»"Paní Fogetka je dnes nějak v dobré míře." Voni zejtra ráno nebudou mít drštkovou polívku?" ptala se jí včera paní sousedka vpravo. "Nebudu. Mrzí mne je prát," odpověděla paní Fogetka."Což drštky se musí napřed hezky oškrabat, kvůli písku, a pak teprv dvakrát prát, aby ztratily zápach." "To tak, dvakrát! S vůní ztratí sílu. A pak pět hodin třeba je vařit, časně vstát - já mám nejkrásnější sny teprv k ránu," rozhodla paní Fogetka. Dnes pak v skutku neměla tedy ráno žádnou drštkovou polívku. Přišla trochu později než jindy na trh, landala se sem a tam, bavila se. . . . Pak si upravila paní Fogetka svůj "stánek" a pohodlně pekla a vařila. "Vařiti a péci umí ze všech živočichů jedině člověk," říkáváme ve své pýše, ale také to umění nerozdáno všem lidem stejně a jsou lidé vyvolení. Nikdo by se neodvážil říci paní Fogetce, že není vyvolená. Samo nebe by muselo rozhodnout ve prospěch její, neboť shlíží na umění její již asi po padesáte let volně a bez překážky dolů. Paní Fogetka je už věru skoro tak dlouho na trhu "traktérkou". Provozuje kuchtbu svou právě tak, jako makarónkář v neapolské Portě, jako vařič skopového pilafu v cařihradských ulicích, nebo jako ševcovský příštipkář pařížský v Rue Mouffetard, který při špinavé práci své na špinavém nádobí prodává špinavé beefsteaky. Paní Fogetka nesedí s krámem svým pod podloubím, kam přicházejí hosté stydlivější, aby s obdrženým hrníčkem zmizeli ihned v hloubi průjezdu a zde v temném koutku, drze nevysmáni, ale také drze nelitováni, shltali svůj "oběd". Usedla ven pod širé nebe, tam, kde při šplouchání kašny tak pěkně se brambory škrabou a tak příjemně se to hubou mele. Prostý, jako vše na paní Fogetce, je také stánek její. Dvě nůše a nějaká vošatka, stojící na dláždění, to je celý krám. Denně rozžehne jiskru Prometheovu v dřevěném uhlí, uhlí doutná buď v železném, kulatém plecháči nebo třeba také jen v hliněné míse, plecháč a mísa jsou umístěny v těch nůších a na jich uhlí leží podlouhlé pekáče plny škvařícího se obsahu. Nízká stolička za krámem pro paní traktérku, stolička nebo stará sesle před krámem pro hosty, a jsme hotovi. Leda že se zmíníme ještě o roztaženém, na stojanu připevněném deštníku, jenž tu není k vůli jídlům, nýbrž na ochranu paní traktérky proti slunečnímu úpalu. Šedivý deštník, šedivá jídla, šedivá paní traktérka, všechno šedivé. Totiž - já se neosmělím říci, že je paní Fogetka snad již šedivých vlasů! Barevná plachetka jí je kryje, ale roucho je většinou šedivé, pichlavé oči jsou šedivy, suchá, scvrklá pleť v obličeji a na rukou je šediva. Teď znáte paní Fogetku."