» Argentinci jsou směs Italů, Němců a Španělů, což je poněkud třaskavá záležitost. Takže když jsem dostal otázku, zda si přeji 750 gramový biftek a nebo jen 500 gramový, a tiše jsem špitl, že mi stačí asi tak 250 gramový, byl jsem kopnut pod stolem, abych "shut up" a po dlouhé diskuzi jsme s majitelem, který nás jako vzácnou návštěvu sám, ééé tedy ne obsluhoval, ale kroužil kolem nás, že tedy já jsem poněkud po nemoci a chci tedy jen ten malinký biftek. Ten 500 gramový. Abychom se při čekání nenudili, dostali jsme každý velkou misku pomfritů s česnekem a majonézou a salát a …. Já už nevím co, ale bylo toho moc. Jen ta miska s pomfrity vypadala, že by z ní měla oběd skupinka skautů.m Už jste viděli pravý argentinský biftek? A jak se servíruje? Nejprve s přiřítil číšník oblečený do něčeho, co vypadalo jako když to poskládal dohromady krejčí národopisného souboru, který zešílel. Bylo rozložený z nějakého andaluského kroje střiženého tyroláckým vohozem. Černá vestička, nabírané rukávy, kšandy, černé kalhoty a knír. Chtěl jsem si objednat víno a protože znám chilské, lehce jsme s pozeptal. Dostal jsem další kopanec pod stolem. Argentinci a Chilané se nemají rádi. Předstíral jsem silný kašel a dušení a kolega objednal španělské Rijocha. Jistě že červené. Nebyli jsme v hospodě ještě ani dvě hodiny a už se to neslo. Argentinci nepospíchají. Zvláště ne s jídlem. Nejprve jsme dostali každý veliký ubrousek, tedy skoro ubrus, a k tomu špičatou vidličku s dvěma bodci a nůž ostrý jako břitva. Sakra, doufám, že se mě někdo nezeptá na Pinocheta nebo Tatcherovou , kdybych se o nich vyjádřil příznivě anebo jenom by stačilo netvářit se moc zavile, čert ví, na co by ty nože použili! A už se to nese, už to pádí, už je to tady. Prvně v životě jsem viděl kus masa, který jinak znám jenom z amerických kreslených seriálů a kocouru Tomovi. A to, jak se rozhodli se psem Spikem a myší Jerrym uzavřít mírovou smlouvu. A uzavřeli. No a pak našli biftek. Mně takový biftek, co jsem do té doby viděl jen v kresleném filmu, nesli . Číšník v izolačních rukavicích nesl kouřící a v peci rozpálený veliký keramický talíř. Pod něj na stůl přišel jiný keramický talíř, už ne žhavý, ale jen horký. Pod něj dřevěné prkénko. Biftek, který jsem si poručil "medium", protože jsem si na jinou úpravu nemohl vzpomenout, byl skutečně "medium". Na povrchu upečený, uvnitř jemně růžový. A voněl náramně! Pojídá se to tak, že se kousek masa odkrojí a napíchnutý na vidlici se ukrojený kousek ještě opeče o okraj toho rozpáleného keramického talíře. Tak je ten talíř žhavý a tak je to maso přírodně měkké. Ukrajují se kousky masa, opékají se a pojídají a aby se neřeklo, občas se utrhne kousek bílého chleba, co leží na stole. Zapíjí se to vínem. Než jsme dojedli, ještě asi třikrát mi ten biftek odnesli a zase jej přinesli na novém nažhaveném talíři a celou tu dobu jsem musel odrážet útoky, proč jím tak pomalu a jestli mi to chutná anebo nechutná. Chutnalo mi to. Ale z žaludku jsme měl skoro mrzáka. Sežrat půl kila masa na posezení, i když to posezení trvalo celkem asi pět hodin, není žádná sranda. A to nešlo o nic zvláštního. Latinoamerikános považují několikahodinový oběd za normální. Konečně jsem tedy věděl, jak vypadá správný biftek. Z argentinského masa. Přeji vám ho všem. Argentinský biftek je supertřída, . . . když se umí.

(Václav Vlk: "Bifteky a "rychlíky", VÍKENDOVINY, Neviditelný pes, červen 2006)