Boha z nebe. .... A toto město nepotřebuje ani slunce, ani měsíc aby na něj svítily, protože jej osvětluje Boží sláva a Beránek je jeho světlem. A národy světa které jsou spasené, budou v tomto světle kráčet. .... A nevstoupí tam nic nečistého ani ten kdo se rouhá nebo lže - pouze ti, kteří jsou zapsáni v Beránkově Knize Života..... A nebude tam noc a nebudou potřebovat svíce či světlo sluneční, protože Hospodin Bůh jim dává světlo. (Apokalypsa 21:1,2,,23, 24, 27,  22:5)..

          Bible nám říká, že „Bůh je světlo a tmy v Něm není“ (1 Jan 1:5). Toto světlo pronikalo vesmírem ( pozn. překl. řekl bych asi „prostorem“)  od věčnosti. Než hřích vstoupil do světa, a než byla nebeská tělesa stvořená, toto nadpřirozené světlo bylo zřejmě Bohem usměrněno, aby osvěcovalo Zemi. Až jednou bude hřích odstraněn, světlo, kterým Bůh je, a kterým je i Kristus-Bůh, naplní znovu nový vesmír.....

Šavel-Pavel -- upřímný, ale oklamaný?

         Otázka: Obrácení rabína Šavla z Tarsu na Křesťanství, se zdá být tím nejsilnějším argumentem, jaký křesťanští apologeti dovedou na obranu vzkříšení sehnat. Dokonce i když přijmeme že to skutečně napsal Lukáš,  kniha Skutků prezentuje příběh obrácení Šavla méně přesvědčivě. Ano, tvrdil, že viděl Ježíše Krista na své cestě do Damašku, ano byl dokonce i ochotný za tuto víru zemřít. To ovšem nedokazuje, že Pavel skutečně Krista viděl, pouze to, že upřímně věřil, že Ho viděl za čas po Jeho ukřižování. Mohl si prostě jen představovat, že Krista viděl. Mohl pouze mít halucinaci, která pocházela z pocitu viny z pronásledování Křesťanů. Jak mohou Křesťané udělat tolik z Pavlova obrácení, když to všechno stojí na takové nejisté půdě?

         Odpověď: Za prvé, je velmi pochybné, že muž s Pavlovým intelektem a emociální stabilitou, by mohl prožít živou halucinaci a dovolil, aby změnila jeho život. Kromě toho ta událost byla doprovázena viditelným jevem  - nadpřirozené světlo jasnější nežli slunce v poledne (Skutky 9:3, 26:13). a hlas z nebe který slyšeli i ti z Pavlova doprovodu. (Skutky 9:7).  Lidé z Pavlova doprovodu by okamžitě tuto povídku popřeli, kdyby nebyli tyto jevy viděli také.  Potom máme Pavlovu náhlou slepotu a zázračné vyléčení pomocí učedníka v Damašku, který toto mohl potvrdit. Jistě existovalo mnoho svědků, kteří viděli jak je totálně Pavel veden do Damašku. Jediná chybička v Pavlově svědectví by ho zdiskreditovala.A přesto nikdo nepochyboval o pravdivosti jeho svědectví, když jej prohlašoval před náboženskými i sekulárními autoritami a i davu Židů, kteří byli proti jeho zprávě z náboženských důvodů. Evidence je přesvědčivá.                   

         Šavel z Tarsu byl hlavním nepřítelem ranné církve již od jejího počátku. Zatýkal, věznil a i pronásledoval její příslušníky někdy až k smrti. Toto ho učinilo velmi populárním. Jako mladý rabín, Šavel byl mezi Židy  jistě velkým hrdinou, známým pro svůj boj proti Křesťanům. Skutečnost, že se vzdal slibné budoucnosti a stal se jedním z těch které dříve pronásledoval, i když si jistě uvědomil že ho očekává bič, vězení a případná mučednická smrt - je jistě dostatečnou evidencí jeho přesvědčení, že Ježíš Kristus je naživu, a že Ho on Pavel, osobně potkal... Halucinace se do tohoto scénária vůbec nehodí.....

Přesvědčivá evidence jiného druhu.

         Ještě více přesvědčující je vedoucí role, kterou Pavel velmi rychle zaujmul v explozivním růstu ranného Křesťanství. Měl velmi hluboké vědomosti a učil nové doktríny zcela proti veškerému očekávání - když si uvědomíme jeho dlouholetou praxi studie  Judaismu.  Byly to doktríny,  které v žádném případě nemohl dostat od nikoho jiného, než od samotného Krista. A Pavel přece Krista nikdy před ukřižováním nepotkal! Tvrdil, že všechno co zná, má přímo od vzkříšeného Krista. Do Korintu napsal: „Přijal jsem od Pána, a také vám odevzdal: Pán Ježíš v tu noc  kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl,: Toto jest mé tělo které je za vás obětováno, čiňte tak na mou památku. Stejně tak vzal po večeři kalich a řekl: Tento pohár je nová smlouva, zpečetěná mou krví, tak čiňte, kdykoliv budete pít na mou památku.“

          Pavel tam při té příležitosti nebyl - jak věděl co se stalo při té finální schůzce mezi Ježíšem a Jeho 12 apoštolech? Proč to bylo ponecháno právě na Pavlovi, aby vysvětlil co se odehrálo při Poslední Večeři a její smysl? Proč ne Petr, Jakub  či Jan, kteří při tom byli? Je jasné, že Boží Duch přiměl Pavla, aby tyto řádky napsal, jako důkaz Kristova vzkříšení. Pavel prohlašuje že obdržel od Pána všechno, co učí. Opakuji: Všechno co o této nové víře ví, a učí s takovou autoritou, o tom Pavel tvrdí, že to obdržel přímo a osobně od vzkříšeného Ježíše Krista. Jiné vysvětlení ani neexistuje. 

          Je jasné, že Pavel nestudoval pod Kristem s ostatními učedníky. Byl přece rabínem, který byl vysloveně proti Kristu během konečné fáze Jeho života na zemi. A přesto všechno se pojednou stal nejenom hlavním mluvčím pro Křesťanství, ale take jeho primární autoritou. Pavel dokonce vyčinil Petrovi do jeho tváře a Petr musel přiznat, že chybil. (Galatským 2:11-14). Odkud se pojednou objevilo toto autoritativní poznání? .... Pochopitelně skeptik odvětí, že Pavel přiběhnul k apoštolům a řekl: „Uvěřil jsem v Krista, ale já tomu Křesťanství nerozumím. Mohli by jste mi dát nějaký expres-intenzivní kurs? Hrozně rád bych to učil, a tak mě to rychle naučte, abych neudělal nějaké hrozné chyby! Mohla by to být pravda? Naučil se Pavel všechno to, co o Křesťanství znal, od Petra a ostatních učedníků?

Nepopíratelný vnitřní důkaz.

         Právě naopak! Až teprve po třech letech od svého obrácení, přišel Pavel konečně do Jerusaléma. „Ale když se pokoušel kontaktovat učedníky, všichni se ho báli, protože nevěřili že k nim patří.“ (Skutky 9:26). Pavel vážně prohlašuje: Svědčím vám, bratří, že evangelium které jsem vám kázal není z člověka, protože jsem jej od člověka neobdržel, ani mne jej nikdo neučil, ale dostal jsem jej jako odhalení od Ježíše Krista....... Nešel jsem pro radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jerusaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou, ale odešel jsem do Arábie.......... Potom jsem odešel do končin Sýrie a Kilikie.  V církvích judejských mne osobně neznali; jen o mně slyšeli že ten, který dříve církev pronásledoval, nyní káže víru, kterou chtěl před tím vyhladit a děkovali za mně Bohu.“  (Galatským 1:11-24).  

          Že říká pravdu je jasné z toho, že Pavel odhaloval pravdy,  které ostatní apoštolové neznali. Bylo to Pavlovi, komu Kristus dal poznání, (Efezkým 3:3-10)  „mystérii, která byla skryta od počátku světa“ (Římanům 16:25), a dal mu privilej k tomu aby toto evangelium učil. (1 Korintským 15:5, Efezkým 5:32, Koloským 1:25-27). Pavel se stal vedoucím apoštolem,  autoritou na Křesťanství, a ostatní apoštolové museli přiznat, že zná více než oni, a že se to  naučil přímo od Krista... Nebylo jiné vysvětlení než to, že Kristus vstal z mrtvých a odhalil své učení bývalému nepříteli. Žádná halucinace toto nevysvětlí. 

 

Ten nejpředčivější druh svědectví.

         Otázka: Nepopírám, že první Křesťané byli vydáni lvům, ukřižováni, upalováni zaživa, a jinak pro svou víru zabíjeni. Mám pouze námitky proti používání jejich ochoty zemřít jako důkaz věrohodnosti Křesťanství. Následovníci mnoha náboženských vůdců , dokonce i vedoucích různých kultů , které byly prokázané jako podvodné, byli ochotni za svou víru zemřít také. Podívejte se na příslušníky kultu Jima Jonese, ležící mrtví v džungli Guyany. Islámští bomboví sebevrazi a jiní teroristé,  jsou také ochotní se obětovat pro Mohameda či Aláha. Jak můžete tvrdit, že mučednictví  Křesťanů dokazuje věrohodnost Křesťanství více, nežli mučednictví jiných?

Hlavní rozdíl.

         Odpověď: Je ohromný rozdíl mezi mučednictvím křesťanským  a těch ostatních, o kterých jste se zmínil.  Většina z těch, kteří zemřeli s vůdci kultů jako Jim Jones nebo David Koreš, měli málo, nebo vůbec žádnou možnost volby. Tudíž jejich mučednická smrt se nedá přirovnat s Křesťany, kteří dostali možnost zachránit si život když se zřeknou Krista. Přesto ve své víře v Něj vytrvali, i když to znamenalo mučení a smrt.. 

          Islám,který se rozšířil pomocí meče, je stejným způsobem udržovaný. Dnes musíte být Muslimem, aby jste mohli být občanem Saudské Arábie. Na změnu náboženské víry je v každém islámském národě trest smrti. Snažte si představit jaké by to bylo, kdyby jste museli být  Baptistou nebo Metodistou (či členem jakékoliv náboženské skupiny)  aby jste se mohli stát občanem Spojených Států a že by nad vámi visela hrozba trestu smrti za změnu víry! Vlastně tak by se stalo, kdyby se realizoval jejich cíl učinit Spojené Státy a ostatní národy islámskými republikami!..... Věrnost k Islámu je udržována hrozbou smrti, kdežto lojalita ke Kristu se udržuje láskou. Jim Jones a další vůdci kultů oklamali své následovníky až na smrt. Tito nebyli zabiti svými pronásledovateli pro svou víru.  A podrobili se smrti ve víře, že kdyby tak neučinili, nedostali by se do nebe. A tak je to i s Muslimy, kteří obětují své životy v „džihádu.“ Jsou učeni, že toto je jediná jistá cesta do ráje, a tak položí své životy, aby získali věčný život.

         Jako kontrast, Křesťané jsou si jisti nebem bez jakýchkoliv požadovaných dobrých skutků či oběti z jejich strany. Kristus zaplatil plnou cenu za jejich spásu. Křesťané vědí, že věčný život mají a že nemusí umírat, aby jej získali. Jejich podvolení se persekuci a smrti je z lásky k Pánu, a jejich neochotě zapřít Ho či dělat kompromisy tam, kde jsou o pravdě přesvědčeni.

 Umírání za fakta versus lojalita k náboženství.

         Ale aby člověk poznal ten největší rozdíl mezi křesťanskými mučedníky a všemi ostatními, je zapotřebí jít zpět k samotným apoštolům a k rannému Křesťanství. Ti první Křesťané neumírali kvůli loajalitě k náboženství, ale jako svědectví pro vzkříšení Ježíše Krista!  Důležitost tohoto faktu byla skeptiky přehlédnutá. Na příklad, slavný ateista 19tého století, Robert Ingersoll napsal: Všichni mučedníci celého světa nedostačují, aby potvrdili správnost názoru. Mučednictví vždy potvrzuje upřímnost mučedníka - ne správnost jeho myšlenky. Věci jsou pravdivé nebo nepravdivé samy o sobě. Pravdu nelze ovlivnit názory; nemůže být pozměněna, ustavena, nebo ovlivněna mučednictvím. Nemůžete věřit nepravdě tak silně, aby jste z ní udělali pravdu!

         To co říká je pravdou, ale uniká mu rozdíl křesťanského mučednictví. Apoštolové a ranní učedníci umírali proto, že trvali na vzkříšení Ježíše Krista,  netrvali na tom jako na nějakém náboženském dogmatu ale na události v čase, které byli očitými svědky!  Ingersoll připouští, že lidé všeobecně neumírají za něco o čem vědí, že je to lež, ale všichni apoštolové (kromě možná Jana), zemřeli jako mučedníci.....

         Ani jeden z nich neuhnul v hodině smrti aby si koupil život za přiznání že apoštolové si tu povídku o vzkříšení vysnili, a že se to ve skutečnosti nestalo - nebo že si vlastně skutečně jistí nebyli že Ho viděli živého - možná že si pouze mysleli že Ho viděli.  Víme najisto, dokonce i podle standardu Ingersolla, že apoštolové upřímní byli - nejenom že Ježíš byl tím Mesiášem, ale že s Ním strávili 40 dní po Jeho vzkříšení, a že byl vskutku naživu. A to je ono! Znevážit jejich svědectví, člověk by musel prokázat, že všichni si představovali, že s nimi Kristus těch 40 dní žil, a že „ jim mnoha způsoby prokázal“,že je naživu. A pro takovou vysněnou povídku by všichni zemřeli? Nesmysl!  

Svědkové vzkříšení.

         Apoštolové vytrpěli téměř nesnesitelná muka a potom odešli do hrobů stále trvající na tom, čeho byli svědky a co se skutku stalo. Všichni z nich svědčili i na prahu smrti, v okamžiku kdy si mohli koupit svobodu za cenu popření toho, že Kristovy zázraky, Jeho učení a Jeho vzkříšení byly skutečné události jejichž svědky byli, a co nemohli popřít.  Greenleaf argumentuje: Těchto absurdit  (má na mysli odhodlanost zemřít za lež) se nezbavíte, pakliže nepřipustíte že to byli dobří lidé, kteří svědčili o tom co pečlivě prozkoumali a pochopili že je to pravda. Často se zapomíná, že nejenom ti, kterým se Kristus během těch 40 dnů zjevil, ale všichni Křesťané svědčí o Kristově vzkříšení. Samé srdce Křesťanství je jistota, že Křesťan je v osobním styku s Kristem, který přebývá v jeho srdci. Linton se drží tohoto faktu jako přítel právník, když sleduje podobný argument jako Greeleaf:  Nic není tak jistě v historii zjištěno jako fakt, že pisatelé evangelií a všichni, kteří uvěřili jejich zprávě a stali se křesťany, byli podrobeni celoživotní persekuci , častému mučení a i smrti. Toto trpěli jak od Židů, kteří se mstili za obvinění, že zabili vlastního Mesiáše, a od Pohanů, kteří slyšeli, že všichni bozi Panteónu byli mýtem a římský Pontifex Maximus byl podvodníkem a že jediným pravým Bohem byl Ten, který se inkarnoval jako Žid a zemřel na kříži. A právě tak jistě, jako lidské tělo se otřese nad bolestí a smrti, žádný člověk nikdy nelhal, pakliže tato lež by zapříčinila všechna tato zla v tomto životě, a v možném životě příštím.  A zde máme ten obrovský rozdíl. Apoštolové zemřeli za to, že svědčili o vzkříšení , této sporné záležitosti nejenom víry, ale i faktu. Byli přesvědčeni událostí.  A jejich ochota zemřít jako potvrzení této události, je zdaleka přesvědčivější, nežli ochota druhých zemřít pro pouhou víru, či věrnost k náboženství nebo k náboženskému vůdci.  Jak Linton vyzdvihuje: „Kristus je jedinou postavou v celé historii, mající čtyři současné životopisce a historiky, kteří všichni protrpěli pronásledování a nakonec mučednickou smrt v atestaci pravdivosti svého líčení....“

 

Velký důkaz: Proroctví.

         Otázka: V několika z vaších knih jste nabídnul proroctví jako důkaz, že Bůh inspiroval pisatele Bible. Ale to je prokazování Bible Biblí, což je kruhová racionalizace. Každé náboženství může nabídnout podobné „důkazy“ pomocí jejich Písma.

         Odpověď:  Evidence mnoha druhů  pro inspiraci Písma je zdrcující. Proroctví je pouze částí této evidence.  Není nic vadného „prokazovat Bibli Biblí, jako není v  prokazování matematickou teorii matematikou. Ale splněné proroctví prokazuje Bibli nejenom Biblí, ale ověřením ze sekulární historie, že to co Bible předpověděla, se stalo. Vaše tvrzení, že každé náboženství  může podat podobnou evidenci je absurdní.  Dejte mi jedinou předpověď pro příchod Buddhy, Konfucia, Zoroastera, Krišny či Mohameda, či dokonce nějakou vyplněnou. Prostě žádné nejsou! A přesto máme desítky specifických předpovědí o židovském Mesiáši, celým Starým Zákonem.  Kromě toho máme dokumentaci pro detailní naplnění každé z těchto specifických předpovědí jak od očitých svědků, tak i historiků jako Josefus Flavius a jiných. Existuje mnohem více evidence pro život Ježíše Krista, Jeho život smrt a vzkříšení, než pro kteréhokoliv z Césarů, Platóna, Alexandra Velikého, či kohokoliv jiného v historii. Skeptik odmítá Ježíše Krista z osobního předsudku  spíše než z neovlivněného zkoumání.  Desítky specifických předpovědí předpověděly unikátní události které se splnily do slova a písmene, ve skutečné historii Židů jako národa. Neexistuje nic ani vzdáleně podobného v jiné rase či národě.  Jednali jsme s důkazy poskytnutými biblickým proroctvím v podrobnostech v knize jiné.

 

  

<< 7.   A co takhle modlitba? >>

Důvod pro nesplněné modlitby.

         Otázka: Ježíš slíbil: „...shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní...“ (Matouš 18:19). Ještě nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by dva Křesťané měli od Boha cokoli, na čem se shodli. Je Kristův slib tedy nepravdivý?

          Odpověď: Téměř nic není tak falešně pojímáno průměrným člověkem  - ať Křesťanem či světem, jako modlitba. Všeobecně se považuje za způsob jak „přemluvit“ Boha aby splnil naše přání, ambice, uspokojil naše touhy. Ale již okamžik zamyšlení by měl rychle potlačit takový smrtelně nebezpečný klam.

         Základním problémem ve světě, je konflikt vůlí a z toho vycházející  zápas o sílu a nadvládu.  V tomto případě by modlitba situaci ještě zhoršila, kdyby uvolnila nadpřirozenou  sílu, kterou by každý mohl použít, aby vnutil svou vůli druhým, i celému vesmíru. Namísto aby to přineslo jednotu a mír, zvýšilo by to rozdělení a konflikt, kdyby každá osoba dostala moc vnutit svou vůli druhým. Bůh si musí podržet vládu nad vesmírem. Jistě, děje se mnoho toho, co podle Jeho vůle není, ale to je tím, že Bůh dal člověku svobodnou vůli. Ovšem On v žádném případě se nestane aktivním partnerem v ovlivňování lidské vůle...  Nepropůjčí svou moc jen aby splnil naše sobecká přání. Modlitba musí být  podle Jeho vůle: „Pakliže požádáme o cokoliv podle Jeho vůle.“  obdržíme, o co žádáme. (1 Jan 5:14-15).   Modlitba musí také splnit určité další podmínky aby ji Bůh mohl vyslyšet.

          Souhlas dvou Křesťanů je pouze jednou z podmínek, za kterých může být modlitba splněna. Zde máte několik dalších, které Bible uvádí: „...a věřite-li, dostanete všechno, o co budete v modlitbě prosit...“ (Matouš 21-22).   „Zůstanete-li ve mně, a zůstanou-li má slova ve vás, proste oč chcete, a stane se vám.“ (Jan 15:7).  „Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nevhodně, aby jste naplnili své vášně.“ (Jakub 4:3). „Cokoliv žádáme obdržíme, protože zachováváme Jeho přikázání a děláme to, co se Mu líbí.“ (1Jan 3:22).   Toto nejsou všechny podmínky pro splněnou prosbu. Je jich ale dost, aby jste pochopili proč mnoho modliteb není splněno navzdory upřímnosti těch, kteří se sejdou, aby prosili nebeského Otce za to, po čem touží....

Tři podmínky pro splnění prosby.

         Otázka: Jsem Křesťanem po mnoho let a účastnil jsem se stovek - možná tisíce společných modliteb. Slyšel jsem mnohé upřímné prosby za dobré věci, ale zřídka kdy jsem viděl naplnění těch proseb. Toto je velmi zdrcující pro mou víru. Proč je tak málo proseb splněno?

          Odpověď: Za prvé, sám připouštíte, že jste osobně viděl splnění alespoň nějaké modlitby. Dále jste jistě slyšel či četl svědectví jiných, kteří měli skutečně zázračná naplnění svých modliteb. Zamyslete se na příklad nad George Mullerem, jehož celý život byl úžasným svědectvím pro odpověď na modlitbu. Muller ubytoval, oblékl a krmil t i s í c e  sirotků. Dal si pravidlo nikdy nepožádat o pomoc člověka ale pouze Boha a zaznamenal ve svém deníku tisíce odpovědí k  svým modlitbám. 

Napsal:

          Když já, chudý člověk, pouze pomocí modlitby a víry získal - aniž by požádal jediného člověka - prostředky pro založení a udržování Domu Sirotků, je v tom určitě něco, co s Božím požehnáním, by mohlo pomoci v zesílení víry Božích dítek, kromě toho, že je to svědectvím pro svědomí lidí bez Boha o tom, že Bůh je zcela reálný.

         Toto byl primární důvod pro založení Domu Sirotků. Měl jsem pochopitelně v srdci přání, abych byl Bohem použit k tělesnému prospěchu chudých dětí bez rodičů, a hledal jsem v jiných ohledech abych jim mohl pomoci v tomto životě a být použit Bohem ve výchově těchto dětí k bohabojnosti . Ale především, hlavním cílem mé práce bylo oslavení Boha v tom, že tisícům sirotků bylo pomoženo se vším co potřebovali pouze skrze modlitbu a víru bez toho abychom já nebo mí pomocníci   požádali kohokoliv jiného o pomoc či peníze....  

