»"Ano teď už je mi jasné, co jsou povidla," pokýval pan baron odbornicky hlavou. "Jak se ovšem dopracujeme k téhlé dobrotě?" "To už je jednoduchý - tady to stojí. Na povidlovou omáčku rozmícháme čtvrt kila švestkových povidel se zcela málo máslové jíšky, přidáme cukr, nastrouhanou citrónovou kůru a rozředíme vlažnou vodou. Omáčku necháme povařit, protlačíme ji sítem či řidším klůckem a přilijeme dvě lžíce rumu". "Já tam radši dala čtyři," řekla Betty. "Byla by ode mne velká smělost, kdybych poprosil ještě o jednu porcičku, prosím? Je to zase úplně něco nového - abych tedy jaksi řádně vychutnal. . ." "Žádný omlouvání, pane barone," potěšeně mával rukou Josef. "Jsem rád, že vám šmakuje takovýhle naše obyčejný jídlo." "Obyčejný, prosím?" napřímil se pan baron. "Především výborný, a kromě toho spíš exotický, řek bych." Nojo", zarazil se Josef, "ono vlastně - z který strany se to vezme, že jo?" Pan baron si způsobně utřel ubrouskem rty a v očekávání přisedl blíže ke stolu."«

(Josef Kutík, 1923-1987: "Bílá vydra u Bobří hráze", Praha 1987)