Zdeněk Viktor Čermák (Dadala)
ZE SBÍRKY "CHAOS" - DOJMY Z VÁLKY (1913 - 1917)

Listy z deníku
Nákladem a vydáním vlastním, Přerov 1923


ČEHO TŘEBA VÍCE ?
Víc v práci sebezapírání.
Víc skutky je nutno pláti.
Víc nervózy, jež k vznětu vhání
i pěstí práv svých dobývati.
Víc k osvětě a lidstvu plání,
zvlášť lásky k vlasti,
dějinám a rodu
Víc vůle dospět k svému cíli,
chtít vyvážit i povah škodu,
a spoléhat se jen na své síly

Zdeněk Vojtěch Čermák - Dadala
Vyhnanci válkyBÍDA
Jsem mocná všude,
démon v děsném šatě
když hrůzný jed seji v lísku.
Můj mocný ret zažehuje pýchu,
stírá krásu a stud sráží k patě.
Jsem buřič,
však co by modla ctěna svatě.
A necitná jsem, nemám útrpnosti žádné,
jen cítím zlobu a strašnou zlost,
když matku s děckem vháním v zoufalost.
Pak bol ten děsný, mně jak příchuť jedu
kupodivu na rtech sládne.
Však na ret můj též hořkost občas padne,
toť bídnou prací, jež bez štěstí i ctností vedu,
když lenosti jsem plod, tam neštěstí jen vládne.
NEZABIJEŠ! (1917)
Nač palaš v rukou muže zkrvavělý?
Nač zašlých dějů opakovat žaly ?
Nač požár ten ?
Je válka zločin bujný a výplod ďáblů,
zřídlo těžkých hříchů
a metlou všech nás
v tomto světa pychu.
Že zlem je, o tom mluví věků ruiny.
Nezabiješ !
Svist mečů, pušek a děl hudba,
to dědičná je Kainova sudba,
jež krvavou vztáh po bratrovy ruku.
Což nejsme všichni bratry ?!
Zde se vina klene.
Nezabiješ !
A tak se stále hořkost v duši vlévá,
že člověk je vskutku jen bídná pleva,
jež se do těch frašek vírů vhání.
a dává vraždě svaté požehnání !
Nezabiješ !
O přijde mír všech věků příště,
zruší lidstvo národů ta popraviště,
vyrvem ďáblu všichni spolu
tu hroznou zlomoc jeho kovu.
PÍSEŇ ČS. LEGIONÁŘE
Ta noc děsná byla, tak dusivá, tak vraždící.
Vztek rabů v tvář nám vryla za lásku kovy smrtící.
Krev!
Nachem nebes řvoucích rej krvelačných supů táh
náš kraj hrdinů mroucích se zdál být v mrákotách
Však národ zvedl šíji a cítě dědů krve část - vzkřik:
V srdce touha bije zřít svobodnou tu drahou vlast!
Nač hrbit se dle zvyku, každý hrdě státi může už
a v tvář dít protivníku:
"Tys vrah a tvůj dluh náš splatí nůž"!
A rabem zůstal ten kdo sketa.
My v jásotu strhli pouta též.
O bratří, naší vlasti v nás vzkvétá lepší jaro již !
V boj jdeme my Žižkovi děti.
Nám volnost strašnou zbraní jest, nám láska srdce světí,
nám právo zářným zdrojem cest.
Nás statisíce v tvůj práh se krví droucích,
skrz řady šerých šibenic!
MILÝM V POLI
Jak smutno je kolem.
V dálku obraz mizí tam za vrcholky hor
a svatých domů,
jež vroubeny jsou serpentinou stromů.
Však duch můj nelne k žalu těchto vizí,
teď milých vzpomíná co jsou v zemi cizí.
Zač cedí krev?
Jí snad povinni jsou ?
Komu ?
Zač bojují, zda to vědí ?
Věří tomu ?
Zač trpí?
Kdo z jejich bolů růže slepí ?
Jak na nich mráz a snad sněhy spadávají
zří v modrou dál, kde se jejich domov tají,
okem plným výčitek a bolu.
O přijde ten čas a nám vše to bude jenom bájí
a řeknem:
"Jsme teď už doma v našem kraji
v němž jako dítky, žijme stále a jen v lásce spolu.


V opevněné pozici
Poslanec V. Klofáč ve vězení krmí králíkyPOSLANCI V. KLOFÁČOVI
(Dojem ze schůze)
Tys vedl nás peřejemi dějů všudy,
kam sahá dobrodružné naše hoře.
Od bouře lva až k slzné Bílé Hoře,
od plesu slávy až po naše trudy.

Tys děl: "Bázně střezte se jak moru,
my poslanci se nechvějeme bázní.
To vlasti k blahu, Vídni k vzdoru!"

My vzkřikli: "Vězte, po bázni ni sledu,
v nás celý svět nechť v běsné zlobě blázní,
jest u nás právo a to je vždycky přední
          Rojnice u Jekatěrinburku
nahoru