         Mohli bychom přidat další důkazy toho, že Bůh splnil mnoho modliteb. Robert Ingersoll, kdo byl epitomem agosticismu a vysmíval se modlitbám Křesťanů, požadoval „jen jeden fakt“ který by dokázal že modlitby mají smysl. Existují tisíce fakt, která agostici či ateisté odmítli - ne proto že by nemohlo být dokázáno že na modlitby odpověď dostáváme - protože to bylo dokázáno mnohokrát, ale proto, že jejich předsudky jim nedovolí, aby se podívali pravdě do očí.  Ve skutečnosti: Celá knihovna by mohla být naplněna s takovými svědectvími, případy, které se pouhou náhodou vysvětlit nedají. Otázkou není, zda Bůh je schopný, či někdy vůbec na modlitbu reaguje, ale proč většina jeho odpovědí je NE.  Podle Bible existují tři faktory které rozhodují zda bude modlitba splněna či ne: 

1) Je v Boží vůli splnit ji?  

2) Je to ten správný čas podle Boží moudrosti?  

3) Ten který se modli, žije v takovém vztahu k Bohu, že by bylo pro Boha vhodné, aby tuto splnil.

         Můžeme děkovat Bohu, že některé z našich modliteb nejsou vyslyšeny. Naší modlitbou- vždy - by mělo být „Staň se Tvá vůle, ne naše.“ a přesto většina našich modliteb není v tomto duchu ale my se vlastně pokoušíme Boha přemluvit, aby splnil naše přání, aby požehnal našim plánům. Jelikož my máme daleko do skutečné moudrosti, je zcela možné, že by naše „dobrá“ přání mohla občas způsobit katastrofy či neštěstí. .... Dále jde též o faktor času. Zamyslete se, na příklad na prosbu Hanny, když se modlí, aby měla syna. Trvalo to roky, než syna dostala. Možná že se jí  to čekání zdálo dlouhé, ale Samuel se musel narodit v určitou dobu, aby splnil svou speciální úlohu v Israeli.

          Zamyslete se nad prosbou Nehemiáše! Chtěl vybudovat Jerusalém. Bible nám říká o jedné době: „Když jsem uslyšel ta slova, usedl jsem a plakal. Truchlil jsem několik dní, postil jsem se před Bohem nebes a modlil se k Němu.“ (Nehemiáš 1:4). Nehemiáš se modlil za obnovení Jerusaléma. Z Bible je jasná implikace, že se musel modlit po měsíce - možná po léta - bez odpovědi. Ta přišla až v čase Boha, a jak důležité to časování bylo! Od tohoto data, přesně za 69 týdnů-roků, pojede na oslíku do Jerusaléma Ježíš Kristus a bude vítán jako Mesiáš. (Daniel 9:25).  Nehemiáš neměl ani potuchy, jak důležité toto datum je, přestože toto Danielovo proroctví už bylo napsáno. .... Na konec: Kladná odpověď na modlitbu je také Boží požehnání které ukazuje, že ten kdo v modlitbě prosil, žije podle Jeho vůle. (1 Jan 3:22)..  A jak se člověk dozví o Boží vůli? George Muller to po létech cesty s Bohem vysvětluje:   Nepamatuji se, v celém svém křesťanském životě, (píše v r. 1895)  že bych kdy upřímně a trpělivě hledal poznání Boží vůle skrze učení Svatého Ducha, skrze Boží Slovo - ale vždy jsem byl veden správně. Ale pakliže mi scházela poctivost srdce a přímost před Bohem, nebo jsem nečekal trpělivě na Boží instrukce, nebo jsem dal přednost radě mých přátel nad prohlášeními Bible, pak jsem dělal ty největší chyby.      

         Modlitba není jednosměrnou ulicí - my dostaneme všechno co si přejeme, Bůh nic. Modlitba je ve skutečnosti zřízena, aby nás přizpůsobila Boží vůli. Protože kdyby Bůh vyplnil modlitby těch, kteří nejsou ochotni ztrávit čas v hledání Jeho vůle a nedbají na poslušnot vůči Němu v každodenním životě, podporoval by takové lidi v pokračování jejich neposlušnosti....

 

Disciplína a dospělost skrze modlitbu.

         Otázka: Jak tomu rozumím, Křesťané se mají modlit „v Boží vůli.“ Proč tedy Bůh nekoná svou vůli, aniž by potřeboval radu jak to udělat? A pakliže ví všechno, proč potřebuje kohokoliv, aby mu řekl co je udělat třeba? Pakliže Bůh „se stará o ty své,“ jak jsem tak často slyšel kázat, proč potom „ti jeho“ musejí k němu volat a prosit, aby jim dal to co potřebují?

         Odpověď: Nikdo, kdo skutečně modlitbu chápe, nevěří, že je prostředkem skrze který člověk radí Bohu něco, co On ještě neví, nebo jak a kdy konat svou vůli. Modlitba je vyjádřením naší tužby Bohu, ale ta pravá modlitba na svém přání netrvá. Právě tak nikdo kdo Boha zná, se Ho nesnaží přemluvit aby udělal něco, co je proti Jeho vůli - i kdyby to bylo možné. Konec konců, Bůh je moudřejší nežli my. Vyslovit modlitbu tak, jak to vyslovil Kristus („ne má vůle, ale Tvá..“) znamená uznat že máme jen omezené chápání a podřídit vlastní touhy a přání Jeho nekonečné moudrosti a lásce v uvědomění si toho, že On ví nejlépe.....

          Tak proč se vlastně vůbec modlit? Podívejme se na nějaký výrazný příklad. Řekněme že je někdo opravdu vážně nemocný. Modlitba za jeho uzdravení je výraz lásky a zájmu. Je to také uznání, že hojení je v rukou Božích a zároveň přiznání totální závislosti na Něm. Dejme tomu, že ta osoba se uzdraví tak zázračně, že není pochyb o tom, že to udělal Bůh. Byl by Bůh tu osobu vyléčil tak jako tak? Ano, pokud to uzdravení bylo v Jeho vůli, potom by se bylo hojení stalo i bez modlitby, ale možná že ne zázračným způsobem.

         Tak jaký je smysl modlitby když v zásadě to stejné by se stalo i bez ní? Všechny modlitby, které nejsou egocentrické, jsou příležitostí Bohu poděkovat a vyjádřit Mu naší lásku. Pavel řekl: „...ale v každé modlitbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“ (Filipským 4:6). A tak uctívání, děkování a chvála přicházejí v modlitbě první, a jsou určitě dostatečným důvodem se modlit. Modlitba je také příležitost vyjádřit svou lásku Bohu,  zájem o ostatní, a přitom se poslušně podřídit Jeho vůli. Modlitba má také veliký vliv na formování charakteru a přibližování se k Bohu. Modlitby zbožné osoby stále víc a víc odrážejí vůli Boha, jak On mění náš charakter, myšlenky i skutky toho který se modlí, aby se podřídil Jeho vůli a plánu ve všem. Boží Duch nás pobízí, abychom se modlili za právě ty věci, které On hodlá udělat. A tak ten kdo prosí, je Božím partnerem v provádění Jeho vůle na zemi.

        Co se týče těch kteří jsou Jeho a o které se Bůh stará - a ještě mají své potřeby, to má několik důvodů. Za prvé, jak by každý dobrý rodič na zemi udělal pro své děti, náš nebeský Otec nás možná učí trpělivost a utváří náš charakter tím, že oddaluje splnění některých našich proseb. Dále musí být splněny určité podmínky, které člověk musí splnit ve vlastním životě, než mu Bůh vyhoví.  Dítě se nikdy nenaučí sebe-kontrolu, sebe-disciplínu, a jiné základní lekce v životě, pakliže mu rodiče dají okamžitě všechno co chce. Pakliže to víme, a jsme si jisti Boží láskou a péčí, nebudeme si okamžitě zoufat, že naše modlitby nejsou splněné, ale hledat v tom to, co nách Bůh chce učit. Potom ovšem je ještě rozdíl mezi tím, co si myslíme že potřebujeme a skutečnou potřebou, a dále věci, které Bůh ve své moudrosti považuje za zbytečné, dokonce i škodlivé. na štěstí pro nás, na takové věci čekáme zbytečně......

 

Modlitba je mnohem víc než prosba.

         Otázka: Ježíš řekl, abychom „neopakovali naprázdno jako Pohané, kteří se domnívají že budou vyslyšeni když hodně mluví.“ (Matouš 6:7). Přesto říká, abychom v modlitbě vytrvali. To vypadá jako kontradikce. Proč by nebylo dostatečné poprosit Boha pouze jednou? On nám naše přání buď splní, nebo ne. Proč modlitbu opakovat?

         Odpověď: Modlitba je spojení, obcování s Bohem, a tak má v sobě způsob jak Boha blíže poznávat ve vztahu nebeské lásky. A tak, pochopitelně, Bůh nebude reagovat na běžnou otázku, ale na skutečné zanícení srdce. Bůh říká ve Starém Zákoně: „Budete mne hledat, a najdete mne, budete-li pátrat celým srdcem.“ (Jeremiáš 29:13).  V Novém Zákonu říká že Bůh: „je, a odměňuje ty, kteří Ho pilně hledají...“ (Židům 11:6).  Modlitba vyžaduje poctivou a vášnivou vytrvalost. Nic méně než to neukazuje ten žár upřímnosti a lásku, kterou si Bůh přeje v našem vztahu k Němu.    

         Ježíš řekl, že máme vždy vytrvávat v modlitbě a nevzdávat se. (Lukáš 18:1).  Řekl také že charakteristikou Božích vyvolených je „volat k Němu ve dne i v noci.“ (Lukáš 18:7).  Povzbuzoval nás, abychom žádali, hledali a klepali na dveře Boží milosti až od Něho obdržíme co žádáme. (Lukáš 11:5). Taková výtrvalost není „zbytečné opakování,“ které Kristus odsoudil. Totiž toto nepotřebuje přicházet ze srdce, ale může být opakováno bezmyšlenkovitě, bez vášně. Jak Kristus řekl, opakování má původ v přesvědčení, že Bůh jej uslyší - už pro množství slov. To znamená kvantitu namísto kvality. To je to „mnoho mluvení,“ které odmítnul. Ovšem opakovat modlitbu opět a opět ze srdce, to není „zbytečné opakování,“ ale ukazuje upřímnost, kterou Bůh rád odměňuje...

         Proč nestačí požádat pouze jednou? Často je. David požádal Boha pouze jednou, aby „zhatil to, k čemu bude Achitofel radit“ (2 Samuel 15:31). Tato porážka byla klíčem k vítězství nad těmi, kteří vedeni Davidovým synem Absolónem, vyhnali Davida od trůnu. Ale Ježíš naznačuje, že někdy Bůh naslouchá dlouho volání svých vyvolených, bez reakce. (Lukáš 18:1-8).  Implikace je, že On to neoddaluje proto, že by nechtěl odpovědět na jejich volání, ale proto že si přeje aby dospěli a zformovali se podle Jeho vůle.

Ve jménu Ježíše Krista - co to znamená?

         Otázka: Ježíš řekl: „Budete-li mne o něco prosit v mém jménu, já to učiním.“ (Jan 14:14). Slyšel jsem tisíce modliteb, které byly nabídnuty ve spoléhání se na tento slib, „ve jménu Ježíše,“ nebo dokonce „v mocném jménu Ježíše.“ Upřímné modlitby prostých lidí, které nikdy splněny nebyly. Nedokazují tyto nezodpověděné modlitby „ve jménu Ježíše Krista,“ že Kristus nedrží, nebo nemůže svému slovu dostát? 

         Odpověď: „Ve jménu Ježíše Krista“ není  magická formulka jako „Sezame, otevři se,“ která musí být jen vyslovena aby otevřela tajnou bránu k pokladu lupičů. Jen tak opakovat „ve jménu Ježíše Krista“ nepomůže. Aby modlitba byla skutečně „ve jménu Krista,“ musí být tak, jak On se vyjadřoval když se modlil. Musí to být pro to, co On chce, musí to být pro Jeho slávu. Jeho jméno musí být vyraženo na charakteru a vryto na srdce toho, kdo se „v Jeho jménu“ modlí... 

        Před mnoha lety jsem zařizoval nějaké záležitosti jednoho milionáře. Abych tak činit mohl, dostal jsem autoritu jednat v jeho jménu. To mi dalo právo podepisovat se v jeho jménu a vést obchod v jeho jménu. Toto bylo registrováno v mnoha krajích a státech. Na těchto dokumentech nebylo nic, co by mi zabránilo napsat šek na milion dolarů, podepsat se svým jménem a uložit si peníze do banky ve svém jménu. Ovšem kdybych tak učinil, on mohl na mně tyto peníze požadovat přes soud. Přesto že to dokumenty neprohlašovaly, bylo srozuměno, že mám moc použít jméno druhé osoby pouze, jednám li v jeho zájmu, pro jeho dobro. A tak je to s Pánem. V Jeho slibu nejsou žádná omezení, říká že udělá cokoliv, požádám-li v Jeho jménu. Je ale srozuměno, že modlit se v Jeho jménu znamená prosit o to, co by On žádal pro svůj zájem a slávu.

          Bohužel, mnoho Křesťanů si představuje, že „ve jménu Ježíše Krista“ jsou magická slova, která, přidána-li k modlitbě, ať už jakkoliv sobecké, umožní modlící se osobě dostat od Boha vše co si přeje. A když ta vytoužená, kladná odpověď od Boha nepřijde, nastává zmatek, proč upřímná modlitba nebyla splněna. Dokonce vzniká občas i nevraživost proti Kristu, za to, že nedrží své slovo, jak se domnívají Jakub to říká dobře: „..prosíte, ale nedostáváte, ale nedostáváte, protože žádáte nedobře. (ne k Boží slávě) ale aby jste uspokojili své vášně...“ (Jakub 4:3)...

Jak „uvěřit že obdržíte,“ když se modlíte?

         Otázka: Kristus slíbil: „Věřte že všechno oč v modlitbě vám bude dáno, a budete to mít“...(Marek 11:24).  Neuvádí žádné podmínky, jako na příklad „zůstávat v Něm“, „být poslušný,“ „žádat podle Boží vůle“ a podobně. Znáte nějakého Křesťana, kterému se tento slib splnil v tom, že vždy dostane to, o co žádá? Já jsem ještě žádného nepotkal. Jak vysvětlíte Kristovo neplnění slibu?

          Odpověď: Člověk musí nejprve rozumět co znamená „věřte že je obdržíte..“ Kristova fráze „když se modlíte“ je nejdůležitější. Modlitba je zamířena na Boha. Je tedy zřejmé, že když má být splněna, může to udělat pouze Bůh. A tak „věřte že je dostanete“ znamená věřit, že Bůh udělá to, o co prosíme. Je jasné, věřit že Bůh udělá cokoliv oč Ho požádáme, by bylo arogantní, domýšlivé. Na které bázi tedy, může mít člověk cokoliv co si „ve víře že se tak stane“  přeje? Existuje nějaká tajemná, záhadná síla mysli, která je aktivována „věřením,“ a která doslova vytvoří to, co si přejeme?  Tato myšlenka je srdcem okultu po tisíce let! Takové učení bylo zpopularizováno v sekulárním světě mnoha různými „motivačními“ řečníky jako Claude Bristol (The Magic of Believing,) Denis Waitley-em (Seeds of Greatness), a dalšími. Ta stejná víra v magickou sílu „víry“ se dokonce stala populární v církvích pomocí literatury Normana Vincenta Peale-ho (The Power of Possibility Thinking), a mnoha knih na téma „Power of Possibility Thinking“  od hlavního žáka Peale-ho, Roberta Schullera. Ten prohlašuje: „... „skrze possibility thinking“ ... se úžasná síla rozvine ve vašem životě..  Vy nemáte tušení, jakou sílu v sobě máte. Mužete zformovat svůj svět do čehokoliv si budete přát. Ano, můžete jej změnit na cokoliv co vy chcete!....

         A tak my můžeme vzít Boží svět a přeformovat ho do čeho si přejeme, skrze „possibility thinking?“ Zde máme vážnou a smrtelnou kontradikci. Pakliže tedy to, za co se modlíme přichází proto, že my věříme že to přijde, potom Bůh nemá žádnou realnou roli ve splňování našich tužeb. Namísto toho my si vytváříme všechno silou naší vlastní víry. Je veliký rozdíl mezi uvěřením že to, za co se modlím se stane protože já věřím že se to stane, a uvěřením, že tak učiní Bůh, jako odpověď na mou víru v Něj!  Rozeznat tento rozdíl - který je tak obrovský jako rozdíl mezi nebem a peklem - je rozhodující v porozumění Ježíšova slibu. .... Pakliže tedy „věření“ samo o sobě nevytváří odpověď na modlitby, nemohlo by - alespoň - zapříčinit, aby Bůh naší modlitbu splnil? ... Není třeba dlouhého přemýšlení, abychom si uvědomili, že „věřením“ nemůžeme přimět k ničemu. Kdyby tomu bylo tak, potom by jsme byli spíše my, než Bůh u volantu vesmíru....  Skutečná víra - na rozdíl od síly víry, je darem od Boha (Efezkým 2:8). Z toho všeho můžeme pouze usoudit, že Kristus hovořil o pravé víře v Boha. Když nám Bůh dá víru, abychom najisto věděli, že On naše přání splní, potom - a jenom potom - můžeme věřit, že od Něj obdržíme splnění našeho přání.  A pak shledáváme, že naše přání, víc a více jsou souběžné s Jeho vůlí.... 

Může Křesťan očekávat hojení kdykoliv?

       Otázka: Jak je možné, že Křesťané - jako třída - nežijí delší a zdravější životy nežli průměrná osoba, i když tolik modliteb jde na zdraví a uzdravování?

          Odpověď: Neznám žádnou autoritattivní statistiku o tom, že Křesťané nežijí v průměru déle, než kterýkoliv jiný segment společnosti. Nicméně, neznám žádný důvod, (kromě zdravějšího jídla a životního stylu),  proč by měli. Bible přece neslibuje delší život věřícím, a tak není žádná biblická báze pro modlitbu za delší život. Křesťané mají spíše slíbenou persekuci a mučednictví.... Existuje populární učení uvnitř Letničního a Charismatického hnutí, že Křesťan, naplněný Duchem a kráčející ve víře, by neměl nikdy pocítit bolest či onemocnět. Podle nich je údajně „hojení v pokání,“ což odvozují ze slov Izaiáše „Jeho jizvami jsme uzdraveni..“ (Izaiáš 53: 5). Ale Petr nám dává vědět, že toto prohlášení nepoukazuje na uzdravení z nemoci ale hříchu : „On ve svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlností.. Jeho rány vás uzdravily“...  (1 Petr 2:24).      

         Je to verš 4 v Izaiáši 53, kde se jedná o hojení fyzických neduhů: „Byly to však naše nemoci , jež nesl, naše bolesti na sebe vzal“.... Kromě toho tento slib byl splněn v léčící službě našeho Pána když byl na zemi, a nevztahuje se na nějaké pokračující hojení našich těl dnes. Tento výklad je prohlášen jasně : „Když přišel večer, přinesli k Němu mnoho těch, kteří byli posedlí ďáblem; a On vyhnal zlé duchy svým slovem,a uzdravil všechny, kteří byli nemocní, aby se splnilo proroctví proroka Izaiáše: On sám vzal na sebe naše slabosti a nesl nemoci..“ (Matouš 8:16-17). ....  Jistě, každé požehnání, které máme je „v oběti“. Pravdou je, že skrze Kristovu vykupující smrt a vzkříšení, máme slib něčeho mnohem lepšího, než je stálé hojení těchto těl hříchu abychom si prodloužili život v tomto „současném světě zla.“ (Galatským 1:4).  My máme slibené tělo nová, tělo jako má vzkříšený Kristus, oslavné tělo a věčný život v novém vesmíru bez hříchu či utrpení..“

        Všichni ti, kteří učili „hojení skrze obět,“  jako záruku, že Křesťan nemusí být nemocný nikdy, a nemusí ani zemřít - ti všichni jsou již mrtví, nebo umírají. Ani jeden z nich si nebyl schopen podstatně svůj život prodloužit. Člověk by se domníval, pakliže jejich učení správné je, potom by alespoň některý z advokátů této myšlenky, by žil výrazně déle než je průměr, ale tak tomu není. Co se týká modliteb za nemocné a umírající, některé jsou zázračně vyslyšeny. Ale všichni lidé nakonec zemřou, a většinou ne daleko za hranicí toho přiděleného „šedesát a deset let...“ To je co učí Bible...

 

Ježíš se Otčenáš  nikdy nemodlil.

          Otázka: V jeho slavném „Otčenáši“ se Ježíš modlí : „A neuveď nás v pokušení“ (Matouš 6:13 Přesto je nám řečeno, že „Byl veden Duchem do divočiny aby byl pokoušen ďáblem.“ (Matouš 6:9).  To znamená, že ani Jeho vlastní modlitba nebyla vyslyšena. Jak to vysvětlíte?

          Odpověď: Za prvé, „Otčenáš“ je špatně pojmenovaný. Toto nebyla modlitba, kterou se Pán modlil, ani neměla být opakována přesně slovo za slovem. Byl to vzor modlitby. „Timto způsobem se modlete“ (Matouš 6:9) . Takto reagoval na jejich prosbu „Uč nás se modlit!“ (Lukáš 11:1).  Měla by být nazvána „modlitba učedníků“...                                 

          Když jim dával vzor či návod k modlitbě, Ježíš řekl svým učedníkům: „Když se modlíte, řekněte, náš Otče, který jsi na nebesích, pochváleno buď Tvé jméno...,“  a.t.d. Nikde není ani zmínka o tom, že by se Kristus sám takovou modlitbu modlil. Vždyť pro Něho by  bylo nevhodné říkat:“..a odpusť nám naše hříchy..“ něco co Ježíš, který byl bez hříchu, se nikdy modlit nemohl. A tak v odpovědi na vaší otázku, dělám to s porozuměním , že toto byla modlitba pro Jeho následovníky , ne pro Krista. Toto odpovídá na „a neuveď nás v pokušení“... pokud se Krista týče. A co s frází „a neuveď nás v pokušení..“ ?  Nikdo, kdo takto prosí Boha, nemá jistotu že nebude, právě tak jako Ježíš, pokoušen Satanem. Tato fráze, právě tak jako zbytek modlitby, přichází do kontextu s ujištěním „přijď Království Tvé, Tvá vůle jak na nebi, tak i na zemi...“ A tak osoba, modlící se tuto modlitbu, je připravena podřídit se Boží vůli - ať už je jakákoliv, i třeba pokoušení od Satana.

