»"Přistoupil k nim číšník. "Přejete si jídelní lístek, nebo se chcete seznámit s naším dnešním hlavním chodem?" "Hmm?" Hmm?" užasli postupně Ford, Arthur a Trillian. "Tak jo," rozhodl Zafod, "počkáme si na příchod chodu." . . . K Zafodu stolu přistoupil ohromný přežvýkavec - mohutný, masitý čtyřnožec z hovězího rodu, s velkýma vodovatýma očima, malými rohy a výrazem, jež by se dal nazvat vstřícným úsměvem. "Dobrý večer," zabučelo zvíře a ztěžka dosedlo na své kýty. "Jsem hlavní chod dnešního večera. Mohu vám nabídnout některé partie svého těla?" zafunělo, odkašlalo si a zavrtělo kýtama ve snaze pohodlněji se uvelebit. Mírumilovně zíralo na Zafoda a jeho společníky. Jeho pohled byl opětován výrazem zděšení a zmatku ze strany Arthura a Trillian, rezignace ve Fordově případě, zatímco Zafod Bíblbrox si dobytče prohlížel dravě hladovým pohledem. "Třeba kousek ramínka?" navrhlo zvíře. "Dušeného na víně, s bílou omáčkou?" "Ehm, vašeho ramínka?" šeptl Arthur zděšeně. Jistěže mého, pane," zabučelo zvíře pokojně. "Cizí bych přece nemohlo nabízet." Zafod vyskočil a začal zvířeti zkoumavě ohmatávat rameno. "Taky roštěnka je moc dobrá," brumlalo dobytče. "Dopřálo jsem si dost pohybu a jedlo jsem hodně jádrového krmiva, takže je tam spousta výborného masa." Mírně chrochtlo, zafunělo a začalo přežvýkovat. Spolklo přežvýkanou pící a pokračovalo: "Nebo by jste si snad dali ze mě guláš?" "Myslíš, že to zvíře opravdu chce, abychom ho snědli?" zašeptala Trillian Fordovi"! "Já?" Podivil se Ford. Měl skelný pohled. "Nemyslím si nic." "To je naprosto šílené," rozčílil se Arthur. "Nic horšího jsem nikdy neslyšel." "Oč jde, Pozemšťane?" optal se Zafod, jehož pozornost se teď přesunula k ohromné roštěnce. "Přece nemíním jíst zvíře, které tady stojí a říká si o snědení. To je bezcitnost!" "Pořád lepší než jíst zvíře, které se nechce dát sníst," poznamenal Zafod. "O to přece nejde," protestoval Arthur. Chvíli o Zafodově poznámce uvažoval. "No dobře, možná o to jde. Mně je to jedno, nebudu o tom teď přemýšlet. Prostě jenom ...ehm...". Vesmír běsnil ve smrtelných křečích. Nejspíš si dám jen salát, zamumlal. "Smělo bych vám doporučit, abyste zauvažoval o mých játrech? Určitě budou úžasně šťavnatá a křehká - vykrmuju se už celé měsíce." Hlávkový salát," vyjádřil se Arthur důrazně. Hlávkový salát?" podivil se přežvýkavec a nesouhlasně na Arthura vyvalil oči. "Chcete snad říci, že bych si neměl dávat salát?" "Spousta zeleniny má na tyhle věci dost vyhraněný názor. Proto se nakonec došlo k rozhodnutí rozetnout celou tuhle zamotanici a vypěstovat zvíře, které se chce dát sníst, a navíc to dovede zřetelně říct. Takže mě tu máte." Dobytče se decentně uklonilo. tak tedy sklenici vody prosím," nedal se Arthur. "Koukni", vložil se do věci Zafod, "chceme jíst, a ideálů se rozhodně nenajíme. Čtyři krvavé bifteky, prosím ale rychle. Nejedli jsme již pět set sedmdesát tisíc milionů let." Ušlechtilý tur se s jistými obtížemi zvedl. Vydal mírně bublavý zvuk. "Rozumný výběr, pane smím-li se k tomu vyjádřit. "Tak fajn," dodal "jen si odskočím a picnu se." Ještě se obrátil a přátelsky mrkl na Arthura: "Netrapte se pane, udělám to humánně," ujistil ho a beze spěchu se odkolébal do kuchyně. Za pár minut přiběhl číšník se čtyřmi obrovskými kouřícími bifteky. Zafod a Ford se na ně bez nejmenšího zavádání hladově vrhli. Tillian chvíli váhala, načež pokrčila rameny a pustila se do své porce. Arthur zíral do talíře a bylo mu lehce nevolno.«

(Douglas Adams 1952-2001, anglický spisovatel: "Restaurant na konci vesmíru", str.82, Argo Praha, 2002)