»V zásadě však, když zrovna nemá národní hospodářství vysoko do žlabu, je jídlo ohromná věc. Je vpravdě všelidské. Neznám člověka, který by se těšil na dobu, až se budeme živit prášky a až nebudeme mít tu rozkoš, zasednout k nedělnímu obědu . . . . husu, knedlík, zelí, svíčkovou na smetaně, samozřejmě také s knedlíkem, anebo řízky, nejrůznější saláty, moučníky . . . Já nevím co všechno si lidé navymýšlejí, co je pro oko, co je pro vůni a co je pro chuť a nad čím se sbíhají sliny, jenom když si na to pomyslíte. Já myslím, že nebylo dostatečně napsáno slavných ód na pány, jako by Savarin nebo Lukuls a jak se ti všichni vynikající kuchaři jmenovali, včetně naší paní Magdaleny Dobromily Rettigové, tolikrát připomínané vtipálky, kteří mají právě něco se žlučníkem. Ne světe existují všelijaké kluby jedlíků, gurmánů a labužníků a znalců a příznivců dobrého jídla. Setkal jsem se s několika vpravdě labužníky a znalci dobrého jídla a ze všech snad největším dojmem, řekl bych takovým dojmem až povznášejícím a klasickým, na mne zapůsobil pan Werich. Museli byste ho vidět. jak napřed těma nádhernýma očima těká po stole. Jakoby chtěl napřed vychutnávat zrakem. Pak dýchá tu vůni jednotlivého jídla, pak zobne z toho a z toho a teprve potom začne jíst.«

(Vladimír Škutina: "Tak už jsem tady s tím vápnem pane Werichu", Rozmluvy Praha, 1990)