          A proč se tedy takto modlit? Je to hlas pokory uznávající naše slabosti. Je to opak pyšné modlitby: „A veď nás do jakéhokoliv pokušení, my jsme připraveni se mu postavit!“ Modlíme-li se touto biblickou frází, připouštíme Pavlovo varování: „a proto kdo si myslí že stojí, ať si dá pozor, aby neupadl..“ (1 Korint. 10:12)... V tom stejném, je to hlas víry v Boha, v případě, že by pokušení přišlo.... 

Jak a proč se Ježíš modlil?

         Otázka: Lukáš nám píše, že Ježíš šel na horu aby se modlil, a setrval tam celou noc. (6:12)  Pakliže je Ježíš Bohem, a modlil se k Bohu, modlil se sám k sobě? A je-li Bohem, proč se vůbec modlil - dokonce po celou noc? To vypadá jako zoufalá prosba o pomoc, což nevrhá pěkný obraz na Něj, jako na Spasitele světa!

          Odpověď: Modlitba je primárně styk s Bohem v uctívání chvále a lásce. Bohužel, většina lidí (a to zahrnuje většinu Křesťanů), považuje modlitbu exklusivně jako prosbu o nějakou laskavost,  intervenci nebo pomoc od Boha. To není to hlavní proč se modlíme! Ani nenaznačuje skutečnost, že se On modlil po celou noc, nějakou zoufalou potřebu pomoci. Spíše to poukazuje na hloubku a blízkost Jeho vztahu k Otci. Přestože Ježíš byl Bůh v lidském těle, byl skutečným člověkem. Tuto skutečnost nikdy plně nepochopíme. Pavel to nazývá tajemstvím: „Záhada Boží podstaty je opravdu tajemná; Bůh byl demonstrován v těle, prokázaný Duchem, viděn anděly, hlásaný Pohanům, získal ve světě víru a byl přijatý do slávy.“ (1 Timot.3:16). 

          Když se Kristus modlil k Otci, nedělal tak jako věčný Boží Syn - jeden s Otcem - ale jako člověk, který opakovatelně říkal: „Sám od sebe nemohu dělat nic, protože nehledám svou vlastní vůli, ale vůli Otce, který mne poslal“... (Jan 5:30).  Ano, Kristus se také modlil z hluboké potřeby a slabosti jako člověk. V Getsemanské zahradě volal v agónii tak intenzivní, že „Jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve..“ (Lukáš 22:44).  „Otče můj, je-li to možné, ať mne tento kalich mine; musím-li jej pít, ať se stane  Tvá    vůle ..“ (Matouš 26:39). Ale On se nikdy nemodlil „neuvoď mne v pokušení...“ 

 

 Co je to „modlitba víry“?

         Otázka: Bible jasnou řečí, bez jakékoliv podmínky prohlašuje: „Modlitba víry zachrání nemocného..“ (Jakub 5:15). Přesto tisíce takových modliteb byly nesplněny.  Jak srovnáte tento slib s výsledky?

           Odpověď: A opět, klíčem je pochopení, že „víra“ není něco co „zamíříme“ na Boha, aby udělal to, co si přejeme. Naopak. pravá víra je totální víra v Boha které už z této definice, musí zahrnovat podřízení se Jehovůli. Tento fakt nám pomůžepochopit, co Biblemíní„modlitbou víry.“ Zřejmě to znamená absolutní a totální důvěru v Boha že nemocné uzdraví....  Na jakém podkladu  je taková modlitba Bohu nabídnuta? Zřejmě pouze, pakliže ten, který se modlí, má kompletní víru, že Bůh udělá to, o co je žádán. Jak by mohl mít někdo takovou jistotu, bez jistoty že je to skutečně Jeho vůle? V celé Bibli neexistuje jeden verš kde by Bůh sliboval uzdravit kdykoliv je požádán, a nebo že je Boží vůle uzdravit každého Křesťana z každé nemoci.

          To je ten druh víry o kterém mluví Kristus, že něco takového může přijít pouze jako dar od Boha.  Toto jsem prožil při vzácných přiležitostech a někdy i když já sám jsem byl nemocný. V těch chvílích (i při mém onemocnění), jsem měl kompletní důvěru že uzdravení bude okamžité - a také bylo. Nikdo není schopen „vypracovat“ tento druh víry.  Bylo by arogantní „věřit“ že Bůh někoho vyléčí, aniž bychom si byli naprosto jistí, že je Jeho vůlí tak učinit. Ti tak zvaní „hojitelé víry“ učí, že uzdravení může být žádáno pro  každého a vždy. Jejich nezdary uvést to do praxe - ať už na televizi či na velikých shromážděních jsou tak evidentní, že se člověk podivuje, jak mohou přilákat takové početné davy. Totální jistota že k uzdravení dojde v každé danné situaci, může přijít pouze v přímém odhalení od Boha.  Nemáme se tedy za nemocné modlit, pokud jsme takové znamení nedostali? Ne. Kristus říká, že se lidé mají modlit stále a nevzdávat se.  Je mnoho příkladů v Bibli, kdy Boží lidé (dokonce i Kristus sám), se modlili za něco, co Bůh odmítnul dát. Máme vždy žádat Boha o něco o čem věříme že to bude dobré pro druhé, a pro Jeho slávu. A máme takto vytrvat dokud nebudeme vědět že to není v Boží vůli...... 

Kde je Boží vůle ve víře a modlitbě?

       Otázka: Slyšel jsem mnoho řečníků a kazatelů na křesťanské televizi žádat o něco v modlitbě, a potom řekli že dodatek „Je-li to Tvá vůle“ nebo „podle Tvé vůle“ níčí víru. Mám tendenci s tím souhlasit. Co tomu říkáte?

        Odpověď: Je mnoho dobrého, ale také mnoho hereze na křesťanské televizi. Nejenom že takové učení není v Bibli, ale je k ní v kontradikci. Potom co vyslovil svou žádost, Ježíš dodal: „Ne má, ale Tvá vůle nechť se stane“..  To zní velice podobně jako „je-li to Tvá vůle, Pane,“ nebo „Podle Tvé vůle, Pane“...  Slova jsou nepatrně odlišná, ale smysl je přesně ten stejný...   Namísto toho, aby podřízení se Jeho vůli bylo překážkou víry, je to ta jediná cesta, jak víru mít.  Víra v Boha je příčinou naší důvěry k Němu a také přání, aby Jeho vůle byla nade všechno, a tak Ho posloucháme. Přál by jste si, i kdyby jste mohl Boha přemluvit, aby udělal něco, co je proti Jeho vůli? S touto otázkou jsme se již zabývali dříve, a tak nepůjdem do hloubky problému.

         Otázka: Ježíš řekl svým učedníkům aby se modlili: „Otče náš, jenž jsi na nebesích ... přijď království Tvé, buď vůle tvá...“  Neudělá Bůh svou vůli, i bez toho že bychom Ho žádali? Proč Mu říkat aby přišlo Jeho Království? Není to v Jeho plánu i bez našich proseb?

         Odpověď: Modlitba je vlastně prosba, aby Bůh udělal to, co udělat chce. Modlitba je vejít do partnerství s Bohem tak, aby naše přání se kryly s Jeho přáním. Modlit se „nechť přijde Tvé království, Tvá vůle nechť se stane...“  potvrzuje naší touhu po tom, aby se Jeho plány splnily a Jeho účel se realizoval po celém vesmíru pro zvětšení lidské radosti a naděje. Může být snad lepší modlitba?

Nesplněná Kristova modlitba v Zahradě.

         Otázka: Domnívám se, že klasickým příkladem nesplněné modlitby je ta, kterou se Kristus modlil v Getsemanské zahradě: „Je-li to možné, odejmi tento pohár ode mne.“ Je nám řečeno, že ten „pohár,“ kterého se obával, (ukřižování) odňat nebyl. Proč se toho kříže tolik bál? Tisíce byly Římany ukřižovány, někteří to prošli odvážně, někteří i vzdorně. Ta skutečnost, že se Kristus tak obával a že Bůh Jeho modlitbě nevyhověl, není to důkaz, že On Bohem v těle nebyl?         

        Odpověď: Ježíš se nebál kříže. Nebyla to myšlenka na fyzickou bolest, která způsobila krůpěje potu barvy krve. Jeho čistá svatá duše se otřásala myšlenkou stát se tím, co tak živelně nenáviděl: hřích. Jak to vysvětluje Pavel: „Toho,, který nepoznal hřích, Bůh s hříchem ztotožnil, abychom v Něm dosáhli Boží spravedlnosti...“ (2 Korin.5:21).

          A co se týká té nesplněné modlitby, máte pravdu. Ta skutečnost, že Kristova modlitba vyslyšena nebyla, mluví výmluvněji než všechny knihy! Tím jsme se dozvěděli, že jiná cesta k naší spáse neexistovala!  Kdyby byla, Bůh by jistě na tom kříži netrval...  Jsme tím ujištěni, že dokonce ani ta nekonečná Boží láska pro svého Syna Ho neodvrátila od Jeho slibu zachránit svět od pokuty, kterou Jeho vlastní spravedlnost za hřích požadovala.  Ten kříž, který Kristus vytrpěl v poslušnosti k svému Otci, stojí navždy jako důkaz Boží lásky a ujišťuje nás, že nemůžeme být nikdy ztraceni. Jak to říká Pavel: „Jsem si jist, že ani smrt, ani život ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“  (Římanům 8:38-39).

Modlí se Katolíci skutečně k svatým?

         Otázka: Zdá se mi, že nemohu dostat od mých katolických přátel přímou odpověď, co se týká modlitby k svatým. Zdají se být v tomto ohledu nerozhodní. Někteří přiznávají, že se modlí k Marii, jiní to popírají. Jaká je pravda?

         Odpověď: Není překvapující, že jste se setkal s nevyhraněností. Římsko-katoličtí obránci popírají všeobecně, že modlitby jsou zaměřené na Marii a svaté, a trvají na tom, že pouze žádají Marii a ostatní svaté, aby se za ně modlili - tak jako by jste požádali přítele. Tento podvod je široce a vášnivě propagovaný,  aby „kontroval“ zcela oprávněnou kritiku Protestantů v tomto důležitém subjektu. Na příklad, na první stránce oficiálního magazínu křesťanské nakladatelské asociace byl nedávno vytisknutý článek s tímto titulem: „Katolíci pouze žádají svaté, aby se za ně modlili tak, jako žádáme naše přátele žijící.“ Autor článku, Katolík, univerzitní profesor, jistě věděl že nepíše pravdu. Ale proč by křesťanská knihkupecká asociace schválila takovou misinformaci?

          Zde máme několik faktů: Nejprve ze všeho se zamyslete nad tímto: „Modlitba Svatého Otce (papeže ) na Mariánský Rok (1988).“ Toto byla oficiální modlitba  všech Katolíků  k Marii pro celý rok a přišla od nejvyšší autority římsko-katolické církve. V této modlitbě  ani jednou papež nepožádal Marii, aby se modlila za Katolíky. Namísto toho jí žádá aby udělala to, co může udělat pouze Bůh: Útěchu, vedení, posílení a ochranu „celého lidstva...“Jeho modlitba končí: Podporuj nás, Ó Panno Marie, na naší cestě víry a získej pro nás milost věčné spásy.“

Marie: Mocná jako Bůh a přitom více sympatická?

         Aby Marie mohla vést, ochraňovat celé lidstvo a podporovat Katolíky na jejich cestě víry, musela by být všemohoucí, vševědoucí, a všudypřítomná. Jaké nadpřirozené síly na její straně by bylo zapotřebí, aby slyšela v jednom okamžiku miliony modliteb, ve stovkách různých jazyků a dialektů, všechny si udržet v paměti a splnit je vlastní mocí! Dále, je rouháním toho nejhoršího druhu žádat Marii, aby pro ně získala spásu, kterou již Kristus zaopatřil  svou smrtí a vzkříšením, a nyní ji zcela zdarma nabízí ve své milosti těm, kteří Mu uvěří.... V Denveru, po skončení nedělní mše za „Den Světového Mládí“ v srpnu 1993, Jan Pavel II  svěřil mladé lidi celého světa pod ochranu a vedení Marie.  Zde je papežova modlitba k Marii, která by musela být Bohem, aby mohla splnit to, o co jí papež žádal: „Marie Nového Adventu, prosíme o Tvou ochranu pro přípravy, pro příští setkání (Den Světové Mládeže). Marie, milosti plná, my Ti svěřujeme příští „Den Mládeže Světa.“ Marie, která si byla vzata na nebesa, svěřujeme Ti mládež celého světa .... svěřujeme Ti celý svět...“

          Katolíci pouze žádají Marii, aby se za ně modlila? Jestliže žádáte modlitbu od přítele, neříkáte: „Žádám tě o ochranu a svěřuji celý svět do Tvých rukou....“ Přesto takové prosby, které pouze Bůh může splnit, jsou typické v katolických modlitbách k Marii, která je povýšena do všemohoucnosti a je kreditována péčí o všechny kdo v ní věří. Jak  v „Novém Katechismu Katolické Církve“ (schváleným Vatikánem) tak i v Druhém Vatikánském Sněmu  (Vatikán II) se uvádí Marie jako „Matka Boží, pod jejíž ochranu se uchylují všichni věrní v dobách nebezpečí a potřeby.“

         Proč se uchylovat pod její ochranu, když je k dostání ochrana Boží? A pakliže katolická Marie může skutečně ochránit všechny Katolíky od nebezpečí a dát jim vše co potřebují, potom musí být při nejmenším tak veliká, jako Bůh! Kromě toho se zdá být mnohem sympatičtější nežli Bůh, jelikož nejméně tisíckrát více modliteb je namířeno na Marii, než na Boha a Krista dohromady! Marie je „Matkou Boží?“ Ano, Ježíš je Bůh, a ona je Jeho matkou. Ovšem ona je Jeho matkou pouze skrze Jeho inkarnaci. Je matkou toho těla, které Kristus vzal na sebe, když přišel na náš svět. Zřejmě není, a ani nemůže být matkou věčného Božího Syna (Krista před tím, nežli se stal člověkem), protože On existoval věčnost před tím, než se Marie narodila. A přesto modlitby k Marii, včetně modliteb za spásu, jsou založeny na mýtu Marie, jako „Královny nebes.“ 

Spásu skrze Marii?

           Kniha  s největší autoritou, která byla kdy o Marii napsána, je „The Glories of Mary“, od Kardinála a svatého Alfonsuse de Liguori. Je to kompendium či přehled všeho, co velicí „svatí“ římsko-katolické církve kdy o Marii za celá ta století  prohlásili. Titulky kapitol jsou ohromující.  Kreditují Marii přívlastky, schopnostmi a funkcemi, které přísluší jen Kristovi: „Marie, Náš Život“, „Naše Sladkost“, Marie, „Naše Naděje“, Marie, „Naše Pomoc“, Marie,“Náš Advokát“, Marie,“Naše  Ochránkyně“, Marie,“Naše Spása“...... Zde je malý vzorek citátů římsko-katolických  „svatých“, o Marii, které mohou patřit pouze Kristovi:              

          Hříšníci obdrží pardon pouze od Marie. .....  Ten, kdo se neuchýlí k Marii, je ztracený. .... Marie je nazvaná „Branou Nebes“, protože jen skrze ní se dostanete do blaženého království. ...  Cesta ke spáse je otevřená pouze skrze Marii, ... Spása všech závisí od toho, zda jste oblíbeni a ochráněni  Marií. Ten, kdo je chráněn Marií, bude spasený - kdo není, bude ztracený - naše spása záleží na Tobě. ... Bůh nás bez intervence Marie nespasí. ... Kdo by obdržel jakou milost, nebýt Tebe, Matko Boží......

        Každému by mělo být jasné, že římský Katolík je naučený vzhlížet k Marii nejenom pro nadpřirozenou ochranu, vedení a pomoc které pouze Bůh může zajistit - ale také pro samotnou spásu, kterou udílí pouze Bůh skrze Krista - a také už udělil. Zde je typická modlitba k Marii, kterou dostanete v každém katolickém knihkupectví:

          Do Tvých rukou svěřuji mou věčnou spásu a svou duši. Protože, když Ty mne ochraňuješ, drahá Matko, nebojím se ničeho; ani svých hříchů, protože Ty pro mne získáš za ně pardon; ani ďáblů, protože Ty jsi silnější než samo peklo; ani Ježíše, protože jednou modlitbou od Tebe bude usmířen. Jenom jednoho se bojím, že v hodině mého pokušení mohu opomenout Tebe zavolat a tak strašně zahynout. Získej pro mne, tedy, pardon za mé hříchy....

Růženec: nejvíc opakovaná motlitba k Marii.

         Jako poslední příklad ze stovek, které by mohly být nabídnuty, zamyslete se nad Růžencem. Toto je nejlépe známá a nejvíc recitovaná katolická modlitba, opakovaná milionkrát každý den, věrnými Katolíky. Uzavírá s touto konečnou prosbou:  Buď pozdravena svatá Královno, Matko Milosti, náš živote, naše sladkosti, naše naděje. K tobě voláme, ubohé zavrhnuté děti Evy ; k tobě posíláme své vzdechy, smutek a pláč, v tomto údolí slz. Obrať proto, nejlaskavější Advokáte , své milosrdné oči k nám, a po tomto našem putování, ukaž nám požehnaný plod tvého těla, Ježíše. Ó Milosrdná, Ó milující, Ó sladká Panno Marie.....

          Je zcela jasné, že Katolíci nežádají Marii, aby se za ně pouze modlila. Oni se modlí k ní!  A proč ne, jestliže je vším tím, co o ní Růženec tvrdí: Náš život a naše naděje?  Bible ale říká, že Kristus je „naším životem“ (Koloským 3:4),  „naší nadějí,“ (1 Timoteovi 1:1) , A opět, Pavel prohlašuje, že „blaženou nadějí“ Křesťana je „blažené splnění naděje a slavný příchod velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.“  (Titus 2:13).  Petr potvrzuje, že Křesťan  má „živou naději skrze vzkříšení Ježíše Krista.“     (1 Petr 1:3).  Bible nikde nenaznačuje, že Marie je naší nadějí! Kristus je víc než dost! ..... 

         Je skutečně pravdou, že Mariiny „oči milosti“ vidí každého na tomto světě? Není toto vlastnost, která se připisuje pouze Bohu? Je Marie, skutečně „Matkou Milosti?“ Neexistovala Boží milost dávno před tím, než se Marie vůbec narodila? Čteme „Bůh je má milost“ (Žalm 59:17).  Je nám také řečeno, abychom věřili milosti Boží (Žalm 52:8, Lukáš 1:78) ale nikde v Bibli nečteme o milosti Marie vůči lidstvu. Ten, kdo zná Boží milost, nepotřebuje milost Marie,  Ať už individuální Katolík věří, jak věří, učení katolické církve a praxe převážné většiny jejích členů pozdvihuje Marii na pozici, kde je - při nejmenším rovná  moci Boha a je považovaná za mnohem sympatičtější, než On. Není proto překvapující, že stamiliony  Katolíků -  se modlí k Marii  za všechno........

 

Kdo má klíče „odmítnout“ a „přijmout“ dnes?

         Otázka: Ježíš řekl„dám vám klíče od království nebeského; cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i na nebi...“  To zní jako bychom měli autoritu nejenom Boha o něco žádat v modlitbě, ale nařídit Mu. Proč tak nemůžeme činit dnes?

         Odpověď: Pomíchal jste dvě Písma. Slib „dám ti klíče od království nebeského; a cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi...“ (Matouš 16:19)  byl dán osobně Petrovi  - jednotné číslo „tobě“ a „ty“ to jasně vyznačuje. Krátce potom tenstejný slib (kromě slibu klíčů nebeského království) byl opakován, slovo za slovem všem učedníkům: „Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoliv na zemi rozvážete, bude rozvázáno i na nebi...“ (Matouš 18:18).  Množné číslo „vy“ ukazuje jasně, že slib byl dán všem učedníkům.... 

         Jak rozumíme, že „klíče nebeského království“  byly dány individuálně Petrovi? Je jasné, že Petr neměl „klíč“, nebo „klíče“ kterým by on sám mohl „otevřít“ bránu do království pro všechny, je jasné. Člověk vchází do království tím, že uvěřil evangelium a jako výsledek je zrozen znovu Svatým Duchem (Jan 3:3-5).  Že evangelium bylo kázáno Kristem (Lukáš 4:43), a že On pověřil všechny své učedníky aby kázali totéž (Lukáš 9:2), dlouho před tím, nežli Petr dostal „klíče.“ Kristus řekl, že Abrahám, Izák, Jakub budou v království (Lukáš 13:28) dávno před tím, nežli se Petr narodil. Mnoho lidí vešlo do království skrze kázání Filipa (Skutky 8:12) a Pavla (Skutky 14:22, 19:8, 20:25, 28:31) a implikací skrze učení ostatních učedníků, když Petr buď nebyl přítomný, nebo když se na něj nepoukazovalo jako na držitele potřebných “klíčů.“

 Kdy byly klíče použity?

      Jediné unikátní Petrovy akce, které by mohly být spojené s otevřením království komukoliv, byly na Den Letnic a v domě římského setníka Kornélia. Toto byly historické události, kdy Petr nepochybně použil „klíče království“: jeden klíč otevřel dveře království skrze evangelium Židům (Skutky 2:14-41) , a druhý Pohanům (Skutky 10:34-48). Přesto že Pavel byl „apoštolem pro Pohany“ (Římanům 11:13), Petr byl byl první kdo kázal evangelium a nabídnul spásu ne-Židům. Tuto skutečnost připoměl vedoucím církve, když se shromáždili v Jerusalému, aby prodiskutovali status Pohanů: „Dobře víte, bratři, že si mě Bůh hned na začátku mezi vámi vyvolil, aby ode mne Pohané uslyšeli slovo evangelia a uvěřili. A sám Bůh, který zná lidská srdce se za ně postavil. Dal jim Svatého Ducha tak jako nám, a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou. (Skutky 15:7-9).

         Tyto klíče byly zřejmě dány Petrovi Kristem. Jeden pro Židy a jeden pro Pohany, pro jedno použití.  „Dveře království,“ otevřeny pro celé lidstvo - “klíče“ posloužily svému účelu. Ale římsko-katolická církev učí, že ty „klíče“ propůjčily Petrovi unikátní a trvalou autoritu, která přešla na jeho následovníky, papeže. Pro tento pohled není ani v Písmu, ani v historii žádná podpora. Petr tyto „klíče“ už nikdy, ve svém životě nepoužil.  Zřejmě splnily úkol, pro který byly uděleny. Ani není žádná zmínka o Petrových údajných následovnících, či dalším použití těchto „klíčů.“  Že papežové nebyli - ani v nejlepší fantazii následovníky Petra je velmi jasné jak z Bible, tak i z historie, fakt, který dokumentujeme podrobně v knize „A Woman Riding The Beast.“

Následovníci Petra - dnes?

