»"A teď se věnujme naší omeletě. Máslo, máslo, máslo. Mé první a nejdůležitější pravidlo vaření je: másla není nikdy dost." Každý mi dá za pravdu. Jen ženy skrblí při vaření máslem. Tu se pánve chopil Delacroix a prohlásil: "Dnes dělám omeletu já!" Sotva unesl ohrommnou pánev, v níž by se dala snadno usmažit omeleta ze tří tuctu vajec; ale nevzdal se. "Předvedu vám omeletu, jakou nedělá ani jeden z vás!" prohlásil Delacroix. Dumas pokrčil rameny a dal Delacroixovi volnou ruku. Začal rozbíjet vajíčka a oddělovat bílky od žloutků. Rajčata?" zeptal se Delacroix. "Tu máš", řekl Dumas a podal mu hrnec s rajským protlakem. "Šafrán? Cerbulát?" Všechno mu položili na dosah ruky a Delacroix se začal točit kolem kamen, v nichž díky silným měchům Dumasových zdravých plic, nezkažených cigaretovým kouřem, vesele plápolalo uhlí. Ale jakou omeletu Delacroix připravoval? Zdálo se, že míchá všechny suroviny bez ladu a skladu. Proč na jedno místo nalil trošku žloutku, na druhé kapku bílku a na třetí zase trošku žloutku smíchaného s rajským protlakem? Tady nasypal trochu posekané petrželové natě, tam zase hodil cerbulát. Delacroix pracoval jako posedlý, a už to samo o sobě bylo záhadou. A jak sypal do omelety vzácný šafrán! Nesypal ho pravidelně, ale tu špetku, tam zase celou hromádku. "Bude z toho patlanina!" křičel Paul Meurice. Zkazí nám omeletu!" křičel Gautier. Ale v tom se Dumasovi zježily hrůzou vlasy na hlavě, neboť si náhle uvědomil, že Delacroix nevybírá přísady do omelety podle chuti, ale podle něčeho jiného: podle barvy! Cerbulát, petrželová nať, žloutek, to byla hnědá, zelená, a oranžová barva na jeho paletě. A pánev mu byla plátnem. Delacroix maloval. A malba najednou začala dostávat tvar. Všichni se nahnuli nad kamna a s údivem pozorovali, jak se prázdná místa zaplňují, jak se tvary vyhraňují, a teď už bylo jasně vidět šafránovou a žloutkovou poušť se světle hnědým lvem, krčícím se pod zvednutými kopyty divokého koně, který byl vyroben většinou z cerbulátu. Bylo vidět i zelené petrželové palmy blízké oázy. A nad tím vším barvilo oblohu rajsky červeně zapadající slunce. Když se všichni nahrnuli ke kamnům, byla omeleta hotová.«

(Guy Endore, 1900-1970, americký prozaik, filmový scénárista: "Král Paříža", Bratislava 1968)

ZPĚT do SLADKÉ DDK

HOME