»Vedle mne se bavili hosté o houbách, o ryzcích, čekal jsem, až řeknou to podstatné, ale nikdo to podstatné ío ryzcích neřekl, dovolil jsem se a pravil . . . Pánové, tak ryzec je mystická houba, je krásně ryšavá, soustředné zelenavé kruhy obsahují mystické poslání té houby, protože ty zelenkavé, stále se zužující kruhy se vysoustruhují u každého ryzce v zelený pupík, tečku těch zmenšujících se soustředných zelených kruhů, a ta tečka uprostřed klobouku ryzce je střed myšlení, je to, nač se dívají buddhističtí kněží, na svůj pupek, kterým se navlíkají pupečními šňurami nazpátek až k prvnímu břichu naší pramáti, první ženy, která měla hladké břicho, počátek lidského rodu, to všechno, pánové, povídám, lze vyčíst jako poselství se souřadných zelených kruhů ryšavého ryzce, obsahujících to nejryzejší základní symbolično lidského začátku a přítomnosti . . . Ale pánové, vy kteří rádi jíte, tak vám dám recept, jak si španělští dřevorubci připravují v lese ryzce. Vrstva špeku, pak krájená rajčata a pak vrstva klobás a ryzců, tak vrstva za vrstvou, až nakonec ta klobása, všechno se zapeče na ohni a nakonec, když je to hotovo, může se to posypat stropuhaným sýrem . . . A já jsem křičel ta dvě poselství, protože jednak by mně nebylo slyšet nejen v Praze, ale v celém kraji, v zemi, v Evropě, protože tak rád bláhově křičívám, když si myslím, že to co je ve mně, patří všem . . .«

(Bohumil Hrabal, 1914-1997, český prozaik: "Život ve smokingu", Praha 1986)