          Kromě toho je jasné, že všichni Křesťané jsou následovníky Petra a apoštolů. Ježíš řekl svým učedníkům: “Jděte do celého světa a učte evangelium...“ (Marek 16:15).  Nařídil jim, aby ti, kteří evangeliu uvěřili, „dodržovali všechny věci, které jsem nařídil vám..“(Matouš 28:19-20).  To by zřejmě zahrnovalo učit nové učedníky jak rozšiřovat evangelium a dělat nové učedníky, kteří by potom učili dál. My, dnešní Křesťané jsme slyšeli evangelium od Křesťanů před námi, a tak to jde zpět až k původním učedníkům Krista.

         A tak my - a i další, kteří uvěřili evangeliu ode dne Letnic až podnes, jsme povinni uposlechnout vše, co Kristus nakázal původním učedníkům. A to by znamenalo i příkaz „Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i na nebi..“ v Jeho jménu a v Jeho moci. Kristus neučinil nijaké vyjímky ve svém příkazu.....  Římští Katolíci tvrdí, že biskupové jsou nástupci apoštolů, a tudíž pouze oni mohou „svazovat či uvolňovat“ A podobně tak i někteří Charismatici se pokouší udělat nějakou speciální sílu „přijímání a odmítání,“ jako dostupnou pouze některým „prorokům,“ nebo těm, kteří mají tento speciální dar. Povšimněte si ale, že „svazování či uvolňování“ v Matouši 18:18 je spojeni se slibem: „Neboť kde jsou dva v mém jménu shromážděni, tam jsem já uprostřed nich...“ (Matouš 18:20).  A to platí na všechny Křesťany právě tak, jako každý slib a příkaz daný apoštolům.  

         Co se týče „svazování a uvolňování, kontext a celá mluva Bible činí jasným, že Ježíš nedodal svým učedníkům nějakou unikátní sílu se kterou by si mohli dělat co chtějí! Říká jim, jako svým zástupcům, že mají jednat v Jeho jménu. Toto není nijak odlišné od slibu „cokoliv požádáte Otce v mém jménu, On vám to dá...“  (Jan 16:23).  Dovolávat se Božího jména v modlitbě není nějaká magická formulka po které bychom okamžitě obdrželi odpovědi na naše žádosti. To stejné je pravda s „svazováním a uvolňováním.“ Ať už svázat nějaké démonické duchy v určité situaci, nebo uvolnit někoho ze síly hříchu v jeho či jejím životě, musí to být ve jménu Krista, jak On by to udělal, k Jeho slávě, skrze Jeho Slovo, a v moci Svatého Ducha....                 

                                                        -------------  *  ------------       

       

 

    << 8.  A co Zlo, Satan a démoni? >>

Co je zdrojem Zla?

         Otázka: Izaiáš 45:7 se zdá prohlašovat, že Bůh tvoří zlo. Jak je to možné, pakliže je totálně dobrý? A pakliže zlo tvoří, proč to dělá, a jakou formu na sebe zlo bere? 

         Odpověď: Podívejme se na ten verš: „vytvářím světlo a  tvořím tmu, působím mír a tvořím zlo.. Já Hospodin konám všechny tyto věci...“ Jak Bůh tvoří temnotu? Temnota přece nic není. Není to „věc“ kterou by Bůh stvořil; je to prostě absence světla. Nikdo by nikdy nevěděl že je ve tmě, kdyby nikdy neviděl světlo. A tak stvořením světla? Bůh projeví nepřítomnost světla jako tmu....  Tím stejným způsobem poukazuje Boží dokonalost na všechno jako na zlo. Hřích je tudíž definovaný jako padnout a být „daleko od Boží slávy..“ (Římanům 3:23).. V Jeho přítomnosti volají andělé stále :“Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin...“ (Izaiáš 6:3, Apokalypsa 4:8)...  Boží dokonalost je jako zářící světlo, vedle kterého je všechno tma a zlo. Ano, je nám řečeno, že Bůh přebývá ve „světle, kterému se nikdo nemůže přiblížit.“    (1 Timoteovi  6:16).  Jak potom může Jeho dokonalost odhalovat zlo, když se nikdo nemůže přiblížit Jeho světlu svatosti, ve kterém přebývá? Proto že Bůh napsal svůj Zákon do svědomí celého lidstva. (Římanům 2:14-15) aby jsme byli schopni rozeznat zlo v nás a v druhých....

 Dualismus a náboženství světa.

         Vlastně, to biblické vysvětlení zla je unikátní. Autor „The Dead Sea Scrolls and the Bible“  poukazuje na to, že „židovské náboženství, na rozdíl od jiných, považuje jediného a všemohoucího Boha za autora jak dobra, tak i zla, a Pána světa.“  Už ta samotná myšlenka, že Svrchovaná Bytost by měla být odpovědná za dobro i zlo, ostře kontrastuje s vírami světových náboženství světa z dob Starého Zákona, která měla sklon k dualismu.  Manly Hall, odborník na okult a ne-křesťanská náboženství nám připomíná: Ve všech Mystériích Starověku byla hmota považována za zdroj Zla a duch za zdroj dobra. Mystérie vycházely ze dvou nesmiřitelných protipólů: Absolutní Duch a Absolutní Substance. Pro Gnostiky to byl princip „pozitiva a negativa.“ V polyteistické mýtologii existovali, pochopitelně, bůh zla a bůh dobra, kteří spolu bojovali. Izaiášův výrok, že ten jediný a pravý Bůh Hebrejců, je odpovědný jak za dobro, tak i za zlo, stojí stranou všech náboženství světa a  a podává další kus evidence že Bible přišla ze zdroje inspirace nezávislé na kultuře a náboženství, které existovaly v době života těch, kteří Bibli psali....

Co vlastně Zlo umožňuje?

         V Bibli je zlo spojené se svobodou volby a bez této nemůže existovat. Pouze bytosti schopné volby mohou mít morální odpovědnost; a tato moc volby zlo nejenom umožňuje, ale číní ho nevyhnutelným.  Je zcela logické, že tvorové, i když „stvořeni k obrazu Božímu,“ jsou méně než Bůh (jako každé stvoření být musí), budou  myslet myšlenky a  konat činy nehodné Boha, a tím konat zlo ve své vlastní definici....  Když tomu tak je, proč by Bůh dal lidstvu, tak nebezpečnou schopnost volby? Proč by Bůh, který je pouze dobrý, dovolil zlo - i v tom nejmenším projevu - ve svém vesmíru? Odpověď je nasnadě: Bůh chtěl mít smysluplný, a láskyplný vztah s lidstvem. Bez schopnosti milovat či nenávidět, říci ano nebo říci ne, by bylo pro lidstvo zcela nemožné přijmout Jeho lásku a milovat Ho zpět, protože pravá láska vychází ze srdce. Nemohla by ani vzniknout upřímná chvála a uctívání, protože ty mohou být jedině dobrovolné....    

         Byla by to podivná Boží sláva, kdyby roboti, kteří jinak jednat nemohou,  zpívali od rána do večera o Boží slávě! A pro takové bytosti, naprogramované stále říkat „Miluji Tě, by ta fráze neměla žádný význam.“ Chvála Boha a láska k Němu musí přicházet od bytostí, které mají volbu Ho nemilovat a dokonce Jej snižovat, nenávidět či urážet, bytostí, jejichž srdce byla uchvácena Jeho láskou a které Ho opravdu milují zpět. A to je důvod proč  i kdyby Islám - skrze teror, násilí či hrozby donutil  celý svět aby se podřídil Alláhovi - nebo by Komunismus s podobnými prostředky ovládnul celý svět, nebylo by to vítězství ani pro jednoho, ani pro druhého! Spíše by to byla ta největší porážka, protože by nikdy ani jeden nedosáhnul, protože by nikdy nezískal lásku a loajalitu svých údajných „konvertů.“ 

         Na druhé straně, pochopitelně, tím že dal člověku moc volby a umožnil lásku, zároveň také otevřel dveře všemu druhu Zla. Je to z naší osobní vůle, máme-li zlé myšlenky, konáme-li zlé skutky. Bůh nenutil Lucifera, ani žádného z padlých andělů, či nás, abychom dělali zlo. Tato tragedia vznikla z vlastní individuální vůle. Volíme uspokojování vlastních sobeckých zájmů raději, než oslavovat Boha. Tím končime daleko od Jeho slávy, a projevujeme vlastní hříšnost. Je proto nádherné, že On, ve své lásce a moudrosti byl schopný zaplatit pokutu za naše hříchy, odpustit nám, a tak nám umožnit žít v Jeho přítomnosti, milovat a chválit Ho navěky! Ano, Jeho láska uchvátila naše srdce a stvořila v nás lásku, která je skutečná a věčná. Jak 1 Jan 4:19 říká: „Milujeme Ho, poněvadž On nejprve miloval nás...“ Něco takového mohou říci pouze bytosti, které jsou schopné, na druhé straně, také nemilovat.....

 A co Satan?

         Otázka: Bible viní ze Zla mýtologickou postavu, kterou nazývá Ďáblem nebo Satanem. Není ani trocha evidence, že skřítkové, skřeti, čerti či Ďábel skutečně existují. Kromě toho, my takovou hypotézu nepotřebujeme. Všechno se dá vysvětlit i bez ní. Pojmenujte mi jedno zlo, kterého by nebyl člověk schopen bez pomoci tak zvaných čertů, démonů či Ďábla!

         Odpověď: Bible se nikdy nikde nezmínila o tvorech jako skřítkové, víly, šotkové a pod. Takové výtvory pověrčivosti, nemají s Křesťanstvím nic společného. Ubohé pokusy kritiků dokázat, že Křesťané věří v takové bytosti ( na příklad Ingersollova poznámka na začátku kapitoly), ukazuje na jejich arogantní zaujatost. Fakt, že se musí uchylovat k zesměšňování a přehánění ukazuje, jak slabá jejich pozice je. Nechť jsou kritici poctiví a drží se skutečnosti!   Bible nesvádí všechno zlo na Satana či na démony. Ve skutečnosti říká: „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn svou vlastní žádostivostí..“ (Jakub 1:14).  Jistě, člověk je schopný veškerého zla, které se na zemi činí; vždyť je to on, kdo tak číní.  To ovšem nedokazuje že nedostal nějaký impuls zvenčí. Mladý člověk který přepadne banku je takového skutku jistě schopný, ale to neznamená, že jeho společník v tomto zločinu tento nápad nepočal a nepřemluvil ho, aby tu banku přepadnul....

         Eva byla určitě schopná jíst zakázané ovoce, a také to udělala. To ovšem nevylučuje možnost, že Satan, mluvící skrze hada jí k tomu nenavedl. Ovšem to Evu nijak neospravedlňuje. Eva byla Bohu za svůj hřích odpovědná. Satan je dalek toho, aby lidstvo do hříchu nutil - on spíše hraje roli svůdce, pokouší člověka zlými touhami ke kterým je tento nejenom přístupný, ale i náchylný.....  Povinnost člověka není odehnat Satana, ale spočívat ve vítězství, které Kristus dobyl, a věřit Mu nejenom pro spásu, ale také pro vítězství nad hříchem a pokoušením. Zatím co Satanovu existenci uznáváme, bráníme se svůdné myšlence být jím fascinován, nebo představě, že bychom s nim mohli bojovat. Jak řekl C.S.Lewis: 

          Existují dva protichůdné póly omylů, co se čertů týká, do kterých může naše rasa zabloudit. Jeden je nevěřit v jejich existenci. Ten druhý je věřit a mít nadměrný a nezdravý zájem o ně.  Oni jsou stejně potěšeni oběma omyly.  Budou mít radost jak z  materialisty, tak i z čaroděje...

Zhroucení vědeckého materialismu.

       Otázka: Nepotřebuji už žádný argument proti existenci Satana a démonů. Stačí pouze fakt, že je nikdo v celé historii lidstva neviděl. Tito existují pouze v mýtologii. Bible se snaží tento problém obejít tvrzením, že  nejsou hmotní, a tudíž to jsou neviditelné spirituální bytosti. Nebyla tato staromódní pověra o „duchách“ opuštěna myslícími lidmi už dávno? Kdyby Satan existoval, jistě by se našel nějaký vědecký důkaz. Kde je? 

         Odpověď: Víra v „duchy“ nebyla opuštěna. Právě naopak! Dnes jí podporuje právě ta vědecká obec. Materialismus je mrtev. Už si ty „velké mozky“ nemyslí, že fyzický vesmír je všechno co je, nebo že všechno, včetně lidského vědomí, lze vysvětlit na fyzické rovině. Ve své knize “Quantum Questions: The Mystical Writings of the World´s Greatest Physicists“, Ken Wilbur shromáždil výroky největších fyziků všech dob, které ukazují, že ti všichni věřili ve spirituální rozměr existence. V plném souhlase Sir John Eccles, laureát Nobelovy Cena za výzkum mozku, píše:     

         Pakliže jsou důvěryhodné mentální události - události které nejsou samy o sobě fyzické či materiální, potom celý program filosofického materialismu padá. Vesmír se už neskládá z „hmoty a prázdnoty,“ ale musí udělat (neprostorové) místo  (nehmotným ) jednotkám (i.e. myslím).

          Myšlenky zřejmě nejsou fyzické. Zlo samo o sobě není fyzické. Může zahrnovat fyzické konání, ale začíná v mysli nefyzickými myšlenkami. Bylo by pošetilé požádat někoho, aby popsal strukturu, barvu nebo chuť pravdy, nebo kolik by se mělo zaplatit za kilo spravedlnosti nebo milosti. Jak podotknul Sir Arthur Eddington: „Mělo by se,“ nás vede mimo chemii i fyziku. Všechny cílevědomé činy začínají myšlenkou, která neexistuje jako fyzická část tělesného orgánu, mozku.  Myšlenky existují v mysli.  Mozek je fyzický, mysl není...  Je zcela jasné, že myšlenky předcházejí a zapříčiňují neuronovou aktivitu mozku. Nejsou výsledkem čehokoliv co se děje v mozku, ani nemůže být na této bázi vysvětleno myšlení. Myšlenky o pravdě nebo spravedlnosti nemohly vzniknout skrze nějaký fyzický stulus, (a nemohly být výsledkem jakéhokoliv evolučního procesu), protože jsou zcela nespojené s nějakou fyzickou kvalitou, jako je váha, struktura, chuť, vůně..... 

          Lidský mozek není iniciátorem myšlenek, rozhodnutí, plánů. Kdyby tomu tak bylo, stali bychom se zajatci tohoto chuchvalce hmoty v naší lebce. Kromě toho, kdyby byla evoluce pravda, a naše mozky by byly výsledkem náhodných, neosobních procesů po miliardy let, potom by naše myšlenky byly výskedkem stejného náhodného procesu - a tak postrádající jakéhokoliv smyslu.... To stejné by se dalo aplikovat na teorii evoluce, která, svou vlastní afirmací by byla jen výsledkem náhodných pohybů atomů v mozku. Když vyjadřuje nutnost odmítnutí materialismu a evoluce  logikou, C.S.Lewis napsal:    

          Pakliže mysl je zcela závislá na mozku, mozek na biochemii, a biochemie (v delším čase) na nesmyslném víření atomů, nechápu, jak by mohly mít myšlenky těchto myslí větší význam, než hluk větru v korunách stromů.... 

Bytosti spirituální?

         Na základě mnohaletého výzkumu mozku, světoznámý neuro-chirurg Wilder Penfield prohlásil:  Mysl je na mozku nezávislá. Mozek je počítač, ale je programovaný něčím, co je mimo něj, a to je mysl.... Mozek je počítač takové komplexnosti že lidský genius není schopný jej duplikovat; a jako každý počítač, potřebuje někoho, kdo by ho obsluhoval. To je funkce lidského ducha, který používá mozek/počítač k jednání s fyzickou dimenzí života, ve které funguje naše tělo. A jelikož naše mysl je nefyzická, je pošetilé popírat možnost existence jiných myslí, a dokonce tvrdit, že tyto musí být připojeny k fyzickým tělům. Robert Jastrow, jeden z vedoucích astronomů světa, a velmi uznávaný svými kolegy, navrhuje myšlenku, že evoluce mohla být v procesu po desítky miliard let na jiných planetách - mnohem déle nežli zde na Zemi a mohla vyprodukovat bytosti tak vyvinuté ve srovnání s člověkem, jako je člověk ve srovnání s červem.    

       Nechceme propagovat tuto falešnou teorii evoluce, ale prostě pozorujeme, že Jastrow nevidí nic v této materialistické teorii, co by popíralo existenci spirituálních bytostí. Vlastně navrhuje: Život který je o miliardu let starší než my, může být daleko za formou maso-krev, než abychom byli schopni jej rozpoznat. Tento druh života mohl snadno uniknout z formy jakou známe my, a stát se něčím, čemu staromódní lidé říkají duchové. .... A jak víme že tam je? Je zcela možné, že se může zmaterializovat a odmaterializovat. Jsem si jistý, že má - podle našeho standardu - magické síly....

         Že spirituální bytosti, ať už je jejich původ jakýkoliv, existují, bylo přijato mnoha dalšími světoznámymi vědci, jako je Eccles nebo Eddington. Mezi nimi je také několik laureátů Nobelovy Ceny: Eugene Wigner (Nobelova Cena jeden z největších fyziků století),  Sir Karl Popper, (nejslavnější filosof vědy našeho století),   Matematik John von Neuman, který byl nazvaný „nejchytřejším člověkem, který kdy žil,“ a mnoho dalších. A tak skeptikova poznámka, že „pouze nevzdělanci a pověrčiví lidé věří na duchy,“ je pouze „přání otcem myšlenky.“ Bylo by jen logické, kdyby nefyzické bytosti mohly myslet a dokonce i komunikovat s našimi mozky tím stejným způsobem, jak činí náš duch. C.G.Jung, slavný švýcarský psychiatr měl osobního „vůdce“ Filemona, který se zdál demonstrovat síly materializace naznačené Jastrow-em, se kterým měl dlouhé konverzace. Jung píše: Filemon reprezentoval sílu, která nebyla uvnitř mne. ... Byl to on, kdo mne učil realitu „psyché“ ... zdál se být zcela skutečný ... procházel jsem se s ním po zahradě....

          Jung se zoufale snažil věřit tomu, že Filemon a jiné „jednotky“, které se mu doslova zjevily a konverzovaly s ním, nejsou  nic víc, než pouhé extence jeho podvědomí. Nakonec ho ale stále větší evidence přesvědčila o tom, že to jsou nezávislé bytosti.  Doznal: Na bázi mé vlastní zkušenosti musím přiznat, že „spirituální“ hypotéza podává v praxi lepší výsledky než kterákoliv jiná....    

 Případ zlých duchů.

         V pohledu na to kolik zla je schopná naše vlastní mysl, bylo by velmi naivní předpokládat, že každá jiná mysl ve vesmíru je dobrosrdečná. Některé z Jungových zážitků byly tak hrůzostrašné, že došel k přesvědčení že alespoň některé z těchto bytostí jsou neuvěřitelně zlé. Jung měl na toto téma rozhovor s Jamesem Hyslop-em, profesorem logiky a etiky na Kolumbijské univerzitě.  Hyslop se vyjádřil takto: Věříme-li v telepatii, (kterou on považoval za plně prokázanou), věříme v proces, který umožňuje invazi do osobnosti, vzdálenou  osobností někoho jiného. .. Není příliš pravděpodobné, že by spirituální bytosti, které takový vliv provádějí, byly všechny duševně zdravé a inteligentní. Nevidím důvod, proč by i ty druhé nemohly vykazovat stejnou schopnost vlivu....

          V pohledu výše uvedené konkluze, založené na evidenci která přesvědčila Junga, Hyslopa a další badatele, není důvod k odmítnutí myšlenky že bytosti, jako na příklad Satan skutečně existovat mohou. Ano, je mnoho experimentálního ověření existence démonů a Satana, evidence která byla přijata ne-křesťanskými  psychiatry a vědci - ne proto že to tvrdí Bible, ale na bázi vlastní zkušenosti. Mohli bychom dát mnoho příkladů, ale uzavřeme to se zážitkem člověka, který se v posledních letech stal známým pod názvem „expert na zlo“ , psychiatr M.Scott Peck.      

          Když Peck  jako „Assistant Chief of Psychiatry“ pod vedením „Army Surgeon General,“ byl předsedou speciální rady psychiatrů vytvořenou Armádou, aby vyšetřila „psychologické následky vojenských masakrů v My Lai  Vietnam, aby se předešlo podobným hrůzám v budoucnosti.“ V procesu šetření, se dostal Peck do pokusu o exorcismus (vyhánění zlých duchů).  Zmiňuje se o dvou specifických případech, které ho přesvědčily o realitě démonické posedlosti. Dokonce prohlásil se zjevnou hrůzou, že „potkal Satana osobně.“  Peck píše:

          Když to démonické v jednom případě konečně promluvilo, na pacientově tváři se objevil výraz, který nelze popsat jinak, než Satanický. Byl to neuvěřitelně pohrdavý výraz totálně nepřátelského zla. Zkoušel jsem to - po hodiny před zrcadlem napodobit, zcela bez úspěchu. .... Když se to démonické konečně odhalilo při exorcismu u jiného pacienta, výraz v obličeji byl ještě hrůznější. Pacient se pojednou podobal svíjejícímu plazu veliké síly, který se pokoušel pokousat členy lékařského teamu.....   

        Ale ještě příšernější než to svíjející se tělo, byl obličej. Oči byly jakoby zakryté lenivou hadí letargií - kromě okamžiků, kdy se ten „plaz“ pohnul k útoku. V tom okamžiku se oči otevřely s oslnivou nenávistí. Navzdory těmto častým náznakům útoku, nejvíce mne vyvedl z míry nikdy před tím nepoznaný pocit padesát milionů staré těžkosti, který jsem vycítil z této jakoby hadí bytosti. Téměř všichni členové teamu, kteří byli přítomní u obou pokusů exorcismu, byli přesvědčeni, že jsou v přítomnosti něčeho absolutně nelidského, zcela cizího.... Konec obou exorcismů byl signalizovaný odchodem této Prezence od pacienta a potom z pokoje....

