Poznámka DDK:
Ještě několik dobře míněných rad:
nahoru
ZPĚT do kapitoly
Suroviny:»"Pane doktore, něco jsem vám přinesla, to si dneska ale štrejchnete! Ozval se otevřeným oknem altovým hlas. Polekala jsem se, a tam v okně stála saturnálská blondýna, polekal se i doktor, a tam stála od pasu nahoru zdviženýma rukama ve slézové podprsence a držela a podávala nadšeně talíř a kastrůlek, ze kterého se kouřilo. Doktor vzal talíř a kastrůlek, přivoněl a zaradoval se. O magnat magyar gulyás, ze zadního hovězího guláš, to si ale hned dáme, jak jste to paní Beranová uhádla, že nic doma nemám? A hlavně, že máme hlad! A čistotná blondýna se usmála, otočila se, masitý zátylek ji hrozil prasknutím, odhrnula šlahouny divokého psího vína a její střevíce cvakaly energickým dvorkem, pak se zvuk střevíčích podpadků zpomalil na schůdcích vedoucích dolů, tam do jejího pokoje. "Kdo to je" vydechla jsem. To je paní, co bejvala za mlada slečnou v baru, kelnerkou v Hamburku, dvacet let kelnerkou, proto je tak čistotná, teďka dělá u Zlatý Husy umyvačku nádobí, říkají, že nikdy tak čistotnou ženskou tam neměli, proto ji dávají kastrůlky pro ty její šamstříky. U Zlatý Husy umejvá nádobí, tady celej večer umejvá dvůr a čistí svůj nábytek, a umejvá i ty svý umělý kytky. Asi je do mě zamilovaná protože, když mi přinese kastrůlek, tak si nevím rady, jsem rozpačitý a stydím se . . . Hovořil doktor, a postavil kastrůlek, a znovu se snažil ukrojit krajíce chleba, tak nějak se mu ten pecen vysmekával, a já si teprve všimnula, že má zrasované ruce, takové ruce jako mají lidé na venkově, jako vinaři, jako ti, co si okopávají brambory a zeleninu. Když konečně ukrojil krajíce, sesbíral z ubrusu drobečky. . . Podal mi lžíci a jedli jsme lžicí, tak nějak jsem se polekala, jednou jsem si vzala já, podala jsem mu lžíci, přikusovali jsme chleba, tak nějak jsme jedli, jako se jí o svatbě polévka novomanželi z jednoho talíře a jednou lžící. Ach ty krajíce, ty moje hypany chleba . . ."«(Bohumil Hrabal: "Svatby v domě", Československý spisovatel, Praha, 1991)