Žemlová omeleta s houbami
(Vilém Vrabec: Jihočeská kuchařka str. 203, Svépomoc Praha, 1986, česká kuchyně)

Suroviny pro 2 osoby:
  • 150 g očištěných čerstvých hub (i směs - např. žampiony, hřiby pravé aj.)
  • 3 žemle
  • 3 vejce (z bílků tuhý sníh)
  • 250 ml mléka
  • 100 vařeného uzeného masa
  • 1 malá cibule
  • petrželka
  • sůl a případně mletý pepř
  • 40 g másla
  • tuk na pečení

  • Příloha: salát ze syrové zeleniny

    Postup přípravy:
  • Žemle nakrájíme na tenké plátky, dáme do misky, přelijeme vlahým mlékem a necháme rozmočit.
  • V kastrole na rozehřátém másle zpěníme nadrobno nakrájenou cibuli a jemně rozsekanou petrželku.
  • K tomu přidáme nadrobno pokrájené houby, osolíme a udusíme doměkka a necháme vychladnout.
  • K rozmočeným žemlím přimícháme žloutky, nadrobno pokrájené uzené maso, podušené houby, osolíme, případně opepříme a nakonec lehce vmícháme z bílků ušlehaný tuhý sníh.
  • Z těsta usmažíme na dobře rozehřátém tuku dvě omelety a ty opečeme na pánvi.
    »No tak Olivere, polib babičku," řekl děda klidně a tišeji dodal: "Jestli to svedeš! To bys mohl rovnou hladit divokou kočku!" Chlapec se pokusil k ní nesměle přiblížit, ale pohybem ho zarazila a šla vysypat na stůl obsah šedomodré zástěry, kterou nosila přes dlouhou, černou halenu, pečlivě všude upjatou, jak odpovídalo místním tradicím: májovky celé vlhké od čerstvé trávy a rosy, divoký salát a červené cibule. Nakonec se obrátila k Olivierovi a mlčky si ho prohlížela, snad pátrala po nějaké podobě nebo vzpomínce. Přelétl jí přes svraštělá ústra stín úsměvu, vloudil se jí do očí áblesk? Chlapec by to ani nebyl postřehl. Statečně pronesl: "Dobrý den, hm . . ., bábi." "Místo, aby dělali všelijaké bada-bitche (šaškárny), mohli by, nechci říct kdo, očistit houby." A už rozklepávala vajíčka do mísy. Oliver usedl celý vyjevený a zahanbený do vzdáleného kouta na krajíček židle. Bábi byla oblečená jako ostatní ženy z kraje, které zahlédl u kašny. Olivier si všiml černé stuhy se špendlíkem s bílou hlavičkou, přidržujícím bílý čepec. Na uších poskakovaly dva cůpky jako poutka. Na rukou měla velké, tvrdé nehty jako drápy. Děda jemně čistil oblé hlavičky májovek, jejichž vůně se mísila s vůní bukového dřeva. Oheň praskal a jeho praskot se nápadně lišil od tupého, nepatrného hluku ženiných černých dřeváků. Občas něco zamumlala a v jejím mumlání se daly rozeznat krátké nářky v nářečí: Paora, paora! Mon Diéou! Petsaire! (Já ubohá, já ubohá! Můj Bože! Já chudák!). Olivier dosud netušil, že staré ženy v sobě shromažďují útrapy celé rodiny. Vrhala na něho rychlé pohledy. Kdyby býval zkušenější, byl by v oněch záblescích rozpoznal neuvěřitelně bystrý postřeh, neomylnou intuici. "Vidíš," pravil děda, "dneska bude slavnostní oběd." Ukázal na houby a pronesl docela tiše, aby to slyšel jen Olivier, že to jistě není náhoda. Bábi rozklepla asi tucet vajíček a donekonečna šlehala. Ve velké pánvi se smažila slanina a bylo slyšet, jak zpívá. Mouchy chycené na lepkavé nástrahy se ještě hýbaly. Babička krájela petržel, sekala na drobné kostičky česnek. Slunce svítilo kolmo do dvora, ojedinělé mráčky si pohrávaly s jejich paprsky a děda poznamenal: "Zítra bude nádherně!"
    (Robert Sabatier, 1923, francouzský básník a prozaik: "Tři mentolová lízátka" - Lískové oříšky, Odeon Praha, 1977)
    ZPĚT do kapitoly
    HOME
    [CNW:Counter]