         Konkluze, ke které došel Peck a jeho team, není „věcí vědeckého důkazu,“ ale intuitivní přesvědčení svědomí, které se dostavilo pomocí pečlivého pozorování. Jinak tomu ani být nemůže, když konfrontujeme spirituální dimenzi. Eddington poukazuje na to, že když se fyzik pokusí aplikovat vědecké metody ke studii myšlenky tím, že bude zkoumat mozek, vše co objeví je sbírka atomů, elektronů a silové pole, existující v čase a prostoru - podobné těm, které jsou v neorganických objektech, a tak by mohl považovat myšlenku za nějakou iluzi....

         Lidská osobnost každopádně existuje, ale definovat ji, nebo jí vědecky demonstrovat, je zcela nemožné. A tak je tomu s démonickou silou. Bohužel, i když  stále rostoucí počet psychologů a psychiatrů  uznává realitu a hrůzu démonické posedlosti, jejich pokus „vědeckého“ vysvětlení podkopává jejich porozumění zla.  Pakliže existuje psychologické vysvětlení Zla, pak jakákoliv debata o morální volbě či osobní odpovědnosti nedává žádný smysl! Kromě toho, pakliže Zlo může být vysvětlené jako psychologicky programovatelné chování, co potom byla ta „Přítomnost“ kterou jak Peck tvrdí, mohl on a jeho team „cítit“, právě tak jako její odchod?  

 

 A co Satan jako had?

          Otázka: Domnívám se, že jednou ze silných evidencí proti věrohodnosti Bible je přístup k hadu. V Bibli je had ztělesněním zla , kdežto mýty starověku a starověká náboženství na hada hledí zcela opačně. Bible srovnává hada s Ďáblem, ale většina starých náboženských věr - některé z nich působící podnes - téměř univerzálně identifikují hada jako Spasitele, nebo alespoň tak dobrého, aby mohl být uctíván. Jak může být Bible pravdivá, a v tom stejném okamžiku být tak mimo něco, co se zdá být všeobecnou intuicí lidstva?

          Odpověď: Toto je úžasný námět, a jeho implikace jdou dále, než my jsme schopni pochopit. Není pochyb o tom, že Bible opakovatelně identifikuje Satana jako hada i draka, nejenom v Genesi, ale i jinde. Na příklad: „A veliký drak, ten dávný had, zvaný Ďábel a Satan, který svádí celý svět..“ (Apokalypsa 12:9).  Uvědomíme-li si odpor a obavu, které chová lidstvo vůči hadům a drakům, jeden by si myslel, ze se Satan bude snažit popřít takovou konekci, ale - z nějakého podivného důvodu - opak je pravdou. Je velmi zajímavé, jak těsně jsou - had i drak - spojeni s věškerými pohanskými náboženstvími. Draka najdete na tisíci chrámech po celé Ásii, zatím co had proniká a dokonce dominuje náboženství v Indii.   

           V pohledu na lidský odpor vůči těmto tvorům, toto spojení může těžko být lidského původu a žádá si zcela jiné vysvětlení. Biblický poukaz na to, že Satan je „bohem tohoto světa“ a původcem všeho falešného náboženství, se zdá toto vysvětlení nabízet. Kromě toho archeologové, a badatelé stále znovu nacházejí starodávné reprezentace ženy, hada a stromu v těsné asociaci. Je to něco, co nepochybně obráží příběh pokušení v Zahradě Genese. Ještě dnes nacházíme hinduistické chrámy hluboko v džungli severní Indie, kde staleté vybledlé  fresky  na stěnách ukazují ženu, hada a strom. Když se zeptáte domorodců  kteří hada uctívají, na význam těchto symbolů, odpoví, že had jim přinesl spásu. 

Všeobecné uctívání hada.

         V chrámech starého Egypta i Říma bylo tělo boha Serapis obtočené velikým plazem. V Hinduismu jeden ze tří hlavních bohů, Šiva má hady zapletené do vlasů. Yoga je symbolizivaná jako prám udělaný z kober, a jejím účelem je probudit „kundalini“, sílu která je svinuta na základně lidské páteře, ve formě hada. Mohly bychom dát mnoho jiných příkladů, od okřídleného  hada Quetzalcoatl, Spasitel-bůh Máyů, až po každoroční hadí tanec indiánů kmene Hopi. Jedna z největších autorit na okult, (sám okultista) napsal:

         Uctívání hada proniklo téměř do všech částí země. Hadí kopečky Amerických Indiánů, z kamene vytesaní hadi Střední a Jižní Ameriky, kobra Indie, Python, velký had Řeků, posvátní hadi Druidů, skandinávský had Midgard, Nagas Burmy, Siamu a Kambodže, hadi oraklu v Delfi, posvátní hadi prezervovaní v egyptských chrámech, Uraeus svinutý na čele faraónů a kněží, ...... všechno toto svědčí o všobecném uctívání hada.  Had je symbolem a prototyp Univerzálního Spasitele, který vykupuje svět tím, že tvoří poznání o sobě pro lidstvo. Byl dlouho považovaný za znak nesmrtelnosti. Je symbolem reinkarnace...

          V řecké mýtologii je had obtočený kolem Orphického vejce - symbolu vesmíru. Právě tak v Delfi (po léta střediskem nejvyhledávanějších a nejvlivnějších věštců Starověku), kam jezdili potentáti až ze Severní Afriky a Malé Asie, nohy věštecké třínožky byly obvinuté hady. Jako další příklad, zamyslete se nad řeckým a římským bohem medicíny, Aeskulapem, jehož symbolem byla hůl obtočená hadem, z něhož se vyvinul „caduceus“ symbol  moderního lékařství.  V chrámech, postavených na jeho počest, Aeskulap byl uctívaný s hady, protože starodávný mýtus praví, že on obdržel hojivou bylinu z tlamy hada. Zde všude máme příběh Genese postavený na hlavu: Had není podvodníkem a ničitelem, ale Spasitelem lidstva, který nahrazuje Ježíše Krista.  Graduační oslavy lékařských škol na celém světě, kde modlitby a uctívání Boha Bible by dovoleny nebyly, ti kteří graduovali stále ještě deklamují unisono přísahu Hippokratovu: Přísahám při Apolovi, při Aeskulapovi, při Hygeii, a Panacei a při bozích a bohyních....“

          Jistě, biblický popis Satana jako hada a draka, podvodníka a ničitele lidstva, a potom boha tohoto světa, který zakládá pohanská náboženství - je zcela případný...  Kromě toho ta skutečnost, že Bible stojí sama proti všem náboženstvím Starověku, dává další evidenci že všechna ta náboženství mají společný zdroj, a že inspirace Bible - přesně tak jak o sobě učí - je na nich zcela nezávislá. Ve skutečnosti - tyto dva zdroje inspirace jsou zřejmě diametrálně odlišné....

 

Proč Satan vůbec existuje?

         Otázka: Proč by Bůh, který věděl o všem zlu, které bude následovat, stvořil bytost, která se potom stane Satanem? Jaký může být smysl Satanovy existence? Vlastně ten  biblický Ďábel je prezentovaný tak mocný, že se zdá být roven Bohu. Pakliže ne, proč to trvá Bohu tak dlouho, než ho porazí?

          Odpověď: Nikdo, kdo čte Bibli, nemůže přijít k závěru, že Satan je Bohu rovný. Dále, důvod pro jeho existenci a otázka proč není ještě v „šatlavě“ se ujasní, jakmile si uvědomíme o co zde běží. Boží touha je získat srdce těch, které stvořil ke svému obrazu. Chce je mít ve své přitomnosti, kde bude moci demonstrovat „aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v Jeho laskavosti k nám v Kristu Ježíši“..(Efezským 2:7)..  .... Aby Bůh mohl opravdu získat lidské srdce, nesmí je nutit. Člověk musí mít kompletní svobodu Boha odmítnout a uctívat někoho, nebo něco jiného. Satan reprezentuje tu ultimátní alternativu k Bohu, a ten přemlouvá miliardy lidí, aby odmítli Boha a stali se věrnými Jeho největšího Nepřítele - Satana. Taková alternativa je zásadní při určení skutečných tužeb člověka. Mít v nebi ty, kteří tam být nechtějí, je sotva Božím úmyslem a mělo by to zcela opačný účinek, než je Jeho věčný účel....    

Satan, konkurenční nápadník.

         Mohli bychom to ilustrovat takto: Dejme tomu že máme krále, který se chce oženit s nejkrásnější ženou jeho říše. Aby si zajistil získání jejího srdce, vyžene z království všechny muže, kteří by mohli být jeho potenciálními soupeři v získání lásky té ženy. To zřejmě není cesta k zajištění si její  o p r a v d o v é  lásky - protože ona musí mít svobodu si vybrat někoho jiného. Pouze v případě, že takovou svobodu ta žena má, odmítne všechny ostatní nápadníky a rozhodne se pro krále, potom on si může být jistý že skutečně má její srdce...    

          Z toho stejného důvodu Bůh Satana někam nezavřel, ale dovoluje mu pokračovat v klamání lidstva pomocí falešných slibů. Jako nádherný, a po Bohu nejsilnější tvor, Satan představuje tu vrcholnou alternativu. Bitva mezi Bohem a Satanem je velmi skutečná! Sotva by bylo ke cti mistru  světa všech vah, kdyby porazil čtyřleté dítě v ringu - soupeř musí být důstojný. Satan je tím nejsilnějším protivníkem v Boží bitvě o srdce a mysl lidstva. ...

        Jistě, pokud se skutečné síly týče, Bůh by mohl uvrhnout Satana do „bezedné propasti“ (Apokalypsa 20:1-3), okamžitě, aby již lidstvo podvádět nemohl. A také se tak stane během mileniální vlády Krista na zemi, kdy se plně dokáže, že člověk je zlým vzbouřencem dokonce i bez Satanova vlivu. Ovšem mezitím se bitva o duši lidstva hrubou silou nevede, protože záležitost o kterou v tomto boji jde, nemůže být prostou silou nikdy vyřešena!  Je to soutěž o city srdce a o loalitu; a k tomuto účelu musí mít Satan plnou svobodu svádět a klamat lidstvo jakýmkoliv prostředkem pro který se rozhodne...

          Satan není jenom „bohem tohoto světa,“ (2 Korintským 4:4), ale také světová království mu patří (Matouš 4:8-10).  Ti kteří jsou mu věrní, ty může Satan odměnit velikým bohatství a úspěchem v tomto světě. Ovšem, Satan je odsouzený k zániku a ti, kteří mu jsou loální, budou s ním sdílet jeho osud navěky. V boji o lidskou duši a konečné určení je Bůh kompletně otevřený a poctivý, kdežto Satan lže a podvádí. A tak je tato bitva v Bibli prezentována jako boj mezi pravdou Boha a lží Satana.  Bůh chce, aby ti, kteří se rozhodnou přijmout Ježíše Krista jako Spasitele, aby tak učinili na základě faktů. Pakliže má Satan k nabídnutí víc, je-li jeho cesta ta lepší - nechť lidí následují Satana...

 

Satanův Pád.

         Otázka: Vždy jsem byl přesvědčen, podle Izaiáše 14, že Satan byl padlý anděl dříve zvaný Lucifer. Nedávno jsem se dozvěděl že tomu tak není, a že ten, o kterém Izaiáš mluví, je „král Babylónu“ (verš 4).  Potom byl Satan stvořený Bohem tak jak je, nejhorší ze všech zlých tvorů?

          Odpověď : Satan nebyl stvořený Bohem tak jak je nyní. Bůh netvoří zlé tvory. Satan byl, jak ho Bible popisuje v Izaiáši 14 a v Ezechieli 28 a i jinde. Je to padlý cherub s velikou mocí a chytrostí. Cherubi se zdají být andělé, nejblíže Bohu, chránící Jeho Přítomnost - a Satan byl původně šéfem všech cherubů. Žalm 99:1 píše o Bohu: „On sedí mezi cheruby..“ Podívejte se také na Genesi 3:24, Exodus 25:20, 37:9, Židům 9:5... 

          Ano, král Babylónu je osloven v Izaiáši 14, ale co se tam o něm píše, nemůže být aplikováno na nikoho jiného, než na Satana. Na příklad, kdypak měl král Babylónu postavení v nebi, ze kterého padl? Tu a tam oslovuje Bible Satana skrze bezbožné pozemské vládce, aby ukázal kdo je tou skutečnou mocí v jejich pozadí. Právě tak to bude s Antikristem, o kterém se píše: „Drak (Satan) mu propůjčil svou sílu, svůj trůn, svou autoritu..“ (Apokalypsa 13:2). Vlastně ve skutečnosti jsou všichni tito despotové a bezbožní vládci předtypy a symboly Antikrista.                   

         Že je to Satan,  kdo je oslovoven skrze takové krále je jasné v Ezechieli 28:2-19. Zde je osloven „král Týru“: „Byl jsi v Edenu, v zahradě Boha, přikrýval tě každý drahokam .... ty jsi ten posvěcený cherub .... a Já jsem tě tam postavil .... Byl jsi dokonalý ve všem ode dne, kdy jsem tě stvořil, až do dne, kdy byl v tobě nalezen hřích..“ (verše 13-15). Dá rozum, že nic z toho nebyla pravda o skutečném „princi z Týru,“ ale pouze o Satanovi, který ho inspiroval, a řídil v jeho bezbožném životě. Všimněte si podobností toho co se říká „králi Babylónu“ Ezechielem 28,  a Izaiáši 14: „Jsem Bůh a zasednu na trůnu Boha.... Je jasné že zde je osloven Satan, jako síla v pozadí jak krále Babylónu, tak i prince Týru... Ano, Izaiáš 14 popisuje Satanův Pád. .... Satan je „bohem tohoto světa. Kristus nijak nespochybňuje jeho nároky na vlastnictví světa, když Ho Satan v divočině pokouší a nabízí Mu všechna království světa za to, když se mu, Satanovi pokloní, a bude ho uctívat (Matouš 4:8).  Izaiáš 14 a Ezechiel 28  nesou tu stejnou zprávu.  

 

Co Satan v Boží přítomnosti?

         Otázka: Pokud vím z Bible, zlo se nemůže ukázat v Boží přítomnosti, protože on je svatý. A přesto se Satan, podle knihy Jób, objevuje před Božím trůnem. Jak je to možné?

          Odpověď: Ano, Satan se stále ještě objevuje před Božím trůnem. (Jób 1: 6, 2:1) , jako „osočovatel bratří“ (Apokalypsa 12:10) . Ten den, kdy bude svržen z nebes, je ještě v budoucnosti. Do té doby bude obviňovat Křesťany „před Bohem, ve dne, v noci...“

         Před svým pádem, měl Satan postavení moci a autority. Nějaký zbytek z toho je mu ponechaný až do skončení bitvy o duše, srdce a loalitu lidí. Výzva, kterou Satan Bohu předložil, může být plně odpovězena a Satan zcela poražen, pouze vykoupením lidstva skrze krev Ježíše Krista. Do té doby je Boží přístup ke zlu nenávist a odmítnutí - ne kompletní separace. Na příklad my víme, že „Tvé oči jsou čisté, nemohou se na zlo dívat, a hledět na hřích...“ (Abakuk 1:13)..  A přesto On vidí všechno, co se na zemi děje, a musí tedy znát veškeré zlo, jinak by ho nemohl soudit.

         Zlo bylo počato v srdci Satana dokonce přes to, že byl v přítomnosti Boha. Bible hovoří o „mysterii hříchu“ (2 Tesalonským 2:7 - český překlad to zcela nevystihuje). Ano,  jak může zlo vzniknout v Boží přítomnosti, a že může začít na zemi  v dokonalém prostředí Zahrady Edenu je skutečnou záhadou....   Tato záhada je ještě záhadnější, když si uvědomíme, že hřích je povstáním proti věčnému a všemocnému Stvořiteli všeho... Skutečnost že jak Satan, tak i člověk by mohli být tak slepí, že by snili nemožný sen o porážce Boha, to tu záhadu ještě prohloubí...    

          Satanova přítomnost u Božího trůnu neimplikuje Boha ve zlu o nic více než skutečnost, že tvorové, které stvořil (a jejichž myšlenky a činy On zná) se obrátili ke zlu v miliardách. Přichází ale den, kdy Bůh stvoří nový vesmír „kde panuje dobro (2 Petr 3:13), a od té chvíle „tam nevejde nic, co je nečisté...“ (Apokalypsa 21:27).

 

Co byl ten první hřích?

         Otázka: V Bibli je nám řečeno, že hřích vstoupil do světa, když Adam a Eva pojedli zakázané ovoce. Ale Eva ovoce chtěla a musela na něj pohlížet s touhou, ještě než ho opravdu jedla. Byl to pro ní hřích tak učinit, jen se ho dotknout a utrhnout?

          Odpověď: Můžete mít technicky pravdu, ale Bilble se dívá na pokušení, Evinu touhu, jedění ovoce, a Adamovu spoluúčast, jako na jeden akt. Ve skutečnosti je obviněn Adam: „Skrze jednoho člověka totiž vešel hřích do světa, a s hříchem smrt...“ (Římanům 5:12)...    Je jasné, že Adamův hřích byl ještě větší než Evin. Eva byla podvedena - Adam nebyl.  (1 Timoteovi 2:14). Adam zřejmě věděl co dělá, a udělal to proto, aby se neoddělil od své ženy. Byl rozhodnutý sdílet její úděl, i když jasně věděl že se Eva postavila proti Bohu, který ji stvořil.

Co je to Spirituální Válka?

         V církvích je nové učení nazvané „spirituální válka,“ které rapidně získává popularitu. Dokonce se učí, že „svázáním“ ve jménu Pána „teritoriálního ducha,“ který „kontroluje“ město,  mohou Křesťané to město převzít pro Boha. Poukazují na Daniela 10, kde „princ Persie“ bránil přístup archandělu Gabrieli. Jaká je vaše odpověď?

              Odpověď: Dnešní učení o „spirituální válce“ nemá biblický podklad, kromě poučky nebo příkladu. Ano,“princ království Persie“ zabraňoval anděli (podle všeho Gabrielovi), po tři týdny příchod k Danielovi. (Daniel 10: 12-13).  Ovšem Daniel žádal prorockou moudrost, ne „svázání ducha“ teritoria Persie. A anděl mu také nic podobného neporadil. Ve skutečnosti nikde v celé Bibli není ani naznačeno, že nějací démoni by měli speciální autoritu nad teritoriem či městem - a že musejí být „svázáni.“   

         Pavel se nikdy nesnažil „svazovat teritoriální duchy,“ aby přinesl  evangelium světu jeho doby, proč bychom tak měli dělat my?  A přesto že  apoštolové „obrátili svět vzhůru nohama..“(Skutky 17:6), není ani zmínky o tom, že nějaké město bylo kdy „vzato pro Boha“ jak někteří kazatelé dnes falešně slibují. V Korintu, na příklad kde Pavel pobyl  18 měsíců, Bůh mu dal „speciální ochranu a požehnání,“ protože měl „mnoho lidí ve městě.“ (Skutky 18:9-10)... Nešlo přece o „osvobození Korintu,“ale „povolání věřících z Korintu.“ A Pavlův úspěch Korint nezměnil, právě tak jako žádné jiné město  nebo národ. Takové učení nemá v Bibli žádnou bázi ale přichází z lidské imaginace a z lidských ambicí....

 

 Zatvrzuje Bůh srdce lidí?

       Otázka: Znepokojily mne dva výroky z Bible:  1) že Bůh zatvrdil Faraónovo srdce (Exodus 4:21, 7:13-14,)   2) že Bůh dá lidi „do moci klamu, aby uvěřili lži a byli odsouzeni všichni ti, kteří neuvěřili pravdě a nalezli radost ve lži..“ (2 Tesalonským 2:11).. Toto vypadá tak ostentativně nespravedlivé, že to otřáslo mou vírou! Kromě toho to staví Boha do světla odpovědnosti za zlo - když ne zcela, pak jako společník...  Můžete mi pomoci?

         Odpověď: Nejdříve si srovnejme fakta. Nežli Bůh kdy zatvrdil srdce Faraóna, ten odmítnul prostou žádost, aby „nechal odejít boží lidi na třídenní cestu do pouště,“ aby mohli svému Bohu nabídnout oběti. Touha po uctívání byla těžko nerozumná od národa, který byl zotročen, a bylo mu po staletí bráněno aby nabidnul Bohu oběti. Potřebovali se oddělit od Egypťanů, jelikož zvířecí oběti by byly pro Egypťany nepřijatelné. (Exodus 8:26). Ale Faraónova reakce vyzněla nejenom v odmítnutí žádosti, ale také zvýšení jejich otrocké práce.

         Nesmíte zapomenout, že Bůh Faraóna nenutil k ničemu, k čemu již odhodlaný byl. Bůh pouze pomohl Faraónovi vytrvat na cestě, pro kterou se již rozhodnul sám. A „zatvrdil mu jeho srdce“ ne tím, že by změnil jeho vůli, ale tím, že ho posílil v jeho rozhodnutí, nenechat Židy odejít. Když o této otázce jednal R.A.Torrey, napsal: Skutečnost celého případu byla taková: Faraón byl krutým utlačujícím tyranem, který si podmanil národ Israel do strašného otroctví, utrpení a smrti. Bůh se na své děti podíval, a ve své milosti se rozhodnul, že je osvobodí. (Exodus 2:25, 3:7-8).

      Poslal Mojžíše jako   svého vyslance k Farónovi a žádal propuštění svého lidu. Faraón, ve své pyšné aroganci Boha odmítnul a nařídil pro Israel ještě větší útlak. Teprve potom Bůh jeho srdce zatvrdil. Toto je univerzální metoda našeho Boha, jak jednat s lidmi. Když člověk zvolí zlo, vydá ho zlu. (2 Tesal. 29-12). Je to jednání přísné, ale spravedlivé....  

         Lépe porozumíme co znamená „zatvrdit srdce,“ když budeme uvažovat o tom, proč to bylo nutné. Egyptské rány Božího soudu na falešné bohy se staly tak nepříjemné ve svých důsledcích a zřejmě tak nadpřirozené, že Faraón dostal hrůzu. Jeho srdce se nezměnilo, ale už neměl odvahu vytrvat ve svém rozhodnutí udržet Israel v otroctví. Ale Bůh nebyl ještě připravený skončit svůj soud nad falešnými bohy Egypta. A tak pomohl Faraónovi pokračovat ve vzdoru do doby, než skončil potrestat bohy, kteří sloužili Satanovi podvádět egyptský národ...

         Je také důležité si uvědomit, že tvrdost Faraónova srdce pokračovala přesně po každém odmítnutí Mojžíšovy a Áronovy žádosti o uvolnění Israele z otroctví.  Pokaždé měl volbu podřítit se Boží vůli, pokaždé odmítnul - a každé to odmítnutí způsobilo větší zatrzení srdce, kterým se Faraón zakopával víc a víc  do jámy vzpoury. Každá jednotlivá vzpoura zatvrdila jeho srdce hlouběji a hlouběji....  A tak bude se všemi, kteří odmítli přijmout pravdu, kterou dal Bůh poznat každému. Jak může být Bůh nespravedlivý, když jim pouze pomůže věřit lež, které se oni rozhodli uvěřit ? Ne, je to správné a je to zároveň vážným varováním pro nás....

Je Bůh „fair,“ když vyžaduje poslušnost?

         Otázka: Bible říká, že Boha musíme poslechnout, jelikož je to Jeho vesmír. Nedělá to z Něho tyrana? Říkáte, že dal člověku svobodu, aby si zvolil dobro či zlo, ale nevytvořil si taková pravidla hry, že člověk je buď nucený jít cestou Boha, nebo být prokletý? Je to fair?

          Odpověď: Příkaz, který Bůh dal Adamovi a Evě prostě zakazoval jíst z jednoho stromu v zahradě. Nedovedu si představit lehčí příkaz k uposlechnutí. V zahradě muselo být různých stromů tisíce. Ten speciální strom, na který platil zákaz, byl nepochybně jeden ze stovky stromů, které plodily stejné ovoce. Plody tohoto stromu neměly nijakou magickou moc, která by „přišila“ hřích a posléze smrt tomu prvnímu páru. Byla to jejich neposlušnost když jedli vzdorovitě přes Boží příkaz. Ta neposlušnost představovala hřích a hřích přinesl smrt na ně a na jejich potomky. 

          Musíme přiznat, že nebylo nic nerozumného v tom prvním příkazu Boha pro lidstvo. Také není možné najít nějakou omluvu pro jejich neposlušnost. A to samé je pravdou pro všechen hřích a všechny hříšníky. V tom prvním hříchu lidstva vidíme pravdu o hříchu. Ten čin sám o sobě se nemusí zdát tak špatným. Prosté jezení ovoce není samo o sobě zlem. Dvojice, která dělá smilstva,  se může vymluvit, že pouze vyjadřují lásku jeden k druhému. Zlo spočívá v odporování Bohu, který jediný, jako náš Stvořitel, má právo ustavit zákony které řídí naše chování, ale On to dělá pro naše dobro.

         Kromě toho vzpoura proti Bohu je odmítnutím Jeho autority  a zároveň popřením, že On nás skutečně miluje, a že Jeho cesta je vždy tou nejlepší. Je to sobecké a egocentrické přesvědčení, že je svým vlastním bohem, který rozhoduje o svém osudu. Taková vzpoura nemůže být dovolena v Božím vesmíru právě tak, jako by soudce na hřišti povolil hráčům hrát podle pravidel každého z nich. V případě Adama a Evy vidíme hrůzné následky individuálního hříchu na budoucí generace. Takový odporný obraz by měl být dostatečný, abychom se od hříchu odvrátili.....  

 Logické alternativy.

         Dovolte mi to ilustrovat. Přesto že se to stalo před třiceti léty, živě si vzpomínám na návštěvu dvou mladých mužů jednou dost pozdě v noci. Jeden z nich se hněval na Boha, protože měl na druhý den odjet do Vietnamu. Jeho přítel ho přivedl, jestli nemám nějaké odpovědi na jeho hněv vůči Bohu.  „Neprosil jsem se o to, abych byl stvořen“ říká s hořkostí ten, co měl jet do Vietnamu „ale teď jsem zde, bez vlastní volby. A teď se mnou Bůh houpá nad plameny pekla a říká, Otoč se, nebo se peč. Udělej to tak jak chci já, nebo tě pustím do plamenů“ Mladý muž hořel nepřátelstvím.

         „Podívej se na to takhle“ navrhnul jsem „Dejme tomu, že jsi nějak přišel do existence někde ve vesmíru, a měl jsi autoritu a moc, si vytvořit vlastní osud. Potom co jsi strávil   3 - 4 miliardy let plánováním vlastní Utopie, zakončíš svůj výtvor posledními úpravami, položíš plán na stůl a začneš se cítit se sebou velmi dobře. A vtom na ten stůl položí, vedle tvého, svůj plán Bůh. A teď mi řekni: Který z těch plánů bude lepší?“  Podíval se nejprve na podlahu, pak na strop a nakonec na oheň v krbu a konečně na mne s nepříliš spokojenou tváří. „Byl bych tím největším sobcem na světě, kdybych prohlásil, že ten můj plán je lepší....“  

          „Přesně tak“ řekl jsem, “Bůh je neskonale moudřejší  než ty, a přitom tě nesmírně miluje. Proto Jeho plán bude zřejmě lepší, než ten tvůj. Pakliže je to pravda, co potom je to tvé „otoč se nebo tě pustím?“ Co bys měl správně říci je „Bože, děkuji ti, za to, že přesto že jsem takový sobecký hlupák, abych si představoval že má cesta je lepší než tvá, a přesto že jsem se proti Tobě bouřil, poslal jsi svého Syna aby zaplatil plnou pokutu za moje hříchy a teď mi ještě nabízíš Tvůj dokonalý plán místo mého. Děkuji Ti, Pane!“

        Pokoušel jsem se přemluvit tohoto zmateného a zarmouceného člověka, aby přijmul Krista jako Spasitele, a svěřil se Boží lásce, milosti a ochraně.  Není jiné cesty k míru a klidu v srdci. Bohužel, on nebyl ochotný vzdát se svých stížností a nechat Boha být Bohem. Nevím co se s ním stalo, zda se z Vietnamu bezpečně vrátil. Léta později, ten druhý mladý muž který ke mně toho prvního přivedl, se stal pastorem. „Bůh se mnou jednal skrze to, co jsem slyšel u vás tu noc“, řekl mi. „Jako výsledek jsem plně podřídil svůj život Kristu.“

           Fakta jsou jasná: Zlo a Satan jsou skutečně realitou a jsou v opozici vůči Bohu. Existuje skutečná a reálná bitva o naše duše a naše konečné určení. Každý z nás má životně důležitou a věčnou volbu, volbu která rozhodne o výsledku boje dobra a zla. Není ani pochyb o tom, že ta jediná inteligentní volba by měla být vpustit Boha do svého života. Nic jiného smysl nedává. Poslechnout Boha není žázná „oběť“; je to privilej stát se Jeho dítětem zkrze víru v Krista a začít již v tomto životě ta věčná požehnání, které On připravil pro ty, kteří Ho milují....           

                                                   ------------------  *  -----------------       

                                          

 < 9.  A co utrpení a peklo? >

Je vina skutečná, nebo je výplodem imaginace?

     Otázka: Bolest a utrpení přivoděné zločinem je dostatečně špatné. Ale Křesťanství přidalo k tomuto utrpení  přesvědčením lidstva, že se vzbouřilo proti Bohu a překročilo Jeho zákony. Následovně, hrozba věčného trestu straší každého, kdo přijde do křesťanského vlivu. Nebylo by pro lidstvo lépe žít bez těchto klamů a falešných iluzí?

         Odpověď: Není pravdou, že Křesťanství stvořilo pocit morální viny a strach z přicházejícího soudu, který lidstvo straší. Člověk je nevyléčitelně náboženským tvorem, a náboženské praxe jsou nalézány v každé době, každé kultuře kolem světa a zahrnuje v sobě pocit viny a pokus tuto vinu vymazat pomocí nějaké oběti. Toto je celosvětový problém. Dá se vystopovat zpět tisíce let a tak s tím nemůžete vinit Křesťanství...  To samé je pravda i v takových „křesťanských“ zemích, jako na příklad ve Spojených Státech. Zatím co jejich pocit viny by mohl být zesílen skrze kontakt s Křesťanstvím, tento kontakt není v žádném případě jediným zdrojem. Univerzální pocit viny, který straší i primitivní národy, by strašil i Američany, i kdyby Křesťanství neznali. Jacques Ellul nazývá „banalitou“  myšlenku že Křesťanství má podíl na vině a píše:

         Oběť nalézaná u každého náboženství, je obětí smírčí, nebo-li oběťí za vykoupení či odpuštění. V každém případě je oběť náhradní, zástupná a vychází ze silného pocitu viny. Pokud se týká situací, které tento pocit vytvářejí, nemůžeme najít nic lepšího, než nepřehledná motanice zákazů mezi tak zvaně - primitivními národy...                               

         Ve skutečnosti Křesťanství je to jediné, které může osvobodit člověka od viny, která ho jinak straší. „Obrátit nový list“ a slíbit morální a čistý život do budoucnosti, nemůže člověka zbavit viny za hříchy minulosti. Pravé osvobození od viny přichází pouze z víry v Ježíše Krista jako Toho, který zaplatil plnou pokutu za hříchy, a tak zajistil pardon na bázi spravedlnosti. Je to pouze potom, co si můžeme uvědomit velikost naší viny, a poděkovat Bohu za Jeho spásu.   Ellul to podává dobře:

         Musíme si také stále připomínat že  .... biblicky ... a v čistě křesťanském pojetí, hřích je poznán čím vlastně je - až po pochopení, prohlášení a prožitku odpuštění. Protože jem obržel pardon, uvědomuji si, jakým hříšníkem jsem byl. Hřích vidíme jako hřích skrze milost - ne jinak - právě tak, jako náhle osvobozený otrok si uvědomí, když vidí své řetězy, jak veliká byla jeho mizérie.... 

 

 

                            Bůh není sadista.

 

         Otázka: Bible učí, že Bůh zná budoucnost. Potom tedy jistě věděl, že Adam s Evou zhřeší, a že potom nepředstavitelné zlo a utrpení bude následovat. Bůh Bible přece musel vidět dopředu každé znásilnění, každou vraždu, každou bolest a smutek, který bude následovat. A jelikož i  přesto člověka stvořil, co může být jiného, než monstrózní sadista?

 

         Odpověď: Ta nerozumná a urážlivá myšlenka  krutého Boha může být okamžitě odmítnuta.  Za prvé, ve světě je příliš málo zla a bolesti, na podporu této teorie. Kdyby Bůh byl zloduchem, život by byl neskonale horší, než je. Nebylo by radosti smíchané s bolestí - celý život by byl jen bolestí. Namísto štěstí a rozkoše by byla pouze deprese a mizérie; sex by nebyl příjemný, ale bolestný - i když neodolatelný. Linton to vyjádřil takto:

 

    

 

         Kdyby Bůh byl sadistou, mohl by nám dát nepoměrně mnohem více bolesti, než my prožíváme. Mohl by nás nutit jíst tak, jako člověk závislý na drogách je nucený drogy užívat, tím že bychom namísto příjemného pocitu zdravého hladu, cítili bolest. Všechny fyzické funkce by mohly být vynucovány bolestí namísto aby byly vítány příjemným pocitem. ... Kdyby neměl Bůh zájem, proč takový široký výběr ovoce pro naše potěšení, proč taková škála barev harrmonizující nádhera květů, nádherné východy a západy slunce, chuť soli nebo větřík vibrující v radosti nad těmito věcmi? Proč ty malé radosti i rozkoše a dokonale uspokojující pocity dobra, které Křesťan často pociťuje, které není ani schopný pojmenovat, nebo popsat?

 

         Jestliže Bůh své tvory miluje, vše se tím vysvětlí - dokonce i smrt, bolest, smutek. Nepochopitelné všem kromě věřících.  Ale vysvětlení Bible je jasné jako křišťál: „Smrt vstoupila s hříchem...“  a ten nádherně slavný konec je vysvětlen právě tak lapidárně: „a Bůh vysuší všechny slzy v jejich očích...“    

 

          Svět nebyl v žádném případě naplánovaný sadistou. Tuto teorii, která se snaží legitimně vysvětlit existenci zla a utrpení, musíme odmítnout. Přesto všechno, nelogický a neracionální stížnost na Boha, jako na původce zla a utrpení byla vyjadřována opakovatelně ateisty po staletí. Samuel Putnam to v minulém století vyjádřil takto: Namísto utrpení, mohl Bůh vytvořit šťastné prostředí. Z vlastní vůle a bez donucení, udělal utrpení. Co je, tedy, než všemocný démon? Jeho dobré skutky nemohou omluvit jeho zlé skutky o nic více, než dobročinnost vraha neomluví jeho vraždu. Bůh musí být zcela dobrý, nebo vůbec ne...

 

         Putnam byl údajně inteligentním člověkem. Jak mu potom mohla uniknou pošetilost jeho argumentu? Mohl být zaslepený předsudky? Odvažuji se předpokládat, že měl děti. A když ne on, tak jistě mnoho jiných ateistů, kteří vznesli stejná obvinění vůči Bohu. Copak nevěděli, jejich děti, které jejich ženy porodily, budou cítit prožívat utrpení a nakonec smrt? Netušili, že bylo zcela možné, že některé z nich se mohou stát zločinci a působit bolest a utrpení jiným?  Samozřejmě to věděli, na to stačí pouze zdravý rozum.  

 

 

                     Bůh není autorem zla.

 

          Je tedy Putnam, a další ateisté odpovědni za zlo a utrpení, které jejich potomci  jednou prožijí, nebo zapříčiní druhým? Jistěže ne!  Byl nějaký způsob nebo cesta, která by Putnamovi či jiným ateistům zaručila na sto procent, že jejich děti prožijí pouze radost, rozkoš a štěstí? Jistě ne. Mohou si být jisti, že všechny děti, které přivedou na svět, vyrostou do dobrých lidí, které nikdy nikomu neublíží, ani nezpůsobí žal nebo bolest? Odpověď je opět negativní. Každý poctivý člověk musí přijít k závěru, že ani Putnam, ani jiní jako on, kteří vznášejí obvinění vůči Bohu si nikdy nebudou jisti, jaký život jejich potomci povedou. Mohou si být jisti pouze jedním: jejich děti budou trpět alespoň nějakou nemocí, prožijí alespoň nějaké utrpení, bolest, žal...     

     

         A proto: nejsou tito kritici a vlastně všichni rodiči právě tak odpovědní jako Bůh tím, že přinášejí utrpení na druhé? Pakliže Bůh je sadistou protože stvořil člověka, nejsou všichni, kteří přivádějí děti na svět, stejnými sadisty? .... Rozdíl je v tom - jak oni argumentují -  že Bůh má svět pod svou kontrolou a může udělat to, co udělat chce. Má svět pod kontrolou? Může udělat co chce?  Právě naopak! Nebyl svět, který dnes existuje, vytvořen ne bohem, ale zlými myšlenkami, ambicemi, chtíčem, nečistými (a někdy i odvážnými a dobrými) skutky lidstva během historie?  Je to svět, jak jej člověk změnil, ne jak ho Bůh zamýšlel. Pakliže má někdo na stavu světa vinu, je to člověk, ne Bůh! Hřích a utrpení není Božím ale lidským produktem!  

 

         Může Bůh nutit každého proti jeho vůli, aby byl moudrý, šťastný a dobrý o něco víc než mohou pozemští rodiče donutit své děti aby se chovali přesně tak, jak jim to rodiče naplánují? Tak dlouho, jak bude mít člověk svobodnou vůli, nikdy tomu tak nebude! A kdyby ho Bůh o tuto svobodu připravil, přestane být člověkem, ale nějakým nižším druhem morálních mrzáků, kteří jsou za své činy odpovědni přesně tak, jako loutky na špagátu! Chtěl by pan Putnam, či jeho ateisté, něco takového? Jistě že ne. A proto nechť přestanou vinit z lidského utrpení Boha......    

 

 

 

 

                    Nářek Boha-Otce.

 

         Prorok Izaiáš, inspirovaný Božím Duchem, vyjadřuje Boží zármutek nad lidskými skutky,  skutky, které jsou tak protikladné k Jeho laskavému přání pro ně. Poslechni  si nářek Boha:

    

       Slyšte nebesa, poslouchej, země, Bůh promluvil: Opatroval jsem a vychoval jsem děti, které se proti mně vzbouřili. Vůl zná svého majitele, osel kolébku svého pána, ale mne Israel nezná, můj lid o mně neuvažuje. Národ hříšný, lid plný hříchu, potomci zlých, děti, které jsou zkažené; opustili svého Boha, donutili Svatého Boha Israele k hněvu, odcizili se. (Izaiáš 1:2-4).

 

         To nejsou slova a pocity sadisty, který by zlomyslně přinesl bolest a zármutek na svět. Je to naopak nářek Boha lásky, který si přeje to nejlepší pro ty které stvořil a  rmoutí se, že si raději vlastní  volbou  přinesli na sebe bolest a utrpení svými zlými skutky.  Jistě že každý rodič by se mohl ztotožnit s Božím zármutkem  nad chováním těch, které nazývá svými dětmi. Byli kdy rodiče, kteří by nepocítili alespoň někdy lítost nad chováním svých dětí?  A jaké by mohlo být jejich řešení? Mohou rodiče, když už děti na svět přivedli, mohou ty děti donutit násilím k poslušnosti? Mohli by je donutit, aby se chovaly podle přání rodičů? Ne!

 

         Ale i kdyby snad rodiče mohli toto uskutečnit, nevyřešilo by to problém, který lidstvo sužuje. Dítě musí reagovat na základě své vlastní svobodné vůle, nebo ta vynucená „poslušnost“ nebude mít žádný smysl. A tak stejné je to s Bohem. Dal nám moc volit, abychom Ho mohli milovat a zbavit lidstvo této moci, by zničilo člověka, jak ho Bůh chtěl mít, a jakým člověk být chce.  Zlo není výtvor Boha, ale člověka, skrze jeho egocentrické, a tím zhoubné, používání moci volby, kterou dostal...   

 

 

 

                                Být či nebýt; to je ta otázka.

 

         Otázka: Přítel, který kdysi o sobě tvrdil že je Křesťanem, se nyní prohlašuje za ateistu. Předložil mi problém, který nejsem schopný rozřešit. On je ochotný připustit ( jen pro účel diskuze,  sám tomu již nevěří), že hřích vešel na svět zneužitím svobodné vůle, kterou člověk dostal. Ale i tak, on tvrdí, nemůžeme očistit Boha, protože, i když věděl že zlo a utrpení vznikne, Bůh stvořil člověka. Ještě hůře - Bůh stvořil miliardy bytostí o kterých věděl že budou trpět nejenom na této zemi, ale potom ještě budou odsouzeni na věčnost do hořícího jezera. Můžete mi pomoci s odpovědí?

 

         Odpověď: Implikace téze vašeho přítele (která je jinou variací na to stejné téma) je mrazivá: Dává přednost neexistenci lidské rasy se svobodnou vůlí. Nemůžete mít přece lidské bytosti bez možnosti zla! A tak se to stává otázkou existence a non-existence lidké rasy: „Být či nebýt.“  Jediná možnost jak navždy vyloučit zlo a bolest z této země, je nestvořit člověka vůbec! I když by to eliminovalo všechnu bolest, žal i utrpení, zamyslete se nad krásou, radostí a štěstí, které by musely být zrušeny také! 

 

              Představme si opět, takové iluzorní  nemožné  scenário: Před milliony let se procházejí před trůnem Boha miliardy a miliardy ještě nenarozených lidských bytostí v hypotetické „předstvořené“ duchovní formě, a žádají, aby nebyly stvořeny. „Všichni půjdeme do pekla a hořícího jezera!“ volají v protestu. „A proto si žádáme právo nebýt narozený. Byl by to sadismus nejhoršího druhu, kdyby jsi nás přivedl do existence, když víte o věčném trápení, které nás čeká.“ Boží odpověď by byla jistě asi takováto: „Musíte se, nevyhnutelně  stát matkami a otcemi, dětmi a vnuky milionů a milionů, kteří uvěří v Krista, a jejichž budoucnost je věčná radost v nebi. Když nebudete existovat vy, nebudou existovat ani oni. Nedovolím, aby jste vaší sobeckou žádostí o neexistenci znemožnili existenci a věčnou radost těch, kteří budou vykoupeni krví mého Syna a stráví věčnost v mé Přítomnosti, kde je „plná radost a štěstí pro vždy.“        

 

 

 

 

 

         „V tom případě nás určujete k věčnému utrpení v hořícím jezeře!“ pokračují ve stížnosti. „Vaší nepřátelé budou tedy moci říct, že nejsi dobrý Bůh lásky, ale démon, který stvořil lidi pro peklo. „Právě naopak“ by odvětil Bůh. „Jezero ohně bylo vyhrazené „ďáblu a jeho andělům,“ (Matouš 25:41) „a pakliže kdo z lidstva do něj vejde, bude to proti mé vůli. Můj Syn jednou zemře aby zaplatil pokutu, kterou má spravedlnost vyžaduje  za všechny hříchy, které všichni lidé kdy spáchají. Opatření, aby každý mohl do nebe, kde bych chtěl každého mít, bude plně uskutečněno. Pakliže kdo půjde namísto toho do pekla, bude to jen a jen proto, že úmyslně odmítnul spásu, kterou jsem připravil.“ „Ale já budu trpět věčně!“, protestují dále. „Pakliže tomu tak bude, bude to z vaší vůle, ne z mé. Já přece neokradu vykoupené duše o věčnou radost jen proto, abych posloužil vaší tvrdohlavé vzpouře.“         

 

 

 

                           Stvořil Bůh člověka pro utrpení?

 

         Otázka: V žádném případě nemůžete Boha očistit od nařčení, že je sadistickým démonem. Říká, že nechce aby kdokoliv trpěl, a přesto my v tomto světě trpíme a ještě jsme vyrováni, že utrpení bude nesrovnatelně strašnější na věčnosti. Skutečností je, že to utrpení, které Bůh naplánoval na věčnost je za hranicí našeho chápání. Jak potom můžete říci, že Bůh který stvořil člověka aby se smažil v ohni věčného pekla, že tento Bůh je dobrý?

 

   Odpověď: Bůh nestvořil člověka pro takovou budoucnost, a když člověk,  svou vlastní  svéhlavostí odmítne spásu, kterou Bůh laskavě nabízí, Boha to rmoutí. Bible jasně učí, že „Bůh si nepřeje, aby kdokoliv zahynul.. (2 Petr 3:9), ale chce, aby každý byl spasený...“ (1 Timoteovi 2:4)...  Bible jasně říká, že Kristus zaplatil pokutu za hříchy světa, dokonce i za hříchy těch, kteří Ho odmítnou: „Hleďte, Beránek Boží, který snímá hříchy světa..“ (Jan 1:29)  a znovu: „On je smírčí obětí za naše hříchy, ale nejenom za naše, ale za hříchy celého světa...“ (1 Jan 2:2)...  

    

          Můžeme si být jistí, že nikdo - kdo může být získán pro Krista - v pekle trpět nebude. Bůh udělá všechno možné, aby každý, kdo bude reagovat kladně na volání Svatého Ducha. Pavel to říká jasně: „O kom věděl (že zareagují kladně na evangelium),  ...toho také (evangeliem)  povolal; a koho povolal, toho ospravedlnil, a koho ospravedlnil, toho oslavil...(Římanům 8:29-30)..  Dovolte, abych to ilustroval:

 

  

                       Jako ryba bez vody.

 

         Ryba uvidí člověka na pobřeží, jak sedí v křesle, kouří si doutník a v ruce má rybářský prut. Ryba se rozhodne, že jí ten pravý život utíká a že chce žít jako ten muž v křesle. Podaří se jí vyskočit na zem, doplazí se až do křesla, roztáhne si ploutve, a zapálí trabuko. Ale než uchopí prut jí dojde kyslík. S odcházejícím životem spadne z křesla, začne se plácat ve špinavém písku,  horečně otevírá  a zavírá žábry v marném pokusu nabrat kyslík.

 

         Kolem jde ateista, a jak to vidí, opovržlivě vykřikne: „Jaký Bůh může stvořit rybu aby takto trpěla!“ Pravda samozřejmě je, že Bůh nikdy nestvořil rybu, aby takto trpěla. Stvořil jí, aby se volně proháněla ve řekách, jezerách, v oceánech. Toto strašné utrpení, které je proti Boží vůli, nastalo, protože ta ryba se postavila proti účelu, který pro ni Bůh měl.  Právě tak člověk, ve své vzpouře proti Bohu, je jako ta ryba mimo vodu.  Bůh stvořil člověka, aby plaval v oceánu Jeho lásky, a užil si plný život a svobodu výrazu takových, kteří plní Boží vůli. Bylo by to nádherné, ale ělověk se rozhodl, že se  proti Bohu vzbouří a udělá si  život to po svém. Lidské „já“, které se postavilo proti Bohu, se nachází, jako důsledek svého sobectví, v konfliktu nejen s Bohem, ale také  v konfliktu  s druhými lidmi. Co jeden egoista chce dělat, je nevyhnutelně v rozporu s tím, co chce jiný egoista. To přinese hněv, žárlivost, nenávist a všechna zla, která následují. Jenom za to neviňte Boha! On stvořil všechno v kráse a dokonalosti. Je to člověk, kdo tuto dokonalost zničil, a  přináší zkázu na celé Boží dílo.       

 

 

 

                   

                             Proč musí ztracení hořet v pekle?

 

         Otázka: Jsem znepokojený už jenom myšlenkou, na věčně trpícího člověka. Obzvláště nepříjemné pro mou víru je skutečnost, že právě tak, jak Bůh stvořil člověka se schopností pro radost, dal mu také strašnou - a domnívám se že zbytečnou -  schopnost trpět, a to nejienom v tomto životě, ale i v příštím. A utrpení, které odsouzené očekává, je toho nejhoršího druhu: hořet navěky v něčem, čemu Bible říká jezero ohně. Jak si to srovnáte s Boží dobrotou?

 

         Odpověď: Mnoho lidí zažilo velikou bolest spálenin. Podle vašeho názoru je Bůh odpovědný za toto utrpení také, protože stvořil člověka s nervy, které cítí bolest.A přesto nervy máme proto, aby nás varovaly před nemocí, nebo jinými destruktivními silami , které hrozí tělu, a tak chrání náš život.  Více než jeden malomocný v primitivním prostředí si téměř upálil nohu  když se hřál u ohně, než si to uvědomil, protože necítil bolest. Každý doktor vám poví, že bolest je jedním z divů, které nám pomáhají tělo zachovat - že bolest a život jsou tak neoddělitelně propojené že je není  možné separovat jednoho od druhého. Bolest nám posílá zprávy, na  které je nutné reagovat. 

 

      

                   „Pálení“ nesnesitelné „žízně.“

 

         „Oheň“ pekla a „pálivá“ muka  odsouzených jsou stále přirovnávána k žízni. Když se na to podíváme z tohoto pohledu, dostaneme lepší pochopení, že utrpení v pekle neexistuje proto, že by si Bůh přál trestat, ale protože miluje! Miluje člověka tak hluboce, že ho stvořil jako věčnou bytost která je schopná Boha poznat a žít s Ním navždy. Ve své převeliké lásce zkonstruoval člověka tak, že pro něj spojení s Bohem není věcí volby, a tím celkem jen malé radosti. Spojení s Bohem je pro člověka zcela nezbytné a tím přináší nekonečnou radost a satisfakci....  Pakliže nás tedy Bůh „naprogramoval,“ abychom čerpali účel našeho života z Něj, potom v okamžiku kdy oddělíme jakoukoiv část našeho života od Něj - ať už je to poznání nebo láska - život se stane znečistěnou a pokřivenou karikaturou toho, co bylo zamýšleno. Tento fakt můžete pozorovat všude. Je možné že člověk, v tomto životě žízeň po Bohu nepocítí, obzvláště když je obklopený lidmi stejného názoru, a ještě k tomu rozkošemi tohoto světa. Je jako člověk na saharské poušti, který časně ráno odmítne vodu, která je mu nabízena. Potom v žáru dne umírá nedostatkem vody, kterou dříve pohrdal....

 

         Skutečnost že Bible přirovnává separaci od Božího života a spojení s Ním k hořící žízni, dává metaforu která pomáhá lépe porozumět - tak trochu - co nebe a peklo jednou budou. Následujeme li tuto analogii, uvědomujeme si, že utrpení pekla bude hrůzně nesnesitelné ze stejného důvodu, jako nebe bude tak nádherně radostné. Tak to je s žízní buď neuhasitelnou, nebo uspokojenou....  Je velmi snadné porozumět že osoba, která umírá žízní, trpí vnitřním ohněm právě tak jako chladný doušek vody tak dobře chutná, máte-li žízeň. Jiný hlubší pohled to ještě víc vyjasní: Žízeň pálí, protože voda je pro život zcela nezbytná. V tom stejném smyslu bude v pekle tak zle a v nebi tak dobře, protože intimita a plnost Boží přítomnosti je tak strašně důležitá pro náš spirituální život, jako voda pro život fyzický.....  Lidé v pekle budou hořet neuhasitelnou žízní po Boží lásce pro kterou byli stvořeni, a kterou od nás Bůh nikdy neplánoval separovat. Takové uhašení spirituální a morální žízně v pekle možné není, protože tito se sami navěky separovali - z vlastní vůle - od Boží lásky....         

 

                           A co to „jezero ohně“?

 

      Otázka: Jak tomu rozumím, tak budou dvě vzkříšení: jedno spasených, to druhé ztracených. Ztracení stojí před Bohem ve svých vzkříšených fyzických tělech, a jsou vhozeni do místa utrpení, nazvaném „jezero ohně.“ (Apokalypsa 20:15). Jaky smysl je ve věčném mučení ztracených?

 

 

 

 

         Odpověď: Bible popisuje ty ztracené, kteří stojí před Bohem u Soudu Velkého Bílého Trůnu a jsou vržení do „jezera ohně“ takto: „A uviděl jsem mrtvé, malé i velké, stát před Bohem..... a mrtví byli souzeni podle svých skutků.“ Přesto že jejich objevení se před Bohem nazývá Bible „vzkříšení k odsouzení,“ (Jan 5:29), zdá se být jasné, že tam nestojí ve svých fyzických tělech, která byla znovu vytvořena z jejich rozpadlých zbytků. Sutečnost, že je o nich dvakrát zmínka jako „mrtví“, se zdá naznačovat, že to jsou pouze nehmotní duchové. Bible nám vlastně říká, že bolest, kterou ztracení trpí, nemá co dělat s těly a nervy. Že Kristův popis bohatce a žebráka - jeden v pekle, druhý v ráji - že není pouhým podobenstvím je evidentní z faktu, že nám dává žebrákovo jméno, a tak to musela být skutečná osoba. Povšimněte si Jeho slov:

 

          Bohatý muž zemřel také; a v pekle v mukách pozdvihl své oči, zvolal „pošli Lazara aby smočil prst ve vodě a ochladil můj jazyk, protože v těchto plamenech trpím.“  (Lukáš 16:22-24).

 

 

         Zatím co Bible používá slova jako „oči,“ „jazyk“ a „plameny,“ a zdůrazňuje muka žízně, tato slova mají jasně jiný význam, než který se jim dává v tomto životě. Fyzická těla Lazara i bohatce se rozpadávala v hrobech. Tudíž oči, jazyk, prst i oheň nemohly být fyzické. Pakliže „oheň,“ který trápil muže v pekle nebyl fyzický, potom máme důvod usuzovat, že plamen v ohnivém jezeře není také fyzický. Dále je nám řečeno, že ohnivé jezero bylo připravené pro „Satana a jeho armádu andělů.“ Fyzický oheň nepůsobí na spirituální bytosti. Ať už je to jakýkoliv oheň. musí to být nějaký speciální druh ohně pro nefyzické bytosti, bezpochyby  mnohem hroznější, nežli oheň fyzický. Kdyby totiž ztracení byli ve fyzických tělech a oheň byl fyzický také, bylo by  potřeba  stále jejich těla obnovovat aby mohli být trápeni.

 

         Takový druh fyzického utrpení by se sotva zdál být vhodným trestem. Dává mnohem více smyslu jak logicky, tak i biblicky, že utrpení pochází ze žízně po Bohu, kterou vyvolá Jeho nepřítomnost, plus výčitky svědomí. Fyzické mučení neuvěřitelně žhavým ohněm, který spaluje stále se obnovující těla, by bylo tak hrozné, že by bolest nedovolila ani uvažování o minulých hříších, ani lítost nad odmítnutím Božího daru.  Takové (fyzické) utrpení by nemělo žádnou morální dimenzi; bylo by pouze fyzické a tak silné, že by nedovolilo ani myšlenku či lítost. To by bylo těžko  srovnatelné se zločinem vzpoury a odmítnutí...

 

 

                     Proč věčné utrpení?

 

         Otázka: Jestliže opravdu existuje místo jako peklo nebo jezero ohně, proč nemohou být lidé nikdy z tohoto zachráněni? Věčné utrpení se zdá být nespravedlivé.  Nebyli by ti, kteří v pekle trpí, těmi nejlepšími kandidáty pro spásu? Pakliže to všechno je pravda, určitě by chtěli tuto pravdu poznat, litovat a uvěřit v Krista.

 

         Odpověď: Právě naopak; peklo je místo, kde není možné litovat a ze kterého tudíž není úniku. Z několika málo biblických referencí se zdá být jasné, že peklo je místem hrozného trápení. Je nám na příklad řečeno, že okamžitě, potom co zemřel, byl bohatec v mukách, a že Ďábel bude mučen „ve dne i v noci pro vždy.“ Co se týká lidí, kteří jsou do pekla uvržení, píše se že „kouř jejich utrpení vystupuje po věky...“ (Apokalypsa 14:11).

 

        Takové veliké utrpení (a spirituální utrpení je větší, než fyzické) dělá možnost lítosti nemožností.  Ti, kteří v jezeře jsou, budou tak zoufalí v pokusech uniknout, že nebudou myslet na nic jiného. V žádném případě nebudou moci cítit lítost z toho správného důvodu. Není pochyb o tom, že to největší utrpení v pekle bude uvědomění, že není žádná naděje.  A co se týká věčnosti jejich osudu, ani to jinak nejde. Smrt není přece koncem existence, ale pokračováním věčné bytosti, kterou nám Bůh s láskou daroval - ovšem nyní v bolestivém odloučení od Boha a všeho ostatního v úplné tmě a osamění....  Jako spirituální bytosti budou ztracenci pokračovat věčně ve vědomé smrti, protože nekonečná existence je lidskou přirozeností duše a ducha, jak byl Adam a Eva původně stvořeni.          

 

 

 

                                     Je Bůh hloupý, nebo neschopný?

 

         Otázka: Pro mne je největším důkazem neexistence Boha utrpení, které je působeno zlem ve světě. Miliony Židů umučených a spálených v hitlerovských pecích, právě tak jako miliony nemluvňat a dětí stále umírající hladem či nemocemi po celou historii! Pakliže Bůh mohl zabránit utrpení lidstva a nedělá to, pak je ďábel a ne Bůh. A pakliže nemůže, pak je neschopný a nezaslouží si, abychom se na Něj dívali jako na Boha. Je nějaké řešení tohoto dilematu?

 

         Odpověď: A zase: odpověď na tuto otázku je tak zřejmá, že člověk může leda pochybovat o upřímnosti skeptiků, kteří ji neustále předhazují. Pakliže má člověk svobodnou vůli, potom zlo není vina Boha! A přesto kritici stále mašírují s praporem této nelogické a nespravedlivé stížnosti proti Bohu! Jako další příklad, zamyslete se nad dalším „příspěvkem“ od Ingersolla: Není jediný zaznamenaný případ, kdy zdvižená ruka vraha byla paralyzována - ani jeden pravdivý případ v celé literatuře světa aby nevinné dítě bylo chráněno Bohem. Tisíce zločinů se páchá každý den, teď - v této chvíli číhají lidé v záloze a čekají na svou lidskou oběť - ženy jsou bičovány a drceny až na hranici šílenství a smrti - malé děti prosí o milost - zdvihají prosící oči plné slz k brutálním tvářím otců i matek,  - sladké dívky jsou podváděny, lákány a zneužity - ale Bůh nemá čas, aby tomu zabránil - nemá čas ubránit dobré a ochránit čisté. Je příliš zaměstnaný počítáním vlasů a vrabců..... 

 

   Takový sarkasmus jde přímo proti logice, i smyslu pro fair-play, a prozrazuje ateistu s takovovým  předsudkem, že ho žádná racionalizace nepřesvědčí. Ingersoll chce aby Bůh zastavil ruku vraha, ale už by se mu nelíbilo, kdyby Bůh zastavil Ingersollovo jednání, které nemusí být právě podle Boží vůle. Chce aby Bůh udělal to, co on, Ingersoll chce, a tak dlouho, pokud tak Bůh neučiní, Ingersoll  Boha odmítne. Na rozdíl od neosobní „Síly“ ze Star Wars, nebo jiné neosobní  „Energie“, která vládne vesmírem, která byla „bohem“ Einsteina a jiných, Bůh Bible je osobně zainteresovaný v utrpení lidstva. A opět: na rozdíl od neosobního „zákona karmy, který přináší utrpení a nestará se o nic, Bůh Bible se staral natolik, že přišel na tuto zemi a trpěl požadavky své vlastní spravedlnosti za každý hřích, který byl kdy spáchaný, a který kdy spáchaný bude - bez ohledu na to, jak veliký ten hřích je..... Pakliže Kristus, aby nás mohl vykoupit, nemohl být osvobozený od utrpení na kříži, a byl ochotný „trpět za naše hříchy - On, Spravedlivý, za nás nespravedlivé. aby „nás mohl přivést k Otci.“  Člověk se diví, jak potom může ještě někdo obviňovat Boha z utrpení, které sužuje lidstvo.

 

 

 

                         Utrpení, Volba, Spása....

 

         Když Bůh nezachránil miliony mučedníků, kteří byli vystavení nevyslovitelnému mučení a bolesti proto, že Jemu a Kristovi zůstali věrní, a které jistě miluje, pak musí mít  nějaký  pořádně dobrý důvod!

 

 

        Tento fakt je ještě posílený Kristovou modlitbou v Getsemanské zahradě, kde prosí Otce, aby byl  kříže ušetřený, pokud to je možné. Skutečnost, že musel těmi muky a hanbou kříže  projít, značí o tom, že skutečně nebyla žádná snadná úloha zachránit člověka od věčného utrpení. A to nám dává důvěru v Boží lásku. Jak už Pavel napsal: „Ten, který neušetřil vlastního Syna, a obětoval Ho za nás, , proč by nám spolu s Ním nedal všechno?“ (Římanům 8:32)..  Kromě toho má utrpení dospívající a očistný vliv na ty, kteří jsou ochotní je přijmout za tímto účelem...  Markus Aurelius poznamenal: „Neštěstí, dobře nesené, je štěstí,“  pro svůj ozdravně-morální vliv  na toho, kdo vydržel. Odměna za takovéto utrpení jde za tento život - do věčnosti. Ježíš řekl: „Šťastní jste vy, kteří jste tupeni a pronásledováni, vy, o kterých se lživě říká všechno zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože veliká je vaše odměna v nebi...“ (Matouš 5:11-12).  

 

 

 

 

    

         Linton to podává takto: Právě tak jako je pro šlechetný a hrdinský charakter, který povstal z příkoří a přetrval všechny svízele a překážky uznání všech lidí dostatečnou kompenzací za všechno to trápení, tak je obohacení věčnosti existencí oslavených bytostí, které „skrze mnohá utrpení vešly do Božího království“ tisícenásobně vynahradí všechnu tu námahu člověka i Boha, které bylo zapotřebí....

 

 

         Zlo a utrpení které s ním přichází, jsou následkem uplatňování svobody volby lidstvem. A tak zlo by se dalo eliminovat tím, že by se eliminovala svoboda volby. Ovšem, jak už jsme podotkli:  kdyby to Bůh udělal, zničil by lidstvo totálně. Bůh měl lepší řešení - jedno, které přináší spásu a svobodu volby ponechává a tak pouze láska činí tuto cestu možnou. ... A zde se musíme poctivě postavit striktnímu Kalvinistickému názoru, že Kristus nezemřel za všechny,  že nezaplatil za hříchy všech, a že člověk je schopný zvolit pouze zlo,  že není schopný litovat a uvěřit Kristu bez Boží neodolatelné milosti. Pakliže je tomu tak, potom - i když Boha nemůžeme obvinit ze zla, je to Bůh, který zabraňuje, aby spása dosáhla  na všechny. Ti v pekle tam jsou - ne proto že odmítli Krista, protože to je všechno co mohou udělat. Jsou tam proto, že Bůh je dostatečně nemiloval a neposkytl jim svou neodolatelnou milost, která by způsobila, aby v Krista uvěřili. Souhlasím s ateisty, že takový Bůh není ani milující, ani dobrý. Také to není Bůh Bible, ale výmysl člověka.    

 

 

 

                       Spása je pro hříšníky, milostí.

 

        Otázka: Dejme tomu, že zlo není Boží vinou. Beru to - pokud se jedná o pozemskou existenci.  Co mne trápí je, že Boží trest zla, je sám o sobě zlem. Namísto potrestání zla v tomto životě, kde by to mohlo udělat něco dobrého (i když sama Bible připouští, že zlí lidé na zemi prospívají), proč Bůh trestá lidi ve věčném pekle, když už je navěky pozdě, tyto lidi  pro nějaké dobro zachránit?

 

 

         Odpověď: Máte pravdu v pohledu, že člověk v pekle se už obrátit nemůže. Jedním z pochopitelných důvodů je, že utrpení je tak veliké, že obyvatel pekla bude nucen litovat - ne z upřímné lítosti, ale z přání z toho hrozného místa uprchnout.  Ovšem váš návrh na omezení trestu na tento život předpokládá, že víte jak získat lidi pro Krista, lépe než Bůh.  Idea o potrestání zlých v tomto životě a tím je přinutit aby se obrátili ke Kristu má mnoho vad z důvodů, které jsme již probírali. Tento boj se vede o lidská srdce a tudíž člověka nemůžete získat nátlakem! Lásku nemůžete vynutit....

 

 

         Není to ani problém lidského chování. Změna chování je v kompetenci rodičů, civilních úřadů, nápravných zařízení. Jednání nemá nic společného se spásou!  Ve skutečnosti jedním z hlavních klamů, které zdržují člověka od lítosti vůči Bohu a víry  v Ježíše Krista, je jeho představovaně dobré chování.  Původní problém není chování, ale vztah člověka k Bohu. K tomu musí být člověk napraven, aby rozpoznal svůj hřích a litoval - ne aby si nasadil masku svatouška. Tento omyl je propagovaný mnoha Křesťany, kteří - v dobrém úmyslu vynykládají čas a energii v pokuse udělat z tohoto světa lepší místo, ve kterém by se dalo žít. Božím plánem není tento svět vyčistit, ale Bůh ho předurčil ke zničení! Božím plánem je: Povolat ty své z tohoto světa, a udělat z nich občany nebe. A jak se to dá udělat? Dalo by se toho docílit trestem v tomto životě? Právě naopak! Bible učí, že „Boží dobrota tě vede k pokání“ (Římanům 2:4), a že je to „Boží milost, která přináší spásu“ (Titus 2:11). Dobro a milost jsou oceňovány a přijímány s radostí pouze těmi, kteří ví, že tyto dary  jsou tou jedinou nadějí jak uniknout zaslouženému trestu za jejich hříchy...

 

 

 

 

        

                    Nespravedlivé obviňování Boha.

 

 

         Otázka: Domnívám se, že nepotřebuji další důkazy o tom, že bohové neexistují, nežli ty které ukazují zlo prováděné v jejich jménech. Jedny z nejničivějších válek, nejkrutější mučení, a nejnebezpečnější předsudky byly ve jménu náboženství. Co se týká křesťanského boha, není pochyb o tom, že bylo umučeno a zabito více nevinných lidí, než pro jiného boha - jenom proto, že že měli odlišnou náboženskou víru než jejich mučitelé. Jak můžete vysvětlit takovéto zlo ve jménu boha?

 

 

         Toto je velmi starý a upřímný argument. Uvědomuji si problém, který přináší, problém, který stojí na nepochopení, které se dá odstranit chvilkou myšlení. Není přece rozumné vinit Ježíše za to, co někdo, kdo se prohlašuje za Křesťana, v Jeho jménu provádí, pokud to Ježíš sám neučil a nedělal. Je právě tak neracionální vinit Boha za něco co dělají ti, kteří tvrdí, že Ho reprezentují... 

 

 

         Přesto že nevěřil v Boha Bible, ale v nějakého „ducha vesmíru,“ velký anglický básník a radikál Prcy Bysshe Shelley (1792-1822) poukázal, již před 180 lety, ne nekonzistenci zla, které se koná ve jménu Boha: Perzekuce za názor je nespravedlivá. Jakým právem mohou uctívači Božstva jehož dobrosrdečností se chlubí, znepříjemňovat život těch, jejichž ideje o Božství jsou jiné než oni sami drží? .... Běda! Není žádného oprávnění těch, kteří uctívají dobré Božstvo; pouze ti, kteří by uctívali démona, takoví by jednali souhlasně s principy svého božstva, kdyby pronásledovali, mučili a zabíjeli v jeho jménu..... 

 

         S touto racionalizací se nedá argumentovat - je dokonale biblická. Pravý Křesťan své nepřátele miluje, nikdy nikoho nepronásleduje, mučí, či zabíjí. Bohužel, římsko-katolická církev (na kterou Shelley nepochybně naráží), a i jiné náboženské skupiny prováděly smrtelné výpravy proti těm, kteří s nimi nesouhlasili. Na neštěstí, římský Katolicismus je jediným „Křesťanstvím“ které většina lidí na světě poznala. Jen málo lidí si uvědomuje, že zde vždy bylo několik milionů pravých následovníků Ježíše Krista, kteří nebyli částí katolické církve. Jen málo také ví, že miliony těchto trpěly rukou Říma. Zkontrolujte si naší dokumentaci v knize „A Woman Rides the Beast.“ Člověk si vzpomíná na případ jednoho domorodce, který dostal volbu mezi plameny a obrácením se na „Křesťanství“, a tím  také jít do nebe. Domorodec se zeptal, zda v tom nebi jsou lidé, kteří ho právě ohrožovali. Bylo mu řečeno, že pouze tito lidé v nebi budou. Domorodec se potom rozhodl pro smrt v plamenech.....   

 

 

                             Je Bůh Starého Zákona nekřesťanský?

 

         Otázka: Četl jsem nedávno jednu starou knihu kde byla jedna povídka, která, jak jsem přesvědčený, by otřásla „vírou“ každého Křesťana. Matka vypráví dítěti o zavraždění Amalekovců. Vysvětluje, že v tehdejší době byli nepřátelé vražděni, ovšem odhalení bylo progresivní, a Ježíš nám řekl že máme své nepřátele milovat a činit dobro těm, kteří nás používají s opovržením. Malá dívka zvolala: „Už tomu rozumím, to bylo před tím, než se Bůh stal Křesťanem!“  Zdá se mi, že Bible představuje Bohy dva: mstivého, bojovného Boha Starého Zákona, a soucitného, odpouštějícího a milujícího Otce Zákona Nového, kterého představil Ježíš. Jak můžete smířit tyto dva „Bohy“?  

 

         Odpověď: A opět zde máme velmi starou námitku, která pramení z neporozumění Bible. Bůh Starého Zákona je právě tak milosrdný, jako Bůh Zákona Nového. Je jasné, že je to stále ten stejný Bůh. Starozákonní  proroci jasně prohlašovali, že Bůh nemá žádný požitek ve vynášení rozsudků nad hříšníky. Žalmy jsou plné chvály Boha za Jeho milosrdnost, laskavost, milost a lásku. V každém ze dvaceti šesti veršů žalmu 136 se říká o Bohu, že „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ Zamyslete se  nad těmito dalšími příklady z mnoha jiných, které by bylo možno uvést:

 

 

 

 

 

              Uvěřil jsem ve Tvé milosrdenství, mé srdce se zaraduje ve Tvé spáse. (Žalm 13:5)

 

 

            Dobrota a milosrdenství mne jistě budou provázet po všechny dny mého života, a

             já budu pobývat v domě mého Pána navždycky. (Žalm 23:6).

 

 

 

                      Všechny cesty Hospodina jsou milosrdenství a pravda pro ty, kteří dodržují

             Jeho smlouvu a svědectví...   (Žalm 25:10).

 

 

                       

                        Věřím v Boží milosrdenství navěky a navždy...      (Žalm 52:8)...

 

 

 

                           Ty, Pane, jsi dobrý a připravený odpustit, hojný v milosrdenství vůči všem

                 těm, kteří k Tobě volají...   (Žalm 86:5)..

 

 

 

                              Ty, Pane, jsi Bohem plným soucitu, laskavý, a hojný v milosrdenství

                   a v pravdě....     (Žalm 85:15). 

                  

                       

                  Pán je dobrý; Jeho milosrdenství je věčné, a Jeho pravda vytrvá pro

                  všechny generace...   (Žalm 100:5) .    

 

          

                         Pán je milosrdný a shovívavý; pomalý v hněvu a hojný v milosrdenství     

                                                                                                                            (Žalm 103:8)...

   

 

         Je velmi poučné se vrátit k Hoře Sináji, kde  Bůh zjevil sám sebe svému lidu Israeli a  blíže ještě Mojžíšovi. Tam to bylo, kde Bůh promluvil slova Zákona z uprosřed ohně a kouře na vrcholu hory, která se třásla Jeho Přítomností. Byla to jistě hrůzná scéna, kde také vykonal přísný rozsudek na úpatí hory nad těmi, kteří se dali na modloslužebnictví a nemoralitám, zatím co Mojží mluvil na Sinaji s Bohem... A i uprostřed této hrůzné scény, kde byl vidět Jeho majestát a spravedlnost, se Bůh ukázal být milosrdným a trpělivým. Když požádal Boha, aby se mu zjevil, Mojžíš putoval zpět na horu aby Ho potkal. Zde vidíme, jak se Bůh odhalil při této příležitosti Mojžíšovi:

 

         A Bůh sestoupil zahalený v oblaku. Mojžíš tam s Ním stál a vzýval jméno Hospodina. Když Hospodin kolem Možíše přecházel, zvolal: Hospodin, Hospodin! Bůh plný soucitu a milosti, shovívaný, milosrdný a věrný, který projevuje milosrdenství tisícům generací, který odpouští vinu, přestoupení a hřích. Viníka však bez trestu nenechá.....  (Exodus 34:5-7)...      

 

          Co se týká Krista, který představil Boha jako milujícího Otce, nemohl ukázat Boží lásku a milosrdenství jasněji, než již byly prezentovány ve Starém Zákonu. Kromě toho, téměř polovina z 54 případů, kdy je peklo v Bibli zmíněné, je to v Zákoně Novém. V evangeliích, varoval sám Kristus před peklem 17 krát a opakoval varování o přicházejícím soudu několikrát....

 

 

 

 

 

                               A co zničení celých národů?

 

         Otázka: Bůh řekl Israeli, aby totálně vyhladil města, aby „zničili vše co dýchá“ (Deuteronomy 20:16-17).... Jaké možné ospravedlnění můžete najít pro taková nevybíravá jatka?

 

         Odpověď: Toto je obtížná otázka - ani ne tak pro dospělé, jako pro děti. Právě tak to bylo se Sodomou a Gomorou (Genese 13:13) .  Když byla tato města ohněm zničena (evidence je vidět dodnes v této části Israele), zahynuly tam také všechny děti. .... Ale že Bůh tyto lidi zničit nechtěl je jasné z Jeho výroku k Abrahámovi, když mu sliboval Kanánskou zem: „Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, protože není ještě dovršena míra hříchů Emorejců...“ (Genese 15:16).... To nám říká, že v té době Bůh nepovažoval hříšnost těch lidí za tak velikou, aby vyžadovala zničení. S tímto na mysli snad můžeme věřit Bohu  že když je nakonec zničil včetně jejich dětí, byl to ten jediný způsob, jak očistit tak strašně znečistěnou zem... 

 

         Nesmíme zapomenout, že Boží trpělivost vytrvala po více než 400 let, jak tak zlo národa vzrůstalo. Nakonec je musel zničit pro dobro zbytku lidského druhu. Můžeme si být jistí, že dělal neochotně. Bůh nás ujišťuje: „Jako že jsem živ, nemám žádnou radost ve smrti hříšníka - rád bych aby se tento odvrátil od své cesty a žil.“ Obraťte se, odvraťte se od svých cest - proč chceš  zemřít, lide israelský? (Ezechiel 33: 11)...    

 

         Dále víme, že Bůh není svévolný; s každým jedná stejně. Soud nad národy měl být příkladem pro Israel, ale ti se nepoučili. Nakonec musel Bůh vynést podobný rozsudek nad svým vyvoleným národem...  Zřejmě plně nechápeme tu zjevnou drsnost soudu, obzvláště na dětech, které nejsou morálně odpovědné, ale je velmi pravděpodobné, že tyto děti, vzhledem k vysoké morální nečistotě společnosti ve které se narodily, byly všechny nakaženy nebezpečnými chorobami. Pravda, nevíme všechny podrobnosti ale ponecháváme Bohu to, čemu nerozumíme, a právě tak jako Abrahám, budeme spočívat na důvěře:“Cožpak Soudce veškeré Země nejedná spravedlivě?“ (Genese 18:25)..

 

         Nedovoluji si zpochybňovat Boží právo na soud a rozsudky, jak On to vidí. Právě tak jako víme, že ti, kteří zemřou před věkem, kdy by mohli vědomě přijmout nebo odmítnout Krista jsou spaseni, víme, že tato milost byla rozšířena i na děti z Kánanu.   

                       

 

 

                                 Šťastný zabíjením dětí?

 

         Otázka:Jeden verš ve Starém Zákonu, který jsem nikdy nemohl sloučit s mou vírou v Boha, a který mne proto znepokojoval po léta: „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu..“ (Žalm 137:9).  Říká snad Bůh Israeli že je šťastný ten, který zabíjí děti? Jeden kazatel to vysvětloval tak, že „tito Pohané byli tak strašně posedlí démony, že i děti musely být zabity.“ Přece by Bůh mohl tyto děti vyléčit, spíše než je pobít!

 

         Odpověď: Naopak - Bůh neříká Israeli, aby rozbil hlavy dětí o skálu. On vlastně k Israeli vůbec nemluví. Bůh pronáší soud nad Babylónem za jeho veliký hřích, když zcela bez milosti zničil Jerusalém, a odvedl židovský národ do zajetí. Zde máte, co vlastně Bůh říká: „Záhubě propadlá dcero babylónská, blaze tomu kdo ti odplatí, za skutky spáchané na nás, blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu..“  Je to předpověď, ve které Bůh varuje Babylón, že s ním bude zacházeno přesně tak, jak Babylón zacházel s Israelem, a že bude zničen tak, jak Babylón ničil jiné národy. Že přichází den, kdy nepřítel, (jiný než Israel) se bude radovat ve svém triumfu nad zničením Babylónu. Nebyl to Israel, kdo Babylóń zničil.

 

 

                     

 

 

                       Proč prostě Bůh nezruší nemoc a smrt?

 

         Otázka: Kromě mého skepticismu, zda se zázraky vůbec mohou stát, mám problémy s případy hojení, které Kristus vykonal v době, kdy byl na zemi. Některé vypadají věrohodně, jiné vyžadují otázky. Na příklad se jednou „hojení“ nepodařilo, a muselo být provedeno ještě jednou (Marek 8:22-25). To těžko dokazuje, že Kristus byl „Bohem v lidském těle. Kromě toho, pakliže Kristus uměl skutečně hojit, proč nezahojil každého? A ještě lepší: Pakliže Bůh skutečně lidstvo miluje, proč nezruší nemoc a utrpení kompletně? 

 

         Odpověď: Máte na mysli člověka, který, když se Ježíš dotknul jeho očí  a zeptal se ho co vidí, odvětil: „Vidím lidi jako chodící stromy.“ Ježíš se ho dotknul znovu , a  „muž viděl všechno jasně.“ Ten výraz „muži jako stromy“ se zdá být důvodem pro druhé dotknutí: Zrak slepého byl uzdravený ale on nerozuměl tomu, co viděl. Tím, že byl slepým od narození, nikdy neviděl ani muže, ani stromy, a proto byl zcela zmatený.  Zřejmě Ježíš, tím druhým dotekem zapůsobil na jeho mysl, aby porozuměl tomu, co vidí. Ať ať už je vysvětlení jakékoliv, tento případ nemůže vrhat stín pochybostí na Kristovu schopnost hojit, pohlédneme-li na  případy, kde jeden dotyk stačil nejenom  pouze hojit, ale i vzkřísit mrtvé.....  

 

         Co se týče otázky, proč Kristus nezničil nemoc vůbec - odpověď je jak logická, tak i biblická. Jsou dva základní důvody.  Za prvé - nemoc, utrpení a smrt jsou důsledky hříchu. Pokud lidstvo pokračuje život v hříšné vzpouře proti Bohu, tak dlouho bude pokračovat nemoc. Lidé, které Kristus zahojil, onemocněli později opět, a tak to je podnes.  Dále, kdyby Bůh by - zcela nemoudře počal uzdravovat hříšníky, vzal by to poslední, co žene člověka k obrácení.   Odměňoval by jejich špatnost. Přáli by jste si, aby Bůh nechal Hitlera naživu, aby mohl páchat zlo za zlem? Pochybuji.... A kde tedy, uděláte hranici mezi těmi, které by Bůh vyléčit měl, a těmi, které by - podle vás neměl?  Žádná taková hranice neexistuje, jelikož, jak říká Bible, „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy...“ (Římanům 3:23)...  

 

         Kromě toho, ti, kteří byli od Krista vzkříšeni, jako třebas Lazar, zemřeli znovu.  Bůh ustanovil ve své spravedlnosti že „mzda za hřích je smrt...“ (Římanům 6:23), a tak dlouho, jak bude hřích pokračovat, budou lidé na Zemi umírat.  Zastavit smrt, by bylo pro Boha nesprávné, protože smrt požaduje Jeho spravedlnost. Kromě toho by to opakovalo a opakovalo existenci  v těchto smrtelných tělech a v tomto zlém světě.  Bůh měl na mysli něco lepšího: Vzkříšení těla do nesmrtelnosti, a věčné štěstí v novém vesmíru, který On stvoří, a kam se hřích nedostane....  Pouze takoví, kteří  mají víru v Krista a kteří  se stanou novým stvořením. (2 Korintským 5:17).  budou moci žít navěky v novém vesmíru radosti a rozkoše. Boží spása je nabízena, a je k dostání pro každého. Přijmou ji, nebo nepřijmout jí - je rozhodnutí, které každý musí udělat za sebe sám(a).        

 

                                                   ---------------------- * -------------------

         

             .... zazní zvuk trubky a  sám Pán sestoupí z nebe, .... ti, kteří zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my, kteří jsme ještě naživu, budeme s nimi uchváceni, abychom potkali Pána v prostoru, a tak už s Ním zůstaneme navždy....   

                                                                                                                   1 Tesalonským 4:16-17....

  

               Potom bude ten Zlý (Antikrist)  odhalený, kterého Pán zničí jasem svého příchodu...  2 Tesalonským 2:8 ...

  

               Viděl jsem, jak se nebe otevřelo a hle - bílý kůň; a na něm seděl Ten, který se jmenuje Věrný a Pravý ....  a viděl jsem dravou šelmu  (Antikrist) a krále Země a jejich armády, kteří se shromáždili, aby vedli válku proti Tomu, který seděl na koni.  ....  Ale šelma byla poražena a s ní i falešný prorok   ... a oba dva byli vrženi do ohnivého jezera, hořícího sírou....  

                                                                                                                   Apokalypsa 19: 11, 19:20....

 

  

 

 

<< 10.  „Uchvácení“ a „Druhý Příchod“?   >>

Bude církev čelit Antikristovi?

         Otázka: Co může být ještě jasnější, než že církev bude stát proti Antikristovi? Pavel řekl: „V žádném případě se nedejte oklamat, protože nenastane, dokud nedojde k odpadnutí od víry a neobjeví se muž nepravosti.“ (2 Tesalonským 2:3).  Bude zajímavé, jak odiskutujete tento bod.

          Odpověď: Pavel specificky oznamuje, že apostázie přijde první, ale neříká, že objevení Antikrista přijde jako první. Ve skutečnosti říká, že Antikrist bude odhalený až potom, co přijde ten den - vlastně v ten den...  Ukažme si to v příkladu: Neděle nepříjde dokud nejdříve nepříjde sobota, a my budeme mít velikou večeři....Teď víte co zdržuje tu večeři - večeře nebude, dokud dříve nebude odstraněna její překážka - tou je sobota.  Je specifikováno, že nejdřív přijde sobota, ale ne, že nejdříve přijde večeře. Člověk by se mohl zmást v tom, zda ta veliká večeře přijde v sobotu nebo neděli, protože to není tak zcela jasné. Ale když si uvědomíte co tou překážkou  večeře je, a že nemůže být odstraněná až do sobotní půlnoci, pak víte, že večeře bude v neděli...

          Pavel pokračuje dál v jednoznačném prohlášení, že „někdo“ zabraňuje odhalení Antikrista, a že ten nemůže být odhalený (poznaný), dokud „ten, který zdržuje (překáží), nebude odstraněný z cesty.“ (2 Tesalonským 2:7). Ten, který stojí v cestě je věčný, protože už zadržuje Antikrista po 2000 let. Pouze Bůh je věčný, a pouze Bůh je dostatečně mocný, aby zabránil nástup Antikristovy světovlády.  Ale Svatý Duch nemůže být odstraněný z cesty, protože je všudypřítomný. Tak co tím Pavel vlastně myslel?

 Unikátní překážka.

         Existuje vnitřní Přítomnost Svatého Ducha, která je na zemi od svátku Letnic. Starozákonní světci měli Svatého Ducha s nimi, a jako pomazání na sobě. Tato přítomnost mohla být ale odebrána. Svatý Duch nepřebýval ve věřících před Letnicemi  jako něco, co je v nich stále. Tato vnitřní Přítomnost je unikátní pro Církev - fakt který je jasný z mnoha veršů Bible. Tato nová Přítomnost, která byla před Letnicemi neznámá, může být odstraněna tím, že odstraníte Církev - ty, ve kterých pobývá Svatý Duch.  David se modlil: „....a ducha svatého mi neber...“ (Žalm 51:11)., něco, co by dnes nedávalo smysl a vyjadřovalo by to neomluvitelnou nedůvěru.  Kristus řekl učedníkům: „Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás zůstane..“ (Jan 14:17). Jan nám říká, když byl Kristus zde na zemi, „Duch Svatý ještě dán nebyl, protože Ježíš nebyl ještě oslaven.“ (Jan 7:39). Potom co byl Ježíš Kristus oslavený, poslal Svatého Ducha „od Otce,“  (Jan 15:26), aby byl s Jeho Církví tak, jak před tím nebylo známo.

         Je to tato unikátní přítomnost, Svatého Ducha v Církvi, která bude odstraněna v Rapture či Uchvácení, a tím bude umožněno odhalení Antikrista. Pochopitelně, Svatý Duch tím že je všudypřítomný, zůstane, aby přesvědčoval hříšníky o pravdě evangelia, a získal množství pro Krista během tribulační doby. A to budou ti „tribulační svatí,“ kteří budou za svou víru umučeni..... 

 Nebiblická teorie útěku?

         Otázka: Představovat si, že Církev bude vzata do nebe ještě před tím, než se objeví Antikrist, převezme moc nad světem, a předpoveděných sedm let Strastí začne, je podle mne falešná iluze. Kristus řekl, že budeme pro Něj trpět. Toto učení o před-tribulační Rapture se zdá nabízet nebiblický útěk před tímto utrpením. Proč by měla určitá část Církve uniknout své porci utrpení?

         Odpověď: Kde je řečeno, že Doba Strastí pod Antikristem je přidělena části Církve, která bude právě naživu, až se Antikrist objeví?  A proč by měla určitá část Církve procházet utrpením z rukou Antikrista, které žádní jiní Křesťané neprocházeli? .... Jistě, mohlo by tomu být. V určitém období a na určitých místech, různé části Církve trpěly pronásledováním a persekucí, které se lišily v intenzitě i délce. Křesťané zde v USA na příklad, ještě nikdy (doposud), nebyli vystavení hrůzám, kterým museli čelit ti, kteří po staletí žili v dobách mučení a zabíjení Inkvizicí. A co ti, kteří byli upalováni na hranicích, nebo po dlouhá léta věznění byli podrobeni těžké práci a hladovění za Stalina, Hitlera nebo Mao Ce Tunga? Ale kde Bible učí o tom, co by se týkalo Církve a Antikrista? 

      Je několik jasných veršů v Bibli, které říkají zcela prostě, že Církev nebude na zemi, až se Antikrist uchopí moci. Za prvé ze všeho, ranná Církev žila bez pochyby v očekávání  Kristova bezprostředního návratu: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista..“ (Filipským 3:20), ....„obrátili jste se k Bohu... aby jste očekávali Jeho Syna z nebes.“ (1 Tesalonským 1:9-10) “očekávat slavné zjevení našeho Spasitele Ježíše Krista..“ (Titovi 2:13),  „zjeví se těm, kteří na Něj čekají“ (Židům 9:28) a.t.d. Kdyby měl nejprve přijít Antikrist, nedávalo by to žádný smysl, čekat na Ježíše Krista!

         Toto očekávání Jeho bezprostředního návratu učil nejprve sám Ježíš Kristus, který se také zmínil o tom, že někteří, ve zlé mysli uvažovali o Jeho odloženém návratu: „Buďte připraveni, a vaše lampy ať hoří; vy sami buďte jako ti, kteří očekávají svého Pána - až On přijde a zaklepe na dveře, abyste Mu rychle otevřeli... buďte tedy připraveni, protože Syn člověka přijde v hodimu, o které nevíte..“ (Lukáš 12:36,36,40) ...... „Ale když si zlý služebník řekne ve svém srdci, můj Pán se zdržel...“ (Matouš 24:48)...        

         Pakliže Kristus neplánoval „vytrhnout“ ty své do nebe před Dobou Strastí, potom nemohl být očekáván před jejím koncem. V takovém případě by nebyla žádná naděje na Jeho příchod před tím, než Antikrist zničí Církev, přeběhne sedm let Tribulace a Jerusalém je obklíčený armádami celého světa a Kristus musí zasáhnout, aby zabránil celkovému vyvraždění. Jenom pak se může Kristus vrátit. A tudíž by nikdo nepozoroval a nevyčkával Jeho návratu  dnes - tím méně v prvním století!  Taková, nadějná řeč by nebyla v Novém Zákonu vůbec použita. Nedávala by smysl.

       Dále je jasné, že Církev je v nebi před Kristovým Druhým Příchodem, tentokrát k Armageddonu. Čteme přece jasně v Apokalypse (19:7-8)  čteme: „Přichází svatba Beránka, a Jeho nevěsta se připravila. Bylo jí dáno, aby se oděla v kment, čistý a bílý..“  Tato svatba mezi Kristem a Církví se odehrává v nebi, zatím co Antikrist vládne na zemi! Každopádně nemůže být Církev na dvou místech najednou: Být masakrována Antikristem a zároveň být přítomná u svatby v nebi!